Říjen 2008

Naše parta hic:) 7.C podzimní

31. října 2008 v 6:22 | zazvorek
První ze série fotek čtyř ročních období:) Alespoň proejdnou budeme mít originální třídní fotku:)

Nojo, pako s listem v puse pod zeleným deštníkem:-D

Nitro nejniternější

30. října 2008 v 5:40 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Rozbít lebku kladívkem. Roztříštit na tisíce drobounkých střípků. To aby už nebolela.
Točil se celý svět. Přehršel obrazů, vidin a zvuků... Chcete si lehnout, ale za chvilku hned zas vstát a běžet, utíkat, létat... Na mysl přicházelo spoustu věcí a nejde je vnímat všechny. Přicházely, aby děsily nebo probudily fantazii, ale hned zase mizely, aby uvolnily místo dalším.
Po zmrzlé zemi plazil se had. A syčel... zlý sykot to byl. A zem byla ztuhlá a studená a chudá. A had byl spirálou, počátkem i koncem všeho.
Chtělo by se vzlétnout a odletět ze šedi a bíla a studena a pak si tam někde, daleko, zavolat spirálu k sobě.
Hlava z toho bolí. Nejde to ale popsat. Nejde o tom mluvit, nejde to vyprávět. Je to; a rychlé je to. Ale mluvit se o tom asi nemá...
Na studené planině nebylo ničeho. Ani křišťálu, ani hadů. Ani trsů trávy, ani vřesu. Jako mávnutím proutku vše zmizelo. A ticho tu bylo. Ale takové dusivé. Dávivé. Ztuhlé. Nedobré.
A byly tu zvláštní vůně. Vítr přinášel pach tlení a konce. Už brzy tomu měl být konec. Až spirála... Až spirála... Ale teď není spirála. Není ničeho.
Je to divné. Bylo divně. Moc se neusmívá, spíš sykot slyší. Sykot hada, žlutě žhnoucího, hada proroka. Což ty krajiny, které vídá, jsou skutečné?
Kdosi sňal z lampionu barvy, tlumené světlo zmizelo. Zůstala jen svíčka, sama a odhalená, ostré světlo, a ležela na studené zemi. Plamínek plápolal a smál se všemu.
Juchej!
Stojí tu sama a přece má větší moc než to okolo. Pustá krajina, chladná a nepřátelská - a proti té teď bojuje světlem a tím, co její plamen nese. Ona je také spirála.
Chtělo by se křičet. Ať přinesou kladivo...Křičet by se chtělo. Moc nahlas.
Valila balvany. Těžké a ohromné balvany, jež doteď zle a zároveň smutně pozorovaly planinu. Kámen byl studneý a bral si život. Tep z dlaní odcházel, aby proudil kamennými žilami. Buch buch, buch buch...už i kámen tu žije. Zlé, zlé kameny...
Za okny stála postava. Možná. Něco chtěla, ale neříkala nic. Možná čekala. A bzučelo to tu jako v úle. Sršeň je to...Zlý sršeň, co chce ubodat. Ubodat, ubodat!!
Na zdi visí tělo. Dlaně má obrovskými hřeby přibité ke stěně. A ústa... Ach, ústa...Ústa má také přibitá. Jsou rozevřena v děsivém a němém šklebu - a přitom nejsou němá. Víčka se chvějí, ale oči jsou raději zavřené. Co za hrůzy už spatřily....
Ústa přibitá a tělo visí dolu. Kůže rozdrásaná od psů, kteří ani neštěkají, jen lační po kořisti a sápou se a sápou...A trhají maso a němá ústa nejsou němá, avšak nic říct nemůžou. Za okny ponurá a studená krajina.
Tělo už nic neříká. Už nemá sílu. Přijde zem. Přijde spirála. Znovu bude rozsápáno, znovu, znovu začátek po krutém konci.
Je to moc myšlenek.Moc, tak moc až z toho bolí hlava a slzy se hrnou do očí. Ne ze zármutku, ne z neštěstí, spíš z lítosti. Ale hlavně nevědomosti. Co je tohle všechno? A proč se psi sápou na nebohé tělo?
Těžko uvěřit, ale slzy už pálí. Derou se ven. Z lítosti.Každý, kdo tu hudbu chladu někdy slyšel, plakal. Noty vybírala sama obloha; ty těžké tóny volily mraky a mlha diktovala akordy. A spirála... Každý plakal.
Vidět svět přes dvě různé plenty. Jednou je plot a druhou kapky vody. Věci ztrácely tvar a měnily se tak náhle. Měnily se v mlhu plnou měkkých světel, která ještě chtěla prosvětlit přicházející tmu. Jako lucerny u vody, na řece. Zvuky utichají. Ale v uších je hukot. A pak stále hlubší ticho. Děsivé ticho, co se plíží, aby nakonec pohltilo. Prostoru už není. Neplatí jeho zákony. Pohlcuje, co mu přijde do cesty. A pak to vyvrhne zmatené a choré. Stanice : U plotu. Čas: o dvě minuty více.
Obličej bledne do ještě bledší bledé než obvykle.
Kapky vody se drží na stěnách lahve. A smyčce - teď jsou zase slyšet - znějí tak drásavě, mohutně, mocně! Třpytivé kapky schovány za dírami v plotě. Lehce zamlžený pohled na ty perly a znovu ticho, nepřirozené.
Srdce buší. Málem exploduje. Než se zastaví. Moc myšlenek, už zase moc myšlenek...
Bože, proč je takové ticho? Ticho...Moc myšlenek! Proboha prosím, pryč s nimi!
Ale je potřeba uchovat ten svět. Z kapkami vody v tlumeném světle. Jenže někdo musí přijít na pomoc.
Někdo? Někdo! Někdo....
Aby nedošlo k plagiátorství nebo konfliktům - obrázek je odkudsi stáhnut.
Už zase slyším ty komentáře...jenže tohle je nitro nejniternější. Já za to nemůžu, že je to chaotický a ... divný. Nitro nejniternější.

Pierre - Henry Cami - Mikrokomedie

27. října 2008 v 9:02 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Od naší ctěné angličtinářky jsem si vypůjčila Camiho dílko Mikrokomedie. A jelikož není k sehnání v knihovně, bylo k dispozici jen na nakopírovaných papírech. Ale nevadí, kouzlu to neubralo a mnohdy až dost drsné vtípky zabraly:) Jak prohlásila angličtinářka : " I think you couldn´t live without that.":-D Tady jsem pro ukázku vybrala OPILCOVO DÍTĚ aneb MALÝ MSTITEL. Hezké počtení:)
----
PRVNÍ DĚJSTVÍ
Ubohá matka, ubohé dítě
Scéna představuje ubohý příbytek.
-
HODNÉ DÍTĚ (samo) : Kdyžtě byla pracovala bez chvilky odpočinku po celý boží týden, má ubohá matka se odebrala odevzdat sedm tisíc zhotovených potítek pod paží do svého konfekčního podniku. Co zatím můj nehodný otec se opíjí po hospodách na starém městě.
UBOHÁ MATKA (vchází) : Již jsem zpátky. Mé drahé dítě, uškubla jsem ze své hubené mzdy několik krejcarů, abych ti koupila tuto skromničkou hračku.
HODNÉ DÍTĚ (si bere hračku) : Ó, to je ovčín s malým ovčáčkem, s malou ovčačkou, s malými ovečkami s růžovými pentličkami a se zelenými stromečky na kulatých dřevěných podstavečcích!
UBOHÁ MATKA : Dnes máme sobotu. Tvůj hanebný otec se vrátí opilejší než obvykle. To zase padne ran v našem ubohém příbytku.
HODNÉ DÍTĚ : Ach, kdyby mi bylo sedm nebo osm let, to bys viděla, jak rychle bych tě osvobodil z područí tvého katana. Četl jsem v novinách, do nichž balíš své dílo, o hrdinských činech těch hodných dětí, které proženou otci hlavu kulí, aby osvobodily svou matku, nebo které probodnou dýkou matku, aby osvobodily otce. Příklad těch malých mstitelů mě pronásleduje ve dne v noci. Ale běda! Je mi teprve šest a půl. Revolver by byl ještě příliš těžký pro mé úzlé dětské ručičky.
UBOHÁ MATKA : Drahoušku! Smiřme se s osudem. Snášejme bez reptání urážky, ústrky a rány tvého hanebného otce. Jdi spat. Já půjdu do vedlejšího pokoje, abych šila celou noc potítka. (Odejde do vedlejšího pokoje)
HODNÉ DÍTĚ (samo) : Je slyšet vrávorající kroky po schodech. To je můj otec hanebník. Bude chtít jako obvykle vniknout do pokoje, kde pracuje má matka, aby ji omráčil ranou boty. Ach ne, už je toho příliš. Číš trpělivosti překypěla. Postavím se na její obranu.
-
DRUHÉ DĚJSTVÍ
Surovec
Stejná dekorace
-
HANEBNÝ OTEC (vstoupí vrávoraje) : Kde je matka?
HODNÉ DÍTĚ : Matka pracuje v pokoji vedle, aby vydělala na chléb náš vezdejší.
Hanebný otec zamíří k pokoji, kde pracuje matka. Hodné dítě mu roztaženýma rukama zahrazuje cestu.
Hanebný otče, neprojdeš!
HANEBNÝ OTEC : Já že neprojdu, červe?
HODNÉ DÍTĚ : Ne! Bij mě, když jsi tak zlý, ale neznásilňuj matinku!
HANEBNÝ OTEC (bije syna) : Tumáš! Tumáš! Tumáš! (Když zpozoruje ovčín) Ovce? Ovce v mém domě? Tak, já ti ukážu, jak si vedu s ovcema! (Rozdupe ovčín)
HODNÉ DÍTĚ (se slzami v očích) : Můj ubohý ovčín!
(Stranou s radostí) Ó, štěstí! Můj hanebný otec, znaven rozdupáním ovčína, se natáhl na postel. Spí už hlubokým spánkem bezstarostného hovada. Matka nebude dnes večer bita. Ó, kd ypřipadnu na to, jak ji osvobodit trvale? Kdy? Snažme se něco najít.
HANEBNÝ OTEC (ze sna nahlas) : Ovce v mém domě? ...Ovce!
-
TŘETÍ DĚJSTVÍ
Nápad dítěte
Stejná dekorace. O hodinu později.
HODNÉ DÍTĚ : Můj hanebný otec stále spí. Ani strašlivá bouře, která vypukla, ho nevzbudila. Hrom strašlivě burácí a má ubohá matka šije potítka ve vedlejší místnosti. Ach, jaká je to strašlivá noc pro dítě teprve šestapůlleté! Už půl hodiny hledám prostředek, jak zachránit matku před katanem, který z ní činí mučednici.
HANEBNÝ OTEC (nahlas ze sna) : Ovce?.... Ovce v mém domě!
HODNÉ DÍTĚ : Netvor mluví ze spaní. Ó, mé ubohé malé ovečky! V sinavých zásvitcích blesků vidím svůj ovčínek, který otec tak nelítostně rozdupal. Jen jeden malý stromek unikl zkáze. (Sebere ho) Ó, je to pokyn Prozřetelnosti? Náhlá myšlenka bleskla mou hlavou dítěte. Právě jsem našel prostředek, jak se zbavit toho hanebného otce a manžela. Vykročme potichoučku a postavme stromeček z mého ovčína na čelo mého spícího otce. (staví stromeček na čelo opilce) V jedné školní knížce jsem četl, že blesk zabíjí osoby, které si stoupnou pod strom za bouře. Vzdalme se. (Vzdálí se)
Zazní strašlivý úder hromu. Blesk se sveze na stromeček a rozdrtí hanebného otce.
UBOHÁ MATKA (přiběhne) : Nebesa? Co se to děje?
HODNÉ DÍTĚ : Maminko, buď šťastná! Tatíček je na uhel!
-
Opona





Miroslav Zikmund a žasnutí

26. října 2008 v 18:59 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Tak jsme se s Péťou včera opět zabarikádovali v čajce a vydrželi tam téměř až do zavíračky - nu, po náročném a nedospalém dni byla relaxace potřeba:) A jelikož jsme toho spoustu namluvili, k druhému čaji (vodní víle:)) jsme si "nakradli" časopisy z bedýnky. A já v dubnovém čísle loňského National Geographicu objevila krásný rozhovor s polovinou dua H+Z - Miroslavem Zikmundem. A jedna odpověď se mi tolik líbila, že jsem si ji opsala na žvýkačkovníky (papír nebyl v dosahu:D):

Co je podle vás pro cestovatele nejdůležitější?
" Žasnout, ale nepleťte si to s výrazem být vyjevený. Žasnout je klíčové slovo. Když najednou nemáte pocit, že žasnete, je nejvyšší čas to zabalit a zůstat sedět pohodlně v křesle. Vyzkoušel jsem si to na vlastní kůži, když jsem byl s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou v roce 2000 na Cejlonu. Kopírovali jsme trasu, kterou jsme projeli s Jirkou Hanzelkou, a já se tu a tam přistihl, že jim závidím, jak žasnou. Přitom jsem si v duchu říkal: no a co má být..., já už jsem to přece viděl... Jenže ten moment překvapení je klíč k poznání světa. A já se velmi obávám, že příští generace už to slovo nebudou vůbec znát. Přestanou žasnout. Všechno budou znát jen z televize, na počítači si pomocí internetu svět přitáhnou a nebudou mít hnací sílu někam se vydat. Nebudou mít touhu nalézt a zažít svůj pocit jedinečnosti."

No a pak už nás čekala cesta do Duchcova v naprosté mlze a tmě:)

Téměř minimalistický pokoj:)

23. října 2008 v 6:11 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Tak jsem si hrála, stříhala a lepila a vytvořila skoro až minimalistický pokoj:) K naprostému minimalismu stačí už jen odstranit nábytek:-D
Zelená verze. Třeba přijdou další. Anebo snad radši ne:)

Zatluč hřebík do dřeva a....

20. října 2008 v 5:39 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
"Vyskoč, vyskoč!"
"To nejde!"
" Ale to víš, že to jde! Ještě kousek!"
A jablko bylo na zemi. Trochu se při tom pádu potlouklo. Ale každý pád je trochu bolestivý.
"Sbohem, vlaštovky!"
Leželi v trávě a předháněli se, kdo sní víc jablek.
"Jak malé děti," ozval se nad nimi ženský hlas, "vždyť už jste dospělí."
"Skoro," zasmála se.
-
Na vřesovištích foukal vítr. Drny i křoviska se hýbaly. Asi v nich žijí skřítci.
"Půjdeme se za nimi podívat?"
"Za skřítky?"
"Za skřítky."
"Tak jo."
Ale neukázali se. Nejspíš se bojí.
"Počkáme tu na ně?"
"To zmrzneme."
"Nezmrzneme. Ukážou se. Za chvilku. Jsou zvědaví."
Dole pod loukou skřípala vrata ohrady.
"Už jsi někdy zatloukala hřebíky?"
"Ne, to asi ne."
Ticho.
"A proč vlastně?"
"Já nevím. Tak mě to napadlo."
-
Foukalo, ale skřítci se neobjevili.
"Půjdeme?"
"Už musíme?"
"Měli bychom. Ať nás nehledají."
--
Obloha byla jasná. Ač zima, přece bylo krásně. Tisíce a tisíce hvězd svítily nad loukou.
Vydala se za nimi. Dívala se do tmy. Potichoučku.
Vždyť se musí objevit.
A co když zrovna stojí na drnu, ve kterém se schovávají?
Psst, hlavně ji nesmí nikdo slyšet. A nejlépe ani vidět.
Louka byla ztichlá. Kouzelná mrazivá krajina. Tajemné pohádkové obrysy. A zase ticho.
Tady určitě bydlí. Také by tu bydlela, kdby byla skřítek.
Snažila se určit čas, ale začala se v něm ztrácet a tak jej nechala plynou, jak to sám uměl nejlépe.
-
Neobjevili se. Třeba spí. Ona by měla také.
Vrátila se domů. Dívala se z okna a pozorovala louku. Ještě pořád se tam nepohnulo ani stéblo.
"Spíš?"
"Nespím."
"Proč?"
"Čekám na skřítky."
"Ti se hned tak neukážou."
"Ale tys je viděl."
"To už je dlouho."
"Ale viděls je. Proč já je nevidím?"
"Oni přijdou, až jim bude smutno."
"Skřítkům je někdy smutno?"
"Jasně. Stejně jako někdy tobě."
"Aha. Ale teď mi smutno není."
"To je dobře. Pojď už spát."
"Tak já na ně počkám jindy."
Ještě chviličku se dívala z okna. Jestli se přece neukážou. Když je dnes venku tak zvláštně.
Vlaštovky už přece odlétly. Tak bude čekat do jara. A taky si zkusí zatlouct hřebíky. Ale asi tomu bude rozumět jen on.
"A namaluješ mi někdy na záda
toho ducha?"
"Až ti bude smutno."
"A jaký bude?"
"Strašidelný."
Začali se smát. Přisedl si k ní a dívali se z okna spolu. Hladil ji po vlasech.
Čekali na skřítky; ale dřív, než dohasla lampa, usnuli.
A skřítci ještě dlouho nepřišli.
Malování, no:-D Jsem měla potřebu nutně urychleně udělat skřítčí ilustraci:-D

V čaje malenko spadni sušenko!

15. října 2008 v 18:13 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Aneb takhle to dopadá, když něco vymýšlí dva prudce inteligentní a nadměrně tvořiví lidé:-D A taky když je někomu špatně rozumět a z "šípek čumí" někdo udělá "čumíš mi":)
Možná lehce nepochopitelné, ale s tím se počítá. Slíbila jsem, že to sem hodím, takže especially for Vojta :-)
REF:
Tamtam, čumíš mi tam tam
a hrušky tvrdnou opodál.
--
Protože šípek
je týpek
Vietnamec
rozepnul poklopec
a otevřel svůj malej krám.
Ve stolku cesta,
seno, sláma, seno, sláma.
Vlasta
válí se na stole
a houbař přišel z lovu,
utrh´houbě nohu.
REF....
----
V čaje malenko
spadni sušenko
do vany
na kameny.
Horký že šípek
slíže peZ ze stromu
a utopil se v trávě.
Vyplaval nahoru,
sklopil závoru,
koženka přicválá,
průvodčí zamává
a lehne na hadr.
REF...
---
A Prosetice.
:-)




Vše je foceno mobilem, proto prosím za respektování horší kvality fotek:)

Kameny mluví - Thórbergur Thórdarson

11. října 2008 v 15:08 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Zjišťuju, že se z mých stránek stává web pro islandofily:-D Až na vyjímky se teď každý článek nějakým způsobem dotýká Islandu - a to mě děsí:)
Na druhou stranu proč ne? Je to zajímavá země, která plodí neuvěřitelné množství kvalitních a originálních umělců. A Thórbergur Thórdarson byl dokonce adeptem na Nobelovu cenu za literaturu (ovšem vyfoukl mu ji krajan Laxness).
Kniha kameny mluví je mým druhým setkáním s islandskou literaturou (viz článek Andělé všehomíra - někde v archivu:)). A vzhledem k tomu, že mám doma napůjčované ještě tři další knihy, rozhodně není ani posledním....
Pro začátek je důležité vědět, že se autor narodil již roku 1889 a román byl vydán v r. 1956. Proč? Přdevším proto, že za ta léta se na Islandu mnohé změnilo. Spousta věcí přetrvává, spousta jich už aktuálních není. Přesto je to krásný snivý výlet do historie "izolovaného" Islandu.
Kniha je v podstatě životopisným vyprávěním o Thórbergurově dětství, jež strávil na jižním Islandu. Začíná ještě před svým narozením, pokračuje raným dětstvím a největší část vyprávění věnuje už dětství samotnému. Jak se žilo v "jizbách" na Oháňce či Ohradě, jakýchsi statcích; jak poznával přírodu, jak se pro něj stalo nutností mít vše změřené a časově odhadnuté, vypráví o ovcích (zvláštní kapitola je věnována tomu, jak se ovce často dostaly do skal - tzv. mrtvých míst - a jak zde potom zemřely, pokud je horolezci nedostali pryč), koních (další kapitola popisuje postupnou záhubu Thórbergurova oblíbeného koně), loukách plných skřítků, fascinaci mořem, o mokřadech, o nevysvětlitelných přízracích malého chlapce nebo jezdce na koni, o tajemném kamenu, který se zjevoval až za plného slunce po poledni... Vysvětluje nám, proč se bál chodit do staré stodoly, proč trávil spoustu času na střeše, jací skřítkové obývali okolí Oháňky.
Díky této knize pak lze snadno pochopit onu proslulou islandskou pohostinnost a další prvky islandské povahy, vztah k vlastní historii a literatuře, soužití s přírodou. Té se ostatně Thórbergur věnuje asi nejvíce. Úchvatné a magické popisy toho, co viděl. Že mu bylo líto osamocených cest, studených kamenů nebo záchodku s lampou, jenž v noci vypadal tajemně...
Je to krásná kniha určená k fantazírování a položení se do jiné sféry, nematerialistické a čímkoliv omezené.
Doporučuju:)
"Také černá kočka byla na Oháňce, když jsem začal nabývat rozumu. Jednoho dne kdosi z čista jasna kočku chytil a oběsil ji ve stáji pod statkem. Nepamatuji si proč, ale jistě ne proto, že už by byla tak stará. Nevzpomínám si už na samý akt věšení a ve skutečnosti se na kočku nepamatuji, dokud žila, ale nikdy mi nesešlo z mysli, jak tam visela mrtvá na provaze. Přikradl jsem se ke stáji a nakoukl dveřmi dovnitř. Hned vedle visí kočka na smyčce, dlouhá a hubená, a třeští na mne oči. Tento den byl jedním nejsmutnějších na Oháňce.
Za nějaký čas poté jsem se stal dokonce očitým svědkem kočičí popravy a ten zážitek patří k tomu nejošklivějšímu a nejkrutějšímu, co jsem v životě viděl. .....
Všechny tyto vzpomínky nikterak nenavazují na jiné události v mém životě. Vyvstávají jen tu a tam osamoceně jako vrcholky hor z oceánu mlhy. Je to, jako kdybych neexistoval před nimi a přestal žít, jakmille by pominuly."

Radůza

10. října 2008 v 6:33 | zazvorek |  Texty
Hahaha.
Včera jsem byla v knihovně. Tentokrát jsem neměla ani ponětí, co bych si měla půjčit.
"Když na vás tak koukám... nějakej podzimní splín, co?"
" No, dá se to tak říct."
"A chcete, aby vás to ještě víc dorazilo, nebo spíš rozveselit?"
"No, to já právě nevím... třeba obojí."
Takže jsem si na rozveselení odnesla klasiky UB 40, který jsem měla už tak čtyřikrát. A na druhej případ?
"Tak si vezměte Radůzu, ale Při mně stůj je půjčený."
Hahahaha. Radůza. Ta tu dlouho nebyla.
Andělové z nebe - jak veselé album.

Autobus
Veze mě noční autobus,
moje šťastný číslo,
tak to se mnou, ještě zkus
to víš, taky mě to zkříslo.

Veze mě noční autobus prej na sedačce kožený,
na nebi visí Malej vůz, už je to ložený.

Ručičky na hodinkách, tik , tak
a zas je mi kách, sype se na stěnu hrách.
Ručičky na hodinkách, tik, tak a zas je mi kách
a noha přes další práh.
----------------

Nebo ještě "lepší":

Sedím tiše
Sedím tiše, nerozsvěcím
nemůžu se ani hnout
ještě si dám tak dvě deci
a pak zkusím vypadnout

Začalo to obyčejně
na půjčeným kanapi
zavři oči, objímej mě
zhoupneme se já a ty

Sedím tiše, nerozsvěcím
ruce skládám pod bradu
i když chápu, že nejde o nic
nějak ztrácím náladu

Probíhá to obyčejně
pokecaný ubrusy
Nechoď nikam, objímej mě
žádný další pokusy

Sedím tiše, nerozsvěcím
na stole stydne večeře
na stole stydne něco s něčím
a pes škrábe na dveře

Skončilo to obyčejně
v zastrčený ulici
Ty máš bílej obličej
mě vede frajer v placatý čepici
----------
Ráno
Lásko má, pojď blíž
lehni si ke mně
Vzbuď se, jestli spíš
stiskni mě pevně

Ráno, ráno
je to dávno…

Vzbuď se, jestli spíš
ještě mě líbej
Miluju tě, víš
svět je tak divnej

Ráno, ráno
je to dávno
--------------------------------
A ještě jedna chuťovka (která se mi hudebně tolik nelíbí, ale je opravdu "vtipná"):

Co mě to bolí
Co mě to bolí
Co mě to bo lí, přece by nemělo.

To někde v polích, srdce mi umřelo.

Co mě to pálí, že ani nezaspím.

To se mi zdály, takový smutný sny.

I hope tonight you will touch my hair.....

8. října 2008 v 19:30 | zazvorek
Jenže jenom doufám. Kéžby to bylo ještě dnes....nebo někdy... alespoň někdy...ještě někdy...
Občas člověka překvapí, jaký věci se pro něj staly životní nutností. A bez jakých nemůže být.
Ne, opravdu nemůže. Nenamlouvá si to. Nemůže. Tělo i mozek to potvrdí.
Takhle to prostě nejde. Životní láska... tak proč se jí vzdáváš?
Cokoliv. To pořád platí. Úplně cokoliv.
Sašenka má kouzelnej úsměv. Kdybys tak věděl, co ona s ním dokáže a jak moc si dokáže člověka získat....
Uvidíme ještě někdy stíny svíček za poslechu Khoiby? Budu ještě někdy sbírat Ijáčka ze země? Budu ještě někdy žmoulat kapesník před bednou?
Budu ještě někdy recitovat Erbena v bazénu? A pozorovat čmoudy v čajovně?
Co myslíš?

Ráda bych....