Červenec 2008

Fugit hora, ora.

30. července 2008 v 7:28 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Čas běží, modli se.
Zužitkovala jsem svůj rok latiny a jednu tlustou knihu a objevila jsem tak pár zajímavých citátů.
Saepe etiam optime cogitata pessime cadunt. - Často i nejlepší záměr nejhůř skončí.
Ad primium narbor non corruit. - Strom se neskácí po první ráně.
Insanus medio flumine quaerit aquam. - Jen blázen hledá uprostřed řeky vodu.
Mundus universus exercet. - Celý svět hraje komedii/ divadlo.
Quae expetit animus, libenter credit. - Člověk rád věří tomu, co si přeje.
Facilius cadimus quam resurgimus. - Člověk snáze spadne, než se zvedne.
Labitur exanimo bene factum, iniuria durat. - Dobrá věc se z mysli vytratí, křivda zůstává.
Durante causa durat effectus. - Dokud trvá příčina, trvá následek.
Taedet animam meam vitae meae. - Hrozí se má duše života mého.
Vincula da linguae, vel tibi vincla dabit. - Jazyk svůj pouty zkroť, než sám tě želízky spoutá.
Multo se ipsum quam hostem superare operosius est. - Je mnohem težší zvítězit nad sebou než nad nepřítelem.
Qui quae vult dicit, quod non vult audiet. - Kdo říká to, co chce, uslyší, co nechce.
Sinemo ex me quaerat scio, si quaerenti explicare velim nescio. - Když po mně nikdo nežádá vysvětlení, dokážu to vyložit, když to chci vysvětlit na požádání, nedokážu to.
Sine pennis volare haud facile est. - Létat bez křídel není snadné.
Mendaci nesque cum vera dicit creditur. - Prolhanému člověku se nevěří ani tehdy, když mluví pravdu.
Liberae sunt cogitiones. - Myšlenky jsou svobodné.
Castigo te, non quod odio habeam, sed quod amem. - Nekárám tě proto, že tě nenávidím, ale proto, že tě mám rád.
Calamitosus est animus futuri anxius. - Nešťastný je člověk, který má strach z budoucnosti.
Carus erit minime, qui quid scit, ventilat omne. - Nikomu se nezavděčí, kdo všechno, co ví, vyslepičí.
Te hominem esse memento. - Pamatuj, že jsi jen člověk.
Velox consilium sequitur paenitia. - Po zbrklém rozhodnutí přichází lítost.
Anima dimidium meae. -Polovina mé duše.
Prohibenda maxime irainpuniendo. - Při trestání je nejvíc potřeba potlačit hněv.
Flagelli plaga livorem facit, plaga autem linguae comminuet osa. - Rána bičem působí modřinu, ale rána jazykem drtí kosti.
Sakra, proč vždycky všechny obrázky vyfocené vypadají úplně jinak než normálně?:(

No empathy....but what about sympathy?

28. července 2008 v 9:47 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Tak za sebou máme další prazvláštní víkend. Tentokrát celkem nabitý, ať už jde o zážitky, činnosti, nebo emoce. I když to poslední se do toho zahrnovat nedá, to je teď pořád. Tak alespoň malý shrnutí, dokud je to ještě možný....
Tak se mi Péťa konečně jednou dostal před foťák a já ho mohla blejsknout na výsypce s poikama:) Ten překladač vzadu je opravdu estetickej:D Určitě se tam ještě párkrát dostaneme, protože moje odhodlání běhat ještě pořád neopadlo:D Dokud to prostě neuběhnu najednou, neskončim:)
Broučci... po nich nebývají zlý sny. Bez nich ano. Pokud ovšem maminka broučkovi nevypráví pohádku a koťátkách, která uhořela, když zlobila....
Mrcasili jsme a mrcasili:D Po vymrznutí ve štole Martin jsme dostali facku vedrem a vzpomínali na příjemnou zimu v útrobách země:) Někteří teda vzpomínali i na šoky od pana průvodce a leknutí z toho, že za námi určitě bouchnul nějaký plyn či co:D A nálezy? Dobře to dopadlo, jen tak dál;)
Den předtím jsme se ládovali buřty na kopečku ve stínu bříz, někteří měli silné výpadky (přetrvávající do teď), škrábali se o všechno, co roste (případně nabodávali na bodláky:D) a panikařili při jakékoliv zmínce o vosách. A někteří využili svého štěstí začátečníka a ukořistili pro začátek velice zajímavé nálezy:) Fotky nejsou, kdosi je fotil v ravu.....:-P
Taky jsme konečně tvořili. Plakát, po jehož vytisknutí bude následovat "big ekšn" v Teplicích a Duchcově - a ať si rudý bratr třeba políbí pr**l. Jsem zvědavá, jak to bude vypadat, až to vyjede z tiskárny:) Je to hlavně Péťova práce, technický věci jdou mimo mě, takže jsem převzala práci estéta a radila v otázce barev, písma (Gill je perfektní!) a drobností okolo.....Ale na to, že to je náš první plakát, to není tak zlý, i když by to určitě mohlo vypadat líp...Ale i přesto moje uznání, Péťo:-* Takže se během srpna bedlivě rozhlížejte po našich rodných městech, třeba spatříte výsledek naší práce:D
Ikary se taky dokopal k tomu, aby zase kreslil:) trénink, trénink, trénink! Mě to čeká příští rok, i když bych už asi měla taky začít... Už se těším na ten klášter, sice jsem to ještě nikdy neabsolvovala, ale s paní učitelkou to nemůže být žádna hrůza:D A taky jsme trochu fotili (tedy - Ikary fotil a diktoval si - eh:)) - výsledek můžete zkouknout na jeho blogu:) Absolutně bez přípravy, prostě jen tak najednou, jsme to zkusili... A budem na tom pracovat:D
Ta ať svítíčko sluní dál a nejen o víkendech je dobře... Bůh řekl : " Budiž světlo!" A bylo světlo. A Bůh viděl, že to bylo dobré.
Tak ať je to dobré. Bez ale a nenávisti. Protože ta tu nemá co dělat. Pokud tedy myslíte na budoucnost....

Nerez

25. července 2008 v 11:28 | zazvorek |  Z hudebních vod
Naprosto perfektní věc...se Zuzankou Navarovou jsem se už setkala při poslechu kapely KOA a vlastně i jí samotné, ale musím se přiznat, že k Nerezu jsem se dostala až před pár dny díky obsáhlému seznamu hudby v mém "dočasném bydlišti" v Duchcově:)). No a rozhodně to bylo moc milé překvapení... To zkrátka nešlo, nepodělit se o tuhle nádhernou písničku, která je na svou dobu víc moderní, než spousta muziky dneska...
Tisíc dnů mezi námi (z alba Masopust):
Zuzanky je velká škoda....ale snad se tam nahoře má lépe než tady.

Pes, který štěká, nekouše

24. července 2008 v 6:15 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Alespoň většinou. Všude existují vyjímky. Proto by bylo dobré vědět, jak předejít tomu, aby kousl.
Za prvé : dejte mu náhubek. Pak sklapne, stáhne ocas mezi nohy a ani neštěkne. To je to jednodušší řešení.
Za druhé: nechte ho někoho rozcupovat na malinkaté kousíčky, případně rozsápat mu hlavu / rozdrtit tlapou lebku. Pak se vybije, uklidní a jeho agresivita zmizí.
A už zase bude tím pejskem, který sice hodně štěká, ale nekousne. Protože on obvykle opravdu nekouše.

Non multa, sed multos

21. července 2008 v 17:46 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Byla to taková malá odpolední tůrečka na přočištění hlavy. Jelikož ale foťák je momentálně v okupaci, zbyl mi jen mobil a tudíž jsou fotky ještě nekvalitnější než dřív....ale vystihují tu správnou červencovou zazvorkovskou náladu. Nikoliv slova, ale myšlenky jsou důležité.

Král je mrtev. Ať žije král!

21. července 2008 v 13:02 | zazvorek |  Z hudebních vod
Chcete-li pořádnou dávku melancholie vykrystalizované do jedné jediné hodiny, pusťte si Ágaetis Byrjun(1999) od Sigur rós. Mám ráda každé jejich album (poslední zatím nemohu posoudit, ale i na něj přijde řada:)), hodně se mi líbí předposlední Takk, ale po poslechu Ágaetis Byrjun je o vítězi rozhodnuto. A myslím, že ani poslední album na tom nic nezmění, jelikož se na něm prý Sigurs stali přístupnější a trošku veselejší. A to mi k nim nesedí:)
Ágaetis Byrjun (něco jako pohodový start) je severská perla. Neznám jiné další album, které by atmosféru chladivého severu vystihovalo lépe. Skandinávie, ale hlavně Island, je vůbec zvláštní kus země. Pokud můžu soudit, Islanďané jsou velcí podivíni a zpěvák Jónsi jakoby hlásal pocity za všechny jeho krajany. Tvrdá zem, z níž prýští horké gejzíry, stejně jako je tomu u hudby Sigur rós - začnou zlehka, až by vás málem ukolébali k poklidnému spánku, a pak vás udeří přímo do hrudníku. Spadnete na zem, bolí vás kosti i u srdce. U srdce pořádně. Jónsi svým vysokým (pro někoho ukníkaným) hláskem dává podobu veškerým citům, jakých je člověk schopen - kromě agrese a nenávisti vás zachvátí vše, co je možné. Jen byste leželi a v duchu procházeli pustinou, nízkou trávou, pozorovali ledové obrázky za oknem a unikali ve své mysli kamsi do dálky, nedefinovatelné dálky. Sigur vás navedou - nedrží vás ani tu ani tam, jen vám pomáhají najít cestu z reality. A pokud na to máte, necháte se vést rádi. Je to výlet inspirující a hodně pochmurný. Moc smutný. Ale vždycky musíte myslet na návrat, jinak by vás gejzír rozemlel.
Intro - Sigurs vás jemně připraví na to, co vás čeká. Oťukají si vás. Prazvláštní intro...
Svefn-g-englar (něco jako andělé spánku) - pomaloučká píseň, při které byste sebou nejradši flákli do trávy a zírali na mraky. A rezignovali. Jónsiho táhlý vokál opakující stejný motiv má zvláštní kouzlo. Taková zimní ukolébavka.
Starálfur - píseň o zírajícím elfovi. Její překlad (podle mne:))najdete v sekci texty. O těžkostech spánku a snění a modři noci. Skoro až veselé vyvrcholení z ní (společně s textem) dělá celkem milou písničku.
Flugufrersarinn - drásavý a na Jónsiho poměry i níže položený hlas. Jakési volání do dálek schovaných v mlze, možná u moře. Působí to na mne jako prosba - kdybych tak našla texty alespoň v angličtině, třeba bych se dozvěděla víc...ale jinak než v islandštině se skoro sehnat nedají:( Nádherná píseň. Syrová.
Ný batterí - nový baterky. Druhý ze dvou textů, který se mi povedlo najít v aj a přeložit - najdete tamtéž co Elfa. Hodně drsný text. Hudba tišší než obvykle, jemňoučký zpěv vyjadřuje snad smíření s osudem, jenž na hlavní postavu písně čeká. Loučení se s volností. Ke konci opět přichází gradace a gejzír emocí. Přibližně po šesté minutě absolutní vrchol, dál už to vybičovat nejde. Mějte se tu pěkně, já odcházím.
Hjartad Hamast - bamm bamm bamm (tlukot srdce - buch buch buch) - Hodně moc dobrá. Začíná zastřeně, Jónsi jakoby nám vyprávěl o jeho prapodivných myšlenkách. Hudba nezvyklá, taková noční, barová - ale pouze při "vyprávění". Vybaví se mi zničení zoufalci, kteří nad ránem sedí osaměle u stolu a potřebují se vypovídat. Na pozadí zní jeho vysoký vokál, který nakonec zůstává samotinký a pěje cosi o svých pocitech.
Vidrar Vel Til Loftárása - dlouhý a tichý rozjezd, hodně klavíru. Opětovné uklidnění, lehký zpěv. Dobrá na přemýšlení, ale i fantazírování. Odplujete na plátcích květin a budete chytat motýly. To když vás ke konci zastihnou smyčce a změní náladu celé písničky. Louka.
Olsen Olsen - sedí mi po hudební stránce, ale zvláštní je, že bych sem dosadila jiný zpěv. Ne že by se ke kytaře nehodil, naopak, ale na mne je zde až moc jemný a táhlý. Až v momentě, kdy se z jednoho vokálu stávají dva, pak teprve je to kouzelné. Hlavně když se na scéně objeví hoboj, který evokuje pohádky, ovšem opět originálního rázu. Nakonec vše šťastně dopadlo a koná se oslava za zpěvu prostých lidí:)
Ágaetis Byrjun (pohodový začátek) - asi nejvíce písničková záležitost (což u Sigur znamená více vokálu a méně instrumenálních partů:)). Viděla jsem Jónsiho hrát ji živě - jeho procítěnost tomu dodala úplně jinou atmosféru. Nevím, o čem píseň je, ale být to lovesong, nechám se na to sbalit hned:) Zní to jako povídání si, bezstarostně, o čemkoliv, co nás zrovinka napadne.
Avalon - nejtišší a nejklidnější song. Vybaví se mi mlhy Avalonu, vidím řeku a na ní pluje loďka zahalená v šeru....
Vzhledem k tomu, že většina těch videí je amatérská, je na nich alespoň znát, jací lidé Sigur rós poslouchají:)

Osli žijí dlouho

21. července 2008 v 10:40 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Jeden postřeh - osli žijí dlouho. A krávy navěky. To by měli Krišňáci radost...
A komáři? Komáři štípají.

O jablečném octu a kyselých citronech

20. července 2008 v 17:56 | zazvorovec podivný |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Tak jsem konečně částečně překonala svůj strach z výšek:) Nojo, už to tak bude, přemluvil mě a já lezla:) Držela se úchytů, mačkala nožky v lezačkách a padala do žíněnky na boulderu:) A taky se ho držela na bobové dráze, podělaná strachy, ale šťasná. Ačkoliv zase jen dočasně. Svištíte (no dobrá, tak tedy přiměřeně rychle jedete) na bobu, nohy zkroucené, ale nepomlácené, povlávající vlasy a objetí, alespoň na chvilku, než zase bude svítit sluníčko... Objetí ve tmě, která je pořád hlubší a hlubší, děsivější a smutnější, pořád ale s jednostrannou nadějí, že sluníčko vyjde... Svítí sice, když se díváte na rozmazanou krajinu utíkající venku az oknem, ale v ten moment jakoby utíkalo i něco jiného a už se to snad nemělo vrátit. A to vám vžene slzy do očí, už zase, ale dá se něco dělat? Cokoliv, na co sáhnete, se kácí pod rukama. Všechno padá do tmy, do hluboké studny plné můr. A duchů a strašáků. A čas plyne. Plyne zběsilou rychlostí a nenechá vás v klidu. Není nic horšího než čas, který ubíhá a vy víte, že už nestíháte. A že i když hrozně moc chcete a bičujete svoji vůli a všechny myšlenky jen k jediné věci, stejně ho nedoženete. Protože už vám to řekl.
Chtěla bych slyšet tvoji píseň
která by mne uklidnila
ukolébala k spánku
ukonejšila, když pláču.
Vím, že tě nikdy zpívat neuslyším
- nemáš rád svůj zpěv -
ale když mi hraješ, duchové odchází
aby v noci zase přišli, jenže
ty mi přece nemůžeš hrát věčně.
Před pár dny jsem snědla mísu kyselých citronů
a nebylo to dobré
pálilo to v žaludku
leč břicho nebolelo, břicho ne
je to kyselé, kyselé!
Nedá se to zajíst
ani vanilková zmrzlina nepomůže
chtělo by to odletět a
vzít mísu s sebou
všechno z ní vyklopit
a pak ji zahodit.
Jenže nemám křídla
a svatozář? Pche.
Utéct? Nohy neposlouchají.
Snad vylézt na vysokou horu a
rozhlédnout se.
Zavolat orly.
Na jejich křídlech uletět
a pak už se všem jen smát.
Před spaním jsem vypila
sklenku jablečného octa.
Ne, nechutnala mi.
Kalich hořkosti?
Kyselosti. Do dna.
Zkoušela jsem vycucat kostku cukru.
Rozpustila se
ve slané vodě
v kapkách slané vody.
Citrony nepřestanou být žluté
nebe modré
a tráva zelená
tma však může být temnější
a duchové strašnější.
Jen prosím nepřestávej
zpívata hrát.
Ať píseň neskončí
ať hudba hraje dál.

Smrt je sestra Spánku

18. července 2008 v 11:38 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Smrt, zvláštní to věc. Nikdo, kdo na vlastní oči neviděl sebevraždu, neúčastnil se tragické nehody nebo nemá těžce nemocné příbuzné nikdy pořádně nepochopí, že pach smrti je všude, úplně. Visí stále ve vzduchu a nikdy se nelze spoléhat na to, že zrovna zde bude vzduch čistý.
Ostatně proč se v naší kultuře na smrt pohlíží jako na něco tragického, jako na absolutní konec všeho? Samozřejmě, vědecky je podloženo, že po smrti je s člověkem skutečně konec. A je správné tomu věřit. Byli jsme stvořeni proto, abychom jednou zase zmizeli. A to je taky správné. Alespoň pokud můžu mluvit za sebe - já bych tedy věčně žít nechtěla:) Je těžké se se smrtí smířit, ale dokud se jí budeme bát jako čert kříže, jako něčeho zlého a neodvratného, v ničem nám to nepomůže. Vždyť i Tolkien v Silmarillionu píše o daru,který Ilúvatar věnoval lidem - smrt, život omezený časem. Obrovské štěstí pro člověka.
V jiných kulturách je smrt pokládána za něco krásného, je to důvod k oslavě. Vždyť mrtvý teď vstupuje do světa, kde se konečně bude mít dobře a žít v blahobytu - a že většinou mu toto na zemi přáno není. Nebo je to jen další stupeň bytí, jako se tím řídí třeba v Indii. Lidé v Domě umírajících jsou se svým osudem smířeni a dokáží být i šťastni; věří, že jejich další převtělení jim přinese něco hezkého.
Proč se tedy smrti tolik bojíme?
Považujeme ji za konec putování, za konec pulsu, za temno a zlo kdesi daleko,kde už nic není. Osobně můžu říct, že se více než vlastní smrti bojím toho, že zažiju smrt blízkých. Každý by se měl smířit s tím, že jeho život má jen určité trvání - a to pro mne není kámen úrazu. Horší je přijít o člověka blízkého, přijít o vzpomínky... To je ta další věc, kvůli které považujeme smrt za zlo. Možná, že bychom se jí báli méně, kdybychom věřili, že to přeci jen ještě není absolutní konec...Ovšem těžko se zbavuje zavedených zvyklostí.
Znám člověka, který se smrti nebojí. Tvrdí, že už zažil úplně všechno, co zažít mohl a co chtěl, víc prý už nejde. Už ho nemá co překvapit. A do důchodového věku má ještě celkem daleko. S takovým přístupem se pak na smrt můžeme dívat jako na něco přirozeného. Není to fajn, říct si na sklonku života: "Zažil/a jsem toho spoustu, dokázal/a jsem vše, co jsem chtěl/a a bylo mi dobře." ?
Kdo navštívil výstavu Six feet under v Drážďanech (která bohužel v březnu skončila), určitě mi potvrdí, že na smrt se dá dívat z různých úhlů a ač pro někoho morbidní, pro mě byla zajímavá.
A jelikož nevím, jestli za dva roky náhodou nebudu potřebovat domácí práce uspořádané v nějakém cyklu, mám tu pár věcí, co vznikly za poslední dny a týkají se tohoto tématu. Jsou to ale zatím jen nedomrlé výtvory, za ty dva roky by ještě musely projít důkladnou úpravou:)
----
Hned první z nich se jmenuje stejně jako článek Smrt je sestra Spánku. Levá postava znázorňuje spícího člověka. Modrá, protože se pohybuje ve světě snů; červená, protože v něm stále tepe puls. Pravá postava je duše, která se už odporoučela do krajin, z nichž není návratu. Bílá je duše i tělesná schránka zbavená života. A černá, protože puls už vyprchal.
----
Duch mezi živými. Barevné kruhy jsou hranicí mezi koncem a realitou. Jsou to sny ve stavu na pokraji smrti. A bílá poloprůhledná postava už pochází ze světa mrtvých. Duch, který zve k sobě, do svého světa.
----
Bloody Mary. Koláž ze zvětšených obrázků krve se spící ženou ve středu. Je to hra o to, kdo pohltí koho. Souboj spánku a rudé. A co se stane se ženou? A co krev?
----
Sound of Silence. Michael Stipe v levém rohu má černé brýle - schovávaná s tím, před čím se schovat nelze. Čekala jsem, až nám na balkoně bude svítit sluníčko, abych "osvítila" Michaela jakožto dosud žijící osobu. Schody zvou dál a dál, okno - prázdný čtverec - je ticho. Je po smrti ticho?
----
Na závěr ještě jedna koláž staršího data s názvem Meds, která tu původně být neměla, ale když už se týká stejného tématu...Prášky proto, že jsou častým prostředkem sebevražd. Opět zvětšeniny (i nezvětšeniny:)) krve. Bílá silueta značící pocit prázdnoty těsně před smrtí. Šašek v levém dolním rohu je výrazem pocitu, který má většina lidí před tím, než spáchá sebevraždu. A v levém dolním rohu je taktéž záměrně.

High Hopes...

16. července 2008 v 9:24 | zazvorek |  Z hudebních vod
Floydy zná asi většina návštěvníků těchto stránek. A někteří je dokonce i poslouchají. Takže tyhle písničky asi nebudou žádnou převratnou novinkou a ač sem samotné písničky dávám jen nerada, tyhle jsou teď hodně aktuální. Mají tu své místo. A to i přesto, že léto má být veselé. Bylo. Není. Bude.
High Hopes
Beyond the horizon of the place we lived when we were young
In a world of magnets and miracles
Our thoughts strayed constantly and without boundary
The ringing of the division bell had begun

Along the Long Road and on down the Causeway
Do they still meet there by the Cut

There was a ragged band that followed in our footsteps
Running before time took our dreams away
Leaving the myriad small creatures trying to tie us to the ground
To a life consumed by slow decay

The grass was greener
The light was brighter
With friends surrounded
The night of wonder

Looking beyond the embers of bridges glowing behind us
To a glimpse of how green it was on the other side
Steps taken forwards but sleepwalking back again
Dragged by the force of some inner tide

At a higher altitude with flag unfurled
We reached the dizzy heights of that dreamed of world

Encumbered forever by desire and ambition
There's a hunger still unsatisfied
Our weary eyes still stray to the horizon
Though down this road we've been so many times

The grass was greener
The light was brighter
The taste was sweeter
The nights of wonder

With friends surrounded
The dawn mist glowing
The water flowing
The endless river

Forever and ever
Hey You
Hey you out there in the cold
Getting lonely, getting old, can you feel me

Hey you standing in the aisles
with itchy feet and fading smiles, can you feel me
Hey you don't help them to bury the light
Don't give in without a fight

Hey you out there on your own
Sitting naked by the phone would you touch me
Hey you with your ear against the wall
Waiting for someone to call on would you touch me
Hey you would you help me to carry the stone
Open your heart I am coming home

But it was only fantasy
The wall was too high,
as you can see

No matter how he tried
he could not break free
And the worms ate into his brain


Hey you out there on the road
Doing what you're told,can you help me
Hey you out there beyond the wall
Breaking bottles in the hall, can you help me
Hey you don't tell me there's no hope at all
Together we stand, divided we fall.