Září 2008

La Dolce Vita aneb krásné babí léto:)

26. září 2008 v 15:23 | zazvorek
Konečně je zase hezky. A konečně zase po roce chodím denodenně ze školy s kapsami nabouchanými jak sysel - s minikrosnou na zádech a učebnicemi v ruce sbírám kaštany ve velkém:) Občas se teda sbírání zvrtne v infantilní válku o to, kdo koho trefí nevyloupaným kaštanem víc, případně do zneuctívání našeho slavného "komunistického" památníku v Lipovce (to když hážete kaštany do sochy a řehtáte se, když se trefíte onomu pohlavárovi do hlavy:-D) - ale to pouze v případě, že jste ve společnosti lidí choromyslných:) Seminářová procházka po historických Teplicích byla taktéž milá, brzy ukončená, tudíž jsme skončili sedíce na trávníku před naší jídelnou, údajně jako Alenky v říši divů:) A pro dokonalý dojem kolovaly Baruščiny srdcové a srdeční brýle mezi námi a vzniklo toto naprosto ujeté foto nazvané Ústavní modř.
Kaštan (15.5. - 24.5./12.11. - 21.11.) je prý plný dojmů a emocí. Mohu potvrdit, obzvlášť když je má svěřovat své milované Lípě, se kterou má tvořit ideální soužití:)Hm? Lípo lipová, dnes večer tě čeká Casablanca:-D a zítra trilobiti:)
A tak dny plynou a všechno se barví a času je málo. Na všechno. Ale jak řekla jedna osoba: stromy se mají opečovávat a má se s nimi povídat. Stromů je plný les, ale jen z některých se dá postavit dům. Ten zbytek je uvnitř prohnilý. Proto je dobré všímat si stromů a hlavně je taky nenechat uhnít. Obzvlášť, když se už na nějakém pár let staví. Byla by škoda nechat dům rozestavěný.
Pár lidí by také potřebovalo - Barušky R. oblíbený výraz - HEAD SHOT. Ale totální. A třeba dvojitej. HEAD SHOT, HEAD SHOT...tututututt. Ale jinak myslíme celkem pozitivně a dny si kazit nenecháme:)
Do Prahy zavítali Coldplay. Možná, že kdybych tušila, že je NĚKDO najednou taky poslouchá, třeba bychom se na ně také jeli podívat:) Ale nevadí, třeba se zase ukážou...People jsou prostě Yellow:)
Skvělá zpráva pro příznivce animovaných filmů určených nejen dětem: AniFest se z poloviny přesouvá do Teplic! Od letošního listopadu (20.-22.) tedy bude napůl v Třeboni a napůl v našich uhelných Teplicích. Toto má být pozvánka - takže ráda vás tam uvidím:)
A ještě jedno dobře myšlené varování: od října si začínám dělat řidičák. Upozorňuji proto na zvýšený stav nebezpečí na teplických silnicích (v mém případě i chodnících:)) a doporučuji po dobu do května příštího roku přepravovat se po městě zásadně hromadnou dopravou:-D


Haruki Murakami (potřetí) - Na jih od hranic, na západ od slunce

17. září 2008 v 19:47 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Haruki Murakami potřetí. Tentokrát s asi nejsmutnějším dílem, milostným příběhem.
Vypravěčem je Hadžime, muž se slibně rozjetou kariérou a spokojenou rodinou.
Jeho příběh se začíná odvíjet již v dětství, kdy trpí tím, že je jedináček. Automaticky je tak za toho divného a vyřazeného z kolektivu. Tehdy to zkrátka tak chodilo...
Je mu přibližně 12 let, když se seznámí s Šimamoto, kulhající dívkou, která je také jedináček. A tak se lidí straní společně:) Poslouchají spolu nahrávky na deskách, povídají si, chodí spolu ze školy. Ale oběma je pouhých dvanáct let a jak moc si v tomhle věku může člověk uvědomovat, co zrovna prožívá? Rozumněli si; až moc na to, jak byli mladí. Když se pak jednou vzali za ruku, měli pouze zvláštní pocit sounáležitosti, ale dá se už mluvit o lásce?
A pak se již neviděli. Hadžime se odstěhoval, přišla střední škola a noví známí. Hadžime si našel dívku, ale jelikož mu dlouhou dobu nechtěla dát to, co 17 letý kluk potřebuje, kompenzoval si to u její sestřenice. Neměl ji rád, jen mu něco scházelo. A tak o svou dívku brzy přišel. A pak už se také neviděli.
Celou tu dobu však myslel na Šimamoto. Přemýšlel, co se s ní asi tak stalo, kde může být a zda se ještě někdy potkají. Moc mu chyběla; jak sám tvrdí, byla jediným člověkem, se kterým mohl a chtěl mluvit a kterého potřeboval. A i když mu tehdy bylo pouhých 12, vryla se mu do paměti takovým způsobem, že ji miloval.
Hadžime třicátník, který si otevřel dva prosperující jazzové bary, má rád svou ženu a své malé dcery. Na první pohled idyla - a Hadžime je v podstatě šťastný muž. Přesto mu ale chybí takové to cosi... štěstí, které ale není takové, jaké se zdá být. Něco chybí. Šimamoto?
A Hadžime, který jednoho dne ve svém baru opět potká milovanou Šimamoto. Je z ní krásná žena, jež se zbavila svého kulhajícího defektu. Krásná žena plná tajemství a otázek, na něž se v celém příběhu nedočkáme odpovědí. A Hadžimeho to vše spaluje....
Šimomato se objevuje jen občas, většinou za jemného deště v noci. Přichází, aby zase odešla. Miluje, aby miloval Hadžime. Hadžime nalézá a zase ztrácí. Komplikovaný vztah, který nepotřeboval slov.
V okamžiku, kdy se výlet k řece změní téměř v tragédii a láska málem skončí smrtí, se dostávají do bodu, odkud už není návratu.
Hadžimeho ubíjí pocit, že má svou ženu pouze rád. Šimamoto miluje. Nemůže myslet na nic jiného, proto se z něj stává workoholik a pravidelný plavec, aby celou svou podstatu zaměřil pouze na určité věci. Ne na ni.
Hadžimeho žena to ví. Zeptala se jej, jestli si našel někoho jiného a jestli ji chce opustit. Hadžime by jí rád vše vysvětlil. Jeho žena jakožto silná osobnost, na které se nesmí nic poznat, ho pouze žádá o to, aby ji řekl, zda s ní chce zůstat nebo odejít se Šimamoto. A Hadžime tráví noci beze spánku a přehrává si celý svůj dosavadní život....
Pak přichází noc, tajemná, plná šílenství. Šimamoto nezná žádné střední cesty. Buď anebo. Celý, nebo vůbec. A Hadžime se pro ni vzdá všeho. Řekne jí, že tedy volí cestu s ní. Vše vypadá téměř idylicky, těžké bude jen vyrovnat se se ztrátou rodiny. Tajemná noc...tajemná.
Ráno tu ale Šimamoto není. Není a nebude - a už se nikdy neobjeví. Hadžime se pro ni vzdal všeho. Ale není tu. Proč? Nedozvíte se. Na jednu stranu je škoda, že o Šimamoto nevíme nic, pouze to, že měla malé děťátko, které umřelo a jeho popel jela s Hadžimem vhodit do řeky. Nic víc. Na druhou stranu je to snad dobře. To ej klasický japonský styl. A podněcuje fantazii.
Hadžime se vrátí k rodině a zůstane s ženou. O oné zvláštní noci jí nic neřekne a časem se vnitřně smíří s tím, co se stalo. A nakonec se mu podaří Šimamoto dostat do pouhého podvědomí.
Smutný příběh o nalézání a ztrácení, o návratech a tajemstvích. O smíření. Žádná slaďárna. Zkrátka Murakami a nejniternější emoce a problémy. Drtírna červené knihovny a klasických příběhů o lásce.
"...Měla jsem ti aspoň dát nějakou zprávu. Jenže víš, já jsem chtěla, aby některé věci prostě zůstaly tak, jak jsou. Aby se zachovaly celé a neporušené.Takže, buďto sem můžu přijít, nebo to nejde. Když přijdu, tak mě tu prostě máš. A když tu nejsem, no - jsem prostě jinde."
" A nějaká zlatá střední cesta?"
"Bohužel," zavrtěla hlavou Šimamoto. " Takové věci neexistují. Protože neexistuje ani žádný střed."
"No jo, bez toho se žádná střední cesta nejspíš neobejde."
"Přesně tak. Kde není žádný střed, nejsou ani střední cesty."
"Stejně jako nejsou psí boudy tam, kde nemají psy?"
"Jo, stejně jako nejsou psí boudy bez psů," řekla Šimamoto.
"Máš vážně zvláštní smysl pro humor."

6. Bienále mladého umění + Bruselský sen

17. září 2008 v 18:38 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Kdo nepoznal paní profesorku Dytrtovou z UJEPU, těžko mi bude věřit, že exkurzní výlet do Prahy s estetickým seminářem může být intelektuálně náročnější než dvouhodinovka matiky nebo bichle o metafyzice:) Ona vás totiž donutí přemýšlet, nejen projít místností plnou děl a dílek a zběžně je všechny ohodnotit stylem líbí /nelíbí. Filozofické debaty a rozmluvy jsou rozhodně dosti náročné:)
Ale teď už k samotné exkurzi:
Služebně staršími spolužáky jsme byli upozorněni, že bychom měli disponovat buď dobrou orientací v Praze, nebo rychlýma nohama. Těžko bychom si mohli představit, co to znamená:-D To, že budeme sotva stíhat, jsme čekali, ale že se nám paní Dytrtová ztratí už v metru, to asi nečekal nikdo:-D zkrátka, byl to fofr! Na Můstku jsme se už ale sešli hezky všichni a snažili se držet pruhované sukně, kterou naše paní profesorka díkybohu měla ten den na sobě:) Občas se sem tam vynořila kličkující v davu, abychom za ní opět vláli a dělali atrkaci turistům. Během krátkých zastávek věnovaných popisům architektonické tváře Prahy jsme pili, jedli a oddechovali. A tohle opravdu není nadsázka:-D!
Jako první nás v Domě u Zvonu čekalo 6. Bienále mladého umění. Tentokrát zde nevystavovali umělci noví, ale známí z předešlého ročníku výstavy. Nechyběl ani můj oblíbenec Josef Bolf - ten se zde prezentoval svým dílkem Obývací pokoj. Jde o krátký loutkový film s kouzelnou a ponurou atmosférou, kde na vás nečíhá jen zafáčovaná a zkrvavená jelení hlava... Problémy s komunikací totiž neměli jen ti dva lidové tam....
Dalším dílem, které mě zaujalo, byl osobitý náhled na problém odcizení se v dnešní době Kateřiny Šedé. Zpracovala téma plotů mezi lidmi a do nápadité akce zapojila své sousedy. Každý z nich probourával ploty, které předtím postavil a odstraňoval zábrany, které mu bránily v komunikaci s ostatními.
A ještě jedno dílo by bylo dobré zmínit. Autora neznám, ať mi laskavě odpustí:)
Velká bíle nasvícená stěna, jenž dělá podklad pro negativy. Ty visí v dlouhých řadách. Na nich je v různých pozicích vyfocen (zřejmě)autor, který požádal svou přítelkyni, aby mu začernila barvou místa na těle, na která si nevidí. Díváte-li se z dálky, vidíte malé kousky tvořící jeden pruh. Postavíte-li se do bezporstřední blízkosti k negativům, ten který obrázek vás zcela pohltí.
Cestoudo Národní knihovny jsme ještě stihli bleskovou "revizi" památných budov Prahy a doslova průlet jejich historií. A pak už nás čekala výstava Bruselský sen, věnovaná Expu 58 a životnímu stylu 50. let. Pěkně barevné, opatřené zajímavými a snadno pochopitelnými texty a vysvětlivkami. Několik dobových filmů ("Naše děvčata by roztančila i Atomium!" - třeba takové komentáře v těchto dokumentech, prosím pěkně, zazněly:-D hrůzná doba!!), "retrospektivy", vzpomínky účastníků, samotné exponáty, fotografie, členění podle pavilonů a okruhů zájmu.... A taky posezení u filmu se samotným panem O. Vávrou:)
A jak se to slintalo nad puntíkatými šatičkami, telefony s točícími ciferníky nebo klasickým skútrem od Mototechny...sladká léta padesátá - tedy pokud jste měli to štěstí a žili mimo sovětský blok:-D Ale jak to řekl jeden z umělců a účastníků Expa (jméno jsem zapomněla, stydím se:)) ve výše zmíněném filmu: Expo bylo konečně krokem vpřed. I když jsme tu měli totáč, dokázali jsme zvítězit na takové akci a konečně držet krok s dobou. Do té doby jsme měli nábytek po babičkách (a prababičkách?:)), teď jsme žili v současnosti.
A tak to má být. K čemu stavět pravoúhlé budovy klasických stylů nebo domy podle katalogů? Proč pít z pravidelně kulatých skleniček?
A proč prostě nepřijmout tvář doby tak, jak je?

Vzbuďte mne, až skončí září...nebo radši únor.

9. září 2008 v 6:35 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Byl to dřevěný dům. A také kamenný, ale jen tam, kde to bylo nutné, aby se nezřítil. Ta věčná vlhkost....Těžko říct, zda to bylo právě norské dřevo, nebo nějaké jiné, ovšem taktéž skandinávské stromoví.Bylo to snad neutěšenými podmínkami severu, že působilo tak smutně a osaměle? Viděli jste už někdy takové dřevo? Takové, které je smutné? Právě z takového byl postaven tento dům. A právě takové rostlo všude kolem.
A voda šplíchala a nikomu nedocházelo, proč tomu tak je. Slaná mořská voda, která všude zanechává bílé vykrystalizované mapy, své stopy.
Rybářská loďka se houpala na vlnkách, úplně sama. Kam zmizel rybář? Proč v ní nesedí? Však už nastal úsvit, měl by vyrazit, dokud je moře přívětivé a něco ze sebe vydá...
Snad už i rybáři došla síla. Vždyť tu čekává zbytečně. Jeho zátoka je prázdná a prázdná také ještě dlouho bude, dokud se nestane zázrak a nesešle mu hejna ryb. Nemá cenu čekat na nový den, až zase vysvitne slunce a ohřeje mrazivý vzduch.
Denně vyjížděl rybář na moře s vidinou změny. Co když zrovna dnes přece jen? Co když se zrovna dnes zadaří? A občas se skutečně zadařilo. Celý den svítilo pak slunce a rybář se šťasten vracel domů. Však i ta jedna rybka může znamenat mnohé...třeba i předzvěst změny.
Dnes však v loďce nikdo nesedí. Čeká tam na svého rybáře, aby jej zavezla pryč od bídy, kterou prožívá. Odplouvá, aby rybář mohl strávit den sněním, sněním o lepších časech, které už přeci musí brzo přijít...
Dnes už mu došla síla.
Racci kroužili nad vodou a tropili hrozný hluk. Rybářka vyšla před dům. Mlha již ustoupila narůžovělému nádechu úsvitu a vše nasvědčovalo tomu, že bude hezký den. Rybářka se usmála a vrátila se do domu.
V krbu se kouřilo z provlhlého dřeva. Další strom padl. Rybářka chytila zkroušeného a zbídačeného rybáře za ruku a přiměla jej, aby vstal a následoval ji.
Odvedla jej před dům. Rybář se rozhlédl a lehce se pousmál. A přestože už bylo pozdě na to vyjíždět na ryby, usedl do loďky a vydal se k obzoru.
Je krásný den.
Rybářka se za ním s úsměvem dívala. Tak přeci ještě neztratil naději... Dnes se blýská na lepší časy - a konečně začal věřit i její muž... Teď už to bude dobré. Přichází jaro.
Jen to skandinávské dřevo se pořád tak smutně kroutí. Na něj tak rychlé změny neplatí. Jaro jej nevyléčí, musí se počkat do léta.
Vydrží však tyto samorosty žít až do léta?

Franz Kafka - Zámek

8. září 2008 v 7:05 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Tak vám nevím. Nemůže to být špatná knížka, když si jí cení všude na světě a považují ji za jedno z nejlepších Kafkových děl, dokonce jedno z nejlepších počátku 20. století. A ona není špatná, to vůbec ne. Ale asi mi chybí dostatečné porozumění pro Kafkovu strohost a lehkou rozvláčnost. Už jsem se tu o něm zmiňovala dřív a jeho Dopisy Felici a básně mě nadchly, tentokrát to tak horké není. Asi mi na to opravdu chybí dostatečné porozumění:)Na druhou stranu se můžu uklidňovat tím, že narozdíl od mého milého jsem to alespoň dočetla do konce a nejsem proto jediná, komu tenhle román nic neříká:-P
ROmán je nedokončený a nejednotnýa dost se to a něm promítá. Končí zrovna v momentě, kdy to konečně začíná být zajímavé:-D I přesto je však nejspíš dobré se jím prokousat od začátku do konce....
Do vesnice je zámkem povolán zeměměřič K., který má v oné vesnici provádět úřední měření. Místní jej ale přijímají přinejmenším zvláštně - buď jsou k němu odtažití, bojí se ho nebo jsou vůči němu nevrlí. Horko těžko shání alespoň místo na přespání. Na výpomoc se mu dostane dvou poskoků, Artura a Jeremiáše, kteří jsou nejen otravní, ale hlavně naprosto neužiteční. Starosta K. nakonec místo zeměměřiče odmítne dát kvůli jakýmsi nesrovnalostem ve spisech. K. se zamiluje do číšnice Panského hostince Frídy; tato hospoda je místem, kde přespávají všichni vysocí úředníci, jakmile mají cestu kolem. Frída je prý dokonce milenkou vysoce postaveného úředníka ze zámku Klamma - jejich vztah zůstává až do konce románu nedořešen.
K. upadne díky poměru s Frídou v nemilost hostinské a je vyhozen z hospody. Přijme místo školníka a i s Frídou a otravnými pomocníky přespávají v tělocvičně místní školy. Ale tehdy také jejich láska končí. K. musí navštívit zavrhovanou rodinu svého posla Barnabáše. Dlouze si zde povídá s jednou z jeho sester Olgou, která mu vypráví o zvycích ve vesnici, o tom, jak to na zámku vlastně funguje a o jeho úřednících. Návštěva trvá déle, než by si K. přál a tak se snaží nepozorovaně odejít z jejich domu a vrátit se ke své snoubence Frídě. Je ale přistižen jedním z pomocníků (který už vlastně není jeho pomocník, neboť je K. prospustil a vyhnal) a je nespravedlivě nařčen z nevěry. Také K. oznamuje, že Frída se vrátila do Panského hostince a opustila ho a teď že pečuje o něj, o pomocníka. Když prý chodí K. za jinými....
K. se do Panského hostince vydá také - má zde jakési jednání s jedním ze zámeckých úředníků. Do úmoru však bloudí po chodbách a nedostává se mu vysvobození. Ráno je z jeho přítomnosti na chodbách úředníků veliký poprask a K. má být z hospody opět vyhoštěn. V rozespalosti urazí hostinskou a její šaty, které se mu zdají příliš krásné na to, aby se nosili v hospodě a takto starou dámou.
Hostinská jej nechá vyspat až do večera. Pak si jej ještě nechá zavolat a K. se stane (?) jejím krejčím....
Zde román končí. Je to tajemná a hodně podivná knížka, která, leč mě nijak neoslovila, rozhodně stojí za přečtení. I kdyby to mělo být jen proto, jakým stylem je psána.
Takže jedna rada: jak říká Péťa - Kafku je dobrý číst první a poslední čtyři stránky - je sice výstižné, ale zase je škoda nepročíst se tím až do konce. Asi toliko závěrem:)

Sluneční hrob by Blue Effect

3. září 2008 v 19:59 | zazvorek |  Texty
Tak je sice pravda, že sluníčko pořád svítí a možná víc než v létě (no, ono vlastně kalendářně léto pořád je...:)), ale jelikož už brzy začne moje nejoblíbenější roční období (rozuměj podzim:)), je tu plno očekávání a víry v dny nabité optimismem. Čeká mě sbírání kaštanů a zajímavých listů na okamžité zužitkování - a to já ráda:) Takže tady je jedna písnička, pro toho, kdo nezná, podotýkám, že "koncová pelíškovská" - a ačkoliv není zrovna plná optimismu, stejně má něco do sebe....poslouchám ji pořád dokolečka:)
V. Mišík/J. Smetana

Usínám a chtěl bych se vrátit

o nějakej ten rok zpátky,
bejt zase malým klukem,

kterej si rád hraje a který je s tebou.

Zdá se mi, je to moc let,
já byl kluk, kterej chtěl
znáti svět, s tebou jsem si hrál.

Vrátím se a chtěl bych rád
být s tebou, zavzpomínat,
mám tu teď ale zprávu zlou.

Suchá hlína tady,
bez kvítí, bez vody,
já na ni poklekám,
vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však
tam zůstalo z těch našich dnů,
já teď vím, věrný zůstanu.

Suchá hlína tady, ...

Loučím se a něco však ...

Nemohu spát, probouzím se

a zase se nemohu ubránit myšlence,
vrátit se o nějakej ten rok zpátky,

bejt zase malým klukem,
který si rád hraje, který je s tebou.
No a jelikož mi z neznámých důvodů nefungují videa ani animace, dávám sem jen odkaz...
Kaštanům zdar!:)