První čtyři měsíce aneb O životě s tak trochu náročným miminkem

18. srpna 2017 v 21:39 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Poslední čtyři měsíce mého života se odehrávají ve zcela jiném duchu, náladě a tempu, než bych si kdy dokázala představit. Dcera Alice nám svým příchodem na svět otevřela brány do učiněné říše divů, ve které si občas připadám tak trochu jako na čajovém dýchánku potrhlého Kloboučníka, někdy jako na soudním přelíčení u Srdcové Královny a jindy zas jako při dadaistické rozmluvě s Houseňákem. Rozhodně je to jízda a já jen doufám, že se s Jendou někde cestou nevyklopíme :-)


Celý ten mateřský a vlastně i předmateřský kolotoč novopečené (nastávající) matce přináší plno nových emocí, zážitků, informací a zkušeností a já si až teď zpětně uvědomuju, že taková maminčina křehká mysl dokáže velmi lehce padnout do spárů poťóuchlé Kočky Šklíby, vševědoucích Tydlity a Tydlitum nebo třeba věčně uspěchaného Bílého Králíka. Někdy pomůže, když má kolem sebe také rozumně myslící jedince se šťastnými dítky, kteří navíc umí poradit. Kromě nich je tu ovšem plno dalších přechytralých rádců z různých extrémně uvažujících táborů, kteří ji dokážou přesvědčit o tom, že je ta nejhorší matka na světě, protože nedělá (anebo naopak dělá) to či ono.

A já se teď rozhodla z toho všeho sáhodlouze vypsat a jít s kůží na trh. Předkládám upřímnou zpověď dlouhou jak Lovosice (i s vesnicemi kolem). Protože to prostě potřebuju a protože jsem naštvaná, že to takhle dneska běží a že nás nenechají napokoji. A protože se třeba ukáže, že někdo z těch, kdo to sem chodí číst, na tom třeba někdy byl podobně. A protože mi to nakonec třeba pomůže pochopit ten zmatek. A třeba už příště budeme moudřejší.

Často se říká, že dnešní budoucí matky (a nejen ty) jsou zbytečně přeinformované, že všechno moc zkoumají, přehnaně řeší a málo poslouchají samy sebe.
Tak pod to bych se podepsala.
Jenže ono nejde zase tak snadno se tomu tlaku vyhnout.
Pokud žijete v normálním světě a navíc po něm pochodujete s rostoucím břichem (a ještě k tomu jste třeba velmi, velmi zvědaví), nevyhnutelně se časem dostanete k článkům či knihám na téma těhotenství, mateřství a výchova. Přeci jen je dobré alespoň základní věci o tom, co to obnáší, tak nějak znát. Obzvlášť když jste se - podobně jako já - v životě s mnoha malými dětmi nesetkali a vůbec netušíte, co s nimi do doby, než se od vás odstěhují. Jenže průšvih nastane už ve chvíli, kdy rozkliknete první tematické diskuze na internetu. Ten je totiž na vyvolávání zmatku v hlavách matek obzvlášť skvělý. I kdybyste se cíleně vyhýbali diskuzím na tu více čí méně šílených webech s tu více či méně šílenými příspěvky tu více či méně šílených matek a četli jen zdánlivě rozumně vypadající příspěvky různých odborníků, udělá vám to v hlavě takový guláš a dokáže to ve vás vyvolat takovou úzkost, že byste se nejraději někam zahrabali jakožto naprosto nepoužitelný (nastávající) rodič. Vzájemně si setsakramentsky protiřečí a pro váš budoucí rodičovský vývoj hodně záleží na tom, k jakému názorovému proudu se zrovna proklikáte. Samozřejmě že si neustále opakujete, že vlastní zdravý rozum je to nejlepší, co se dá použít, ale znovu - křehká mateřská psychika je nejen méně soudná, ale taky méně sebejistá a náchylná k tápání, zda to všechno děláme dobře. Protože přece samozřejmě chceme být dobří rodiče, nechceme dělat chyby a chceme mít spokojenou ratolest. Jenže ono to podle těch článků vypadá, že nestačí být dobrý rodič a mít spokojené dítě. Vy musíte být DOKONALÝ rodič a mít DOKONALÉ dítě.


("Uááááá! Já vám předvedu, jak vypadá dokonalé dítě!")

V těhotenství jsem si zakázala něco dopředu studovat právě s předtuchou, že moc informací bude akorát na škodu. Zjišťovala jsem si víceméně jen to, jaké mě čekají kontroly, a zvědavě jsem si týden po týdnu četla, co zrovna má ta malá tasemnice/embryo/miminko vyvinuté, co umí a na co reaguje. Víc nebylo potřeba. A až na ten závěr, kdy už ty bolesti byly nesnesitelné, jsem měla bezproblémové těhotenství.

O porod jsem se začala zajímat až pár týdnů před tím, než to mělo přijít. Dokonce jsem šla i na předporodní kurz, kde jsem ovšem jako jediná byla sama, neb tam všichni chodili v páru, a navíc se tvářili nanejvýš znale a připraveně. Původně jsem si říkala, jak je to prima věc. Zpětně můžu říct, že mi ten kurz byl absolutně k ničemu. Jen mi tam bylo sděleno, že mám na kojení "špatná" prsa, že s kojením budu mít problémy a že mi to měl někdo říct dřív, abych se připravila. Prosím vás pěkně, jak nějaká žena může mít prsa nepřipravená ke kojení? Copak se musí ženské tělo dopředu připravovat na něco tak samozřejmého, jako je kojení? Nu, nechala jsem to být. A počítala s tím, že to všechno zkrátka po porodu přijde samo. Jasně že kojení nejde každému hned úplně bez chyby, ale je to přece intuitivní záležitost dovedená přírodou k dokonalosti...

Po pár dnech panického strachu z porodu jsem si to v sobě srovnala a přesvědčila sama sebe, že porod bude naprosto v pohodě, všechno půjde hladce, protože to tak chci a protože to je přece úplně normální a přirozená věc, na kterou je ženské tělo stavěné. Věděla jsem, že chci pokud možno co nejpřirozenější porod bez jakýchkoliv zbytečných zásahů - k těm se uchýlit jen v případě, že by si to můj nebo prckův aktuální stav žádal. Vůbec jsem neřešila, co se má dít po porodu - tak nějak jsem se spoléhala na to, že moje mysl i tělo to přece ví, protože to v sobě mají zakódované. A navíc v těhotenství dál než k tomu porodu stejně nedohlédnete. Teda pokud je to poprvé, samosebou. Porod je den D a po něm přichází mlha, ve které asi nějak přebalíte, nakojíte, umyjete a obléknete mimino... :-)

Můj porod byl nakonec všechno, jen ne přirozený. Do porodnice jsem jela v termínu a nadšená, že je to konečně tady. Věděla jsem, že to zvládnu. Ovšem po 25 hodinách stresu, frustrace, vyčerpání a nesnesitelných bolestí bez jakéhokoliv efektu, po prvotním odmítání zásahů doktorů a konečném smíření se s antibiotiky (možnost ohrožení plodu bez plodové vody infekcí), s oxytocinem (pro rozjetí porodu, když se i přes kontrakce nic nedělo) a s opiáty (protože oxytocinové kontrakce tělo úplně vyčerpaly neustálým nabouzením) jsem skoro prosila o císařský řez, jen aby byl tomu trápení konec. Po všech těch protichůdných zásazích do mého těla už jsem sama sebe nedokázala přesvědčit, že mám ještě sílu přivést dítě na svět. A epidurálu a císařskému řezu jsem se nakonec vyhnula nejspíš jen díky tomu, že se po cca 24 hodinách konečně začala ta naše malá Alibaba drát na svět. Nu, malá... čtyřkilový cvalík. Kdyby to doktoři věděli předem, nejspíš by to tím císařem skončilo tak jako tak. Ale nakonec se povedlo "přirozeně"...

První dny v porodnici byly nejzvláštnějším obdobím v mém životě. Najednou vedle sebe máte ten naprosto bezbranný a na vás úplně závislý uzlíček, který hlavně spí a čas od času si pobrečí nebo zmateně a rozespale zamrká na svět. Alice ovšem spala až moc (pravděpodobně za to mohl ten nešťastný porod), neprobudilo ji nic a hlad nepociťovala, takže nějak moc neměla touhu se kojit. Spaly jsme spolu v posteli, abych slyšela jakýkoliv náznak jejího probouzení a mohla ji kdykoliv nakojit a být jí neustále k dispozici. Přesto den co den ubírala na váze (což se samozřejmě děje většině miminek), neměla sílu se kojit a tím pádem postupně neměla ani čím se kojit, mně to prostě bez její spolupráce nešlo a když vám dítě spinká, i když dostane studenou mokrou žínku na obličej, tak se prostě nedá nic dělat... A tak doktoři usoudili, že aby nás mohli pustit domů, měla by dostat flašku s umělým mlékem, aby zase začala přibírat a získala sílu. Svolila jsem, takže jsme po pěti dnech konečně mohly domů. Už jsem tam nechtěla být ani den navíc...

Šestinedělí bylo opravdové peklo. Zoufale jsem se snažila rozkojit a poslat flašku do věčných lovišť, ale malá neustále jen spala a neprospívala a odsávat mi nešlo, takže nejen že se ze mě kdovíjaká kojná rozhodně stát nemohla ani omylem, ale flašky jsme se taky nezbavili. Pila jsem kojící čaje, jedla jídla údajně podporující laktaci, pořád jsem chodila do teplé sprchy, měla doma na návštěvě DVĚ laktační poradkyně, dokrmovala jsem Alici přes cévku po prsu, mazlila se s ní, spala vedle ní...ale mléka bylo pořád málo. Když už to bylo na dobré cestě a já zkusila Alici kojit bez dokrmování, dostala úporný průjem a přestávala pít, takže jsme na několik dní skončily na pozorování v nemocnici (kde následně chytla nějakou rýmu či co).

Šestinedělí pro mne znamenalo obrovské depky a naprostou frustraci z toho, že nedokážu nakrmit své dítě (zpočátku Alice nechtěla ani umělé mléko). Tehdy jsem začala ke své škodě číst různé rádcovské weby, díky kterým jsem měla depky ještě větší. Začala jsem tomu říkat kojící lobby. SAMOZŘEJMĚ vím, že kojení je pro dítě i matku to nejlepší a je to ideální a nejzdravější výživa. Myslím, že jsem taky víc jak dva měsíce dělala všechno pro to, aby tahle idylka začala, a dneska se divím, že jsem za tu dobu nezšedivěla nebo neskončila v blázinci. Ty chytré weby ve vás totiž dokážou vzbudit pocit, že jako matka totálně selháváte, když se nedokážete rozkojit. Vždyť je to přece tak snadné a dokáže to každá! Navíc vám vnutí přesvědčení, že vám dítě snad pomalu umře, když místo vás cumlá flašku. A pokud neumře, bude minimálně hloupé/opožděné/nemocné/frustrované/deprivované. Takže jsem se i já upnula k jediné věci: MUSÍM JI KOJIT.



("Máti, ty s tím krmením naděláš. Vždyť mám ruce se spoustou prstů, nohy, kde jsou další prstíky, a tak vůbec ocumlám všecko, co se mi dostane do rukou.")

Ale pak jsem si řekla DOST. Miminko začao přibírat, evidentně prospívat, rozhodně nepůsobí opožděně či deprivovaně a já nehodlám skončit v blázinci s výčitkami, že jsem selhala. A ačkoliv samozřejmě v případě, že by Alice někdy měla sourozence, udělám opět všechno pro to, abych ho kojila, chci říct... MILÉ KOJÍCÍ LOBBY, TRHNI SI NOHOU. Nesnaž se matkám nutit pocity, že své dítě šidí, když ho nekojí. Každá normálně myslící žena ví, že kojení je nejlepší a snaží se o něj. Ale ženská psychika v šestinedělí je strašlivě zranitelná a když něco nejde podle našich představ, snadno se z toho hroutíme. V tu chvíli potřebujeme podporu a utvrzení, že je to tak v pořádku. Ne podpásovku typu "No jakto, že nekojíte, vždyť jste mladá a zdravá, to je nějaký divný, asi jste se málo snažila." (reálné prohlášení reálné sestřičky)

Nakonec se Aliččino krmení srovnalo a já uzavřela s flaškou mír. A ulevilo se mi.
Naše kdysi neustále spící miminko postupně přestalo přes den spát a začalo mít režim jako dospělák - večer usnout, prospat celou noc,vzbudit se až ráno a přes den blbnout. Na jednu stranu jsem ráda, že se v noci vyspíme, na druhou stranu přes den nemám šanci cokoliv udělat, protože Alice je takový malý ďáblík, který potřebuje neustále nějakou akci. Umí si hrát i sama, ale baví ji to chvíli a pak je zase nejradši, když na ni někdo dělá opičky. Že by spala v kočárku na procházce? To se dařilo tak první měsíc. Že by spokojeně cumlala dudlík a koukala kolem? To je nuda. Že bych ji při uspávání odložila do postýlky, by sama usnula? Reakcí je křik a kroucení. Tak to mi tedy prozraďte, kdy že má přijít to slastné období na mateřské, kdy všechny akční matky vyrábějí, šijí, pletou (vždyť je toho plný Fler!) a tak vůbec se všude angažují. Mají štěstí, že jim děcka spinkají, nebo snad tolik elánu, že každou volnou chvilku neodpadnou vedle své ratolesti a nehnípou spánkem spravedlivých? Chci jejich energii! Anebo recept na odvar z makovic...:-)

Kromě toho, že naše milé dítko nespinká, není ani kdovíjaký jedlík, a tak je každé vážení u doktorky horor. To pak můžu vždycky vyletět z kůže, když v čekárně slyším, jak jiné šťastné maminky do telefonu svým milým hlásí ty neuvěřitelné cifry, o kolik jim zase mimino přibralo (to do něj cpou pacholíky nebo jim do plínky dávají cihlu?). Jsou to tytéž maminky, které by hravě dokázaly nakojit celou čekárnu, a jejichž děti už ve dvou měsících dělají stojky na hlavě a diskutují o globálních problémech (alespoň tak mi to někdy připadá při pohledu kolem, zatímco to naše zvědavé mimino akorát obhlíží, co se kde děje, a absolutně ji nezajímá, že po ní chci taky nějaké veletoče - maximálně mi věnuje vyčítavý pohled, že není přece cvičená opička, aby ostatním ukazovala, ja je šikovná...). Vím, že NESMÍM své vlastní dítě srovnávat s ostatními, ale řekněte mi upřímně - kdo z vás někdy nepropadal lehkému zoufalství, když mu jiná matka říkala, že její dítě dělalo nějaké neuvěřitelné činnosti s dvouměsíčním předstihem?


("Ale no tááák, tati, to myslíš vážně?! Líbat mě na veřejnosti?!")

A tím se dostávám k těm doktorům. S nimi už jsme si stihli užít dost a dost. Špatné kyčle už od porodnice, a tedy terapie Frejkovou peřinkou, ve které se mimino v těch vedrech nejen děsně potí, ale hlavně má omezenou hybnost. Jak jsme zpětně po téměř třech měsících jejího nošení zjistili, ta hloupá věc přispěla k tomu, že má Alice slabé břišní svaly, a tak nepase koníky (resp. začíná je pást postupně až teď ve čtyřech měsících a to po usilovném tréninku) a celkově má problém s hrubou motorikou. Kdybych to věděla dřív, balila bych ji od počátku jen do látkových plen a vykašlala se na nějakou peřinku (na kterou ostatně kašlu už i teď, byť by ji měla nosit ještě alespoň na noc). Alice miluje převalování se a zvedání nožiček a jelikož se diagnóza stavu kyčlí zlepšila už do takřka normálního stavu, nevidím jediný důvod, proč jí preventivně dávat něco tak omezujícího.

Alice je pravděpodobně dráždivé dítě. Nebyli jsme sice u neurologa, a tudíž oficiální diagnóza to není, ale vše tomu nasvědčuje. Už po pár týdnech se začala všemožně kroutit a prohýbat do luku, na zádech dělala mosty nebo se dokázala otočit za sebe tak, že se pomalu lámala v pase, neustále rozhazuje ručkama, na zádech není stabilní, je neklidná, plačtivá, neumí se zklidnit a usnout. Místo ukázkového pasení koníčků na břiše předváděla akrobatické kousky v podobě prudkého záklonu hlavy, letadélka, kopání nohou... K tomu má samozřejmě predilekci hlavičky, a tak ji má z jedné strany sleželou. Držet ji v náručí vyžaduje dost trpělivosti a síly, protože je-li vzteklá, napne se jako prkno a nenechá se schoulit. Doporučované nošení na tygříka nebo v klubíčku u ní bylo možné jen výjimečně, protože se málokdy uvolní, a když se jí snažíme prohnout opačným směrem, dá do toho ještě víc síly. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mi usínala na břiše, protože se vždycky začala tak zaklánět, že by si akorát ublížila (ačkoliv cca první dva měsíce jsme spolu takhle spaly hodně často a bylo to úžasný). Dostat ji do šátku se stalo v podstatě nemožným. A to jsem se přece jen nakonec naučila ji uvázat poměrně rychle a nošení mě moc bavilo, však jsem se na to taky těšila celé těhotenství... Přesto se později už začala tak prohýbat, že dosáhnout zdravého uvázání nešlo. Nepovolila záda, ani když jsem ji hodně utáhla, byla pořád prohnutá nebo se drala ven, s hlavičkou zakloněnou...

Na doporučení pediatričky jsme nakonec navštívili fyzioterapeutku, která Alici "naordinovala" Vojtovu metodu. Nu, mohla jsem s ní polemizovat, zda je to opravdu nutné, protože ti prckové to fakt nesnáší a i když vím, že to je pro jejich dobro, slyšet je, jak toho vždycky vřeští a srdceryvně brečí, to je o nervy... Ale už je to tak, že doktory poslouchám (většinou) a nemyslím si, že jsem sežrala všechnu moudrost světa, abych je mohla v jejich úsudcích opravovat... Takže 4x denně cvičíme a stojí dost přemáhání tvářit se, že se nic neděje a být úplně v klidu, aby si v tom "utrpení" Alice nešušňala ještě víc, než je třeba. Člověk na sobě nesmí nechat znát, že je mu toho mrňouse líto, a musí k tomu přistupovat věcně, protože ten malý človíček není hlupák a vycítí, co se děje nebo má dít. A také nám tatáž fyzioterapeutka důrazně nedoporučovala nošení v šátku či nosítku, že by se tím Aliččiny problémy jen zvýraznily. Máme dbát na důslednou a správnou manipulaci a prý se projevuje tak, že jakmile už bude dostatečně stará, že bychom ji třeba i mohli nosit, stejně už nebude chtít být nošená, ale bude lézt všude kolem, protože je akční a zvědavá. A já se tak strašně těšila, jak ji šoupneme do nějakého krásného barevného nosítka (doma máme pro začátek i půjčenou jednu starou, trochu jetou Manducu) a vyrazíme do kopců, na festivaly atd. Nikdo netvrdí, že nosit NESMÍM, nemusím ji poslouchat, je to mé dítě. Ale jakmile už je vám jednou nasazen brouk do hlavy, že tím malé spíš uškodíte, už se prostě nebudete cítit v klidu a pohodě, když si ji připoutáte na břicho/záda. Alespoň já to prozatím nedokážu bez pocitu viny. Takto - třeba zatím - skončila éra Alice coby nošence...

Neb má Alice chronický průjem a výtěry na infekci jsou negativní, doktorka předpokládá, že má buď alergii na bílkovinu kravského mléka, nebo intoleranci laktózy. To abychom se nenudili, asi. Takže aktuálně zkoušíme různá speciální mléka (prozatím bez výsledku) a experimentujeme. Brr. Trávicí obtíže má ostatně Alice od malička - ještě jí nebyl ani měsíc a skončily jsme na pozorování v nemocnici - opět s průjmem, ubýváním na váze a nechutí k jídlu. K tomu přičtěte věčné ublinkávání, koliky, návštěvy dětského chirurga kvůli zúženému konečníku (a strkání jakési ohavné kovové tyčky do zadku - jeden by řekl, že na takovéhle hrátky má ještě čas...:-D) a kardiologie (nemá uzavřenou jakousi dírku mezi chlopněmi, ovšem není to nic tragického a možná se to ještě spraví) a máte konečně celou plejádu našich srandiček. Všechno jsou to víceméně klasické dětské problémy, ale když se všechny sejdou u jednoho miminka, mám pocit, že je toho na něj naloženo trochu zbytečně moc.


Takže.
Nejsem super máma, co v šátku na břiše dítě kojí při výstupu na Sněžku, přes den šije originální oblečení a po nocích pořádá alternativní akce pro jiné matky. Nikdy dokonalá nebudu. Ale dělám, co můžu.
Už skoro měsíc dceru nekojím, i když bych moc chtěla.
Nenosím ji v šátku, i když bych moc chtěla.
Nenechávám ji vyplakat. Nikdy. Klidně ať je rozmazlená, jestli je tohle k tomu předpoklad, ale nenechám ji samotnou řvát v postýlce, když ji něco trápí.
Spí v mé náruči, ve své postýlce, u nás v posteli nebo v košíku. Na každé z těch variant by si někdo našel něco špatného, ale mně je to fuk. Jí je tak dobře.
Nemáme kdovíjaký pevný režim. A nemám pocit, že by se dal s čtyřměsíčním dítětem zavést nenásilně.
Na procházky v těhlech vedrech chodím skoro výhradně navečer až večer a v parku jsem pak jediná krkavčí matka. Ta, která není doma obligátně v šest, protože doma se má být přece do Večerníčku (ze kterého ještě minimálně dva roky nebude mít stejně nic). Jenže my bychom s Alicí venku dřív asi zdechly, neb jsme asi obě stejně chladnomilné.
Nenabaluju ji do teplého oblečení, omývám ji vlažnou vodou, otužuju ji. A to přesto, že mi je vytýkáno, že nemá pořád přes dupačky ponožky, že je často nahá, že má krátký rukáv, a tak určitě nastydne. Ale když má teplé tělíčko, evidentně to zvládá v pohodě, ne?
Nezpívám jí moc dětských písniček, ale spíš ujetiny, co si sama vymyslím, nebo písničky, které sama poslouchám. Ty dětské už si totiž nepamatuju a ona se řehní stejně Mňáze a Žďorp jako Pec nám spadla.
Nešišlám na ni, nežvatlám, nepřeháním to se zdrobnělinami. Ale občas o sobě mluvím ve 3. osobě, mykám nebo vymyslím nějakou příšernost. Jsme jenom lidi, že.
Když vřeští, vřeštím taky. Je pak sice rozjívená a je slyšet přes půl parku, ale aspoň si otestuje, co její hlasivky umí a potrénuje mluvidla. Ze stejného důvodu se na ni pitvořím jak idiot, vyplazuju jazyk a vydávám prapodivné zvuky, i když pak musím vypadat jako případ pro Chocholouška. Alice se mi ale odmění bezelstným hlasitým smíchem, který je snad to nejkrásnější na celém světě.
Neoblékám ji do růžové či volánků, i když si pak většina lidí myslí, že je to kluk. A náušnice dostane, až uznám za vhodné, a ne teď, kdy jí to může být úplně buřt a akorát si je těma svýma neposednýma ručkama rozdrápe.
Nepase koníky a tak vůbec není ukázkově tabulková, zato naprosto suverénně chytá věci do ruky a neomylně je strčí do pusy, krásně si brouká, zvědavě sleduje všechno, co se kolem děje, a dokonce se umí převalit na oba boky a občas až na bříško - sice svým velmi osobitým, zřejmě "nesprávným" a "nevhodným" způsobem, zato z toho má srandu a novou zábavu.

NENÍ DOKONALÉ DÍTĚ. A JÁ NEJSEM DOKONALÁ MATKA.
JE TO NÁROČNÉ MIMINKO.
VŠECHNO JE ÚPLNĚ JINAK, NEŽ JAK JSEM SI PŘEDSTAVOVALA. (Tedy až na to, že jsem chtěla zrzavé, akční a trochu zlobivé dítě. To se mi splnilo do puntíku...:-))
ALE UŽ MI JE TO JEDNO. ZBOŽŇUJU JI NADE VŠE, I KDYBY MĚLA STOKRÁT VYBOČOVAT Z TABULEK. A I KDYBY MĚ MATKY Z JEDNOHO ČI DRUHÉHO BŘEHU STOKRÁT ODSUZOVALY.
VLEZTE MI VŠICHNI NA ZÁDA.
JSEM ŠŤASTNÁ.
:-))






 

Filmové Vary pošesté...tentokrát bez filmů

16. srpna 2017 v 17:32 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Abych dostála každoroční tradici, musí se tu objevit článek o Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. A letos to bude jen velmi stručné.
MFF je pro nás tradičním otvírákem prázdnin; co jsme s Honzou spolu, jezdíme tam vždycky. Klasické schéma je takové, že tři až čtyři dny máme akreditaci (tzn. možnost jít na 3 filmy denně) a k tomu si užíváme festivalového života.
Letos jsme ovšem přibrali ještě malou filmovou fanynku, rozhodně jednu z nejmladších účastnic festivalu. A s tou po projekcích samozřejmě courat nemůžeme. Už abychom ji mohli šoupnout do dětského koutku nebo vrazit večerníčkovým postavám u stanu České televize...:-))
Letos tedy žádné filmy, žádné koncerty, žádné čajovny. Letos jen pár obrázků. Mrkejte :-)













11 let...

25. července 2017 v 14:03 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
... mám tenhle blog. Nestihla jsem narozeninový článek na den přesně (první článek se tu objevil 18. 7. 2006), ale i tak na tohle úctyhodné výročí nehodlám zapomenout!
Za poslední rok jsem sem sice přispívala nejméně ze všech let, ale to už je nejspíš přirozený vývoj. Ovšem rozhodně se ani v dalším roce nechystám přestat psát - obzvlášť když teď mám v životě úplně nový impuls. který je sám o sobě nevyčerpatelným zdrojem pro budoucí články :-)
A jelikož jsem tak trochu brouzdala v prehistorických foto-vodách, mám tu pro srovnání foto zhruba z doby, kdy byl zazvorek založen....


Poslední měsíce na ZŠ, zazvorkovi ještě není ani 15...

....a zazvorek po 11 letech! :-)



A to všechno mezi tím je tu na blogu zaznamenáno. Tralalá!
 


Ze života Alice

26. června 2017 v 22:06 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Záplava miminkovských fotek nekončí. Jednak proto, že to mimino prostě zbožňuju, a jednak proto, že to je momentálně jediná náplň mých dní. Se s tím smiřte :-)

Alice svou existenci přesunula odtud... (foceno asi 5dní před porodem)


... o pár centimetrů výš :-)


Nejprve to byla taková malá vánočka...


...ovšem po dvou měsících se z ní stala zvědavá opice.






Dětský svět je obrovský byznys. Všechno pro mrňata je strašně drahé, a úplně nejvíc to, co nutně potřebujete. Naštěstí jsou i věci, bez kterých se dá obejít. Třeba takové ty plastové kolotoče a hrazdičky nad postýlku; buď jsou humpolácké, ošklivé, divně plastové nebo strašně drahé. A tak jsme Alici vyrobili vlastní z vařeček a věcí, co dům dal. Takže vznikla třeba tahle šibenice s oběšenou liškou, kterou pravidelně střídá šňůra s různými cingrlaty a kolíčky :-) Jí je úplně jedno, co nad ní visí, hlavně aby do toho mohla bouchat a civět na to.


Velmi záhy se ta prťavice naučila pěkně šklebit...





...a někdy se naopak tváří velmi důstojně.


Ovšem jakmile se nikdo nedívá, odkope svou pravou povahu - lenocha z největších lenošivých lenochů!


Alice je velmi společenské dítko a nejlépe se jí spinká tam kde je rozruch, mumraj, živá hudba, hlučný hovor. Ideální místo na odpočinek - festival. SItuace, kdy nejvíc řve - sama doma se mnou, když se musí dívat pořád jen a jen na můj ksicht :-D Přesto se snažíme postarat se o ni, jak to jen jde.











A samozřejmě je to miláček celé rodiny! :-)




Aktuální dávka miminních fotek byla vyčerpána. Uff.

Alice in Wonderland

31. května 2017 v 11:09 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Jedním z důvodů, proč se naše dcera jmenuje Alice, je moje posedlost pohádkou Alenka (nebo též Alice) v Říši divů.
A jelikož jako čerstvá matka nemám čas na nic jiného než na toho malého pacholka, ani tady se zákonitě nemůže objevit nic víc vzrušujícího než miminí fotky. Ještě to párkrát vydržte...:-)
Takže jukejte, jak se to naše téměř sedmitýdenní mrně má v Říši divů!


















Zdraví vás Alice z papírový ulice

11. května 2017 v 17:58 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Tramtadadá!!!
Oznamuje se všem všem všem! 14.4. 2017 na Velký pátek se do říše divů narodila naše malá Alice, náš velikonoční beránek!
Měli jsme to letos ale pěkně vypečenou nadílku (ten náš "drobek" měl nakonec zcela nečekaná 4 kila...uff).
O porodu se raději rozepisovat nebudu, to je věc, kterou chci nadobrou vytěsnit ze své mysli. Popisovat, jaké boje svádíme i v šestinedělí, se mi také nechce, neb se nechci deprimovat pokaždé, když to budu číst. Každopádně holčička neměla jednoduchý ani příchod na svět, ani své současné první čtyři týdny života.Trochu bojujeme, trochu šílíme, po doktorech bohužel cestujeme ažaž, ale bezmezně tu naši malou zrzavou krasavici (ano, skutečně je zrzavá, ačkoliv se narodila tmavší, zrzne jí to čím dál víc a já jsem z toho naprosto nadšená) zbožňujeme a neztrácíme naději, že se vše po šestinedělí konečně v dobré obrátí a budeme si už jen užívat příjemné rodičovské starosti. Držte nám palce, ať se smůla už zlomí :-)
P.S.: člověk může počítat s tím, že se mu s dítětem změní život, jak chce, ale jakmile ho pak máte doma, převrátí se vám celej svět tak strašně naruby, že se na to připravit fakt nedá :-)


velikonoční nadílka...



pyšný tatínek...


...a pyšná maminka :-)



Už mi je malá postýlka!!








takhle hlídá maminka...



...a takhle hlídá tatínek! :-)


Na té méně slunné straně Milešovky

18. března 2017 v 20:15 | zazvorek |  Po svých i samochodem

(...)
"A vše tě tady hýčká,
bzuk hmyzu, trávy, trsů, jež se vzdují,
let líných motýlů... Přes tvoje víčka
blesk jako z vod se nyní přehoup jasně.
Klid neznámý to u tvé hlavy stojí.
Ty cítíš, jak se mrtvým dříme krásně,
neb země též má kolébavku svoji."



"I went to the Garden of Love
and saw what I never had seen
a Chapel was built in the midst
where I used to play on the green."




(...)
"And I saw it was filled with graves
and tomb-stones where flowers should be."





Těhotenství, doba bláznivá

3. března 2017 v 23:25 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Tak jo. Konečně si užívám mateřskou. Sice je pořád dosti pracovní (nejspíš už se nikdy nenaučím nenechávat všechno na poslední chvíli), ale už mám čas i na takovýhle roupy.
Nehodlám tu teď pravidelně mudrovat o těhotenství, neb nejsem žádná zkušená zasloužilá matka. Jen tak nějak doufám, že těch pár posledních týdnů čekání na "vylodění v Normandii" už nějak doklepu, a při té příležitosti mě napadlo sepsat, jak mě vlastně těch posledních devět měsíců poznamenalo.
Naprosto nečekaná odpověď je...ZÁSADNĚ! :-D

I když vás přátelé/příbuzní/internet/knihy/zasloužilé matky zahrnou radami, varováními a proroctvími k tomu, co vás všechno čeká a nemine, stejně je to natolik novej a divnej vesmír, že si jeden připadá jak Lajka, kterou vystřelili na oběžnou dráhu a ona by se teď měla naučit létat/mňoukat/přeskakovat z planety na planetu bez mrknutí oka (nebo švihnutí psího ocásku). Je to kosmos plný neznámých slov, zkratek (co sakra všechna ty písmenka maj znamenat a proč je všechny používáte tak naprosto suverénně?!!), fíglů, pouček, haštěření... a zároveň nejsociálnější svět, jakého se ženská může v životě dočkat. Už nikdy (snad vyjma dalšího těhotenství) nebudou všichni kolem tak milí, přívětiví, ochotní, starostliví, citliví, chápaví, shovívaví. A už nikdy nezažijete komunismus v tak líbezné formě, jako je ten mezi matkami/těhotnými. Tehdy totiž společné vlastnictví a solidarita nabývají úplně nových rozměrů a ani při podprůměrném výskytu čerstvých matek ve svém okolí se rozhodně nemusíte bát, že nebudete mít svého nového nájemníka do čeho obléct, v čem ho koupat nebo že zůstane bez hraček a bude si chudák hrát s klacíky a sirkami - z darů z druhé ruky by se dal hravě sestavit celý obchod s dětskými pičičmundičkami.

A teď pár věcí, se kterými sice člověk tak nějak počítá, ale když na to dojde, stejně je to nakonec vopruz, v lepším případě překvápko. Matky a těhotné už to znají, vy ostatní se vyděste/pobavte/připravte...;-)

(Ne)spánek. Spěte, dokud můžete. Fakt. A že se vám chce spát neustále, co? Najednou usínáte kdykoliv a kdekoliv - a to i vsedě a vleže. Užijte si to, protože poslední měsíce jsou spánkovej horor, obzvlášť pokud nejradši spíte na břiše nebo na zádech jako já. Ono to pak totiž prostě už nejde, v horším případě se vám při ležení na zádech dělá dokonce špatně. Navíc do toho neustále couráte na záchod a zevnitř do vás šťouchá váš malý podnájemník/podnájemnice (a nejraději samozřejmě uprostřed noci nebo ve chvíli, kdy se zrovna slastně poroučíte do Hajánkova). A člověku taky hlavou bzučí různé všetečné obavy. A k tomu vás ještě všichni straší, že po porodu se nevyspíte už vůbec, takže se to vehementně snažíte nahnat, ale na povel to fakt nejde. Paráda.


Když je krize, ustelete si pak třeba i na lešení...


Hlad a chutě. O tom už se popsaly stohy papíru a internetových odstavců, ale v reálu je to ještě větší jízda, než si člověk dokáže představit. Obligátní okurky se šlehačkou nebo olizování omítky jsou sice asi trochu přehnaná věc, ale pokud máte to štěstí jako já a nezvracíte, jen co ve vaší přítomnosti zavoní jídlo, připravte se na to, že se z vás dočasně (a to hlavně v prvních měsících) stane popelnice. Vyluxovat takřka celou ledničku v jakoukoliv denní dobu není vůbec problém, mít po obědě chuť (ale v podstatě i hlad) na další oběd a chtít to završit sladkou tečkou je skoro normálka, nemít při sobě neustále nějakou svačinku se skoro rovná bolestné agónii. Milujete sladké? Tak teď vás nejvíc potěší smažené čuňárny, přesolené dobrůtky, sýr, mléko, maso, maso a zase maso... Že jste masožravec? Kdepak, najednou není větší dobrůtka než tabulka čokolády. Nebo radši dvě, co kdyby. A týden co týden se ty chutě mění jako na kolotoči, takže je pravděpodobný, že to, co teď zrovna labužnicky chroupete, za týden nebudete moct ani cejtit. A největší překvápko je, že vaše tělo se s tím vším nějak vyrovná! Otázkou zůstává, jak se s tím huhukoktejlem vyrovnává vaše malá tasemnice...

Břicho. Nejdřív se těšíte na to, až ho budete mít a bude na vás konečně vidět, že jste 2 v 1 (anebo 3 v 1, 4 v 1...). Když ho pak máte, tak už ho nechcete. Nejradši byste našly nějaký šikovný ventilek, kterým by se ten balón dal upustit a vrátit aspoň do podoby píchlé meruny. Všude překáží a v lecčems omezuje. Někdy máte pocit, že snad musí prasknout. A navíc se neustále hejbe, jako by se v něm usídlil vetřelec. Ke konci jste rády, že si zavážete tkaničky u bot nebo vylezete dvě patra schodů. Najednou na sobě nosíte minimálně o deset kilo víc - a těch deset kilo vám narostlo za neuvěřitelně krátkou dobu při rapidním zhoršování fyzičky a čím dál větším utlačování plic. A pokud nemáte to neskonalé štěstí a nemáte docela mrňavé, kulaťoučké a roztomilé bříško (nebo bezbřehé sebevědomí), rozhodně si nebudete připadat sexy, jak se vám to snaží nakukat v časopisech. Klidně mě ukamenujte, ale těhotenské oblečení není sexy. Ani když se snažíte nosit cokoliv jiného, co nepřipomíná vytahané dupačky pro velrybu. Těhotenství prostě není sexy. Ale má to přece logiku a je to naprosto v pořádku - příroda to zařídila tak, aby vám i okolí dala jasně najevo, že se teď máte postupně programovat na mód "matka", nikoliv "sexuální démon" a vábit zbloudilé mužské duše jako siréna.






Hormony. S někým to mlátí víc, s někým míň, ale nevyhne se tomu nikdo. Nálady jako na houpačce, totální euforii vystřídá depka, aniž byste to čímkoliv vyprovokovaly a kdovíjak o to stály. Očumujete ostatní matky a přiblble (nebo rozněžněle) se usmíváte na jejich děti. Očumujete, jaké mají kočárky. Někdo už po počůrání papírku "hnízdí" a nakupuje oblečky, dudlíky a hračky, jiná se hrdě se brání a snaží se za každou cenu zůstat normální co nejdelší dobu. Když na vás pak ale někdo vybalí dupačky velikostí odpovídající tak možná elfovi, s ještě roztomilejšími medvídky/kočičkami/ptáčky/autíčky/ušatými kapucemi (a asi tisícem dalších věcí způsobujících vaše nezvykle pisklavé "jéééééé, to je tak roztomilý!"), vězte, že jste v pasti. Odteď se rozněžníte nad každou pičičmundičkou, co je jen trochu infantilní/měkká a hebká/barevná. A čím víc se bude blížit porod, tím víc si budete myslet, že ji nutně potřebujete. Protože je to přece tak strašně roztomilý a ten mrňous z toho bude mít radost! Bez ohledu na to, že tomu mrňousovi to minimálně několik měsíců bude srdečně ukradený. Hlavně že máte radost vy, že jo..:-)

Okolí. Jak už jsem psala výše, většina lidí kolem vás najednou projeví solidaritu a vřelejší stránku svého já. Výhodu mají ty, na kterých je těhotenství brzy vidět - ostatní vám brzy začnou podávat a uvolňovat židle k sezení, pomáhat s taškama, blahosklonně odpouštět různé přešlapy a mozkové zkraty. Užívejte si jejich shovívavé úsměvy a průpovídky typu "nojo, hormony, viď?". Oni přece nemusí vědět, že se takhle chováte i normálně - jen pro to teď máte krásnou výmluvu (která vám vydrží i dalších pár let po porodu) :-) Mně břicho začalo pořádně růst až relativně pozdě a údajně je docela nevelké, takže pod všemi těmi vrstvami zimního oblečení se poměrně slušně schovávalo až do osmého měsíce, kdy mě někdo poprvé pustil sednout v MHD (což se mi hodilo, protože se mi v něm začalo dělat špatně) a začali si toho všímat i cizí lidé. Zajímavé je, že sednout vás nepustí ten nagelovanej týpek s mobilem přirostlým k ruce nebo chlapíci čtyřicátníci, ale zásadně důchodkyně, co jsou samy rády, že vůbec sedí, nebo matky s dětmi.

Počasí. Ovlivňuje vás podstatně víc, než si myslíte. Malovala jsem si, jak to bude krásné, když se nám dítě narodí do plného jara, všechno se probouzí, pokvete, bude teplo, sluníčko, hned vyrazíme na procházky. To mi ovšem nedošlo, že předtím většinu těhotenství prožiju v podzimních a zimních měsících. A když se zima "vydaří" tak jako ta letošní (nehořekuju nad sněhem, díky bohu za něj!) a neustále vás trápí inverze, smog, zataženo, ledovka a sluníčko nevidíte třeba tři týdny (což u nás bylo ostatně i na podzim), srazí to na bod mrazu i vaši náladu a dojem z těch divných měsíců s břichem. Depky ze tmy a smradlavého vzduchu, málo vitamínů (zelenina v obchodech je totálně mdlá a zároveň zima není zrovna období, kdy vám k jídlu stačí zeleninový salát, takže na vitamíny ani stejně nemáte chuť), potíže s oblečením (je přeci jen snazší a levnější sehnat o trochu větší šaty nebo košile než svetry, kabáty a bundy), méně možností sportovního vyžití (procházky ve smogu by si člověk měl rozmyslet, na ledu to zase nejde, protože jste-li tak šikovné jako já a narazíte si při uklouznutí kostrč, pár týdnů budete chodit jak stará bába a hekat při každém pohybu, takže s procházkami je utrum), inu, žádná hitparáda... Na druhou stranu v chladnějších měsících vás asi tolik nepotrápí otoky a nevolnosti a pokud jako já z duše nenávidíte horko, budete se cítit daleko příjemněji lehce vymrzlá v teplém svetru u čaje než upocená v tílku u bazénu.

Kulturní a společenský život. Tady dost platí, že jaký si to uděláš, takový to máš. Samozřejmě že by mělo postupně odpadnout vysedávání v zahulenejch pajzlech dlouho do noci nebo obrážení technoparty víkend co víkend. Zároveň ale to, že je člověk v jiném stavu, neznamená, že má lepru nebo angínu a nemůže mezi lidi. Okruh přátel, vhodných podniků k posezení a možného večerního společenského vyžití se přirozeně rapidně zúží, někteří vás nevidí třeba půl roku (a někteří se k vám pro jistotu nebudou hlásit ani v následujících letech, minimálně dokud cvrčka neodklidíte do mateřské školky a zbavíte se tak stigmatu "matka na plný úvazek"), někteří se vás začnou zničehonic stranit ("se to vždycky stočí k miminům a kočárkům" - "ale já s tím nezačala, vy jste se ptali!")... Na druhou stranu není důvod, proč si neužívat kina, divadla, výstavy, koncerty. A snad jsem se nakonec dostala na víc výstav, přednášek a konferencí než obvykle - zřejmě ve snaze nenechat mozek úplně zdegenerovat a donutit ho ještě naposled trochu nastartovat, než se zcela poddá žvatlání a sunaru :-). V muzeích a galeriích holt ale začnete vyhledávat místa k sezení pro důchodce nebo začnete krást židle kustodům, na koncertech si nezadovádíte v kotli, v kině si sedáte na kraj řady, protože co půl hodiny běháte na WC. No a co? Všechno je přeci lepší než se válet doma na gauči. Náš malý podnájemník/podnájemnice zažil/a taneční party na Midi Lidi, hlučné kytary Priessnitz a ještě v minulém týdnu dvojitý elektronášup Aby Wolf a kapely Leto. Jestli nebude mít pořádný hudební vkus, není to naše chyba! :-D



z rozlučky s kolegy v práci (ta sláva nebyla jen kvůli mně, odcházeli jsme najednou tři...)


A ještě pár věcí závěrem.
Je to asi to nejdivnější období v životě.
Taky je to nejspíš zatím to nejnáročnější období v životě (fajn, největší rodeo nás teprv čeká, ale to je v předaleké zamlžené budoucnosti).
V lecčems je nejzábavnější a nejkomičtější.
Člověk si ale nesmí nechat nic nakukat, přikazovat. Dokud je svéprávnej, má nárok na to používat výhradně vlastní hlavu a dělat, co uzná za vhodné. Sám nejlíp ví, co mu dělá nebo nedělá dobře. Takže až vám zase bude někdo dávat dobře míněné rady typu "pořádně se nacpi, jíš teď za dva/nikam už nechoď a nejezdi/ten burčák nepij/tohle jídlo nejez, není to zdravý/lež už jenom doma...", shovívavě je přijměte, ale zařiďte se podle svého. Podle těhlech rad by z vás totiž brzy byla nemohoucí, nepohyblivá, asociální velryba bez zážitků, podnětů, ale třeba i pořádné imunity. Opakuju, nemáte lepru. Jen jste prostě spolkly balón, kterej potřebuje trochu péče a opatrnosti. A jednou vám to třeba i vrátí.

A to je konec, přátelé :-) Držte palce, ať se ten náš malý beránek/ovečka narodí v celku a ne vejpůl, ať má všechna kopejtka, jak se sluší, a ať se mu s námi na tom světě líbí.




Zvadlá Cibule

18. února 2017 v 0:08 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Po dlouhé době zase jeden aktuální článek!
Svou poslední služebku do Prahy jsem si hodlala trochu zpestřit. A protože po dlouhých týdnech smogu, inverzí a zatažené oblohy konečně zase vysvitlo slunce a rozdává energii a dobrou náladu, udělala jsem si malý tramvajovýlet na usedlost Cibulka v Košířích, kam už jsem se nějaký ten měsíc chystala na čumendu.

Cibulka je jedna z usedlostí, jakých bylo na území Košíř a sousedního Smíchova poměrně dost. Na tamních svazích se rozkládaly vinice, a tak část těchto usedlostí vznikla právě v návaznosti na pěstování vína; nesloužily ale jen k hospodářským účelům, většina z nich byla uzpůsobena i pro příjemné pobývání. Cibulka pak mezi nimi patří k těm nejrozsáhlejším a nejzajímavějším.
Více o usedlostech tady (zde k Cibulce dosti infa) a třeba tady (zde jsem si dovolila vypůjčit dobové obrázky a fotky). O Cibulce také vznikla bakalářka (na UK, Šárka Komedová, 2009).

Hospodářský dvůr Cibulka je zmiňován už ve 14. století, pojmenování získal o století později podle majitelů Cibulků (Cibulovských) z Veleslavína. V 17. století byla usedlost postupně rozšiřována, dostavována a zvelebována, vystřídalo se tu několik šlechtických i měšťanských majitelů, od druhé poloviny 18. století patřila pražskému purkrabímu. V roce 1817 ji zakupuje pasovský biskup Leopold Linhart Thun Hohenstein a nechává ji přestavět na letní repre sídlo s přilehlým přírodním parkem plným různých romantických a bizarních stavbiček a soch.Spojuje se tu klasicismus i romantismus, orientální prvky i obdiv k antice a to dosti svérázným způsobem.

Leopold Thun umírá na Cibulce v roce 1826 a tím pro ni začínají špatné časy. Usedlost postupně upadá, Thunovští dědicové o ni nejeví příliš zájem a pronajímají ji Pražanům třeba na letní byty. Roku 1922 usedlost už jako poměrně zchátralou kupuje Praha, ale nic moc se s areálem neděje až do poválečných dob, kdy tu probíhají některé dílčí úpravy. Po revoluci se Cibulka dostává do rukou soukromých majitelů - v současnosti je jejím vlastníkem společnost Cibulka a.s. Její přístup je ale dost kontroverzní, za celou dobu zde příliš mnoho záchranných prací neudělala, naopak sbírá pokuty za neudržování objektu (v porovnání s náklady nutnými na alespoň základní zajištění stavby komicky nízké, s čímž se v praxi setkáváme dost často - zaplatit pokutu je jednozančně jednodušší než investovat do nákladných oprav). Do roku 2015 areál obývali squateři, které odtud vystrnadil policejní zásah. Aktuálně je bohužel celá usedlost obehnána vysokým plotem s neprostupným pletivem, skrz které v podstatě není možné z budov areálu něco vidět.

A teď už tradá na procházku!
Ještě malá poznámka k fotkám - netuším proč, ale každá se mi hází do jiné barevnosti, jednou do odstínů žluté, jindy naopak do modrých, tak to holt zkuste zkousnout, upravovat je neumím :-)).


Nejvyšší bod areálu představuje sama usedlost - hospodářské i obytné budovy uskupené kolem obdélného dvora. Stojí tu panské sídlo - zámeček, k němuž přiléhala zahrádka s terasou, na které se nacházela besídka a balustráda se soškami Číňanů (o jejich osudu se bohužel nic neví), a další soukromá zahrada se dvěma altány a pískovcovou stélou od Václava Prachnera, zobrazující v reliéfu biskupa Thuna s andělem (na jejím návrhu se podílel i ředitel pražské výtvarné akademie Josef Bergler). Dále tu je křídlo s průjezdem a cibulovou věžičkou, určené pro hospodáře na usedlosti, stály (a v některých případech ještě stojí) zde budovy stájí, kolny, stodoly, kamenné psí boudy, holubníky a dům zahradníka (na fotografii níže vpravo vedle brány) se sochou zahradníka od Václava Nedomy (uložena v lapidáriu Národního muzea).



Číňanka z balustrády:



Sochařská výzdoba byla přirozeně velmi důležitou součástí parku. Bohužel většina soch se už nedochovala - o některých nevíme vůbec nic a známe je jen z popisů či fotek, některé byly ukradeny, některé převezeny do depozitářů.
Přicházíte-li sem cestou od hlavní silnice, jako první vás uvítá socha sv. Jana Nepomuckého, jediná církevní plastika v areálu. Roku 1818 ji vytvořil Václav Nedoma (ale v jednom zdroji jsem jako autora našla Josefa Malínského, tak si vyberte...) a i přes svou strnulost je v rámci tamních dochovaných sochařských děl rozhodně nejpěkněji provedená. Na jejím podstavci je thunovský znak.








Na vyvýšenině cestou k usedlosti narazíte na Čínský pavilonek. Bohužel ani k němu se dnes nedá přes pletivo dostat...
Na jeho špici se nacházela měděná socha Číňánka s parapletem, který se ve větru otáčel, kolem střechy byla ověšena cinkající zvonkohra a na zábradlí stály další dvě sochy Číňanů. Aktuální bezútěšný stav můžete vidět na fotkách...










Další bizarní stavbou v areálu je umělá hradní zřícenina s rozhlednou. Na rozhlednu jsem se raději po zledovatělých schodech škrábat nechtěla, ale zřejmě je odtud pěkný výhled na park i okolní čtvrti. Ve věži se údajně nacházela mechanická socha rytíře, která snad měla pro pobavení návštěvníků vydávat strašidelné zvuky. Jak, to je otázka :-) Na věž navazuje pseudogotická hájovna obehnaná plotem, pod zříceninou se v "hradních rozvalinách" nachází torzálně dochovaná socha, která není ikonograficky přesně určená - v literatuře je označována jako Chronos, Laokoon, Saturn nebo prostě Škrtič. Abych těch prapodivných spojení nebylo málo, podstavec sochy vypadá jako náhrobek či jakýsi sarkofág.










Kdoví proč se mi nějak podařilo minout pseudogotickou poustevnu, tak mi prostě jen musíte věřit, že tam v parku někde je. (Ono totiž brodit se střídavě bahnem a klouzat po ledovce zrovna nelákalo k tomu prozkoumávat utajená zákoutí parku...) Měly tu být dřevěné mechanické sochy poustevníků od Václava Nedomy, obě ale kamsi zmizely ještě v 19. století. Nedoma pro park vytvořil ještě dřevěnou sochu rysa, umístěnou někde na stromě, a kamenného psa Cerbera v umělé jeskyni. Obojí je taktéž už ztraceno.


Kousek pod romantickou zříceninou nedaleko jezírka stojí socha Diany (na další fotce miniaturní zcela vlevo). Původně byla umístěná v samostatném chrámku s kupolí, ten se ale v polovině 20. století zřítil a bohyně zůstala bez střechy nad hlavou.




Cestou od Diany opět vzhlížíte k Čínskému pavilonku. Téhle stavbičky je vážně škoda.


V lese, poněkud odstrčena od zbytku areálu, stojí nad studánkou socha Dia (Jupitera) s orlem a podstavcem s blesky. Nemůžu si pomoct a nevím, na kolik dílům uškodily restaurátorské zásahy a povětrnost, ale kvalitativně to podle mě tedy žádná hitparáda není. Již zmiňovaný Nepomuk z nich skutečně vychází zdaleka nejlépe...




Odhalili byste v tomhle prapoivném strejdovi samotného vládce bohů?


Cibulka je sice nevelký, ale rozhodně nesmírně zajímavý areál a kouzelné místo. Za biskupa Thuna, v době své největší slávy, tu návštěvníky překvapovalo plno mechanických hračiček, zároveň to byl malebný odpočinkový park s odkazy na rozličné historické doby a kultury. A tohle mě na 19. století právě hrozně baví - propojování mytologie, přísného klasicismu, křesťanství, sentimentální romantičnosti, vzdychání po Orientu, touhy po přírodě, chaosu i řádu.

A rozhodně je to pro mě inspirace omrknout někdy v budoucnu i další, v médiích méně přetřásané pražské usedlosti. Třeba jednou...:-)

Rakouské putování III

24. ledna 2017 v 13:43 | zazvorek |  Po svých i samochodem
O rakouské dovolené potřetí a naposledy.
Následující dva dny jsme strávili v Salzburku, neb jsme si ho chtěli pořádně užít a od našeho jezera to do něj nebylo daleko. Jeden den jsme skoro celý strávili na pevnosti Hohensalzburg, která se jako odevšad viditelná dominanta tyčí nad městem. Je to obrovský areál plný různých muzeí, přičemž podstatnou část expozice si můžete projít i s českým audioguidem, což rozhodně návštěvu protáhne (v němčině bychom toho přeci jen přečetli podstatně míň)... Skvostné jsou pak palácové pokoje, které bohužel nejsou součástí základního okruhu a musíte si je připlatit, ale rozhodně to stojí za to. Žádné klasické "pokojíčky". Uvidíte níže...




Cestou na pevnost se nabízí návštěva hřbitova Petersfriedhof hned pod Festungsbergem. Kdovíproč tu z něj nemám fotky, tak mi jen musíte věřit, že to je úžasné místo plné krásně provedených sepulkrálních památek, ohromného množství pečlivě provedených kovaných a litinových křížů, navštívit můžete i katakomby, jejichž vstup je uvozen dřevenými deskami s malovaným Tancem smrti. Smrt tu číhá na každém kroku, ale tak nějak krásně.











Palácové pokoje na pevnosti jsou opravdu vyfešákované... U téhle památky se rozhodně vypaltí investovat do vysokého vstupného. Je to skvělý zážitek.




Další den jsme si sbalili svých pět kempingových švestek a chystali se na přesun z oblasti Solné komory do Pasova s další zastávkou v Salzubrku.Nechtělo se nám ale jezero opustit jen tak, takže navzdory počínajícímu dešti - vybaveni bundami a pláštěnkami - jsme si zapůjčili kajak a jali se s ním brázdit lehce zvlněné vody jezera. A přiznávám, že nám (mně) to teda vůbec nešlo a v kajaku jsme měli pomalu tolik vody, co jí bylo v jezeře :-)) Na Jendu zjevně mé veslařské umění dojem neudělalo...:-D




Měli jsme v plánu před odjezdem do Pasova navštívit salzburskou arcibiskupskou rezidenci s muzeem a galerií, jenže den předtím ve městě začal přeslavný hudební festival Salzburger Festspiele a zrovna v rezidenci se ten den měl konat jeden z koncertů, tudíž měli zavřeno. Ukázalo se ale, že to vlastně vůbec nebylo špatně.Narychlo jsme konstruovali jiný plán (nechtělo se nám už jet rovnou do Pasova) a rozhodli jsme se místo toho zajet na zámek Hellbrunn u Salzburgu. A moooc dobře jsme udělali!
Zámek - letohrádek si nechal počátkem 17. století vystavět arcibiskup Marcus Sitticus a každým coulem to působí jako skutečně odpočinkové místo. Architektonicky to sice není kdovíjak úchvatné (byť to bývá považováno za jednu z nejhezčích manýristických staveb severně od Alp), ale jako celek je to areál zajímavý a hlavně zábavný. S průvodcem (bez něj se to bohužel nedá) se můžete projít parkem vodních hrátek - už za Marka Sittika tu byly pro pobavení hostů instalovány různé fontánky, kašny, potůčky, vodotrysky, sochy mytologických postav a různých božstev... a průvodce během prohlídky na tajňačku spouští všemožné sofistikované mechanismy, které vás v nestřeženém okamžiku pokropí. Málokdo odtud odchází suchý; po chvíli samozřejmě už tušíte, odkud asi sprška přijde, ale je-li vedro nebo v sobě pořád máte kus dětinskosti, necháte se hrdě spláchnout a ještě se tomu děsně smějete :-)
Skvělá pak byla expozice v samotném letohrádku - dozvíte se toho fůru o jeho stavebníkovi a dobové mentalitě a to navýsost zajímavou formou prostřednictvím uměleckých děl, textů, map, plánů, interaktivních hračiček... Perfektně udělané. Když se vyškrábete na vršek nad areálem, můžete navštívit i muzeum (což jsme si tedy už kvůli času odpustili), kochat se výhledy na Salzburg anebo lesní cestou dojít až ke kamennému divadlu (snad bývalému lomu?), o němž jsme se už bohužel víc nedozvěděli...






















V pozdním odpoledni jsme pak vyrazili směr Pasov. Krajina podél řeky Inn je poměrně nudná, takže nás alespoň nelákala k dalším zastávkám.Ubíhala ale stejně tak nějak pomaleji, než jsme doufali, takže když se slunce pomalu chýlilo k obzoru, počítali jsme s tím, že v kempu už nás večer nevezmou a budeme přespávat někde na louce (a modlit se, aby ostražití Rakušané neměli řeči, co děláme na jejich pozemku). Přesto jsme zkusili fofrovat až do Pasova a v mrňavém tábořišti u řeky Ilz jsme se naštěstí setkali s pohodářem, který nás ubytoval i takřka za tmy.
V noci po jednodenní pauze opět přišly bouřky (u řeky se rozléhají tak nějak víc) a krásně pročistily vzduch.

Ráno jsme se na naše poměry poměrně brzy vykopali ze spacáků a měli jsme tak celý den na prohlídku Pasova. Krásného města na soutoku tří řek - malého a temného Ilzu, u nějž jsme spali, Dunaje a Innu. Sobotní ráno a dopoledne byly na Starém Městě příjemně poklidné, turistů ani místních nikde moc nebylo a my se lenivě procházeli malebnými ulicemi a kafovali.














Jednou ze zajímavých památek města je třeba klášter, jehož abatyší byla v 11. století Gisela, žena uherského krále Štěpána, kterému významně pomáhala při christianizaci Uher. Po jeho smrti se vrátila zpět do rodných Bavor a vstoupila do pasovského kláštera, v jehož kostele je i pohřbena. My do toho pěkného románského kostela vklouzli bez všech těhlech informací, zlákáni zajímavou architekturou, a pak jsme jen vyjeveně koukali, že stojíme u ostatků královny Gisely a na významném poutním místě ověšeném maďarskými vlaječkami.



Úchvatný je přirozeně také dóm sv. Štěpána. Po zničujícím požáru města v 17. století jej nákladně nechal přestavět biskup Václav Thun, který si na tuhle prácičku pozval Carla Luraga. Čechy a Pasov ale samozřejmě spojuje daleko víc věcí než jen Thunové a Lurago.
Navštívit můžete i sousedící diecézní muzeum s "chrámovým pokladem".








Odpoledne jsme se chystali dobýt hrad na vrchu nad městem. A skutečně ho dobýt opravdu nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Nebylo to za naši dovolenou poprvé, co jsme se kvůli velkým bouřkám někam nemohli dostat a kde byly přístupové cesty kvůli možnému sesuvu půdy a pádu stromů uzavřeny. Jenže dostat se na hrad jinak než autem tím pádem nebylo možné. My jsme to ovšem nehodlali vzdát a chtěli jsme se projít. Poté, co jsme se nějakou pěšinou mezi domy vyškrábali do neprostupného houští (a ignorovali při tom cedule oznamující, že cesta se neudržuje), kde se stezka ztratila a jiná na hrad prostě nevedla, a poté, co nás začali tyransky ožírat komáři (jako alergik jsem začala hned otékat), co jsem vlezla do nějakého hnízda mrňavých klíšťat, která jsem ze sebe sklepávala celou následující cestu, a co mě začalo štvát příšerné vedro, hodlala jsem se na nějaký hrad vykašlat. Už ani nevím jak, ale nějak se nám podařilo napojit se v lese na oficiální pěšinu na hrad; drze jsme přelezli bariéry, které po bouřkách zakazovaly vstup do lesa, a brzy se konečně dokodrcali na hrad. Příště holt bude lepší rovnou risknout odrzlý přístup a ušetřit si fůru nadávek...:-)
Areál hradu je napěchován zajímavými i méně zajímavými expozicemi, za mě jednoznačně vedlo středověké umění a hradní kaple. Nestihli jsme ovšem všechno důkladně projít, neb už se schylovalo k zavíračce a navíc byl areál částečně nepřístupný (smrt komárům, bouřkám a zničeným cestám!). Na druhou stranu jsme si užívali, že jsme tam byli v podstatě sami.













Po večeři dole ve městě a procházce podvečerním sluncem zalitými uličkami nás hlasitá hudba upozornila, že se u řeky Ilz koná cosi jako Oktoberfest v malém. Naivně jsme tam zamířili s tím, že si dáme pořádného bavorského tupláka, ale pomalu se tam nedalo ani hnout, takže jsme večer zakončili s lahvemi piva z kempových zásob přímo u stanu :-))
A druhý den už nás čekal jen přejezd domů do Ústí.
Rakousko je sice setsakra drahá země, ale musím říct, že velmi příjemná, na cestování báječná, rozumně se tu dá na všem domluvit a ta krajina! Tak třeba zase někdy příště...




Kam dál