Raketové změny v Říši divů

24. září 2018 v 23:55 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Na rychlosti psaní článků jsem teda zatím moc nezapracovala. Budiž mi omluvou, že po večerech mám momentálně asi bžilion různých věcí na práci a psaní na počítači zaujímá spodní příčky na žebříčku důležitosti... V tomhle je život s dítětem nesmírně očišťující; na sedavé činnosti zkrátka není čas, pokud tedy blogování není vyloženě váš koníček.

Tenhle článek bude takovým stručným shrnutím posledních měsíců v životě naší Alice, které znamenaly raketové změny ve vývoji toho malého ďáblíka a také dobu plnou zážitků, výletů, vtipných i nervydrásajících momentů a spousty ponaučení.
Momentálně má Alice 17 měsíců. Musím říct, že od té doby, co se naučila chodit, si konečně mateřskou opravdu užívám a myslím, že prožíváme zatím nejlepší měsíce jejího života. Samozřejmě i tohle období s sebou nese i jistá úskalí (bude řečeno dále), ale tím, že už je to takový malý člověk, který vnímá, chápe (i když většinou odmítá poslechnout), reaguje, chodí po svých, jí skoro normální stravu a je s ním legrace, je to všechno takové snesitelnější a hlavně pohodovější. Občas sice zasněně vzpomínám na dobu, kdy jen ležela a spinkala, ale to jsme zase řešili jeden problém za druhým a klidu jsme si stejně moc neužili... Teď sice člověk musí mít očí asi tolik jako masařka, rukou jako chobotnice, reflexy jako Neo v Matrixu a brutální deficit spánku se stále jen prohlubuje, odměnou je mu však malý miláček, který je skvělým parťákem, pokud má zrovna dobrý den.



Chůzi tedy za poslední čtyři měsíce vychytala. Skoro už nepadá, několi měsíců umí couvat, poskakovat na místě, lézt do a ze schodů, tancovat, točit se dokola a dělat všelijaké akrobatické kousky. Hodně se jí zalíbilo koupání, "plavání", vody se vůbec nebojí. Stále postrádá pud sebezáchovy, takže ráda zkouší své možnosti a největší radost má z toho, když se pohybuje na hraně, a to i doslova. Začalo ji totiž bavit balancovat na obrubnících, různých římsách atd. a úplně největší zábava je lezení po žebřících, schůdcích, židlích, zábradlích a všem, kde musí šplhat do výšky. Přirozeně začala milovat klouzačky. Je neuvěřitelné, jak dlouho dokáže dítě bavit lézt pořád dokola po žebříku nahoru a klouzat se dolů. Nesnáším dětská hřiště, a tak je pro mě tohle jeden ze způsobů mučení. Alice by se totiž vydržela klouzat snad do tmy...
Celkově je to malé šídlo a pytel blech v jednom. Nevydrží sedět, nevydrží dělat déle nějakou činnost, u které se nehýbe, nevydrží v klidu jíst (a to ani chvíli), neustále musí někde pobíhat, lézt, poskakovat... Kdyby dospělý měl tolik pohybu jako dítě, nikdy bychom nemohli zažívat epidemii obezity.




Moc toho nenamluví. Tedy považujeme-li za řeč skutečná slova a schopnost je používat. Slov umí jen pár, většinou je všechno "táta". Umí hodně zvuků zvířátek a snaží se je pojmenovávat, ale o které zvířátko jde, poznám jen já. Jinak pusu nezavře, sotva rozlepí oči, hned něco žvatlá a pusa jí jede od rána do večera, smysluplná slova to ovšem nejsou. Tedy v naší řeči, v trpasličtině to rozhodně význam má.

Líbí se jí, když může ukázat, jak je samostatná a šikovná, a tak už několik měsíců "pomáhá" v domácnosti. Zalévá se mnou kytky a záhonky na zahradě, dává prádlo do pračky, zapne ji, pak prádlo vyndavá a nosí mi ho na sušák, pomáhá uklízet nádobí z myčky a když dojíme, uklidí špinavé nádobí do myčky (myčku jsem vzala na milost před pár měsíci a blahořečím ji!!!), odpadky hází do koše (občas, jindy je naopak vyhrabe ven), občas se snaží něco utřít hadrem... Je nějaká šance, že jí to vydrží až do puberty a bude bez keců pomáhat s úklidem? :-D

Skládačky, vhazovačky, stavebnice, figurky a hračky celkově ji moc nebaví, takže jich doma moc nemáme. Co má kola, to ji nezajímá vůbec, pokud to dělá šílené zvuky a bliká to, tak se toho bojí, na chvíli ji upoutá jen to, u čeho se může pohybovat, tzn. různé hračky na tyčce nebo tahací na provázku, míče, bublifuk, protože se může honit za bublinami... Plyšáky nenávidí a štítí se jich. Kupodivu ji zaujala panenka, a to jen proto, že miluje děti a panenka je pro ni takové malé děcko, které může přemisťovat po bytě, krmit, svlékat a dávat mu pít. Nejlepší hračky jsou pro ni naprosté "blbosti" - nádobí, ruličky od toaleťáku nebo utěrek, kolíčky, magnetky, všemožné lahvičky, kaštany, žaludy, kamínky. Zejména kamínky ji dost baví a ohromná zábava je pro ni sednout si do hromady štěrku nebo kačírku a přehrabovat se v tom do aleluja.



Pokud má náladu, vydrží si prohlížet knížky a ukazovat různé obrázky, tohle se učí celkem rychle. Pojmenovat je neumí, občas se snaží zopakovat po mně jejich název, ale do příště už to zas neví. Předčítání ji nebaví vůbec. Má moc ráda hudbu, takže pokud slyší cokoliv, co má alespoň náznak melodie nebo rytmu (stačí třeba rytmické čištění zubů, míchání mléka v lahvičce apod.), hned se začíná vrtět. Tanec propracovává k úsměvným kreacím, kdy se třeba začne houpat v kolenou, máchá kolem sebe rukama a tváří se u toho nesmírně blaženě. Je to taková showmanka. Zároveň ji baví "hudbu" i vyluzovat, takže konečně našel využití celý ten orchestr, co máme doma. Každý den tříská do (mého!) xylofonu, asistuje u hry na kytaru, a tak dostala svou vlastní, zabaví ji různé rolničky, tamburínky, klavírek, roury, které slouží jako trubky...
Velkým překvapením pro mě bylo, jaký úspěch u Alice zaznamenaly pastelky, křídy a vůbec cokoliv, s čím se dá čmárat. Myslela jsem, že ji to ještě nebude zajímat, že je na to moc malá. Ale byla to vyloženě láska na první pohled. Od doby, co dostala svůj malý stoleček a židličku, obvykle hned po probuzení běží pro pastelky a sedí u stolu jako malá školačka. Samozřejmě je počmáraný i ten stoleček a židle, jejím výtvorům jsme taky obětovali jednu zeď v kuchyni. Nehodlala pochopit, že na zeď se nekreslí, naopak po každém NE ještě drze běžela pro další pastelku a přímo před námi ostentativně a nakvašeně udělala na zeď tlustou čáru, to jako abychom viděli, co si o tom myslí. Stačila chvíle nepozornosti a půlka zdi vypadala jako rané dílo Jacksona Pollocka. Upřímně, trochu jsme to čekali, a tak jsme při rekonstrukci bytu záměrně nechali všechny zdi bílé, aby nás pak tolik nebolelo, až je budeme muset přemalovávat :-D A bez kříd neexistuje procházka. Sice jsme od nich obvykle obě barevné, jako by se na nás rozpustily omalovánky, ale hlavně že se díte vyřádí :-)






Poslední fotka vyjadřuje další novinku: zřejmě nás postihlo období vzdoru. Údajně jím děti procházejí až kolem druhých narozenin, já mám ale pocit, že u nás začalo už před pár týdny. Všechno je najednou problém. Pokud se madam něco nezamlouvá, něco se jí zakáže nebo se jí něco nedaří, ve vteřině se z usměvavé milé holčičky stane vztekající se hysterická příšera. Vzteká se kvůli každé prkotině a reakce děsně přehání. Občas dojde i na ono pověstné válení po podlaze, ale to naštěstí zatím jen sporadicky, spíš si třeba klekne a buší hlavou o zem (na má slova "budeš blbá" samozřejmě nereaguje). Odporuje, na všechno teď říká své rozhodné NE a ještě k tomu ostentativně zavrtí hlavou, abychom jasně pochopili, jak hluboký odpor k danému požadavku/příkazu/nápadu/činnosti/jídlu/písničce/kusu oblečení má. NE je teď prostě všechno. "Pomůžu ti" jsou sprostá slova, všechno musí sama a běda, jakmile jí chci pomoct třeba sejít ze schodů. Myslím, že to nejhorší teprve přijde, ale už tenhle rozjezd je někdy zkouška nervů.
Další období extrémní protivnosti (až nesnesitelnosti) zažíváme, když rostou zuby. To bývá fakt na zabití. Naposledy jí rostly čtyři najednou a natékaly dásně s dalšími, takže to bylo hotové peklo na zemi (a zrovna o dovolené...). Je mi jasné, že jí to musí moc bolet a svědit, dává mi to najevo pokaždé, když si udělá kousátko z mé ruky... Ale v tu dobu mívám chuť zavřít ji někam do sklepa, ať si tam bručí a ječí na pavouky a myši a ne na nás. Alespoň že už těch zubů zbývá jen pár!

Taky má nějaké špatné spaní. Sama stále usnout neumí. Polovinu noci spí ve své postýlce, ale hodně se budí; někdy stačí pohladit, držet za ruku a zase usne, ale po půlnoci se obvykle budí se srdceryvným brekotem, stojí v postýlce a odmítá ležet. Až když si ji vezmeme k sobě do postele, zase usne a spí relativně v klidu do rána. Zajímalo by mě, co by mi poradili všichni ti chytráci, co tvrdí, že se dítě má v postýlce nechat vyřvat, aby usnulo samo... Alice teda v brečícím stavu rozhodně sama neusne, to by spíš byla schopná z té postýlky vyskočit. Taky je to ranní ptáče, takže budíček o páté po špatně prospané noci už je jen třešinkou na dortu. Únavu a permanentní nevyspanost za sebe považuju za vůbec nejhorší věc na mateřství. S tím ostatním se člověk nějak popere, na všechno si zvykne, ale nedostatku spánku se moje tělo zatím přizpůsobit nedokázalo, naopak tím začíná strádat ještě víc, protože se z té únavy nedokáže vyhrabat. Snad se jednou madam umoudří a nechá nás spát třeba do sedmi. Třeba.

A taky u ní na dovolené opět propuklo období separační úzkosti, oproti předchozímu ale v podstatně větší intenzitě. Nemůžu bez ní udělat vůbec nic, a to ani za přítomnosti Jendy. Drží se mě jako klíště, pokud jí zmizím z dohledu, hystericky pláče. Rozhodně se teď nedá nikým hlídat, tedy pokud ji nechci trápit. Doufám, že i tohle období brzy pomine...


Ale abych se zase vrátila k příjemným věcem!
Alice umí být velmi milé a přátelské dítko. Je hodně společenská a líbí se jí, když je její zájem opětován. Na děti je hodná, obvykle se za nimi hned žene, bere je za ruku, hladí je po vlasech, opičí se po nich (po těch starších), ve většině případů nemá problém půjčit nějakou hračku, vyloženě vyhledává nějakou interakci - snaží se zapojit do hry, něco žvatlá směrem ke druhému dítěti, jsou-li vedle sebe dva kočárky, leze ze svého do toho druhého...
Ráda se předvádí, ukazuje, jaké umí "básničky", dělá všelijaké opičárny. Potřebuje bavit a být bavena. Ráda různě dovádí, výská, šklebí se, dokonce se mi zdá, že má snad i smysl pro humor, protože některé její reakce jsou vysloveně poťouchlé...
Pokud zrovna neprochází některým z výše uvedených nešťastných období, je Alice i skvělým parťákem na různé výlety. Líbí se jí cestování vlakem, na ten je ostatně zvyklá od malička. Nevadí jí spát ve stanu. Od doby, co chodí, jsme začali mnohem více využívat nosítko a teď ho dokonce používám častěji než kočárek. Někomu by to mohlo připadat paradoxní, nosit třeba pětikilové a desetikilové dítě je přeci jen rozdíl, ale pro nás začalo mít pořádně smysl až teď. Hodně toho nachodí, v kočárku moc být nechce, zato v nosítku je klidná a hodná. Oproti dřívějšku také po vyndání z nosítka nemusíme řešit, kam ji položit, protože si běží, kam chce. Pokud s ní někam jedu sama, je cestování s nosítkem mnohem snazší. Podstatně se nám také rozšířil repertoár výletů, už nejsme odkázáni jen na rovné cesty. Velice osvobozující.
Nejčastěji asi jezdíme za Jendou do Litoměřic, protože je to tam prostě mnohem příjemnější než v Ústí. O víkendech se snažíme podnikat různé společné výlety, přes týden si vymýšlím výlety s Alicí sama. Obvykle stylem "kam nám jede autobus tak za hodinu?". Většinou výletujeme samy, protože Alice má dost specifický režim, a tak je těžké sladit ho s jiným dítkem. V době, kdy ostatní děti spí, Alice řádí nejvíc, a spánek po obědě už nemívá, takže na různých hřištích a v parcích býváme samy. Pro mě je to super, pro ni smutné, protože děti vyhledává.
Z větších akcí za poslední měsíce mě napadá návštěva karlovarského filmového festivalu (fotka s Jeanem Reno níže) a dovolená v Bechyni (bude samostatný článek). Během těch tropů bylo i hodně koupání, různé společenské akce, slavnosti, zoo... A já už vám ani nevím. Zkrátka to bylo prima. A myslím, že to bude prima čím dál tím víc.








A ještě jedna věc. Určitě to platí obecně pro každého, kdo prožívá ten životní kotrmelec s malým dítětem, ale já to vztáhnu na Alici. Hrozně moc mě toho učí. Učí mě trpělivosti (někdy ji teda trénuje dost urputně), klidu, nadhledu a hlavně úplně jinému životnímu tempu. Naše dny utíkají sice rychle, ale vlastně se během nich zase tolik neděje. Už dlouho jsem se děsila toho, jaké budou procházky s dítětem, které ujde dva kroky a u něčeho se zastaví, které potřebuje všechno vidět, vyzkoušet, se kterým se nedá nic stihnout. Ale Alice mě naučila, že na tom "něco stihnout" vůbec nesejde. Holt teď místo dlouhých tůr chodíme jen na krátké procházky, zato okoukneme doslova každý kámen, klacek, list, strom, řešíme každého ptáčka, kočku (Mimochodem, kočky si hrozně oblíbila a je to jediné chlupaté zvíře, které je ochotná si pohladit, dokonce velmi ráda. Psy stále nesnáší, bojí se jich a jsou jí odporní, totéž platí pro většinu ostatních zvířat, pokud neplavou ve vodě - ty totiž bere na milost...). O všem si povídáme, i když tomu třeba ještě nerouzmí. Jsem ráda, že je zvídavá a zvědavá a všechno venku ji zajímá. Striktní režim nemá, den se odvíjí od její i mé nálady, energie, počasí, momentálních nápadů. Nechce se jí zrovna spát? Nebudu ji k tomu nutit násilím. Je unavená o hodinu dříve než obvykle? Nebudu ji držet vzůru protivnou jen proto, aby dodržela časový rozvrh. Nic neplánuju, často ani na několik hodin dopředu. Pokud se rozhodneme někam jet, jedeme teď, ne za týden. Naučila mě totiž, že plánování nemá vůbec smysl. Naučila mě, že nemá smysl se někam hnát, protože i to zdánlivé málo co se během toho dne stane, je pro takhle malé dítě hrozně moc. Naučila mě úplně kašlat na nějaký zásadní pořádek a úklid v bytě. Nežijeme ve špíně, ale než abych s ní za zadkem myla x hodin okna, to si s ní radši hraju. Protože dokud se přes okna dá koukat, jsou v pohodě. Zato dítě, které by se nudou ukousalo, než se ta okna budou blejskat, by v pohodě rozhodně nebylo. A taky mě naučila, že mi může být úplně jedno, co si o nás a našich výchovných metodách a životním stylu kdo myslí. Oni s námi nežijí, Alici neznají. Zato my si život přizpůsobujeme tak, jak nám to vyhovuje, svému životnímu tempu a zájmům. Alice je takový svéráz, že mě vlastně učí neustále.
Tak zase někdy příště. A podzimu třikrát hurá!

 

Když bylo vedro i v Lednici

4. září 2018 v 23:39 | zazvorek |  Po svých i samochodem
TAK DLOUHO TU BYLO MRTVO!
A je mi to fakt líto. Jenže jsme měli nějaké pracovní povinnosti, které se trochu přelily do pracovního stresu, a u počítače jsem trávila rozhodně víc času, než by bylo zdrávo a než by mi bylo milé, takže na články už nebyly síly (a to ani fyzicky, od dob psaní diplomky mi při delším ťukání do klávesnice odcházejí ruce).
BLOG MEZITÍM OSLAVIL SVÉ NEUVĚŘITELNÉ 12. NAROZENINY. Je tu uloženo dvanáct let mého života, to už je slušný materiál. Poslední roky sice počet článků rapidně klesá, přesto chci dál pokračovat - pořád je to taková životní kronika...
Ale teď už konečně k nějakému článku!


Nenapadlo by mě, že články o malých dětech budou stárnout tak strašně rychle. Jenže zrovna ty cestovatelské tu chci mít všechny, protože se k nim ráda a často zpětně vracím, takže fakt, že dítě staré rok a pár týdnů je úplně jiné než dítě, které nám doma skotačí teď, musí jít tentokrát stranou.

V půlce května jsme byli na týdenní dovolené. Na jižní Moravě, s ubytováním na zámku v Lednici. Nenechte se zmást, žádný zámecký luxus to nebyl, ale jedna z mála výhod mého zaměstnání je možnost ubytovat se v lukrativních lokalitách, ovšem ve zcela obyčených pokojích spíše ubytovnového charakteru. Což nám naprosto vyhovuje...



Jižní Morava pro mě byla koutem doposud neprobádaným (až na pár návštěv Brna, Tišnova a Uherského Hradiště a okolí), takže mě tam lákala hlavně touha poznávat. A taky to, že v květnu na Pálavě nebudou davy turistů tak jako v létě nebo kolem vinobraní.
Bála jsem se toho, jak naše roční dítě zvládne cestu (byť autem) přes celou republiku, protože to je takový věk, kdy ji ještě ničím moc nezabavíte. Naštěstí Alice překvapila - většinu cesty prospala, u Humpolce jsme ji vyvenčili na příjemném malém hřišti a v pohodě jsme pak dojeli až do cíle.
Dovolená to byla po všech směrech pohodová. Jasně, kolotoč kolem čerstvého batolete je unavující a po návratu jsme si říkali, že by nám bodla ještě další, tentokrát opravdu úplně odpočinková dovolená...:-) Ale dny plynuly líným tempem a naším cílem nebylo stihnout co nejvíce, ale hlavně si užít Lednicko-valtický areál a změnit prostředí. Což se rozhodně povedlo.


Nápad jet na jižní Moravu mimo hlavní sezonu se vyplatil v tom, že davy turistů jsme opravdu nikde nepotkávali (až na lednický zámek, kam se člověk horko těžko dostal na prohlídku i s objednáním předem). Nevýhodou bylo, že mimo víkendy měla většina památek zavřeno, a tak jsme většinou jen došli na místo a pakovali se dál... Z turismu se tu ovšem evidentně dost žije, protože tu je (ve srovnání s naším krajem) poměrně draho a na každém rohu narazíte na různé stánky; má to trochu disneylandovský charakter.
Musím zcela upřímně přiznat, že jižní Morava se krajinou mého srdce nestala. V republice je několik míst, kde se cítím hrozně příjemně, ráda se tam vracím a je mi tam dobře na duši. Ne že by se mi kolem Pálavy nelíbilo. Ty kopce a vinice mají bezpochyby své kouzlo, kolem Lednice jsou překrásné lužní lesy a louky, ve kterých to bzučí, až vám z toho bzučí v hlavě, závidím místním aspoň to přežívající torzo folklóru, o kterém se nám tady na severozápadě může jen zdát... Ale žádné hluboké emoce. Ani lidé mi tu nepřipadají nějak zásadně milejší nebo bodřejší než jinde, ač se nám to média neustále snaží podsouvat. Jo a taky tu neumí vařit pivo a my s Jendou na víno zrovna dvakrát nejsme...:-D




Před uspáváním jsme se rádi chodili projít po lednickém parku. Už tam nebylo moc lidí, příjemné bylo, že se všude dalo chodit bosky a hlavně s kočárkem. Alice právě v Lednici začala dělat své první krůčky, takže na kočár (či nosítko) jsme byli ještě pořád dost vázaní. Krásně tu voněl jasmín, žáby kuňkaly, čápi klapali zobáky, létalo tu plno vážek, ale taky otravných komárů (ta krajina tu k tomu vybízí).
Chtěla jsem se podívat na nově zrestaurované prostory ve slavném minaretu, ale dalo se tam objednat jen na víkendové prohlídky a ty už byly týden předem dávno zabrané. Nahoru jsem se bála, mám hrůzu z výšek a motala se mi hlava jen při pohledu odspoda nahoru, takže za výhledem byl vyslán jen rychlý posel Jenda.
Na zámku jsme se prostřídali také. Reprezentativní prostory s dřevěnou vyřezávanou výzdobou a nábytkem byly úchvatné, průvodce brigádník klasicky děsný. Já si dala i druhý okruh zahrnující klasické "pokojíčky", jak tomu s Jendou říkáme, a zde sice byla fajn průvodkyně, zato jsem byla ráda, že jsem měla vstup zdarma a nemusela platit tu šílenou částku za úplně obyčejné a ničím nezajímavé apartmány. S Alicí jsme si sem netroufli, ačkoliv se mnou na prohlídce byla rodinka s zhruba stejně starým synem, který celou dobu poslušně seděl v nosítku a ani nemukl. Vůbec nechápu, jak to dokázali. Měla jsem touhu se těch rodičů zeptat, co mu dávají do pití, protože přesně to bychom na prohlídky taky potřebovali. Náš malý ďábel z nich umí udělat peklo všem, ale o tom až příště...:-D Takže se buď střídáme, nebo nejde ani jeden.






Prošli jsme postupně většinu saletů (drobných stavbiček) v Lednicko-valtickém areálu, neb se k nim daly dělat pěkné půldenní procházky. Janohrad, kolonáda na Reistně, Apollonův chrám, Dianin chrám...
Počasí nám přálo (vedro už tehdy bylo až moc), a tak jsme se snažili trávit čas samozřejmě hlavně venku. Na pohodu. Alice už venku dávno nespí, jen výjimečně se povedlo, že zabrala v kočárku, a tak se jí program musel přizpůsobit. Občas byla trochu na zabití. Naštěstí se většinou stačilo vyspat a byla zase normální... Anebo jsme ji vypustili, aby se trochu prolezla, a pak taky byl většinou pokoj. Na tohle byl ideálním místěm malý parčík na náměstí ve Valticích... tamní trávník stříhají snad nůžkami na nehty nebo co. Zato prostor za valtickým zámkem se pro nás stal bludným kruhem. Chtěli jsme odtamtud dojít na Reistnu, cesta se nám ovšem ztratila už někde u jeskyně Peklo (jak příznačné), a tak jsme se museli vrátit a na Reistnu dojet. Škoda, vypadalo to na příjemnou procházku. Jenže takových jsme měli naplánováno plno a den - obzvlášť v přítomnosti dítěte - není nafukovací...














Samosebou jsme navštívili i Mikulov. Je to krásné místo a skutečně má atmosféru slunného jihu. Zámek byl ovšem ten den zavřený a Alice byla nějak bez nálady, a tak jsme tam moc dlouho nepobyli. Na Svatý kopeček jsme se neškrábali, bylo nám děsné vedro. Dlážděná cesta na zámek ale sklidila úspěch a Alice ji obsadila na dlouhou dobu...








Zajeli jsme okouknout také Archeopark v Pavlově. Tak to byla veliká paráda!! Úžasné místo, efektně pojatá architektura, moderní expozice, jejíž vizuál se podle mě skvěle hodí k tématu, a jelikož jsme tam byli skoro sami, Alice se mohla podle libosti úplně skvěle vyblbnout. I jí se tam totiž nesmírně líbilo, největší legrace pro ni bylo lézt po schodech nahoru a dolů a taky myslím, že tam ten den rozhodně už nemuseli vytírat :-) Překvapilo mě, že je to tam poměrně malé, ale věřím, že třeba pro školní exkurzi je to ažaž...
Ten den vrcholilo vedro a hlavně dusno, takže jsme jeho zbytek prospali a nějak prolenošili v chladných zdech zámku.








Největší zábavou se pro Alici staly fontánky a kašny. V Lednici jsou totiž lázně (No ano, fakt jsou! Já to taky netušila.), které se po večerech staly naším procházkovým cílem. Je tam nová promenáda se spoustou nízkých fontánek, u kterých se Alice ráda zastavovala a chladila v horkých dnech. Do té doby jsem si myslela, že nemá vodu ráda, ale tady u tryskající vody vysloveně výskala radostí a čím víc ji to postříkalo, tím byla šťastnější. Většinou byla mokrá úplně durch, a tak jsme s sebou začali nosit náhradní oblečení. Je mi jedno, co si o tom kdo myslel, hlavně že dítě bylo šťastný :-) Od té doby vodu miluje a kdekoliv jsme, hrne se za každou kašnou, pítkem i louží...asi na to má nějaký radar. A navíc se vody vůbec nebojí, i na rybníce se nechá ve vodě unášet naznak nebo zlehka potápět. Prima zjištění.




Den před odjezdem se počasí zkazilo, a tak jsme šli okouknout novou expozici v bývalých jízdárnách lednického zámku, kterým se říká "zámek koní", protože budovy pro ni navržené jsou na hospodářské objekty nezvykle honosné. Expozice zaměřená na krajinu, přírodu a kulturní hodnoty celého areálu je moc pěkně udělaná, informace jsou tu vskutku vyčerpávající a nevím, co víc by se člověk ještě mohl o tomhle místě dozvědět. Alice se tu nudila, nejvíc ji zaujaly (fakt hnusný) ryby v akváriu, a tak jsme to s ní jen tak prolítli.





Cestou zpět do Ústí jsme opět hledali místo, kde bychom během dlouhé jízdy mohli vyvenčit Alici a taky se najíst. Bláhově jsme si vymysleli Kácov, že se jako najíme v tamním pivovaru, koupíme nějaký tekutý suvenýr domů a posedíme u Sázavy. Místo k posezení tu nebylo ani omylem, dokonce se na ně čekala fronta, a tak jsme tu naši cachtalku smočili v řece (která už v květnu byla tak vyschlá, že se dala přejít na protější břeh úplně v pohodě) a nakrmili ji na trávníku u sloupu na náměstí. No a taky se to dalo.


Kdybych to psala hned po návratu, určitě by byl text delší. Teď po skoro čtyřech měsících se mi detaily ztrácejí, a tak máte to veliké štěstí, že tímto report z Moravy končí! :-)

Mini-dovolené (a to ostatní)

8. června 2018 v 23:45 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Naprosto nestíhám zpracovávat aktuální články k tomu, co je u nás nového nebo kde výletujeme. Takže z toho protentokrát dělám takovou měsíc (až dva) starou směsici všeho možného a budu doufat, že příští článek o naší dovolené na jižní Moravě vznikne dřív než na podzim (aktuálně mám skluz jen tři týdny :-)).

Někdy kolem Aliččiných narozenin jsme si na víkend vyrazili do Českého ráje. Naše univerzita má kousek od Hrubé skály výcvikové a rekreační středisko a onen víkend se tam konal takový komorní terénní výjezd pro studenty, tak jsme se za nimi jeli podívat.
Podobné akce mají s dítětem pár úskalí:
Když se večer paří, popíjí a pečou buřty, může se toho zúčastnit jen jeden z rodičů. Druhý obětavě hlídá chrnící dítě, které sebou na posteli šije tak, že nejenže (obětavě!) usínajícího rodiče vystrkuje z postele, ale je schopné sebou praštit o zem. Chůvičky nevedeme. A tak se rodiče ve svém společenském povyražení střídají, dokud neusnou, anebo rovnou usínají oba a tu "zběsilou" pařbu odkládají na jindy. Na jindy za velmi dlouhou dobu, říká se tomu myslím neurčito.

Taky jsme v žádném případě neměli šanci držet se programu. Ačkoliv se Alice budí mezi pátou a šestou ranní a zdatně svým libým zpěvem sekunduje ptákům, co skřehotají venku na stromech, vypravit se spolu s ostatními někdy kolem sedmé ráno na vlak je pro nás úplně mimo realitu. Stejně tak sedět v hospodě, dokud nezavřou.
Takže jsme si program upravili po svém: vyrazili jsme na Trosky, neb jsem si z dřívějška pamatovala, že tam vede poměrně pohodová cesta, většinou lesem (=stín) a vzdálenostně to na půldenní výlet s kočárkem bylo akorát. Jenže hned na začátku nás asi na třičtvrtě hodiny zbrzdil cyklistický závod... Před závodníky sice lesem projíždělo auto, které upozorňovalo, že za ním jede 1000 cyklistů, ale když se zrovna dostanete na špatný úsek (=úzká lesní cesta), není s kočárkem moc kam uhýbat. A tak jsme stáli v jakémsi pangejtu v mechu a kapradí,mávali cyklistům, kteří se na Alici smáli, a ti méně ambiciózní jí mávali taky, z čehož byla vysmátá. Jít dál nebo přejít cestu nešlo, smetli by nás a bylo jich fakt hodně.


Tady jsme ještě měli dobrou vyhlídkovou pozici, cesta byla široká. Po pár desítkách cyklistů byla delší pauza, tak jsme vyazili dál, že už je asi konec. No a to teprv začal fofr. Trochu jsme se jim tam pletli, ale oni se nám zase připletli do výletu, tak co :-)

Slibovala jsem Jendovi občerstvovnu u rybníku pod Troskami. Když jsme se konečně dostali pod Trosky, hospoda byla obsypaná lidmi úplně ze všech stran (sobota v Českém ráji, já husa!!), ani pro pivo by se člověk neprocpal. Vedro k padnutí (a to byl teprve duben). A jako bonus jsem zapomněla, že cesta na Trosky je sice pohodová, ale určitý úsek se leze prudce do kopce mezi skalami, což s kočárkem nepřipadá v úvahu. Měli jsme sice nosítko, ale kočár by na nás sám na kraji lesa asi nepočkal. No a tak jsme se na Trosky nedostali. Místo toho jsme si sedli do stínu u rybníka, Alice dostala dlabanec, my prdlajs a šlo se zase zpátky.



Ale všechno to tam krásně kvetlo. V noci je tam nebe plné hvězd jako málokde a ráno zpívají úplně jiní ptáci než u nás pod okny. A naproti u pána je prý líp než na světě. Druhý den ráno jsme u něj posnídali klobásy, když jsme se vraceli z časně-ranní procházky na Valdštejn. Odtamtud je zase tahle fotka:


Alespoň někde jsme byli sami. Od dubna do října nám napříště zapovídám vstup do Českého ráje. Howk!

Na druhý květnový svátek jsme si narychlo objednali ubytování v Chřibské na pomezí Českého Švýcarska a Lužických hor. S Jendou jsme tam často jezdili na služebky, ale rozhodně se nám to tam nezajedlo, naopak. Navíc je tam všude krásně, od nás to není daleko a taky jsme mohli okouknout, co je v "našem bývalém rajónu" nového.
Alice nám ovšem celé tři dny veškeré snahy o pohodovou dovolenou bojkotovala. Byla mimořádně protivná, nenaladěná, do toho přestala jíst a nejspíš jí lezl další zub. Nelíbilo se jí nic, nikde, celé dny proječela, v kočárku být odmítala, takže naše výlety se odehrávaly v trochu vystresované atmosféře a rozhodně se nedalo podnikat nic velkého. Přesto jsme se podívali na Vlčí horu do Nobilis Tilia (doplnit zásoby), do Kyjovského údolí resp. Dlouhého dolu, kde se Alice lehce ráchala v ledové říčce, do pivovaru Falkenštejn v Krásné Lípě, kde výjimečně odmítala jíst moje jídlo, a tak se nikdo v klidu nenajedl, nebo třeba do tamní kavárny, kde byla poprvé v pohodě. Druhý den jsme Chřibskou obešli a prošli ze všech stran - od kostela směrem na Rybniště (dokud se kolečka kočárku točila, pak už to nešlo), kolem kapličky k Liščímu bělidlu (mé oblíbené místo, ale to je tam vlastně skoro všude), k historické střelnici v kopcích nad Chřibskou (její konstrukci jsem nějak nepochopila, resp. to megalomanské měřítko) a na oběd jsme si došli k usedlosti Na Stodolci. Tam vám mají snad všechno. Hlavně skvělé jídlo - sice ceny nastavené tak trochu pro pražské chataře, co si sem jezdí fešákovat podstávky, na druhou stranu všechno, co jsme měli, bylo prvotřídní a co možná nejvíc z místních surovin a od místních pěstitelů. Pro děti taky dobrý, Alice bavila německé turisty svým elánem, když se konečně zapnula a řádila jak divá, dokud nebyla černá jako kominík.
No a pak se jelo domů. Cestou jsme poslouchali ČRo, kde mmj. běžel projev Beneše k odsunu Němců. Na závěr se tleskalo; Alice je zvyklá, že když slyší někoho tleskat, přidá se. Takže ta naše holka odsouhlasila odsun germánského živlu. Na druhou stranu předtím zvesela "tančila" na některou z německých nacionalistických pochodových písní, neb "tancuje" na všechno, co má nějaký rytmus nebo melodii. Ještě že jsou ty děti tak bezelstný.




Občas sní nějaké to kamení. To je holt úděl poznávání světa. Naštěstí to pak zajedla libovou kotletkou, co kradla tátovi z talíře, takže dobrý.


No a jinak se Alice mění raketovým tempem. Největší radost mi udělala, když na dovolené konečně udělala první krůčky (prý je udělala už předtím, ale u toho jsem nebyla, takže nevěřím :-)). Od té doby to vypilovala k běhu přes půl místnosti, než se s udiveným pohledem rozplácne na zem. Celý svět je pro ni chodítko. Zkouší šplhat na všechno, na co dosáhne, pořád si stoupá na hlavu (vážně netuším, proč to dělá), začaly ji konečně bavit různé aktivity typu navlékání čehokoliv na cokoliv, přendavání věcí z místa na místo (zejména u jídla je její tetris obdivuhodný), zkouší vhazovačku, zatloukačku, prostě všechno, co ji dřív nezajímalo. Proběhlo pár pokusů o posazení na nočník, ale odmítá na něm zůstat sedět, raději se vyčůrá vedle. Tak holt někdy v budoucnu. Začalo se jí líbit koupání, hlavně u toho ale musí pořádně nacákat všude kolem a pocákat všechny včetně sebe (to ji baví nejvíc). Naopak ji teď přestaly bavit knížky, takže holka, až nebudeš vědět, jak vypadá žirafa, na mě to nesváděj.
Jednoznačně nejlepší hračkou je ale Tatra!


Kdybychom byli co k čemu, už jsme tuhle fotku mohli zpeněžit jako reklamu na Tatru, co? Ale protože nejsme, tak Aliččino spořící prasátko obrůstá pavučinami. Alí, až nebudeš mít na věno, vzpomeň si na tohle, to bude jednou retro. Prodejný retro.

Taky se nám zamilovala. Do svého jediného kámoše. Neustále by ho pusinkovala, ale on není moc kontaktní a dlabe na ni. Což ji nejspíš jednou namíchlo, a tak ho kousla. Památku na její vášnivost měl asi dva týdny. Jejich přátelství to ovšem nenarušilo:





Dokonce se vzájemně vozí v Tatře, očumujou se nahatý, když se spolu koupou v bazénku, vzájemně si ocucávají prsty a krmí se. V jejich zájmu to ale dál rozebírat nebudu, co kdyby tenhle blog existoval ještě v době, kdy přijdou do puberty...:-D
Takže tak.
 


Rok se s rokem sešel...

4. května 2018 v 23:18 | zazvorek |  Alice v Říši divů
...a prcek si pro dort došel.
Tedy ještě pořád ne po svých (jak se to říkává, "roku neutekla"), ale k dortu si cestu našla i tak.
Alice v půlce dubna oslavila první narozeniny.
Páni, jak ten rok strašlivě utekl!!
Z malého, věčně spícího uzlíčku se stalo akční batole. Strašně zvědavé, uchechtané, společenské, přátelské, vzteklé, tvrdohlavé, překypující energií a do všeho po hlavě (doslova) se vrhající. Nikdy jindy neprodělá člověk tak překotný vývoj jako v prvním roce života. Je neuvěřitelné, jak rychle se ta malá lidská bytost může změnit. Asi fakticky přímo před očima!
Roční dítě z nějaké oslavy a dárků samosebou vůbec nemá rozum. Přesto jsem přesvědčená, že první narozeniny jsou velká událost, a tak jsme zorganizovali malé rodinné setkání. (Pra)babička upekla krásný dort, Alice dostala fůru hezkých dárků (dávkuji jí je postupně, aby je vůbec všechny vstřebala), chvíli byla společenská a rozjívená a pak už svými nepřehlédnutelnými projevy ospalosti vypoklonkovala příbuzenstvo domů, aby celý ten mejdan patřičně vstřebala v peřinách.



Absolutně nechápu, jak se někomu může podařit naaranžovat dítě k dortu tak, aby chvíli postálo a zapózovalo do foťáku! Vždyť nevydrží v klidu ani minutu!


Ne, důstojně pózovat skutečně nelze. Budiž tato fotka jednou pro Alici připomínkou, že pořídit fotku, kde není jen rozmazaným flekem, je pekelně těžké.


Dort ji vůbec nezajímal. Nejdřív se tvářila, že ho nevidí, pak jsem jí na malině názorně předvedla, že se to dá jíst. Smočila v něm prstíky, malinu si s odporem vydolovala z pusy a odlezla pryč. A tak jsme ho sežrali my.

Na druhý den jsme naplánovali první návštěvu ZOO. Alice se ovšem zatím neprojevuje moc jako zvířátkomilný tvor (zejména psy vyloženě nesnáší; zřejmě jí připomínají plyšáky, kterých se štítí), takže to bylo spíše týrání než dárek :-D A taky je na to nejspíš ještě malá. Každopádně statečně s námi přežila kolečko po celé zoo, přičemž se jí nejvíc líbily kolem pobíhající děti, klouzačky a zmrzlinový kornoutek. Většinu zvířat vůbec nezaregistrovala. Ovšem zlatým hřebem na konec byli tučňáci! Ti se jí líbili moc. No tak aspoň něco. (A to jsem si říkala, že když máme zoo ve městě, budeme tak chodit často).

Držíme se zebrou basu. Jsme jeden proužkatý tým.




Snažily jsme se nacpat do hroší tlamy. Dobrovolně.


Kdysi sem Jenda tohohle trpaslíka stěhoval. Po letech se k němu přidal další trpaslík.

Zhudebněná poezie

9. dubna 2018 v 23:35 | zazvorek |  Z hudebních vod
Už dlouho jsem chystala článek o spojení dvou mých vášní, totiž hudby a poezie. Ale až cd, která momentálně sjíždíme s Alicí, mě k tématu vrátila. Alespoň jednou tu zas nebude příspěvek výhradně o dětech...:-)

Texty (nejen) českých básníků jsou přirozeně častou inspirací pro mnohé hudebníky. Rytmus básní, zvukomalebnost veršů, poetické náměty, to všechno přímo volá po propojení s hudbou. Někdy je výsledek tak povedený a samozřejmý, že když si pak později čtu tu či onu báseň, už si ji dokážu jen zpívat, přestane pro mě být "mým" textem. To je sice škoda, ovšem tahle "újma" bývá podstatně menší, než když se zfilmuje některá má oblíbená kniha a po shlédnutí filmu už si postavy i prostředí spojuji výhradně s jeho vizuálem,ne vlastní fantazií.

Diskografie těchto propojení je jistě bohatá, já vám však chci představit hlavně své oblíbence; někteří jsou notoricky známí, někteří vám třeba rozšíří hudební obzory... A ráda si v komentářích zase počtu o vašich tipech na dobré kousky z těchto vod.

Na úvod tu musí být kapela Hm..., protože jejich záběr je zřejmě nejvelkorysejší. Oblíbila jsem si je záhy poté, co mi je Jenda představil v začátcích našeho vztahu. Kromě svých textů osobitě zhudebňují celou řádku tuzemských básníků - Kainara, Ortena, Šruta, Nezvala, Blatného, Sovu... Jejich nejoblíbenějším albem se u nás momentálně staly KLUKOVINY, o kterých už jsem tu kdysi psala. Teď u nás zažívají revival, neb pro dětská ouška jsou jako dělané a Alice při některých z nich "tančí" a vesele výská (což si vykládám jako projev sympatií). Navíc už to má tak naposlouchané, že když jí pak někdy zpívám některou z oněch písní třeba při mytí nádobí, hned se přesune k rádiu a čučí, proč to tam nehraje.
Narozdíl od leckdy nablblých dětských písniček u Klukovin nemáte pocit, že vám měkne mozek.

Josef Kainar

Na nádraží při tom shonu
drcl vagon do vagonu
"Promiňte mi" vagon řek´
stalo se to mimoděk.
Druhý řekl: "Jaké křiky?
Já mám dobré nárazníky!"

Když už jsme u Kainara - myslím, že je jedním z nejčastěji zhudebňovaných českých básníků. Notoricky známé jsou interpretace Vladimírem Mišíkem, méně už možná album NEBE POČKÁ od Karla Plíhala (ve spolupráci se Zuzkou Navarovou). Ačkoliv to není mé nejoblíbenější plíhalovské album, poslouchá se to pěkně.

Nebe počká
Nebe počká, neboť já vím,
že kdykoliv jdu s tebou,
mé kroky do ráje jdou,
nebe počká.
Nebe to ví, že já nehodlám
státi u jeho bran,
neboť jsem zamilován
zde na zemi.
Andělé jsou laskaví
a drží palce nám,
že nás láska nesplaví,
když tě tak objímám.
Netrap se tím,
mohou-li počkat
všichni mí věřitelé
po týdny a týdny celé,
i nebe počká.

Dalším albem, které si poslední týdny pouštím pořád dokola, je POD PRAHEM SVÍTÁ od Transitus Irregularis. Není to album v pravém slova smyslu, neboť vyšlo jako součást stejnojmenné knihy - výboru básní Bohuslava Reynka i s jeho ilustracemi. Na uskupení Transitus Irregularis jsem narazila díky koncertu nesmírně sympatické Niny Rosy - zpěvačky a hudebnice Niny Marinové, která krom jiného hraje také v TI. Bohuslav Reynek je básník mé duši velmi blízký, nad málokterým autorem se tak dojímám, rozechvívám, s máloterým tolik souzním... Takže tohle spojení mě úplně dostalo. Písně na albu jsou pestré a hudebně se velmi povedly, myslím, že s duchem jednotlivých básní pěkně ladí. Nina je Slovenka, takže ačkoliv je její zpěv podle mě co se prožívání týče moc pěkný, její přízvuk občas lehounce ruší; opravdu ale jen lehounce. Tohle CD je takový můj malý poklad. A ta knížka vlastně taky.
Mými největšími favority co se zhudebněných verzí týče jsou tyhle (Listopad je krásně něžný a Tyčky v plotě naopak krásně živé):

Listopad
Listopad toulá se krajinou,
ryšavý koník s bílou lysinou.
K rybníkům lehá za chlumy,
hříva rákosí zašumí.
Vysoko nad lesy se vzpíná,
třpytí se sněžná lysina.
Chodívá lačný po kraji,
je doma, doma ho neznají.
Do vrat a dveří dívá se,
poznává smutky po hlase
těch, kteří těžce a potají
snad jenom ze spánku vzdychají
k ránu, když luna zaniká,
jasná jezdkyně koníka.


(grafika Bohuslava Reynka)

Tyčky v plotě
Osiřelé tyčky v plotě,
němé struny přibité,
mnoho víte o samotě.
O křídlech nevíte.
Stébla, kterým se po klasu
vyslyšení nestýská.
Bez tváře jste. Bez úžasu.
Vyděšená strniska.
Hubených let holé hnáty
do čekání zajaté.
Suky v dlaních. V hlíně paty.
Kolena nemáte.

(grafika Bohuslava Reynka)

Bohuslav Reynek je ostatně u muzikantů dosti oblíben. Některé z jeho básní zhudebnili například Iva Bittová s Vladimírem Václavkem na albu BÍLÉ INFERNO. A to mě taky dost baví, protože Bittová do všeho vkládá život. Po svém!

Před pár lety jsem darem dostala zhudebněného Antonína Svou v podobě cd AŽ BUDE PO BOJI. Sovovy básně jsou melancholické, což přirozeně vybízí k interpretaci v podobném duchu. Album je komorní, tiché, jednoduchý zpěv a doprovod kytar. Nepouštím si ho často, ale jako příjemné zklidnění to funguje. Uměla bych si asi představit i trochu jiné podání; třeba se někdy najde umělec, který se na něj ve velkém vrhne znovu. :-) Kupříkladu prvně zmiňovaní Hm... se jeho slavné Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy? zhostili úplně fenomenálně a neotřele.

Pro dnes trochu pozapomenuté album SICK ROSE si jej vybrala také Monika Načeva. Ve spolupráci s Timem Wrightem ho nahrála "na zakázku" k výstavě Dekadence NOW, která svého času způsobila docela pozdvižení. Já tu výstavu narozdíl od spousty svých známých neviděla, upřímně si ale myslím, že jsem o mnoho nepřišla - to, co autoři považovali za dekadentní, už v dnešní době nikoho nepobouří, a z ukázek jsem pochopila, že tohle mě prostě nebaví. Kýč, vulgarity a rádobydrsné srandičky mě nechávají chladnou... Veliký rozdíl oproti výstavě V barvách chorobných, která se věnovala "prvotní" české dekadenci, symbolismu a celé téhle temné éře. To jsem ovšem odbočila od Sick rose.
Načevu mám moc ráda, tohle album už si ale vybavuji jen matně. Z hudebních motivů si pamatuji jen výraznou taneční Garden of Love s textem od Williama Blakea, zbytek mi splývá v jakési elektornické, triphopově rušivé mlze. Načeva tu zhudebnila třeba i Karla Hlaváčka, jehož houpavým posmutnělým textům by elektronika moc slušela; ovšem asi v jiném než Wrightově podání. Nicméně když už jsme u Načevy - její nejznámější alba jsou založena na textech Jáchyma Topola, což je mmj. také básník, takže tu vlastně máme dalšího do party :-)

Do jezer stíny lesů padaly
Do jezer stíny lesů padaly,
jež dorůstaly v prales mlčenlivý.
V mé duši bolesti vždy nechaly
svých stínů protest, děsivý a živý.
Jen podle slunce, vteřin, doby dne,
ty stíny dloužily se nebo hasly,
úsměvy horké mělo poledne
a stíny západu se chladem třásly.
I bolest má v věčných proměnách
z mé duše mizela neb celou skryla,
dle slunce, žen, oblaků na horách,
dle touhy, jíž se marně rozbouřila.


Na závěr tu mám jedno veledílo a jeho dvě úplně odlišná pojetí.
S příchodem jara jsem si vzpomněla na MÁJ K.H. Máchy. Čím jsem starší a čím častěji ho čtu, tím víc se utvrzuji, že to není pruda - povinná školní četba, ale dokonalé, nádherné dílo, které dokáže způsobit i husí kůži. Před lety se jej F. A. Brabec (podobně jako předtím Kytici) pokusil převést do filmové podoby. Od doby, kdy jsme na něj coby na novinku šli do kina v rámci gymnaziální češtiny, už uplynula nějaká doba a já ho už pak nikdy neviděla, ale vybavím si z něj jen spoustu barevných filtrů, odpudivého Viléma - Stropnického a Jarmilu, která se raději všude a pořád svlékala, než aby mluvila. K filmu nahráli soundtrack Support Lesbiens. Tehdy mi to nepřišlo tak zlé, při poslechu teď po letech se mi to zdá ale děsně utahané a monotónní. Jenže Máj takový přece není!
Jinak na to šli WWW.
Hip hop vůbec neposlouchám, WWW jsou ovšem taková moje libůstka. Dokonce patří ke kapelám, na jejichž koncerty chodím vždycky, když se objeví poblíž - naživo jsou totiž ještě o třídu lepší než na albech a vždycky je to skvělá, temná a hypnotická jízda. Na albu ATOMOVÁ VČELA se objevila jejich interpretace prvního Intermezza, kdy se duchové a příroda chystají na Vilémův pohřeb. Původně ji nahráli jako doprovod k divadelní hře. Sifonův rap a hudba černočerná jako rej kostlivců k textu sedí nečekaně dokonale; rozhodně je to působivější než stejná část v podání Support Lesbiens, je mi líto.


Z toho všeho mi nakonec vyplývá jedna věc. Já osobně mám raději výraznější, osobitější a třeba i kontroverzní interpretaci poezie, než když je text doprovázen sice milou a nevtíravou, zato těžko zapamatovatelnou hudbou. Podle mě básním sluší trochu té divokosti, však si o to říkají. Nebo to vidíte jinak?:-)
Krásné poetické jaro všem!

Postavím se na vlastní nohy!

17. března 2018 v 0:52 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Čas jako vítr letí
čas jako vítr letí
rostu do slečny
rosteš do slečny...
...zpívá se v jednom kultovním filmu. A u dítěte v kojeneckém věku jako by to platilo dvojnásob.
Kvapem se blíží den, kdy zapálíme první svíčku na narozeninovém dortu našeho malého torpéda. A jako by snad měla pocit, že první narozeniny = dospělost, snaží se nám dokazovat, že vše zvládne sama. Staví se na vlastní nohy! :-)
Tedy...
Pohybově je pořád trochu pozadu. Neobchází nábytek, nedělá krůčky, ale vehementně trénuje stoj s uvolněnou rukou či oběma, aby stála v prostoru bez opory. Od doby, co se naučila vstávat a opatrně padat a klesat, nedělá pomalu nic jiného. A - světe div se - ve svých téměř 11 měsících se rozhodla, že se přeci jen dá do lezení! Myslela jsem, že tuhle důležitou fázi úplně vynechá, a ona si k ní pozvolna nachází cestu. Asi zjišťuje, že takhle se ke všemu dostane přeci jen rychleji; a snaha být všude první a hned je pro ni zcela typická..:-D

Po tuhých mrazech přišel sníh. Na jedno dopoledne. A tak jsme ze smeťáku ukradly sáňky a před procházkou je potrápily na reliktech bílého blátíčka. A Alice si alespoň jednou zažila jízdu na sáňkách. Samozřejmě byla nadšená a jen velmi nelibě nesla, když už nebylo na čem jezdit a muselo se do kočáru. Zima na houby.


Hračky ji momentálně skoro nezajímají. Občas se zasekne u drátěného labyrintu s kuličkami, kuželky s kroužky nebo mi párkrát blahosklonně pošle/hodí míček, ale jinak se intenzivně věnuje zkoumání domácnosti a vlastních možností. Má svá oblíbená stanoviště, kde potají krade různé předměty, s oblibou na sebe vysypává odpadky (samozřejmě ji nezajímají plasty nebo papír, ale jen ten špinavý smradlavý směs-humus :-D), ale bezkonkurenčně nejoblíbenější činnost je lézt do pračky do půli těla, křičet do bubnu a zkoušet ozvěnu, vytahovat z pračky prádlo a samosebou pozorovat prací cyklus.


S Aliččinou touhou po samostatnosti souvisí rapidní změna v přístupu ke krmení. Postupně začala projevovat averzi vůči krmení lžící - zřejmě si usmyslela, že otevírat pusu na povel a nechat se krmit je pod její důstojnost či co :-D - a každé jídlo se proměnilo v boj a okolí jídelní židličky v bitevní pole. Zpočátku jsme se do ní příkrmy snažili cpát i přes její odpor v domnění, že něco přece sníst musí. Jenže je vynalézavá, a tak našla spoustu způsobů, jak nám znemožnit, abychom ji lžíci vpravili do pusy. A tak jsem se rozhodla ji poslouchat. Ona sama zřejmě nejlíp ví, kdy a kolik toho chce a potřebuje sníst; projevilo se to tak, že když měla méně jídla, o to víc najednou toužila po mléku, které před pár měsíci už skoro vysadila. Zkrátka si našla zdroj energie jinde. Vše, co jen trochu jde, tak momentálně dostává do ruky, aby se krmila samostatně i za cenu toho, že je jako čunče (nejen ona, ale i já, židlička a její širší okolí :-D). Sní toho takhle podstatně méně a má to méně pestré, než když jsem ji krmila já, ale místo řevu je najednou blahem bez sebe, že se může obsloužit sama, a umí bezpečně dát najevo, kdy už má dost nebo co jí nechutná. Úspěch má jakákoliv zelenina nebo ovoce (s výjimkou květáku a okurky, tu pak hledám všude po pokoji), luštěniny, které může sbírat prstíky, křupky, pečivo, chlebíky potřené čímkoliv (momentálně vede pomazánka z cizrny a červené řepy, to je to na fotce, co vypadá jako jahody), všemožné placky, těstoviny... Zatím jsem bohužel nevymyslela, jak naložit s tekutějšími jídly (jogurt, kaše, polévky), ale naštěstí se ještě občas nechá nakrmit za své asistence (důležitě se snaží vpravit lžíci do pusy sama)... Kdybyste někdo měl tip, jak na to, než se naučí sama jíst lžící, sem s tím!


Jednoho pošmourného dne po tuhých mrazech jsem už měla plné zuby toho, že jsme pořád zavřené doma, a s kamarádkou, která má stejně starého syna, jako je Alice, jsme se vydaly do dětské herny. Postavila jsem se čelem ke své noční můře a překonala averzi vůči tomuhle typu zařízení (to samé mě nejspíš čeká v létě, až začneme chodit na dětská hřiště, pískoviště atd.), jenže jsem usoudila, že by Alice konečně měla začít poznávat také jiné děti, aby na ně nekoukala jako na UFO (jak se doteď obvykle dělo).
Překonalo to veškerá moje očekávání. Alice totiž zjevně nebude nespolečenská po rodičích, ale přesný opak: mezi dětmi i dospělými byla v sedmém nebi, pořád se na všechny křenila, byla hodně kontaktní. Neustále se mísila mezi starší děti, chtěla si je důkladně osahat (chudák její nový kámoš Máťa několikrát málem přišel o oko), kutálela si s nimi balónek a něco jim svou trpasličí řečí vyprávěla. Nechtěla si s ničím hrát, stačilo jí být s dětmi. Po tomhle úspěchu jsme tam po týdnu zavítaly znovu a zřejmě nás tam teď uvidí často (jo, fakt paráda... :-D).

Nejdřív se jen tak oťukávali... Tady proti sobě tasí své kolty v podobě křupek. Takže: kdo s koho?

Ale týden nato už byli kámoši. Teda Alice se chtěla kámošit, Máťa před ní obvykle někam zdrhnul, neboť narozdíl od ní umí bleskurychle lézt. Musí to, holka, ještě vypilovat, aby jí ti ženiši nefrnkli.




Jakmile je ale jen trochu hezky, jsme samosebou venku. Výletujeme hlavně po okolí Ústí, cca jednou za tři týdny se jedeme podívat za Jendou do Litoměřic. Kvůli kočárku vyhledávám hlavně cyklostezky, ale občas mám touhu pokořit nějaký kopec, a to pak máme bahno i za ušima. Foťák pravidelně zapomínám, a tak na závěr přidávám jen pár snímků pořízených mobilem na některých výletech.



Jestli jednou někde opravdu nechci být pohřbená, je to hřbitov v Mostě u přesunutého kostela Nanebevzetí Panny Marie. Totální bizar. Všude režné cihly, takže to tam vypadá jako v Terezíně, cesty lemují jen kolumbária a ještě k tomu výhled z jedné strany na "nový" Most s obludným panoramatem a z druhé na to strašně smutné místo, kde stál starý Most.






Když jsme se jeli podívat do mosteckého muzea na výstavu kachlů a kachlových kamen, využili jsme strejdu a poměřili Alici s mamutí kostí. Mamut zatím co do velikosti na plné čáře vyhrává, takže, holka, koukej nám pěkně růst, ať máš na ty první narozky sílu sfouknout svíčku!


Prozření: děti nejsou stroje ani cvičené opičky

10. února 2018 v 0:04 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Teď se budu tvářit, jako bych objevila Ameriku. Jenomže poté, co jsem narazila na jeden blog dokonalé matky, u kterého jsem si trochu nechápavě ťukala na čelo, jsem si uvědomila, že svět je dneska vážně nějakej pomatenej a i zdánlivé objevy neobjevy je potřeba vytahovat na světlo.
Být matkou a vychovávat děti je velký a nelehký úkol, který nám v dnešní době ztěžuje přemíra (zaručených) informací, (ne)ověřených studií a chytrých diskuzí "zkušených" matek. Ať chcete nebo ne, jednou do toho prostě spadnete a začnete si hledat informace o tom, jak své dítě vychovat v sebevědomého, inteligentního, emotivního, zdatného, schopného, šikovného a po všech stránkách skvělého jedince s dokonalým dětstvím, během kterého budete naplno rozvíjet jeho potenciál, jenž mu v budoucnu zajistí skvělou kariéru, šťastnou rodinu a blahobytný život.
Protože přece chcete pro dítě to nejlepší a nechcete nic podcenit, žejo.
Po přečtení značného množství článků, které o všestranném rozvoji dítěte dlouze vyprávějí, po zkouknutí nabídky nechutně drahých hraček a pomůcek, které tomu mají napomoci, a po zázračném probuzení posledních zbytečků zdravého rozumu v mé plenami zabordelené mysli jsem si řekla, že tohle už mě vážně nebaví. A že už mě to nezajímá a že s tím vlastně trochu nesouhlasím. Že jsem z té všudepřítomné touhy po dokonalosti už unavená.
A hlavně že DĚTI PŘECE NEJSOU STROJE ANI CVIČENÉ OPIČKY.
Trvalo mi devět měsíců Aliččina života, než jsem to konečně pochopila.
Totiž:
Nechci vypadat jako nějaká pralesní žena, která rezignuje na výchovu svého dítěte, nechá ho růst jako dříví v lese, nestará se o něj a nepodporuje jeho zdárný vývoj. A taky nejsem obdivovatelkou Jeana Jacquese Rousseaua.
Jenže se mi zdá, že dnešní doba dospěla do opačného extrému. Na jedné straně musí být dokonalá matka, která o sebe pečuje, chodí na nákupy, na kosmetiku, na procházky nosí podpatky, je stále pozitivně naladěná, nezapomíná na osobní rozvoj, má doma naklizeno, navařeno a s úsměvem na nalíčené tváři a dole i nahoře bez čeká, až muž přijde z práce a u kuchyňské linky ji obtáhne. (Pardon).
Na druhé straně spokojené dítě, které krásně jí, kojí se do dvou let, usíná samo v postýlce a ve svém vystajlovaném minimalistickém pokoji, ukázkově si hraje, zabaví se samo, pohybově je zdatné, umí plavat, umí zpívat a vyhrávat písničky, broukat melodie, znakovat, první slůvka umí anglicky a ve všem je přímo tabulkové.
Takhle dohromady to je očividný nesmysl, že? Jenže tohle se po nás chce. A my to všechno chceme po svých dětech.
Pořád se nějak snažíme podpořit jejich rozumový a pohybový vývoj, abychom něco nezanedbali. Už v kojeneckém věku s nimi chodíme plavat, dělat jógu, gymnastiku, na angličtinu, do tvořivého/pohybového/hudebního kroužku, na znakování, masáže, do herniček a dětských koutků, aby se včas socializovaly, aplikujeme na ně montessori principy, vyrábíme jim motorické/senzorické hračky... A neustále máme na paměti to, že je musíme nějak zabavit a při tom zároveň učit a zdokonalovat po všech stránkách.

Abyste to nepochopili špatně - já proti těmhle věcem nic nemám. Leccos je určitě super věc a možná je to správná cesta pro vjimečně nadané, výjimečně aktivní nebo výjimečně společenské děti, které se tak opravdu aspoň na chvíli zabaví a je potřeba s nimi takhle pracovat.
Ale my na to prostě jdeme jinak.
Vlastně úplně normálně. Přirozeně, intuitivně. Myslím.
A třeba své dítě taky šidím a brzdím a jednou mi bude vyčítat, proč jsem ji už ve školce nenutila chodit do houslí a neučila na lyžích.:-)) A určitě se najde spousta lidí, kteří se mnou budou zásadně nesouhlasit.


Dny nám prostě plynou. Za ničím se neženeme, snažíme si na všechno udělat dost času. Na spaní, krmení, lenošení, procházky, mazlení, povídání si, hraní, blbnutí, uspávání. Nemáme doma naklizeno, navařeno, napečeno. Vypadá to tu, jako by tu vybuchla menší atomovka. Mám pracovní resty (jo, tohle mě ale vážně štve). Čas ale prostě radši trávíme spolu a jen tak si jsme. Často se povalujeme v posteli/na zemi a škádlíme se. Navzájem se zlobíme. Pořádáme závody v plazení a šátrání po místnostech. Stavíme si bunkry, tancujeme, komunikujeme zvířecími zvuky a vtipnými novotvary. Přesouváme nábytek, ladíme rádio, plníme pračku, děláme ksichty v zrcadle. Rácháme se ve vodě vylité na zemi. A patláme v ní kaše. Nechávám ji zabavit se samotnou zkoumáním bytu a nábytku. Nechávám ji občas se nudit a zavolat si o mou společnost, když už chce nějakou akci (to pak řádíme jako černá ruka, aby si nemyslela, že bude lelkovat :-)). Její pokojíček zatím vypadá jako skladiště, nikoliv jako fotka z katalogu, kde je vše do nejmenšího detailu barevně a designově sladěno a přehledně vyskládáno. Ano, některé fotky jsou opravdu krásné a oku to lahodí, ale děti, které by v tom dokázaly žít, by asi musely být chodící netečné mrtvoly. Já se naopak těším na to, až zjistím, že se po Aliččině guerillové akci s pastelkami na zdi objevily první čmáranice coby originální výzdoba pokoje.
Hrajeme si s čímkoliv, co je po ruce, jakýmkoliv myslitelným způsobem. Ano, když jsem díky Jendovi před pár týdny objevila Pinterest a tam spoustu nápadů na hračky a hry vhodné pro rozvoj miminek, byla jsem nadšená a chtěla všechno vyzkoušet. Jenomže... opravdu to ta děcka potřebují? Potřebují motorické a senzorické desky? Nestačí běžná domácnost, kde je plno zajímavých serepetiček? Neučí se samy každý den v rámci svých toulek po bytě/domě, ohmatáváním věcí, které najdou, zkoušením zvuků, vlastních pohybů, našich reakcí na něco, co provedou, napodobováním, ochutnáváním? Proč mám kojenci pouštět DVD s kreslenými zvířátky, která mluví anglicky? Není lepší televizi nechat spát do doby, než na ni sám přijde? Bude míň světový, když se ve školce nedomluví jinak než rodným jazykem? Když nechodíme na baby jógu, bude miminko neurotické a bude mít vadné držení těla? Když místo do herniček chodíme na dlouhé procházky mimo město, kde nepotkáme ani živáčka, bude z něj asociál? Když od půl roku neznakujeme, nedokážeme se spolu domluvit, nepochopíme se? A co je špatného na tom, když začne mluvit později, resp. tehdy, kdy k tomu dozraje? Proč s ní mám chodit do bazénu, když se vody bojí a evidentně to není její živel? (Můžete namítnout, že právě proto, že se vody bojí, bychom tam měly chodit, aby se otrkala. A ano, měla jsem to v plánu. Jednak ale se jí rozjel nějaký ekzém, jehož původ jsem zatím neodhalila, a jednak vidím, že ve vodě prostě spokojená není, a tak ji zatím nechci nutit. Taky jsem se naučila plavat až dost pozdě a jen proto, že jsem sama chtěla, že jsem se k tomu sama odhodlala a sama jsem překonala svůj strach z vody. Do té doby se mohli při školním plavání učitelé snažit můj blok překonat, jak chtěli, ale já plavání nenáviděla. A nakonec jsem si pak na gymplu i vejšce chodila často ráda sama zaplavat. Prostě to má svůj čas.)


Je to špatně, že ji nechávám, ať si na všechno přijde sama i za cenu toho, že v lecčems bude trochu pozadu oproti vrstevníkům? Nebo je díky tomu naopak později předežene?

To se samozřejmě ukáže až časem. Ovšem v podobném duchu bych ráda pokračovala dál. Nechci Alici dávat do alternativní školky a školy (teda mému pohledu na svět je blízká lesní školka, ale pokud vím, poblíž tu žádnou nemáme...), protože chci, aby si zažila normální dětský kolektiv se všemi typy povah a osobností, aby se naučila fungovat s dětmi, které jsou hloupější i chytřejší než ona, chci, aby viděla, že některé děti baví tohle, jiné tohle, jednomu jde tohle a jinému tamto... Zkrátka aby žila normální život bez nátlaků, přehnaných očekávání, neuspokojených ambicí, s kamarády různého ražení a různých zájmů a sama nám jednou ukázala, co ji baví a v čem je šikovná, a v tom jsme se jí my pak snažili pomáhat a podporovat.
Nechci dokonale vycvičenou opičku, která umí všechno a zapadá do elitní, vzdělané, alternativní společnosti. Chci dítě, které si život prožije svým tempem, se svými vrtochy a svými zálibami. A proto dávám vale všem urychlovačům částic v dětských hlavinkách a plně se odevzdávám našemu lenochodímu životnímu tempu! :-)






KNIHA LÉTA v zimě

1. února 2018 v 20:10 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Za poslední měsíce jsem přečetla jen zoufale málo knížek.
Díky Českému rozhlasu, který mi připomněl Tove Jansson coby autorku nejen mých milovaných Mumínků, ale také povídek pro dospělé, jsem se dostala ke KNIZE LÉTA.

Je to povídkové vzpomínání na to, když Tove jako malá jezdila s rodinou (otcem a babičkou) každé léto na opuštěný ostrůvek ve Finském zálivu, na její velmi svéráznou a leckdy nesmyslně dětinskou babičku, na proměny počasí i moře. Je v tom humor (často dost černý), je to zároveň velmi něžné, poetické, magické... Vnučka Sofie tu s babičkou vede často prazvláštní rozhovory a mluví spolu dost nevybíravým jazykem. Někomu připadá, že je vnučka na babičku hrozně drzá, ale já z toho spíš cítím, že Sofie je plná citů, které takhle malé dítě neumí dát jinak najevo.
Což mě dovedlo k jedné věci.
Často se totiž stává, že se k někomu, koho máme moc rádi, chováme přesně opačně.
Zrovna já jsem v tomhle dost přebornice. A chápu, že je někdy těžké v tom protivném, útočném a cynickém jednání odhalit vřelé city.
Třeba tyhle řádky budu vysvětlením, že některé věci někdy nejsou přesně tak, jak si na první dobrou myslíme.


Na jedné z procházek s kočárkem po cyklostezce podél Labe jsme narazily na vskutku pirátskou šalupu. Labe sice není Finský záliv, ale jako ilustrace se mi to sem náramně hodilo.


(přímá řeč v knize úplně chybí, ale mě to nijak nerušilo)

"Babička si očistila, co jen to šlo, holí botu od kravince a pak řekla: Milé dítě, i kdybych se sebevíc snažila, nemůžu v mém věku začít věřit v ďábla. Ty můžeš věřit, čemu chceš, ale musíš se naučit být tolerantní.
Co to znamená? zeptalo se dítě mrzutě.
Respektovat názory jiných.
A co to znamená respektovat? křikla Sofie a podupávala nohou.
Nechat druhé, aby věřili tomu, čemu chtějí, křikla zpátky babička. Nechám tě věřit a ty už mě, sakra, necháš na pokoji.
Ty jsi zaklela, zašeptala Sofie.
V žádném případě.
Ale jo, řeklas sakra!
Už se na sebe ani nepodívaly. Po cestě šly tři krávy. Kývaly ocasy a nohama.Pohybovaly se pomalu v roji much směrem k vesnici, kůže na zadku se jim vlnila a natřásala s v rytmu jejich kroků. Brzy zmizely a zůstalo jen ticho. Konečně Sofiina babička řekla: Umím písničku, kterou ty neznáš. Chvilku počkala a pak se dala do zpívání - hodně falešně, protože neměla v pořádku hlasivky: Když po mně hodíš kravinec tralala, uvidíš, co bude za binec, tralala. Hodím ti ho zpátky, tralala, to jsou s hov.em hrátky.
Cos to řekla? zašeptala Sofie. Nevěřila svým uším. A babička znovu zazpívala tu opravdu hodně sprostou píseň."


"Umíš udělat draka? zeptala se Sofie, ale babička řekla, že ne. A jak dny plynuly, jedna druhé se vzdalovaly s ostychem hraničícím s nepřátelstvím.
Je pravda, že ses narodila v devatenáctém století? zavolala Sofie prostořece do okna.
V roce 1882, odpověděla babička velmi zdvořile. Jestli ti to něco říká.
Ne! vykřikla Sofie a odběhla.
(...)
Jednou večer napsala Sofie dopis a strčila ho pod dveře. V dopise stálo: Nenávidím tě. Se srdečným pozdravem Sofie.
Nebyla tam ani jedna pravopisná chyba.
Sofie postavila draka. Když byl hotový, odmítal lítat. Pokaždé šel rovnou k zemi, jako by se chtěl za každou cenu zničit. Nakonec spadl do močálu. Sofie ho položila babičce před dveře a odešla."

Hra na Benátky (babičice přišel pohled z Benátek a vzpomněla si na to, jaké to bylo, když tam zamlada byla; vyrobila ze dřeva, barev, kamenů atd. několik paláců, tratorii atd. a s vnučkou si hrály na Benátky; její schopnost být dítětem je úplně úžasná):
"Sofie sešla až k lesklému hnědočernému močálu pod olšemi. Vyhloubila kanál v mechu a v trsech brusinek a navlékla si zlatý prsten s červeným rubínem. Mamá, spadl mi do kanálu prstýnek. Nic si z toho nedělej, drahé dítě, máme salon plný zlata a drahokamů.
Sofie zašla za babičkou a prohlásila: Říkej mi drahé dítě a já ti budu říkat mamá.
Ale já jsem tvoje babička, odpověděla babička.
Prosím, mamá, je to hra, vysvětlila jí Sofie. Mamá, zahrajeme si na to, že jsi moje babička. Já jsem tvé drahé dítě z Benátek a dělám kanál.
Babička se zvedla a řekla: Znám lepší hru. Jsme dvě staré Benátčanky, které staví nové Benátky.
(...)
V tomhle paláci, řekla babička, žije tatínek s maminkou a jejich dítě. Tady z toho okna dítě právě vyhodilo talíře od oběda. Rozbily se na náměstí, protože byly jen porcelánové. Ráda bych věděla, co tomu řekne maminka.
Vím, co řekne maminka, odpověděla Sofie. Řekne: Drahé dítě, ty si vážně myslíš, že tvá matka má nekonečné zásoby porcelánu?
A co řekne dítě?
Řekne: Odpusť mi to, mamá, slibuji, že už budu vyhazovat jen zlaté talíře."


A tenhle tak trochu jetý (a přejetý) Pat (Mat?) se válel u jedné z křižovatek nedaleko od nás. Prý se původně rozplácl přímo v silnici, ale nějaký dobrák ho hodil aspoň na chodník. Dobré duše ještě existují.

Vítání zimy, která nakonec nepřišla

18. ledna 2018 v 21:32 | zazvorek |  Alice v Říši divů
Anebo že by ty vánice a kalamity ohašovaly, že si to zima rozmyslela a přeci jen se uráčí sestoupit na naši zem?

Dlouhá odmlka není způsobena obrovským množstvím zážitků, kvůli kterým bych nestíhala psát, ale spíš starostmi s tou naší kalupinkou. Zejména vánoční svátky byly jako zlý sen, ale rozhodla jsem se, že o těch špatných věcech psát nebudu, protože - alespoň ohledně dětí - vzpomínat se má jen na to veselé...;-)

A co je u nás nového?
S Alicí je velká legrace. Sice bohužel stále neleze, což mě trochu trápí, na druhou stranu se bleskurychle přeplazí, kamkoliv potřebuje, klečí, houpe se, sedá si z různých pozic do různých pozic (leckdy hodných hadí ženy :-)), otevírá a zavírá dveře a skříňky, dokáže překonat práh, aby se dostala do vedlejších místností, snaží se vytahovat o krabice nebo nábytek do zvýšeného kleku (ale stejně jako u lezení jí to vždycky podjede a spadne na kušnu), vytahuje věci z poliček (miluje zejména elpíčka), krade mi lžíci při krmení, stále dokonaleji umí ovládat hi-fi věž, napodobuje všechno, co se jí líbí, dělá opičárny, předvádí se... Nejoblíbenější hračky jsou momentálně hřeben (její i můj), zubní kartáček (její i můj), pantofle, knížky (které ovšem nečte kultivovaně, ale dělá z nich salát) a plastové kroužky, které se navlékají na kužel. Abychom ji trochu popostrčili k lezení (a na našich podlahách jí to neklouzalo) a válela se na teplém a měkkém, pořídili jsme jí nový velký koberec; samozřejmě se ovšem povaluje všude možně, jen na něm ne :-) Přesně v osmi měsících se jí konečně objevily první dva zuby, o měsíc později třetí a čtvrtý se klube. Což je přirozeně doprovázeno mrzutostí, brekotem, nespavostí, nechutenstvím a ocucáváním všeho včetně podlahy a mých rukou... Nadějně vyhlížíme ty krásné časy, kdy budou venku všechny a bude klid!:-)

(Vůbec netuším proč, ale nejdou mi sem nahrát fotky z mobilu. Resp. nahrávají se úplně překlopené a i když je všemožně přetáčím, tenhle blog je nedokáže překousat tak, aby se nahrály normálně. Takže z momentek Aliččina řádění nic nebude.Grr.)

Vánoce sice byly o nervy, ale o rozbalování dárků nemohla Alice samosebou přijít...




Alice taky měla svátek, takže samozřejmě dostala kytičku jako každá správná ženská...:-)


Vzhledem k příšernému počasí nevýletujeme, jen chodíme na procházky. Na začátku prosince jsme zažili první pořádné mrazy, když jsme cestou za jednou z babiček zastavovali v Kadani. Bylo nádherně - mrzlo, až praštělo, foukal ledový vítr a svítilo slunko. Chyběl už jen bílý sníh a byla by to zima přesně podle mých představ :-) To jsem ovšem nevěděla, že to je vlastně naposled, co je takhle krásně...


...Asi o týden později, když jsme se jeli podívat do vánočních Zubrnic, jsem už konečně měla pořízenou zateplovací kapsu na nosítko, která rovnou prošla zatěžkávací zkouškou v lehké vánici. Fotka je pořízená asi dvě minuty předtím, než se z nebe začalo snášet to bílé cosi...:-)


Pravda, slunce nás poctilo svou návštěvou ještě jednou, a to právě u babičky. Alice dokonce viděla i krásně bílý sníh. Pak se zima odporoučela a její místo převzaly deště, bláto a inverze. Tyhlety zimy nezimy nesnáším.


Přeji vám všem krásný začátek nového roku!!

Světlo v obraze: když je umění až moc

18. prosince 2017 v 22:06 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá


Antonín Slavíček - Park na Letné (?)

Svou první celodenní propustku od mateřských povinností jsem využila k cestě do Prahy s cílem navštívit dvě (tři) výstavy, které mají brzy skončit, a případně ve zbylém čase pokoupit ještě nějaké vánoční dárky. Mé velkolepé plány počítaly s tím, že zajdu na výstavy Světlo v obraze: český impresionismus - Inspirace blízké i vzdálené v Jízdárně Pražského hradu, Jaroslava Rónu v Domě U Kamenného zvonu a výstavu Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský - Renesanční vladař a mecenáš mezi Prahou a Innsbruckem ve Valdštejnské jízdárně. Asi nemusím dlouze vysvětlovat, že to byl nápad úplně absurdní a při cestě adventní víkendovou Prahou ucpanou davy turistů jsem z něj rychle vystřízlivěla...
Po dlouhých pošmourných dnech bylo zase jednou krásné mrazivé slunečné počasí, a tak jsem nejprve procházkou zamířila na Dyzajn market pro nějaké ty origoš dárky, než začne sněžit nebo než místo prodejců budou za stánky stát homole ledu. Kdysi jsem si na téhle akci koupila supr origami šperky na svou svatbu a ani tentokrát mě to tu nezklamalo; zcela (ne)čekaně jsem ale tentokrát nakupovala výhradně pro dceru... Sice je zatím v podstatě úplně jedno, jestli má na čepici berušku, lišku, jestli má rukavičky takové nebo makové, ale já se na bláznivých věcech pro ni zkrátka ráda realizuju. :-) Zasekla jsem se tu ovšem na šíleně dlouhou dobu, a tak už před polednem mi bylo jasné, že "umčo" tentokrát trochu ostrouhá. Volba nakonec padla na impresionisty, neb končí první a zajímali mě nejvíc.
Čímž se konečně dostávám k samotné výstavě.


František Kupka - Biblioman

Světlo v obraze je zatím největší výstava českého impresionismu, která nemá ambice menší než představit jej "v celé jeho velikosti, kvalitě a kráse, zároveň také přiblíží a nově osvětlí souvislosti vzniku impresionismu v Evropě a potažmo u nás." Představuje přes 500 děl od skoro 80 autorů; už to je důkazem, jak velkoryse ji autoři pojali. A rozhodně je skvělé, že se do tak velké akce pustili. Jenomže...
Na jednu návštěvu je to zkrátka moc. Je to nestravitelné a nekoukatelné.
Procházíte jednotlivými oddíly, členěnými tematicky dle námětů (Zahrady, Háje, Kouzlo venkova, Zimy atd.), středem vede Alej mistrů, kde jsou pro srovnání vystaveni zahraniční autoři, ústřední prostor tvoří sekce Opus magnum se sedmi díly, která jsou podle autorů těmi nejvýznamnějšími v českém impresionismu, a zcela na konci je připomínán Spolek výtvarných umělců Mánes (zal. 1887), který je zároveň autorem výstavy. To samo o sobě rozhodně není špatné členění, kdyby ale stěny nebyly obrazy přehlceny; visí tu jeden nalepený na druhém, navíc často rozmístěny nejspíš tak, aby se jich na stěnu k sobě vešlo co nejvíc (jinak si neumím vysvětlit, proč na jedné stěně visí obraz a o několik stěn dál k němu visí studie...). Třeba to někdo zvládá, ale já už na takovýhle způsob prezentace zvyklá nejsem. Myslím, že každé dílo si okolo sebe zaslouží trochu prostoru, a že celkově je člověk schopen pojmout jen jejich určité množství, aby je dokázal vstřebat, a nesplývalo mu to v sérii dvaceti "stejných" rybníků se stromy, deseti alejí, deseti folklorních děvčic, deseti čtenářek sedících ve stínu stromů... A i když jsou přístupy jednotlivých autorů ke stejnému námětu samozřejmě rozdílné, v takovém množství vám to už ani nepřijde. Miluji březové háje, které jistou dobu evidentně dost frčely. Jenže při tom množství už své kouzlo značně ztrácejí... A to tak nějak platí u všech sekcí. Na jednu stranu je pěkné, že je takhle jasně patrné, jak oblíbené ty které náměty byly, na druhou stranu z nich už pak nemáte potěšení.


Stanislav Lolek - Luhačovická alej

Autoři sice tvrdí, že chtěli postihnout vývoj českého impresionismu, různé jeho inspirace, deviace i opozice, ale popravdě tenhle koncept mi tu jaksi unikal. Spousta portrétů, zátiší a zejména plastik mi přišla úplně mimo, jejich zařazení mi tu připadalo neopodstatněné i tehdy, kdy termín impresionismus budete pojímat značně zeširoka. Tím zase zbytečně narůstá množství děl, které na vás čekají, a vy už se pak trochu ztrácíte v tom, o čem že vlastně výstava měla být.
Tedy, aby to někdo nepochopil špatně: ta výstava rozhodně stojí za vidění. Spoustu děl shlédnete poprvé (obrazy zapůjčovali kromě klasických institucí také soukromníci a aukční síně) a jsou to zkrátka opravdu krásné věci. A to, co už bylo mnohokrát vystavené jinde, zase vůbec nevadí vidět znovu (Preislerovo Černé jezero můžu vidět třeba stokrát :-)). Ale myslím si, že českému impresionismu by větší službu udělaly (dělají) dílčí tematické výstavy, do kterých se lze naplno ponořit, než jedna opulentní, ze které odcházíte vyčerpaní a jen s povrchním zážitkem...

Pokud je chcete stihnout, pospěště si, výstava končí 7. ledna.


František Kaván - Zasněžené stohy


A na závěr ještě čerstvá smutná zpráva:
Včera zemřel v úctyhodném věku 91 let úžasný malíř PAVEL BRÁZDA. Patřil k mým nejoblíbenějším českým umělcům a vždy jsem z něj měla dojem, že je skvělý i lidsky. A navíc v tak vysokém věku zůstávat aktivním umělcem a dokonce prostřednictvím počítače, to už svědčí o skutečné lásce k tvorbě. Zrovna poměrně nedávno jsem si podrobně prohlížela jeho osobní web, kde si můžete prohlédnout spoustu jeho děl... Mrkněte na něj, zaslouží si to.
Ať se Vám tam nahoře pěkně maluje i nadále, pane Brázdo.


Kam dál