I´m not really optimistic

22. června 2009 v 20:27 | zazvorek |  I´m not really optimistic
Tímto článkem navazuji na článek prosincový, kdy jsem začala psát nějaké to futuristické "cosi"...už to mám dlouho napsané ručně, jen mi trvalo to všechno přepsat do pc - tudíž to není věc úplně aktuální, dneska už bych to napsala zase jinak, ale proč to pořád upravovat, jednou to bylo napsáno takhle a hotovo... už to sem musím hodit:-) Rozhodla jsem se to všechno rozkouskovat, protože na jeden zátah by to bylo moc...takže - pokračování příště:-)

Neonové trubice, hadičky a placaté hliníkové destičky…Tohle je dnešek. Vize z minulých staletí se sakra sekly. Vysoké obytné budovy, plovoucí hotely, kluzáky…. To všechno už tu bylo. My ale postoupili dál. Minulost jsme opustili a nechali nenávratně
za sebou. Proč se ohlížet zpět, když se nám otvírají neuvěřitelné možnosti….


Happy R seděla dole u vody. Město už si ponechalo jen modrou, šedou a černou. Skorotma. Skoronoc. Hučení překladačů a strojů, tady u vody ztlumené. Hnusná hnědavá břečka valící se pod viaduktem a tekoucí dál, dál. Happy R seděla na bloku panelů a pohrávala si s ostnatými dráty. Přehazovala si je z ruky do ruky a kroutila v různé spletence. Ne, tohle nebolí. Barbwire….
Na protějším břehu se do vody skutálela plechovka. Kovový zvuk, jak poskakovala po betonu, a tupé plesknutí do břečky. Ahoj plechovko…
Žlutá na obzoru. Černý, detailů zbavený obrys překladače proti tomuto poslednímu světlu, než úplně ztichne a nastartuje zase zítra, až bude skororáno.
Happy R si upravila změť neonových hadiček na hlavě a povzdechla si. Nikdy si hadičky neuměla upravit tak, aby vypadala "použitelně"; dokonce i když ještě mívala vlasy, vypadala pořád spíš neučesaně a rozevlátě, než jako vzor elegance a ženského půvabu.
Jak jsou ty hadičky otravné…
Au!
Když v dlani sevřela drát, aby uvolnila napjaté nervy, zařízl se jí do dlaně. Vytáhla z kapsy kapesník, ruku jím převázala, ale s drátem si hrát nepřestala. Byl to její barbwire; její myšlenka…
Drn drn drn…. Další plechovka. Jednou, až třeba koryto vyschne, se na dně asi najde spoustu pokladů. A taky bordelu.
Hej, ty!
Halucinace? Už ne… Někdo volal?
Ovinula si drát kolem zápěstí - už v tom měla praxi, uměla to tak, aby se neporanila - a vrátila se nahoru na cestu. Všude plno bublin, bublin izolujících. Aby snad někdo příliš neodhalil soukromí, tu svou ložnici s červeným povlečením a orientální vůní, pokud by zrovna toto mělo zůstat schováno před zraky ostatních. Jenže ložnice je jen zlomkem toho všeho, co bylo striktně odsunuto do složky "Soukromí", která se na povrch prostě nevytahovala. Samozřejmě - povinnost to nebyla, nikdo vás ani v nejmenším nenutí, abyste bublinu měli. Je jen na vás, co odhalíte a co ne. Problém je v tom, že oni všichni tak nějak chtějí… Happy R za celou tu dobu, co bubliny existují, potkala jen velmi málo lidí, kteří by chodili "nazí", bezbublinoví. Ona sama ji neměla. Za to si často vysloužila pohledy "nešlapeš ty náhodou?" nebo "je ti něco svaté?"…. i když o svátosti a věcech duchovních dnes už nemohla být ani řeč.
Nebyla skleněná, a tak byla špatná. Nechodila zalitá v betonu, a tak byla špatná. Chtěla si povídat - a tak byla za šlapku. Soudě podle ostatních….
Izolace. Totální.
Jedna hadička na hlavě se jí rozpletla a teď se pohupovala na zátylku.
Zatracené hadičky!!! Oč jsou lepší než vlasy? Oč jsou pohodlnější?!!
Jedna velká ocelárna. Takhle určitě vypadaly. Tohle všechno musí vypadat jako ocelárna.
Město je ocelárna.
Zmačkané jako použitý hadr pod nebem přes den měděným, v noci uhelným, plné zvuků, jaké vydávají plechové skříně v posledním tažení…
Figurín ve výloze obchodu zírá tupým pohledem kamsi skrz Happy R. Má na sobě károvaný svetr, výstřelek pro staromilce a ty, kteří z různých důvodů nemohou nebo nechtějí nosit plasty.
Svoboda je dneska neomezená. Tak proč ji nikdo nechce? Proč se všichni dobrovolně zavírají do klece?
Drn, drn, drn…
Happy R nakopla plechovku, která se jí válela v cestě. Několik lidí se za ní otočilo…výraz "koukej přestat dělat rámus!".
Mám, stále tě mám…
Musím domů.
Happy R prošla bludištěm známých uliček, podél kolejí až k zastávce Blok č. 103, ulicí doprava, masivní vrata, blikajícím neonem osvětlená chodba, po schodech do třetího, zabouchnout dveře a…
Lehla si rovnou do postele. Dnes už ne, dnes už to nevydrží…Rozpletla si zamotanec trubiček na hlavě a nechala je volně ležet na polštáři. Ani nerozsvítila.
Já nevím, jestli chci zrovna tohle…
Proč bys neměla chtít?
Necítím se dobře.
Co ti chybí?
Asi nic.
Tak o co tedy jde?
O ty pocity.
Prosímtě. Pocity.
Hele, Anastázi, nesměj se mi.
Já se ti nesměju. Ale nechci, abys byla k smíchu ty. Právě se tomu snažím zabránit.
Čím jsem k smíchu?
Tím, co říkáš. A co děláš. To ti to nikdy nedošlo? Nehodíš se sem.
Sakra, Anastázi! Myslíš, že nevím, co je správné? Ale mně se to nelíbí. Proč to dělají? Přece jim to takhle nemůže vyhovovat.
Nic jiného, než se konečně začít chovat nějak "normálně", ti teď nezbývá. Alespoň na sebe pořád neupozorňuj. Sama bubliny ani neony nezrušíš. Nemůžeš, dokud jim to takhle bude vyhovovat. Tak to nech být, prosím….
Ty mi nepomáháš.
Právě že pomáhám.
Spi už!
Ty nespíš - já usnu kdykoliv…
Ticho!
 


Komentáře

1 veki veki | Web | 29. června 2009 v 19:54 | Reagovat

Budoucnost je asi blíž, než se může zdát. Taky mi ty zatracený vlasy nejdou učesat a  bublinu si nosit odmítám.

2 Zazvorek Zazvorek | 8. července 2009 v 11:11 | Reagovat

Dobře děláš. Bubliny nejsou dobrý a tyhle už vůbec ne. Nikdo by je neměl mít a přesto je má víc lidí, než by bylo potřeba...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama