Listopad 2011

Jak malá...

30. listopadu 2011 v 23:07 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
...no jó. Každej má svůj idol. Nebo aspoň každá holka. Některý maj toho zubatýho z takovýho toho tentoho fantasy (Stmívání nebo jak se to jmenuje, pokaždý to má jiný jméno...), některý dávno mrtvý a né moc hezký chlápky, comají dobu svý největší slávy za sebou. Nu, ale pořád jsme všechny stejný - žereme ty chlapíky naprosto nepokrytě a nekriticky.
-
Jindřich Štýrský, foto Josef Sudek
-
Úch ach och. Pan Karel Teige, ten prevít si ještě kouří dýmku...
-
Vítězslav Nezval
-
Tak schválně, tyhle dva teď poznáte? :)

Etwas aus Labyrint Revue

30. listopadu 2011 v 21:45 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Tohle jsem si dneska přečetla v letáčku nakladatelství a kulturní revue Labyrint. Rok co rok jim vychází tematické dvojčíslo a toto byste našli v čísle Nebezpečné vztahy. Ač hetero, tohle je vážně trefný...Je to z eseje spisovatelky Jeanette Wintersonové.
"V jakékoli diskuzi o umění či umělcích je heterosexuální orientace upozaďována, zatímco homosexualita je naopak zdůrazňována. To, s kým člověk šuká, je mnohem důležitější než to, jak píše, což je možná dané tím, že čtení vyžaduje mnohem větší úsilí než sex. Nebo možná tím, že slovo sex je mnohem víc vzrušující než slovo kniha. Nebo snad ne? A nezávisí to náhodou na tom, o jakou knihu se jedná a o jaký druh sexu vlastně jde? Osobně z toho pouze mohu vyvodit, že heterosexuální pohlavní styk je tak nudný, že dokonce i knížky jsou pro média atraktivnější. Zatímco třeba takové Iris Murdochové se na její pohlavní život neptá nikdo, na ten můj se mě ptal každý novinář, který se mnou kdy dělal rozhovor, a na co se nezeptal, to si vymyslel. Jenže já jsem spisovatelka, která shodou okolností miluje ženy, ne lesba, která se shodou okolností věnuje psaní."
Taky se mi zdá, jestli sexualitu trochu moc nehrotěj. Jasně, umělci byli vždycky víc fríí než ostatní a tak pohlaví nějak neřešili, ale někdy to vypadá, jako by bylo strááášlivě in chovat se jako bisexuál, jako by to "bi" byla záruka umělecký kvality, rsp. "jsem umělec, tak musim zkusit i stejný pohlaví". "Když budu bi, budu zajímavější než hetero."
"Když to budu dělat s holkou, budu pankáčka."
Tohle nemá být negativní vůči jakýmukoliv druhu lidský sexuality. Tohle má být kritika pózy. Když člověk píše, tak ať je třeba chlupatá žirafa s růžovýma puntíkama, hlavně když píše dobře a jednoho to baví. Nemusíte přece o spisovateli vědět nic, aby vás knížka bavila...

Ivan Blatný

23. listopadu 2011 v 20:36 | zazvorek |  Co bylo napsáno

Protože že poněvadž jelikož jsem si dnes k večéru vzpomněla na pány avantgardisty a "postavantgardisty", tak nějak jsem seznala, že je třeba seznámit vás s jedním pánem - moc důležitým panem spisovatelem. Teda, pokud ho ještě neznáte.
Jde o syna slavného Lva Blatného - Ivana. Narodil se r. 1919 a zemřel r. 1990. Po osvobození vstoupil do strany, která ho vyslala do Londýna. On ale oznámil, že se nehodlá vracet a navrch k tomu do rozhlasu promluvil o potlačování svobody a kultury v Československu. Nu, a tak se stalo, že ho u nás zakázali a zavrhli.
Jenže Ivan trpěl stihomanem a v exilu se to ještě zhoršilo - žil v domnění, že ho špehuje a chce unést KGB. Tak ho s diagnózou schizofrenie umístili do psychiatrické léčebny. Z té posílala jedna zdravotní sestra jeho tvorbu do Kanady pro Škovoreckého nakladatelství 68 Publishers. V léčebně nakonec i zemřel...
No, a jelikož následující text zhudebnila skupina Hm, dávám sem nejprve ten; následují další ze sbírky Melancholické procházky.

ZNÁŠ DÁLKU? JÁ JI ZNÁM. NA STROPĚ, PLNÉM MUCH,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.

Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Záš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.

Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.

(A tady je i zhudebněná verze básně. Krom té a mimo jiné Hm nahráli
i třeba báseň U tebe teplo je od Jiřího Ortena. S tím Blatný také spolupracoval..)


-
KOUŘ VLAKŮ DÍVÁ SE, JAK PADÁ KRŮPĚJ ROSY
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.


ZATÍMCO KRAJINA SE CHVĚLA V MOKRÉ KÁPI,
seděl jsi u stolu, vychladlý, prázdný, sám.
Nad černí deštníků, jež liják zkrápí… zkrápí…,
pomalu sunul čas hodiny k hodinám.

Daleko od lidí, daleko od cizoty
zbytečných hovorů a nudných veselí
hrál vítr nad městem a rozházel si noty,
démanty velkých krup. A římsy řinčely.

Před chvílí supěl vlak, tvůj vlak, kterým ses vracel
do staré krajiny z únavných marných cest,
a příval neklidu lodičky rozkymácel
a mžilo bez konce na kalný, chladný vjezd.

A mžilo bez konce na buben plynojemu,
na stěhovací vůz, na měkký šedý šál.
Přítel je kdesi tam… Stále se vracíš k němu
studeným prostorem, kde vítr kraloval.

Vysmýčil každý kout pro velké odcizení,
pro strašnou prázdnotu, pro úzkost, jež se chví,
jež hučí blíž a blíž a brzo vzkřikne: Není,
není už blízkosti a není přátelství.

Někdy jsi oslovil ty ostatní, ty cizí.
Jsou v jiných krajinách. Mlýn mele naprázdno.
Pod vlnou hladiny hluboko ve tmě mizí
neschůdné skalisko a hrbolaté dno.

V chaluhách jezera se mihne chápající
mlčení němých ryb a pluje tiše dál.
A voda zrcadlí hory a lesy spící
v šumotu havrana, jenž tudy odlétal.

Měděný strom jak blesk osvětlil náhle zemi,
vyšel jsem do deště omýt si zprahlé rty.
Tys jednou povídal: "Jsme němí, němí, němí."
Tak tedy chvilku slyš mou Píseň němoty.


Magnificat

23. listopadu 2011 v 9:31
V poslední době zjišťuju, jakou sílu a účinek má na člověka hudba. Je to dvojče do všeho, na všechno si najdete nějakou, která s vámi zvládne jak největší radost, lásku, štěstí, tak i největší průsery.
Na oba protichůdné stavy zaručeně pomáha Mňága a Žďorp. Fiala má texty na všechno, ať už samou zamilovaností lítáte ve vzduchu, nebo k sobě naopak tisknete peřinu a bulíte do ní. Jenže Mňágu teď poslouchat nemůžu, Mňága je Truhlík a Blbík, i ty veselé od ní bolí. Zato jsem si našla spoustu úchvatných věcí, které jsou podzimně mlhavé nejen svým tónem, ale i náladou, která teď provází zazvorkův život. Už jsem sem dávala něco od Zuzany Homolové, pak také úžasné Jabloně od Zrní, teď je čas na trochu jiný žánr. Iva Bittová ve spolupráci s Vladimírem Godárem, to je krystalická krása hlasu i silného hudebního doprovodu. Album Mater, to je skvost, a ač nejsem věřící, kteří v textech vidí určitě hlubší smysl než já, naprosto mne to polapilo. (To možná tím novověkem, ve kterém se teď patláme, to je samá pouť a samá festivita, nebo za to taky může kniha Obraz a kult, kde je těch madonek požehnaně...)
Jelikož je to opravdu krásné (ale musím uznat, že u mě dělá velký podíl stav posledních měsíců, do kterého tahle hudba naprosto zapadá), musím se podělit. Nášup mých dvou nejoblíbenějších - Magnificat a Ecce puer.
-
Tady, u Magnificat, je krásná hlavně pasáž cca od 3.40 - sbor a do toho smyčce...
-
Asi teď žiju trochu jiný svět. Takový uzavřený prostor, kde je hustá mlha, občas z ní vykouknou špičky stromů nebo světla v oknech, je tam zima a chladno, ale je to vlastně moc krásné. Možná snad, kdyby tam člověk nebyl sám... Pak by to bylo o to krásnější.
Magnificat, duše má.

Zazvorek vs. Marketa Lazarová

18. listopadu 2011 v 11:04 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Konečně. Prostě nešla sehnat, takže jsem nejprve viděla Údolí včel a až dlouho poté v kině Marketu. A zvědavost narůstala a narůstala. Však také koho by nezajímal film, na nějž existuje tolik rozporuplných a vyhrocených reakcí, naprostým zbožňováním počínaje a nadávkami konče?
Tak jsem se tedy (opět sama, srabi!) vydala do kina, připravená snad na všechno (ovšem nevybavena brýlemi, což, jak se brzy ukázalo, nebyl nijak zásadní problém, protože v kině nás bylo maximálně 30 a přední řady byly prázdné...). Zasedla jsem, hodila nohy do vzduchu, uvelebila se a čekala. Marketo, vyzývám tě na souboj s mým nicotným intelektem...
Už první záběry "pod" titulky nadchly. Z té veškeré zimy na plátně byla zima i mně v sále. Už chápu, proč herci na natáčení tohohle díla vzpomínají neradi. Pořád jen zima (v podstatě téměř po celou skoro tříhodinovou stopáž), bláto, syrovo. Zpočátku (nu, v některých případech až do konce filmu) jsem trochu tápala v ději; nevím, jestli by mi přečetení Vančurovy předlohy pomohlo, když spousta lidí tvrdí, že je mezi nimi rozdíl... Každopádně trochu napomáhaly vsuvky v podobě "názvů" kapitol se stručně nastíněným dějem. To všechno ale nerušilo...protože ať si v tom kdo chce hledá co chce, byť i sebehlubší myšlenky, tohle mně bylo ukradené. Ta atmosféra, ta síla, některé postavy, to celé mi nahánělo husí kůži. A taky jsem ani nedutala a tak trochu přemýšlím, jestli jsem vůbec dýchala.
Popisovat děj je pro mě asi nadlidský úkol, odkážu vás tedy na předlohu nebo do kina (jelikož je film nově restaurován, určitě už bude snazší se k němu dostat).
Nevím, co se mi po filmu chtělo. Mlčet? Nedýchat? Plakat? Vážně nevím. Ale Marketa je film, který chci vidět znovu a zase jedině v kině. I vy ho zkoukněte na plátně, máte-li možnost. Má to sílu.
-




Místo, kde je líp než na světě

17. listopadu 2011 v 13:43 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Cínovec. Ty naše hory...pohraničí není ničí. A je tam tak krásně! Tam by se to bydlelo, úplně samo.
Včera jsem tam vyrazila - fotit, projít se, pouštět draka; muselo se, tady u nás dole je to všechno neustále pod smogovomlhavou poklicí a vzduch ošklivě smrdí. A taky je tu tma a větší zima. Zato nahoře, tam svítí sluníčko, nebe je modré, vítr fouká a dýchá se tam krásně... Zůstat tam, to je ten sen. Mít klid a málo sousedů a dýchat čerstvý vzduch.
Kdyby to tak šlo, mít tohle stavení...
http://www.xaarra.cz/detail/2853897/dubi/rodinny-dum-cinovec-4-dubi
Hned u kostela, na kraji Cínovce...
-












Nevím jak vám, ale mně od jisté doby nejde upravovat obrázky přímo v článku, ale musí se naťukávat rozměry ručně a nejen že je to zdlouhavé, ale ještě to obrázky prapodivně deformuje...
Jo, a to krásný na městem opravdu není mlha...

Inspirativní zob

17. listopadu 2011 v 11:11 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
....respektive inspirativní Zrní. Dva dny zpět mi tahle kapela byla připomenuta a její soustavný celovečerní poslech ve mně zanechává spoustu dojmů a podzimních "oděrek". Jako že se to do mě zarejvá. A otírá. No prostě je to dobrý a poslechnětě si to...

Je to takový...že by člověk nejradši utekl někam do pole a holýma rukama ulovil zajíce a pak ho v remízku snědl pečenýho na ohni a přitom si broukal nějaký "pohanský" písničky a pak přes ten oheň skákal...
-
Inspirace byla sice mohutná, leč do slov ani obrazu se převést nechat ne a nechce... Tak si tu narýmuju pár řečiček a adieu.
Prázdným oknem v prázdném kostele
pruh světla na zem dopadá
Dnes máme studený postele
a vůbec všechno tak upadá...
Paroží nad dveře zavěsím
aby les mi připomnělo
jednou se vedle něj oběsím
aby se na vše zapomnělo.


Princ obecný a princezna domácí

8. listopadu 2011 v 12:04 | zazvorek
"Zvířátka v sáčku padesát korun za kus," říkají a já jsem taky zvířátko a taky v sáčku a taky za málo.
Zašiju tě nití, budeš-li chtíti. Princezno moje, princi můj.
Zašiju ti ústa, víčka. Ať nevidíš a nemluvíš. A ať nejsem krutá, raději i boltce - to ať neslyšíš, co se povídá.
Přicváláš pak na koni, i kdyby byl chromý?
"Stačím-li do kuropění ze slámy upříst zlatou nit, připoutanost a lpění za lásku vyměnit?" zpívá si princezna a na klíně jí přede zrzavý kocour Egon. Hladí jeho lesklou srst a přeje si tě stejně tak hladit ve vlasech, princi na chromém koni. Princi neslyšící, nemluvící, slepý.
Ale ne! Tak by to nešlo. Co to je za princátko, když nic nemůže? Princ má být hrdý, chrabrý, odvážný, plný síly, má na koni cválat s hlavou vztyčenou. Nenechat do sebe tlouct.
Princezna domácí najde svůj domov ve věži. S kocourem nebo bez něj, rozhodně však bez prince. To ona ve své pýše připravila se o svou záchranu. Teď už nemusí očekávat kuropění, teď už může příst, jak chce. Třeba do doby, než usne a už se neprobudí.
Princi, nebuď němý, nebuď hluchý. Buď hrdý a šťastný. Přál-li by sis nevěstu, princezna čeká ve věži. Přál-li by sis ovšem zrovna takovou. Je však tuze vysoko, tak vysoko, že žádný se k ní nedostane...