Duben 2008

SIGUR RÓS V PRAZE!!!

29. dubna 2008 v 5:53 | zazvorek |  Z hudebních vod
Touhle novinkou mi Peťka málem způsobil infarkt:)Velice převelice mu tímto děkuji!
:-*
Moje islandské lásky přijedou do Prahy!!!! Už je to oficiální, 19. srpna je den D a T-Mobile aréna se opět otřese v základech. Tenhle rok je asi předurčenej k tomu, abych si plnila svoje hudební sny. Teď už si jen počkat na poslední a nejdůležitější grupu z vysněné trojice - kdy nám přivezete Placebo?:)

Očistec

28. dubna 2008 v 5:27 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Lezli tam červi. Hnusný slizký červi ve špinavý hlíně, která setsakramentsky smrděla po zaschlý moči a zatuchlině. Byl to ale krásnej pohled! Kroutili se jak v posmrtný křeči. Bylo nechutný je pozorovat. Ale aspoň si člověk nepřipadal jako jedinej, kdo se teď koupe v kejdě. Zvláštní to pocit zadostiučinění, když vidíte, jaký hnusy jsou ještě možný. Tyhle kejdy jsou ještě dobrý.
Černý mraky se stahovaly přímo nade mnou. Věděly, kam jít. A chčije a chčije... Přímo na mojí hlavu. Dobře mi tak. Jen ať chčije.
Černý stíny. Úplně všude. Paranoia je moje nejlepší kámoška. Posílá mi společníky v podobě tušenejch obrysů na všem, co se nehejbe. Všude mě pronásledujou. A chcechtaj se mi. Připadám jim neuvěřitelně směšně. Ukažme si na ni. Ha, tamhle je kráva! To bude vůdkyně stáda. Ta tomu tady určitě velí. Podívejte, jak blbě čumí! Hej, krávo, zacinkej!
Chacha.
Je to procházka zatuchlym tunelem. Je tu mokro a zima a voda mi kape přímo do ksichtu. V loužích vidim bílej obličej, kterej neví, kam s očima. Má se dívat sám na sebe? To ne, z toho mu je blbě. Tak čumí okolo na zdi. Na špinavý mokrý zdi, co ho schovaj před světlem. Jako nějakou zrůdu. Těká očima sem tam a cejtí něco mokrýho na tváři.Dyť tu nekape. Je to nechutně slaný a nedá se to zastavit. Pryč s tim! Co to sakra je?
Na konci tunelu sice nějaký světlo je, ale takový šedý. Asi je zrovna pod mrakem. Pod těžkym černym mrakem. Chtělo by to bouřku a dobře mířenej blesk. Ajaj, vedle. Schytal to ztrouchnivělej strom, chudák starej.Tak mu aspoň naposled zamávám, ať se z něj ten popel dělá veseleji. Divili byste se, jak je to smutnej pohled.
Blbý sny. Opakujou se dokolečka a vrtaj do hlavy díru jak zbíječkou. Bolí to a ani to nepotřebuje takovej rachot. To se dějou věci! Hotovej psycho thriller - a skoro zadarmo. Jediná cena je váš neklidnej spánek.
A pak zjistíte, že vy vlastně nejste vy. Teda jako jste, ale jenom fyzicky, jestli mi rozumíte. Čumíte na sebe do zrcadla a čumíte na svůj ksicht, ale přitom čumíte do vočí někoho jinýho. Ne, nic jste si nešlěhli. Prostě jste jen zjistili, že nejste o nic lepší než ty nechutný svíjející se červi. A přitom víte, že nejste červi. Ne, nejste. Víte to o sobě. Znáte se. Kdo jinej by vás taky měl znát, když ne vy? Ale teď zrovna jste jako červi. Podobáte se jim. A dělá se vám z toho blbě.
Tak, teď už ho jenom zabít. Vypálit. Vykuchat. Prostě ho dostat ven, ať si třeba vyleze vočima. Ale ať už dá pokoj.
A to že on dá pokoj. Protože blesk se trefil blbě, možná úmyslně. Takže máte ještě šanci. Zničíte ho, protože nejste on. Vy se v kejdách nehrabete rádi.

J´aime Paris

25. dubna 2008 v 5:51 Po svých i samochodem
Snad nejde se do ní nezamilovat. A že je to láska na celý život. Kdo byl jednou v Paříži, bude se tam chtít vrátit; a nejspíš ne jednou. Teď nepíšu jen o sobě, to je zkrátka holý fakt, který platí pro většinu naší populace:)
Strávit tam pouhé dva dny, to je hřích. Nestíháte vůbec nic. Obzvlášť s naší paní průvodkyní (která se snad vyžívala v popravách:D), co žene rychlostí blesku (a i ten je proti ní šnek) a nestará se o to, kde se právě nacházíte vy. Ona má splněno, ona vám vše ukázala. Ale to už je jiná kapitola....
Takže, náš výsadek se vylodil v sobotu kolem šesté hodiny ráno u řeky Seiny. Pouze výhled na Notre Dame nás utvrdil v tom, že jsme skutečně v Paříži - rozespalí, mžourající a hladoví uprostřed vylidněných ulic a s dešťovými mraky nad sebou jsme si opravdu nepřipadali jako v centru dění. Ale jedno pozitivum to mělo. Alespoň jsme si Notre Dame prohlédli úplně bez turistů, byli jsme tam všehovšudy jen my a černoši, kteří se nám vehementně snažili vnutit své pidi Eiffelovky.
Pokračovali jsme k bývalé věznici a soudu, hned vedle jsme měli Sainte Chapelle a pak jsme se opět vrátili k Notre Damu, abychom se konečně dostali dovnitř (otvírací doba započala:D). Dokonce nám i vyzváněli, akorát to znělo, jako byto Quasimodo trochu přehnal s večeří a ztěžknul:D
Dále nás paní průvodkyně vedla směrem k Pantheonu a ještě dále ke slavné Sorbonně. Ale po studentech jako by se slehla zem - kdo by taky chodil v sobotu do školy, že jo:) Všude nás provázel vlezlý déšť, který nikomu rozhodně nepřidával na náladě. Jakmile se nám ale před Pantheonem otevřel pohled na Eiffelovku, konečně jsme si poprvé připadali jako v Paříži - a většina z nás konečně ožila.
Naše další kroky směřovali k Lucemburkému paláci a přilehlým zahradám. Počasí se už vylepšilo, dokonce nám sem tam svítilo i sluníčko a my si tak mohli užívat krásy zeleně, kterou u nás rozhodně nepotkáte. Běžec na běžci - dokonce víc jak v Londýně - propagující heslo sportem ku zdraví, hromadné cvičení tai-chi, posezení u šachových stolečků v altánech, dámy dělající piknik.... zkrátka pohodička a taky chvíle odpočinku. Potíž je v tom, že mít něco takového u nás, do měsíce je to buď pryč, nebo na kaši.
A co potom? To už na nás čekal přeslavný Louvre, největší palácový komplex v Evropě. Je to opravdu krásná, honosná a obrovská stavba a proslulá skleněná pyramida tu kupodivu vůbec nepůsobí nepatřičně. Zkrátka se sem tak nějak hodí. Těšili jsme se jako malí, ale trochu jsme se zhrozili, když nám bylo oznámeno, že na celou prohlídku máme směšnou hodinu a půl. Říká se, že pokud si člověk chce projít Louvre pořádně, nestačí mu na to dva týdny. Co pak ta naše hodinka a půl? Absurdní, ale bohužel, byla to realita.....
Nastalo dilema. Kam jít nejdřív? Vzali jsme to postupně a letem světem proběhli antické a egyptské památky, převážně sochy. Venuši mílétskou jsme si nemohli nechat ujít! Čas ale neúprosně utíkal a my se museli vydat hledat nejslavnější obraz světa. Mona Lisa čeká!
Na tuhle část výletu nejspíš do smrti nezapomenu:) Celou zbývající třičtvrtě hodinu jsme strávili putováním za Monou. Plánek nám nebyl k ničemu a rozhodně to nebylo způsobeno nedostatkem orientačního smyslu. Byli i tací, kteří Monu nenašli vůbec - my to štěstí měli, ale az cenu toho, že z renesančních malířů mám jen táhlou rozmazanou skvrnu (to jak jsme probíhali - ano, probíhali- kolem), byly jsme uřícené, unavené a naštvané a našly jsme ji v poslední čtvrthodině. Ta potvora nám ale dala zabrat:D
A pak? Pak už jen pár památek ( :-) ) a odjezd na ubytování, tzv. Formuli. Hřbitov naproti byl vážně fajn:D Ještě jsem si zorganizovali takvou mini pyžamas party u nás na "bytě" a pak už se šlo konečně spát....
Druhý den jsme začali zvesela. Jelikož jsme si stěžovali, že nemáme kde nakoupit, paní průvodkyně nám slíbila zastávku u obchodního centra, které je určitě otevřené i v neděli. Samozřejmě, kdo by to byl čekal, že centrum bylo liduprázdné a obchody v neděli zavřené? Paní průvodkyě to zkrátka opět vychytala.... Díkybohu jsme ale zastavili ve čtvrti prezentující Paříž 21. století a mohli jsme si alespoň prohlédnout úžasné výškové budovy (ačkoliv ne každý je zrovna obdivovatelem hi-tech architektury,jak jsem se mohla přesvědčit) a připadat si tak trochu jako na Manhattanu. A samozřejmě se vyfotit:)
Čekala nás část výletu, na kterou se většina z nás těšila asi nejvíc. Mr. Eiffel a jeho věž! Po cestě jsme si třikrát objeli Vítězný oblouk na kruhoém objezdu, protože jiná forma prohlídky asi nebyla možná:) Museli jsme asi vypadat haldózně... No, Češi:) A pak už honem k vrcholu výletu!!
Tak nějak jem tušila, že je to velká stavba. Ale že je až takhle veliká?:D Pro turisty jsou přístupná všechna tři patra, první přibližně v úrovni nohou, druhá nad nimi a třetí až na samém vrcholu. Ta výška mě děsila, ale co to bylo proti tomu, když nám bylo oznámeno, že vyjedeme až na nejvyšší patro?:D Žaludek se mi ototčil tak čtyřikrát kolem dokola komplet i s obsahem a vypadalo to, že nahoře jej bude nejspíš chtít vyvrhnout. Já, která se může zbláznit hrůzou i na štaflích mám vyjet až nahoru, na tu děsivě vysokou věž? Brrr....
Díkybohu se ale stal zázrak. Když jsme si vystávali frontu na výtah pod Eiffelovkou, začalo pršet a foukal vítr a nejvyšší patro muselo být zavřeno. Nikdo se určitě neradoval víc než já:D Počkali jsme si tedy na výtah, který nás kupodivu celkem vysokou rychlostí vyvezl až do druhého stupně. Opavdu příjemný pohled dívat se skrz prosklené stěny výtahu, jak se zem pod vámi nečekaně rychle zmenšuje a noha konstrukce těsně vedle vás zvětšuje... Druhé brrr.
A pak už jsme byli nahoře:)Musela jsem vypadat vtipně, obcházeje tak metr daleko od zábradlí věž kolem dokola a ani za nic se nechtě přiblížit k okraji:) A co mě stálo přemáhání, když jsem chtěla zvednout hlavu, abych mohla vyfotit konstrukci nad sebou! Závratě pomalu horší, než z pohledu na zem....
Jelikož se na výtahy čekaly dlouhé fronty, vydala se naše dvojice dolů po schodech vedoucích každou z noh konstrukce. Taky zážitek, obzvlášť pro poseru, jako jsem já =) Koukat skrz nohu na maličké postavy pod sebou... Třetí brr:D A potom už přišla hodinka odpočinku v podobě plavby lodí po Seině. Nehledě na to, že jsme tam málem usnuli, bylo to moc příjemný:) A hlavně jsme to konečně jednou nemuseli všechno šlapat po svých...
Následovala procházka po bulváru Champs - Elyssée, neznámější ulici Paříže, kde se ovšem může realizovat jen honorace:) Butiky typu Luis Vuitton mi opravdu nic neříkaly. A pak, před Vítězným obloukem, jsme se vrhli přímo do undergroundu. Bohužel jen v podobě pařížského metra (musela jsem konstatovat, že to naše vypadá oproti němu uklizenější a novější - a to už je co říct!). Tahle rychlá housenka nás pozdě odpoledne zavezla na můj vysněný Montmart... Konečně, poprvé a celý výlet, jsme dostali ono slíbené volno na nákupy. Jenže paní průvodkyně to opět těžce vychytala; ulice, ve které jsme vystoupili, byla plná bordelů a sexshopů:D Tam se dalo nakoupit leda tak pár breberek....
Ale já byla spokojená. Byla jsem přece na Montmartu, Améliině čtvrti!:) Nakonec jsme i my vystoupali na vršek s kolotočem a kostelem Sacré Coeur, kde se také točily scény z již zmíněného filmu.
Po krátké zastávce přišla pro mě asi nejzajímavější část výletu. Aneb zažili jsme Paříž takovou, jaká doopravdy je, bez všech těch cukrlátek a turistů okolo - scházeli jsme ulicemi Montmartu, čtvrti bohémů a umělců, směrem k Moulin Rouge. Krásné domy, úzké uličky, kavárny, kde v každé z nich kdysi sedával Někdo, žádní turisti, pařížský život volnomyšlenkářů, klid... Tady někde by bylo jednou moje vysněné bydlení:) Večer zaplout do kavárničky, posedět a relaxovat... Takhle navečer to tam rozhodně mělo atmosféru.
A nakonec poslední věc, kterou jsme měli v Paříži navštívit. Slavný Moulin Rouge! Od dob jeho největší slávy se rozhodně dost změnil, teď je z toho leda tak ždímačka na peníze, ale i tak bylo fajn vidět to osobně:) A velký kanál na protější silnici, ze kterého nahoru foukalo a vy jste tak vypadali jak slečna Marylin Monroe osobně, to všechno jen dovršil:)
Poslední den byl vyhrazen čistě pro Štrasburk,město na francouzských hranicích, kde po chvíli nevíte, jestli jste ve Francii nebo spíš v Německu. Měli jsme zde dojednanou návštěvu evropského parlamentu, což byla příležitost, která se hned tak někomu nenaskytne... A poprvé jsme měli příležitost něco málo nakoupit, ovšem tentokrát nás zase tlačil čas, takže mé vysněné červené conversky byly koupeny doslova za letu:D Potom hodina šlapání směrem k parlamentu (zajímavá to budova), čekání na odbavení (díkybohu jsem byla hned v první skupině - vyfotili vás a přiřadili vizitky:)- poslední skupina totiž čekala na odbavení dvě hodiny, tudíž z naší prohlídky neměla skoro nic), zběžná prohlídka budovy, při níž nám průvodce dělal pan poslanec Kohlíček a nakonec i návštěva zasedání. Úžasný pocit, moci sedět v té obrovské kruhové místnosti plné sedadel se sluchátky na uších a pozorovat jednání; jedinou vadou bylo, že samotných poslanců tam bylo tak šest, tudíž asi tak stejně, jako zapisovatelů:D
A pak už tradá domů!!!!
I já bych se tam chtěla alespoň ještě jednou vrátit, nejlépe na dobu neurčitou:) Třeba to jednou vyjde....
Více fotek najdete v Galerii - Místa - La Fance. Je jich ta ale tak třičtvrtina, další ještě přibudou na flashkách od ostatních - a tentokrát se tam, k vaší smůle:), objevím i já:) Takže dočkejte času a článek ještě projde dorbnými kosmetickými úpravami:)
30.4. - Takže, článek byl téměř dodělán!!

Peťulovi

18. dubna 2008 v 5:51 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Takže světlušáku,
jelikož se teď chvíli neuvidíme, mám tu pro tebe vzkaz:)
Hádáme se, hádáme se pořád a kvůli -no- ...blbostem. Nebaví mě to. Nebaví mě pořád se dohadovat a v podtstatě o tom samym. Dokolečka a pořád jako kolovrátek. Hádáme se o to, kdo se komu věnuje víc a kdo se o koho víc zajímá. Nemyslíš, že je to pitomost? Není snad jasný, že po takový době se asi zajímáme oba?
Vzpomeň si na toho mravence. Že i malej kousíček dělá celek. A těch kousíčků je teď pořád víc a víc, tím nemyslím jen kolo a podobný věci. Je jich víc a bude ještě víc.
Mno, jelikož jsem se rafli den před odjezdem, nechci odjíždět s pocitem "proboha, jen ať už vypadnu!". Víš, že se mi tam teď moc nechce, není nějak nálada...a teď nevím, jestli se mi po těch hádkách chce o to víc nebo o to míň. Třeba se dneska ještě uvidíme. Budu ráda, i když to bude další uhlík do tvýho ohníčku plápolajícího z výčitek. Třeba přijedeš, ale po tom budu mít na talíři, že jsi musel přijet. A že jsi za mnou přilezl. Ale pokud vím, často jsem to já kdo přiběhne jako pejsek....
Ale teď už na rozloučenou. Měj se tu hezky a dávej na sebe pozor. Využij toho, že tu nebudu a užívej si toho:D Budu se snažit splnit pokyny na 100% - jak moc budu úspěšná, to netušim, protože kdo ví, kolik budeme mít času na nákupy... ale vynasnažim se;) Užij si poslední dny s Holanďanem, pozdravuj Vojtíška a hlavně : užívej si toho, že ti nikdo až do úterý nebude dělat nervy....
Photos by IKARY

Tady, tam ne

16. dubna 2008 v 6:08 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Ševelilo listí. Topol šeptal topolu. Mraky se dívaly a přihlížely, nic neudělaly. Na nebi s nimi pluly celé nové světy.
"Otevři mě," volal strom. Stačilo přikývnout a jít, zmizet navždy. Nikdy se nevrátit.
"Neotevřu". Všechno to neznámé tu krouží až nebezpečně blízko. Proč se tomu ještě přibližovat...
Záblesky žluté a oranžové, to jak slunce zapadalo. Oznamovalo, že dnes odchází. Taky do svého světa. To všichni odejdou? Zmizí? Přijmou nabídku?
Tak co tu ještě stojíš, běž s nimi....
"Nepůjdu".
Znovu zaševelilo listí. Topoly se smály. Má to ale zatracené štěstí!
Na zemi se sedí hezky. Sedí se tu hezky třeba napořád. Jen je trochu zima, teď, když nás slunce opustilo.
"Chyť se," zavolala hvězda. Stačilo vztáhnout ruku a vše by se změnilo. Odejít, odejít...
"Nechci". Topoly překvapeně zašeptaly. Propásnout takovou šanci!
Zem už byla moc studená. U rybníka je taky hezky. Na vodní hladině se odráží stříbro, stříbro z měsíce.
"Tak tedy nejdeš?"
"Ne, nepůjdu."
"A víš to jistě?"
Vodní hladina se rozčeřila, když na ni zprudka dopadl oblázek. Stříbro se zachvělo.
"Ano."
Tohle není napodobenina. Skutečný svět. Trochu proměnlivý, ale skutečný, žádný odraz. Tak proč tu nezůstat?

Smrt panen

14. dubna 2008 v 12:34 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Dneska jsem měla náladu na nějaký film, který by mě nerozplakal smíchy, ale ani nerozplakal smutkem a ve kterém nejde o nějakou mega akční zápletku, a tak volba padla na americký film z roku 1999 s názvem Virgin suicides. Žánrově ho lze asi jen těžko zařadit - možná mysteriózní drama, kde ovšem dojde i na vtipné scény (ať už zamýšleně, nebo se jim směju jen já). Viděla jsem ho už podruhé, a protože ho mám teď v ultraživé paměti (právě jsem se vykopala z gauče:)), byl to popud k článku:)
Jelikož zazvorek dočasně stůně a od čtení už bolí oči, máme tu článek - asi úplně zbytečný, ale vyplňující mou dlouhou chvíli - týkající se filmu Smrt panen.
Oficiální upoutávky hlásají "LÁSKA A NENÁVIST, SEX A SMRT, VZPOMÍNKY A TOUHA", což je sice pěkně shrnuté, rozhodně to ale nevystihuje úplně celou atmosféru snímku; k té by tu ještě chybělo slovíčko SEN, možná TAJEMSTVÍ. Ale teď už k zápletce...
Film se odehrává v sedmdesátých letech. V jednom domě na předměstí žije rodina Lisbonova. Postarší manželé mají 5 krásných dcer ve věku 13 až 17 let, po kterých pálí všichni kluci. Rodiče je ale nechtějí nikam pouštět a drží je víceméně zavřené doma. Drží se tak kolem nich zvláštní aura nedosažitelnosti a tajemství. Jednoho dne se nejmladší ze sester, Cecile, pokusí o sebevraždu a po nějaké době to zkusí znovu - tentokrát úspěšně, vyskočí totiž z okna a dopadne na ostrý plot. Od této tragédie jsou děvčata ještě více držena doma.
Do druhé nejmladší dcery, krásné Lux (hraje Kirsten Dunst) se zamiluje místí playboy Trip a pozve ji na večírek. Rodiče na něj nakonec pustí všechny dívky (v doprovodu Tripových kamarádů a "nepostradatelného" pana Lisbona) a všechno se tak nějak tváří, že je v pořádku. Jenže Lux jako jediná nedorazí domů včas, protože se muchlovala s Tripem, a od té chvíle začne děvčatům peklo. Nesmí vůbec nikam, mají zabedněná okna, nepustí je dokonce ani do školy. To všechno sledují čtyři chlapci z protějšího domu, kteří se jim pak snaží jejich "vězení" rozptýlit a z jejichž pohledu je celý příběh vyprávěn.
Nepřirozený styl života nakonec dožene sestry k tragédii.... Všechny spáchají jedné noci, téměř před zraky chlapců, sebevraždu.....
Sofia Coppola si s filmem poradila moc dobře, hudba je úžasně zasněná (nojo, co byste od Air čekali:)) i dobová, námětu taky není co vytknout. Přeci jen ale je něco, co mi tak trochu dojem z filmu kazilo. Onen tragický konec, kdy zemřou všechny sestry, jsem jaksi nepochopila. A co jsem sledovala komentáře k filmu, nejen já :) Problém je v tom, že jejich rodiče rozhodně nebyli žádné zrůdy a jejich "vězení" také rozhodně nemuselo končit sebevraždou... Co k tomu sestry vedlo se tak nějak nedozvíme. Možná je to záměr, na jednu stranu je to i celkem fajn, protože to přispívá k té tajemné atmosféře, ale stejně - zvědavost hryže a hryže:)
A shrnutí? Velice stručné. Pokud hledáte něco, co vás má inspirovat pro vlastní tvorbu - ať už malování, kreslení nebo psaní - tenhle film by vám mohl pomoci. Alespoň u mě to zafungovalo;)
Něco málo k nejmladší Cecile...
A ještě si neodpustím trailer, i když je škoda, že tam nejsou české titulky - ty jsou to hlavní:)

Ještě jeden Verlaine

12. dubna 2008 v 5:13 | zazvorek |  Co bylo napsáno
A Paul Verlain je opět tu:)
Nevím proč jen, proč
Nevím proč, jen proč
poletuje choře
polekané křídlo, proč ten kolotoč,
aby v nepokoře
lásku rvalo z moře
polekané křídlo. Nevím proč, jen proč....
Racek letí, křivka nad vlnami,
teskná křivka moje myšlenka,
klouže na větrná vřeténka,
vzdouvá se, jak příliv odliv mámí,
racek letí, křivka nad vlnami.
Jas a svoboda
prudce opájejí,
dálka třeba ještě něco dá,
vánek nad peřejí
hladí nejněžněji,
vede do nebe, kde světlo nebodá.
Racek letí, uloveně křikne,
volá dalekého lodníka,
dá se v plen a nic už neříká,
vír bolavé křídlo ke dnu vlíkne,
racek letí, uloveně křikne...
Nevím proč jen, proč
poletuje choře
polekané křídlo, proč ten kolotoč,
aby v nepokoře
lásku rvalo z moře
polekané křídlo. Nevím proč jen, proč....

Paul Verlaine

11. dubna 2008 v 19:13 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Obezřelost
Nedýchej, pojď a sednem si tu sami dva
pod velikánský strom, kam vánek umřít letí
s povzdechem šelestivým v temnolisté spleti,
již světlo bledé luny něžně objímá.
Bez hnutí, jenom v trávě bloudit očima.
Nemyslit, jenom snít. A už se nezachvěti
prchavým štěstím ani touhou po objetí,
ani když dotkne se nás křídlem soví tma.
I doufat zapomeňme! Mírná, zdrženlivá,
kéž naše duše ještě chvíli dohořívá
v tom tichu a v té klidné smrti červánků.
Utišme uprostřed té noci přání mnohá:
vždyť není dobře rušit z míru, ze spánku
přírodu, krutého a zamlklého boha.

A zase ta sláma - tentokrát i s buřtama:)

10. dubna 2008 v 19:08 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
V balíku slámy najdu potěšení
snad zadostiučinění
bude to moje vysvobození?
Modré nebe je nad námi
já zase skočím do slámy
starosti pověsím na trámy
nechám je viset jen tak volně....
Uteču do polí
belhaje se o holi
kdo mi ten suchý chéb s kůrkou tvrdou
posolí?
Bude sucho, bude bída
leč pán si denně buřty snídá
hele ho, holomka! Vida!
Snad i jeho by to chtělo
pověsit na trám, otřít vlhké čelo
ať se rozhoupá to tlusťoučké tělo!
Zahub červa, zahub zlo
nejspíš nám cosi uniklo
že by snad mučení tělo jeho
navyklo?
Zkuste ho zbičovat
za blahobyt lynčovat
jdeme vám štěstí vinšovat...
Není to závist pouhá
když je ti chvíle dlouhá?
Ten chlap se sice rouhá
lepší je však mu buřty vzít
nějaké odškodnění po něm chtít
hlavně hlavu chladnou mít....
Jen nezabít! Nezabít!
Dívá se na nás tím svým pohledem
až by se ho zželet chtělo...
Už se mu zase klepe
to bílé, bezkrvé tělo
Ach, jak se ti páni bojí
když jim o korýtka jde
ale žádný z nich nikdy už štěstí nenajde...
Jak by mohli
když se vám tu potupně ohli
abyste jim ublížili
zranili, pobili
zvířatům se přiblížili?

Všude samá sláma:)

9. dubna 2008 v 15:40 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Tak se i na mě dostalo a mohla jsem konečně zhlédnout nový film Bohdana Slámy s názvem VENKOVSKÝ UČITEL.
Věta "každý někoho potřebuje" je nejen distribučním sloganem, ale i jednou z hlavních myšlenek filmu. Pavel Liška jako homosexuální učitel pražského gymnázia odchází na venkov (a přitom opouští své tak trochu zvláštní rodiče), aby se vyrovnal se svými předchozími nepovedenými vztahy a snad tak trochu i sám se sebou. Místní ho mají rádi - aby taky ne, když všem pomáhá, kde se dá:) Největší důvěru si získá u statkářky Marie (tu hraje Zuzana Bydžovská - jak Ikary prohlásil, je to fakt ošklivá ženká, ale málokterá herečka umí tak, jako ona - a že v tomhle filmu je možná ještě lepší než sám můj miláček Liška:)). Ta už toho má taky spoustu za sebou, proto ji překvapí, když se do učitele zamiluje. Rád ho má i její syn a jeho slečna Bára, která studuje v Praze. Jednoho dne ale na návštěvu za učitelem přijede jeho bývalý přítel. Jenže jeho očekávání (návrat k učiteli) se nenaplní a on ze zášti rozvrátí veškeré dosud jakž takž fungující vztahy. Bára s ním odjede kamsi (snad do Německa?) a svého přítele bez rozloučení opustí. Učitel nad tím cítí vinu, takže se snaží zvednout chlapci sebevědomí a radí mu, co má dělat. Je z toho nebezpečná a jednostranná láska....
Jednoho dne to ale už učitel už nevydrží a začne se chlapce ve spánku dotýkat. Láska je prostě moc velká...Chlapec ho za to nenávidí a raději odejde z domova - a za Bárou (která ho ale pošle do háje). Učitel se zkusí zabít a pak odejít zpět do Prahy, ale cítí, že to není ono - každý přece někoho potřebuje....Zůstane proto s Marií, která mu odpustí. Vrátí se učit zpátky na venkovskou základku a přizná se ke své orientaci. Po nějaké době se vrátí i chlapec - a nakonec mu odpustí i ten.
"Věříš v Boha?"
"Rád bych, ale nevím, jak se to dělá."
A teď trocha vlastních názorů:)
Film se mi opravdu líbil. Což teda asi už vyplynulo z toho, že tu o něm vůbec píšu:) Pořád odněkud přichází řeči, že Češi neumí natočit pořádný film. Bohdan Sláma ale podává důkaz, že to jde.
Příběh je to smutný. Sice je pár momentů, kdy se člověk zasměje, ale to spíš mimoděk. Vnitřní pochody učitele, jeho vyrovnávání se se sebou samým, perfektní dialogy, při kterých často ztichlo celé kino a všichni napjatě poslouchali.... Vyhovují mi dlouhé nepřerušované záběry (hojné v tomto filmu), střih nenarušuje atmosféru a vy si můžete říkat, že tohle přece odněkud znáte...že by od sebe? Sláma, sláma všude. A to, jak učitel potom kope studnu, aby se tak se svým "prohřeškem" vyrovnal, to je taky paráda... A další - teď už čistě soukromé - plus je, že Liškovi to tu vážně moc sluší (brejličky no:)), snad víc než kdy jindy, a to že je skvělej všude:-D