Červen 2013

Zase ty Květy

28. června 2013 v 9:09 | zazvorek |  Z hudebních vod
Když oni jsou prostě dobrý. A když si je pouštíte pořád dokola, texty se do vás zahlodají. Chtěla bych umět vystavět celé krásné obrazy slovy tak jako Kyšperský. V hlavě se to zrodí, na papír už se to nepřenese. Tak alespoň že máme ty, kdo to umí, a můžeme snít nejen nad těmi úžasnými slovy, ale i hudbou. Díky, Květy.
-
Květy - Opustit Bystroušku


-
Květy - Cirkus (jo, mají i dobré klipy!)





Vůně žížal

25. června 2013 v 23:55 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Je neuvěřitelný, jakej koloběh myšlenek dokáže rozběhnout jedna vůně.
Při cestě na nádraží (samozřejmě za deště) jsem dneska poznala starou známou vůni (či zápach, je-li to více neutrální?). V té směsce mokrého listí, trávy, pylu, květů se objevila "vůně žížal". Přesně tahle směska je připomínkou dětství na pískovišti. Když tehdy ještě před naším panelákem byla pískoviště hned dvě a přebíhali jsme z jednoho na druhé, protože na každém se budovalo něco jiného a byla potřeba to neustále kontrolovat, upravovat, dodělávat. Na jednom se obvykle stavěl obrovský hrad (či pevnost pro vojáčky a tanky, to záleželo na tom, v jakém jsme zrovna byli složení), na druhém se hloubily tunely na vodu (nebo na morčata, když je sousedovic klucí venčili mezi našima bábovkama a kyblíkama). A do těch tunelů jsme házeli žížaly a zasypávali je horami dalšího písku, takže se chudinky svíjely jak splašené. Někdy se na ně s pískem sypala i večeře - nadrcené sedmikrásky, pampelišky, voda, klacíky, listí a bahno. Ti nejsilnější jedinci se ve žlutohnědé hroudě neztratili a vystrčili hlavy (či zadky, dodnes mi to s těmi žížalami není úplně jasné...), aby se nám posléze snažili utéct. Slabší kusy odpadávaly ještě předtím, než vykoukly na denní světlo (ale říkám si, že třeba nám jen chtěly udělat tu radost a neukázaly se, dokud jsme nevypadli domů, určitě to přežily...!).
A to všechno mělo svoji typickou dešťovou vůni. Vůni žížal.
Je mi jasný, že mi to tam nahoře někde počítaj, za každou žížalu zářez pro cestu dolů do teplíčka. Jakej je to jen rozdíl - prcek, co se směje tomu, když pohřbí zaživa pár žížal, a o patnáct let později se mu zželí hmyzáka, co se na okně ve vlaku nedokáže postavit na všech šest zadních - předních, protože jedna vypověděla službu. A tak padá na hlavu a dělá stojky. A tomu by zrovna možná pomohlo, kdyby na něm přistála hrouda písku... Zase špatně.



Otokar Březina - Elegie

22. června 2013 v 9:45 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Dvě ukázky z Březinových Elegií.
NĚMÉ SETKÁNÍ
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy:
Hlas vonný očekáváním, jak modlitba zvonů, večer, před velkými svátky.
Chladivé poprchávání tónů, jimiž okřívá píseň omdlelá tichem
A naděje zesláblá nekonečnou chůzí v krajinách zářící mlhy.
Šumění nesmělých kroků, když láska jde dušemi v snění
A vzbouzí uvítání krve iluzí úsměvu žádostivého.
Jedenkrát oddech cizího žití zarděl mne blízkostí spřízněné touhy:
Záclony lože se zachvěly, odhrnuty diskrétní rukou, a klesly.
Teskno. Zapadla minulá slunce, slzami zvětšují se hvězdy,
Smuteční cypřiše čekají u cest. Nepoznány se míjejí duše,
Každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní, nedůvěřivá,
Jen dlouhé stíny vzpomínek táhnou se za nimi přes celý obzor.
Kam padnou, tam rostou mystické květy, vyzařující uhaslá světla,
A z jejich listů, rozemnutých, voní mi lítost němého setkání v smrti.
-
ÚSMĚV ŽIVOTA
Má duše bázní třásla se před žhavým zajetím
Tvých němých pohledů, když potkaly se s mými,
A vír, v němž okamžiky svítí staletím,
Když za mnou zavřel se vlnami tajemnými.
Den bledých světel kolem nás jak vichr zemí táh,
Do duší žhavě vál a z dálky šuměl sněním,
Hrál hudbou v nadějích a tesknem v samotách
A v ticho soumraků si lehal unavením.
A zrak tvůj stále hloub se tměl, má slunce hasla v něm,
I jitra příštích dní, jež jarem voněla mi,
A odlesk noci před mým nejprvnějším dnem
Do slzí zlomený z něj sálal hlubinami.
Tu pohled ze všech nejtěžší jsme hodil do tvých vln, až vstříc mi vystřikly svůj pramen nejtajnější,
A hle! V tvém zraku teskný úsměv chvěl se touhy pln
A v jeho paprscích hrál jiný, ještě záhadnější:
Hvězd bílá světla šeptala o hloubce soumraků,
Snů slunce magická do nocí vycházela
A v duši unavenou množstvím zázraků
Květ prvních, nejskrytějších vůní naházela.
-
Místo, kde je líp než na světě. Nahoře na horách bych mohla být pořád... Je tam krásný klid a kromě nás žádní turisti. Včerejší výlet zčásti po příhraniční hornické naučné stezce, zčásti do neznáma se moc hodil. Pro porovnání tentýž kostel v Cínovci předloni na podzim :-) :


V přírodě je ticho

21. června 2013 v 12:19 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
V těch dusných červnových dnech, kdy kvetou vlčí máky (a proč zásadně podél trati?) a v noci se nedá spát, jako by celá příroda podivně ztěžkla. Možná tím dusnem, prachem a horkem, možná přípravou na svůj letní vrchol. V trávě to bzučí, cvrká, ptáci nezavřou zobáky...ale když se zaposloucháte, krajina mlčí. Mlčí přes parné poledne, mlčí, když se smráká, mlčí před bouřkou.
Někdy mám pocit, že stromy, když se shýbají k zemi, jako by o mě chtěly opřít své větve a nechat je odpočívat, nechat jim vydechnout. Jenže nestojím nohama pevně na zemi tak, abych to všechno udržela. Jako by celá stromová katedrála stála v tu chvilku na mých ramenou a spoléhala na to, že se mi nepodlomí kolena. A k téhle tíži se ještě přidávají bouřkové mraky, přibližující se nějak moc rychle sem... A pak se zvedne vítr a tíha je fuč, profrčí to krajinou a zůstanou jen silné stromy. A podlomená, bouřkou vystrašená kolena...
-
-
-
-
(kromě té první jsou všechny fotky od Jendy)

Když Kleinfleisch řádí

19. června 2013 v 22:29 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Už k narozeninám dostala moje knihovnička zatím poslední v ní chybějící román Miloše Urbana (tedy počítáno od Hastrmana) s krásným názvem Lord Mord. Nevím proč zrovna ten jsem tolik let míjela, když mám už i nejčerstvější Pragu Piccolu...Chyba, tohle je totiž bezvadný.
Buď je můj mozek po státnicích skutečně vypnutý, anebo to Urban prostě udělal dobře, ale až do konce mi nedocvaklo, kdo že to vlastně Lord Mord je. I z toho mám radost. Radost mám i z toho, že tohle je přesně ten Urban, co mě baví. Ne že by Praga Piccola nebyla čtivá nebo zajímavá, ale je taková...příjemně normální. Boletus Arcanus mě nijak nezasáhl. A z "kostelní" trojice románů je nejlepší stejně Sedmikostelí - ty další už mi přijdou zbytečně urputné, obzvlášť když si Santiniho jazyk spojuju se Strachovým filmem. Záhady za každou cenu, to je škoda. Jenže Lord Mord krásně suverénně proplouvá bývalým pražským židovským ghettem, nekompromisně vraždí lehké holky, budí hrůzu. Pak je tu asanace, téma, o kterém by se dodneška dalo sáhodlouze mluvit. Hodně drog a absinthu. A taky protihabsburská činnost versus rakouská tajná policie.
Je tam toho plno a od druhé půlky se těžko odtrhává. Hrabě Arco je trochu sympaťák a trochu na pěst. Pálí mu to a je to sexuchtivé prase. Ostatně jako vždycky všichni Urbanovi hrdinové... Vydržuje si holky, prodává prášky, zároveň těžko snáší, že se mu oblíbený kout města ztrácí před očima a domy se mění v obří jámy prázdné jako Masíčkovy očnice.
Doufejme, že Urban přijde brzy zase s něčím "staronovým", samozřejmě bez toho, že by se musel vykrádat. Zatím mi čekání může ukrátit třeba Pražské bahno K. L. Kukly...



Vychutnávám si tu možnost

14. června 2013 v 22:44 | zazvorek |  Co bylo napsáno
...číst si teď, co mě napadne, co opravdu chci. Co inspiruje, baví, umožňuje po dlouhé době fantazírovat, vymýšlet si.
Jako první obvykle přijde řada na nasyslené básnické sbírky, ty umí potřebné stavy navodit velice rychle a přes rok se jich obvykle ani nedotknu. Neodpustím si ukázky...
Co třeba takový William Blake a jeho Písničky nevinnosti a zkušenosti?

RŮŽOVÝ KEŘ
Pěkné kvítko dostávám
máj nezná takovou bylinu.
Řek´jsem jim: Růžový keř mám.
A podal jsem ji dalšímu.
Pak jsem šel k růži do zahrady,
abych byl ve dne v noci u ní.
Obrátila se ke mně zády -
žárlí a pro mě má jen trní.

---------------
Mimořádně vnímavý musel být Antonín Sova. Teď tu zrovna mám sbírku Ještě jednou se vrátíme.

SONET V ZÁŘÍ
Při okně přivřeném (již skorém v září sklonu)
za šera teplého jsme zřeli ve kraj tmavý,
šum listí doléhal k nám v poloslyšném tónu,
ze zahrad voněl sem drn schnoucí svadle trávy.

Zde bylo tušiti kraj v mlze, tichých zvonů
se vzduchem rozprysknul rej zemdlený a lkavý,
a proti měsíci, než v brzkém zajdou skonu,
se jepic chomáče nám kmitly kolem hlavy.

Tu rázem, jak by vstal, zabouřil vichr na sklo,
se stolu papíry rval všecky náhlým svistem,
rval v chumlích záclony a cosi temně prasklo.

My okna zavřeli. A projelo to námi. -
Před mnohou vichřicí v podzimu žití jistém
tak zavřem duše své, a budem sami, sami.
------------
(grafik František Kobliha, myslím, by mohl ilustrovat kteroukoliv sbírku těchto pánů...)

Noci bez kartáčku

12. června 2013 v 21:27 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Když se oslava státnic protáhne do ranních hodin...
Hrdinný rytíř Bruno jde bojovat o srdce princezny Brunhildy. Musí při tom překonávat překážky v podobě nepoměrně většího Konráda Loskutáka či topení se v pivě. Jako zbraň mu slouží nedokonalý meč a nabodeníčko patnáctikorunové (které později odhazuje v boji a zanechává jej na kopci). Tancem s Paraořechem je odváděn od svého úkolu, leč vytrvá. Nohy má celé černé, jak šplhá do svahu, odpočívá jen na mýtince na skále s Casparem Davidem Fridrichem. Živí se suchými rohlíky a pije vodu s hlínou. Putuje tak dlouho, že zažívá západ slunce nad teplárnou i východ slunce nad Skřivánkem. Princezně nese kytičku bezu a med s medem.
A Brunhlida? Brunhilda nikde. Asi stojí na temné straně síly. A to ji chtěl Bruno zazpívat písničku o andělu, nočním plavání a muži na Měsíci. A také ji chtěl pohladit po vlasech, po tváři a obejmout.
Nebo je teprv třeba ji vymyslet? Vyrobit. Ale aby byla alespoň tak krásná jako Padmé! A aby taky nebyla chladná a neměla studené ruce a chlupaté uši. Určitě nesmí mít ofinu. A měla by se přátelit s Herodesem a číst Dubbyho. To ovšem bude dost náročné, na takový úkol jen tak nějaké chlupaté drátky nestačí!

Brána do Vysočiny

12. června 2013 v 21:22 | zazvorek |  Po svých i samochodem
S více než měsíčním zpožděním sem konečně můžu dát fotky z jednoho docela kratičkého víkendu na začátku května, aby si člověk po tom všem shonu trochu odpočinul. Přifařili jsme se k rodičovstvu na cestě do Tišnova a zpět, zkontrolovali, jestli ještě stojí Špilberk a Porta coeli a pak zase fofrem k nám na sever. Pěkné to bylo.
Některé věci jsem fotila já, některé Jenda, aby se necítil ukřivděn (a taky na vysvětlenou, kdo je autorem těch mých narcisistních fotek...;-))
-

-
-
-

-

-
Ubytovaní jsme byli v Lažánkách (okr. Brno venkov), které jsou součástí mikroregionu Bílý potok. Krom toho, že tam mají skvělý kostel a (zřejmě) bývalou kovárnu, mají taky úžasný výhled ze hřbitova na okraji obce. Co to je za vrchy netuším, může to být Hornosvratecká vrchovina, Moravský kras nebo cokoliv jiného místního...ale pohled na to, jak se po dlouhé zimě krásně zelenají všemi možnými odstíny, byl něčím neopakovatelný. Obzvlášť zpoza hřbitovní zdi pěkně navečer, když je všude klid a jste tu najednou jen vy a ty kopce...
-


-
-
-
V něděli jsme se šli podívat do Předkláštěří u Tišnova na Porta coeli, jediný dodnes fungující ženský cisterciácký klášter v ČR. Krásná ukázka burgundské gotiky s ojedinělým portálem.
Hned po prohlídce začínala mše; zvažovali jsme, jestli se nepůjdeme podívat, protože lidí tam přišlo opravdu spoustu (zatímco u nás kostely zejí prázdnotou, tady může být problém si sednout), ale nakonec jsme se...styděli?, přeci jen bychom tam byli jako pěst na oko...


-

Jak se z toho nezbláznit

10. června 2013 v 15:13 | zazvorek
...a hlavně jak to zítra zvládnout?
Použij hlavu. Zapni mozek, Přemejšlej, uvažuj, sumarizuj, pátrej v tom, co všechno už víš, vzpomínej, lov v paměti, skládej si to dohromady. A hlavně mysli, mysli, mysli!
Zatni zuby, narovnej se, věř, že to zmákneš a nenech pracovat nervy.
A hlavně mysli, mysli, mysli!
Kdybych znala nějakou modlitbu,zaříkání nebo mantru, asi už by mě pusa bolela z toho, jak bych si to opakovala pořád dokola. A kdybych věděla, jak si naklonit štěstí na svou stranu, asi bych celý den nedělala nic jinýho. Ale čtyřlístek jsem nikdy v životě nenašla, rozbitého talíře by mi bylo líto a králíčkovi packu taky neurvu. A mít u všech tří předmětů štěstí na otázky, to už by byl zázrak. A na zázraky nevěřím...
Tak snad zítra nebudou skvrny na Slunci, snad se všichni dobře vyspí (včetně našeho evakuovaného Luboška), snad budou všichni hodní, milí a přívětiví a na nás, co v hlavě nic nemáme; na nás, pro které jsou dějiny až do 19. století dlouhým temným a prázdným obdobím, z něhož se vynořují jen sem tam nejasné obrysy; na nás, kteří nenávidí umění 19. století; na nás, kterým antropologické a etnografické školy přijdou jako naprostý nesmysl.
Smilujte se a já vám slíbím, že na magisterské státnice už se připravím líp! :-)