Únor 2013

Vrahem z povolání...

22. února 2013 v 11:41 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Utrpení soudce Karla Vaše. Toť nový dokument Jana Bělohlavého a Pavla Palečka o komunistickém prokurátorovi, soudci, funkcionáři komunistické vojenské kontrarozvědky a člověku bez svědomí.
Dokument to není převratně originálně zpracovaný nebo nadprůměrný - chronologicky sleduje Vašův život od narození (1916) v Užhorodě přes uvěznění v gulagu, spolupráci s NKVD, pedagogickou či spisovatelskou činnost, až po současnost (na konci roku 2012 zemřel, dožil se tedy téměř sta let...!!). Hrané pasáže střídají ty věcné. Práci si autoři zřejmě dali se sháněním pramenů, archivní materiály získali i z Ruska, některé dokumenty jsou přístupné online (www.vrahem-z-povolani.cz - web o filmu). Své vstupy zde mají historici, soudci i publicisté (i ze zahraničí), mluví i sám Vaš; bohužel asi příliš málo - byl s ním údajně natočen více než 8 hodinový rozhovor, tedy spíše monolog...byl-li by mu dán v dokumentu větší prostor, sám o sobě by stačil k tomu, aby se Vaš shodil sám a člověk si na něj mohl udělat objektivní názor. Jeho "logické" zdůvodňování toho, co dělal, je někde na hraně mezi tím se mu vysmát a brečet. Ten člověk si totiž nevidí do pusy. Prohlásit, že má čisté ruce, že nikdy neudělal žádnou lumpárnu, že by měl podle tabulek být povýšen na generála či že je pyšný na to, že vždy hájil zájmy humanismu...to v jeho případě svědčí buď o choré mysli, nebo o nedostatku soudnosti. Tento člověk totiž za 2. světové války stál za zlikvidováním důstojníků, svých spoluvězňů a nekomunistů; letce RAF považoval za nepřátele a v monstrprocesu s nimi pro ně požadoval trest smrti; svůj podíl má na obrovském masakru cca 1000 lidí v Postoloprtech (protože dle jeho slov šlo přeci o vlastizrádce a špiony - zřejmě do toho spadalo i těch pět mladých chlapců, kteří byli demonstrativně odprásknutý?), podílel se na politických procesech na přelomu 40. a 50. let (mimo jiné na smrti Heliodora Píky; ostatně trest smrti požadoval i pro jeho syna), nechal bez soudu a rozsudku popravit desítky lidí, používal brutální vyšetřovací metody, choval se násilně k ženám... Poprvé a také naposled si ho "spravedlnost" odchytila na začátku 50. let, kdy byl za své neakceptovatelné vyšetřovací metody uvězněn v Leopoldově. Škoda jen, že zde strávil pouhých pět let - v tomtéž vězení totiž byli ti, které nechal uvěznit právě on sám. Mohl pro něj existovat lepší trest? Tahle krysa však bohužel požádala o obnovení řízení a dostala se z vězení pryč. Pak učí na UK, píše o dělnickém hnutí, je z něj i "novinář" a jde do důchodu. Až kolem roku 2000 jsou jeho zločiny opět vyšetřovány. Nejvyšší soud ovšem rozhodl, že jsou již promlčené. Takto "spravedlivá a schopná" je česká justice. Vaš se chlubil tím, že je to jeho velké vítězství... Trest pro něj tedy na vlastní pěst chtěli určit vojenští veteráni, kteří mu nic nezapomněli a neodpustili - naplánovali si jeho vraždu. V den, kdy ji měl jeden z nich- Pravomil Raichl - vykonat, však (zřejmě rozrušením) zemřel. A tak si Vaš prožil klidný zbytek života v domě pro seniory s dvakrát vyšším důchodem, než měli jiní. Kde se stala chyba?!
Dokument má informačně určitě velkou hodnotu. A díky pasážím vysvětlujícím stručně dobový kontext by se mohl - nebo spíše měl - promítat na školách. Sice jsem moc nepochopila smysl výstupů Davida Černého a vlastně ani důvod, proč zrovna on byl vybrán jako komentátor dokumentu...Jeho bezservítkové hodnocení Vašových publikací sice sdílím, ale v dokumentu je to všechno jako pěst na oko, Černý tam prostě nepatří... ale což, ke konci si už člověk zvykne :-D Škoda také, jak už jsem psala výše, že sám Vaš nedostal víc prostoru. Pro představu by to bohatě stačilo. Takové dokumenty jsou potřeba jako sůl. Protože ten, kdo se nedokáže poučit z minulosti, si asi nezaslouží nic jiného, než aby se minulost opakovala...


(www. denik.cz)

Když si sny vyhodí z kopýtka

18. února 2013 v 21:05 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Nastřádalo se mi několik dost divných snů. I když... které sny nejsou divné, že jo? Problém je ten, že některé se mi opakují a i po letech vrací a některé mi svojí depresivní atmosférou určí náladu celého dne. Zkusím je hodit sem, třeba už mi pak dají pokoj.
-
Sen I.
Na vyvýšeném místě - trochu v dálce za olysalými stromy - stojí maják. Vypadá spíš jako mlýn, ale je to maják, určitě. Zvenku na něm visí obrovská ozubená kola, která skřípou a pomalu se točí. Já to všechno sleduju z nějakého příkopu. Najednou se odkudsi zvedne hejno vran/havranů (ti ptáci jsou černí, víc si nepamatuju) a vyletí do korun těch nemocných stromů. V tu chvíli začnou padat ze zdi majáku ozubená kola, lámou se, dělá to hrozný hluk, až z toho bolí uši. Kola se kamsi odkutálí, lámou se. A víc už nic...
-
Sen II.
Jdu lesem, ještě s někým, nevím, kdo to je. Možná pokaždé někdo jiný. Cesta vede dost vysoko v nějakém svahu, je úzká, zasahují do ní větve okolních stromů, občas leží přes cestu spadlý kmen. Střih. Najednou stojíme na kamenitém svahu a šplháme po něm vzhůru. Cesta je ukrutně dlouhá, člověk je na tom dlouhém strmém prostranství jako nahý, kam dohlédne, je jen kamenitá zem. Obloha je jednolitě šedá, dost ponurá. Stříh. Stojíme dost vysoko a pod námi je neuvěřitelná hloubka. Vypadá to jako nějaký lom, ale takový prapodivný - po jeho stranách jsou dva skalnaté kužely, jeden je holý, na druhém stojí hrad. Jen tyhle dva kužely uprostřed lomu, hrad, který vypadá, jako by se měl každou chvíli propadnout do té hlubiny, jako by jen čekal, až někdo zakřičí a on se celý rozsype. Má špičaté střechy a nakloněnou věž. Žádná cesta k němu nevede. Zkoušíme se k němu dostat, hledáme cestičku...Střih. Stojíme pod ním. A dál se mi to nikdy nezdálo.
-
Sen III.
Sedím doma na posteli. Naproti ní máme velké šatní skříně (ložnice se mi zdá přesně taková, jakou ji máme i ve skutečnosti). Za nimi se něco hýbe. Aha, medvěd, už jsem ho tu někdy viděla. Ale tentokrát zuří, je zlý a hrozně funí. Chodí po pokoji a někoho hledá. Odkudsi přiběhne medvídě - už trochu odrostlé, ale proti tomuhle obrovi pořád mládě. Medvěd se ho snaží dostat, běhají po pokoji, mě si nevšímají. Už ho dostihl... Zvedne obrovskou tlapu a silou, jakou si asi ani neumíme představit, sejme medvídě k zemi. A ještě jedna rána ...a medvídě je mrtvé. A dál zase nic.
-
Sen IV.
Jsem s rodiči na dovolené u moře. Ve Španělsku. Koupu se ve vlnách, moře je hrozně studené a neklidné, ale dávám si pozor a držím se u břehu. Jsem jediná, kdo se koupe...Střih. Procházím se uličkami města, kde jsme ubytovaní. Míjím klasické hotely, jeden navštívím a projedu se výtahem až na střechu. Za chvíli jsem už zase dole a hledám někoho, kdo by mi prodal nanuka. Jsem v samoobsluze, procházím kolem chladicích boxů plných ryb a nanuků, ale ten můj na mě čeká až u pokladny a už jede na páse. Někdo mi ho tam připravil. Blízám nanuka a venku začalo svítit sluníčko. Procházím se uličkami, které najednou vypadají celkem malebně - už jsem v části města, kde po hotelech není ani památky. Ale o to víc přibývá domů, kde bydlí místní. Zabloudím až do míst, kde jsou na sobě domy nahuštěné až nepěkně a ocitám se před obrovským barokním kostelem. Odevšad se na mě dívají sochy (často mají křídla), kostel působí dynamicky, jako by se neustále hýbal. Nádherná monumentální práce, jediné, co mu nesluší, je ta tmavě šedá jednolitá barva fasády i všech prvků. Snažím se k němu dostat, ale v cestě mi leží hromady odpadků, co lidi vyhazují z oken těch přilehlých baráků. Tak si jen prohlížím sochy. Pak už nic nevím.
-
Sen V.
Ležím na louce a odněkud zní hudba, která mi připomíná skladbu Indian Ocean od Minks ( http://www.youtube.com/watch?v=5S_G0wXoicw ) - skoro nikdy se mi hudba nezdá, jen často křičím nebo mi budík vnikne do snu. Nebe je oranžové a plné mraků. Posadím se a začnu si smažit sedmikrásky - tedy jejich kvítky. Smažím je na pánvi na spoustě oleje, pořád sedím uprostřed té louky a dokola zní podobná hudba. Zafouká vítr a pár sedmikrásek to z pánve roznese po louce. Běžím za nimi a za mnou povlává můj béžový svetr, co vypadá jak rybářská síť. A konec.
-
Sen VI.
Sedím na židli. Cítím, jak mi něco stéká po tvářích. Hrozně mě pálí oči, ukrutně to bolí. Vidím se, jak mi oči začaly najednou krvácet; místo nich mám jen rudé prázdné důlky, ze kterých se řine krev...
-
Sen VII.
Stoupáme s Jeníkem po dřevěných schodech v nějakém domě - nebydlíme tam, neznáme ho, ale máme od všeho klíče. Schody jsou ze světlého dřeva, nové, ale vržou. Odemykáme první dveře, které vedou do podkroví. Potkáváme paní - sousedku - s nákupem, zdraví nás celkem přátelsky. Odemykáme další dveře na půdu. Hned za nimi po levé straně odemyká Jeník zelené dveře - jde to ztěžka, tak do nich kopne. Otevře se nám místnost celá vykládaná červeně natřeným dřevem, maličká, spíš takový kamrlík na košťata. Uprostřed ní stojí židle. "Tak nám utekl," říká Jeník. "Oknem."


Jak jsme sáňkovali...

16. února 2013 v 19:04 | zazvorek |  Po svých i samochodem
...dokud jsme o sáňky nepřišli. Bylo to supr, sáňkování je to nejlepší (tedy hned po spaní), co se v zimě dá dělat! :-) A když si najdete úplně opuštěný kopec, dřepnete ve dvou na staré fortelné sáňky a rozjíždíte dráhu (popravdě zezačátku nám to vůbec nejezdilo, ale pak to fičelo!), může to být i docela bžunda.
-
-
-
-
-

Pro děti? Netradičně

12. února 2013 v 9:32 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Plná dojmů z právě přečtené knihy Červený Nepomuk od Josefa Holuba.
Jak je možné, že není mnohem známější, mnohem slavnější? Tahle knížka je poklad, čte se sama, lehce, krásně a budete si ji pamatovat. Tak proč se o ní tak málo ví?
Příběh dvou kluků - německého a bémáckého. Nýrsko na Šumavě a jeho okolí. Rok 38 se začíná projevovat s veškerou svou obskurností a obludností. Henlajnovci začínají dělat problémy, Češi nejsou o moc klidnější, rozbíjí se židle v hospodách, hází se šutráky do oken, z hecu se zavěšují háknkrojce na stožáry (a pak už jich tam visí víc a víc, z radosti, nadšení, ale i povinnosti). Ztratí se kulomet i socha Nepomuka. Ztrácí se lidi - do Bavor za Henleinem, do Čech utéct před ním, stát se nezvěstným, uhořet. A v tom všem běhají po loukách dva kluci, co se mají rádi Henlein nehenlein (i když na chvíli je to taky poznamená), co si dokážou udělat vlastní Ráj, vlastní "indiánský" život...Co se snaží svůj Ráj ubránit, zachovat a schovat, i když se do něj pletou zbraně a požáry a Nepomukové.
Je otázkou, jestli to má být kniha pro děti. Spíš pro všechny? Čte se sama, je to (snad to nevyzní pateticky?) takové něžné, vtipné i pochmurné, nenucené, skvěle napsané, viděno "očima dvanáctiletého (nebo možná 13?) kluka" - sebe sama (neb by to mělo být dílo s autobiografickými prvky). Není potřeba "okecávek", Holub to umí ve zkratce... Na jedné kratičké stránce řekne všechno a ve vás se mele najednou tolik nálad a pocitů, že si připadáte jako ten kluk na prahu puberty: "V hlavě se mi všechno motá a někde uvnitř bublá hotový galimatyáš. Chvíli je mi do smíchu, chvíli bych brečel, pak dostanu chuť se porvat a za chvíli zas potřebuju pomazlit. Nevím, koho mít rád a na koho mít vztek. Obloha je sice zase čistě modrá, ale co z toho? Stejně to není ta modř, jakou si pamatuju předtím."
-