Listopad 2012

Jak nás pobavil Průboj

30. listopadu 2012 v 11:47 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Při "bádání" v dobovém tisku se občas člověk neuvěřitelně nasměje. Potřebovali jsme prolistovat celý ročník 1960 tehdejšího severočeského Průboje a ačkoliv jsme nenašli nic pro nás potřebného, skoro nad každou stránkou se člověk musel usmívat. Ano, nic důležitého se v něm taky neřešilo, jen slepice, krávy, žně. Tak se taky trochu pobavte...Je to jen maličký výcuc.
Někde to bude asi špatně čitelné, ale základ pobaví taky, obzvlášť skvělá je hornická svatba :)
-
-
-
-
-

Než nám úplně vymejou mozky...

26. listopadu 2012 v 23:28 | zazvorek
Nevím, asi se ve mně zas nějak nahromadilo znechucení z toho všeho kolem. Po dlouhé době mám chuť reflektovat události všedního i nevšedního dne! Každopádně vzkaz těm, kdo nemají rádi moralistický kecy - dál nečtěte, pro své vlastní KLIDNÉ SVĚDOMÍ, jenž je zajisté průzračné jak Sládkova studánka a čisté jako lilie. Protože vám přeci není třeba sypat popel na hlavu, vy nikdy nic, vy muzikanti. Trhněte si nohou, vy všichni, kdo se umíte ze všeho vylhávat, vymlouvat s důrazem na to, že vás se to netýká, že to všechno ostatní.
Takovou skvrnou na kráse našeho národa je to, že je velmi nepřejícný. Úspěch se neodpouští, neúspěch je terčem posměchu či nenávisti. Ať už se to týká čehokoliv - umění, sportu, soutěží, studia, mezilidských vztahů. Na tom, kdo je úspěšný, vždycky hledáme nějakou vadu, která ho zase vrátí mezi nás "normály", vždycky se pídíme po čemkoliv, co dotyčného shodí z výšin slávy do břečky průměru a neškodnosti. Stačí si jen občas přečíst diskuze pod články, které se týkají různých ocenění něčích úspěchů. V poslední době si toho všímám nějak víc. Místo gratulací a uznání, že někdo může být v něčem dobrý, je to samá podělaná závist. Shnijte si všichni v tom svém průměrném rybníčku! Nebo se konečně naučte ocenit něčí shopnosti...
Taky nechápu, proč má většina lidí tendence řešit přednostně cizí životy, vztahy. Snad že je jednodušší bavit se o cizích peripetiích než řešit vlastní nepovedený život? Snad že je třeba odsouvat vlastní problémy do pozadí, do neviditelna a neslyšitelna a říkat si, že jsme na tom všichni stejně blbě (jupí)? Výzva k těm, kdo nemají co na práci a musí jim být házena "potrava" v podobě nových drbů a pomluv, aby je život zase bavil - zkuste si, prosím, nejprve zamést před vlastním prahem a až pak hodnotit život někoho jiného. Prosím pěkně. Nu a pak, nemáte-li jinou zábavu, pusťte se do nás ostatních. Říká se, že o kom se drbe, ten žije. Buďme tedy dlouho živi!
Další moralistické žvásty míří k těm, kdo se neumí chovat. Myslím, že by vám ta - s prominutím- huba neupadla, kdyby aspoň vyblinkala "dobrý den" nebo "děkuji". On to není žádný nadstandart resp. neměl by být (naivní, že?), nemluvíme tady o etiketě, ale o základních automatických návycích, které bohužel spousta z nás postrádá. Učili mě, že když něco chci, je slušné o to poprosit. A dostane-li se mi toho, poděkovat. Když někam přijdu, je normální pozdravit a totéž udělat při odchodu. Úplně základní a podle mě nenáročná slůvka, která se člověk třeba při seznamování se s cizím jazykem učí primárně. Proč se je učíte, když je neumíte říct ani ve svém rodném jazyce? Když nejste ochotní je používat ani ve své zemi? Z pohledu člověka, který musí občas obsluhovat zákazníky, řeším soukromé "dilema". Jak se tvářit příjemně, jak vůbec obsloužit! někoho, kdo vejde do podniku, aniž by vás pozdravil/odpověděl na pozdrav? Kdo se tváří, jako že neexistujete? Je nutné se o takového člověka postarat? Občas to řeším tak, že dotyčného neobsloužím. Pokud pak má problém, že jsem k němu nepřihopkala s širokým úsměvem a nabídníky v ruce, odpovídám, že o něm nemůžu vědět, když nezdraví. On nevidí mě, já jeho. Je problém pozdravit ostatní v kupéčku ve vlaku? Je problém pozdravit své spolužáky? Je problém pozdravit, když člověk přijde do malého obchodu, kde je jen on a prodavačka? Mám trochu pocit, že nás takhle przní obchoďáky a všelijaké něco-markety. Tam jsou nakupující i prodávající natolik anonymní, že se to většinou obejde bez pozdravu a jakéhokoliv kontaktu. Honem prolézt všechny obchody, nakoupit co nejvíc nepotřebných věcí a zase co nejrychleji odfrčet. Žádná komunikace. A ta anonymita se pak přenáší do všeho...
Když už jsme u těch obchoďáků - opravdu NEPOTŘEBUJU vidět vánoční výzdobu už koncem října, kdy jsou do Vánoc ještě dva měsíce. Stejně tak nepotřebuju zírat od půlky listopadu na vánoční reklamy a zasněžené idylky (když se všude válí maximálně bláto a je to tak NAPROSTO NORMÁLNÍ v tuhle roční dobu), nechci čokoládové Mikuláše z loňského roku nakupovat v září, nepotřebuju červeného prdeláče zavěšeného na okapech pozorovat už v listopadu... Tohle všechno pochopím, až začne advent. Ale to jsou ty svátky už fakt tolik prolezlé obchodem, že se na ně musí upozorňovat už od září a naprosto se tak vytěsní podzim? Copak je ještě možné užít si celý podzim bez toho, že by se stal jen předělem mezi létem a Vánoci? Zdá se mi, že se celý ten půlrok smrsknul jen na "doprodáváme opalovací krémy - prodáváme školní potřeby - vydlabáváme dýně - slavíme Vánoce". Listopad v podstatě neexistuje. To je jen dlouhé "čekání na Ježíška", který má hustý bílý vous a červené hadry. Jak jen to musí být v hlavách dětí popletené. Oni neříkají tomu reklamákovi od Coca coly Santa, ale Ježíšek. Protože takhle je jim to servírováno. Uff. Strčte si to šílenství někam; zdá-li se někomu Valentýn jako komerční srajda, Vánoce nejsou o nic lepší.
No a poslední povzdech je nad novým krajským vedením. To, že zrovna u nás je komoušský hejtman, mě vlastně tolik nepřekvapuje. Tady byli od 45. roku jen hloupý lidi, kdo by taky jinak co dělal na území vyprázdněném po Němcích. Jen ti, co jsou na tom sociálně dost špatně (naivně tu čekají pracovní příležitosti a vzdělání rozhodně není to, po čem baží) a nemají ke svému kraji vztah. Ale že bude v podstatě komoušská většina republiky je už dost smutný obrázek o naší společnosti. Až to bolí, jak mají lidé krátkou paměť. A jak snadno si nechaj vymejt mozky hloupýma řečma. Lehce zapomenou. Ne že by bylo z čeho vybírat, ono to na druhé straně barikády není o moc lepší. Ale alespoň se otevřeně nehlásí k vrahům, co mají na svědomí miliony lidí. A nevystavují si jejich busty a plakátky na svých úřadovnách. Však oni věděli, proč u nás na krajském úřadě nechat plastiku srpu a kladiva. Ono se jim to ještě bude hodit...
A tedy poslední prosba: choďte k volbám. Takové výsledky jsou jen proto, že volit chodí hlavně důchodci a snadno manipulovatelní a zaplatitelní lidé. Nemůžete kritizovat vládu, pokud se nepodílíte na tom něco změnit. Až budou k volbám chodit všíchni, asi to bude vypadat jinak...


Nová Radůza je skvělá!!

17. listopadu 2012 v 7:48 | zazvorek |  Z hudebních vod
Jsou interpreti, na jejichž alba se těším od chvíle, kdy se začne mluvit o "fázi dokončování". Nová Radůza vyšla teď na podzim a přesně mi do téhle roční doby zapadá. Náhoda, záměr autorky nebo můj subjektivní pocit - tak či tak, doporučuju neotálet a tohle album si užívat za listopadových mlh a pošmourných večerů :-)
Nejsem dobrá kritička a už vůbec ne recenzentka, ale tahle záležitost na mě udělala tak silný dojem, že bych se chtěla podělit o svůj pohled...
Album nových písniček p(r)odat rovnou jako živák, na to má u nás koule asi vážně jen Radůza. Ale podle mě udělala to nejlepší, co mohla - je otázkou, jak by některé z písniček fungovaly v o něco míň barevné, intenzivní a živelné formě ve studiu, kde nepřichází bezprostřední odezva posluchačů a sleduje se hlavně zvuková kvalita a preciznost nahrávky. Protože kdo někdy viděl/slyšel Radůzu live, dá mi za pravdu, že v té dámě je tolik obdivuhodné síly a živosti, že by tím našlápnutým zvukem mohla bořit ulice :-) Ale k samotným písničkám:
Začíná se - dle mého názoru - dost silnou záležitostí Až hory se převalí. "Zachraň mě, zachraň mě, nebo mě nechej, ať žalem zkamením, obrostu mechem...." Nástroje jsou tu tak úchvatné, zdají se mi trochu "severské" (jistě, co je na klavíru svereského, že?)nebo paradoxně folklorní, k tomu Radůzin nejprve jemný, poté intenzivní hlas...na start celkem nečekaná síla a jedna z mých nejoblíbenějších na albu.
Další je Lvi ještě spí. To je taková radůzovská klasika - nástrojově, textově. Asi mi časem trochu splyne se staršími alby, což jí samozřejmě není na škodu, neb "starou" Radůzu máme přece taky rádi, co? :-)
Opět zklidníme trojkou Jsou. Zpočátku dost komorní záležitost, na mě přeci jen asi moc komorní, mimořádně mi nesedne ani textově, ale...potom přichází harmonika a to fakticky překvapivé kytársólo! A rozhodně to nebyl krok vedle, sedne to tam jak prdel na hrnec!
O polednách nás zase pro změnu trochu rozhoupe v bocích. "Strach přichází o polednách za největšího veselí, jako by žnec jda polem mách kosou jen tak, ať jde se líp...Strach přicházívá v podvečer do srdce v tělě člověka, něžně mu lůžko povleče, slabosti mysli dočeká..." Tohle mě tak baví! K Radůze kapela prostě sedne. A ne že ne.
Píseň Do mandroly můžete znát už z předchozího alba. A tak se mi ji nechce hodnotit...(zbabělec). :-D
Následují Smrky. Nebyla by to Radůza, aby nám zpívala jen česky; tady si vypomáhá ruštinou, která k takovým písničkám asi prostě patří. Zahvízdáme, zapochodujem, trochu chandra a...Zdravstvujte!
Další je jednoduchá, ale pro mě textově naprosto skvělá Odyssea. "Chceš-li plavce bludného roztesknit, zvedni mlhu, ukaž mu zem..." Ono vlastně celé to putování/navracení/hledání/stesk prostupují albem jako vodící lano. Přijde mi, že tentokrát písničky více drží při sobě (hlavně tematicky), z každé cítím trochu vítr, trochu rozbouřené moře či valící se řeku, trochu horská údolí... Představte si film, v němž figurují panoramata...dejme tomu Skotské vysočiny, v opuštěném údolí stojí docela malý člověk, dívá se k vrcholkům kopců, k nebi, čeká na bouřku, nad ním se to mračí, ale pořád je cítit jen dusno, takové ty dramatické chvíle, než to vypukne...Něco takového mi při poslechu Ocelového města neustále běží hlavou.
Po Odyssee následuje hodně intimní klavírní Žalm 22. Asi jako Demlovo Zapomenuté světlo, o kterém jsem tu nedávno také psala. Musí být hrozné, když člověk věří, ale najednou má pocit, že ho On opustil, opouští, nebo mu nepřichází na pomoc, když po ní tolik volá...
Ocelový město. Šansonový nádech vtisknutý industriálu. Krásný refrén. A taky "...města obnažené spáry, města cévy - ulice, držej silou zrozenou z páry komín - pušku u líce..."a všechno. Asi jako když se Hudečkův Noční chodec toulá periferií měst, jak to viděla Skupina 42...
Další je pro mě naprosto nečekaná pecka Jsem vlk. Trochu funková a krásně živá; když už jsme u těch masožravců, tuhle písničku bezostyžně žeru! Zaryje se stejně jako vlčí drápy, kouše stejně jako jeho tesáky. "A já se bojím, zmírám děsem, z mordy pěna kape mi, je-li pomoc, ať už jde sem, dříve nežli sklapne mi..." Tohle se vážně neuvěřitelně moc povedlo!
A teď zase zklidníme. Střípky vytráží mají nádherný hudební podklad. Radůza je tichá, doplňuje se s klavírem a pěkně jim to spolu funguje. Ne, není sentimentální, to ona nebývá. Nefňuká. Spíš vždycky tak nějak oznamuje, co jak je a co se s tím dá dělat; a pokud se nedá dělat nic, je s tím smířená.
Hördöm! To je tedy překvápko. Dudy v moll a smyšlený jazyk, který vám ani nepřipadá smyšlený. Opět jsme jako ve filmu o špatném počasí na Skotské vysočině - tedy pokud jsme ji zatím stihli opustit...
Bože, Ty víš už je zase klasická radůzovina. To asi abychom ještě víc postřehli kontrast s další písničkou Mulanje Wanga :-) Houpejme se, užijme si další kurz "jazyka nevímjakého" a objevujme barevnost nových Radůziných písní.
Květy protěží jsou textově zase z té "staré" škatulky, ovšem hudebně se tu vybíralo z šuplíku nového. A mně se to moc líbí; je zvrácené mít u takového textu pusu od ucha k uchu?
A teď zase další skvělá pecka. Vrána k vráně je skorocikánská živelnost (je fakt, že z cikánských písniček mám vždycky husí kůži, jejich rytmika je naprosto neskutečná!), která se skvěle doplňuje s krátkými rýmy a odpíchne vás do úplně jiného hudebního světa.
Album se uzavírá podobným způsobem, jako bylo uvedeno - pomale, táhle písní Lodivod. Textově tím uzavírá i tematicky kompaktní celek, který prostě musíte slyšet. Takhle dobré album se u nás zas dlouho neobjevilo.

Dějou se věci na tom světě...

11. listopadu 2012 v 0:22 | zazvorek
...že se člověk občas nestačí divit. Asi nikdy nedokážu pochopit, jak je svět malej. Ale tak úplně maličkatej!
A někdy člověk zažije nečekaná setkání s lidmi, kteří mu připomenou věci a zážitky z minulosti. To se pak vzpomíná. A když se hezky vzpomíná, je to moc zvláštní a svým způsobem příjemný pocit. Asi je potřeba oživit kontakty s některými přáteli, kteří vám prošli životem a nechali za sebou...ne stopu, ale rovnou pořádnou šlápotu.
Zase mám nostalgickou.
To by se nám k tomu mohly hodit úryvky z Demlova Zapomenutého světla, že? (Opět jsem se k téhle velice pochmurné knize vrátila právě teď na podzim, kdy na mě padají krásně mlžné nálady...Ale musím zdůraznit, že ačkoliv se mi některé pasáže moc líbí, nedokážu se s nimi naplno ztotožnit. Na to se mám asi až moc dobře...:-) Přesto je tu chci mít.)
Podáváme syrové, za studena.
-
"Naše duše marně hledá své sestry."
"...slunce se zatmělo a svět se rozpadá a Bůh trpí, ale co já s tím mám dělat?"
"Je podivno, že Ježíš nemiloval všechny lidi stejně. Mně to není podivno, ale podivno je, že se to ode mě žádá. Od Boha se to nežádá a od Jakuba Demla se to žádá."
"Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout."
-
Pořád mám pocit, že Zapomenuté světlo je opravdu zapomenutá a nedoceněná kniha. Četla jsem spoustu reakcí typu "on tam furt jen fňuká, pořád si na něco stěžuje, vyžívá se v chrchlání krve...", ale na nich je jen vidět, že to, co Demla tehdy trápilo, v podstatě nezmizelo. Nepochopení, vlastně ani snaha o pochopení není, zavržení jeho osoby, zkreslené představy o něm i jeho životě...
Máte-li čas, otevřete tu útlou knížečku. A snažte se na Demla dívat jako na člověka, nesledujte v něm nějakého zhýralého kněze...Mluvil z něj smutek, lhostejnost a osamělost.


Pohádka pohádek

6. listopadu 2012 v 7:05 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Na tohle jsem přišla úplnou náhodou, když jsem projížděla videa různých animovaných filmů z minulého století. Většinou to není tvorba pro děti, jak si často všichni myslí - to, že je film natočen v animované podobě ještě neznamená, že i příběh musí být nutně hravý nebo infantilní.
A tahle ruská Skazka Skazok z roku 1979 od Yuriho Norsteina je dost pochmurná záležitost. Asi mi chybí znalost ruských pohádek, protože se přiznám, že jsem děj příběhu v podstatě vůbec nepochopila (zvládla jsem si jen domyslet, že vlk bude asi postava z nějaké ukolébavky a celé se to točí kolem smutků ve válce), což v tomhle případě asi vůbec nevadí. Ta animace je krásná, překrásná.