Březen 2008

Amélie z Montmartru (2001)

27. března 2008 v 14:03 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Pozor, upozornění!!!! Pokud máte rádi překvapení a film jste ještě neviděli, nedoporučuju číst dál!:)
Tak po výtvarné vsuvce v podobě designu a konceptuálního umění, po výletu do vod literárních a sem tam nějaké zmínce o kapelách, tu máme konečně také něco od filmu:)
Volba padla na Amélii Poulainovou z pařížské čtvrti Montmartre….
Tahle úžasně ztřeštěná mladá dáma, která má podobnou úchylku jako já (strká ráda ruku do pytlů s luštěninama a podobnýma kuličkama:D), pracuje v bistru u Dvou mlýnů a je jí dobře. Její ctění rodičové byli taktéž mírně neurotičtí, postihlo to dokonce i jejich nebohou rybičku. Její matka zemřela dosti kuriózní smrtí, když na ni skočila turistka, kterou už nebavil život:-D Améliin otec po ní stále truchlí a rozhodne se jí vystavět malé zahradní mauzoleátko….To pro představu, jak vypadá úvod filmu:)
V Améliině životě se jinak nic převratného neděje. (Ale závidím jí její byt v úžasném starém domě, vztah se sousedy a zelináře před domem:-D) Jednoho dne jí ale při sledování zpráv o smrti princezny Diany upadne lahvička (snad:)) a zakutálí se do kouta. Bouchne do dlaždičky a když se Amélie náhodou podívá za ni, najde poklad - starou krabičku, do níž si kdosi kdysi dal v mládí své "poklady". Rozhodne se, že ji vrátí jejímu původnímu majiteli. A že bude lidem kolem sebe měnit život k lepšímu. A když to nevyjde, tak nic:-D
Snaží se, co to jde - zlému zelináři předělá jeho byt, jenž rozhodně nebude podle jeho představ. Tatínkovi sebere trpaslíka z mauzolea a "pošle" ho na výlet do Moskvy a Kambodže….Dá dohromady úchyla z bistra, co neustále otravuje svou bývalou přítelkyni, a její hypochondrickou a stěžovatelskou kolegyni. Starého a samotářského souseda, který nevychází z domu kvůli křehkým kostem, přiměje k lepší náladě. Až jednou potká maníka, který v metru vyhrabává zpod automatů na fotky nepovedené portréty lidí. A zamiluje se.Tenhle maník (Nino jest jméno jeho) jednou ztratí svou největší cennost - album s právě takovými fotkami. Amélie se mu jej rozhodne vrátit, ale určitě ně jen tak ledajak. To by nebyla ona:) A navíc chce zjistit, co je Nino zač…
Nic mu neulehčuje, ale nakonec mu album vrátí. A opravdu složitě se konečně dohrabou ke společnému setkání - původně plánovanému, nakonec to ale skončí u "přepadení" Amélie přímo v jejím bytě, když peče koláč a přitom myslí na Nina…A konec? Samozřejmě šťastný:) Amélie našla stejně šílenou osobnost (kdo by se k sobě taky hodil víc, než člověk, kterej odlívá z betonu stopy lidí a sbírá jejich roztrhaný fotky a pošahankyně, která počítá, kolik lidí má v daný okamžik asi tak orgasmus?:-D) a Nino se nemusí omezovat jen na komunikaci s jeho kamarádkami z takového francouzského "erotic city":DFilm si mě dostal v prvních dvou minutách:) Je to klenot, natočený s lehkým a rozhodně ne estrádovým humorem, na který jsme zvyklý z emérikn filmů, hýří optimismem, září jako sluníčko a pokud se u něj ani jednou nepousmějete, jste ztracený;) Je to kouzelný, milý, pohodový… žádný drásání nervů tu nečekejte. Ale možná právě proto je to tolik kritikou oceňovaný film. Vždyť kvalitu nemusí zaručovat jen psychologické drama nebo podobný žánry - i komedie se dá natočit kvalitní a inteligentní.
Rozhodně doporučuju!;)
"Bez tebe by mé dnešní city byly jen skořápkou citů dávných...."

Czech 100 design icons

23. března 2008 v 11:33 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Tak jsem si takhle včera listovala knihou Czech 100 design icons a objevila pár věcí, co na mě zapůsobily:)
Přeju příjemné pokoukání;)
JOSEF GOČÁR
KRBOVÉ HODINY, 1913
Hodiny, které architekt Gočár navrhl pro herce Otto Bolešku, i přes svou drobnost působí díky svým dramaticky lomeným plochám jako monumentální dynamická skulptura.
HANS LEDVINKA,
ERICH UBERLACKER
TATRA 77, 1934-35

Tatra 77 - jako první sériově vyráběná limuzína s proudnicovou karoserií na světě a se vzduchem chlazeným osmiválcovým motorem uloženým vzadu - způsobila v roce 1934 senzaci na berlínském autosalonu. Její kapkovitý tvar prokázal, že aerodynamika výrazně zvyšuje rychlost jízdy. Navíc měl vůz střední světlomet, který se natáčel společně s předními koly.
ŠKODA POPULAR
SPORT-MONTE CARLO, 1936

Na sportovním poli se Škoda prosadila v 1936, kdy na Rallye Monte Carlo přihlásila sportovní verzi roadsteru Škoda Popular. Ve třídě do 1500 ccm dojel druhý. Úspěch zúročila továrna sérií vozů Popular Sport-Monte Carlo. S řadou Popular se Škoda stala automobilovou jedničkou na českém trhu.
ADOLF MATURA
NÁPOJOVÁ SOUPRAVA, 1959-60

Adolf Matura se zapsal do dějin českého designu mnohými realizacemi v oboru užitkového skla, které dodnes neztratily nic ze své aktuálnosti a originality. Za svou nadčasovou limonádovou soupravu, sestávající z barevné karafy a čirých sklenek, získal v roce 1960 zlatou medaili na Trienále v Miláně.
KABELKOVÝ TRANZISTOR MÍR,
1961-63

Dnes nás uchvacuje svou retroelegancí. V šedesátých letech se ale běžně nosil k vodě. Naladila se na něm Praha nebo Vltava, a když jste hodně vytáhli anténu, tak někdy i Luxembourg... Vyhrával hit "Pramínek vlasů", ale baterky vydržely žalostně málo. Za hodinku byl na dece konec zábavy, pokud jste ovšem neměli náhradní.
BOHUSLAV HORÁK
POHOVKA TLEJÍCÍ LIST, 1988

Postmoderní pohovka Bohuslava Horáka patří mezi nejznámější kusy nábytku legendární skupiny Atika. Její organický tvar vytvořil ze svařovaných ocelových drátů, zatímco sedací část pokryl odřezky kůže. Designér se svými dekadentními solitéry a limitovanými sériemi sklízí velký úspěch v Itálii a Německu. (tohle je fakt bomba, líbí se mi asi nejvíc ze všech:))
JIŘÍ PELCL
LŽIČKA SPERMIE ANEŽKA, 1995
Porcelánová lžička ve tvaru spermie je důkazem toho, že obyčejný předmět může být funkční a vtipný zároveň. Anežka se okamžitě po svém uvedení na trh uvelebila v příbornících mnoha tuzemských i zahraničních domácností.
JERRY KOZA
KOTRMELEC, 2002

Organicky tvarované křeslo Kotrmelec je možné postavit do tří pozic. Svou zábavnou formou a hravostí vyzývá své uživatele k fyzické akci a ke třem rozdílným způsobům sezení. Projekt designér navrhl ještě za studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v současnosti se křeslo úspěšně prodává.

Nad ránem

22. března 2008 v 21:09 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Jak je ti nad ránem?
Podivně?
Ptáci vítají nový den, přitom ten starý sotva skončil.
Cvrlikají kdesi dole pod oknem - je to daleko, ale slyšíš je jasně.
Stromy už pokáceli. Nemůžou tě šlehat větvemi do oken a budit tě.
Co tě tedy budí?
Asi sny. Zlé nebo dobré, kdo ví? Vždyť si je málokdo pamatuje.
Měsíční svit to také není. V tuhle dobu už mu dochází síla, nedokáže proniknout skrz tvá zavřená víčka až do snů. I to je pro něj daleko.
Hvězdy? Jen malé tečky na obloze.
Ležíš, zkoumáš odlesky světla na stropě. Možná by nebylo špatné něco tam nalepit nebo namalovat. Ať to není takové jednotvárné. Ať má člověk co zkoumat.
Pustíš si hudbu. Známé tóny pochmurných písní ti však na klidu nepřidávají. If only tonight we could sleep…a v tu chvíli si přeješ, aby to bylo alespoň dneska. Ale ono to není ani dneska.
Otočíš se a zíráš do zdi. Oranžové. Oranžová je přece barva optimismu. Nad ránem ovšem chybí kdekomu.
Zavřeš oči. Ponoříš se do světa kdesi vzadu, na nějž si už pomalu začínáš zvykat. Každý den je to stejné, proto si vytváříš takový ranní svět jen pro sebe.
Cvrlikají v něm ptáci a zpívá smutný hlas.
A svítí pouliční lampy.
A kručí v břiše.
Nakonec to vzdáš a vstaneš.
Čteš si; a někdy se stane, že po pár hodinách znova usneš.
Se svítící lampičkou.
A ve snu se ti ozývá krásná věta zneuznaného pisálka : "Bez tebe by mé dnešní city byly jen skořápkou citů dávných…"

Konceptuální umění

20. března 2008 v 6:38 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Máme tady malou výtvarnou vsuvku (po těch žvástech taky něco trochu na koukání:))
Konceptuální umění, neboli umění jako myšlenka. Základem tohoto uměleckého směru, který se začal formovat během 60. let v USA, je povýšení myšlenky autora na nejdůležitější část umění. Záměr a myšlenkový proces umělce je totiž často zajímavější než samotná realizace (co si budeme nalhávat, i my máme čato plnou hlavu nápadů, třeba i vážně dobrých, ale jakmile dojde k jejich realizaci, už to mírně pokulhává). "Otcem" konceptuálního umění je Marcel Duchamp.
A první pán na holení:)
JOSEPH KOSUTH (*1945, Ohio)
Jeho cílem bylo vytvořit díla s takovým obsahem, že by nepotřebovala dalšího komentáře ani vysvětlení. Důležitý je text sám o sobě - ten prezentuje vůdčí myšlenku díla. Používal neony, noviny a billboardy, aby tak mohl svá díla prezentoval lidem. Umění tak propojuje s filozofií. Proslavil se hlavně svými díly "jeden a tři objekty" - např. "Jedna a tří židle" (viz níže). Ty se stávají z oblasti reálné (kterou zastupuje skutečný objekt), oblasti umění (objekt je pouze vyfotografován) a oblasti vědy (objekt je popsán heslem ze slovníku). Šikovný pán s úžasnými nápady:)
A druhý Pan Umělec:)
JOSEPH BEUYS (1921-1986)
"Dokonce mrtvé zvíře si zachová víc intuitivních schopností, než mnohá lidská bytost se svým svéhlavým rozumem."
Nejen konceptuální umělec, ale osobnost moderního umění 20.století celkově. Pořádal různé performance, happeningy, vytvářel prapodivné instalace, sociální plastiky... Byl také členem uměleckého hnutí Fluxus. Jeho tvorba byla poznamenána zážitky z druhé světové války (kdy byl jako pilot Luftwaffe sestřelen-zachránili ho Tataři, kteří jeho tělo pomazávali sádlem a to se pak stalo důležitou součástí jeho děl), často se vyjadřoval k sociálním a politickým problémům.Zaujala mě jeho akce "Jak vysvětlit obraz mrtvému zajíci" - tři hodiny vyprávěl mrtvému zajíci o vystavovaných dílech. Další zajímavostí je jeho "Fat chair" - židle potřená máslem (viz níže). V poslední době se o něm u nás hodně mluvilo v souvislosti s Národní galerií - ta odkoupila jeho dílo Auto za 15 milionů. Za to byla hojně kritizována nejen širokou veřejností - jestli je prý potřeba utrácet takové neuvěřitelné peníze za nějaké obruče. Pokrytci:-D

Manifest

19. března 2008 v 6:04 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
"Odpust mi to Sandy! Odpust mi to Sandy! DUP DUP DUP! Český boty do roboty!"
" Žabko... Žabko..."
"Ne, Sandy, ne!"
" Žabko, já už jinak nemůžu...Žabko, já tě miluju. Žabko, ty pláčeš?"
" Sandy...."
" Žabko, ty pláčeš!"
Vzít si padák a skočit znovu
Abychom byli všude spolu
Vzít si jen botky a jít
Snad cíl někde mít?
Nebo nemít?
Chce to trochu koření -
Snad dochutit adrenalinem?
Pečení a vaření - v životě -
A smažit s naftalínem?
Či bílým vínem?
Polštář s prachovým peřím
A dnes budu spát -
Nejsem blázen, že tomu věřím?
Lítám si kdesi mimo
V tom bledém odkrveném světě
Tak už běž pryč, zimo!
Kouř vyfukuju a pusu divně nafukuju
Že je to vtipný?
Pod peřinu nakukuju!
Nehty už zfialověly
Zmrzly
A vyhladověly
Teď už se čeká jen na spásu -
Ale ta nepřijde -
Tak nečekej na krásu
Tohleto nevyjde…
Vše skončí a začne stejně jako zima
A šedivé mraky -
Jak že je to s nima?
S jarem jsou špatné sny pryč
A co ty, poslední BUBÁKU?
Že na tě vezmu rýč?!
Teď jen na feferonky čekám
Koření už bylo dost
Prsty na prkýnku omylem -
Sekám!
Až na kost!
Maso je vítaný host!
A máme dochuceno
A máme uvařeno
A máme vypečeno
A máme vysmaženo…
A kapky deště všechno smyly
Díky vám, hvězdy,
že jste u toho byly!
Že měsíc jste rozsvítily
Tohle není jízda pro děti.
A co ty?
Jak je ti?

Denní motýl na nočním hrobě?

19. března 2008 v 5:47 | zazvorek |  Série Bělásek
" Našlapujte potichoučku!"
" A kam to jdeme?"
" Vždyť už jsem vám to jednou říkal."
" Chichichichichi…asi jsem to zase zapomněla."
" Podívat se na hrob slečna Amélie."
" Ale ne! Chudinka! K čemu nám to bude?"
" Ale notak, paní Svobodná! Nesmíte mluvit tak nahlas… Copak jste zapomněla úplně všechno?"
" Eh…asi. Musíte mi to připomenout."
" A vy musíte přestat pít… Hlavně jen tolik nekřičte! Ještě nás někdo uslyší…"
" A on nás nemá nikdo slyšet?"
" Proboha živého, paní Svobodná! Psst!"
" Vy se asi bojíte, že ji vzbudíme! Už tomu rozumím."
Vzdychl. Ještě chvilku a celý "výlet" může vzdát.
" Ještě jste mi nepřipomněl, co že to jdeme dělat."
Paní Svobodná se snažila šeptat. Ovšem zůstalo pouze u snahy.
" Musíte mi pomoci - však jsme už za chviličku tam…"
Paní Svobodná vydržela být potichu celý zbytek cesty až k plotu oddělujícímu plot od ulice. Tady jen vykřikla své "jéje!" a nevěřícně si prohlížela plot.
" Musíme jej přelézt."
" Prosím?"
" Jinak se dovnitř nedostaneme."
" A proč zkrátka nepočkáme do rána, až odemknou?"
" Přece nechceme, aby nás někdo rušil. Nesmí nás nikdo vidět."
Paní Svobodná důležitě přikývla, odložila prázdnou láhev od vína, kterou celou dobu žmoulala v ruce, a začala se škrábat přes plot.
" Vám to ale trvá, no šup!"
Za plotem pak paní Svobodná zašeptala : "Asi jsem tam zapomněla tu láhev…."
" Vždyť byla prázdná. Nepotřebujete ji."
" A co když nás někdo přepadne?"
Opět vzdychl. Tohle bude náročné. Zavedl je do opečovávané části hřbitova, kde měla být pohřbena slečna Amélie.
" Takže, vy my teď musíte povědět, co se vám tu zdá divné."
Paní Svobodná chvíli zaostřovala, až se konečně plně mohla soustředit. Začaly jí téct slzy a hlasitě vzlykala.
" Chudinka Amélie! Taková hodná slečna…"
" Prosím, prosím jen tiše!"
Uklidnila se. Celá uplakaná si prohlížela Améliin hrob.
" Nu…"
" Ano?"
" Je šedivý a takový ošklivý."
" To ovšem není nic neobvyklého. Všechny hroby jsou šedivé a nehezké."
" A není udělaný pořádně."
" Jak to myslíte?"
" Náhrobek je takový pokroucený. A tady to není úplně zaklopené. A podívejte, tady už ho stihl někdo počmárat! To je ale hnus!"
" Jenže takhle vypadá už od prvního dne, co ji pohřbili. Tahle škvíra" - ukázal na mezeru mezi poklopem a podstavcem - " je sice malá, ale je tu od prvního dne. Ten náhrobek je jako živý, pokaždé jinak zkroucený, jako by byl z vody nebo plastelíny."
" A ty čmáranice?"
" Přečtěte si je."
- Moje dušička nemůže být zavřená. Odlétám s běláskem. Nevím, kam - ale musíme ještě najít skřítka. -
" Nemyslíte, že si jen někdo udělal legraci?"
" Vidíte to obrovské množství motýlů kolem hrobu? Motýlů - v noci?"

Jonathan Strange a pan Norrell

16. března 2008 v 10:45 | zazvorek |  Co bylo napsáno
JONATHAN STRANGE A PAN NORRELL
Tak jsem se konečně dokopala k tomu napsat taky nějakou recenzi (i když pozor, recenze není to správné slovo - spíš vlastní názor a shrnutí děje:)) na knížku - a volba padla na tu, která mě zaujala nejvíc (vedle KAFKY NA POBŘEŽÍ od Haruki Murakamiho, k jejíž recenzi jsem se ale dokopat schopná nebyla). Jonathan Strange a pan Norrell spisovatelky Susanny Clarkové.
Dlouho jsem si žádnou knihu nekoupila (tedy žádnou v klasickém knihkupectví, Levné knihy se nepočítají:-D), ale tak nějak jsem si po Vánocích chtěla udělat radost a zašla do knihkupectví. A tahle knížka mě zaujala už obalem. A protože jsem o ní už předtím něco málo slyšela, byla rázem moje:)začala jsem ji číst ještě ten večer, přestože jsem před sebou ještě měla spoustu úkolů a jiných povinností. Ale co, čtení je přednější:)
Už prvních pár stránek dávalo tušit, že nebudu litovat. Málokdy se povede, že má kniha atmosféru, která vás vtáhne tak dokonale, že se sami stáváte součástí příběhu a připadáte si, jako by vše, co se v ní píše, byla pravda. I tohle se mi stávalo - a to teď nemyslím jen poznámky pod čarou, jež někdy dosahovaly délky několika stran a rozvíjely vlastně další příběh - ale i ten pocit, že najednou sedíte v neuklizené tmavé místnosti starého domu, za okny prší, všude je spousta prachu a vy jen cosi čtete nebo píšete, starými dřevěnými okny nepříjemně profukuje a vám je zima. A po tom, co jsem si koupila petrolejku v jednom pražském vetešnictví, se ona atmosféra ještě umocnila.
A o čem že to vlastně je?
Vše se odehrává ve viktoriánské Anglii (celá kniha je ostatně taková "anglická"). Kdysi dávno existoval jistý Král Havran, jenž byl považován za největšího mága všech dob. Spojovala se v něm výborně a přirozeně zvládnutá magie a elfí moudrost. Jenomže jeho časy jsou dávno pryč, tajemný král se stal legendou a v Anglii 19. století na magii nikdo nevěří. Ti, co se o magii ještě zajímají, jsou pouze teoretičtí mágové, kteří se bojí kouzlit. Pak se ovšem objeví starý a samotářský pan Norrell, který oživí sochy v katedrále v Yorku a rázem je tu pozdvižení. Návrat praktické magie?
Pan Norrell se stane jediným praktickým mágem Anglie; odjíždí do Londýna, kde pomáhá vládě bojovat proti Napoleonovi, seznamuje se s vysokými státníky a užívá si zasloužené(?)pozornosti. Užívá možná není to správné slovo - Gilbert Norrell je zapšklý mrzout, jenž nejraději sedí zavřený ve své knihovně, pracuje, čte a nemluví. Skoupil také veškeré magické knihy v okolí (čímž také vlastní nejzásobenější knihovnu této literatury) a nikdo jiný tak nemá šanci se magii věnovat. Velkou důvěru vkládá ve svého sluhu Childermasse (sympaťák, co se nebojí projevit:)), jenž později přesahuje pouze funkci obyčejného sluhy….
S čím ale Norrell nepočítal, je další praktický mág. Mladý a ambiciózní, možná mírně arogantní a bohatý mladík, který se o svých schopnostech dozví až od pouličního kejklíře. Jonathan Strange. Ač je to u Norrella nezvyklé, Strange je mu sympatický (jediné, co mu vadí, je jeho manželka:)) a vezme jej do učení. Svými kouzly a neuvěřitelnými skutky ohromí celou Anglii. Rozpoutají nečekanou vlnu zájmu o magii - každý by ji najednou rád studoval a každý by se najednou s nimi rád seznámil.
Časem se ale cesty obou mágů začnou rozcházet. Názorově jsou trochu jinde - Norrell je tajnůstkář a raději praktikuje "hodnou a klidnou" magii, zatímco Strange lákají ty temnější stránky, zapomenutá magie a legenda kolem Krále Havrana. Rozhádají se a stanou se rivaly.
Zároveň se rozvíjí osudy černošského sluhy (považovaného za krále) a manželek dvou důležitých postav - a ve chvíli, kdy zmizí a nakonec zemře Strangeova manželka, nic mu není svaté. Dobrovolně si přivodí šílenství a experimentuje opravdu s ledasčím. Tyto pasáže se nacházejí v poslední třetině knihy - a jelikož jsem se od nich o prázdninách nemohla odtrhnout, pak z toho byly nehezký sny.
Konec bych nechala otevřený - ona poslední třetina knihy je ostatně to nejzajímavější, nejtemnější a nejhezčí z celého díla.
To, že kniha sbírá literární ceny všude, kde se dá, stala se mezinárodním bestsellerem a považují si jí veškeří kritici, asi něco znamená. Nečekejte žádného Harryho Pottera ani jiné jemu podobné knihy - tohle je zkrátka román pro odrostlejší. Obejde se bez efektů, dokonalých hrdinů i vyložených záporáků (ani jedno z toho zde nenajdete), útoků na city, romantiky, sladkobolných výlevů a dalších klišé. Tahle knížka stojí na dokonalých (často třeba ironických nebo rýpavých) dialozích a vnitřních monolozích (čímž naznačuji - všechna čest překladateli;)!), atmosféře staré a ponuré Anglie a mrazivém tajemnu.
Zkrátka - rozhodně doporučuju. Dokonalá kniha. Žádné fantasy pro děti:)

Komáří Vížka

8. března 2008 v 19:18 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Páteční výlet na Komárku byl rozhodně nezapomenutelnej… Od předloňského června, kdy jsme se tudy plahočily s Pájou ve třicetistupňových vedrech, se toho hodně změnilo. Cesta byla zarostlejší, bahnitější (:)), cestu jsem už mírně pozapomněla a sem tam jsem si opravdu nebyla jistá, jestli jdu dobře…;)
Ale bylo krásně… i padající letadlo nad lesy bylo (nemluvě o tom, že v sedm hodin večer pořád viselo ve vzduchu…to asi ufoni.). Taky tajou ledy…potůčky byly studený.-------
Necelý dva roky jsou necelý dva roky, což se znatelně projevilo na kondičce a byla to chvílema fuška, ale přesto se po třech hodinách objevil cíl cesty….
Možná by to chtělo zmínit pár věcí ohledně Komárky samotné:
Na Komářím vršku (806m) se vypíná tzv. Komáří Vížka, původně budova nad cínovými doly, kde se ještě na počátku století těžilo, byť jen nepatrně. Dnes zde stojí hostinec a rozhledna. Odtud je prý za vhodných podmínek vidět na Drážďany, šumavské kopce nebo Sněžku - jak se o tom má ale člověk přesvědčit, když nahoru dorazí za mizerné viditelnosti způsobené oparem visícím všude pod ním? Ve vížce dodnes visí zvon - podle nápisu ulitý r. 1554. Roku 1857 byla stará věž i domek u ní zbourány, ale zvon byl ponechán jako památka hornictví.
Mimo toho mají v onom hostinci výborné palačinky s rybízem:) Už závidíte? Skvěle, přesně to jsem měla v úmyslu:D Chtěla jsem dodat, že mi opravdu hrozně chutnaly, ale bolí to….Co takhle nahradit slovo hrozně slovem neuvěřitelně? Pomůžu si tim?
Jelikož se v zimě brzy stmívá, cesta dolů se omezila na chvilkové bloudění lesem (zkrátka ztracená bludička, já to říkám pořád…) za hlasitého vytí vlků a bručení medvědů (:D:D) a následnou jízdu autobusem….
A labutě aquabely se jenom smály… možná taky plakaly, ale kdo to ve tmě pozná?

Franz Kafka - Dopisy Felici

7. března 2008 v 9:59 | zazvorek |  Co bylo napsáno
21. 1. 1913, půl 3. odpoledne
Nejmilejší, děkuji Ti mnohokrát za Tvůj dopis. Byl jsem už bez skutečného důvodu tak smutný. Jsem přece ten nejkolísavější člověk ze všech, které znám, a kdybych Tě už nemiloval jednou pro vždy, miloval bych Tě ještě navíc proto, že se takové kolísavosti nebojíš. Příklad Tvé tety Kláry se dnes dobře hodí, takový nebo podobný jsem také. Jenomže já nejsem teta, které se něco takového může trpět. Dnes ráno před vstáváním jsem byl po velmi neklidném spánku tak smutný, že bych se byl chtěl ze samého smutku z okna nikoli vrhnout (to by bylo pro můj smutek ještě příliš plné chuti k životu), ale vylít.
Teď mám ale Tvůj dopis a udělám Ti, nejmilejší, ve spěchu návrh, abychom si už nikdy nic nevyčítali, protože jsme oba nezodpovědní. Ta vzdálenost je tak veliká, její věčné překonávání tak mučivé, člověk právě někdy poleví a nemůže se okamžitě vzpamatovat. A k tomu se ještě pojí moje ubohá povaha, která zná jen trojí : rychle se vzepnout, zhroutit se a chřadnout. Střídání těchto tří možností tvoří můj život. Ubohá, obdivuhodná nejmilejší, která se odvažuješ do takového zmatku. Patřím Ti úplně celý, to mohu říci jako výsledek přehledu, jaký o svém 30 letém životě mám.
Franz
A v podobném duchu se nesou veškeré Kafkovy dopisy určené Felici.... Sebeshazování, sebeobviňování, pesimismus.

Něco textů - to abychom se všichni zasmáli...

5. března 2008 v 17:59 | zazvorek |  Texty
ZKOUŠKA DOSPĚLOSTI - KAREL KRYL
V nedělním oblečení
nastoupíš před komisi.
Studené vysvědčení
vezme, co bylo kdysi.

V portmonce umístěnka,
slavnostní učitelé
a lež - co první směnka
úvěru pro dospělé.

Opilí od radosti
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.

Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál - je křižovatka,
dospělí nedospělí.

Na klopě vlají stužky,
z orchestru znějí bicí.
Dozrál čas pro častušky
a vstupu do milicí.

Dozrál čas dilematu:
"Být pro, anebo proti?"
Pak čekat na výplatu
jak jiní patrioti.

Opilí od radosti
si sami trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme.

Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál - je křižovatka,
dospělí nedospělí.

Dostaneš místo lásky
od těch, kdo všechno vědí,
trojhlavé neotázky,
čtyřhlavé odpovědi.

Šumivé víno pění
a dívky oblékly si
namísto dětských snění
dospělé kompromisy.

Tak tanči, lásko sladká,
protanči večer celý:
ten bál - je křižovatka,
dospělí - nedospělí.

Opilí od radosti
si všichni trochu lžeme,
že zkouškou dospělosti
opravdu dospějeme...
-----------------------------
JEŘABINY - KAREL KRYL
Pod tmavočervenými jeřabinami
zahynul motýl mezi karabinami,
zástupce pro týl šlápl na běláska,
zahynul motýl jako naše láska,
zahynul motýl jako naše láska.

Na břehu řeky roste tráva ostřice,
prý přišli včas, však vtrhli jako vichřice,
nad tichou zemí vrčí netopýři
a národ němý tlučou oficíři,
a národ němý tlučou oficíři.

Na nebi měsíc jako koláč s tvarohem,
koupím si láhev rumu v krčmě za rohem,
budeš se líbat v noci s cizím pánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem,
já budu zpívat zpitý s kapitánem.
--------------------------------
SILUETA - JAREK NOHAVICA
Z mého pokoje je vidět na váš dům
vaše okna za záclonou
celý večer v světle tonou
je to těžké nepodlehnout vlastním snům
když se mihne na roletách
vaše černá silueta

Zatímco váš muž zaparkoval já jdu spát
převracím se z boku na bok
je mi úzko je mi slabo
vy to nevíte ale já vás mám rád
vy jste moje rána střelná
moje nedosažitelná
láska
-------------------------------------
NAGASAKI HIROŠIMA -MŇÁGA A ŽĎORP
tramvají dvojkou jezdíval jsem do Židenic
z tak velký lásky většinou nezbyde nic
z takový lásky jsou kruhy pod očima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

jsou jistý věci co bych tesal do kamene
tam kde je láska tam je všechno dovolené
a tam kde není tam mě to nezajímá
jó dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima
já nejsem svatej ani ty nejsi svatá
ale jablka z ráje bejvala jedovatá
jenže hezky jsi hřála, když mi někdy bylo zima
jó dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

tramvají dvojkou jezdíval jsem do Židenic
z tak velký lásky většinou nezbyde nic
z takový lásky jsou kruhy pod očima

a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima
a dvě spálený srdce - Nagasaki Hirošima

Bylo deset, bude jedenáct
-----------------------------------------
NE, TEĎ NE! -MŇÁGA A ŽĎORP
chtěl jsem tě jenom pohladit
na patřičných místech pravda trochu přitlačit
ale hned jsem to uslyšel
a hádejte co... no přeci

ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
tak kdy? na svatýho Dyndy!

Lidi stojí ve frontě na štěstí
strachy už radši vůbec nic neříkají
upřeně hledí na barevný plakáty
a tiše si hlídají to, co už dávno nemají

stojíme oba ve frontě na štěstí
a mám pocit
že dneska (dneska!) nám zase nic nedají

ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
tak kdy? na svatýho Dyndy!

tak letím za Tebou
s nakřáplou dušičkou
a jediný, co mi dovedeš říct,
je...

...ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
ne, teď ne! až jindy
já vím.... na svatýho Dyndy!
------------------------------------
PŘED STO LETY (TĚŠÍNSKÁ)- MŇÁGA A ŽĎORP
Kdybych se narodil před sto léty
v tomhle městě
u Larichů na zahradě trhal bych květy
své nevěstě

Moje nevěsta by byla dcera ševcova
z domu Kamińskich odněkud ze Lvova
kochał bych ji aby ještě
chybala dwieśćie.

Bydleli bychom na Sachsenbergu v domě u žida Kohna.
Nejhezčí ze všech těšínských šperků byla by ona.
Mluvila by polsky a trochu česky,
pár slov německy a smála by se hezky.
Jednou za sto let zázrak se koná, zázrak se koná.

Kdybych se narodil před sto léty byl bych vazačem knih.
U Prohazků dělal bych od pěti do pěti a sedm zlatek za to bral bych.
Měl bych krásnou ženu a tři děti,
zdraví bych měl a bylo by mi kolem třiceti,
celý dlouhý život před sebou celé krásné dvacáté století.

Kdybych se narodil před sto léty v jinačí době
u Larichů na zahradě trhal bych květy má lásko tobě.
Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru,
slunce by zvedalo hraniční závoru
a z oken voněl by sváteční oběd.

Večer by zněla od Mojzese melodie dávnověká,
bylo byléto tisíc devět set deset za domem by tekla řeka.
Vidím to jako dnes šťastného sebe,
ženu a děti a těšínské nebe.
Ještě že člověk nikdy neví co ho čeká.