Prosinec 2008

Rakouské umění po roce 1970

23. prosince 2008 v 13:17 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Tak zase trochu něco od umění. Ve Vídni jsme s Andrejkou navštívily jednu již zmiňovanou výstavu v Albertině - rakouské umění po r.1970, kde jsme byly téměř samy (narozdíl od vydýchaných prostor na Goghovi). A protože mě pár umělců docela zaujalo, proSíravě jsem si napsala jejich jména do poznámek.....
Adriana Czernin
Ok, je to taková klasika, možná nic novýho pod sluncem, ale stejně se mi ta velká plátna naživo líbila...takhle je to trochu tapetový....
-
-
-
Hermann Nitsch
Od něj mě zaujala hlavně kresba The last supper (následující)...
-

-
Arnulf Rainer
Zkrátka zvláštní malby....
-
-
Herbert Brandl
-převážně akvarely....
-

Letní blondýnka - Adrian Tomine

21. prosince 2008 v 8:54 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Už to chtělo číst taky nějakou "nepovinnou" četbu, člověka by ze všech těch Bulgakovů a Zamjatinů a Šrámků trefilo. Ne že by to bylo čtení špatný, ale přece jenom - někdo vás nutí to číst....
Takže to chtělo nějakou oddychovku. Volba padla na komiksovou knihu Letní blondýnka od Adriana Tomineho. To jsem ještě nevěděla, že to žádná oddechovka nebude:)
Jde o čtyři povídky (Alter ego, Letní blondýnka, Únik na Havaj, Pozor, bomba) a v každé jde o lehce problematické vztahy mezi lidmi. Kresba je černobílá, melancholická, každopádně výstižná. Výraz v obličeji vám poví o postavě vše. Není to jen komiksová knížka - díky síle příběhů je to spíš beletrie v obrázcích...
Hlavní postavou povídky Alter ego je mladý spisovatel, kterému došla inspirace a protože hledá novou látku ke psaní, začne chodit se středoškolskou studentkou, sestrou jeho někdejší platonické lásky. Díky tomu si ale pošramotí už delší dobu trvající vztah se svou partnerkou a problémy jsou na světě....hlavně že je o čem psát.
V Letní blondýnce je důležitých postav víc. Mladá holka, která si nebere servítky s tím, kolik bude mít partnerů - když jí u jednoho něco chybí, proč si nenajít dalšího, který jí to nahradí...Tak dojde k tomu, že chodí s vysokoškolákem, ale spí s muzikantem, svým novým sousedem. Tomu všemu přihlíží nešťastník vedle z bytu, který se snaží slečně pomoct, protože muzikanta za chvíli přestane v posteli bavit. Jenže slečna usoudí, že ji nešťastník otravuje a štítí se ho. Přítel ji s muzikantem načape, rozbije mu úsměv, ten skončí v nemocnici a pošle slečnu do háje. Ta teď nemá ani přítele, ani milence.
V Úniku na Havaj je titulní postava mladé telefonistky z Asie vyhozena z práce a tak sedí doma a brečí a překypuje pesimismem. Je to s ní k nevydžení, takže se od ní ke své přítelkyni odstěhuje její spolubydlící. Do toho volá její matka, že by se měla přijet podívat na svou nemocnou babičku...a z toho všeho utíká tak, že volá do budky před svým domem a snaží se navázat kontakt s kýmkoliv, kdo bude na druhém konci drátu. Nakonec se takhle seznámí s jedním sympatických typem...a jedou spolu na pohřeb babičky.
V poslední povídce (Pozor, bomba) se ocitáme na středce. Protože se spolu hodně baví dva kluci, splužáci je mají za gaye a nic jim nedají zadarmo. Jeden z nich dělá brigády ve společnosti oblíbené pařanky, ale její přítomnost mu nic moc neříká. Později zjistí, že jeho společník ej tak trochu zvrhlý úchyl a jeho přátelé ještě víc a přestane se s ním vídat. Krasavice se zase na jednom večírku tak opije, že si přede všemi nadělá do kalhot. A tihle dva se pak setkají v jednom pokoji, aby mladík konečně poznal, co je to sex....
Je to smutné, postavy jsou osamělé, jde tu o odloučení a pocit samoty. Je to čtivé a zároveň to není brak.
Takže pokud máte volné odpoledne (přečteno je to opravdu hned), doporučuju.

A teď?

18. prosince 2008 v 5:29 | zazvorek |  I´m not really optimistic
Část první kapitoly nového futuristického existenciálního čehosi, které se snad podaří dopsat celé. V plánu je, že by mělo jít o stejný postup jako v případě série Bělásek, ale s vyšší frekvencí O:)
Takhle večer čekalo na metro jen pár lidí. Byli tam sami za sebe a pro sebe. Vznášela se kolem nich neproniknutelná bublina vlastního soukromí, žádná duhovka, ale sklovitá hmota, navenek průhledná, odrážející však jen svět zvenku, ten svět, který vidíme všichni podobně. Happy R přešlapovala u bezpečnostní čáry a čekala na svůj spoj.



"Kam máte namířeno?"


"Domů."


"A kam to bude?"


"To netuším."


"Cože?"


"Že nevím."


Neznámý se rozhodl raději vyklidit pole a vrátil se na místo, kde stál prve. Lidi jsou divný, ale tahle holka je asi pošuk.


Happy R si zase nasadila sluchátka. Lidi jsou divný, ale tenhle týpek je prostě pitomec.


Metro směr periferie právě dorazilo. Uvnitř sedělo jen pár lidí, valná část z nich o sobě nevěděla a chlast z nich táhl skrz naskrz všemi kupéčky. Jejich bubliny měly praskliny, které už se nedaly zalepit a zřejmě by se ani nenašel nikdo, kdo by o to stál. Zoufalé existence. Těžko ale říct, jestli nakonec nebyli spokojenější než ti, co se hnali domů.

Happy R si sundala sluchátka a poslouchala monotónní hučení metra v tunelu. Měla už jen pár stanic na to rozhodnout se, kde vystoupí. Dneska to ale bylo stejně jedno. Může vystoupit kdekoliv. Ozval se bezvýrazný umělý hlas: "Severní pole. Příští zastávka: Postila." Vzpomínala, jak i tuhle práci ještě před pár lety dělali lidé. Místo nich k ní teď mluví cosi sdrátovaného. Staly se z lidí stroje, nebo ve strojích koluje něco lidského?


Jeden z ochlastů spadl ze sedačky. Probral se, váleje se na zemi přehlédl celé kupé a těžkopádně se posadil. "Nečum," zabrblal směrem k Happy R. "Postila. Příští zastávka: Kostelní."
Tak třeba tady. Happy R vystoupila a s ulehčením nechala zoufalce i neznámého odjet kamsi.


Nahoře na ulici byla zima. Zahalila se do kabátu a dívala se do výloh. Na sebe, na svůj odraz. Na třesoucí se postavu se sklopenou hlavou, která dneska nechce domů. Třeba je taky jednou z nich, z těch, které je lepší nechat se válet na ulici a ještě si do nich kopnout. Jseš pošuk, nebo úplně pitomá? Proč nejdeš domů? Chováš se, jako by se takový věci stávaly jen tobě. Spousta z nich - i z toho mála v metru - by ti mohla vyprávět, kolikrát už se jim to stalo. Kolik ti je, patnáct?


Ještě víc se zachumlala do kabátu a šla neonovou ulicí. Měla chuť roztřískat každou z těch výloh, ze které se na ni díval její obličej. Křach!, a bylo by po něm. A za hromadného houkání alarmů by si vychutnávala svou slávu, slávu "výtržnice"z dobré rodiny, která se prostě potřebovala vybít a teď jí k tomu hraje elektrická Óda na radost.


Vpravo od ní zeleně blikal neon Dust Dust Dust! Klub. Proč se trochu neodreagovat…?


Šlo se do suterénu. Elektronika duněla do uší, až pulzovala krev v hlavě a vnitřnosti se rozvibrovaly. Tohle je ono. Barevná světla se křížila na stropě i mezi lidmi a duněla spolu s hudbou. Člověka to rozkládalo zevnitř; na malé kousíčky a každý si žil vlastním životem. Bublina všechno tlumila alespoň dvojnásobně, ale přesto to byl zážitek.


Happy R se posadila za bar a nalila do sebe hned dvě modré skleničky za sebou. Hudba jako by teď zněla ještě intenzivněji. Nemohla se ani hnout, ruce i nohy jí ztuhly a vlastně ani nechtěla, aby ji poslouchaly. Každý si tu jel to svoje. Kolem sebe měl prostor pro bublinu, spíš ze zvyku než proto, že by chtěl. Ale i tady bylo chladno. Emočně chladno.

Když máme ty Vánoce...

17. prosince 2008 v 7:06 | zazvorek |  Texty
Karel Kryl - Vánoční
Určitě všichni znáte, ale je to "nejhezčí" koleda....
-
Dříve, než ze stromečku opadá jehličí,
lůžko ti jmelím ozdobím, dám fotku do rámečku, olovo zasyčí,
tvůj krajíc chleba ráno ptákům rozdrobím.

Za tebe sfouknu svíčku, jablko rozkrojím,
bude to hvězda, či snad kříž, či snad kříž,
tvé jméno na balíčku k ostatním připojím,
to abys nemyslel, že už k nám nepatříš.

Za okny spadla vločka a zvonek cinká,
Ježíšek zavřel očka a tiše spinká,
Josef mu ustlal měkce v krabici od kolekce,
spí, tichounce spí.

Kus loje pro sýkory, na stole cukroví,
od zítřka noci ubývá, ubývá,
mráz cukrem pokryl hory, panáček hadrový
a jedna židle, jedna židle přebývá,
a jedna židle, jedna židle přebývá ...


Fota - ANIfest

13. prosince 2008 v 18:42 | zazvorec
Hlásím nová (jakože oficiální:)) fota z ANIfestu...viz listopadový archiv:)

Žorž z vlčího máku

12. prosince 2008 v 6:41 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Ráno bylo vlhko a krajinu halila hustá mlha. Bylo vidět sotva pár kroků před sebe, všude ospalé ticho a šero. A do toho ještě lezavá zima.
Žorž se probudil za svítání. Nejprve se snažil rozkoukat - nějak si nemohl vzpomenout, kde že to je. To se tak občas stává, když máte živý sen a ani po probuzení si nejste jistí, jestli to byl opravdu jen sen.
Žorž rozhrnul plátky vlčího máku a vykoukl ven. Krajina se někam ztratila. ten pohled, který znal, který viděl každé ráno, se teď změnil.
Žoržův vlčí mák rostl na kolejích. Vlak po nich projížděl dvakrát denně, vždy ráno a večer, ale mák se pokaždé jen zakymácel a celý den byl zase klid. Nádražní budova se skoro nepoužívala. Jen když pršelo - to se pak někdy v okně svítilo a cestující mohli pozorovat pavučiny visící na lampě.
Žorž znal břízy, které rostly podél kolejí. Znal topoly, které viděl na obzoru. Vytvořily tam krásnou alej podél cesty ke kolejím.
To všechno se mu teď schovalo v mlze.
Žorž už ale spal moc dlouho. Nechtělo se mu čekat, až mlha opadne. Sklepal ze sebe vodu, kterou se zmáčel z okvětních plátků, a vylezl ven.
Vydal se směrem, kde tušil nádražní budku. Vyškrábal se na peron; stálo ho to dost úsilí, neustále se mu drolily kamínky pod nohama. Docupital až k lavičce před budovou. Teprve až tam si všiml havrana, jenž po něm už hodou chvíli pokukoval.
"Proboha Žorži, co tady děláš? Není brzy? Všichni ještě spí."
"Měl jsem zlý sen. Zdálo se mi, že jsem se jednoho rána probudil a můj vlčí mák tu nebyl. Spal jsem jen tak na kolejích, sám..."
"A teď už jsi radši nechtěl usnout, co?" zasmál se havran.
"Bál jsem se, že když se probudím, opravdu tam nebude..."
"Jediné, co se mi dneska nelíbí, je ta mlha," zakrákal havran. "Snad zmizí. je tu kvůli ní zima. I ty břízy se třesou."
Strávili tam spolu ještě nějakou dobu. slyšeli projíždět ranní vlak - houkáním narušil ospalost dnešního rána - a pak už byl zase klid. Havran odletěl shánět jídlo. Žorž se nešťastně rozhlížel kolem sebe. Věděl, že dnes by měli lidé jít na pole. Chtěl jít za nimi a pozorovat je při práci. Alespoň nebude tak sám.
Uctivě pozdravil břízy. Odpovědi se nedočkal... třeba ještě spí.
"Dobré ráno!" volal do mlhy. "Dobré ráno!" Ale pořád to jen záblo a bylo ticho.
K poli se muselo jít až za topolovou alej, pak kousek z kopečka a za chvilku byl tam.
Na poli ale nikdo nebyl. Jen mlha se tu převalovala a vlezla do každé skuliny. Hlasy lidí dole z vesnice také nebylo slyšet. Pusto, prázdno. A ta studená a vlhká hlína...Jakto, že je zoraná? Vžyť ještě minulý týden tu sbírali seno... Proč to teď vypadá, jako by byla půda úplně vymrzlá? Kde jsou kupky sena?
Vtom uslyšel krákání havranů. Bylo jich několik. Žorž je neviděl. Létali nízko nad zemí a přelétali nad polem, přitom občas zakrákali a jejich hlas se ozvěnou nesl krajinou. Jejich černá těla kroužící nad zemí ráno ještě více umrtvovala.
Žorž do mlhy zavolal jméno svého přítele havrana. Neviděl jej, ale tušil, že bude v hejně také. Čekal, odkud přiletí.
"Jak je to dnes podivný den..."
"ó Žorži, ty to ještě nevíš?" Nedočkal se odpovědi
"Máme radost. Přišla zima."
"Zima?"
"Ano, už je to tak. A na poli zůstala hromada odpadků po lidech..."
"Zima? Nene, to jste se spletli. Zima ještě není. Vždyť včera bylo léto. Usínal jsem v teplém večeru, sluníčko ještě trochu hřálo. Máte to celé popletené."
"Popletený jsi jen ty. je zima, Žorži."
Žorž z vlčího máku nevěděl, co si má myslet. Je to vtipné? Asi ne. Spíš je to k pláči. Usínáte v létě a...vzbudíte se v zimě. Není to jen další ošklivý sen?
Ono ale všechno spí. Je tu mrtvo. Ty máš přece taky spát, Žorži.
Žorž pospíchal zpátky domů. Rozhodl se, že si přece jen ještě na chvilku zdřímne. A pak se uvidí. Třeba se z toho probere.
Posmutněle se došoural ke kolejím.
Kde je?
On tu není....
Doopravdy. Tak on opravdu zmizel.
Jeho vlčí mák tu nebyl. Ne, nebyl tu.
Odvektl. Je zima, přece!
Kde teď budu spát? Kde je můj vlčí mák? A je...zima.
Žorž si vlezl do nádražní boudy. V rohu u okna visela obrovská hustá pavučina, jejíž tvůrce už hezkou řádku let nežil. Pavučina ho přežila.
Žorž si do ní vlezl a usnul. tady mu snad nikdo nic neodnese. Ani zima. proč přišla tak rychle?
Žorž slyšel pravidelné funění vlaku. To kolem projížděl ten večerní. Bouda se trochu otřásla, ale pak už bylo zase ticho.
Ucítil zvláštní vůni. Studenou, ale...
"Dobrou noc, vlčí máku!"
Odpovědi se nedočkal. I vůně mohou být vzpomínky...

Stary stary night aneb Van Goghova a Klimtova Vídeň před Vánocemi

9. prosince 2008 v 6:42 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Tak to máme za sebou, slavného van Gogha. S lehkými komplikacemi, bolavými nohami a rozpačitými dojmy z Vídeňáků. Nu, o tom až potom.
V pátek před šestou hodinou ranní jsme vyráželi. Teda někteří málem nevyrazili (:-)), neboť díky našemu slavnému trnovanskému kruháku jezdí jinými autobusy a pak místo v Alejní končí kdesi na zastávce na znamení uprostřed temných ulic u sklárny:-D A pak dobíhají s bagančaty na zádech:)
5.12. jsme tedy vyrazili nach Wien. Všichni celí rozespalí a rozlámaní místy pospávali, místy se chechtali na celý autobus (malá skupinka kdesi na zadních sedadlech, že?:))
... A někdy kolem druhé hodiny odpolední nás už přivítala Vídeň. Trochu deštivě, ale přece.
Jako první jsme z autobusu narychlo vyběhli k domům umělce Hundertwassera. Jeden jsme měli možnost jen vyfotit, jeden prošátrat i uvnitř a v jednom domě jsme si fotili Hundertwasserovy záchodky:)Strašně to tam smrdělo octem, ale kdy jindy by vás napadlo fotit si WC?

Pak jsme všichni zase za deště naskákali do autobusu, který nás odvezl do centra. Absolvovali jsme zřejmě klasickou procházku po nejdůležitějších památkách Vídně, které jsme si ovšem stihli jen za letu prohlédnout, vyfotit je bylo hrdinství a zapamatovat si, co to je, už bylo na metál:-D
Došli jsme až k muzeu, kde byla připravena výstava Gustava Klimta, Egona Schieleho a jejich souputníků - přestože mám Klimta hodně ráda, tak vzhledem k tomu, že šlo jen o jednu místnost a všichni z mé party hic chtěli jít do města, nechala jsem si výstavu ujít.
Raději jsme si prohlédli vánoční Vídeň:)
Usadili jsme se v cukrárně, dali si vyhlášený sacher dort, horkou čokoládu, obešli vánoční trhy (a já osobně poprvé letos měla vánoční náladu:)), kde se málem strhla bitka o pokerové žetony pro Kubíka nebo pro Péťu (:-)), chodili jsme a zírali... A pak nás čekala cesta metrem do hotelu - díkybohu jsme místo ve Znojmě spali přímo ve Vídni, cesta zpět by byla únavná...
Až na malé komplikace při jízdě metrem (kde jsem si sice pokecala s Vídeňankou, ale kde jsme také zažili stinnou stránku vídeňské povahy a greenpeacovské "podsvětí":-D) a při rozdělování pokojů na nocleh, kdy jsme od sebe byly s Andrejkou odloučeny, to bylo všechno fajn. Večer jsme se sešli u Páji a Štěpi na pokoji, žvejkali ukrutně sladký bonbony, pili barborkovou Kofolu a střídavě zavírali a otevírali okna:)
Druhý den ráno nás nejprve čekala opět procházka po Vídni. Jenomže mně se samozřejmě vybila baterie ve foťáku (to je tak, když si půjčíte foťák a nikdo vám k tomu nepůjčí nabíječku, viď Petí:-D), takže jsem buď jenom koukala, nebo fotila na foťák Andrejky, popř. počítala s tím, že fotky budu mít od holek. Takže zbytek fotek dostanu později, přijdou na řadu v dalším samostatném článku. Takže teď už jen fotky od Barušky...
Vzhledem k tomu, že jsem už od předešlého pondělí byla nemocná a snad kvůli rýmě jsme měla oči jak angorský králíček /zkrátka jsem se ráno vzbudila se slzícíma a rudýma očima/, vypadám jak čerstvě probuzená mrtvola:)
Nemůžu tu taky nezmínit Andrejky odvážný čin, a to záchranu naší paní profesorky bez orientačního smyslu před ztrátou v centru Vídně:)
Pak už jsme vyrazili k hlavnímu cílu naší cesty - výstavy díla Vincenta ven Gogha v Albertině. Jelikož výstava 8.12. skončila, všichni se snažili ještě dohnat, co se dalo a fronta nám vyrazila dech. Takhle dlouhou frontu jsem v životě neviděla:)Modlili jsme se, abychom ji nemuseli čekat také a mohli jít vchodem pro skupiny...
Zatím jsme si poseděli v kavárně na čemkoliv, co dokázalo zahřát (což u mě byl konečně po dlouhé době zase zázvorový čaj:)) a nikam nespěchali.
Co se týče samotné výstavy van Gogha...
Nejprve jsme čekali, až se najde ztracená spolužačka, pak jsme čekali, až se uráčí nás vpustit dovnitř, pak jsme čekali na šatní skříňky...pořád jen čekali a čekali. Nakonec jsme se konečně dostali na výstavu.
Tolik lidí jsem v galerii v životě neviděla. Bylo tam zadýcháno, dusno, horko a přelidněno. Ale neuvěřitelně. Nedalo se jen tak stát a dívat se na obrazy, to by vás umačkali. O kočárcích a podobných úletech ani nemluvě. Takže jsme s Andrejkou Gogha zanechaly na pospas jiným, obětovaly ho a raději zapluly na doprovodné výstavy, které rozhodně stály za to. V horním patře to bylo rakouské umění po roce 1970. A co bylo nejsmutnější - tady jsme byly skoro samy. Nejednou se stalo, že jsme v místnosti byly jen my dvě. Takže bylo jasné, proč tu ti lidé jsou... a potvrdili nám to i průvodci. Výstava Gogha byla otázkou prestiže. Aby si každý mohl říct: "tyjo, já byl na Goghovi!!!" Co namaloval, to už tak podstatné není....
A druhá výstava, kde už bylo trochu víc návštěvníků, ale na Gogha to pořád ani zdaleka nemělo, byli Staří mistři - Picasso, Chagall, Klee, Monet, Giacometti.... i to stálo za to.
Pak už nás čekala jen cesta k autobusu a pak domů....
Takže, Vídeň je sice krásná, teď před Vánoci to má rozhodně kouzelnou atmosféru, dost často mi spíš připomínala Prahu (architekturou a hlavně tím, že všude, ale úplně všude, byla slyšet čeština - jako doma no:)), je to kulturní město s historií... ale Vídeňáci jsou prapodivní. Nechci je hned urážet, ale víc přístupnosti k nám Čechům by neškodilo....
Zbytek fotek snad příště:)

Bílý pes na okenní římse

3. prosince 2008 v 10:27 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Střípky světla se točily kolem dokola a v jantaru se rozpoštěly v celé obrazce. Žluté a oranžové. A jako by k nim hrála hudba, odněkud zdola. Kdo si ji tam pouští? Kdo je dnes ve stejné náladě?
Knížky se kupily v rohu místnosti. Kočka, která se u nás znenadání objevila předevčírem, ležela na zemi vedle vařiče. V jednu chvíli zvedla hlavu, ospale zamňoukala a zadívala se na mne. Vypadalo to trochu vyčítavě, ale co by mi tak mohla vyčítat, když jsem ji vytáhla z toho mrazu k nám, to jsem netušila.
Žárovka zablikala a zhasla. Vstala jsem, abych ji vyměnila. Byla ještě horká, a přitom studila.
Papíroví lidé se začali objevovat předevčírem. Ten večer poté, co jsem měla horečky. Nejdříve jsem viděla jen jejich stíny, ale bylo jasné, že tu jsou. Včera jsme se seznámili. Zpočátku jsme si jen povídali, ale pak se nejspíš natrvalo usadili v mém kumbálku. Nepřekáželi mi, neobjevovali se nevhod, a tak jsem je tu trpěla. Ptali se mne na jantar i na kočku. Nevěděla jsem, co jim odpovídat, takže jsem často mlčela.
Byli zvláštní, ale alespoň jsem nebyla sama.
Druhý den ráno visel u okna černý mrak. Byl podivně nízko a držel se zrovna mého okna, ale zdálo se, že brzy zmizí.
Nezmizel.
Kočka papírové lidi neviděla. Kdo ví, co ona viděla. Ale hudbě rozumněla. I dnes večer odkudsi zdola hrála zvláštní melodie a ona se opět probudila ze svého téměř celodenního spánku. Tajemná hudba, která v určitých partech značně zesílila a musela být slyšet v celém domě. Jenomže třeba ani slyšet nebyla. Zazněla vždycky, když jsem se pohroužila do obrazců ze světel, když mě naprosto pohltily.
Chtěla jsem číst, ale kniha zůstala otevřena na stole. Připadala mi hrozně daleko, tak vzdálená, že i kdybych se pro ni nahnula, vyklouzla by mi...
Papíroví lidé se dnes mačkali v koutě. Proč zůstali zrovna tam, to mi bylo záhadou. Bavili s eo mých knihách a prohlíželi si obrázky v nich.
Chtělo se mi spát a v němotě zšeřelé místnosti se vznášela mlha.
Bílý pes na okenní římse se zvedl na zadní a chystal se ke skoku. Jetsli chtěl prorazit sklo, to nevím... Nakonec ale seděl uvnitř. Bůhví, jak se tu objevil. Papíroví lidé zmizeli a kočka mi vyskočila na klín. Celá se klepala.
To už jsem ale usínala. Pes zůstal sedět.
Ráno visel mrak u stropu. Vznášely se kolem něj drobounké částečky žlutého světla. Už zrána byla slyšet hudba, která pronikala až do morku kostí. Mrazila zevnitř. Zmrzla mi krev. Ztuhla.
Kdo je to ten dole? Kdo je tam někde pode mnou, kdo je ten, co pouští tuhle hranu? Kdo ví, co se tu děje?
Čas se zastavil.
Světlo padalo k zemi.
Kočka včera v noci chcípla.
Papíroví lidé zmizeli.
Hudba se mi vysmívala. "Vzbuď se, jestli spíš...!"
Ve vařiči cinklo.
"Vzbuď se, jestli spíš!!!"
Večer zmizel v jantaru. Všechno tam zmizelo. I s bílým psem, mrtvou kočkou, prasklou žárovkou.
Byla to hra.
V místnosti pode mnou zavrzaly parkety.
"Cti poslední den jako den odpočinku...."