Alice in Wonderland

31. května 2017 v 11:09 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Jedním z důvodů, proč se naše dcera jmenuje Alice, je moje posedlost pohádkou Alenka (nebo též Alice) v Říši divů.
A jelikož jako čerstvá matka nemám čas na nic jiného než na toho malého pacholka, ani tady se zákonitě nemůže objevit nic víc vzrušujícího než miminí fotky. Ještě to párkrát vydržte...:-)
Takže jukejte, jak se to naše téměř sedmitýdenní mrně má v Říši divů!

















 

Zdraví vás Alice z papírový ulice

11. května 2017 v 17:58 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Tramtadadá!!!
Oznamuje se všem všem všem! 14.4. 2017 na Velký pátek se do říše divů narodila naše malá Alice, náš velikonoční beránek!
Měli jsme to letos ale pěkně vypečenou nadílku (ten náš "drobek" měl nakonec zcela nečekaná 4 kila...uff).
O porodu se raději rozepisovat nebudu, to je věc, kterou chci nadobrou vytěsnit ze své mysli. Popisovat, jaké boje svádíme i v šestinedělí, se mi také nechce, neb se nechci deprimovat pokaždé, když to budu číst. Každopádně holčička neměla jednoduchý ani příchod na svět, ani své současné první čtyři týdny života.Trochu bojujeme, trochu šílíme, po doktorech bohužel cestujeme ažaž, ale bezmezně tu naši malou zrzavou krasavici (ano, skutečně je zrzavá, ačkoliv se narodila tmavší, zrzne jí to čím dál víc a já jsem z toho naprosto nadšená) zbožňujeme a neztrácíme naději, že se vše po šestinedělí konečně v dobré obrátí a budeme si už jen užívat příjemné rodičovské starosti. Držte nám palce, ať se smůla už zlomí :-)
P.S.: člověk může počítat s tím, že se mu s dítětem změní život, jak chce, ale jakmile ho pak máte doma, převrátí se vám celej svět tak strašně naruby, že se na to připravit fakt nedá :-)


velikonoční nadílka...



pyšný tatínek...


...a pyšná maminka :-)



Už mi je malá postýlka!!








takhle hlídá maminka...



...a takhle hlídá tatínek! :-)


Na té méně slunné straně Milešovky

18. března 2017 v 20:15 | zazvorek |  Po svých i samochodem

(...)
"A vše tě tady hýčká,
bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,
let líných motýlů... Přes tvoje víčka
blesk jako z vod se nyní přehoup jasně.
Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.
Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
neb země též má kolébavku svoji."



"I went to the Garden of Love
and saw what I never had seen
a Chapel was built in the midst
where I used to play on the green."




(...)
"And I saw it was filled with graves
and tomb-stones where flowers should be."




 


Těhotenství, doba bláznivá

3. března 2017 v 23:25 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Tak jo. Konečně si užívám mateřskou. Sice je pořád dosti pracovní (nejspíš už se nikdy nenaučím nenechávat všechno na poslední chvíli), ale už mám čas i na takovýhle roupy.
Nehodlám tu teď pravidelně mudrovat o těhotenství, neb nejsem žádná zkušená zasloužilá matka. Jen tak nějak doufám, že těch pár posledních týdnů čekání na "vylodění v Normandii" už nějak doklepu, a při té příležitosti mě napadlo sepsat, jak mě vlastně těch posledních devět měsíců poznamenalo.
Naprosto nečekaná odpověď je...ZÁSADNĚ! :-D

I když vás přátelé/příbuzní/internet/knihy/zasloužilé matky zahrnou radami, varováními a proroctvími k tomu, co vás všechno čeká a nemine, stejně je to natolik novej a divnej vesmír, že si jeden připadá jak Lajka, kterou vystřelili na oběžnou dráhu a ona by se teď měla naučit létat/mňoukat/přeskakovat z planety na planetu bez mrknutí oka (nebo švihnutí psího ocásku). Je to kosmos plný neznámých slov, zkratek (co sakra všechna ty písmenka maj znamenat a proč je všechny používáte tak naprosto suverénně?!!), fíglů, pouček, haštěření... a zároveň nejsociálnější svět, jakého se ženská může v životě dočkat. Už nikdy (snad vyjma dalšího těhotenství) nebudou všichni kolem tak milí, přívětiví, ochotní, starostliví, citliví, chápaví, shovívaví. A už nikdy nezažijete komunismus v tak líbezné formě, jako je ten mezi matkami/těhotnými. Tehdy totiž společné vlastnictví a solidarita nabývají úplně nových rozměrů a ani při podprůměrném výskytu čerstvých matek ve svém okolí se rozhodně nemusíte bát, že nebudete mít svého nového nájemníka do čeho obléct, v čem ho koupat nebo že zůstane bez hraček a bude si chudák hrát s klacíky a sirkami - z darů z druhé ruky by se dal hravě sestavit celý obchod s dětskými pičičmundičkami.

A teď pár věcí, se kterými sice člověk tak nějak počítá, ale když na to dojde, stejně je to nakonec vopruz, v lepším případě překvápko. Matky a těhotné už to znají, vy ostatní se vyděste/pobavte/připravte...;-)

(Ne)spánek. Spěte, dokud můžete. Fakt. A že se vám chce spát neustále, co? Najednou usínáte kdykoliv a kdekoliv - a to i vsedě a vleže. Užijte si to, protože poslední měsíce jsou spánkovej horor, obzvlášť pokud nejradši spíte na břiše nebo na zádech jako já. Ono to pak totiž prostě už nejde, v horším případě se vám při ležení na zádech dělá dokonce špatně. Navíc do toho neustále couráte na záchod a zevnitř do vás šťouchá váš malý podnájemník/podnájemnice (a nejraději samozřejmě uprostřed noci nebo ve chvíli, kdy se zrovna slastně poroučíte do Hajánkova). A člověku taky hlavou bzučí různé všetečné obavy. A k tomu vás ještě všichni straší, že po porodu se nevyspíte už vůbec, takže se to vehementně snažíte nahnat, ale na povel to fakt nejde. Paráda.


Když je krize, ustelete si pak třeba i na lešení...


Hlad a chutě. O tom už se popsaly stohy papíru a internetových odstavců, ale v reálu je to ještě větší jízda, než si člověk dokáže představit. Obligátní okurky se šlehačkou nebo olizování omítky jsou sice asi trochu přehnaná věc, ale pokud máte to štěstí jako já a nezvracíte, jen co ve vaší přítomnosti zavoní jídlo, připravte se na to, že se z vás dočasně (a to hlavně v prvních měsících) stane popelnice. Vyluxovat takřka celou ledničku v jakoukoliv denní dobu není vůbec problém, mít po obědě chuť (ale v podstatě i hlad) na další oběd a chtít to završit sladkou tečkou je skoro normálka, nemít při sobě neustále nějakou svačinku se skoro rovná bolestné agónii. Milujete sladké? Tak teď vás nejvíc potěší smažené čuňárny, přesolené dobrůtky, sýr, mléko, maso, maso a zase maso... Že jste masožravec? Kdepak, najednou není větší dobrůtka než tabulka čokolády. Nebo radši dvě, co kdyby. A týden co týden se ty chutě mění jako na kolotoči, takže je pravděpodobný, že to, co teď zrovna labužnicky chroupete, za týden nebudete moct ani cejtit. A největší překvápko je, že vaše tělo se s tím vším nějak vyrovná! Otázkou zůstává, jak se s tím huhukoktejlem vyrovnává vaše malá tasemnice...

Břicho. Nejdřív se těšíte na to, až ho budete mít a bude na vás konečně vidět, že jste 2 v 1 (anebo 3 v 1, 4 v 1...). Když ho pak máte, tak už ho nechcete. Nejradši byste našly nějaký šikovný ventilek, kterým by se ten balón dal upustit a vrátit aspoň do podoby píchlé meruny. Všude překáží a v lecčems omezuje. Někdy máte pocit, že snad musí prasknout. A navíc se neustále hejbe, jako by se v něm usídlil vetřelec. Ke konci jste rády, že si zavážete tkaničky u bot nebo vylezete dvě patra schodů. Najednou na sobě nosíte minimálně o deset kilo víc - a těch deset kilo vám narostlo za neuvěřitelně krátkou dobu při rapidním zhoršování fyzičky a čím dál větším utlačování plic. A pokud nemáte to neskonalé štěstí a nemáte docela mrňavé, kulaťoučké a roztomilé bříško (nebo bezbřehé sebevědomí), rozhodně si nebudete připadat sexy, jak se vám to snaží nakukat v časopisech. Klidně mě ukamenujte, ale těhotenské oblečení není sexy. Ani když se snažíte nosit cokoliv jiného, co nepřipomíná vytahané dupačky pro velrybu. Těhotenství prostě není sexy. Ale má to přece logiku a je to naprosto v pořádku - příroda to zařídila tak, aby vám i okolí dala jasně najevo, že se teď máte postupně programovat na mód "matka", nikoliv "sexuální démon" a vábit zbloudilé mužské duše jako siréna.






Hormony. S někým to mlátí víc, s někým míň, ale nevyhne se tomu nikdo. Nálady jako na houpačce, totální euforii vystřídá depka, aniž byste to čímkoliv vyprovokovaly a kdovíjak o to stály. Očumujete ostatní matky a přiblble (nebo rozněžněle) se usmíváte na jejich děti. Očumujete, jaké mají kočárky. Někdo už po počůrání papírku "hnízdí" a nakupuje oblečky, dudlíky a hračky, jiná se hrdě se brání a snaží se za každou cenu zůstat normální co nejdelší dobu. Když na vás pak ale někdo vybalí dupačky velikostí odpovídající tak možná elfovi, s ještě roztomilejšími medvídky/kočičkami/ptáčky/autíčky/ušatými kapucemi (a asi tisícem dalších věcí způsobujících vaše nezvykle pisklavé "jéééééé, to je tak roztomilý!"), vězte, že jste v pasti. Odteď se rozněžníte nad každou pičičmundičkou, co je jen trochu infantilní/měkká a hebká/barevná. A čím víc se bude blížit porod, tím víc si budete myslet, že ji nutně potřebujete. Protože je to přece tak strašně roztomilý a ten mrňous z toho bude mít radost! Bez ohledu na to, že tomu mrňousovi to minimálně několik měsíců bude srdečně ukradený. Hlavně že máte radost vy, že jo..:-)

Okolí. Jak už jsem psala výše, většina lidí kolem vás najednou projeví solidaritu a vřelejší stránku svého já. Výhodu mají ty, na kterých je těhotenství brzy vidět - ostatní vám brzy začnou podávat a uvolňovat židle k sezení, pomáhat s taškama, blahosklonně odpouštět různé přešlapy a mozkové zkraty. Užívejte si jejich shovívavé úsměvy a průpovídky typu "nojo, hormony, viď?". Oni přece nemusí vědět, že se takhle chováte i normálně - jen pro to teď máte krásnou výmluvu (která vám vydrží i dalších pár let po porodu) :-) Mně břicho začalo pořádně růst až relativně pozdě a údajně je docela nevelké, takže pod všemi těmi vrstvami zimního oblečení se poměrně slušně schovávalo až do osmého měsíce, kdy mě někdo poprvé pustil sednout v MHD (což se mi hodilo, protože se mi v něm začalo dělat špatně) a začali si toho všímat i cizí lidé. Zajímavé je, že sednout vás nepustí ten nagelovanej týpek s mobilem přirostlým k ruce nebo chlapíci čtyřicátníci, ale zásadně důchodkyně, co jsou samy rády, že vůbec sedí, nebo matky s dětmi.

Počasí. Ovlivňuje vás podstatně víc, než si myslíte. Malovala jsem si, jak to bude krásné, když se nám dítě narodí do plného jara, všechno se probouzí, pokvete, bude teplo, sluníčko, hned vyrazíme na procházky. To mi ovšem nedošlo, že předtím většinu těhotenství prožiju v podzimních a zimních měsících. A když se zima "vydaří" tak jako ta letošní (nehořekuju nad sněhem, díky bohu za něj!) a neustále vás trápí inverze, smog, zataženo, ledovka a sluníčko nevidíte třeba tři týdny (což u nás bylo ostatně i na podzim), srazí to na bod mrazu i vaši náladu a dojem z těch divných měsíců s břichem. Depky ze tmy a smradlavého vzduchu, málo vitamínů (zelenina v obchodech je totálně mdlá a zároveň zima není zrovna období, kdy vám k jídlu stačí zeleninový salát, takže na vitamíny ani stejně nemáte chuť), potíže s oblečením (je přeci jen snazší a levnější sehnat o trochu větší šaty nebo košile než svetry, kabáty a bundy), méně možností sportovního vyžití (procházky ve smogu by si člověk měl rozmyslet, na ledu to zase nejde, protože jste-li tak šikovné jako já a narazíte si při uklouznutí kostrč, pár týdnů budete chodit jak stará bába a hekat při každém pohybu, takže s procházkami je utrum), inu, žádná hitparáda... Na druhou stranu v chladnějších měsících vás asi tolik nepotrápí otoky a nevolnosti a pokud jako já z duše nenávidíte horko, budete se cítit daleko příjemněji lehce vymrzlá v teplém svetru u čaje než upocená v tílku u bazénu.

Kulturní a společenský život. Tady dost platí, že jaký si to uděláš, takový to máš. Samozřejmě že by mělo postupně odpadnout vysedávání v zahulenejch pajzlech dlouho do noci nebo obrážení technoparty víkend co víkend. Zároveň ale to, že je člověk v jiném stavu, neznamená, že má lepru nebo angínu a nemůže mezi lidi. Okruh přátel, vhodných podniků k posezení a možného večerního společenského vyžití se přirozeně rapidně zúží, někteří vás nevidí třeba půl roku (a někteří se k vám pro jistotu nebudou hlásit ani v následujících letech, minimálně dokud cvrčka neodklidíte do mateřské školky a zbavíte se tak stigmatu "matka na plný úvazek"), někteří se vás začnou zničehonic stranit ("se to vždycky stočí k miminům a kočárkům" - "ale já s tím nezačala, vy jste se ptali!")... Na druhou stranu není důvod, proč si neužívat kina, divadla, výstavy, koncerty. A snad jsem se nakonec dostala na víc výstav, přednášek a konferencí než obvykle - zřejmě ve snaze nenechat mozek úplně zdegenerovat a donutit ho ještě naposled trochu nastartovat, než se zcela poddá žvatlání a sunaru :-). V muzeích a galeriích holt ale začnete vyhledávat místa k sezení pro důchodce nebo začnete krást židle kustodům, na koncertech si nezadovádíte v kotli, v kině si sedáte na kraj řady, protože co půl hodiny běháte na WC. No a co? Všechno je přeci lepší než se válet doma na gauči. Náš malý podnájemník/podnájemnice zažil/a taneční party na Midi Lidi, hlučné kytary Priessnitz a ještě v minulém týdnu dvojitý elektronášup Aby Wolf a kapely Leto. Jestli nebude mít pořádný hudební vkus, není to naše chyba! :-D



z rozlučky s kolegy v práci (ta sláva nebyla jen kvůli mně, odcházeli jsme najednou tři...)


A ještě pár věcí závěrem.
Je to asi to nejdivnější období v životě.
Taky je to nejspíš zatím to nejnáročnější období v životě (fajn, největší rodeo nás teprv čeká, ale to je v předaleké zamlžené budoucnosti).
V lecčems je nejzábavnější a nejkomičtější.
Člověk si ale nesmí nechat nic nakukat, přikazovat. Dokud je svéprávnej, má nárok na to používat výhradně vlastní hlavu a dělat, co uzná za vhodné. Sám nejlíp ví, co mu dělá nebo nedělá dobře. Takže až vám zase bude někdo dávat dobře míněné rady typu "pořádně se nacpi, jíš teď za dva/nikam už nechoď a nejezdi/ten burčák nepij/tohle jídlo nejez, není to zdravý/lež už jenom doma...", shovívavě je přijměte, ale zařiďte se podle svého. Podle těhlech rad by z vás totiž brzy byla nemohoucí, nepohyblivá, asociální velryba bez zážitků, podnětů, ale třeba i pořádné imunity. Opakuju, nemáte lepru. Jen jste prostě spolkly balón, kterej potřebuje trochu péče a opatrnosti. A jednou vám to třeba i vrátí.

A to je konec, přátelé :-) Držte palce, ať se ten náš malý beránek/ovečka narodí v celku a ne vejpůl, ať má všechna kopejtka, jak se sluší, a ať se mu s námi na tom světě líbí.




Zvadlá Cibule

18. února 2017 v 0:08 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Po dlouhé době zase jeden aktuální článek!
Svou poslední služebku do Prahy jsem si hodlala trochu zpestřit. A protože po dlouhých týdnech smogu, inverzí a zatažené oblohy konečně zase vysvitlo slunce a rozdává energii a dobrou náladu, udělala jsem si malý tramvajovýlet na usedlost Cibulka v Košířích, kam už jsem se nějaký ten měsíc chystala na čumendu.

Cibulka je jedna z usedlostí, jakých bylo na území Košíř a sousedního Smíchova poměrně dost. Na tamních svazích se rozkládaly vinice, a tak část těchto usedlostí vznikla právě v návaznosti na pěstování vína; nesloužily ale jen k hospodářským účelům, většina z nich byla uzpůsobena i pro příjemné pobývání. Cibulka pak mezi nimi patří k těm nejrozsáhlejším a nejzajímavějším.
Více o usedlostech tady (zde k Cibulce dosti infa) a třeba tady (zde jsem si dovolila vypůjčit dobové obrázky a fotky). O Cibulce také vznikla bakalářka (na UK, Šárka Komedová, 2009).

Hospodářský dvůr Cibulka je zmiňován už ve 14. století, pojmenování získal o století později podle majitelů Cibulků (Cibulovských) z Veleslavína. V 17. století byla usedlost postupně rozšiřována, dostavována a zvelebována, vystřídalo se tu několik šlechtických i měšťanských majitelů, od druhé poloviny 18. století patřila pražskému purkrabímu. V roce 1817 ji zakupuje pasovský biskup Leopold Linhart Thun Hohenstein a nechává ji přestavět na letní repre sídlo s přilehlým přírodním parkem plným různých romantických a bizarních stavbiček a soch.Spojuje se tu klasicismus i romantismus, orientální prvky i obdiv k antice a to dosti svérázným způsobem.

Leopold Thun umírá na Cibulce v roce 1826 a tím pro ni začínají špatné časy. Usedlost postupně upadá, Thunovští dědicové o ni nejeví příliš zájem a pronajímají ji Pražanům třeba na letní byty. Roku 1922 usedlost už jako poměrně zchátralou kupuje Praha, ale nic moc se s areálem neděje až do poválečných dob, kdy tu probíhají některé dílčí úpravy. Po revoluci se Cibulka dostává do rukou soukromých majitelů - v současnosti je jejím vlastníkem společnost Cibulka a.s. Její přístup je ale dost kontroverzní, za celou dobu zde příliš mnoho záchranných prací neudělala, naopak sbírá pokuty za neudržování objektu (v porovnání s náklady nutnými na alespoň základní zajištění stavby komicky nízké, s čímž se v praxi setkáváme dost často - zaplatit pokutu je jednozančně jednodušší než investovat do nákladných oprav). Do roku 2015 areál obývali squateři, které odtud vystrnadil policejní zásah. Aktuálně je bohužel celá usedlost obehnána vysokým plotem s neprostupným pletivem, skrz které v podstatě není možné z budov areálu něco vidět.

A teď už tradá na procházku!
Ještě malá poznámka k fotkám - netuším proč, ale každá se mi hází do jiné barevnosti, jednou do odstínů žluté, jindy naopak do modrých, tak to holt zkuste zkousnout, upravovat je neumím :-)).


Nejvyšší bod areálu představuje sama usedlost - hospodářské i obytné budovy uskupené kolem obdélného dvora. Stojí tu panské sídlo - zámeček, k němuž přiléhala zahrádka s terasou, na které se nacházela besídka a balustráda se soškami Číňanů (o jejich osudu se bohužel nic neví), a další soukromá zahrada se dvěma altány a pískovcovou stélou od Václava Prachnera, zobrazující v reliéfu biskupa Thuna s andělem (na jejím návrhu se podílel i ředitel pražské výtvarné akademie Josef Bergler). Dále tu je křídlo s průjezdem a cibulovou věžičkou, určené pro hospodáře na usedlosti, stály (a v některých případech ještě stojí) zde budovy stájí, kolny, stodoly, kamenné psí boudy, holubníky a dům zahradníka (na fotografii níže vpravo vedle brány) se sochou zahradníka od Václava Nedomy (uložena v lapidáriu Národního muzea).



Číňanka z balustrády:



Sochařská výzdoba byla přirozeně velmi důležitou součástí parku. Bohužel většina soch se už nedochovala - o některých nevíme vůbec nic a známe je jen z popisů či fotek, některé byly ukradeny, některé převezeny do depozitářů.
Přicházíte-li sem cestou od hlavní silnice, jako první vás uvítá socha sv. Jana Nepomuckého, jediná církevní plastika v areálu. Roku 1818 ji vytvořil Václav Nedoma (ale v jednom zdroji jsem jako autora našla Josefa Malínského, tak si vyberte...) a i přes svou strnulost je v rámci tamních dochovaných sochařských děl rozhodně nejpěkněji provedená. Na jejím podstavci je thunovský znak.








Na vyvýšenině cestou k usedlosti narazíte na Čínský pavilonek. Bohužel ani k němu se dnes nedá přes pletivo dostat...
Na jeho špici se nacházela měděná socha Číňánka s parapletem, který se ve větru otáčel, kolem střechy byla ověšena cinkající zvonkohra a na zábradlí stály další dvě sochy Číňanů. Aktuální bezútěšný stav můžete vidět na fotkách...










Další bizarní stavbou v areálu je umělá hradní zřícenina s rozhlednou. Na rozhlednu jsem se raději po zledovatělých schodech škrábat nechtěla, ale zřejmě je odtud pěkný výhled na park i okolní čtvrti. Ve věži se údajně nacházela mechanická socha rytíře, která snad měla pro pobavení návštěvníků vydávat strašidelné zvuky. Jak, to je otázka :-) Na věž navazuje pseudogotická hájovna obehnaná plotem, pod zříceninou se v "hradních rozvalinách" nachází torzálně dochovaná socha, která není ikonograficky přesně určená - v literatuře je označována jako Chronos, Laokoon, Saturn nebo prostě Škrtič. Abych těch prapodivných spojení nebylo málo, podstavec sochy vypadá jako náhrobek či jakýsi sarkofág.










Kdoví proč se mi nějak podařilo minout pseudogotickou poustevnu, tak mi prostě jen musíte věřit, že tam v parku někde je. (Ono totiž brodit se střídavě bahnem a klouzat po ledovce zrovna nelákalo k tomu prozkoumávat utajená zákoutí parku...) Měly tu být dřevěné mechanické sochy poustevníků od Václava Nedomy, obě ale kamsi zmizely ještě v 19. století. Nedoma pro park vytvořil ještě dřevěnou sochu rysa, umístěnou někde na stromě, a kamenného psa Cerbera v umělé jeskyni. Obojí je taktéž už ztraceno.


Kousek pod romantickou zříceninou nedaleko jezírka stojí socha Diany (na další fotce miniaturní zcela vlevo). Původně byla umístěná v samostatném chrámku s kupolí, ten se ale v polovině 20. století zřítil a bohyně zůstala bez střechy nad hlavou.




Cestou od Diany opět vzhlížíte k Čínskému pavilonku. Téhle stavbičky je vážně škoda.


V lese, poněkud odstrčena od zbytku areálu, stojí nad studánkou socha Dia (Jupitera) s orlem a podstavcem s blesky. Nemůžu si pomoct a nevím, na kolik dílům uškodily restaurátorské zásahy a povětrnost, ale kvalitativně to podle mě tedy žádná hitparáda není. Již zmiňovaný Nepomuk z nich skutečně vychází zdaleka nejlépe...




Odhalili byste v tomhle prapoivném strejdovi samotného vládce bohů?


Cibulka je sice nevelký, ale rozhodně nesmírně zajímavý areál a kouzelné místo. Za biskupa Thuna, v době své největší slávy, tu návštěvníky překvapovalo plno mechanických hračiček, zároveň to byl malebný odpočinkový park s odkazy na rozličné historické doby a kultury. A tohle mě na 19. století právě hrozně baví - propojování mytologie, přísného klasicismu, křesťanství, sentimentální romantičnosti, vzdychání po Orientu, touhy po přírodě, chaosu i řádu.

A rozhodně je to pro mě inspirace omrknout někdy v budoucnu i další, v médiích méně přetřásané pražské usedlosti. Třeba jednou...:-)

Rakouské putování III

24. ledna 2017 v 13:43 | zazvorek |  Po svých i samochodem
O rakouské dovolené potřetí a naposledy.
Následující dva dny jsme strávili v Salzburku, neb jsme si ho chtěli pořádně užít a od našeho jezera to do něj nebylo daleko. Jeden den jsme skoro celý strávili na pevnosti Hohensalzburg, která se jako odevšad viditelná dominanta tyčí nad městem. Je to obrovský areál plný různých muzeí, přičemž podstatnou část expozice si můžete projít i s českým audioguidem, což rozhodně návštěvu protáhne (v němčině bychom toho přeci jen přečetli podstatně míň)... Skvostné jsou pak palácové pokoje, které bohužel nejsou součástí základního okruhu a musíte si je připlatit, ale rozhodně to stojí za to. Žádné klasické "pokojíčky". Uvidíte níže...




Cestou na pevnost se nabízí návštěva hřbitova Petersfriedhof hned pod Festungsbergem. Kdovíproč tu z něj nemám fotky, tak mi jen musíte věřit, že to je úžasné místo plné krásně provedených sepulkrálních památek, ohromného množství pečlivě provedených kovaných a litinových křížů, navštívit můžete i katakomby, jejichž vstup je uvozen dřevenými deskami s malovaným Tancem smrti. Smrt tu číhá na každém kroku, ale tak nějak krásně.











Palácové pokoje na pevnosti jsou opravdu vyfešákované... U téhle památky se rozhodně vypaltí investovat do vysokého vstupného. Je to skvělý zážitek.




Další den jsme si sbalili svých pět kempingových švestek a chystali se na přesun z oblasti Solné komory do Pasova s další zastávkou v Salzubrku.Nechtělo se nám ale jezero opustit jen tak, takže navzdory počínajícímu dešti - vybaveni bundami a pláštěnkami - jsme si zapůjčili kajak a jali se s ním brázdit lehce zvlněné vody jezera. A přiznávám, že nám (mně) to teda vůbec nešlo a v kajaku jsme měli pomalu tolik vody, co jí bylo v jezeře :-)) Na Jendu zjevně mé veslařské umění dojem neudělalo...:-D




Měli jsme v plánu před odjezdem do Pasova navštívit salzburskou arcibiskupskou rezidenci s muzeem a galerií, jenže den předtím ve městě začal přeslavný hudební festival Salzburger Festspiele a zrovna v rezidenci se ten den měl konat jeden z koncertů, tudíž měli zavřeno. Ukázalo se ale, že to vlastně vůbec nebylo špatně.Narychlo jsme konstruovali jiný plán (nechtělo se nám už jet rovnou do Pasova) a rozhodli jsme se místo toho zajet na zámek Hellbrunn u Salzburgu. A moooc dobře jsme udělali!
Zámek - letohrádek si nechal počátkem 17. století vystavět arcibiskup Marcus Sitticus a každým coulem to působí jako skutečně odpočinkové místo. Architektonicky to sice není kdovíjak úchvatné (byť to bývá považováno za jednu z nejhezčích manýristických staveb severně od Alp), ale jako celek je to areál zajímavý a hlavně zábavný. S průvodcem (bez něj se to bohužel nedá) se můžete projít parkem vodních hrátek - už za Marka Sittika tu byly pro pobavení hostů instalovány různé fontánky, kašny, potůčky, vodotrysky, sochy mytologických postav a různých božstev... a průvodce během prohlídky na tajňačku spouští všemožné sofistikované mechanismy, které vás v nestřeženém okamžiku pokropí. Málokdo odtud odchází suchý; po chvíli samozřejmě už tušíte, odkud asi sprška přijde, ale je-li vedro nebo v sobě pořád máte kus dětinskosti, necháte se hrdě spláchnout a ještě se tomu děsně smějete :-)
Skvělá pak byla expozice v samotném letohrádku - dozvíte se toho fůru o jeho stavebníkovi a dobové mentalitě a to navýsost zajímavou formou prostřednictvím uměleckých děl, textů, map, plánů, interaktivních hračiček... Perfektně udělané. Když se vyškrábete na vršek nad areálem, můžete navštívit i muzeum (což jsme si tedy už kvůli času odpustili), kochat se výhledy na Salzburg anebo lesní cestou dojít až ke kamennému divadlu (snad bývalému lomu?), o němž jsme se už bohužel víc nedozvěděli...






















V pozdním odpoledni jsme pak vyrazili směr Pasov. Krajina podél řeky Inn je poměrně nudná, takže nás alespoň nelákala k dalším zastávkám.Ubíhala ale stejně tak nějak pomaleji, než jsme doufali, takže když se slunce pomalu chýlilo k obzoru, počítali jsme s tím, že v kempu už nás večer nevezmou a budeme přespávat někde na louce (a modlit se, aby ostražití Rakušané neměli řeči, co děláme na jejich pozemku). Přesto jsme zkusili fofrovat až do Pasova a v mrňavém tábořišti u řeky Ilz jsme se naštěstí setkali s pohodářem, který nás ubytoval i takřka za tmy.
V noci po jednodenní pauze opět přišly bouřky (u řeky se rozléhají tak nějak víc) a krásně pročistily vzduch.

Ráno jsme se na naše poměry poměrně brzy vykopali ze spacáků a měli jsme tak celý den na prohlídku Pasova. Krásného města na soutoku tří řek - malého a temného Ilzu, u nějž jsme spali, Dunaje a Innu. Sobotní ráno a dopoledne byly na Starém Městě příjemně poklidné, turistů ani místních nikde moc nebylo a my se lenivě procházeli malebnými ulicemi a kafovali.














Jednou ze zajímavých památek města je třeba klášter, jehož abatyší byla v 11. století Gisela, žena uherského krále Štěpána, kterému významně pomáhala při christianizaci Uher. Po jeho smrti se vrátila zpět do rodných Bavor a vstoupila do pasovského kláštera, v jehož kostele je i pohřbena. My do toho pěkného románského kostela vklouzli bez všech těhlech informací, zlákáni zajímavou architekturou, a pak jsme jen vyjeveně koukali, že stojíme u ostatků královny Gisely a na významném poutním místě ověšeném maďarskými vlaječkami.



Úchvatný je přirozeně také dóm sv. Štěpána. Po zničujícím požáru města v 17. století jej nákladně nechal přestavět biskup Václav Thun, který si na tuhle prácičku pozval Carla Luraga. Čechy a Pasov ale samozřejmě spojuje daleko víc věcí než jen Thunové a Lurago.
Navštívit můžete i sousedící diecézní muzeum s "chrámovým pokladem".








Odpoledne jsme se chystali dobýt hrad na vrchu nad městem. A skutečně ho dobýt opravdu nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Nebylo to za naši dovolenou poprvé, co jsme se kvůli velkým bouřkám někam nemohli dostat a kde byly přístupové cesty kvůli možnému sesuvu půdy a pádu stromů uzavřeny. Jenže dostat se na hrad jinak než autem tím pádem nebylo možné. My jsme to ovšem nehodlali vzdát a chtěli jsme se projít. Poté, co jsme se nějakou pěšinou mezi domy vyškrábali do neprostupného houští (a ignorovali při tom cedule oznamující, že cesta se neudržuje), kde se stezka ztratila a jiná na hrad prostě nevedla, a poté, co nás začali tyransky ožírat komáři (jako alergik jsem začala hned otékat), co jsem vlezla do nějakého hnízda mrňavých klíšťat, která jsem ze sebe sklepávala celou následující cestu, a co mě začalo štvát příšerné vedro, hodlala jsem se na nějaký hrad vykašlat. Už ani nevím jak, ale nějak se nám podařilo napojit se v lese na oficiální pěšinu na hrad; drze jsme přelezli bariéry, které po bouřkách zakazovaly vstup do lesa, a brzy se konečně dokodrcali na hrad. Příště holt bude lepší rovnou risknout odrzlý přístup a ušetřit si fůru nadávek...:-)
Areál hradu je napěchován zajímavými i méně zajímavými expozicemi, za mě jednoznačně vedlo středověké umění a hradní kaple. Nestihli jsme ovšem všechno důkladně projít, neb už se schylovalo k zavíračce a navíc byl areál částečně nepřístupný (smrt komárům, bouřkám a zničeným cestám!). Na druhou stranu jsme si užívali, že jsme tam byli v podstatě sami.













Po večeři dole ve městě a procházce podvečerním sluncem zalitými uličkami nás hlasitá hudba upozornila, že se u řeky Ilz koná cosi jako Oktoberfest v malém. Naivně jsme tam zamířili s tím, že si dáme pořádného bavorského tupláka, ale pomalu se tam nedalo ani hnout, takže jsme večer zakončili s lahvemi piva z kempových zásob přímo u stanu :-))
A druhý den už nás čekal jen přejezd domů do Ústí.
Rakousko je sice setsakra drahá země, ale musím říct, že velmi příjemná, na cestování báječná, rozumně se tu dá na všem domluvit a ta krajina! Tak třeba zase někdy příště...




Rakouské putování II

5. ledna 2017 v 0:15 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Pokračování nesmírně nudného vyprávění o nesmírně zajímavé červencové dovolené v Rakousku :-))

Třetí (resp. čtvrtý) den naší dovolené jsme byli notně unavení a celé dopoledne (stejně jako celé noci) pršelo, takže jsme horko těžko operativně vymýšleli nějaký smysluplný a zároveň nenáročný program. Jakmile se ale slunko uráčilo konečně ukázat, vyrazili jsme alespoň na výlet do nedalekého lázeňského městečka Bad Ischl. V 19. století se tu léčili i členové habsburského rodu, znát to můžete třeba z filmů o Sissi, čímž si městečko získalo značný věhlas. Císařská rodina si tu pak vystavěla vilu, do které jsme ovšem už nešli (vstupné bylo fakt předražené) a park byl částečně uzavřen, protože ho poničily bouřky, které tu v předchozích dnech řádily. Jak říkám, počasí jsme měli jako malované...
Je to takové poklidné vyfešákované maloměsto, tak trochu ospalá díra, ale na pohled pěkná, ne že ne :-)











I my jsme si ten výlet udělali hodně lázeňský a poklidný. Procházka městem (atmosférou mi hodně připomínalo francouzské lázeňské město Vichy, kde jsme byli před dvěma lety), kafe, pozdní oběd a zase zpátky do kempu. Občas je potřeba trochu zvolnit tempo!
Večer a v noci přišly přívalové deště a několik bouřek, z čehož jsem už byla vážně zoufalá...

Ale nadále už jsme si odmítli nechat počasím kazit dovolenou, a tak jsme další den i za podmračeného a lehce upršeného počasí vyrazili do Hallstattu, kam jsem se hrozně těšila. Naše plány byly vekolepé - projí si městečko, muzeum, půjčit si loďku a objet na ní halštatské jezero, vyjet lanovkou na Dachstein (vybaveni jsme byli na vše!)... Asi není v silách člověka stihnout to za jediný den ani normálně, natož když vám nepřeje počasí a je jasné, že třeba tůra na Dachsteinu by byla úplně marná, neb by tam bylo sotva vidět na krok.A tak jsme proram dost zredukovali, nikoliv však ke škodě věci, řekla bych.


Hallstatt je v UNESCU, takže tam přirozeně bylo turistů jak na... na Václaváku. Je to mrňavé a až kýčovitě malebné městečko s úzkými uličkami, takže se tam přirozeně ty davy lidí musely namačkat jako sardinky. Ale stačilo se vyšplhat na návrší ke kostelíku s fešáckým hřbitovem a turistů hned ubylo. Jakmile začalo znovu pršet, schovali jsme se v muzeu, kam se nám sice původně moc nechtělo, ale odcházeli jsme naprosto nadšení. Halštatská kultura je fenomén a nálezy z tohoto období, které tu samozřejmě mají vystavené, jsou opravdu krásné a zajímavé, navíc v celém muzeu byly všude k dispozici i texty v češtině, což se samosebou hodilo.
















Když zrovna chvíli nepršelo, poseděli a povečeřeli jsme ještě na břehu halštatského jezera, ve kterém se Jenda dokonce i vykoupal. Teplotně prý dosahuje říčky Javorky, která má pověst ledárny, takže to muselo být věru osvěžující :-))














Nechtělo se nám ale jet rovnou zpátky do kempu, přeci jen v létě bývá dlouho vidět a je škoda nevyužít každé možnosti vidět něco nového, a tak jsme to zpět vzali přes městečko Bad Aussee s tím, že alespoň uvidíme pořádná horská panoramata a trochu se projedeme krásnou krajinou.
A ta byla vážně překrásná a hory až děsivě masivní. A konečně se také začalo dělat krásné počasí, tak jsme si ještě dali alespoň procházku ještě ospalějším městečkem, kde snad všechny holky i babči nosily dirndl. Pak jsme se v těch kopcích sice trochu ztratili, ale kdo by si zoufal, když je sám samotinký v tak krásné krajině! :-)













Smích nás (a zejména mě) přešel kdesi u Bad Ischlu, když jsme viděli, do čeho se vracíme. To bylo hotové peklo. Temno, blesky i hromy lítaly úplně všude a sem tam spolu s kámošem větrem na silnici sejmuly nějakou tu větev, lilo tak, že nebylo vidět metr před sebe. Museli jsme jet krokem a doufat, že nějaká větev nesejme i nás. A v té černočerné upršené tmě opravdu nebylo vidět vůbec nic a nebyla ani možnost, kde zastavit a schovat se, cestou do kempu nebylo kde. Mám z bouřek panický strach, takže pro mě to skutečně bylo peklo... Že ta bouře byla nestandardní i pro místní, dokazovaly jakési majáky, které s odcházející bouřkou rozsvítili podél jezera, aby naháněly zbloudilé lodě, a které už jindy neblikaly. Brrr.

Další vyprávěnky si schovám zase na jindy!


Rakouské putování

4. ledna 2017 v 22:31 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Velmi, velmi opožděně a zřejmě trochu nelogicky sem na začátku ledna dávám report z červencové dovolené v Rakousku. Ale dřív jsem se k tomu nějak nedokázala dostat a taky jsem neměla Jendovy fotky (grrr) a bylo by mi líto, kdyby tu poprvé nebyla žádná zpráva o našem letním cestování. Takže to teď berte třeba jako vzpomínku na letní dny (když za okny máme tu chumelenici :-)).

Bylo to upršené, ale jako vždy báječné. Sice jsem nečekala, že někde může být ještě víc draho než ve Francii, ale ano, i to je možné...a to je také jediné zásadní negativum, se kterým jsme se při dovolené potýkali. Když teda zároveň zapomenu na to, že nám skutečně pořád lilo a lilo, ale my se nebojíme, my se nevzdáváme, my vydržíme...a poslední dny už byly zalité sluncem, jak se na léto patří! :-)

Některé fotky jsou mé, některé Jendovo, snad mi odpustí, že mu každou nepopíšu, jak se patří.


Tentokrát jsme s naším plechovým ořem a stanem putovali o poznání méně než v předchozích letech - většinu času jsme strávili v jediném kempu u jezera Wolfgangsee v Solné komoře, poslední dvě noci pak v kempu v Pasově u řeky Ilz. A ačkoliv rakouský kemp stál za starou bačkoru, člověk si dost rychle zvykne na to pohodlí, že nemusí denně skládat veškerý stanový a spacákový cirkus...:-)
Nejprve jsme tedy zakotvili u malebného jezera Wolfgangsee. Bylo to takové opravdu pohlednicové místo - nebýt tedy toho, že nás při příjezdu přivítala slušná bouřka (a bohužel zdaleka nebyla poslední) a celý večer pak kdovíproč nad jezerem a horami létaly vrtulníky, které zjevně někoho hledaly.
Na druhý den po příjezdu jsme si naplánovali tůru do blízkých kopců. Jak se ukázalo, bylo to prozíravé, protože to byl až do návštěvy Pasova ten nejslunečnější den.










Nejprve jsme si to jen tak štrádovali podél jezera, a když jsme narazili na přívoz, nechali jsme se bosým kormidelníkem převézt do městečka Sankt Wolfgang. To je takové turistické středisko (ačkoliv město samo o sobě je malinké) se spoustou hotelů, ale taky se odtud dá vyjet zubačkou na vrchol Schafberg (asi 1800 m.n.m.) a můžete navštívit překrásný gotický kostel (proč jen nemám jeho fotku?!) s bohatým mobiliářem, oltářem od Michaela Pachera a pěkně restaurovanou nástěnnou výmalbou. Poobědvali jsme na břehu jezera stranou turistického ruchu a jelikož zubačka byla nekřesťansky předražená, vyrazili jsme do kopců po svých.
Náročnějším terénem a vyčerpávajícím vedrem jsme se dokodrcali až ke kostelíku Falkenstein nad jezerem, kde dle legendy v 10. století jako poustevník přebýval pozdější řezenský biskup Wolfgang. Kostelík je skryt v takovém úvozu, vsazený přímo na úbočí skály, a nedaleko něj vyvěrá krásně osvěžující ledový pramen. Z jedné strany k němu vede dlooouhá strmá cesta, z druhé strany od městečka St. Gilgen cesta ještě strmější a takřka neschůdná, zkrátka ideální poutní místo :-D Tuhle strmou cestu lemuje křížová cesta, která vypadala, jako by ji dělal Josef Váchal...parádní. Víc infa najdete třeba tady.


Taky se tam dá dostat ke zvonu, který si můžete rozhoupat, neb je zvonem "přacím" - zatahla jsem za provaz a jelikož se hned nic neozývalo, houpala jsem a houpala (to přání je přece potřeba pořádně posichrovat!), až zvon začal burácet celým úvozem...Ještě že široko daleko zrovna nikdo nebyl :-D
Prudkým sešupem dolů jsme přes krátkou pauzu na osvěžění nohou na malé nenápadné plážičce u jezera došli do městečka St. Gilgen, dalšího příjezerního letoviska. Tady vládla podvečerní dovolenková pohoda - koupání (ale voda byla prý pěkně studená), loďky, večeře, korzující turisti...
Odtud jsme se pak už úplně utahaní dokodrcali zpět do kempu, kde jsme chtěli ještě strašně romanticky před úplným setměním posedět u jezera, ale vyhnal nás déšť, náš všudepřítomný (ne)přítel.









Další den jsme vyrazili do Salzburku. Napoprvé naše seznámení s tímhle městem nebylo úplně přátelské - problémy s parkováním, motání se v ulicích, mraky lidí a hrozné dusno k zalknutí mi ten první dojem dost pokazily. Ale jakmile jsme si na letní zahrádce v jednom dvoře dali na posilněnou jakýsi letní pivní speciál Sommer Stern od pivovaru Gösser, který i po pár doušcích kopal jako nevycválaná kobyla a poslal mě do malátných výšin, a jakmile se přehnala bouřka, která nás naštěstí chytla zrovna při návštěvě Musea der Moderne (podotýkám, že mě strašlivě zklamalo!) a která krásně pročistila vzduch, bylo už zase dobře :-) Po procházce po starém městě, návštěvě kostelů, galerie (mimochodem, k ní jezdí zvláštní výtah vybudovaný snad ve skále; zpátky dolů z návrší jsme se tím výtahem svezli, neb jízda byla součástí účtenky v tamní kavárně) a s úbytkem turistů s přicházejícím večerem jsem vzala Salzburk na milost. Na závěr jsme si ještě prošli slavné zahrady u zámku Mirabell (ouplná Růžová zahrada u děčínského zámku! Však oni taky Thunové měli svá chapadla i tady...) se zábavnou zahradou trpaslíků (kterou teda ti žabaři v Děčíně nemají ;-)).













Mozart je pro Salzburk samozřejmě skvělým obchodním artiklem. Na jeho sochu zrovna někdo umístil dolarový přívěsek, což místní nenechalo v klidu a jali se ho okamžitě sundavat.















Pokračování příště, ať vás neunudím k smrti :-)

Novoroční aneb jak (ne)léčit bacily

2. ledna 2017 v 14:11 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Vím, že na nemoc se ordinuje klid na lůžku a teplo. Obzvlášť, když vám v lékárně kvůli tomu tzv. jinému stavu nemůžou nic předepsat a nic jiného než ležení, pocení a spánek vám nezbývá. Jenže když už jste snad měsíc neviděli sluníčko a pořádně nebyli na vzduchu, máte pocit, že právě tohle jediné vás dokáže dostat z postele a zázračně vyléčit.
A tak jsem si na Jendovi na Nový rok vyprosila výlet na hory, nad tu hnusnou smradlavou poklici, která nás tady na severu svírá svou ponurou a depresivní permanentní šedí.
Chtěla jsem jen takovou docela malou nenáročnou procházku, třeba k našemu milovanému mlýnu těsně za hranicemi. Ale sluníčko a čerstvý vzduch mě nabily jak solární baterku natolik, že jsem si začala vymýšlet. Zpátky se nechodí stejnými cestami, to je nuda. Proč tedy nejít zasněženými poli - částečně zmrzlými, částečně močálovitými, na snad nejvyšší kopeček v okolí, oklikou, a pěkně se u toho zapotit? Ano, právě takto nerozumně se léčí bacily u nás doma! A víte co? Ačkoliv to mému oslabenému tělu dalo doopravdy zabrat, pokud mu to přímo nepomohlo, rozhodně mu to neuškodilo...A povzbuzená psychika zafungovala líp jak antibiotika :-)












"Myslím, že spása je jen pro slabé. Nechci spásu, chci život, všechno, co mi může nabídnout, to zlé i to skvělé. Jestli bohové vybírají daň z radosti, zaplatím jim, ale při každé příležitosti budu proti takovým daním protestovat, a pokud se jim to nelíbí, smířím se i s jejich zlobou. Aspoň budu vědět, že jsem okusil z té hostiny, k níž mi na téhle bohaté kulaté planetě prostřeli, místo abych před ní couval jako bezzubý zajíc. Nevěřím, že ty nejlahodnější věci tu před námi leží jen proto, aby nás zkoušely a pokoušely, aby nám ztěžovaly dosažení našeho cíle, kterým má být bezpečí prázdnoty."
(Tom Robbins - Parfém bláznivého tance)

A proto klidně riskuju.














Všechny fotky dělal Jenda, já bych se na tohle nezmohla :-)

A ještě jedna dobře míněná rada na závěr:
Jestli si někdy, dámy, budete plánovat těhotenství, buďte rozhodně chytřejší než já s snažte se vyhnout tomu, abyste jeho drtivou většinu strávily v podzimních a zimních měsících. Nejen že budete poznamenané nedostatkem sluníčka a vitamínů, ale velkým problémem se stane taky šatník. Zatímco v létě to břicho "ošulíte" nějakými šatičkami a tunikami a víc vás to trápit nemusí, v zimě vás čeká nákup větších svetrů, kalhot, případně třeba košilek, termotriček a bohužel taky kabátů či bund. Pokud tedy nehodláte chodit jako na motejly v rozhalenkách :-) Zdá se to jako malichernost a taková blbost mě předtím rozhodně nemohla ovlivnit, ale jakmile už nic nedopnete a venku začne teplota klesat pod nulu, zjistíte, co taková malichernost najednou stojí peněz...:-D

Rok velkých změn

30. prosince 2016 v 20:27 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Velký rok plný velkých změn. Jak zoufalý byl rok 2015, o to lepší byl ten letošní - snad za odměnu?
Nemluvím teď o globálních záležitostech, které jsou strašidelné a strašlivé, to hodnocení se týká čistě mého života a života lidí kolem mě. A kdy jindy hodnotit a bilancovat, než obligátně na konci roku?

Dostudovala jsem a definitivně se zbavila statutu studentky. Ne že by dnes Mgr. BlaBla bylo vstupenkou do ráje (rozhodně ne finančního), ale přeci jen jsem hrdá, že si ta písmenka můžu někde oficiálně čmárat, bude-li potřeba; bohužel se na to v české společnosti pořád dost hraje, zejména v našem oboru, bez ohledu na to, zda se za tím skutečně ukrývají i nějaké znalosti, nebo jen mozek natrénovaný pro urychlené biflování... Většinu času se mi na škole líbilo a studium mě bavilo, takže to rozhodně nebylo žádné utrpení. Naopak! Krásné svobodné roky, přičemž hned ten první mi do cesty vehnal Jendu, mého milovaného manžela ;-) Ukončení studia ovšem taky znamená naplno a bez pardonu se zapojit do pracovního procesu - a to bez všech těch studentských výhod, které život dost ulehčovaly. Inu, Terino, vítej ve světě dospělých!

Zrekonstruovali jsme byt. A to tak, že skoro nezůstal kámen na kameni. Původně jsme jen chtěli topení na elektřinu vyměnit za plynové, abychom trochu ušetřili a efektivněji si zatopili. Postupně se přihazovaly návrhy na další úpravy, až se překopalo úplně všechno kromě nosných zdí, podlah a oken (stejně ty plasťáky jednou vyhodíme!). Když už, tak už, a doufejme, že taky na dlouhé časy dopředu. :-) Znamenalo to sice prakticky dvojité stěhování, celý půlrok byl kvůli tomu takový prapodivný, rozháraný a moc jsme se nikam nepodívali, ale neslo to s sebou taky radikální úklid, kdy vše nepotřebné letělo do kontejneru nebo se darovalo a do azyláku šlo asi pět velkých pytlů oblečení. Bez milosti zmizelo všechno, co se už dlouho nepoužilo nebo bylo zbytečný, a s výjimkou pár vzpomínkových drobností šel stranou i sentiment. Leckdy je samozřejmě člověku líto něco vyhodit, ale byt není nafukovací a je potřeba žít tím, co je teď, nesyslit doma tunu věcí, které se možná jednou můžou hodit. Nemůžou, to už by se využily před lety, kdy se doma objevily. A nakonec je to tak hrozně osvobozující pocit! Jako by se člověk zbavil nějakých okovů... Ono na tom v součanosti hodně řešeném trendu vlastnit co nejmíň věcí fakt něco bude. Člověk v zásadě potřebuje hrozně málo věcí - užitečných i těch, které ho "jen" těší, protože bez těch je život studený, ale toho všeho je potřeba mít daleko míň, než si jeden myslí (nebo se o tom přesvědčuje).
Jedním z cílů celé té akce bylo taky udělat prostor pro dětský pokojíček. Čímž se dostávám k další velké změně...

Na jaře už s Jendou nebudeme sami, ale stane se z nás regulérní rodina! Ať už nás - rodičovstvím absolutně nepolíbené - bude naplno zaměstnávat mrňavá zvědavá Alice nebo zlobivý akční Ondřej, jedno je jasný: bude to změna jako hrom, a to hrom s razancí menšího zemětřesení! :-) Střídavě mám pocit, že to mám na háku a všechno se nějak samo zvládne levou zadní, nebo naopak totálně panikařím, že jsem přece naprosto neschopná a někdo jako já v žádném případě nemůže být matkou... Ale to, že se na to už moc těším, je pocit, který je tam někde přítomný neustále. Předpokládám, že ten emoční koktejl je ale naprosto normální, protože kdybych byla se vším hned srovnaná a vyrovnaná, asi bych byla dost podezřelá... :-)

Pro Jendu znamenal tenhle rok ještě jednu obrovskou změnu - z památkáře se stal muzejníkem. Po dlooouhém bytí v jedné práci přišel v létě nanejvýš potřebný nový impulz, díky kterému tak Jenda svůj život postavil vzhůru nohama už opravdu ve všech sférách. To jsou veletoče! :-)

A co se našeho nejbližšího okolí týče - letošek byl bohatý na svatby, přičemž oddavky nepotkaly jen naše kamarády, ale zasáhly i rodinu nejbližší. A to jsou změny opravdu skvělé!

Jaký byl letošek v obraze, dokumentovaly jednak hlavně články z cest (ač přidávané se zpožděním; kupříkladu květnová exkurze a letní dovolená jsou teprve v procesu psaní), jednak tady nabízím takový porůznu posháněný bordel, co už se mi jinam nehodil:



Už jsem zmínila, že proběhlo několik svateb...


...několik koncertů...


...několik výstav...


... do rodiny přibyly nové přírůstky...




...ale hlavně bylo veselo...


...a plno radosti ze života...




...která občas někoho zcela unavila :-)

Přeji všem krásný konec roku a ať máte ten rok příští plný veselých událostí, zajímavých zážitků, energie, inspirace, pozitivního pohledu na život, obohacujících zkušeností a lásky vašich nejbližších!

Kam dál