Červen 2008

Libé zvuky pro zazvorkovo ouško:)

24. června 2008 v 6:30 | zazvorek |  Z hudebních vod
Tenhle a příští týden budou dosti hektické, balení střídá balení, vybalování a zase balení, pořád někde na cestách, bez zastavení...až někdy do příštího víkendu. A přesně v takovém spěchu je pro mne nejlepší si pustit alespoň doboru muziku:)
Takže jsou tu tři dámy, každá úplně jiná, ale každá osobitá:)
Toto je Inga Liljeström - taková estetika noir filmů:)A o tom je vůbec celá tvorba téhle Australanky se skandinávskými kořeny. Australani dělali vždycky zvláštní hudbu, no a o skandinávcíh ani nemluvě. Co když se to spojí? Jak o ní píšou snad všude - zaujme milovníky Portishead...takže je to jasný =) Navíc má perfektní klipy (skládala mimo jiné i filmovou hudbu). Začíná se mi líbit čím dál tím víc:)!
Tak teď trochu odlehčení. Dálší paní (slečnou) je Yael Naim. Židovka narozená v Paříži. Dostala jsem se k ní sice naprosto hrůznou cestou (u Péti na Óčku, který tam běželo jako kulisa!:-P), ale zaujala mě svojí veselou a hravou melodií, která zjevně nemá potřebu hrát si na drsný umění, jak to má třičtvrtina kapel z výše jmenované TV. Zpívá anglicky i hebrejsky a i když je to taková směska soulu, jazziku i notné dávky popiny, není to vůbec špatný. Rozhodně vás to nehodí do depky, spíš vám začnou cukat koutky:)
A jako poslední tu máme opět židovku, tentokrát je to kultovní Chava Alberstein. Narodila se v Polsku, ale odmalička žije v Izraeli. Její hudba mísí spoustu vlivů - nejen jidiš, ale world music celkově: východoevropská lidová hudba, šansóny, kytara... Zpívá hebrejsky, anglicky i v jidiš. Z jejího hlasu je cítit smutek a hořkost - tady je ale krásný, ač bolestivý. Dostala jsem se k ní díky naší paní "hudební" knihovnici, která se mi v 90% vždycky trefí do vkusu, ať už mi doporučí cokoliv z jakéhokoliv žánru. Asi mě prohlédla a ví:) Děkuji jí za to!
Nemohla jsem najít nic s The Klezmatics, jejichž společný projekt mám na onom cd, tak snad alespoň něco...I když popravdě s nimi se mi to líbí mnohem víc:)

Víkend ve znamení kultůry:)

23. června 2008 v 5:59 | zazvorek
Další víkend za námi, tentokrát mimořádně příjemně strávený (ač nejspíš jednostranně...).
V pátek na výtvarce se opět projevila naše nadměrná "aktivita" a ukončili jsme výstavu našich děl a dílek v Poppelově síni v muzeu. Nakonec jsme skončili sedící na podlaze a do jednoho cucající jahodové nanuky:) A někteří při tom stíhali i šťouchat do třesavek a zjišťovat, jestli to náhodou nejsou sekáči:D
Večer nás pak po dlouhé době přivítal underground na kopci, náš zachránce Božák.
S Péťou jsme vytáhli i jeho sestřičku Zdeni:D Někteří byli unavení (že?:)), někteří nijak zvlášť neoslněni (Zdeni?:)), ale mně osobně se to líbilo víc než hodně:) Na Božáku už jsme totiž vyzkoušeli snad všechno, co se tam dá hrát - punkovky, hardcory, skáčko...ale elektronika nás ještě nezasáhla, takže tu máme premiéru. Dnb, jungly, ragga jungly... nálož přesně podle mého vkusu:) Nejvíc mě ale stejně bavily pasáže, kdy by epileptici plakali (světlo tady, světlo támhle:D) a starší generace si zacpávaly uši - ty tvrdší části se opravdu povedly. Lidí taky tak akorát, žádná steela na steele, jako tomu bývá u punkovek, spíš tak trochu sketa vedle skety:) Takže jsme se s Pítrem shodli, že na Božák příště už jen na elektro!
Sobota se pak nesla ve znamení umění výtvarného. Profesorka Müllerová z duchcovského gymplu totiž se svým manželem u nás v Berounské kapli uspořádala výstavu nazvanou Kolikrát - a my si to nemohli nechat ujít:) Obrázek o jejich tvorbě si můžete udělat tady:
Kromě toho, že jsme se podívali na zajímavou instalaci a konečně opravdu moderní umění, které patří do nového milénia, taky je zajímavé zjistit, kteří profesoři z vaší školy mají s uměním co do činění:) A upřímně - žádné překvapení se nekonalo (až na obsluhu občerstvení:D).
A k výstavě samotné - obrazovky s úryvky z Bible byly dobrý nápad. Vidíte v nich svůj odraz, siluetu sebe sama, a čtete si "rady". Kdo uvidí, pochopí. Ale co mě těší nejvíc je to, že pak s Péťou máme o rozhovory na další hodinu postaráno:) Umění je věc, o které se dá mluvit donekonečna...
Jinak mě v sobotu čekala i premiéra za volantem:D Na silnici, kde díkybohu nikdo nejezdí, jsem absolvovala svojí první jízdu:) Sice to mírně skákalo a motor chudák řval, až mi toho auta bylo líto, ale pak jsem se konečně rozjela. Rychlost 10 km/h a já už měla smrt v očích:-D To jsem zvědavá, jak já jednou budu řídit...
No a pak jsem se taky seznámila se silně návykouvou hrou Civilizace, od které jsem měla problém Pítra odtrhnout celý víkend:-D ale upřímně, ani se mu nedivím - kdyby mě k tomu taky konečně pustil, strávila bych u toho v podobě W. Churchila hodiny taky:D

Dřevěná krabička

23. června 2008 v 5:28 | zazvorovec |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Dřevěná krabička leží na stole. A jinak nikde nic. Na jejím víčku je vyrytý tmavý čtvereček a v něm je další, o něco tmavší. Dva čtverečky u sebe. Značka? Symbol? Tajemství? Záhada? A můžeme pokračovat dál, ať zvědavost pálí víc a víc.
Za oknem chodí chlap v buřince. A v černém obleku. Chodí pořád dokola s hlavou skloněnou k zemi; těžko říct, jestli něco hledá. Možná něco ztratil. A bláhově doufá, že to najde na ulici. Odchází jen na noc. Občas se zdá, jako by vyrostl a pak viděl všechno. I stíny se mu prodlužují. Pak je lepší věnovat se krabičce.
Otevřít, nebo neotevřít? To je, oč tu běží. Snad spát či bdít je ducha důstojnější... a tak dále. A proč se ve snu zdá vše skutečnější než sama realita? Chlap v buřince to ví. Asi.
Venku vrzají obrovská kola dřevěné káry.
"Íííí, ííí..."
Chlap si pro sebe něco zamumlal, ale od země se neodvrátil. A vrzání zase bylo pryč.
Pak se poprvé za celou tu doby sehnul až k zemi. Z louže hned u kraje silnice trčel kus dřeva. Vzal si jej. Z kapsy vytáhl rezavý nožík a do dřeva jím vyryl malý čtvereček. Jen jeden. Pak dřevo položil za okno, nožík schoval do kapsy a odešel.
Teď už stačí jen čekat, až někdo otevře krabičku...

Cesta - Cormac McCarthy

18. června 2008 v 15:37 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Tak jsem se prokousala další knížkou, tentokrát až druhá v pořadí (kvůli komu asi:D). Další zářez mezi ty opravdu "pozitivní" literární díla - jak to bude pokračovat dál? Chce to něco veselýho...
Knížku mi kupodivu přinesl otecko a asi vytušil, že se mi trefil do vkusu:)
Odkud asi tak znáte tenhle obrázek?:)
Svět postihla neznámá katastrofa. Otec s malým synem putují nehostinou krajinou s cílem dojít k moři. A hlavně přežít. Nikdy není jisté, že se dožijí dalšího dne. Revolver pořád při ruce. Strach z dalších kdo přežili. Kdo by se taky nebál, když se ti poslední přeživší nezastaví před ničím. Sníst člověka? Co by ne. Zabít? Když je to nutnost... Ukrást ostatním veškeré jídlo i oblečení a nechat je nahé v pustině? Není problém. Kdo jsou "ty zlý" ? A těžko říct, jestli zrovna tohle jsou "ty hodný". Takhle je rozlišuje chlapec. A otec v tom nakonec jede s ním. Jsou závislí na tom, co jim zůstalo v nákupním košíku a kolik vydrží provizorní boty. A jestli nezmrznou a nepromoknout.
Důvod k cestě? Neznají. Proč jdou k moři? Nevědí. Budoucnost už pro ně neexistuje. Je jen tady a teď a přežít a nést světlo. Popílek všude, vypleněné domy, zbědovaní pocestní na silnici....člověk je tu schopen toho nejhoršího i nejlepšího. Je to jakási sci - fi, ale ani tohle označení nesedí přesně. Žádná technika, žádné vesmírné lodě, žádná věda. Jen dva holé lidské životy, z nichž jeden dohořívá.
Nakonec k moři dojdou. Otec zemře na kašel (který jej provází po celé c(C)estě) a chlapec se vydá dál sám. Nakonec potká rodinu, kterou si zařadí jako "ty hodný". Těžko říct, co bude dál...a jestli je existuje budoucnost.
Musíš se mnou mluvit, řekl.
Vždyť mluvím.
Určitě?
Mluvím právě teď.
Mám ti něco vyprávět?
Ne.
Proč ne?
Chlapec se na něj podíval a zase uhnul pohledem.
Proč ne?
Protože to tvoje povídání není pravda.
Pravda to být nemusí. Jsou to příběhy.
To jo. Ale v těch příbězích vždycky někomu pomáháme, ale ve skutečnosti nepomůžeme nikomu.
Proč mi nevyprávíš něco ty?
Nechci.
Tak to jo.
Nemám, co bych vyprávěl.
Mojl bys mi vyprávět o sobě.
Všechno vyprávění už o mně znáš. Přece jsi vždycky u toho.
Máš uvnitř sebe příběhy, které já neznám.
To jako sny?
Třeba sny. Nebo prostě jen to, na co myslíš.
To jo. Jenže příběhy by měly být šťastný.
Nutný to není.
Ty vždycky vyprávíš věci, co dobře dopadnou.
A ty nic s dobrým koncem neznáš?
Spíš něco z opravdickýho života.
To moje příběhy nejsou.
Tvoje vyprávění takové není. To teda ne.
Muž se na něj upřeně díval. Opravdickej život je hroznej?
Co myslíš ty?
No řekl bych, že tu pořád ještě jsme. Staly se příšerný věci, ale ještě pořád tu jsme.
To jo.
Ty v tom nic skvělýho nevidíš.
Ale jo, v pohodě.

Náš vůdce a chraplavý hlas Milanův

16. června 2008 v 17:22 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Co se dá dělat v pátek večer? Třeba jít do kina na noční promítání. I my jsme se s Péťou vydali (náležitě najezení:D) kulturně se vzdělat a zkouknout film Náš vůdce.
Německý film, který se věnuje problému diktatur ve vyspělém světě. Vše začíná tím, že učitel gymnázia Rainer (chodící v tričku Ramones:D) dostane na školní projektový týden téma autokracie namísto své vysněné anarchie. Rozhodne se vyzkoušet pokus, kterým by studentům přiblížil vznik diktatury. Netuší ale, jaký to bude mít dopad.....
Začíná slovy jako disciplína, poslušnost, pospolitost, jednota. Studenti ho poslouchají, aniž by museli. Sami nastolují svůj režim, sami chtějí. Stačí mít zkušeného manipulátora, který má charisma a v záloze spoustu argumentů. Jakmile přijdou všichni oblečeni do bílých košil, vymyslí si název, pozdrav i logo nového uskupení, začíná být něco v nepořádku. Vlna. Toť název organizace. Již po pár dnech začínají utiskovat ostatní, kteří k nim nepatří nebo s nimi nesmýšlí. Logo Vlny na vás zírá odevšad. Jeden ze studentů dokonce používá zbraň a známky určitého fanatismu jsou tu více než zřejmé. Jediný, kdo tuší, že je průšvih, je mladá studentka, která se od projektu odpojí a varuje Rainera, že se mu situace vymyká z rukou.
Po incidentu na zápase vodního póla se Rainer rozhodne projekt ukončit. Jenže už je pozdě. Vlna se rozjela. Rainer svolá všechny příznivce Vlny do auly na shromáždění. Začne s projevem, v němž lze rozpoznat výkřiky führera Hitlera. Studenti však chrochtají blahem a jako stádo oveček horlivě přikyvují každému výpadu proti společnosti. Každé heslo má úspěch. Ve chvíli, kdy jeden ze studentů, Marco, začne protestovat, Rainer si ho nechá přivést a začne ho veřejně "lynčovat". Vše dělá smaozřejmě jen naoko. Horší je, že studenti to myslí vážně - a jeho to ničí. V momentě, kdy se situace vyhrotí natolik, že by studenti byli schopni Marca snad i zabít, jen aby vyhověli příkazům svého "vůdce" Rainera, ten obrátí a ukáže jim, co se s nimi stalo. "Tohle je diktatura," říká. "Vidíte, co se s vámi stalo. Takhle to začíná..." Tím ovšem nabourá iluze svých studentů. Obzvlášť onoho fanatika, který toto zjištění psychicky neunese a zastřelí se....
Film poukazuje na to, jak snadné je zmanipulovat skupinu lidí, obzvlášť mladých, kteří chtějí bojovat proti společnosti. Na začátku filmu studenti tvrdí, že nevidí důvod, proč by měli pykat za omyly předešlých generací účastnících se 2.sv. války. Že se poučili, proto tedy v jejich státě není možné, aby diktatura opět vzkvétala. Na konci si ji dobrovolně vytvořili sami.... Dost z toho mrazí, obzvlášť proto, že film je natočen podle skutečné události. Jak je možné, že i dnes, po všech těch hrůzných činech, se může stát něco takového? Jednoduše. Sklony poslouchat vůdce jsou v každém z nás.
Film mě hodně překvapil a vystrašil. Právě kvůli tomu, že je tohle pořád možné...Jaká je pravděpodobnost, že se zase objeví takový führer (a nemusí být jen Němec) a všechno vypukne nanovo?
A teď ještě něco k sobotě. Jelikož Kubíkův stréc Kondys (nebo s C?:)) slavil narozky, nemohli jsme si nechat ujít koncert Kšand, Withworťáků a Pess. Až na pár nepříjemných chvil (hvězdy....) a pár opilců válejících se po stolech to bylo fajn:)
"Umíš si ty dva představit, když byli mladý?" Tahle věta (vlastně věty) mi řekla hodně a dokázala, že třeba ještě není všechno tak zlý a ztracený.... ale tak třeba si to myslím jen já.
Největším překvápkem ale byl koncert "našich" kluků. Kondys, ač lehce ojíněný alkoholem, pozval Kubíka a spol. a pódium a kluci, absolutně nepřipravení, z fleku zahráli několik písniček. Ještě by to chtělo ten vokál;) Jana to totiž trochu nezvládala a Kondys neměl text:D Ale všechna čest, já bych se asi propadla do země. Takže gratuluju k prvnímu "koncertu"!
Milaneeeeeee!!!! =)
Fotky snad budou...

Dobrou noc, hvězdy

12. června 2008 v 19:55 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Tak jsem se sem konečně dostala a z neukojitelné nutnosti něco zplodit - cokoliv - vzniklo tohle-ale ano, vím, že to stojí za prd, ale nutkání je nutkání:D
Hvězdy tančily. Bylo to jako za zrcadlem. Tančily a karmínová obloha plakala, ale nebylo tomu tak všude. Za královstvím z nehtů, kde voda byla bahnem a rána večerem, zase zpívali ptáci. A šeď se měnila v modř a vichřice ve vítr a slzy v kapky rosy. Za královstvím z nehtů nebylo pádu do studny. Tam, tam byla studna. Jen ona, uprostřed vřesovišť a kdekdo do ní mohl spadnout. Skončit v černé tmě a hlubinách. Vtahuje se do sebe a polyká se, až sežere i tmu. A zároveň vše, co ji přijde do cesty.
Za královstvím z nehtů je světlo. Malý kluk volá hvězdy k sobě, je jejich pastýřem i ochráncem, nositelem světla. "Hvězdy, mé hvězdy!" Musí jít spát, aby pak zase celou noc mohly tančit na karmínové obloze. Světlušky složí křidélka. Nastává nový den a kluk má plno práce. Zkontrolovat studnu a rychle se vrátit zpátky, než zapadne do bahna. Má toho spoustu na svých bedrech. Ale je to jeho úděl a s tím je potřeba se smířit. Jen on je pastýřem. Jen on je nositelem. Však jednou bude líp. Království z nehtů se už smrskává.
Pojďme se podívat za něj. A dívat se na hvězdy....

Zajíc obecný žije v lese, žije v lese, žije v lese..:)

8. června 2008 v 19:10 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Dnešní návštěva ústecké zoo mi do hlavy navrtala poustu věcí a nápadů. Chvílema rozčarovala (materiály týkající se vybíjení šelem apod.), většinu času to ale bylo moc fajn. Zamilovala jsem se do krále zvířat, mladíka s nervózní samičkou (jak jsem říkala Péťovi - co když budu mít malý lvíčátko? Pak alespoň přebiju ty jeho silný geny:D), Luďkovo krmení lachtanů a tuleňů bylo taky zajímavý, dokonce jsem svého milého dotlačila i nahoru na krpál ke slonům:) Už si nepamatuju, kdy jsme tam spolu byli naposled, ale brala bych i opakování návštěvy pražské zoo... z Holešovic od Mammuta tam určitě něco pojede, budu si potřebovat hlavně oddechnout po tom mém "výkonu":D
Taky jsem zjistila, že zrovna dneska měl jeden z lachtanů narozeniny. A oni to tam ani neslavili!:) Letos taky zoo slaví 100 let od založení původního ptačího parku, ze kterého pak vznikla současná zoo. Sice ptactvo podle mého názoru teď trochu zanedbávají, ale to se určitě čase změní.
Tenhle článek má také fungovat jako určité upozornění na zoufalou situaci až děsivě velkého množství živočišných druhů. Červená kniha je rok od roku tlustší.... bylo by proto fajn omrknout tyhle stránky a na chvilku myslet trochu dál, než na konec vlastního frňáku.
Fotky budou:)!

Včelky

5. června 2008 v 20:17 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Včely nám umírají. Takovou měrou, že to nikdo nepamatuje:( Hlavním důvodem, proč nám medonosek ubývá, je kleštík včelí (varroa destructor - hezké jméno, že?) a jeho nadměrná invaze kvůli podivnému klimatu. Tahle potvora pocházející z Asie způsobuje nemoc zvanou varroáza, proti níž naše včely nemají přirozené protilátky. Léčení je nařízené zákonem a provádí se kouřem nebo aerosloem.
Ztráty se odhadují na 30-50%, ovšem někde jsou úly úplně prázdné. Spousta včelstev také nepřežila zimu. Med se tak stává drahou záležitostí...
Spekuluje se také o tom, že za hromadné vymírání včelek může radiace z mobilních telefonů. Jenomže přichází otázka - že by se to projevilo až teď?
Můžeme proto jen doufat, že se situace zlepší a včelky nám nevyhynou...a to říkám i jakožto částečný hmyzí alergik:) kdyby radši umíraly ty potvory vosy!

Když zpěvák jen neotvírá pusu, ale zpívá o "něčem"

5. června 2008 v 19:55 | zazvorek |  Z hudebních vod
Aneb jak rozplakat zpěvačku... ne nadarmo byl klip mé oblíbenkyně Sinéad O´Connor zařazen mezi nejlepší klipy všech dob. Sice je už během celé písničky znát, že s ní cloumají emoce, ale dobře si všimněte konce třetí a začátku čtvrté minuty... nejslavnější slza v dějinách klipu. Tak tedy Nothing compares 2U...
It's been seven hours and fifteen days
Since you took your love away
I go out every night and sleep all day
Since you took your love away
Since you been gone I can do what ever I want
I can see whomever I choose
I can eat my dinner in a fancy restaurant
But nothing, I said nothing can take a way these blues
'Cos nothing com pares
Nothing com pares to you


It's been so lonely without you here
Like a bird without a song
Nothing can stop these lonely tears from falling
Tell me baby where did I go wrong?
I could put my arms around every boy I see
But they only remind me of you
I went to the doctor and guess what he told me guess what he told me
He said: Girl you better try to have fun no matter what you do
But he's a fool

'Cos nothing compares
Nothing compares to you

All the flowers that you planted mama
In the back yard
All died when you went away
I know that living with you baby was sometimes hard
But I'm willing to give you another try
'Cos nothing compares
Nothing compares to you
A ještě něco : nemáte prosím, prosím, někdo dvd s touto dámou? Pěťovo nejde rozběhat:)

Haruki Murakami - Norské dřevo

2. června 2008 v 19:58 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Takže tu zase máme výlet do mysli génia Murakamiho, tentokrát v podobě knihy Norské dřevo (Norwegian wood) pojmenované podle písničky od Beatles, kterou má v oblibě jedna z hlavních postav příběhu - Naoko.
Murakami asi neumí psát pozitivní věci. První jeho kniha, k níž jsem se dostala - Kafka na pobřeží - byla dost ponurá a jakoby se vznášela v mlžném oparu. Norské dřevo je svým způsobem smutnější, ale alespoň se do vás depka dávkuje na pouhých 300 stránkách. Víc by asi nešlo unést.
A o čem to tedy je? Murakamiho čtenáři prý byli trochu zklamaní, že přišel jen s "milostným románem". Tohle ale není žádná slaďárna, sladkobolné citové výlevy plné teatrálních proslovů byste hledali marně. Milostné dvojice (vlastně spíše trojice) zažívají opravdu zvláštní vztahy. Styčným bodem všech je však student Tóru Watanabe, který sám o sobě nemá příliš jasno. Děj se odehrává v letech 1969 a 1970. Tóru vypráví o svém životě a lidech, kteří jím prošli.
Japonské prostředí, láska, smrt, studentský život a sex vždy a všude - tak by se dal obsah knihy shrnout do jediné věty. Příběh sledujeme od chvíle, kdy Tóruův nejlepší (a jediný) přítel Kizuki spáchal sebevraždu. Chodil s krásnou Naoko snad od vždycky a pokaždé Tóra zvali na "rande" ve třech. S Naoko se Tóru nikdy zvlášť nepřátelil; po tom, co se Kizuki zabil, se to ale mělo změnit. Ti dva se začali lépe poznávat, rozvinutí jejich vztahu však stále bránila Kizukiho tragédie. Dvě neuvěřitelně zvláštní osoby. Naoko jakožto éterická, křehká, tragická a těžko uchopitelná postava a Tóru jako její opora. Vytvořili si k sobě pevný vztah, ne snad lásku v pravém slova smyslu, rozhodně ale bez sebe nedovedli být. Až jednou musela Naoko do sanatoria pro psychicky nemocné, vyrovnat se se smrtí Kizukiho a sama se sebou. Tóru si mezitím užíval studentského života a nespoutaného sexu, nikdy ovšem nezapomněl Naoko do sanatoria psát dopisy. Pravdivé; o tom, že se o ni postará a že by jednou mohli být spolu. Cítil vůči ní zodpovědnost a povinnost se o ni starat. Pomoci ji se vyléčit. Dvakrát za ní do sanatoria přijel - přičemž se seznámil s postarší učitelkou hudby Reiko, ze které se po letech v sanatoriu stala jedna z pomocnic. Zároveň také na přednáškách ve škole potkává praštěnou Midori a začíná si na ni zvykat.
Zamiluje se. Ví ale dobře, že slíbil, že se o Naoko postará a pomáhal jí. O Midori jí tedy nic neřekl. Až jednou mu přišel dopis od Reiko - Naoko se v lese oběsila, stejně jako kdysi její sestra.
Každá z osob se tu určitým způsobem s něčím vyrovnává, povětšinou bohužel se smrtí. Naoko se smrtí Kizukiho a své sestry, Midori se smrtí rodičů, Reiko se svou orientací a psychickou poruchou, Tóru nakonec se smrtí Naoko.
Pro Tóra je ztráta Naoko neuvěřitelně bolestivá. Měsíc se v melancholii potuluje po zemi a neustále na ni myslí. Jak sám říkal - se smrtí Kizukiho odešel z Naoko kus její duše; se smrtí Naoko odešel kus jeho. Z letargie ho vytrhne až Reiko, která za ním přijede. Vyspí se spolu - a vidí se naposled. Když Reiko odjíždí, zvedá Tóru sluchátko a volá Midori. Teď už má jasno. Začne znova. S Midori. Jen a jen s ní, tak jak to vždycky chtěl.....
"To jediné, co o studni opravdu bezpečně vím, je, že je strašlivě hluboká. Tolik, že ani není vidět na dno. A tak je ta díra až po okraj plná tmy. Husté tmy, která vypadá, jako by ji navařili ze všech temnot, co jich na světě je."
A co asi dělají mravenci, když venku prší?