Prosinec 2007

J.Nohavica - Sněženky

30. prosince 2007 v 10:16 | zazvorek |  Texty
Na prázdný polštář vedle sebe
sněženky dal jsem místo tebe
sněženky dal

Na římsu přilétl bílý holub
mně bylo líto že nejsme spolu
tak jsem se přikryl a spal

Zdál se mi sen já nevím jaký
jenom vím že jsem v něm hrál
ty jsi mě líbala - já tebe taky
ve skutečnosti jsem na hotelu spal

Na hotelích jsou tvrdá lože
sněženky vadnou ach můj bože
a toho jsem se bál

Je tu, ale není tu

28. prosince 2007 v 20:09 | zazvorek |  Série Bělásek
Tak se mi konečně podařilo přepsat (teď už vlastně svým způsobem starou) povídku bez katastrofy...
Skřítek sedí na zídce a dívá se na mě. A je to vůbec skřítek? Troll to není. Na to má moc málo vlasů. On vlastně nemá žádné. Ale může mít stříbrná mlhovina vlásky? Ne, nemůže. Zato má krásné obrovské oči, kterýma mě sleduje. Co to, co to? Tebe ještě neznám…
Přijdu k němu. Najednou ale zmizí - je prostě fuč.
Skřítku! Skřítku!
Volám marně. Očka zmizela.
Večer jdu spát a myslím na něj. Uvidím jej ještě někdy? Nebo zmizel nadobro? Chtěla bych o něm někomu povědět, ale nikdo by mi nevěřil. Nebudou věřit na skřítka, dokud ho neuvidí.
Zkoumám pavučiny na stropě. Snažím se proniknout skrz kamsi daleko, na místo, kde bych byla jen já a skřítek, nikdo, jen my… Ale strop je příliš silný. Najednou je všude kolem mne mlha, holé stromy a široké pláně - to spím. Ale skřítek nikde. Ani ve snu za mnou nechce přijít, asi se bojí. Kdo by se mě taky nebál.
Čekám u zídky. Máme totiž krásné slunečné odpoledne. Ani nedutám, aby se třeba nepolekal. Takoví mlžní skřítci se určitě polekají snadno.
Létá tu bělásek. Sedl si mi na nos, aby tam vyváděl nějakou neplechu, ale já ho nechám. Jen to trochu šimrá.
Hele, kohopak to tu máme? Někdo se na mne přišel podívat...a to už jsem myslela, že se neukáže. Sedí zase na svém místě. Pohupuje svýma stříbřitýma nožičkama a sleduje běláska. Zdálo se mi to, nebo se usmál? Možná, že jsou kamarádi…
Skřítku! Jak se jmenuješ?
Neodpovídá. Jen malinko nakloní hlavu a zkoumá mě. Bělásek už dávno uletěl.
Jakpak ti říkají?
Vstanu a jdu k němu - v tu chvilku ale zase zmizí. Tak přece se mě bojí. To ale nechci.
Večer zase ležím a koukám do stropu. Jako by mi měl pomoci. Ale strop je studený a široký.
Něco se pohnulo vedle postele.
Dobrý večer, pane skřítku!
Schovává se za povlakem na polštář. Občas zpoza něj vykouknou jeho obrovská očka, aby hned zase zmizela.
Neboj se mě! Neublížím ti!
Chvilku si mne zkoumavě prohlíží a pak rychle zmizí v povlaku. Třeba si našel své místo na nocleh. Nechám ho být. Brzy na to usnu….
V noci se vzbudím z ošklivého snu a možná trochu vykřiknu. Skřítek sedí v nohách postele a vyplašeně se na mě dívá. Asi jsem ho vylekala. Povlak má pod sebou, druhou půlku přehozenou přes sebe jako peřinu. Tak ho zase nechám spát. Jen ještě pro jistotu skrčím nohy…
Tak oba spíme a sníme.
S úsvitem tam už ale není. Možná na mne počká u zídky. Doma se diví, kam to pořád chodím. Mám chuť jim o skřítkovi říct, ale ještě ne. Ještě to musím vydržet.
Už tam sedí. Kinklá nožičkama. Kolem létá bělásek. Posadím se na zídku kousek od něj. Dívám se na něj, on se dívá na mne. Natáhnu ruku směrem k němu. Asi se zalíbila běláskovi, tak se na ni posadil. Skřítek se teď kouká na nás oba. Přisednu si kousek blíž; bělásek uletěl, ale skřítek ne.
Chci upoutat jeho pozornost. Seskočím ze zídky a naznačím mu, aby šel za mnou. A on opravdu seskočí taky. Chtěla bych se projít, je krásný den. Zamířím ke kopcům za městem.
Cupitá za mnou. Co když někoho potkáme? Skřítek se určitě vyleká. A co teprve oni? Co si řeknou, až ho uvidí? Snažím se nás vést prázdnými ulicemi. Neustále se ohlížím, jestli se mi skřítek neztratil, ale drží se mě.
Vidím zvláštní stíny, jak se míhají kolem mne. Přecházejí po domech a vypadají strašidelně. Budu dělat, že je nevidím. A je to. Nejsou tu. Se skřítkem jdeme dál. A už jsme za městem a už jsme v lese. Pořád se mi schovává za stromy. Je jich tu moc a já ho pak nevidím.
Dojdu na svou oblíbenou mýtinu s velkými kameny, na které si můžu sednout. Svítí tu sluníčko a poletují drobné zlatavé částečky, úplně jako v kouzelné pohádce. Skřítek najednou sedí vedle mě. Houpe nožičkama a pozoruje zlato ve slunečních paprscích. Pak se na sebe podíváme. Mlčím. Chci ho obejmout - vztáhnu k němu ruce. Nic však nedržím, je to, jako bych objímala mlhu. Ale tisknu ho k sobě. Vím, že ho objímám, i když ho neobjímám. Ale objímám. Je tu se mnou.
Sedíme na mýtině, dokud se nezačne schylovat k večeru. Vstanu a vydám se lesem zpátky, ale skřítek pořád sedí na kameni. Asi tu ještě chce zůstat. Nechám ho tu, však se ještě uvidíme…
V noci se mi zdá ošklivý sen. Seděli jsme se skřítkem na zídce a povídali si. Kolem nás chodilo spoustu lidí a všichni se nám smáli. Smáli se, že si spolu povídáme. Jakoby ho neviděli. Lidé jsou zlí.
Naštěstí to byl jen sen. Ležím zase v posteli a vše je v pořádku. Proč by se mi měl někdo smát proto, že si povídám se skřítkem? To je jen v tom zlém snu. A tam ať to taky hezky zůstane.
Ráno běžím za tátou. Chci mu povědět o mém skřítkovi. Ale co to? Proč?…Jakto, že mi nevěří? Proč mi nevěří, že jsem si našla kamaráda skřítka? Proč se mi to snaží vymluvit? Nechci zase zpátky do toho studeného pokoje. Obrovská chladná budova a jsem tam tak sama… A neviděla bych tam skřítka!
Jdu za maminkou. Ale..maminka se směje.Je to jako v tom zlém snu. Všichni se jen smějí a nikdo mi to nevěří.
Ale maminko, on dneska zase přijde! Půjdeme spolu na mýtinu!
Maminka se tváří ustaraně. Vůbec jí nerozumím.
Je mi z toho moc smutno. Jdu k sobě do pokoje a sedím na posteli. Upřeně sleduju povlak, jenž mám pro skřítka na zemi připravený. Čekám, až zase přijde.
Je šest hodin. Už jsem unavená, ale pořád sedím a čekám. Je mi moc smutno. Moc. Skřítek nepřišel. Celý den. Proč tu není? Nezůstal v lese? Počkám tedy do zítřka…
A zítra pořád sedím a koukám na povlak. Snažím se ho obelstít - předstírám, že se dívám jinam a že o něm vůbec nevím. Hvízdám si, zpívám písničku… otevřela jsem okno. Ale on tu není. Nepřišel. Můj skřítek se neukázal. Kam najednou zmizel? Proč mi utekl? Za to jistě může ten sen… To už ho nikdy neuvidím?
Skřítku?
Ne..
Skřítku!
Neslyší mne. Není. Nebyl.
Jdu k oknu. Dlouho se dívám ven. Potom se sednu na parapet a houpu nohama. Přesně jako skřítek. Sedím na parapetu.
A dál není nic. Něco se stalo. Kolem mne je jen mlha, bílá a neproniknutelná mlha. A já vůbec nic necítím. Je to moc zvláštní. Vidím jen mlhu, i když hledám skřítka.
Jeho očka nadobro zmizela. Není. Nebyl.
Zbyla jen mlha. A pak to pochopím; tohle je konec. Napořád.
Bělásek umřel.

Hohohou....žádnej Santa, Ježíšek!!!!!!

23. prosince 2007 v 16:37 | zazvorek
Vezmu to stručně a jasně - chtěla bych všem, ale úplně všem! popřát krásný Vánoce, svátky, vydařenýho Silvestra (bez zbytečné hlavy v záchodě atd.) a co nejlepší vykročení do toho (N)novýho roku, kterej nás právě čeká...Hodně štěstí!
Bilancování bych si ještě nechala na jinej den, snad se tu do konce roku ještě ukážu:) Zazvorek se dočasně loučí, slavme a radujme se!
A bacha na Ježíška, je zákeřnej! A poučení pro nadcházející rok? Nezlobte, nebo nic nedostanete!

Magické datum 12.12.

12. prosince 2007 v 6:04 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Seděl a seděl, na oblohu hleděl
díval se, díval, tak rád by zpíval
smál by se, smál, kdyby neplakal
věděl by rád, veděl, kde to vlastně seděl.
-
Mraky se ztrácely kdesi v nedohlednu
"Ne, zpátky - tam!- už nikdy nepohlédnu!"
A aby to bolelo co nejméně
vydal se k nedaleké výšině
teče tam potok studený a hluboký
snad se v něm někdo již brzy utopí...
-
Stál tam tak na lávce a díval se dolu
vzpomínal na to, jak tam stávali spolu
z té vzpomínky vzešlo slz moc a moc
to už se plížila černočerná noc
on zmizel kdesi v hlubině
hvězdy se dívaly jen tak nečinně
nezbylo po něm ni stopy
jen ryby na pohřbu - smutné to noty...
-
Stála tam, stála, sama se na světě bála
on právě odešel - odešel! Však jiné řešení nenašel
skočil do vody, skočil, vzpomínky a bolest ve vodě smočil
zabila se i ona, zabila...aby ho ještě jednou - naposledy -
viděla...
Šlo jen o zkoušku různých tipů veršů, ne o kvalitu rýmu a myšlenky - ty bohužel jaksi taksi upadají:)ale už alespoň vím, jak an to:)

Mumínci

6. prosince 2007 v 20:25 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Ani mi nezkoušejte říkat, že patříte k těm 70 % lidí, kteří při zmínce o Muminech jen tázavě krčí obočí, co že to má jako být? Ach jo...jaktože někdo nezná Mumínky? Základ ranních pohádkových bloků? Součást Kuřátek, Kostiček, Kouzelné školky a bůhví čeho ještě? Malí bílí podsadití skřítci odkudsi ze severu? Proboha, copak to většina lidí nikdy neviděla?
Ale už dost lamentování nad tím, jak lidi nesledovali pohádky:)dala jsem se do čtení knížky Čarovná zima od Tove Janssonové, autorky knih o Muminech. Vlastně už jsem ji dočetla tak před více než měsícem. A naladila mě tehdy do takový hezky zasněný zimní nálady:)
Autorka (1914 - 2001)byla švédsko-finská malířka a spisovatelka. A potvrdilo se mi, že skandinávci doopravdy píšou tak trochu jinak... jakoby jemněji, lyričtěji...těžko se to popisuje, chce to přečíst si něco vlastního;) Rozhodně odteď skandinávskou literaturu vyhledávám jak divá:)Mumini neexistují jen v knížkách, byly o nich natočeny filmy, seriály a dokonce vznikla i opera. A o čem že je kokrétně Čarovná zima?
Mumínek se jako první z rodiny probudí ze zimního spánku. První dny je z toho hrozně vyjukaný, dům i jemu tak dobře známé údolí, kde bydlí, jsou změněny k nepoznání. Poprvé v životě vidí sníh. Cítí se strašně sám, ztracený v zasněžených pláních a je mu smutno. Zanedlouho ale pozná, že není až tak sám, jak se zdálo. Seznámí se se zvláštní Tiki, která bydlí přes zimu v koupacím pavilónku, se zvířátky, která v horách trpěla hlady a tak sešla do údolí, s neviditelnými tvorečky...a objeví se i jeho kamarádka Mia, jež je ze zimy nadšená a užívá si ji ostošest. Zima se i jemu začne líbit a nakonec vůbec nelituje, že se probudil předčasně. Objeví dokonce svého muminího prapředka, jenž se usídlí v jejich kamnech a není odtamtud k vyhnání. I Mumínkova maminka, když se probudí a zjistí, o co všechno přišla, poprosí Mumínka, aby i ji příště vzbudil dřív...
Krásná knížka:) Doporučuju - a nejde o infantilnost, ale o úchvatnej styl psaní:)

Mark Rothko

4. prosince 2007 v 18:28 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Jelikož a protože jsem si na vv vybrala refarát na téma Radikální abstrakce (americká), chtěla bych opět udělat ten dobrý skutek(:)) a postarat se o vaši kulturní nezaostalost ( i když v případě lidí, kteří mi sem jako jediní chodí, bych s etoho nebála:)).
A proto tady máme
Marka Rothka (1903- 1970)
Narodil se v Litvě, ale v roce 1913 emigroval s rodiči do USA. Malovat se učil hlavně sám, k abstrakci (stejně jako k filozofiím Dálného Východu) se dostal kolem roku 1945.
Své obrazy oprošťuje od jakýchkoliv tavrů a symbolů, konkrétní obrazce zkrátka neexistují. Nechává působit pouze barvy a vytváří tak duchovní, intimní a tajemnou atmosféru.
Svá díla maloval na obrovská plátna, což mělo zcela logický důvod - člověk, který pak stál před jeho obrazem a zprava ani zleva neviděl nic jiného než jen plátno, si tyto zvláštní okamžiky mohl lépe vychutnat. Jednoduše- je to působivější, než pokud bychom se dívali na stejný obraz ve formátu A4.
Co já na něj? Zaujal mě třeba proto, že podobné obrazce vídám vždycky, když poslouchám hudbu Sigur rós...taková nekonečná krajina, barvy vzniklé v naší fantazii. Samozřejmě, 70% lidí může namítat, že by to dokázali namalovat také a chtěli by polemizovat o tom, jestli to má být považováno za umění. Samozřejmě, co asi tak může být uměleckého na černobílém obraze? Co kdyby ale člověk zkusel přemýšlet trochu jinak? Zjistil by, že tu přece nejde jen o to, že jen tam nějaký modrý pruh a vedle něj fialový...
Mark Rothko spáchal v roce 1970 sebevraždu....
In memoriam.

Máme tu prosinec

1. prosince 2007 v 10:06 | zazvorek
Máme tu prosinec a je čím dál tím větší zima....A zima je tmavá a šedivá a není dobrá.
A zatímco zazvorek mrzne a mrzne a vypadá to, že hned tak nerozmrzne, venku prší. Ale zazvorkovi je pořád zima. Jsou případy, kdy tomu tak neni. Ale zazvorek má strach, že tyhle chvilky brzy vymizí. Ne proto, že by chtěl, ale proto, že to, co způsobuje, že rozmrzá, se oddaluje. Asi už to nebaví neustále ho rozehřávat. Proč? To se neptejte mě. Asi už to není zábavný.
Ale zazvorek bez toho zmrzne úplně....Ví, že zmrzne Proto by chtěl bojovat o to, co ho zahřívá. Nevypadá to, že úspěšně. Naopak, čím dál tím míň se mu daří.
Prostě je zima.
Pomůže tohle? Ne.
"Nesnaž se, tohle nezkoušej..."
Když ale tohle je poslední, co zkusit můžu.
Třeba to bude fungovat jako připomenutí doby, která zase přijde, ale až nebude zima...pokud ten mráz zatím všechno nespálí.