Květen 2009

Stručně a jasně (méně stručně a ještě jasněji za týden;-))

18. května 2009 v 6:51 | zazvorek
Dlouho teď nebyl čas na to psát sem. Anifest, 18, teď přípravy na vodák.
A v tomhle tempu to ještě pořád pokračuje:-) Takže se omlouvám a vysvětluji....
Report z letošního Anifestu bude, fotky z oslavy 18 budou, report z vodáku taktéž. Pokud se tedy neutopím:-) Takže, loučím se s vámi, jelikož se zhruba za dvě hodiny odjíždím utopit na Ohři, a pokud se tak nestane, v pátek nebo v sobotu se chystám na fotky:-)
Ahoooooj (pěkně po vodácku)!!!!

O motýlích křídlech, mantinelech a bílé košili

4. května 2009 v 20:40 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
-
-
-
"Kašli na mantinely. Vykašli se na nějaký morální zásady. Čas běží a nemáš ho moc."
Hm. Ale co když to už člověk má zkrátka v povaze, nějaký ty mantinely, nějaký ty červený světýlka? Je lepší je mít a "ztrácet tak čas", nebo se na ně vykašlat a "užívat si"?
Těžko říct. Jedno je jistý. Mantinely jsou pro mě zatim pořád dost pevný. Snad z hradby nezůstane hradbička.
Je to podobnej pocit, jako u těch rozcupovaných motýlích křidýlek tam v parku. Jeden je na všechno hrozně sám. Ne proto, že k sobě nemá momentálně protějšek nebo že by neměl kamarády. Ale proto, že je na všechny ty svoje sny a představy sám. Protože není nikdo, kdo by s ním chtěl sušit prádlo na louce a vnímat tu slunečnou vůni a sedět a dívat se a nedělat to proto, že si to přeju já, ale proto, že chce i on a ví, proč to dělám a co to pro mě znamená... Nikdo takovej neni. Proto ten pocit, že je člověk sám. I když je kolem něj spoustu lidí.
Chudák motýlek...
-
Špičky stromů na vrcholku kopce vypadaly proti umírajícímu světlu na obzoru jako hraniční věže.
Bílá košile vlála ve větru... Cítíš taky ten klid? Klid jako na Yukonu...
Na košili jsou trhliny. Cítíš teď ten neklid? Bouřka začíná...Brzy přijdou blesky. A pak hromy.
Košile je na cáry. Cítíš také, že přišel konec? Jakoby se nám ty pruhy látky vysmívaly. Třepetají se vesele sem tam - chichi...
A co tedy dělají ti mravenci, když venku prší? Zjistil to už někdo?
Aha. A k čemu je dobré to vědět, že. Asi k ničemu. Stejně jako je k ničemu vědět, co tu VŮBEC děláme. Tak co teda ti mravenci dělají?
Sedíme spolu v činžáku, v tom jednom pokoji, co trochu připomíná kuchyň, v tom pokoji s velkými okny s dřevěnými rámy, co se v něm odlupují tapety a voní to tu studeně. Sedíme a mlčíme. Rituální ticho jako při obřadu a narušuje jej jen nemocný tikot hodin. Tik tak. Ticho. Tik tak tik tak tik tik tik!!! Ticho. Tik tak.
Nemocné hodiny. Krásné hodiny.
Tik tak.
Předstíráme, že vůně starého parfému nasáklého do těžkých závěsů omamuje. Že je to nejdůležitější v pokoji. To nejzajímavější. Hlavně se nepodívat na sebe.
Fraška v bytě xy. Jen se skromným množstvím scénických poznámek - hrdinové šetří projevy. Šetří slovy.
Možná tak šetří sebe.
Z kuchyně natáhneme ostnatý drát. Tohle je moje půlka. Tohle je tvoje půlka. A mosty nestavíme.
A co dál?
Třeba trs kopretin. Zasadit před dům a vyhrát. Nad sebou, nad předepsaným scénářem.
Všechno je opět focený mobilem, tak kliiiiid, jasný?:)