Březen 2009

Ještěrčí ocásky - Juan Marsé

27. března 2009 v 13:47 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Další kniha, která nezklamala. Ano, opět budu chválit:) a už vím, čím to je - tím že když přečtu něco, co mě až tak úplně nenadchlo, prostě o tom nepíšu:-D takže to fakt není tím, že cokoliv co přečtu je super a skvělý a napíšu o tom článek...
Tak tedy...nejdřív mé putování k Ještěrkám:)
Šla jsem si k Vojtovi vyzvednout tričko s E.T. a během jeho výroby jsem si prohlížela tituly v jeho knihovničce...a jelikož právě Vojta mne přivedl k mistru Murakamimu a ani jedno z jeho děl mne nezklamalo, řekla jsem si, že knížka, která je ze stejného nakladatelství a ještě k tomu má tak zvláštní název, nemůže být brak:) I přes upozornění, že je to divná knížka, jsem se nenechala odradit a těšila se na ní...
-
Způsobem vyprávění a hlavně jazykem to lehce připomíná A oslice uzřela anděla od Cavea. Ale to je asi jen subjektivní pocit:) Děj se odvíjí díky vyprávění autora, ještě v embryonálním stavu v břiše matky, které i se starším bratrem Davidem říkají Rusovláska. David se svým ještě nenarozeným bratrem vede dialogy (dosti drsné, co se mluvy i upřímnosti týče...David na bratra žárlí, nemá ho rád a vyčítá mu, že za maminčin špatný zdravotní stav může on, že z ní vysává krev...) a často si také mluví sám pro sebe, aby tak přehlušil šelesty a hřmoty, které mu neustále znějí v uších.
Otec od rodiny utekl zřejmě z politických důvodů a v Davidově světě se potlouká po rokli s natrženým krvácejícím zadkem a s flaškou v ruce...Rusovláska jakožto švadlena obstarává celou domácnost, Davidovu výchovu a zabezpečení a do toho ještě jí tragicky zemřel první syn...
Rusovlásku navštěvuje pravidelně inspektor Galván, který jim vždycky přinese něco dobrého a nedostatkového - cukr, kvalitní kávu, čokoládu...a snaží se skrývat svou náklonnost vůči Rusovlásce. David ho nesnáší - ikvůli tomu, že se nabídl, že jeho polomrtvého psa utratí a ukrátí mu tak trápení...David však za psa Jiskru bojuje a o to víc inspektora začne nenávidět, když bez ptaní Jiskru odvede a zabije...
David se také často převléká do dámského oblečení, které Rusovláska šije, a přátelí se s tlustým Pulinem, holičským učněm, se kterým v kině Rozkoš občas provádí...no, to je fuk:-)
A žlutá sukně se zelenými kapsami a halenka barvy šafránu a červená kabelka a pánské červené kolo a pole s vlčími máky a trs kopretin před domem... to všechno čtenář pochopí, až když se doopravdy začte:)
Atmosféra léta hirošimské bomby, Barcelony, je to prosáklé smutkem, hluboce zarytým, který vás nepustí (i přes pár humorných pasáží, např. rozhovor s mrtvým Jiskrou) ani jednou během celé knihy, velice pochmurný závěr... to všechno mi dělalo během nemoci společnost a hned potom, co jsem knihu zavřela, jsem byla odhodlána si ji přečíst klidně znovu. Už jen kvůli té atmosféře...
-
" Lidský život je plný smutku a člověk se v něm často zmítá v beznaději jako uříznutý ocásek ještěrky, ale vždycky zbývá prostor pro krásu, představovanou trsem kopretin nebo polem s vlčími máky. Skutečné vítězství je ten trs kopretin, který tvoje matka pěstuje u vchodu do domu."
-
Tímto cituji doslov ke knize, který plně vystihuje hlavní myšlenku knihy. A přesně tak to asi má být...
Hlavně, ať pořád existují ty trsy kopretin, ve kterých zůstane krása i přes všechen ten smutek, co se na nás celý život valí...
Krásná kniha.

Hm...zmetek jeden, neostřil...

25. března 2009 v 11:55 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Hm... tak dneska jsem chtěla fotit, hodně moc fotit, jenomže jsem zůstala jen u příprav a vůbec se nedostala k variacím (mělo se to jmenovat Face to Face - and many Zazvorek´s faces...), které měly následovat....Nejdřív jsem se snažila jen najít vhodnou vzdálenost, zkoušet způsoby ostření, efekty světla a když jsem se dostala k první části - akcionářce - fotoaparát najednou začal stávkovat a odmítal zaostřit naprosto cokoliv. Takže nezaostřil nic, nikam, v žádném režimu. Co s tím? Počkat do příště a doufat, že v sobě zase nemám tu podělanou rušičku, co pokaždý zničí veškěrou elektroniku....
Takže nádobí, harmoniku, secesi, LPíčka a petrolejku snad jindy....SNAD!
Jinak upozorňuju, že se fotím VELICE NERADA a na fotkách jsem já jen z toho důvodu, že na někom s eto musím naučit:-D nebo - alespoň tam musím zůstat do té doby, než se najde vhodná oběť:-D A to vám povím, že na samospušť je to pěkná otrava a v životě to neuděláte vyváženě, dobře umístěně a rovně... to jen k vysvětlení, proč se tu teď vyskytuju tak často...
Toto je prosím "šťastná akcionářka Chrysleru" - no ano, ta akcie je fakt od Chrysleru;) škoda jen, že už propadla v roce 1982...a ten dementní výraz - jak jinak vyjádřit tu tupoučkou radost?:-D Teda, tvářím se dementně většinu času, ale tady to byl záměr:D a nedokonalé zaostření? Snaha vyvolat "retro" dojem:)...

Svět byl fajn, svět byl náš, léta prázdnin, slunce, pláž.... jak zpívá Kája:-D škoda, že se letos na Kubu nepodívám - tak si ji chci alespoň něčím přiblížit (jen ten doutník nebyl po ruce...) aneb stydlivá havanská osoba:) Ba ne, zkoušela jsem sluníčko a umístění sebe v prostoru - tady se měly fotit další věci...:(
-

Další sen.. vrátit se do Paříže! Nejúžasnější hlavní město na světě:) Škoda jen, že i tady zůstalo jen u testovací fotky - aspoň víte, co přibližně čekat příště...Příž měla pro mne být in Black and white...tak snad jindy...i s viržínkem:D
-

Nadpozemnská bílá a "bezčasí".... ale těžko říct, jestli po znovuzrození, nebo těsně před smrtí... Eternal.
-
Born into the light...I tady mělo jít o hru se světlem. A právě tady někde skončilo i focení...
-
Hm. Takže od všeho jsem stihla jen začátek. Teda...ani od všeho ne. Tak čtvrtiny. Nestihla jsem vystřídat víc jak jeden převlek a použít víc jak jednu rekvizitu. Všude šlo jen o přípravy - jak vystihnout atmosféru jednotlivých témat (neheldě na to, že z těch témat mám taky tak dvě tři...)No, takže aspoň víte, co třeba čekat někdy příště... pokud foťák ukončí stávku. Aspoň témata a styl snad zůstanou. Tak to budu prezentovat třeba jako úvod....ovšem neobjektivní.
Sakra, je hodně vidět, že jsem fakt moc naštvaná?:D
-
No a protože se mi to nehodí nikam jinam a chci využít toho, že jsem zrovna měla zapnutý foťák, mám tu pár věcí, co vznikly minulý týden... Hraju si a zkouším, c opapír snese, takže nejde o žádná veledíla, spíš hračičky s různýma technikama:)
-

-

-

-
-
A k tomu všemu mi z gramofonu hrály písničky typu Léta prázdnin, Barborko, Traktor, Rudý páv, Letíme na měsíc.... tak ještě přikládám text a videoklip (ne v originále, samozřejmě, ale v podání.....áááááááách...Davida Krause:-D) k písni Mám malý stan (protože je fakt fajn:)):

Mám malý stan,
mě na nohy táhne,
snad ze všech stran,
jen řekněte jak dostanu,
své dlouhé nohy do stanu,
až chladem třást se přestanu
já ze stanu nevstanu.

Stan malý mám
a nohy tak dlouhé,
ach kam je dám,
tak se zmítám
z rohu do rohu,
a hledám vhodnou polohu,
snad uznáte že nemohu,
mít nohu v batohu.

Ó prochladlý jsem na kvadrát,
takhle už se nedá spát,
když se vkrádá na má záda
mráz, zima a chlad.

Mám malý stan,
mě na nohy táhne,
snad ze všech stran,
a tak snívám často o chatě,
kde spal bych jako ve vatě,
kde neničí tě jehličí
kam vítr nefičí.

Ó Prochladlý jsem na kvadrát,
takhle už se nedá spát,
když se vkrádá na má záda
mráz, zima a chlad.

Stan malý mám
a nohy tak dlouhé,
ach kam je dám,
tak se zmítám
z rohu do rohu,
a hledám vhodnou polohu,
snad uznáte že nemohu,
mít nohu v batohu.
-

After the CONTROL film...

24. března 2009 v 12:49 | zazvorek |  Z hudebních vod
Právě jsem dokoukala film Control... naprosto super. A pro ty, kdo nevědí, o čem že to je - film mapující vzestup kapely Joy Division, ale hlavně niterních pocitů a zhruba posledních sedmi let života jejich zpěváka Iana Curtise....
A protože "chytlavý" je v jejich případě špatně zvolené slovo (osobně si pod tím představuju spíš něco vyjuchanýho, tralala), zůstávám u označení "největší hit", i když ani to u nich tak úplně nejde...
Zkrátka: LOVE TEAR US APART


Marie, Julien a drobky (prozatím jen foto:))

20. března 2009 v 19:21 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Minulý prázdninový týden jsme s Vojtou naplánovali "big ekšn":-)Původní plán byl, že pojedeme kamsi k Bukové hoře, na rozhlednu a zkrátka projít východní část Českého středohoří.... Jenže počasí bylo na prd, takže jsme zůstali v okolí celkem blízkém - a opět, akce se spontánně změnila ještě v autobuse:-D Náhradním plánem totiž bylo dojet do Duchcova a odtamtud jít pěšky do Teplic, při cestě prolézt veškerej industriál a vyfotit to tam a zkrátka chodit, chodit, chodit a při té příležitosti třeba fotit....No, a v autobuse se rozhodlo, že "zapustíme" už v Jeníkově:)
U Vietnamců jsme nakoupili (teda, ten jakožedonut byl pěkně suchej a humusnej...a rybízovej šumák už asi měsíc prošlej:-D) a hned se vydali k potoku (či co to má být) v Jeníkově.
-
-
-
No a pak už jsme tedy pokračovali na naší cestě po industriálu...a kam jinam zaplout, než do lomu :)
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
No a pak už jsme opustili lom a viděli...PLAMEŇÁKY!!:-D
-
Jeden by nevěřil, jak mos může stojící labuť připomínat plameňáka:)
-
-

-
-
-
-
-
-
-
Během naší "poutě" byl dokonce natočen i film! Jmenuje se Marie, Julien a drobky a má...asi zhruba dvacet minut. Až bude zveřejněn na webu, najde své místo i tady:)
UPOZORNĚNÍ PRO RÝPALY na závěr:
Nejsem fotograf a fotky buď vůbec, nebo skoro neupravuju. Tááákže, fotím pro potěchu sebe sama, ne pro portoflio:) To teprve přijde (možná...)
Zbytek fotek : Galerie - Místa - Tůry a procházky - Marie, Julien a drobky (protoe ty fotky zmenšeně vypadají ještě děsivěji než normálně:))

John Irving - Pravidla moštárny

18. března 2009 v 6:42 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Jsou knížky, které by člověk neměl číst, pokud nemá ve všem úplnou jistotu. Kor když není tak storpocentní, že se v něm třeba neusídlil v(V)etřelec...eh.
Buď jak buď- i přesto, že na ni nebyla ideální doba, musím na začátek konstatovat, že ta kniha je perfektní:) Takže upozorňuji předem - toto bude OPĚT pochvalný článek (ještě mi schází poslední Murakamiho dílo, ať tu ódu máme komplet:-D)
Jako u většiny takových děl jsem nejprve viděla film Pravidla moštárny z roku 1999. Oscarový film (herec ve vedlejší roli, scénář). Byla (a dosud jsem)jím naprosto unešena - jak pro jeho melancholickou atmosféru, dobu a výkony herců, tak i pro příběh - a právě onen příběh je ve filmu zkrácen a pozměněn tak o 70%...i přesto je ale film bezkonkurenční a doporučuju :)
A teď tedy k předloze.
Sirotčinec v městečku St. Cloud´s v americkém státě Maine. Jeho správcem je dr. Wilbur Larch, jeden z mála lidí, který už od 1.sv. války provádí v sirotčinci kromě porodů i potraty; samozřejmě tajně. V tom mu pomáhají sestry Angela a Edna (která je do Larche tajně zamilovaná, ale Larch od jediného sexuálního zážitku v mládí s prostitutkou už se ženami nechce nic mít) a paní Groghanová, která správcuje dívčí oddělení sirotčince.
Ženy, které do St. Cloud´s přijíždí, tu buď zanechají sirotky, nebo "zabijí" další život. Sirotčinec leží na opuštěném místě nedaleko řeky a lesů, hned tak někdo sem nezabloudí. Přesto skoro každý sirotek jednou své adoptivní rodiče najde.
Ne tak Homer Wells. Ne že by nikdy nebyl adoptován - ale pokaždé to nevyšlo. Jednou jej bili a on mlčel, jednou si přáli, aby plakal a on mlčel, jednou jim bylo divné, že pláče až moc hlasitě, jednou jej nařkli ze zneužití nevlastního bratra, naposledy se mu náhradní rodiče utopili v řece. Po několikátém pokusu najít Homerovi rodinu bylo jasné, že Homer zkrátka patří do St. Cloud´s. Až nadešla doba, kdy už byl dospělý a tak nemohl být adoptován. Zpočátku nevědomky, později úmyslně pomáhal dr. Larchovi a učil se porodnickým postupům, anatomii a medicíně jako takové. Dr. Larch, který se k Homerovi choval jako otec, z něj chtěl mít svého nástupce.
Jednoho dne ale do sirotčince přijede krásný a zamilovaný mladý pár ze sadařství v Ocean View. Krásná Candy si přeje potrat a všechny (včetně Homera) přikolíkuje k zemi (no, zkrátka z ní jsou hotoví:)). Homer se do ní zamiluje a Wally, Candyn partner, mu nabídne (aniž by samozřejmě věděl, co Homer cítí), že jej vezme k nim do Ocean View na výlet.
A tak Homer opouští sirotčinec - se záměrem, že za tři dny se zase vrátí...
Natrvalo se ale vrátí až zhruba za víc jak dvacet let. Ale k tomu až na konci:)
Tak tedy, Homer díky Candy a Wallymu poprvé navštíví biograf (od této doby se nazývá symbolicky Beduínem), porvé vidí oceán, naučí se pěstovat jablka, plavat a řídit auto... pozná ten "skutečný" svět. S dr. Larchem komunikuje pouze poštou; a Larch mu taky svou nevoli vůči tomuto dává značně najevo. Navíc Homer nechce pokračovat v lékařském vzdělávání se a dokonce odmítne provádět potraty - souhlasí s nimi, ale on sám je provádět nehodlá.
Wally, zblázněný do války, se přidá k letectvu (za 2. sv. války) a létá nad Barmou. Během doby, kdy je Wally pryč, se projeví Homerova náklonnost ke Candy a její zase k Homerovi. Milují se, ale Candy stále miluje i Wallyho. Jak sama říká: "Počkáme a uvidíme..." (jako by mi to něco připomínalo...)
Dále se v příběhu rozvíjí osudy jednotlivých česáčů (všichni jsou černoši), zvláště jejich předáka, pana Rose (o tom už se rozepisovat nehodlám, to by byl článek nekonečný:)) A také hromotlucké Melony, Homerovi "přítelkyně" ze sirotčince. Také je zde popisován boj mezi stárnoucím Larchem a sestrami a úřady, které by na jejich místo raději dosadily někoho nového, mladšího. Jedinou nadějí pro sirotčinec tak zůstává Homer Wells - kdyby po Larchovi převzal funkci, všichni by byli spokojeni...Homer ale tvrdošíjně odmítá. Však také čeká potomka. Neplánovaně, samozřejmě. A s kým jiným než s Candy....A Wally je stále kdesi nad Barmou...
Dítě si nechají, ale rozhodnou se, že jej budou vydávat za adoptované. Že se zkrátka Candy s Homerem rozhodli adoptovat někoho ze St.CLoud´s a budou se o něj starat společně s Wallym. Jenomže...
Wally je najednou nezvěstný. Po pádu letadla se nenašlo jeho tělo. Až o mnoho měsíců poději o něm přijdou zprávy, že se na Cejlonu v nemocnici léčí ochrnutý na dolní končetiny, neplodný a po encefalitidě...
Nu a závěr?
Nepovím:) Leda na výslovné požádání:-D Snad jen tolik - dokonalý happy end nečekejte, ovšem tragédie enpostihne naprosto všechny:)
Přečtěte sami, rozhodně doporučuji. Opravdu jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Hrdě může stát bok po boku pánu Murakamimu nebo Caveovi:)
Fakticky.....;)

Odkud jen to známe...

15. března 2009 v 11:17 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Je zbytečné nabádat lidské bytosti ke klidu. Potřebují činy a nevidí-li je kolem sebe, odhodlají se k nim sami.
-
Foceno mobilem při procházce po UL a debatě o cihlových komínech....................................................

Nejlíp jim bylo...

7. března 2009 v 20:25 | zazvorek |  Texty
Jsem si jistá, že ten, komu je to určeno, si to přečte a pochopí....
Třeba už jen proto, že ten text zná až moc dobře.
Třeba ani nebude rozmluva potřeba. Tohle řekne všechno. I když...teď už to možná bude jedno...
Toť vše kvůli výbornejm palačinkám, muří noze, tmě na schodech, jiné situaci, mostu a policajtům, vile s podkrovním pokojem, gramofonem a voňavou kuchyní, kvůli boudě s kamny a popelem, ztracené náušnici, skřítčí mikině, ožralým lichotníkům, Americe a asi milionu dalších věcí....
-
nejlíp jim bylo
když nevěděli co dělaj'
jenom se potkali
a neznělo to špatně

tak se snažili
a opravdu si užívali
jenom existovali
a čas běžel skvěle

nechám si projít hlavou kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech

pak se ztratili
a chvílema se neviděli
jenom si telefonovali
a byli na tom bledě

a když se vrátili
už dávno nehořeli
jenom dál usínali
chvíli spolu chvíli vedle sebe

[: nechám si projít hlavou kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech :] 3x
...
nechej si projít hlavou kam všechny věci plavou
jestli je všechno jen dech tak jako kdysi v noci spolu
potmě na schodech
-

Zatluč hřebík do dřeva a...nezapomeň na ducha! - part II.

4. března 2009 v 9:36 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Kuchyň provoněly čerstvě upečené buchty. Dneska se bude číst Malý princ. Za okny šedo a mlha... I to nebe už zlenivělo natolik, že světla už nebylo.
Děti se zachumlaly do postele.
"A Malý princ plakal a plakal..."
Kdyby tak věděly, že i já pláču.
"Dobrou noc, princové moji."
Musím usnout. Zítra sklízíme úrodu. A ony ani ty slzy už nejsou...
Proč je to vždycky před usnutím nebo za svítání? Proč právě tehdy fantazie tak pracuje, proč právě v ty chvíle to všechno niterné a hluboko zakopané chce ven?
Už tehdy, když jsme tu seděli... Z hrnku se kouřilo, kroužek se rozpíjel a dřevo hýbalo. A venku byla jasná noc. Skřítci se schovávali na louce a tady za oknem bylo všecno jako v jiném světě... Namaluj mi na záda ducha...
O to jsem tehdy prosila. A tak to bylo.
Plamínek se mihotá. Stejně jako tehdy, tolik let zpátky...
Co z toho zbylo? Co mi po NĚM zbylo?
Vzpomínky... na to, jak jsme pouštěli draka. Seděli na louce a pozorovali ptáky. Jedli jablka. Mrazivá silueta ducha na zádech...?
Byl jako přízrak. Jako by nikdy neexistoval. Jako by ta léta byla jen ztělesněním nejniternějších přání a představ a kdosi milostivý mi je nabídl ve fyzické podobě, ovšem jen na omezenou dobu... Ale vždyť se mne dotýkal!
A...mám s ním přece děti!!
Proč musel zmizet? A kam zmizel? Vždyť jsme nikomu nic neprovedli...ani on ne...
Probuď se z toho snu!
To není sen.
Vzbuď se!
Já nespím.
Jsi v pořádku?
Jsem.
Tak proč pláčeš?
Já nepláču...
Občas cítím, že tu je. Někdy mám pocit, že uspává děti za mě, když zavřu dveře. A něco jim vypráví. A někdy vím, že tu je. Jako třeba teď, vždycky když takhle sedím za oknem a poslouchám dřevo. A venku je tma a skřítci se na louce schovávají stejně jako tehdy. Když pozoruju vlaštovky, jak odlétají. Nemůžu to vyprávět, neumím to. Navíc to zní moc podivně, byla bych za blázna. Neumím slovy vyjádřit pocity z těch chvílí, kdy sedím na louce a sleduji mávání křídel... Někdy chci vylézt na střechu a jen tak se dívat a čekat, až se zase vrátí...
Ještě jednou, někdy, chci namalovat na záda ducha. Prosím. Ještě naposledy.
-
Mami?
Copak je?
Byl tu tatínek?
Tatínek??!
Myslím, že byl u nás v pokoji... asi. Byl tu?
Myslím, že ano.
......
Utíkej spát. Ráno mi musíš pomoct s jablky.
-
Zamrazilo mě v zádech. Jako když se bříška prstů lehce dotknou pokožky a jemně, skoro neznatelně, s nepopsatelnou něžností, na ni začnou vykreslovat důvěrně známou siluetu...
Teď ať přijde třeba konec světa...

Karamazovi vs. Bobule

4. března 2009 v 7:46 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Že to je podivná kombinace a že porovnávám něco, co porovnávat ani nejde? Ok, ale s těmito filmy jsem strávila včerejší dopoledne a i když jsem asi udělala chybu, že jsem si je pustila hned za sebou a narušila si tak atmosféru z jednoho i druhého, přece jen mě každý z nich zanechal v určitém rozpoložení, které sem teď chci nějak přenést a třeba i někoho nalákat na jejich zkouknutí....
Takže nejprve se pustím do KARAMAZOVÝCH, i proto, že byli první na řadě.
-

-

Jakožto neznalec Dostojevského díla jsem spíš byla zvědavá (podle pochvalných recenzí) na herecké výkony a přenesení "hry do hry". Zpočátku je všechno pohoda, autobus s divadelním souborem Dejvického divadla si to vesele štráduje směr Nové Hutě v Polsku, kde se má konat alternativní festival divadla, tance apod. Zezačátku se dá lehko vystopovat, kdy herci "hrají" a kdy "žijí". Jak se ale prodíráte filmem, je pořád těžší a těžší sledovat, kdy se naplno ponoří do své role a kdy už je to zase realita... tragédie polského údržbáře, pro kterého samotného nakonec herci hrají, přenáší drama divadelní do skutečnosti. Do toho všeho naprosto perfektní industriální prostředí oproštěné od veškerých kulis (když já industriál ráda:D), výborné herecké výkony (Trojan nezklame snad nikdy; tady se stylizuje do totálního šílenství, přirozený Igor Chmela, který má v sobě něco, co mě nutilo pozorovat ho bez mrknutí oka - i jeho role mu naprosto sedí -a ještě má zvláštní charisma, Martin Myšička, na kterého se - narozdíl od jeho role v Šeptej - už hezky kouká, pro role nesympatických "debílků" stále předurčený Radek Holub nebo polský údržbář se smutným pohledem...), strhující scény- výborná je třeba ta s loutkářem vodícím mončičáka...
Těžká látka, těžké pochopit. Všichni jsme Karamazovi, jak se často píše. Možná by bylo načase si to dílo přečíst.
Jeden z těch "jiných" českých filmů, který nemá bavit, ale donutit trochu myslet. Perfektní a strhující. Bez přehánění:)
------
A teď tedy k BOBULÍM.
-
-
Zima je dlouhá, a tak není na škodu si trochu připomenout léto, nebo spíš se na něj začít těšit. A Bobule jsou letní atmosférou prošpikované skrz naskrz. Depka z Karamazových ještě nestačila pořádně dosednout a už jsem se zase řehnila smíchy. Možná jsem měla Karamazovi vstřebávat déle, ale čas tlačil...
Za prvé: je mi jedno, co říkají kritici. Bobule jsou fajn komedie a rozhodně mi káply do nálady.
Za druhé: pořád lepší komedie tohohle typu než další Kameňáky nebo milion Snowboarďáků.
A teď už k ději:) Honza (Kryštof Hádek - když už jsme u těch herců, i na něj se kouká moooooooc příjemně:)) a Jirka (mladší Langmajer - bráchu rozhodně nezapře) jsou podvodníci v Praze a vydělávají jakkoliv, jen ne legálně. Honza se dozví, že jeho dědeček z Moravy, který ho odmala vychovával, je těžce nemocný a rozhodne se mu (opět nelegálně) zajistit dovolenou v zahraničí, aby si starý pán ještě užil. S Jirkou si zatím vezmou na starost jeho vinice a zájezd Pražáků na košt.
Někdy hodně vtipné scény, žádný buranský humor, který byste možná v prostředí vesnice čekali, snad až trochu moc naivně a hloupoučce ztvárnění Moraváci, krásné prostředí, pohoda a někdy až poetika, lehká melancholie (pro ty, kteří si při některých scénách vybaví svoje vzpomínky), láska a erotika (je pravda, že Tereza Voříšková alias Klárka je opravdu krásná slečna)... a peří létající z peřin musí být super:)
"Jak se pozná, že je zdravá?" - "Poránu si nalije sklenici bílého vína..." Tak jdeme na to:)
--
Takže, suma sumárum - samozřejmě, že Karamazovi jsou lepší a kvalitnější film. Dnes se na ně chystám znovu... Ale pokud zrovna od filmu nečekáte odpovědi na filozofické a existenční otázky, jste těžce melancholičtí a nostalgičtí a nejradši byste teď vypadli někam do vinic střihat hrozny (heh...:)), pak vás nezklamou ani Bobule.

Zamlžené nedělní dopoledne na Vinohradech

3. března 2009 v 8:01 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Po roce opět na Vinohradech v TJ Sokol:-D I vetešnictví zůstalo, díkybohu, protože se tak alespoň můžu radovat z patinového zrcátka, vykládané krabičky a Zábavného kalendáře, vhodného pro město i venkov, z roku 1931 (je to nářez, lepší knihu neobjevíte:)). ¨
A nedělní ráno, první den nového měsíce, bylo jako stvořené pro takovou menší soukromou procházku po jedné z nejhezčích pražských čtvrtí, Vinohradech. Mlha, drobné mžení a zašedlá obloha tomu všemu dodávaly lehce depkoidní atmosféru; ticho v uličkách se starými činžáky (Pražácí spí dlouho:-D) bylo krásně uklidňující. Sem tam nějaký ten pejskař, zamávání křídel, zacvrlikání ptáků, jinak ticho... Hned bych se tam vrátila, někam do nejzapadlejšího bytu v nejzapadlejším činžáku, a seděla za oknem... Zvláštní je, že to vypadalo, jako by v těchto domech žili už jen "měšťáci", starousedlíci, žádní mladí...Ti že se prý stěhují do satelitních městeček za Prahu. A přitom co já bych dala za to mít možnost tam bydlet!! Tyhle domy mají atmosféru, ne nějaká hacienda na okraji města...
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Chápu, že sem tahle úprava moc nepasuje, ale Nocturna je prostě Nocturna:-D
-
-
-
-
-
-
A tady už jen zbytek z cesty po Praze se sestřičkou a bratříčkem..:D
-
-
Pěknej prstýnek:-D
-
-