Květen 2008

Norské dřevo - ukázka

30. května 2008 v 5:23 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Rozhovor v sanatoriu:
" Stává se to Naoko často?" zeptal jsem se.
"Občas ano", řekla Reiko a zase se zadívala na svou ruku, tentokrát na levou. "Občas to na ni přijde. Začne být rozčilená, rozpláče se. Ale to je dobře. Dá tak aspoň svým citům průchod. Mnohem horší by bylo, kdyby to neudělala. To se pak emoce postupně hromadí uvnitř a tam pomalu tvrdnou na kámen, až nakonec odumřou. A to je potom setsakra problém."
"Neřekl jsem Naoko něco, co jsem neměl?"
"Ne, to je úplně v pořádku. Takové starosti si rozhodně nedělej. Jen buď hezky upřímný. To je nejlepší. I když se třeba navzájem raníte, nebo se jeden z vás urazí, z dlouhodobější perspektivy je to nejlepší řešení. Jestli chceš, aby se Naoko opravdu uzdravila, nic jiného ti nezbývá."
----------
"Až do svatební noci jsem byla panna. Do pětadvaceti let. Tomu by nikdo neuvěřil."
Reiko si vzdychla a zase zvedla míč.
"Říkala jsem si, že s tímhle člověkem jsem v bezpečí. Že dokud ho mám při sobě, nic zlého mě nemůže potkat. Při poruchách, jako jsou ty naše, je ze všeho nejdůležitější, aby člověk měl pocit jistoty a bezpečí. Abys zkrátka vědel, že někomu můžeš úplně věřit a spolehnout se na něj, že pokud ti bude jen trochu nedobře, hned si toho všimne a pozorně a trpělivě tě podrží, znovu utáhne to něco, co ti začalo povolovat v hlavě a rozmotá, co se začalo zamotávat. Když máme takovou jistotu, nemoc na nás nemůže. Dokud ta jistota je, nemůže to zase udělat bum! Byla jsem opravdu moc šťastná. Radovala jsem se, jak je život krásný. Připadalo mi, že mě někdo vytáhl z ledového, rozbouřeného moře a uložil do postýlky."

Povídání se sedmikráskou

27. května 2008 v 16:33 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Tak už se tu dlouho neobjevilo nic jen tak pro potlachání, takový to povídání si pro sebe o ničem:) Samozřejmě, ono je to všecko, co tu žvatlám, vlastně vždycky o ničem, ale tohle je jiný o ničem:) A dneska je na to ta správná nálada:)
Sluníčko svítí. Jeden by nevěřil, jak moc to dokáže vylepšit náladu. Po propršelých a studených dnech je to jako elixír života - nabije a vyčaruje úsměv na tváři. Člověk se může plácat v bahně a mít na krajíčku, ale tohle je všelék. Copak jde plakat, když se všechno raduje?
Dneska jsem si po cestě ze školy natrhala pár sedmikrásek. Trápím je, chudinky... Růže je krásná. Ale znáte pozitivnější kytičku než sedmikrásku? Žlutá je barva radosti a bílá zase nevinnosti a čistoty. Nejkrásnější květiny jsou ty, které najdeme všude. Nejsou to dámy, jež potřebují péči, ani krásky, které obdivují všichni. Proto mám největší radost z kytice natrhané na louce, třeba i s breberkama:)
Hudba zase dělá pravý opak. Vypsaná Fixa pro mě vždycky byla veselá kapelka, co má dosti podivné texty. S posledním albem na mě ale působí zkroušeně... Fenomén poslouchám pořád dokola a nemůžu se ho nabažit. Ještě že máme ten květen; poslouchat to jindy, asi to nebude tak pozitivní:) A navíc - od předloňského roku pro mě Fixa ke květnu zkrátka patří....
Bude to jak běsnící
masožravá květina
můžeme se nadechnout
cítíš, už to začíná.

Zavřeme svý dravce do skříně
a nebo ne
brzy se jazyk dotkne Ruzyně
anebo taky ne
pomalu ne
a já mám dojem
že zlikvidujem
všechno co je

A pak to nebude.
(úryvek z písně Ruzyně)
-----
Chci se k sobě vrátit
najít se pod hladinou
pak vyplavat zpátky
a zhluboka se nadechnout
ležet na správným břehu
a cítit vlnu za vlnou
chci se k sobě vrátit
a pokračovat krajinou.

Černej les je dost hlubokej
tak se do něj nezamotej
černej les je dost hlubokej
tak se do něj nezamotej
(z písně Černej les)
-------
Chci zařvat
běžet
letět
pak tě obejmout
a málokdo to chápe
že je někde něco
nade mnou
a klaun pro to skáče.

A kyselý hrozny nejsou hrozný.
(Trampolína)
--------
Obloha je modrá
to je pěkná věc
jsem trochu obyvatel
trochu zajatec
zavřenej vevnitř
co to je?
Některý lidi
jsou tady
asi napořád
chemik co sedí
a drží hlavolam
má mysl zmizí
a odpluje.

Na jinej kontinent
a na rozloučenou všem zamávám.
(Emigrant)
--------
Toť k Fixe:) náladu z poslechu textů ale opět přebije radost z kreslení. Vrhla jsem se na to jako zběsilá - hlavně po tom, co jsme si včera s Peťkou v Suterénu konečně pořídili pořádné tužky a skicáky:) Jde to úplně jinak, rozdíl je neuvěřitelně znát. A moc moc mě to baví:) Taky si musím pořádně vykreslit ruku, když už mám Peťkovi radit, co a jak:) ať neradím a sama vytvářím hybridky:D Tak jen doufám, že Péťovi to nadšení pro kreslení vydrží a slib, že budeme kreslit venku, taktéž - zámecká se už třese=)
Pak je tu ještě knížka. Norské dřevo od génia Murakamiho. Posmutnělá (copak si nemůžu jednou přečíst něco normálního?:D Po Nicku Caveovi by to bodlo...), řešící milostné vztahy (nezvykle u Murakamiho), ale pořád to nemůže zvítězit nad "sluncem, jenž se svým oranžovým paprskem dotklo mé zlaté lokny a vyzvalo mě na procházku k opičkám s Jirkou Macháčkem" =D A klacky bych taky aportovala stejně:) Co si to někdy zopakovat? Ty šedivý mají takovou zvláštní dřevitou chuť, řekla bych, že mírně mísenou s travnatou a hlinitou příměsí...O:)
Nějaké ty pranostiky; v těch je stejně nejvíce pravdy:)
Je-li květen teplý a jasný, bude červen deštivý a chladný.
Májová voda vypije víno.
A pro dnešní den (to jest 27.)- O svatém Duše choď ještě v kožiše.
Vždyť bychom se upekli, proboha:D
Sedmikrásky už mi pomalu vadnout ve skleničce...musím je běžet vzkřísit:)
Takže, zahoďte chmury, alespoň jen na týden, a koukejte kolem sebe. Do ksichtu vás nikdo nekope. A i kdyby, tak přeci něco vydržíte;) Člověk vydrží všechno...i bahno. Raduj se z maličkostí, třeba i jen z toho, že svítí sluníčko... tohle jsem říkala dvěma lidem. Těm nejbližším. A rozhodně to nebyla fráze, klišé ani výmysl. Nevím, jestli jim to tehdy pomohlo, ale mě teď rozhodně. V té době to nebyl problém; pak jako bych na sluníčko zapomněla a se sedmikráskou se už nebavila. Ale já nevděčnice jsem se už vrátila a sedmikráska je zase kamarádka ;)
Motýlku, motýlku, buď se mnou na chvilku.....
Jo a ještě něco pro Ikaryho: té mojí oranžovovlasé panence říkají Pipi Punčochatá:D A oběsili mi ji na té smyčce:) Chudinka malá!

Na zemi ležím, na zemi žiji, pod zemí skončím

21. května 2008 v 6:12 | zazvorek |  Série Bělásek
Ležela na studené zemi a poslouchala, jak kape voda. Jak kape blízko jejího bezvládného těla, pokud nekape přímo na něj. To nevěděla, jen poslouchala a slyšela.
Paní Svobodná byla zase v lihu.
Už si nepamatovala, jak se sem dostala. Možná ji sem někdo odtáhl nebo zavedl...Paměť oblouzněná alkoholem se těžko přemlouvá k aktivitě. Zkusila se zvednout, ale nohy ji neposlouchaly. Odmítaly spolupracovat.
"Hej! Je tu někdo?" pokusila se. "Můžete mi někdo pomoci?"
Její hlas se odrážel od studených stěn a mohla se tak slyšet ještě alespoň třikrát. Nikdo jiný ji ale nezaslechl. Byla tu sama.
Zase upadla do deliria. Zdálo se jí, že po zdech přecházejí černé stíny a blíží se a blí...blíží se. A voda KAP KAP kape a strašně křičí, až to trhá uši. Zastavte někdo ten hluk... a teď tu zase stála malá Amélie a chechtala se na celé kolo. Není ona mrtvá?
Usnula. Znova. Když se probudila, měla šaty celé zmáčené a tělo studené, jak ležela v louži, která se pořád zvětšovala. Už se dokázala zvednout, spánek ji téměř zbavil alkoholového opojení. Posadila se a opřela zády ke zdi. Každý kamínek ji tlačil do zad, voda teď kapala přímo na bosé nohy a v matném šeru neviděla nic. Jen pruh světla mířící k východu.
Seděla tam a zírala do louže. Co se to děje? Teď, ty poslední týdny... Všechno je jinak. Od smrti Amélie je všechno jinak. Jako by nám došla síla. Všem. Hledáme souvislosti, hledáme důvody, ale sami ztrácíme chuť. Raduje se někdo? Pozvěte šašky a komedianty a dejte nám víno, my se ale radovat nebudem. Je to jako mor, bere si všechno. Hlavně vzpomínky na dřívejší doby. Známe jen TEĎ a TADY a zkoumáme nedávné hrůzy. Vzpomínky jako by vyprchaly. Zacinkejte rolničkou, ať se válíme smíchy! Ona ale zní spíš jako umíráček. Už nám zvoní, už nám zvoní...
Vstala a došla k východu. Nadechla se. Žádná plíseň, žádná voda. Teď by měla jít. A říct jim to. Že to, co se děje, v pořádku není.
Může za to Amélie?
Už nám zvoní...už nám zvoní....

Josef Bolf

20. května 2008 v 4:59 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
A máme tu opět další výlet do výtvarných vod. Tentokrát mě inspiroval půlnoční Artmix, kde byl představen umělec Josef Bolf. Tady ho máte:)
Narodil se v roce 1971 v Praze. Vystudoval AVU, což je na jeho dílech znát, ať už působí jakkoliv jednoduše. Od roku 1996 je členem umělecké skupiny Bezhlavý jezdec. Inspiruje se dětským světem, ovšem náměty tak nevinné nejsou. Trochu horor, trochu smutek.

Nick Cave - A oslice uzřela anděla

19. května 2008 v 6:02 Co bylo napsáno
Hodně divná. Depresivní a temná. Ale taky skvělá. Tak by se dalo v kostce vypovědět, jaká ta kniha (dle mého názoru:)) je. Jenže se mnou to není tak jednoduché:)
Knihu And the Ass Saw the Angel, v češtině A oslice uzřela anděla, napsal Nick Cave v osmdesátých letech minulého století. Jak praví kniha a doslov Nickova přítele, v té době byl na dně a drogová závislost u něj jen bujela. Byl prý schopen celé dny zfetovaný psát ve svém bytě a nedělat nic jiného. Kniha ho pohltila.
A vás pohltí také.
To, že ne každá pasáž knihy byla psána při plném vědomí, poznáte hned po pár prvních kapitolách. Ale o žádných drogách se tu nepíše, to ne. Z každého odstavce ale cítíte neuvěřitelnou bolest, peklo, konec... Nick si to nevychutnává. Nevyžívá se v utrpení. Bolí to i jeho. Ale je až děsivé, s jakou detailností je schopen všechno vylíčit.
Děj vypráví němý Euchrid Eucrow. Sledujeme jeho cestu životem, plnou bahna a krve a-pardon-sraček. Svůj život nám poodhaluje těsně před svou smrtí, kdy se pomalu noří do bažiny a blíží se k němu pánbíčkáři, kteří ho pak zapálí. Líčí, jak si pamatuje na dobu těsně po porodu, kdy se snažil dovolat svého staršího dvojčete - bratříčka - a vyťukával mu znamení na zeď bedny, jež představovala kolíbku. Ale nikdo se mu neozýval. Jak jeho otec nesl balík zabalený v prostěradlu, aby ho zakopal na zahradě. Jeho bráška zemřel. Jak chtěl křičet a plakat, ale nemohl - tak zjistil, že je němý. Jak jeho permanentně ožralá matka pomalu ani nevěděla, že nějaké dítě má.
Vyrůstal vlastně sám, spíše jako zvíře než jako člověk. Vypráví nám o všech svých tajných schovávačkách, o lásce ke Cosey Mo - mrtvé prostitutce, o své fetišistické svatyni kdesi v bažině, kam si ukládal vlasy a voňavky a nehty a dopisy... o taťkově zálibě v mučení zvířat, kdy je polomrtvé z jeho železných pastí házel do obrovské cisterny a pozoroval je, jak umírají...o nenávisti vůči matce, jíž přezdíval Její Kurevstvo, o vraždě Cosey Mo i jeho matky, o ukulitech - posedlých pánbíčkářích, kteří nakonec zabijí jeho, o svých trápeních s ostatními lidmi kvůli svému handicapu, o Beth, děvčeti, jež znamenalo spásu i prokletí města, o roky trvajících deštích, které zvěstovaly peklo, o "mrtvočasech" - dobách, kdy o sobě nevěděl a na nic si nepamatoval (a kdy zabil svého otce a své zvířectvo)... o tom, jak Beth zabil, jak sám zaživa umíral....
Je to hodně drsná kniha. Nic pro slabé žaludky a povahy. Zkaženost, nenávist a slzy prostupují celým příběhem, až je vám z toho ouzko. Nedostanete chvíli odpočinku, žádné odlehčení. Jenom pořádná dávka pesimismu a mrazivé skutečnosti. Cave používá hodně volný a ostrý jazyk (občas plný vulgarismů) a kombinuje ho s poetickým, až biblickým jazykem v pasážích jiných. Není až tak jednoduché se v tom vyznat, ale rozhodně se nebudete chtít odtrhnout. V tomhle směru všechna čest překladateli:)
Zvláštní kniha. Jsou jen tři knížky, které mě dostaly takovým způsobem, že bych je prožívala i jinak než jen jako listy pro pobavení. Že by se mi o nich zdálo. Že bych putovala do stejných krajin. Strange, Kafka na pobřeží a Oslice.
Pokud tedy máte chuť svůj nehynoucí optimismus na dlouhou dobu zakopat hluboko do země, tahle knížka je dobrou volbou. S ní se vám to vydaří možná i nad plán. Je to peklo vtěsnané na necelých třista stran.
A ještě ukázka na závěr - pro představu.....
Při tom prvním, velikým, marným a vlastně zlověstným boji se mi ovšem povedlo uvolnit ruku a jedním prstem, co nebyl větší než červ, 'sem na stěnu bedýnky vyklepal zprávu složenou z důmyslnýho systému poklepů, pofuků a pomlk, co 'sme si je s bráchou vymysleli, když 'sme se tak vznášeli v bublajícím a ševelícím lůně.
Nezapomeň-na-bráchu-Odpověz
Jenomže brácha nic. Vyklepal 'sem to podruhý a přidal na konec prosím, ale zase to k ničemu nevedlo. Prosím. Nenechal 'sem se tím odradit a vylíčil 'sem mu, jak ten život vypadá, a zeptal se ho, jesli tou smrtí náhodou nezískal nějaký zvláštní schopnosti. To už 'sem signalizoval naléhavě a přerývaně. Moje nesmyslný klepání znělo dutě a osaměle a zůstávalo viset bez odpovědi nad mou bedýnkou.
Život-je-zlej-je-to-peklo-můžeš-lítat-pek-peklo-pomoc
Nakonec 'sem se ovládnul a s otlučeným prstem a s brekem 'sem na stěnu svý bedýnky vyklepal poslední vzkaz.
U stropu přímo nad mou postýlkou visela holá žárovka. Teple, jasně a hypnoticky pulzovala a já ležel na zádech a s rostoucí nelibostí 'sem sledoval, jak se kolem toho bzučícího středu zájmu vochomejtá pořád víc a víc nočního hmyzu. Bezmocně 'sem se koukal, jak se asi tak každou minutu nějakej rozdováděnej mol, moucha nebo komár srazil se smrtící žárovkou a spálil si křidýlka a všechny ty svý tenoulinký údy na popel. Jeho zoufalá snaha tak končila dlouhým pádem, většinou rovnou do bedýnky, kde 'sem ležel já. Za chvíli 'sem měl postýlku plnou beznohýho a bezkřídlýho hmyzu, kterej umíral strašlivou smrtí, a já měl jeho agónii v celý svý hrůze přímo před očima, viděl 'sem, jak se blíží konec, jak z nich vyprchává život a jak zůstávaj ležet studený a mrtvý.
Tehdá 'sem pochopil, proč je můj oplakávanej bratříček tak zaraženej. Už v něm nebyl žádnej život. Akorát Smrt.
....
Postavila petrolejku na obrubeň. Potom přivázala jeden konec provazu, který si přinesla, k hlavní hřídeli rumpálu, a na druhém uvázala smyčku. Svlékla se. Za potlesku lijáku odříkala poslední modlitbu; ruce jí přitom poletovaly jako bílé plameny. Černé provazce deště se jí rozstřikovaly na bledých pažích, drobných ňadrech i neplodném břiše a po těle se jí rozlézala spleť temných žilek jako klubko zmítajících se hadů. Z kapsy odhozené noční košile vytáhla igelitový pytlík s dopisem na rozloučenou, který upevnila mezi dvě kamenné desky obrubně, na níž pak vystoupila. Zvedla oprátku, navlékla si ji přes hlavu a utáhla si provaz kolem krku.
Trochu se zapotácela a pod tou zauzlovanou masou, která jí groteskně spočívala na pravém rameni, na okamžik zaváhala a pak se vrhla nahá do temnoty pod sebou.
Pekař Wiggam a doktor Morrow vylovili ze studně šílenou ženu, nahou až na několik pijavic nacucaných na tloušťku několika palců. Pod oprátkou vytékala z odřeniny narůžovělá voda. Jemné ručky měla odřené do krve od drsného provazu, jehož se celou jarní noc držela, když plavala v téměř přetékající studně; její "poslední skok" byl dlouhý necelé dvě stopy.

Happy Birthday?

16. května 2008 v 4:58 Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Zatnout zuby. Zatnout zuby a jít. A doufat. Doufat ve dva.
Stromeček pláče. Puštík odletěl a nechce se už vrátit. A stromeček zase umírá.
GUANO APES - OPEN YOUR EYES
Hide your face forever
dream and search forever

Have you ever been for sale
when your isms get smart
oh so selfish and mindless
with that comment in your eye

Do you think that you are hard
really harder than the other

man you're acting cold
if you are not in charge

Don't split your mentality
without thinking twice
your voice has got no reason
now is the time to face your lies

Open your eyes, open your mind
proud like a god don't pretend to be blind
trapped in yourself, break out instead
beat the machine that works in your head

Will you offer me some tricks
if I ever need them
would you go into that room
if I call 'em

Do you think that you are better
really better than the rest
realize there's a problem
I know that you can give your best

Have you ever had a dream?
or is life just a trip?
a trip without chances
a chance to grow up quick


Open your eyes, open your mind
proud like a god don't pretend to be blind
trapped in yourself break out instead
beat that machine that works in your head

Hide your face forever
dream and search forever
night and night you feel nothing
there's no way outside of my land

Open your eyes, open your mind
proud like a god don't pretend to be blind
trapped in yourself break out instead
beat that machine that works in your head
Valdštejn, léto 2007

Puštík a nemocný strom

14. května 2008 v 5:21 Co se zrodilo v mysli zazvorkově
" Dám vám otázku : může někdo, kdo sám sebe nenávidí, někoho jiného milovat?"
- Erasmus Rotterdamský - Chvála bláznovství, 1511
- Dám vám odpověď : může.
---------
" Chceme letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale právě proto, že je to obtížné."
John F. Kennedy - Muž na Měsíci, 1961
---------
Jednou si puštík řekl, že se porozhlédne, jak to vypadá jinde. Jeho starý strom, který obýval - alespoň jak si to pamatoval - odjakživa a který - taktéž snad od počátku věků - stínil okna ve druhém patře secesního domu, mu již začínal být těsný. Znal to tu. Znal to až moc dobře. Věděl, kde je jaký suk, kde strom pláče, kdy mu opadá listí, kdy je nemocný, kdy jsou v něm nezvaní hosté. Myslel si, že už ho tu nic nového nečeká. Obzvlášť, když se mu v posledním měsíci do jeho úkrytu nastěhovalo těch nechtěných společníků moc. Překáželi. Nebo možná on překážel jim. Nechtěl je tam. To radši opustí i svůj milovaný strom - copak v něm může zůstat, když už je tolik nemocný?
A právě proto se rozhodl zjistit, jak to vypadá jinde. Třeba najde nový a zdravý strom. Zde už jej nic nedrželo...
Rozlétl se nejprve k domu. Věděl, koho tam vždy najde. Všechny tváře mu byly důvěrně známé. Některé vídával často, když chodily k jeho stromu si s ním trochu popovídat o svých problémech. Puštík o nich nikde nic povídat nebude. Vždy jen koukal a poslouchal a rozumněl, přestože nic říct nemohl.
Ano, budou mu chybět. Zvykl si na ně. Má je rád. ale teď už musí letět dál. Musí hledat.
Roztáhl křídla a zamířil k lesu. Nebe se mračilo. Ocelová oblaka věštila pohromu. Bude to hrozná bouřka....
Les, jeho oblíbený les. Létal sem často, nikdy ho ale nenapadlo tu zůstávat. Měl rád zdejší stromy. Věděl, že tu není sám. A přesto se vždy vracel do zahrady. Tentokrát ale ne.
Jenže dnes je les jiný. Proč jen se mu zdá, že je šedý? Ne, šedý ne. Spíš docela černobílý. Letí pod hradbou stromů a nerozhlíží se. Překvapuje ho to tu. Stromy se na něj dívají a říkají - prosí - ať si vybere právě je. A puštík si může vybrat. Stromů je tu spoustu. Jenže dneska jsou černé. A bílé. A on chce barevný strom. Veselý strom. Hledá a hledá... Ale žádný z těch lesních krasavců nemá to, co potřebuje. I když moc dobře ví - až příliš dobře to ví - že jeho strom má moc chyb, spousty a spousty chyb, kvůli kterým měl odletět hned, jak paní zima opustila tento kraj, u těchto stromů je najednou nechce přijmout. Nelíbí se mu, když mají rozpraskanou kůru, jsou nepřátelské nebo mají nemocné listí.
Náročný puštík. Možná trochu barvoslepý.
Odletí z lesa znovu snít.
Na louku, tam je také pár stromů.
Je tam krásně. Zlatavá tráva a svoboda. Hlavně svoboda!! To je to, co mu chybělo. Jeho starý strom už žačínal být těsný. Stahoval své útroby a pohlcoval sám sebe zároveň s tím, jak jej pomalu červi rožežírali zevnitř.
Rozlétl se šťastně nad loukou. Roztáhl křídla a kroužil od remízku k remízku. Jak krásné najednou bylo zlověstné nebe nad hlavou! A mračna se stahovala stále hrozivěji. Kdesi zahřmělo.
Puštík zalétl do blízkého remízku. Sedl si na větev vzrostlého dubu a začal si s ním povídat. Dub byl jeho zájmem polichocen a už už viděl puštíka, jak tu sním zůstane. Začal mu vyprávět o všech ctnostech takového statného stromu jako je on a o strastech žití ve ztrouchnivělém kusu dřeva prolezlého červy.
A puštíkovi se zalíbil dub. Krásně se poslouchalo vrzání jeho větví a šumění listí kdesi nahoře, málem až u nebeské klenby! Jak krásný je dub! Jak mohl tak dlouho přežívat, když tady mohl žít?
V tu chvíli kdesi zablesklo. A rána jako hrom. Doslova. A vzduch pročistila vůně vody a nebe opět rozpáral světelný pařát a opět hrom a opět světlo a opět hrom... a voda byla tady. Proudy vody. Těžké kapky smáčely pírka a nepříjemně bubnovaly kolem. Bum, bum, bum...
Chtěl se schovat. U jeho nového přítele. Ten jen ale stáhl větve k sobě a snažil se ukrýt před nepříjemným deštěm.
"Dube, prosímtě, schováš mne? Je mi zima..."
Dub ale jen zatahoval větve stále blíže k sobě.
"Dube... říkal jsi, že mne vždycky schováš..."
Dub už jej ale neposlouchal.
Puštík najednou zůstal sám. Úplně sám. A co jeho strom? Vždyť už se s ním málem rozloučil... Jeho strom? Co když do něj uhodí blesk?? Co když už ho niky nespatří?
Rozlétl se k němu. Domů. Ať třeba naposledy - ale přece. Bouřka najednou jako by neexistovala. Blesky šlehaly hned tady, hned támhle, hřmělo, až z toho hlava duněla a vítr snad chtěl zabránit v puštíkově návratu.
Konečně tu byly zdi domu. Zvuk zavírajících se okenic a zápach spáleného dřeva...
Puštík se posadil na zčernalý doutnající pahýl, který kdysi byl rukou jeho stromu. Rukou, která ho tolikrát schovala a držela. I jeho rukou. A teď tu nebyla.
"Vyhnal jsem je." Strom poprvé promluvil.
"Vyhnal jsem je všechny. Neměli tu co pohledávat. Moc dlouho jsem sbíral síly k tomu je odehnat. Možná až příliš dlouho, jak se zdá. Trvalo mi to, ale už se nevrátí."
Strom promluvil...
"A ten déšť? Tys je vyhnal teď, během téhle spouště?" divil se puštík.
"Přišla ta správná pohroma. Hrozba. A jsou pryč. Už nejsou ani v tvém úkrytu - můžes se tam vrátit, pokud ještě budeš chtít. Schovat se."
Puštík si zalezl, celý udivený, promáčený a zmrzlý, do vykotlané dutiny stromu a schoval se.
A čekal se stromem, dokud se nevyléčil úplně. Je to jeho strom a musí se přece starat, aby mu neumřel.
A ač je to zvláštní, zdálo se, že dub se v tom lijáku na chvilku usmál.

Future systems

9. května 2008 v 17:02 Na co se pěkně dívá
Future systems jsou pojmem na architektonické scéně. A oprávněně. Uvidíte sami:)
V roce 1978 založil -dnes ohledně knihovny hojně propíraný- Jan Kaplický vlastní kancelář Future systems. Po deseti letech získal profesionální partnerku Amandu Levete a společně rozvíjeli své vize budoucí architektury. Jako jediní Britové například spolupracovali s NASA a dodnes je ovlivnění kosmem v jejich stavbách znát. Jsou také šetrní k okolí, přesto se ale nebojí nových postupů a experimentování. Stavby Future systems lze nalézt v Evropě, v Americe i v Asii. Mají charakterisický rukopis, podle kterého je okamžitě poznáte.
Tenhle článek má spíš být ukázkou jejich nejvýznamnějších děl, i když myslím, že většina lidí zajímajících se o architekturu (že, Peťulo:)) o nich jakés takés povědomí mít bude:)
Blob 1985
Dům ve Walesu 1994
Lord´s media centre 1994
Hauer King House 1992
The Earth Centre 1995
Marni 1999
Selfridges 1999
Natural History Museum 2001 - jen nevím, jestli jen návrh nebo i realizace:)
Battersea 2004
Copenhagen 2004
Mno a konečně Národní knihovna.... upřímně - pokud tenhle projekt nebude zrealizovanej, sedí tam v těch "vysokých kulturních kruzích" samí kriplové. Zabedněný, konzervativní a nepřizpůsobivý.