Bílý pes na okenní římse

3. prosince 2008 v 10:27 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Střípky světla se točily kolem dokola a v jantaru se rozpoštěly v celé obrazce. Žluté a oranžové. A jako by k nim hrála hudba, odněkud zdola. Kdo si ji tam pouští? Kdo je dnes ve stejné náladě?
Knížky se kupily v rohu místnosti. Kočka, která se u nás znenadání objevila předevčírem, ležela na zemi vedle vařiče. V jednu chvíli zvedla hlavu, ospale zamňoukala a zadívala se na mne. Vypadalo to trochu vyčítavě, ale co by mi tak mohla vyčítat, když jsem ji vytáhla z toho mrazu k nám, to jsem netušila.
Žárovka zablikala a zhasla. Vstala jsem, abych ji vyměnila. Byla ještě horká, a přitom studila.
Papíroví lidé se začali objevovat předevčírem. Ten večer poté, co jsem měla horečky. Nejdříve jsem viděla jen jejich stíny, ale bylo jasné, že tu jsou. Včera jsme se seznámili. Zpočátku jsme si jen povídali, ale pak se nejspíš natrvalo usadili v mém kumbálku. Nepřekáželi mi, neobjevovali se nevhod, a tak jsem je tu trpěla. Ptali se mne na jantar i na kočku. Nevěděla jsem, co jim odpovídat, takže jsem často mlčela.
Byli zvláštní, ale alespoň jsem nebyla sama.
Druhý den ráno visel u okna černý mrak. Byl podivně nízko a držel se zrovna mého okna, ale zdálo se, že brzy zmizí.
Nezmizel.
Kočka papírové lidi neviděla. Kdo ví, co ona viděla. Ale hudbě rozumněla. I dnes večer odkudsi zdola hrála zvláštní melodie a ona se opět probudila ze svého téměř celodenního spánku. Tajemná hudba, která v určitých partech značně zesílila a musela být slyšet v celém domě. Jenomže třeba ani slyšet nebyla. Zazněla vždycky, když jsem se pohroužila do obrazců ze světel, když mě naprosto pohltily.
Chtěla jsem číst, ale kniha zůstala otevřena na stole. Připadala mi hrozně daleko, tak vzdálená, že i kdybych se pro ni nahnula, vyklouzla by mi...
Papíroví lidé se dnes mačkali v koutě. Proč zůstali zrovna tam, to mi bylo záhadou. Bavili s eo mých knihách a prohlíželi si obrázky v nich.
Chtělo se mi spát a v němotě zšeřelé místnosti se vznášela mlha.
Bílý pes na okenní římse se zvedl na zadní a chystal se ke skoku. Jetsli chtěl prorazit sklo, to nevím... Nakonec ale seděl uvnitř. Bůhví, jak se tu objevil. Papíroví lidé zmizeli a kočka mi vyskočila na klín. Celá se klepala.
To už jsem ale usínala. Pes zůstal sedět.
Ráno visel mrak u stropu. Vznášely se kolem něj drobounké částečky žlutého světla. Už zrána byla slyšet hudba, která pronikala až do morku kostí. Mrazila zevnitř. Zmrzla mi krev. Ztuhla.
Kdo je to ten dole? Kdo je tam někde pode mnou, kdo je ten, co pouští tuhle hranu? Kdo ví, co se tu děje?
Čas se zastavil.
Světlo padalo k zemi.
Kočka včera v noci chcípla.
Papíroví lidé zmizeli.
Hudba se mi vysmívala. "Vzbuď se, jestli spíš...!"
Ve vařiči cinklo.
"Vzbuď se, jestli spíš!!!"
Večer zmizel v jantaru. Všechno tam zmizelo. I s bílým psem, mrtvou kočkou, prasklou žárovkou.
Byla to hra.
V místnosti pode mnou zavrzaly parkety.
"Cti poslední den jako den odpočinku...."
 


Komentáře

1 Ikary Ikary | 6. prosince 2008 v 12:39 | Reagovat

zbytečné dovětky a občas něco sem tam působí kostrbatě. Jinak to má krásně vykreslenou amtosféru!

2 zazvorek zazvorek | 7. prosince 2008 v 11:57 | Reagovat

Kuju....ono se to těžko chápe, když nejsi ten, kdo to píše, takže je možný, že ej to těžko zkousnutelný, ale večer byl nemocnej a splínovej:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama