Červenec 2012

Jak jsme si zničili duchovní kulturu

31. července 2012 v 22:11 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Dneska jsme byli na vernisáži výstavy Zničené kostely severních Čech 1945 - 1989.
http://www.znicenekostely.cz/vystava/
Výstava je to putovní, takže po Ústí nad Labem, Chomutovu, Litoměřicích a dalších místech konečně doputovala i k nám do Teplic a rovnou do místa víc než vhodného - do Beuronské kaple, která sama by mohla o svém (teď už snad šťastném) osudu vyprávět.
Někde na těch špatně aktualizovaných stránkách se snad dá dohledat, kam ještě výstava poputuje a kdy že to bude. Pokud "dorazí" někam k vám, rozhodně doporučuju neminout; tedy pokud vám není lhostejné, co se dělo (a vlastně i může dít) s našemi památkami, dominantami obcí a měst, církevními stavbami a duchovními místy. Na to člověk přeci nemusí být katolík, aby pochopil, že to, co se tu s především hmotným kulturním dědictvím dělo za minulého režimu, je nechutná, odporná, neodpustitelná bestiálnost. Ti zmetci ukradli krajině tvář. Jen proto, aby místo toho mohly vyrůst doly, přehrady, nádrže, sídliště. A samozřejmě se jim církev taky moc do krámu nehodila.
Je potřeba to vidět, je potřeba vědět, že tohle už by se nemělo dít.
Pro "hloubkovější sondu" doporučuju tyto stránky: http://www.znicenekostely.cz/
Tam už je asi všechno.
Velký dík těm, kdo na tom pracují, kdo to všechno dávají dohromady, kdo se zajímají, kdo se starají, kdo informují. Kéž by jich jen bylo víc...
(znicenekostely.cz)

Barvy ve vysokých pecích

30. července 2012 v 13:54 | zazvorek |  Z hudebních vod
Fotky: Hans, úpravy: zazvorek
-
-
-
-
-
-
-
-

Colours of Ostrava 2012 tentokrát v jiném prostředí, než tomu bylo doposud. A povedlo se to, hrozně moc! Snad nemohlo být člověka, kterého by nový areál - Dolní oblast Vítkovice - neuchvátil. Mně osobně to vyrazilo dech...naprosto. Ačkoliv pochozí plocha byla vážně příšerná, chodit se po té strusce moc dlouho nedalo, já se první den pod nohy nedívala vůbec. S hlavou zdviženou k vysokým pecím, trubkám, rourám, věžím a všem těm plechům jsem si připadala jako v jiném světě. Ocelové město! Trochu strašidelné až děsivé, monumentální, silné i ve své zchátralosti, hrozivě se týčící šeď a čerň nad barevným festivalem...Nádherné. Připomnělo mi to nedávnou výstavu Doly.Hutě. (viz nedávný článek). Když stojíte pod vysokými komíny - nebo i když využijete prohlídky na jednu z vysokých pecí - připadáte si jako titěrní mravenci, malé nicotné postavičky, které nutně musí cítit obdiv k té síle, k tomu, co všechno tu dokázali před téměř 200 lety vystavět, ale zároveň mají tak trochu tísnivý pocit z toho, jak by to vypadalo, kdyby areál dostal nový život, ale tentokrát se stal svéhlavým, neposlušným člověku a konečně předvedl svou pravou sílu. Až z toho pocitu mrazí...
Jinak co se hudby týče, tady předkládám pár svých objevů, které určitě mezi hudebními fanoušky dávno objevy nejsou, ale mě mile překvapily. A taky kapely, které je potřeba registrovat, i když ty už vůbec nejsou žádnými objevy :-)
-
Rubik - na podiu bezvadně veselá parta, která hraje pohodu i melancholii. Album Solar nemůžu než doporučit všema deseti!
-
Hjaltalín - jedna z těch kapel, které už třeba znáte, ale můžete si je znova a znova zamilovávat tak jako já. Island holt umí :-)
-
Paní, co mě sice nebaví svým vzhledem, ale muzikou - hlavně naživo - určitě. Euzen mimochodem občas zní jako Björk. Dokonalá iluze!
-
Obrovsky příjemné překvápko. Saff Benda Bilili - banda afrických vozíčkářů, co dokáže neuvěřitelně nabít pozitivní energií. Kdo na ně netančí, je srab! :-)
-
Trochu z jiného soudku. Ač to podle tohohle videa nemusí vypadat, Banco de Gaia je naživo parádní a místy i trochu tvrdší taneční muzika. Dát ji do programu na konec dne, kdy se člověk má odporoučet vyčerpán do stanu, byl dobrý tah. Skloubeno s vizuální podobou, takhle večer se člověk hodil do tanečního tranzu a vyždímal ze sebe poslední zbytky energie.
-
Nesmím zapomenout na film For Semafor, jelikož Colours mají samozřejmě i filmovou sekcičku a tohle mě pobavilo. Následuje série podle mě dost povedených "předělávek" semaforských hitovek. První - Kazety - Krajina posedlá tmou.
-
Dva - Vyvěste fangle. I oni mimochodem byli na Colours, ale ten zpackaný mikrofon zvukaři neodpustím. Předposlední kapela celého festivalu a zvukař si dovolí tři písničky nic neudělat s vypadlým mikrofonem...!!! A to zrovna hráli mé oblíbené :-(
-
Tata bojs - V kašně.
-
A nakonec naši miláčci Midi lidi. Stejně jsme si jejich koncert užili nejvíc na celém festivalu :-)

Filmobraní

16. července 2012 v 21:16 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Mám za sebou své první "Vary", tedy svůj první filmový festival ve městě na Teplou a Ohří. Strávili jsme tam tři filmové dny, dle mého v příjemné festivalové náladě, v davech lidí, horkém slunci, bouřkových mracích, ale i místní Dobré čajovně (tímto "konkurenci" chválím!). Oplatky samozřejmě chutnaly (stejně jako palačinky s bílou čokoládou- už nikdy je nechci jinak!), zajezdili jsme si na moc pohodlných kolech (půjčovali je pro přepravu mezi promítacími místy), zbytečně vystáli dvakrát frontu na večerní film (protože to jsou trubci!), každý den o nás bylo pěkně postaráno díky Hansovo rodičům...Zkrátka moc příjemná dovolená to byla :-) V pátek jsme si udělali také "studijní" výlet do Lokte, Horního Slavkova (velmi depresivní zastávka v bývalém bohatém a krásném hornickém městě, z jehož slávy zbyl jen kostel a pár renesančních domů, o které se povětšinou nikdo nestará, ostatně dost podobně je na tom Jáchymov, kde ale přece jen těch smutně vyhlížejících renesančních domů zbylo víc) a Bečova nad Teplou, samozřejmě s povinnou prohlídkou relikviáře svatého Maura. To je tedy skutečně nádherné dílo a chápu celý ten humbuk kolem něj!
Cestu zpět nás ovšem přepadla bouřka s krupobitím, které opravdu bylo bitím, nejen nějakým padáním kousků ledu.
Pár fotek, jejichž autorem je povětšinou Hans:
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-

Nu a teď již k filmům!
První den jsme viděli filmy Obchod na konci světa, Zabít bobra a Na shledanou, tati. Rozeberu je tu trochu podrobněji...
OBCHOD NA KONCI SVĚTA/KAMIHATE STORE
http://www.csfd.cz/film/318604-obchod-na-konci-sveta/
http://www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/3751-obchod-na-konci-sveta/
Tichý japonský film o malé (asi rybářské) vesnici, poloprázdném obchodě, který by mohl dělat předlohu úsloví "jak u vyjedenýho krámu", staré ženě, která v něm prodává, a sebevraždách.
Zmíněná žena jako malá holčička viděla sebevraždu svého otce. V Japonsku jsou sebevraždy velmi častým jevem, dokonce - jak jsme později slyšeli zase v jiném filmu, o němž ještě bude řeč - se neschopnost vzít si život pokládá za zbabělost. Bůhví proč si Japonci chystající se spáchat sebevraždu zouvají boty. Snad proto, že je jejich zvykem se zouvat při vstupu do místnosti a toto je vlastně také vstup "jinam"...? Inu, i této ženě zůstaly po smrti jejího otce jen jeho boty. Nyní prodává v jeho obchodě v malé a - jak se zdá - skoro liduprázdné vesnici na pobřeží, kde se nachází útes = častý cíl sebevrahů. Nabídka krámku je vyloženě lákavá: pár rezavých naběraček, štětce, několik dalších, velmi potřebných věcí, ale hlavně - žena peče vlastní rohlíky a nechává si jakýmsi místním bláznem dovážet mléko. Moc lidí u ní nenakupuje, ale pokud se již někdo zastaví, vždy kupuje právě rohlíky a mléko. A pak? Pak jde na útes....a zůstanou po něm boty. Vedle toho je ještě nastíněn život ženina bratra, který vzhledem k neúspěchům v práci na sebevraždu pomýšlí také. To vše je velmi tiché, doplněné moc zvláštní hudbou. Je to takový náhled do japonské mentality, snad s trochou nadsázky (ačkoliv film rozhodně až na nějaké dva tři momenty rozhodně není vtipný) a s velkou dávkou takových těch typicky "japonských" výrazových prostředků. Nízké hodnocení na ČSFD mě dost překvapilo... Pokud někomu přišel film zdlouhavý a nudný, asi nikdy neviděl žádný japonský film :-) Oni to zkrátka jinak neumí... Ale to je dobře. I klidné filmy jsou potřeba.

ZABÍT BOBRA/TO KILL A BEAVER
http://www.csfd.cz/film/318684-zabit-bobra/
http://www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/3670-zabit-bobra/
Polský film o vysloužilém vojákovi, který přijíždí na opuštěný statek, aby tu bojoval se svými démony. Víc o nich prozradit nechci, mne rozuzlení rsp. průběh filmu překvapil, tak o to nechci připravit případného čtenáře - diváka... Tento muž je tvrdý, trénovaný, ale citově už to s ním pokulhává. Řeší si svou minulost i špatné zážitky. A k tomu všemu mu mandle nadzvedává bobr v nedaleké řece (který ale za celý film není vidět) a občas i drzá holka - školačka, která se do něj "zamiluje" a neustále se za ním vrací na opuštěný statek. Ta holka je fakt dobrá, jejich konverzace i jakési nepovedené (ne)soužití mě vážně bavily, originální. I u tohoto filmu mě překvapilo nízké hodnocení na ČSFD - mě to bavilo! Je to temné, drsné, to tedy ano, ale zároveň tak nějak "přívětivě" tvrdé, ale zase nevtíravé... Byla bych ráda, kdyby se film dostal do distribuce, asi by to stálo za ještě jedno zkouknutí.

NA SHLEDANOU, TATI/NOS VEMOS PAPA
http://www.csfd.cz/film/318596-na-shledanou-tati/
http://www.kviff.com/cz/filmy/detail-filmu/3651-na-shledanou-tati/
Značně ujetý film o tom, jak se vyrovnat se smrtí někoho blízkého. Mladá žena se stará o svého otce, s nímž má nadstandartně dobrý vztah už od dětství. Jenže papá jednoho dne umře a ona se s tím nedokáže srovnat. Respektive srovnává se s tím dost po svém - otce si "zhmotní" a žije s ním dál ve svém domě, jako by se nechumelilo. Ovšem postupně je její vztah k této představě stále intimnější, až trochu šokujícně...Což samozřejmě nelibě nese její bratr, který se ji snaží z těchto iluzí vyléčit.
Neveselé, ujeté. Ale ne špatné.
-
Druhý den jsme viděli filmy Trasy myšlenek, Polské iluze, Kamkoli jdeš a Nosferatu.
Poslední den jsme viděli Polski film, Nejlepší způsob chůze a Nekecej a zahraj hity. Chtěla jsem se rozepsat ke každému podobně jako výše, ale není síla...:-D A také tu mám spoustu dalších článkových čekatelů, není radno otálet! :-D Tak tedy...třeba někdy.

Pod vlivem Hovorů i mlčení

1. července 2012 v 0:17 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Hovory s TGM - spis, který se mi dostal do rukou až dnes. Smutné, že? Ale bohužel, celé dva roky od maturity (kdy jsem si říkala, že by bylo záhodno si toto přečíst) se mi nepodařilo najít čas tohle dílko vyhledat a přelouskat. Až vymodlený začátek prázdnin a prázdná čajovna (haló, lidi, nemyslete si, že když je venku odporné, ba přímo nechutné vedro, že vás v čajovně nedokážeme zchladit! :-D A abyste si nemysleli, já u té horké páry taky umírám na rozmáčení (takové to ošklivé zpocené!)) mi dali tu příležitost na chvíli vypnout a KONEČNĚ číst to, co mě skutečně zajímá, co opravdu čtu dobrovolně, bez násilí (ovšem ne zcela nezištně, neb ke zkoušce z československých moderních dějin se to bude hodit...). A nebýt čajopijáků, kteří konečně ve večerních hodinách přišli oblažit mou zasněnou a začtenou duši nějakou tou prací, a přátel, kteří mi způsobili novou závislost (na hře Ubongo, to je naprostá paráda!), asi bych v tuto chvíli opět neměla co číst. To je právě to - když člověk "načne" nějaké to úžasné dílo, nemůže se od něj odtrhnout a musí číst a číst. Písmenka nejsou jako jednotlivci (což se stává u odborných knih ke zkouškám a bývá to spojeno s nenadálou únavou po jednom odstavci, načež je nutno knihu zavřít a podložit si s ní hlavu...:-)), ale v řádcích doslova letí a kniha běží a běží...a najednou jí je konec. Ale krásné zážitky by si člověk měl dávkovat pozvolna, a taky se musí neustále na něco těšit, takže pan Masaryk v mém případě teprve dostudoval a to ostatní jej čeká zítra. I tak jsem ale měla potřebu napsat své dojmy z tohoto "životopisu-autobiografie-vyprávění-pohádkaření".
Je to skoro jako pohádka. To krásné dětství, prožívané na vesnici ještě v polovině 19. století, a tedy plné klukovin, zvyků (křesťanských i v základě pohanských), strachů (bojí se dnes děti ještě klekánice?), úcty, ale i náboženství, to musela být skutečná krása - nebo to tak alespoň vyznívá. Nehodlám tu nic z toho popisovat, nejsem Čapek a rozhodně neumím tak pěkně vyprávět, od toho je tu mé doporučení, abyste po této knize sáhli sami. Ale chtěla bych se zastavit u samotného Čapkova "doslovu" (který jsem ze zvědavosti přečetla jako první, protože objasňuje, jak dílko vznikalo). Něco tak lidského, tak příjemného...nu, nejde to, zastávka byla zbytečná, nemám, co k tomu říct, jak to popsat tak, aby to pro vás mělo nějaký smysl. Snad jen, že je kolikrát asi cennější mlčet a myslet než mluvit; přemýšlet pro sebe, než říkat bláboly, kterým nerozumíme. A to bude platit vždycky, ne?
-