Kalimera!

7. července 2008 v 8:24 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jásu! Prázdniny ještě ani pořádně nezačaly a já už mám dovču za sebou. No, alespoň už teď nemusím řešit, kde seženu opalovák a podobné zbytečnosti:)
Řecko pro mne bylo letos premiéra. Těšila jsem se, že zase poznám jinou "jižní" kulturu - Španělové a Španělky už mi tak trochu lezou krkem a chtělo to nějakou změnu=) Premiérou pro mne byl i let letadlem - takhle vystrašená už jsem zase dlouho nebyla:D Když jsme stáli na parkovišti u Ruzyně a nad námi to lítalo jako někde v New Yorku, jen jsem odhadovala, které z těch air busů se na nás zřítí:) Jakmile jsme nasedli do letadla, stáhnul se mi žaludek úzkostí a očekáváním, jaké že to létání tedy vlastně je. Ale blinkací pytlíky byly pro jistotu hned v kapse na sedačce, to kdyby ta moje úzkost nevydržela:D
Nejdřív jsem jen zaraženě seděla v sedadle a s hrůzou koukala, jak nabíráme rychlost a už už se odlepujeme ze země... "Ježiš, vždyť jsme strašně vysoko!" nebo "Nejedeme nějak moc rychle?" - a máma se mi smála:D Nedivím se jí:) Když se mi pak ale během cesty povedlo uzmout místo u okýnka místo malé ségry, byl to pro mne zážitek. Vidět ty naše červené stříšky a pak i hory kdesi daleko (při cestě tam jsme nevěděli, kde se nacházíme) z výšky 12 km, to se mi moc líbilo. A letět nad mraky jako nad bílou peřinou a všud euž pak jen šmoulí modrá...:) Po dvou a půl hodinách už nás čekalo hladké přistání v Soluni, odkud nás autobus ještě hodinu a půl vezl k cíli naší cesty - městečku Leptokarie na Olympské riviéře. Přivítalo nás panorama pro Čechy nezvykle vysokých horských masivů, zamlžených (věčně, až na jednu vyjímku na ně nikdy nebylo pořádně vidět), ale krásných.
Bydleli jsme v malém hotýlku s neuvěřitelně milým personálem (který se snad skládal jen z pana recepčního, moc sympatického strého pána, paní - těžko říct, jakou funkci zastávala, taktéž moc milou, a dvou uklizeček) a klidným okolím. Co mne ovšem vyneslo do nebeských výšin byl fakt, že mám celý pokoj včetně koupelny a kuchyňky jen a jen pro sebe:)
A jak probíhal celý ten týden? V neděli jsme dorazili, v pondělí oťukávali blízké okolí (rozuměj cachtali se v moři:D) a vyzkoušeli k večeři řecké speciality (souvlaki,ač je to maso, mi moc chutnalo a nemohla jsem si ho nechat ujít, když už se takhle jmenuje deska od Slowdive:)Musela jsem přece zjistit, co je to zač:)). V úterý jsme spíše lenošili a opět "testovali" moře (příjemně teplé a - co je hlavní - čísté, že pořád vidíte na dno), ve středu nás pak čekal celodenní výlet.
Místo plavby lodí jsem si vyprosila výlet na Meteory, skalní kláštery. A myslím, že nikdo z nás nelitoval. Cesta k nim trvala asi dvě a půl hodiny, ale to, co nás čekalo v cíli, bylo nezapomenutelné. Ona i cesta byla zajímavá. Krajina kolem obr města Larrisy je liduprázdná a využívaná pro zemědělství, samý kopeček a hora, ale v minulosti se stala jedním z nejstarších center osidlování Řecka. Archeologické vykopávky tomu nasvědčují, nehledě na to, že když jsme jeli tam, hned vedle silnice byli vidět archeologové rýpající se v nových nálezech. Byla kvůli tomu zastavena i stavba nové silnice. Takže jsme viděli řecké archeology v akci - to by bylo něco pro otecka!:) O zdejším kraji se také vypráví, že v jeho kopcích sídlili kentauři. Když projíždíte děsivě osamělou krajinou, nemáte jediný důvod, proč tomu nevěřit.
Nakonec jsme konečně dorazili do malého městečka na úpatí Meteor.
Vše jsme zatím musela fotit z autobusu, ale i tak to byl zážitek... vjížděli jsme do skal po divokých serpentýnách a s každou zatáčkou se před námi otvíraly nové a nové pohledy jako z nějaké tajemné mystické pohádky. Nejsou to skály, jako třeba naše Prachovské - tyhle jsou vysoké a mají v sobě cosi - to je právě to, ani to neumím popsat:) Rozhodně není čemu se divit, že právě tohle místo si kdysi kneží vybrali pro svůj život. Ze všech stran vás obklopují skály a stromy a dýchá na vás tajemno. Těžko popsat, tohle člověk musí vidět sám. Ani fotky nemají tu možnost to zachytit. Obzvlášť, když je pořizujete za jízdy z autobusu:D jinak by to ale ani nešlo, silničky jsou tak úzké, že vedle sebe sotva projedou dvě auta. Ten dojem musíte vstřebat, nebo alespoň mně to trvalo celou cestu.
Naše první zastávka se konala u kláštera zvaného Velký Meteor. Klášterů bylo kdysi celkem 24, dnes jich zůstalo pouze 6, z nichž přístupné jsou čtyři. Ve zbylých dvou žijí kněží, kteří nesmí přijít do kontaktu s lidmi zvenčí. Jsou to všechno pochopitelně kláštery pravoslavné (kupodivu v Řecku:D), mužské i ženské. Ještě na začátku 20. století se k nim dalo dostat pouze po visutých mostech, lanových žebřících nebo v sítích. Možná jste také viděli film Ukradli torzo Jupitera (jako malá jsem na něj u babičky zírala pořád:)) s Gerardotovou, v němž ani tehdy ještě neměli úplně ideální přístupové cesty. Jak se nahoru dostali první kněží, to rpo mne bylo záhadou. Nešlo mi do hlavy, jak tak obrovské homoly mohli vyšplhat jen holýma rukama a bez jakýchkoliv jištění...a hlavně jak tehdy dokázali, pouze pomocí zmíněných lan a sítí, vybudovat tak obrovské kamenné komplexy. No, šikulové:)
Ani se nedivím, že kněží zůstávají v klášteře - těch schodů, co jsme museli v úmorném vedru vyšlapat, bylo opravdu hodně:) Prohlédli jsme si také malé muzeum dokumentující pravoslavnou liturgii, zvyky, fotografie a obrázky ze života mnichů, záznamy z dob válek s Turky, mnišská roucha atd... A pak už jsme se vydali k druhému klášteru, tentokrát malinkatému a ženskému. Zastávka zde byla krátká, nahoru dokonce ani nešplhali všichni:) Ale my to vydrželi a máme zase další fotky...
A pak už před námi byla jen cesta zpět. Zastavili jsme se také v dílně na výrobu pravoslavných ikon, kde jsme mohli pozorovat, jak se vyrábějí originální reprodukce starých ikon. Také pěkný zážitek:)
Ještě jsme si ale udělali jednu zastávku, a to v posvátném údolí, kde prý žila kdysi dívka, jež uměla léčit nemocné. Proto jí zde byl postaven malý kostelík a každý, kdo tudy projíždí, se zde zastaví, aby se osvěžil v průzračném pramenu řeky, který zde vyvěrá, a stal se tak zdravějším a krásnějším. Je to průrva mezi Olymspkým pohořím a dalšími (už zase nevím jméno:D) horami, která podle pověsti vznikla tak, že se Zeus rozzlobil a bleskem rozdělil kdysi pospolité pohoří. údolí jsem zkoumala už při cestě tam a netušila jsem, že se tam nakonec vrátíme:) Je to moc krásné místo a stejně jako předtím v Meteorách, ani tady se není co divit, že slouží jako vhodné prostředí pro spoustu pověstí a relaxaci.
I já jsem se napila a omyla obličej, ale vsledek se zatím nějak nedostavil, tak nevím:) Má to nějakou záruku? Že bych to reklamovala!=)
Čtvrteční dopoledne jsme pak strávili na pláži, odpoledne jsme už ale takové štěstí neměli - bylo zataženo a vlny se rozdivočely až moc, takže jsme se jen procházeli na pobřeží a hledali škebličky. Že jsme našli jen samé slávky, to snad radší nezmiňovat:)
Večer jsme si vždycky zašli někam na jídlo, buď do malých taveren, nebo jen tak do fast jídelen (blee, ještě teď se stydím az to, že jsem tam byla:)). Řekové jsou úžasně milí a přívětivé lidé, přesně jak se o nich vypráví. Jsou pohostinní, všímaví a vstřícní. Navíc jsou už na Čechy zvyklí, takže není problém se tu za pomocí rukou a nohou domluvit na čemkoliv. Je srandovní je poslouchat, jak se snaží něco žblebtnout češtinou (radši nechci vědět, co si museli myslet o nás, když jsme mluvili řecky:D). Jen ten jejich styl života se vstřebává pomalu... člověk západní, zvyklý na to, že ho někdo neustále někam honí a musí tohle a tamhleto pak zůstává koukat, když pozoruje Řeky. Ti mají na všechno dost času. Není kam spěchat, vždyť zítra je taky den. Popovídat si s prodavačkou, zajít si na drb na trh s ovocem a zeleninou(mimochodem, trhy jsou fajn, jen je tam strašně moc lidu:)), chodit si po silnici, aniž by je cokoliv vzrušovalo, líně sedět a žvýkat si vkoutku úst cigárko, jako náš pan prodavač, to je jejich pohodička. Ačkoliv jsme třeba z hotelu ven a zase zpátky přes den prošli desetkrát, vždycky nás starý pan recepční a jeho "kamarádka" pozdravili, většinou česky. A vždycky s úsměvem na rtech, který Řekové neztrácí snad nikdy. Ano, tloustnou a tloustnou, jedí a jedí, ale pořád si jich cením víc, než vlezlých a otravných Španělů. Tak yje znát, že Řekové mají silný vztah k rodině. Děti jsou všude a Řekové se o ně hezyk starají. A školka, na kterou jsem narazila náhodou, když jsme se kolem železniční tratě vracela do hotelu, mě taky mile překvapila:)
Co je ale nepříjemné je neustálá přítomnost toulavých psů. Ráno a večer je najdete všude, vlezou i do restaurací a majitelé je ani nevyhodí. Vždycky někde vyžebrají kus flákoty, kterou jim cíťové turisté dají. Jakmile se vás chytnou, jsou schopni s vámi chodit po celém městě, dokud to neomrzí vás a něco jim dáte, nebo dokud neuvidí něco lákavějšího. Jednoho jsem vyfotila časně ráno, když jsem zase nemohla spát a venku byl ještě úžasný klid:) To jsem pak vždycky kreslila (viz Pokusy o tvorbu)nebo si četla a užívala ticha, než se probudí plážoví povaleči:)
V pátek jsme si pak půjčili auto a vyrazili na výlet. Prvním cílem byla "magnetická"? hora Lifidra. Nachází se zde místo, jen kousek, kde voda teče do kopce a auta bez motoru ho to táhne nahoru. Přišlo se na to při stavbě oné silnice, kdy stavařům začal popojíždět těžký válec do kopce, sám, bez řidiče. Takže jsme to také chtěli vyzkoušet:) Vylili jsme půl pet lahve a opravdu - voda začala téct do kopce, ne dolů! Na fotkách se to možná nezdá, ale ten kopec byl vážně celkem prudký, žádná ušmudlaná rovinka. Akorát na fotkách to nejde vidět...
Pohyb holt zachytit nelze:D Pak jsme ale nasedli do auta s tím, že tedy pojedeme zpátky. Po zařazení neutrálu a bez motoru nám najednou začalo auto couvat do kopce!!! To byl šok. Jen jsme seděli a prekvapení zírali, že je to skutečně tak. Auto couvalo do kopce... asi to ej tak, že čím těžší, tím lepší:)už se nedivím, že jim to vytáhlo válec!! Máme to i zdokumentované kamerou, takže později třeba...
Pak jsme se ještě pokochali výhledem na Olympské pohoří všude kolem nás, já si pobásnila o tom, jak by bylo krásné tu žít a pást ovce a jen tak si koukat na ty kopce...a pak už jsme to díky ségře měla na triku pořád:) Neustále mi povídala, jak si vezmu nějakého horala/baču a když bude starý, vykoupu si ho v léčivém pramenu a bud emi krást kukuřici:D Jinak yt ovce tam skutečně byly...
Pak jsme využili auta k tomu, aby nás dovezlo k nedaleké pevnosti, která sloužila i jako rozhledna. Pravda, rozhled je odtud nádherný:) Alespoň jsme s epodívali, v jakémže moři se to koupem:) Jen to vedro, to vedro... Za celý týden nám nebylo ze sluníčka tak zle, jako když jsme se škrábali nahoru k pevnosti. Bylo to taky kolem poledne... Zážitek máme proto zkreslený vyčerpáním a čůrky potu:) Stejně s emi tu ale líbilo...
Dokonce jsme překonala i svůj strach z výšek, už podruhé:) Poprvé to bylo na Meteorách..jinak to ani nešlo, když jsem chtěla fotit:) Byly to dost krkolomné polohy:D
Večer nás pak, naštěstí už v Leptokarii, přepadla bouřka. Vypadalo to na chvíli, ale té vody.... valila se nám přímo pod hotelem, že jsme si mysleli, že snad přijdou záplavy... Ale ráno už bylo zase sucho. Zkusila jsem to vyfotit, tak snad to bude alespoň trošku vidět....
Další fotky (a ještě přibudou) najdete v Galerii - Místa - Řecko 08. A ještě speciálně kvůli Péťovi hlásím fotky z třídního výletu na Mácháč - najdete tamtéž.
Snad se tam ještě někdy podívám, kdo ví. Meteory i údolí byly opravdovým zážitkem a rozhodně nelituji toho, že jsem pořád víceménně bílá a neopalovala jsem se u moře, zato jsem viděla spoustu z řecké přírody a kultury. A toho si cením víc, než rakoviny kůže (příhoda s "rakovinami" z pláže se mi už taky neodpáře:D) a snědé barvy, kterou stejně se svými předpoklady nikdy mít nebudu.
Takže, loučí se s vámi zazvorek plný zážitků svým obvyklým ksichtícím se pozdravem!!:)
 


Komentáře

1 zazvorek zazvorek | 7. července 2008 v 9:08 | Reagovat

Omlouvám se za překlepy, píšu jak čunče:)

Ale ty usekaný fotky mě vážně štvou...a přitom s emi to předtím nestávalo:(

2 Ikary Ikary | 7. července 2008 v 18:47 | Reagovat

k posledni fotce.. MEEEEEE

3 Veki Veki | Web | 7. července 2008 v 19:48 | Reagovat

Jé, to musela být moc pěkná dovolená. Letos poprvé poletím letadlem, takže se obávám, že ty blicí pytlíky možná i užiju.

Ani se nedivím, že bylo Olympské pohoří pořád v mracích, já bych taky jako bohyně nechtěla, aby mi někdo čuměl do obýváku. :-)

Moc ráda bych zažila tu atmosféru Meteorů, musí to být úžasné...alespoň ty fotky tak vypadají.

Za ovce se nestyď, musí to být fajn celý den na širých pláních...

4 zazvorek zazvorek | 8. července 2008 v 5:07 | Reagovat

Ikary: spíš beeee:)

Veki: já právě taky letěla poprvé, takže jsem měla hrozný strach:)

Je to fakt, měli to nahoře dobře zmáknutý,aby měli soukromí:D

Mně ta představa života v horách láká moc, ve městě mi není úplně ideálně - neříkám být tam celý život, ale alespoň část z něj strávit takhle v klidu...

5 Veki Veki | Web | 8. července 2008 v 13:54 | Reagovat

ZAZVOREK: Možná, že proto jsem ráda, že jsem se přestěhovali z Liberce do o poznání menší Chrastavy. Jediné, co by tu mohlo být přívětivější jsou lidé. Horalé jsou lidé dobří, každému pomohou a nikoho nenechají ve štychu..narozdíl od těch věčně spěchajích bláznů ve městech.

6 zazvorek zazvorek | 9. července 2008 v 5:12 | Reagovat

Teplice jsou sice menší město než Liberec,ale i tak si tu nepřipadám nejlíp... je neuvěřitelný, jak zlý lidi a jaký svině můžou být, i když tohle je problém všude, nejen tady u nás. Chci pryč:)

7 Nikoch Nikoch | 9. července 2008 v 23:22 | Reagovat

Ty raději pomlč o tom jaký jsou lidi svině a jak jsou zlý. Patříš mezi ně!

Ted mě třeba ukamenuj, Peťo.

8 zazvorek zazvorek | 10. července 2008 v 6:17 | Reagovat

Nikoch : mohla by sis to odpustit?

9 zazvorek zazvorek | 10. července 2008 v 6:18 | Reagovat

Nikoch: a zmiňuju tam snad někde tebe, že se tak čertíš? Můžeš mě nechat laskavě být?

10 Nikoch Nikoch | 10. července 2008 v 12:02 | Reagovat

To byl jenom takovej dodatek :)

11 Marduk Oliver Marduk Oliver | 15. července 2008 v 16:03 | Reagovat

brzdil bych s těma dodatkama, Nikoch.

12 chobotnicka chobotnicka | 29. července 2008 v 14:21 | Reagovat

:-))))))))))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama