Únor 2012

Výlet na Západ

20. února 2012 v 21:35 | zazvorek |  Po svých i samochodem
To máte Karlovy Vary, Jáchymov, Klínovec, Ostrov n. Ohří, Chodov... v Jáchymově a Ostrově jsem párkrát cvakla. Neumím pracovat se sněhem, a tak jsou ty fotky zašedlé - a upravovat je nehodlám. Inu, zatímco ve zbytku republiky tají ledy, v Karlovarském kraji mají sněhu habakuk. Příště snad Loket, znovu Ostrov, znovu Jáchymov a třeba tak. A třeba víc fotek.
-
-
-
-
-
-
-

V hrnku zrcadlím srnku

10. února 2012 v 2:27 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Na stěnách jsou tapety; takové moc hezké, s drobným vzorkem a vůbec ne špinavé nebo mastné. Pod malým
oknem je přišoupnutý stůl, dřevěný, a jedna židle, dřevěná. Ještě před chvilkou tam byl Pán, říká se mu Tuřín. Určitě kouřil fajfku, protože to tu moc hezky voní tabákem a v protisvětle z toho mrňavého okna je vidět jemný kouř. A taky pil kafe. I to voní, i když ze sebe už vyždímalo, co mohlo, a na dně hrnku se převaluje jen polomrtvý lógr.
Odešel shánět zrcadlo. Ne pro sebe, ale pro slunko, aby ho bylo víc, až se v něm bude odrážet. Musí být správně
velké, pěkně zdobené a dostatečně lesklé. Ono to není jen tak, vybrat správné zrcadlo, to je práce na celé ráno. A někdy i dopoledne. Buď všichni šidí, nebo jsou neumětelové, zkrátka pořádné zrcadlo aby jeden ve městě pohledal.
Pane Tuříne, až zase budete sedět u kávy, mohu si přisednout?

Lustigovo (z)povídání

10. února 2012 v 1:20 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Tak se nám to krátí. V pondělí začneme krásně až do večerních devíti hodin a další dny nebudou o poznání lepší. Opravdu úžasný rozvrh...
Jeden si na to volno móóc pěkně zvykne, obzvlášť když trvá víc než měsíc. Kdyby se dalo naspat do zásoby, po tomhle zkouškovém už bych nikdy nemusela chodit spát. Taky jsem se zvládla naučit šít na stroji, udělala jsem pár broží (včetně vyšívaného datla, na kterého jsem hrdá, ač údajně vypadá, jako by ho dělaly dvanáctileté děti v chráněné dílně levou nohou...:-D Ovšem mám už objednávky na kachnu, ledňáčka a brontosaura - zřejmě v důvěře, že čim víc takových udělám, tim lepší výsledky budou... Che, datel byl ale skutečně vrcholem mého umu :-D). Pak mám za sebou taky dočítávky povinné četby za minulý semestr (tak to dopadá, když máte povinný limit, musíte na knihy napsat stručné hodnocení a vy si - v zoufalosti, že se to prostě stihnout nedalo - tři tituly vymyslíte... a dodatečně čtete, o čem že to je, když už jste si to tak krásně vymysleli), spoustu času na brigádě v čajovně i ve studovně, určité zušlechťování domova nebo cestu do Berlína. Považuji to za naplněné, leč nechutně prolenošené zkouškové (poslední tak ukrutně krásné!).
No, a jelikož není čas číst věci, které člověk CHCE a DUŠEVNĚ POTŘEBUJE, ale MUSÍ se číst bláboly, které vyžaduje studium (ačkoliv tenhle semestr se mi snad zadaří číst i věci o něco zajímavější... dějiny Balkánu nebo Biedermaier jsou vlastně hrozně čtivé oproti takové Francouzské revoluci/Manufakturnímu období v Čechách), řeším svojí duševní nespokojenost mluveným slovem rsp. audioknihami. Při úklidu, žehlení, vaření, šití nebo kreslení je to ideální. Krom Saroyanova Tracyho tygra (uch! ano ano ano ano!) jsem tak měla (mimo jiné) možnost poslechnout si paměti Arnošta Lustiga nazvané Zpověď. Čtyři cd, čtyři úseky jeho života, více než čtyři velmi krásně poslouchatelné hodiny - pan Lustig skutěčně uměl vyprávět. Baví to svojí lehkostí (dá-li se o tom tak mluvit, neb první dvě cd jsou o opravdu neveselých věcech, jenomže krom zážitků z Osvětimi - pekla vzpomíná pan Lustig spíš na veselejší příhody a mluví o nich s určitou nostalgií, ovšem rozhodně ne ublíženeckou, spíš takovou...nad věcí? Povznesenou? Smířenou?), baví to příjemným tónem, vtipnými příhodami, sympatickými názory i věcností, kterou zachovává i v případě, že mluví o zplynování nebo sebevraždách.
Přiznám se bez násilí, že jsem od Arnošta Lustiga zatím nepřečetla jediné dílo. A přiznávám taky, že se za to moc stydím. Hodně. Slavnostně slibuju na holej pupek, že až mi jednou zbude trošku času a nebudu nucená číst nic do školy (stane se to někdy, ještě v této galaxii?), půjčím si něco. Něco, cokoliv, něco. Protože se to musí - pro sebe sama, protože je to krásné, protože je to střízlivé, neuplakané, nepřepjaté a stejně silné.
-
-

Berlínsky a zmrzle

6. února 2012 v 13:30 | zazvorek |  Po svých i samochodem

2.-5. února jsme s Pájou zmizeli k sousedům a rovnou do jejich metropole. Příjemné tři a půl hodinky žlutým autobusem se zvládly naprosto v pohodě, jen těch mínus patnáct na teploměru bylo horších, než jsme doufali. U nás bylo krásných mínus osm...
Bydlení v Kreuzbergu, odkud se dalo krásně dojít i dojet kamkoliv, taky vyšlo parádně. Jestli do Berlína, tak s bydlením v téhle čtvrti... Je tam odtud blízko na Alexanderplatz, k Jüdisches Museu (které je opravdu veliká paráda!) i hraniční boudě Checkpoint Charlie (přechod mezi americkým a sovětským sektorem). Krom toho tam taky mají bezva dvoupatrové sisha café, nejlepší kebap, co jsem kdy měla možnost jíst (ačkoliv si v těhlech jídlech nijak nešmakuju), restauraci s etiopskými specialitami (pobavily) nebo kostel s růžovými neony (klub?).
-


-
-
-
-
-
-
-
-

-
-
-
-
-
-
-
Další zastávky pro nás byly třeba Potsdamer Platz (s opravdu úchvatným Sony centrem...musím říct, že jestli něco opravdu bezmezně obdivuju na Berlíně, je to jeho moderní a současná architektura. Oni to prostě umí. Proč to jinde jde, ale u nás ne?!), Gemäldegalerie s obrovitou sbírkou starých mistrů (Tizian, Vermeer, Giotto, Rubens, Dürer, Remrandt, van Eyck, Brueghel, všichni, na koho si vzpomenete...), dvakrát galerie moderního umění (Neue Galerie a Hamburger Bahnfof s opravdovým galerijním vrcholem našeho bloumání - projektem Ryoji Ikeda, bílá a černá místnost...krystalická krása k zbláznění!), Bauhaus archiv (nejde zanedbat, pokud žerete design), Tacheles (nádhernej starej barák plnej individualit a individuí, co dělají umění a prodávají ho v jednotlivých místnostech tohohle domu na spadnutí...a v každé místnosti jede jiná muzika, každá má jinou atmosféru - http://super.tacheles.de/cms/), byli jsme taky v tádžikistánské čajovně nebo bezvadné minihospodě na Berliner Pilsner, nemohli jsme samozřejmě minout Brandenburger Tor, Reichstag, památník židovským obětem, East Side Gallery (dlouhý kus zdi ponechaný umělcům a jako symbol toho, co tam kdysi stálo a dělalo bububu - a skutečně to není nejveselejší), U Bahnem i S Bahnem jsme se najezdili ažaž (kdybychom se každou chvíli někam neschovávali před mrazem, upadly by nám nohy i ruce - ten mráz byl vážně nesnesitelný, kolikrát jsem nefotila jen proto, že bych foťák už neudržela v rukou), prošli jsme se také po dvou trzích-blešácích...
Jako průřez Berlínem se to zvládlo hezky a viděli jsme toho fůru, v podstatě od každého něco a všechny důležité věci. Pro načerpání atmosféry a duše pravého Berlína to chce ale ještě pár dostaveníček...Jen příště prosím za většího tepla.
Tleskám Berlínu za jeho osobitost a inspirativnost.
A ještě k fotkám: většina je neupravovaných, některé jsou tak, jak se mi zkrátka chtělo. Blebleble.

-
-
-
-

-

-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-