Duben 2009

Horská pyraňa - pohádka

25. dubna 2009 v 22:14 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Varování pro nezasvěcené: tato pohádka je plná symbolů, které asi pochopí jen Nebel, možná se chytne i Ikary, ale co jiného dělat v době, kdy je jeden hodně, ale opravdu hodně naštvanej a projevuje se u něj ona typická býči povaha (rozuměj většinu času klid až flegmatismus, ale pak přijde něco, co býčka rozlítí do nepříčetnosti, že má chuť kolem sebe házet nábytek---), co pak dělat jinýho, než se z toho vypsat (případně vymalovat), aby jeden ušetřil svůj nábytek škod?:-)
Tak tedy
Horská pyraňa
Žila byla jednou jedna pyraňa. Ona to vlastně nebyla úplně regulérní pyraňa - ona to byla úplně obyčejná RYBA, co se jen tvářila jako hrozně zlá a drsná pyraňa. A protože často pobývala v horských oblastech, byla to horská pyraňa.
Začalo to zřejmě tím, že kolem nabourala totem (mohou ryby bez nohou jezdit na kole? Mohou, protože mají ploutve, ne nohy. Jen pozor, aby o ně nepřišly - xxxx) a přestala vyvěšovat vlajku. Asi ale měla totemovat dál a plavat si ve své horské tůňce - a nezaplout do vod údolních, zamořených uhelnatým vzducehm a lidmi. Protože ti pro ni jsou lákavou kořistí; a bohužel většinu času snadno ulovitelnou. Jenomže to pyraňa ještě nepotkala býčka.
Býček nikdy neměl pyraňu rád. Přeci jen, pyraňa si plave ve svém rybníčku, pyraňa je voda, zatímco býček má radši vůni hlíny a země. A býček z pyrani neměl dobrý pocit, ani když se pyraňa snažila, aby to tak nebylo. Ovšem z následujícíh událostí plyne poučení, že ač se prý na první dojem nemá dávat, málokdy zklame. A pyrani jsou přeci jen pořád pyraňami.
Jednou se stalo, že se pyraňa a býček potkali na stejné louce. Byl tam s nimi i mořsky konik, ale ten jen přihlížel, tentokrát měl ocas stažený a moc neřehtal. A pyraňa už delší dobu nějak podežřele proplouvala kolem býčka, až byl býček nucen změnit názor. Co když první dojem klame a pyraňa není tak zlá...
A tak se tato naprosto nesourodá dvojice dala do řeči. A voda ani hlína jim kupodivu nebyly překážkou, po celé té době plné nevraživosti zjistili, že si celkem rozumí. A všichni se divili.
Zanedlouho na to pyraňa býčkovi navrhla, že by jej ráda potkala i jinde než na louce. Proč ne třeba v Orient Expresu? A tak spolu vyrazli na divokou, exotikou prosáklou jízdu, která trvala až do rána. Spolucestující jim dělal nebezpečný jednorožec a paní Šíša a ta jízda jakoby neměla konce. Pěkná cesta to byla.
A ani nebyl čas se po tom dobrodružství vyspat a už tu byla pyraňa s dalším návrhem, tentokrát být opět na své "domovské" louce. A býček si připadal spokojeně. Moc netrkal, byl z pyrani nadšen a začínal mít pocit, že konečně může opustit své rodné stádo - že vůbec může opustit stádo - a vydat se na průzkum horské tůňky. A to ještě pyraně nestačilo. Chtěla s býčkem jet až do Irska, přímo do hlavního města. A tak tedy spolu jeli do Dublinu. Z pyrani se stala zlatá rybka, přesně taková, jakou si býček vždycky přál poznat. Vždycky chtěl s rybkami kamarádit, jen mu to nikdy nevyšlo. Všechny zlaté rybky ho opustily nebo se až příliš nachlemtaly vody; staly se na ní závislými a utopily se. Ale tahle se zdála být naprosto v pořádku.
A pak, nad ránem, se býček s rybkou vydali k býčkovi. A zlatá rybka byla tou nejzlatější rybkou, jaká v tu chvíli mohla existovat, a býček věděl, že mu splní každé přání. V tu chvíli to byla kouzelná rybka. A moc hodná rybka.
A druhý den také. A další také. A tak ještě několik dní byla nejhodnější rybkou pod sluncem. Po pyrani jako by se zem slehla.
Až jednou si pyraňa usmyslela, že býčkovi nabídne, aby prozkoumal její horskou tůňku, i se zbořeným totemem a nevyvěšenou vlajkou. A tři peřiny i mlha nad ránem i bahno v lese a listí a hrábě, to všechno bylo kouzelné království, kdy bylo dobře nejen býčkovi, ale podle mořské panny i pyraně. Prý. A býček propadl ostrým pyraniným zubům. A začal se pomalu topit, pomalu klesal do temných hlubin horské tůňky, aniž by byl věděl, co jej čeká.
A ze zlaté rybky se zase definitivně stala pyraňa. Hodně, hodně moc zlá a dravá pyraňa, co má zase políčeno na dalšího nešťastného tvora. A ne jednoho. Už jich totiž schramstla nepočítaně a zřejmě má v plánu v tom pokračovat.
Býček se málem utopil. Ale byl včas zachráněn. nenechal se stáhnout do hlubin, nenechal se kousnout. Ale hodně se rozlítil. Z býčka vyrostl býk a pyraňa mu dnes zamávala rudým praporem před očima. A to neměla dělat. Ještě býčka nezná. Teď už je býkem s hodně ostrýma rohama, hodně zlým býkem. A to jen díky pyraně.
Býk by totiž pyraně nejradši ustřelil airsoftkou hlavu a třeba i to, čím si může zadělat na jikry. Aby z pyrani nakonec nezůstal kaviár...
-------
Tato pohádka má prozatím otevřený konec. Dokud z pyrani doopravdy nebude kaviár, býček se neuklidní.

Vyměním království ve království za vzpomínku...

24. dubna 2009 v 6:03 | zazvorek
...zpívají Priessnitz. "Udělej něco", říkáš "udělej něco" - kašlu ti na to, to víš... "Najdi si mě", šeptáš "najdi si mě" - kašlu ti na to, to víš... Možná, možná, možná se mi to jenom zdá - ta tvoje láska... Možná, možná, možná se mi to jenom zdá - ta tvoje krása..otevřu dveře, za nima prázdno... Dotkni, dotkni se mě a jenom dotkni!!!
Toto také zpívají jeseničtí Priessnitz.
To se někdy stává, to se někdy přihodí, že se lidi nepotkají, že se lidi míjí.. Tak jak se máš? Vítej ve zlých časech...
Toto taky.
No, ale co člověk nadělá, že. Teda - on by rád. Ale nemůže na to bejt sám. A když někdo sleduje především svoje zájmy, svůj čas a svojí budoucnost a toho druhýho má až v dalším okruhu zájmů, až kdesi daleko, pak jde špatně zařídit, aby všechno klapalo.
Omlouvám se za svoje v poslední době opravdu krátký a o ničem příspěvky - jednak není čas na pořádný článek a jednak na něj není nálada - rsp. tyhle články v podstatě odráží současnou situaci.
Rybička plave, ale ukazuje mi svojí ploutev. Pak by bylo asi nejlepší nechat ji uplavat...
Asi tak.
Nebo ne?
Ale jo.
Stejně by nepochopila splynutí s oříškem a podobný ujetiny zazvorkova běžnýho života...i když jí stokrát může připadat roztomilej myšičkovskej smích při lechtání; to přece není o roztomilosti...

Zvláštní to časy - s Jamaica "smajlem", rybičkou a mozolama na rukou

18. dubna 2009 v 21:02 | zazvorek
Tohle potřebuju vysvětlit. Všecko. Protože já už to nějak přestávám chápat:)
Dějou se věci - pěkný i nepěkný; s těma nepěknýma se snažím porvat a těm pěknejm nevěřím... Protože tohle je psycho:)
Že by "úsvit/ ráno" konečně zasáhlo i zazvorka? No, ne tak docela. Melancholie ze starých časů a vzpomínky jsou pořád tady, téměř tři roky, co někoho znáte, a většinu času z toho jste do něj totální blázni, ty nevymažete a vlastně ani nechcete...a tak chcete začít pracovat na tom, aby vzpomínky nebyly vzpomínkami, ale zase současností, jenže vás velmi, ale opravdu velmi blokuje přítomnost jisté osoby, kterou byste nejradší přetáhli železnou tyčí přes hlavu, jen co ji vidíte.... a i díky té osobě vám zřejmě zůstanou už jen ty vzpomínky. A navíc...
Úsvit je tady. Rybička, šmiklá kudrna s nožem na sýr, mátou, tiky v rytmu reggae/ SKA...Rybička, co se sice mrská, takže jeden neví, co si myslet a pořádně neví, na čem je, ale zase hodná a vážně moc moc fajn...Rybička, co zachovává pokerovej výraz většinu času a má spíš žraločí pohyby, ale s nadcházející nocí až do úsvitu jakoby ji vyměnili za zlatou rybku a vy se jí nechcete pustit a už v tom plavete s ní...a pryč plavat odmítáte. Protože tohle je podmořský ráj. Ale přijde ráno a zase se z rybky stává žralok, co vás sice nechce sežrat a v žádném případě vám neubližuje, ale taky se moc nepodobá zlatce...A vy nakonec nevíte, kde to plavete. Studenej Atlantik nebo příjemný vody Tichomořský? To kdyby mi někdo vysvětlil....
Mlha poránu u lesa a mokrý boty...a taky tři peřiny, pod kterýma zima neni...
No, co není, může být. Stejně tak ale nemusí. A co je průšvih - zazvorek se toho asi bojí....Toho, že nebude zlatka, že už bude jen žralok. A to není dobrý. Dokud to je zazvorkovi jedno, je za vodou...jakmile začne řešit, začne se i topit.
A zazvorek už začíná ztrácet dno. Snad to nedojde k tomu, že začne polykat andělíčky....
Popojedem, říkával jeden typ v Ally McBealové. Tak jo, popojedem.
Jo a...nebylo by špatný fotit na trati. Když už jí jeden upravuje a odhrabává, mohl by si na ní i udělat pár fotek v akci. Tak třeba jo. Třeba. Snad...
Smile Jamaica...

Býk a rok 2009

15. dubna 2009 v 11:49 | zazvorek |  Mytologie
Tak jsem se nechala inspirovat a něco si našla. A velice, ale opravdu VELICE jsem se pobavila....

Býci narození mezi 14. a 17. květnem by měli dbát o své zdraví a nepřepínat se. Nechte si udělat kontrolní vyšetření, stravujte se dle zásad správné výživy a hodně odpočívejte. Objeví se patrně psychická a také fyzická únava. Konstelace ukazují, že budete procházet obdobím zmatku a nejistoty. Vnější okolnosti patrně způsobí, že budete ztrácet naději a cítit se paralyzováni. Můžete zažít zklamání v práci, ve své kariéře, ale také v domácím prostředí.

Počátek léta může Vás život ovlivnit někdo, kdo znenadání vstoupí do vašeho života, Nemusí to být nový partner, ale někdo, kdo Vám přinese nový pohled na stávající záležitosti, Ostatně dostatek inspirace a touhy po svobodě přinesou právě letní měsíce.

V říjnu může přijít krátkodobé ochlazení ve vztazích a pocit osamělosti. Vše ale zmizí v listopadu. K netrpělivosti vás bude vyzývat prosinec, ale zde byste se měli držet zpátky a projevit Býčí trpělivost. Jen tak prožijete klidné a pohodové Vánoce.

Venuše vypovídá, že už začátek roku může být zajímavý. Jinak jste někdy příliš nejistí a vaše nervozita se přenáší na partnera. Především březen a červen bude problematický na rozchody. Pokud chcete rozvinout zajímavý vztah, vydejte se v květnu nebo říjnu k moři, potkáte zajímavou osobu pro delší vztah. Víc si vás oblíbí vaši rodiče, častěji je navštěvujte na venkově.

Dejte si pozor, abyste v únoru nepřijímali příliš mnoho antibiotik! Mohly by narušit vaši imunitu a funkci střev a průdušek. Zeleninu jako česnek nebo lilek a minerální látky užívejte pro posílení organizmu víc. Podle všeho se v květnu můžete cítit hodně šťasně, proto dost choďte na výlety.

Vaše pracovní přetíženost se ale může začít nelibě odrážet i na vaší tělesné schránce, čili čím dříve zbrzdíte, tím snáz se vyhnete problémům zdravotním. V lednu a únoru pozor na přemíru antibiotik, a když už nebude vyhnutí, tak si okamžitě po doléčení se těmito chemickými preparáty do svých jídelníčků zařaďte česnek, brokolici, lilek a potraviny s dostatečným množstvím minerálů.

Jediné, v čem byste měly být patřičně obezřetné, je přílišná vtíravost stran druhých, pro vás dosud neznámých lidí. Zvláště pak jedinců opačného pohlaví, protože není všechno zlato, co se třpytí, a vy si můžete být na více jak 90% jisté v tom, že se na vás tyto existence budou lepit více, než kdy dřív. Užívejte si to, to ano, ale v žádném případě nejděte dál…
-
Ha. ha. ha. ha.

Hm. Jo.

14. dubna 2009 v 13:42 | zazvorek
No, tak zase nic. Tak třeba příště. Možná. Nebo taky ne. Ale tady to mrzí...Hodně to mrzí. Protože to vypadalo ok. Nestříhejte kudrny... Jsou moc fajn, ale musí si nejdřív rozmyslet, kde se usídlí. Pak třeba budou moct zůstat. Teď by se o ně jeden akorát bál....

Protože Mr. Bob je fajn;)

13. dubna 2009 v 9:33 | zazvorek |  Texty
IS THIS LOVE
I wanna love you
and treat you right.
I wanna love you
every day and every night.
We'll be together
with a roof right over our heads.
We'll share the shelter
of my single bed.
We'll share the same room,
Jah provide the bread.
{soc} twice:
Is this love, is this love, is this love,
is this love that I'm feeling?
{eoc}|............|......|
know, wanna know now.|............|......|
I've got to know, got to know, got to know now.
I... I'm willing and able,
so I throw my cards on your table.
......I wanna love you
I wanna love and treat, love and treat you right.
I wanna love you
every day and every night.
We'll be together
with a roof right over our heads.
We'll share the shelter
of my single bed.
We'll share the same room,
Jah provide the bread.
We'll share the shelter
of my single bed.

-

Žoržovi z vlčího máku

9. dubna 2009 v 6:14 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Milý Žorži,
sice nevím, jestli ti dopis dorazí, ale alespoň pro ten pocit můžu zkusit něco napsat.
Asi by bylo slušností nejdřív se zeptat, jak se ti vede a tak podobně, ale stejně mi nemůžeš napsat nic zpátky, takže proč ti pokládat otázky...maximálně ty řečnické, ale ty vlastně nebudu pokládat tobě, spíš sobě.
Je to divný. Všechno. Moc. Žorži, já ti občas tak závidím ten tvůj zakonzervovaný makový svět, to tvoje ranní probouzení a večerní usínání...Kdybych se tak i já mohla teď schovat někam do máku a vylézt až to bude všechno za mnou, kdybych mohla utéct někam na louku a zůstat tam jen tak sedět, třeba jako na té u Drahkova - sedět opřená o strom na remízku a koukat se s pocitem, že to všechno jde jen kolem mě, že se mě to nedotýká a ani dotýkat nebude...
Víš, občas mi připadá, jako by někdo žil za mě a já se na to jen koukala zpovzdálí; a nejhorší je pocit, že s tím vlastně nemůžeš nic udělat, že ač se snažíš jakkoliv, všechno se ti rozsype a čím víc chceš všechno zase smíchat dohromady, tím rozblemcanější to je. A pak jen sedíš s ušpiněnýma rukama v klíně a díváš se, co všechno ti zase zmizelo - nenávratně.
Chtěla bych tě zase vidět, Žorži. Popovídat si s tebou. Mám toho spoustu co ti vyprávět. Jen nevím, jestli bych tě pořád našla na tom stejném nádraží... Bojím se, že bych přijela a i ty bys byl pryč. Zmizel by i tvůj vlčí mák a mně by tak zmizelo už všechno, naprosto. Chci si uchovat tu iluzi, že u tebe je vše v pořádku.
Žorži, já nevím, co s tím... Je toho moc, točí se to jako splašenej kolotoč s přehřátýma ložiskama, co každou chvílí musí odletět pryč a zdevastovat veškerenstvo kolem sebe. Je tu tak moc lidí, a přitom si člověk připadá neuvěřitelně sám... Je tu víc lidí, než tu kdy bývalo, je to víc lidí, než stíhám vstřebávat a pojímat... jenže nikdo z nich nezůstane tak, aby člověk nebyl sám. Těch lidí je moc za krátkou dobu a pak si připadám mizerně, mizerně proto, že tohle se přece nedělá... Ne tak rychle, ne tak moc, ne takhle. A když už by to mohlo být fajn, rozplyne se to jakoby s jízlivým pošklebkem "a vyžer si to"...Žorži, kdybys se mnou mluvil, věděl bys, že jsem to pořád já, ale když se na sebe takhle dívám po tom všem, nechce se mi tomu moc věřit... Nechci ztratit veškeré iluze, že přece jen nějaký morální pravidla existovala a já se jich držela zuby nehty... Vždyť přece co je horšího, než když člověk ztratí iluze o sobě, o tom jediném, čeho se může chytat vždycky... Když ztrácí iluze o ostatních a zjišťuje, jaká džungle je to všechno kolem, je z toho moc zklamaný a u některých to dost bolí...Ale když ztratí iluze o sobě a je mu ze sebe do breku, pak už je zle. Snad je tedy alespoň u tebe vše v pořádku...Radši to nechci vědět. Radši ne. Prostě ne.
Chybí mi. Moc mi chybí. A já se bojím, že to není dobře. Protože toho může zneužít a protože to moc dobře ví. Moc dobře ví, že by stačilo lusknout a je to všechno zpátky. Ale já jsem býček jako fíček a zřejmě bych se schválně zabejčila jen proto, abych mu ten pocit samozřejmosti nepodpořila...Jenže horší na tom už je fakt, že se mi stýská. No jo. Už to tak bude...A co s tím teď?
Víš, ty lidi, myslím ty nový, oni jsou fajn... jenže fajn je fajn, to je prostě fajn. Není tam "duc duc" a "sakra, tohle je...ono". Pampeliška je moc pěkný slovo a jsem za něj ráda. Ale pampeliška uvadla a už ani to šedavé chmýří z ní nezbylo. Pampeliška je pryč, i když by se ještě nějakou dobu mohla klátit ve větru. Stejně tak Budulínek pomalu odchází; teda, zatím ještě působí dojmem, že nemá důvod odcházet, ale cítím to, cítím, že za chvilku zmizí a jezinku nechá v chaloupce zase samotnou. Bez namlácení na zadek i bez obejmutí. Jojo, jezinka totiž prý potřebuje nejdřív dostat pořádně na zadek, aby se vzpamatovala, a pak obejmout...Jenže od Budulínka už to čekat nemůže, to je moc upovídanej Budulínek, co nemá rád malý jezinky.
UFO už zmizelo dávno. U toho mě to mrzelo moc. UFO bylo...zvláštní a až neuvěřitelný. UFO bylo dvojník. Ale UFO se vrátilo na svojí planetu; přeju mu alespoň štěstí v dalším rozhodování. Šípek týpek byl krok do neznáma a rychle se ta noha zase vrátila zpátky na zem, ještě než vlastně stačila pořádně došlápnout. A snad neublížila až tak moc... Protože tohle prostě nešlo. A co z bude z "osobního stážce", to zatím nikdo neví...
A v tom všem pořád zůstává jedna jediná osoba. A nevím, jestli jí za to víc nenávidím, nebo mám ráda... A hlavně, Žorži! Já nevím, co od ní čekat... Nevím, jestli se jí nemám bát, jestli se nemám bát obrovskýho podrazu, co se třeba chystá...
No, třeba Orient Expres ukáže a odveze mě někam daleko. Daleko od tohohle a vyřeší to za mě. Odveze mě pryč, třeba projedeme i kolem tvého nádraží; pak tě pozdravím a budu doufat, žes to viděl. Druhá možnost je, že mě Orient Expres doveze přímo doprostřed hrozné kalamity, do nějakého vlakového neštěstí nebo alespoň vysadí na setsakramentsky rušném nádraží, odkud co nejrychleji vypadnu. Inu...uvidíme.
Nechci, aby žil někdo za mě. Chci si žít sama. Nedívat se "odvedle". Jenže zatím to nejde. Žorži, kdybys tu tak byl a mohl mi pomoci... Třeba se ještě někdy setkáme. Třeba.
Bože, díky za kaleidoskop. Díky za vyřazení z reality. Snad to nejsou úniky až moc rapidní...
Žorži, sakra... Pomoz mi. Ty můžeš, když já sama to neumím. Bojím se nastoupit do Orient Expresu. Nevím, co tam zase vyvedu. Nechci do něj.
Tak, tolik k tomu, co jsem ti chtěla říct.
Včera ráno jsem si zase zkoušel v sobě uklidit,
číst knihu nebo snad zajít na ryby,
ale zbytky tebe ve mně ještě pořád doutnají,
plameny stále až k nebi sahají....
Na prázdný polštář vedle sebe
sněženky dal jsem místo tebe,
pak jsem se přikryl a spal...
Na římsu přilétl bílý holub,
mně bylo líto, že nejsme spolu,
a toho jsem se bál
a toho jsem se bál...
Sbohem, Žorži. Snad ten dopis k něčemu bude. Kdyžtak ho spal a nezabývej se jím dál. To asi bude nejlepší.
Děkuju.
Měj se krásně.
A hlavně ať jsi v pořádku. Všecno tu bude, jenom my nebudem. Pamatuj na to.
Tvoje
víla Pampeliška...

-
-


Příběh Marie a Juliena (2003)

3. dubna 2009 v 21:56 | zazvorek |  Co není kam upíchnout

-
ČT 2 je poklad. Filmy, na které hned tak někde nepřijdete. Jen by to chtělo dávat je jindy než před půlnocí... Ale co, v době videí a dvd je možné, že vám neutečou a vy kvůli nim nemusíte vstávat uprostřed noci:) Škoda, že takováhle díla nebeží radši místo seriálů od osmi...
-
Příběh Marie a Juliena (dále PMJ) je jeden z nejlepších filmů, co jsem v poslední době viděla a dvě a půl hodiny, po které film trvá, rozhodně nevnímáte jako nekonečné...
-
-
-
-
-
-
Julien - hodinář "s rukama řezníka" - žije sám v poloprázdném domě s kočkou Nevermore. Před rokem se na jisté oslavě osudově potkal s Marií, která tehdy ale beze stopy zmizela, aby se teď (čímž příběh začíná) opět nevysvětlitelně objevila... Osud, to je přesně to. Cloumá s nimi...a Julien Marii zanedlouho navrhne, aby se k němu nastěhovala. Začnou spolu žít; Marie střídá chvíle neuvěřitelné lásky a vášně s chladem a odtažitostí. Působí, jako by patřila do jiného světa, občas mluví o věcech, které Julien nechápe, chová se podivně. Do toho si začne k obrazu svému upravovat nepoužívaný pokoj v podkroví; co s ním má v úmyslu Julien netuší.
Zároveň je tu éterická postava záhadné "madame" - majitelka obchodu s drahými látkami, kterou Julien vydírá tím, že na ni ví, že látky jsou falešné. Záhadná madame rozmlouvá se svou mrtvou sestrou a rozvíjí se tu tak další dějová rovina, která do života Juliena zasáhne více, než by kdo čekal. Madame se Julienovi snaží vysvětlit, co je Marie zač - vzhledem ke svým zkušenostem s vlastní sestrou... Marie je dávno mrtvá.
Toto Julienovi potvrdí i Mariin bývalý spolupracovník. Vždyť Marie je už mrtvá! Ale...on se s ní přece miloval...dotýká se jí, mluví s ní, žije s ní...
Marie se oběsila v šílenství a smutku v jednom hotelovém pokoji....ale nezemřela naprosto. potřebuje "svolení", aby mohla tento svět opustit- svolení Juliena. Proto upravovala pokoj v podkroví - přetvořila ho, aby vypadal přesně tak jako pokoj, ve kterém se oběsila...aby se mohla oběsit znovu a opustit tento svět.
Jenže...
Juliena miluje. A ví, že pokud znovu zemře, ztratí jej. Stejně tak Julien se jí odmítá vzdát.
Marie se - za přítomnosti Juliena - oběsí.
A závěr?
Těžko uchopitelný....Nedá se popsat a já jej ani nedokážu vysvětlit:) Na to moje síly nestačí - další důvod, proč film vidět:)
Atmosféru filmu umocňují poloprázdné interiéry i postavy, těžko dobově zařaditelné, jakoby bezčasé, čas neplyne...Protikladem tomu je až symbolické povolání Juliena - hodináře, který je zvyklý vše měřit tikotem hodin. Dalším, velmi zvláštním prvkem filmu, je naprostá absence hudby. Ve filmu nezazní ani jednou - je slyšet pouze tikot hodin, občas prazvláštní ruchy a šumy a někdy jen ticho...ticho.
- Po celou dobu filmu jsem snad ani nedýchala. Hrozně zvláštní, nepopsatelný, prapodivný, osudový.
Musíte vidět;)