Červenec 2013

Podivná neděle

28. července 2013 v 23:08 | zazvorek
Jak se to stane, že je někdo tak moc nešťastný, že si vezme život? V tomhle krásném létě a ještě k tomu tak mladej člověk, co je vlastně ještě dítě? Teď o prázdninách, kdy by měli všichni juchat radostí? Jak je možné mít v sobě tolik smutku, že to člověka dožene až k takovému nešťastnému činu? Že zničí život nejen sobě, ale i svým blízkým, které to naprosto srazí na kolena? Co vás k tomu dokáže dohnat? Já tomu prostě nerozumím...
Svět nám všem může někdy připadat hrozně nefér a hrozně temnej. Často se plácáme v tom, co se sebou, někdy nám může připadat, že se nám všechno sype. Přesto je ale tolik krásných věcí! Tolik krásy! A i to špatné se přece jednou převrátí v lepší. Proč tomu někteří nedokáží nebo nechtějí uvěřit, proč to pak končí tak smutně? Nene, tohle se nemělo stát... Ustojte to, prosím.
:-( Výmysl provazu a smyčky je ďábelskej.
-----
Dneska jsme taky pověsili motýly na stěnu. Dlouho tam nebyli a dneska, při pohledu na prázdnou zeď, jsem si umanula, že tam zas musí být. Ale jeden spadl a upadl mu kousek tělíčka.
----
V noci jsem nemohla spát. Asi horkem, to je možné. Nebo proto, že jsem se konečně začetla do knihy 1Q84 od Haruki Murakamiho. Že to tentokrát ale trvalo! Celých sto stran. Což při více než 700 stránkové knize je možná ještě v pořádku. Píše se tam o divných pocitech v neděli. Jako by je někdo ždímal. Ano, neděle někdy umí být opravdu vyčerpávající.

Jak je krásné mít přátele

25. července 2013 v 9:50 | zazvorek
Dojímám se. Nad tím, jak mám úžasné přátele. Asi měknu :-) A potvrzuji si, že mít skvělé přátele - ne známé, ale PŘÁTELE - je jedna z nejdůležitějších věcí. Obzvlášť to platí u těch, které třeba nevidíte několik měsíců, protože teď už každý žijete v jiné části republiky, a přesto nejen že si pak máte pořád o čem povídat, ale hlavně vám to přijde, jako by žádné odloučení nebylo. Sedíte zase po dlouhé době v čajovně a klábosíte jako před několika lety. A ve svém základu jsou všichni pořád stejní. Jen teď sedí v jiném městě, v jiném podniku.
Když někoho znáte už od porodnice (jsem přesvědčená o tom, že už tam jsme vedle sebe mohli ležet v peřinkách, když jsme narození pár dní po sobě, minimálně od školky to už ale máme potvrzené:-)), zákonitě si k němu vytvoříte pevný vztah. I když se zpočátku možná mlátíte vším možným, protože holky a kluci se ve školce spolu prostě moc neba, pak přijde základka, kde už jste kámoši, to je jasňačka. Brácha se ségrou. A na gymplu taky, i když se pak za dalším vzděláním každý rozprchne do jiného koutu republiky.
Nebo se znáte "jen" od gymplu, ale v tom slepičinci vytvoříte pevnou dvojku, která radši utíká na výlety po okolí, než aby poslouchala nablblé kecy o nových kabelkách. Holka z hor, co několik dní na párek láká divokou kočku, a holka, co by z hor být chtěla, tak do nich aspoň utíká teď. A oběma někdy neuvěřitelně leze na nervy už jen samotná existence lidí - asi jsou obě stejně lehce misantropní :-D
A pak se tihle dva pro vás ohromně důležití lidé dají dohromady a utvoří pár. Může to být obrovský průser (když je máte oba tak moc rádi, co pak, když se rozhádají?) nebo idylka. Byla to fuška, nakopnout je...člověk je musí vzít na výlet! ;-) A jim to vyšlo. A už jim to vychází několik let. Mám hroznou radost, že je mám oba takhle pospolu.
V Ústí mě ani po třech letech nikdo pořádně nezná. Buď nechce, nebo nechci já. Nebo se to zkrátka ještě nestihlo vytvořit. Ale když jsme zase pospolu my tři, mám pocit naprosté pohody. Nikomu nemusím nic vysvětlovat, vždyť oni už mě znají se všemi ujetostmi, zpívánkami i skřítky v moc velkém pyžamu.
-
-
-
-
(bohužel žádnou lepší fotku, kde bychom byli všichni tři pospolu, nemám...smiřuji se tedy se svým výrazem idiota ve prospěch naší společné památeční fotky :-D)

Zkouška stanu pod Kokořínem

23. července 2013 v 16:04 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jakožto majitelé nového spacáku a stanu (do starého teklo a pro dva lidi a krosny byl docela malý) jsme se rozhodli obé na víkend vyzkoušet v nějakém nepříliš vzdáleném kempu. Kokořínsko od nás není zas tak daleko (nějakých 80 km se i při pomalejší cestě po okrskách zkousnout dá) a oba dva jsme s tamním kempem měli jen tu nejlepší zkušenost.
Stan se stavěl skoro sám, věřím, že za tmy bychom to zvládli taky :-). Naštěstí. A jelikož už bylo pozdě odpoledne či spíše brzký večer, odporoučeli jsme se do nedaleké restaurace, kde nám udělali výbornou večeři. Ovšem to bych nezkousla, abychom celý pátek jen proseděli! Vypravili jsme se tedy v dobré víře na docela maličkou večerní procházku k jednomu z nejznámějších turistických cílů Kokořínska - Pokličkám. Všehovšudy asi 5 km a pěkné fotogenické skalní útvary. JENOMŽE...
Sice jsem nás dovedla k Pokličkám, ale místo slibovaného "lesu pokliček" ("Vždyť jsem si je tu tehdy fotila! Bylo jich tu spousta a krásnej výhled!") jsme viděli jen jednu jedinou. Asi se před námi schovaly...anebo jsme špatně koukali a přehlédli odbočku k vyhlídce na ně. Každopádně tahle chudinka je jediná, kterou jsme po cestě potkali.

-
Myslela jsem si (ano ano, příště nemyslet, hlavně nemyslet!), že je třeba ona vyhlídka o kousek dál, naposledy jsem tam byla zhruba před pěti lety a tohle jsem si zkrátka nepamatovala. Vyrazili jsme tedy po modré turistické hlouběji do lesa. Po dalších dvou kilometrech jsme pátrání po Pokličkách vzdali a rozhodli se udělat si v mapě vyznačený okruh, na kterém alespoň uvidíme další pěkné skalní útvary.
Třeba Žábu a Hlavu.
Nic vám v hlavě nenadělá větší zmatek než nově vybudovaná cyklostezka, která podle mapy má vést úplně jinudy a jinak. A když si nejste jistí, na které cestě právě jste, máte o zábavu takhle pěkně při západu slunce v lese postaráno.
Nakonec jsme se přeci jen našli a tzv. Náckovou roklí se vraceli zpět ke Kokořínu. Ta místa jsou opravdu nádherná; jdete pěšinkou, sevření mezi skalami místy obrostlými mechem (zvláštností je, že jsou tu přehozené tepelné podmínky a tedy i celá flora), slunko sem zřejmě moc nezasvítí. Byli jsme na celé cestě úplně sami, jen pár ptáků, kapradí, mech...a ty kouzelné skály jako z pohádky. Fotit už se nedalo, na to byla přeci jen moc velká tma (která se ostatně ve skalách drží pořád). Zamrzelo mě to hlavně ve chvíli, kdy jsme narazili na celé mrňavé městečko vybudované snad pro lesní skřítky...? Domečky z mechu, klacíků a šišek, přesně takové, jaké stavěl určitě každý z nás (třeba ještě loni....:-)). Celá malá mýtinka jimi byla obestavěná, bylo to opravdu úžasné dílo.
Nakonec nám tahle příjemná procházka dala 10 km a my s chutí zapluli do spacáků.
Na druhý den jsem si vymyslela trasu na celý den. To jsem nás zase jednou chtěla pořádně utahat... Cílem byl hrad Houska; zpět jsme se měli vrátit zase po jiné, jen o maličko delší trase, aby nám cesta hezky utíkala. Trasa to nebyla přehnaně dlouhá, rovných 20 km (přičemž večer ještě další tři k tomu, to když jsme se chtěli jít najíst do hospůdky U Grobiána). Dlouhá opravdu nebyla, jenomže vedro a kopcovitý terén značně unavovaly.
Příjemné bylo, že skoro celou cestu jsme kromě pár cyklistů nepotkali živáčka. A přesně o to mi šlo. Lesní pěšinky, mokřady, rybníčky, koně. Zhruba 4 km před Houskou se terén najednou začal zvedat a nás čekaly příkré kopce - bohužel ten nejhorší přímo na sluníčku. A taky spousta komárů, která si na mně s chutí smlsla. V tu chvíli jsem si opravdu nadávala, co to zase mám za nápady... Až pod Houskou, v místě, kde se na cestu napojuje parkoviště, proti nám proudily davy lidí. Znáte ten pocit zklamání, kdy nějaký čas trávíte osamotě, v přírodě, tichu, a pak se zase najednou vrátíte na silnici, do "civilizace", mezi lidi? Jak je to najednou celé takové divné?
-
-
Houska se z nádvoří nedá dost dobře vyfotit. Schovává se. A že se uvnitř mohlo fotit, to jsem se dozvěděla až na konci prohlídky. Do té doby jsem házela nevrlé pohledy na všechny ty cvakače... Co na jejich blesky říkaly fresky ze 13. století, kterými se tam tak chlubí? Nu ,zase jsem jednou byla protivná neprávem. A ty vycpané hlavy: bohužel se mi ani zdaleka nepovedlo zabrat celou stěnu, na které byly pověšené. Bylo to dost obskurní. Fuj.
Zpátky už se nohám nechtělo, ale jinak než po svých bychom se do kempu asi stejně nedostali. Naštěstí cesta byla překrásná - ještě užší lesní pěšinky schované mezi stromy, pěšinky přes louky anebo prazvláštní osada Brusné (snad pokud vím bez stálých obyvatel). I zastávka ČSAD už nějaký ten pátek nikomu neslouží. A skála kousek před Kokořínem zas vypadala - při velké dávce představivosti - jako Jabba Hutt.
-
-
-
A večer jsme se zaslouženě zapíchli v hospodě U Grobiána. Výborné pivo Podkováň, dobré jídlo i dezert, výhledy na skály a taky turistický vláček, ze kterého najendou přímo před hospodou vyskákala banda (zřejmě místních) veselých násosků, každý s vlastním půllitrem v ruce, a se slovy "Roztočte pípu! Hrrr na ně! Tak nás tu máte, nalejvat!" naběhli do hospody. Inu, je to kraj milých a veselých podivínů...:-) A taky je všude spousta psů. Na Kokořínsku snad mají přebytek psích alfa samců či trasy "dogs friendly", ale asi úplně každý - ať už turista či místní - tu nějakého štěkanátka má. Z čehož jsme my - oba takoví "velcí milovníci" psů - měli tedy bezbřehou radost. Stačí, že nám každý den pod oknem štěká sousedovic ukrutně nervózní čokl, co se jmenuje stejně jako já (stejně přijde doba, kdy po něm něco hodím); tady jich bylo milion v jednom malém údolí. Uff.
Ale zpět ke Grobiánovi - u hospody měli odstavený takový správný zmrzlinářský vozík, který ve večerním světle vypadal skvostně. Jenomže než jsem stačila vytáhnout foťák a přiblížit se pro lepší záběr, už ho obsluha začala skládat. Což se tak zcela nezadařilo, takže na pomoc přispěchala dvojice bodrých opilých cyklistů. Tak jsem si zpovzdálí vyfotila alespoň to.
-
Na neděli jsme si naplánovali odpočinek na koupališti. A ne ledajakém - v krásných prvorepublikových lázních Mšeno. Ta budova se vážně povedla! Jen ta voda kdyby nebyla tak studená... A zatímco při příchodu nás tam bylo ještě poskrovnu, když jsme kolem třetí odpolední odcházeli, už byla hlava na hlavě.
Navíc jsem byla opět velice chytrá a nenamazala se (což je s mojí pletí v pravé poledne slušný hazard), takže jsem si z víkendové dovolené přivezla překrásný dárek v podobě úpalu - zimnice a spáleného těla tak, že se nemůžu pohnout, aniž by to šíleně nebolelo. Se sluníčkem mám alespoň na týden utrum, a tak nevycházím z domu. Neschopnost cokoliv dělat je ovšem zase vhodná záminka k tomu shlédnout všechny Myazakiho filmy...:-) Ale o těch třeba příště.

Žoržovi z vlčího máku k sedmiletému výročí blogu

12. července 2013 v 22:40 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Za pár dní zázvorkův blog oslaví sedmé narozeniny. To to letí! Kdo by byl tehdy čekal, že tenhle zaznamenavatel zázvorkových zážitků i názorů, smutků i euforie, uchovávač fotek, deník, cíl výbuchů hněvu i naprostého štěstí, tenhle šuplík, do kterého zázvorek házel výplody své fantazie...vydrží po tolik let. Když si dneska prohlížím nejstarší články, vidím, jak moc se to tu změnilo. Za ta léta stránky prošly samozřejmě několika kosmetickými úpravami a blog několikrát získal naprosto jinou vizuální podobu. Buď takovou, která lépe vystihovala momentální rozpoložení, nebo byla zkrátka jen potřeba trochu "upravit fasádu". Určitě jste už zaregistrovali, že i k novému výročí došlo na stránkách k radikální přestavbě. Je to strojové a docela tmavé; ale takové to teď má být, léto neléto. Chci teď být na chvíli strojem, i když se mysl toulá v kořenech vlčích máků...
Pamatujete si ještě na Žorže z vlčího máku? Je to neuvěřitelné, ale už je to pět let, co přišel na svět. A před více než čtyřmi lety jsem mu napsala dopis. Tehdy to bylo opravdu neveselé období, zázvorek se plácal sám v sobě po nechtěném odloučení, byl nějakou dobu na všechno sám a připadal si, jako by snad žil na nějaké hodně pomatené planetě, kde má každý z každého srandu a starosti se hází přes rameno lopatou. Vždycky v té samotě někdo probleskl...aby zase vzápětí zmizel. To až později to bylo zase dobré, moc pěkné. A Žorž - akoliv si ten dopis nejspíš nikdy nepřečetl - byl obrovská morální podpora.
Nenene, teď se opravdu nevracím do doby před čtyřmi lety. Mám se krásně a ten pocit si užívám. Poslední dva roky jsou báječné, po boku Jeníka je všechno tak nějak v pohodě, bez starostí; veškerou podporu teď čerpám u něj. Nikdo se o mě neumí tak hezky postarat. Jeho trpělivost s mou osobou je neuvěřitelná. Vydrží moje falešné pobrukování třeba i právě vymyšlených písniček, bláznivé večerní tančení mezi oknem a sušákem na prádlo, hru na dirigentku, kdy do něj šťoucám při řízení auta, vyrábění broží po nocích, kdy mám všude roztahané nitě a bodám do něj jehlou, neustálé otravování, že chci někam na výlet a být na vzduchu ("Ty by chtěla nejradši někam na výstavu do lesa, co?"), zvládá i to, že na něj nikdy nezbyde celá hlavně pro něj čerstvě upečená buchta, protože ji přece musím hned po upečení ochutnat, jak se mi (ne)povedla, musí se chudák přenést přes to, že nejraději snídám v posteli (anebo v jeho dokonale vyleštěném autě) a on s hrůzou snáší každý drobeček, že se mu při jízdě na kole lepím na blatníky a frfňám, že už mě kopce nebaví... Však také kdyby to všechno takhle nebylo, nebude září :-) Tahle doba je rozhodně jiná než čtyři roky zpět.
Milý Žorži,
jsem to ale kamarádka, když se Ti ozývám po více než čtyřech letech! Často teď na Tebe vzpomínám - všude je plno vlčích máků a já hádám, který z nich je ten Tvůj. Rostou podél kolejí a podél cest, zářivě červené okvětní plátky vesele svítí v zeleni a snad ještě chviličku budou. To je možná na celém létě to nejkrásnější.
Věřím, že Ti je dobře. Častokrát jsem se o Tebe strachovala, obzvlášť když bylo dlouho zima a mlhy. Nevím ani, jestli ještě stojí ta stará nádražní bouda, do které Tě zima vyhnala. Pavouci pořád budou plést sítě a zima přijde rok co rok znova... Snad i Ty sis vždycky nějak poradil.
Někdy jsou noci, kdy jsou hvězdy tak blízko, že je možné se jich dotýkat, kdy silueta Střižáku vypadá překvapivě hrozivě a město je mimořádně zticha, noci, kdy se nám můry lepí na okno a vůně fajfky kličkuje přítmím za závěsem. Kolem je někdy až moc lidí a stejně jsem mezi nimi sama. Nebo chci být sama. Nebaví mě vysvětlovat. Ostatně co je komu do mé hlavy, co? Kdyby se někde dal sehnat rentgen, kterým se dají tyhle věci odhalit, aniž by člověk musel cokoliv vysvětlovat a následně sledovat reakce, které takové věci způsobí, bylo by to o moc příjemnější. Záklopka, která je drží jen v podobě myšlenek, je někdy to nejlepší, co člověk může mít. Liška má zůstat v noře a nevystrkovat čumák, když ví, že tak jí to jde nejlíp. V noře jí nic nehrozí. Ale někdy by si stejně člověk přál, aby se z myšlenek stala slova a dokázala všechno krásně barvitě popsat... To pak liška z nory vyběhne v bláhové důvěře, že zrovna ji myslivec ušetří nebo se jí rány vyhnou. Jenže i lištičky jsou zvířátka naivní; jen co se odhodlala vystrčit čenich, už dostala první ránu. A přímo do čenichu. A když chtěla přeci jen ještě utéct, dostala další. Myslivec perfektně odvedl svou práci. Ale může se na něj za to člověk zlobit?
Žorži, tolik se toho od posledního dopisu přihodilo! Chtěla bych Ti to všechno jednou vyprávět. Hezky popřádku, i když...určitě víš, že já umím vyprávět jen dost nepřehledně a chaoticky. A taky mám ukrutně špatnou paměť. Zkusím si to pro Tebe nacvičit :-).
Žorži, můžeš se mi někdy ozvat? Nějak? Zkus se poptat třeba Tvého kamaráda havrana... Snad nejsi sám. Já si někdy připadám moc sama; zvláštní, viď? Někdy volám po pohlazení - třeba okvětními plátky tvého máku - jen takové lehounké, jemné pohlazení po tvářích, po vlasech... A ono často nepřijde. A mně je z toho pak smutno.
Znáš ještě někoho ve vlčích mácích? Dnes jsem na kole projížděla krásně barevnou cestou. Spousta vlčích máků, kopretin, třezalky a nějakých modrých, fialových a narůžovělých kytiček, jejichž jména bohužel neznám. Což v případě, že se jimi nehodlám ládovat, asi nevadí. Ale chyběli mi tam motýli - nevíš, kam se ztratili? Kam odlétli? Ještě o víkendu jsem jich viděla spoustu. bylo to sice hodně daleko a ti motýli byli hlavně smutní černí, ale alespoň ty louky trochu žily. Tyhle byly takové...mrtvé. Ale stejně krásné.
Žorži, věřím, že se o Tobě brzy něco dozvím. Že se třeba brzy setkáme. A že si příští zimu budeme zase povídat o starých pavučinkách, které někdo dávno opustil, Ty mi budeš vyprávět o tom, jak vypadá jaro, když vlčí mák ještě nekvete, jaká je zima, když těžký sníh zasype havranům křídla, a já Ti budu vyprávět o vyhřátých ponožkách za podzimních večerů a o letních ránech při otevřeném okně.



Filmy a to ostatní - Karlovarsko podruhé

9. července 2013 v 1:01 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Můj druhý ročník MFF v Karlových Varech, Jendův asi stopadesátý.;-)
Stejně jako loni jsme se ale nevydali jen za filmy a využili volna k výletům po okolí. A protože toho všeho bylo dost, zkusím z toho udělat takový deníkový soupis...
Den první:
Je to vlastně den druhý, protože den předtím jsme se jen přepravovali z Ústí do Varů resp. Chodova. Ale to asi stejně není podstatné.
Hned první film HODNOTA ČASU (O ouro do tempo) jsme viděli vlastně náhodou, ale vůbec toho nelituju. Lékař Alfredo kdysi zmrazil svou mladou mrtvou manželku v naději, že jí v budoucnu věda dokáže vrátit život. Pečlivě se stará o její dost bizarní "hrob" a zkoumá novinky ze světa medicíny. Na úklid, domácí práce a pečovatelské služby má mladou a moc fešnou Coronu, která toho k jeho radosti moc nenakecá, nevyptává se, nic nechce. Zvykli si spolu na určitou tichou rutinu. Alfredo neopouští svůj pozemek, do města odmítá chodit, i pacienti musí za ním domů. Jeho veselý synáček se ho snaží přesvědčit, aby začal zase normálně žít a vzdal se představy, že kdy ještě oživí svou ženu, čemuž se Alfredo vzpírá.
Až jednou Corona onemocní a Alfredo se o ni musí starat. To je zlom, který je sblíží; jak moc intenzivně, to se můžeme jen dohadovat, odehrává se to jen v jejich hlavách. Nedá se ovšem popřít, že to je skvělá a dost netypická dvojka - stárnoucí lékař, který je sám vážně nemocný, ale ohled na to nebere, a který se nakonec ze dne na den rozhodne svou zmrazenou manželku hodit do jámy a spálit. K němu charismatická holka, která nemá ambice, je jí dobře u starouše Alfreda na venkově, mluví ultrahlubokým hlasem, bez mrknutí oka oškube slepici a po večerech se nahá probírá v knihovně plné knih o anatomii a lékařství. Možná v Alfredovi vidí otce (o její rodině se ve filmu nic nedozvíme), možná k němu vzhlíží a má ho opravdu ráda; Alfredo v ní zase nejspíš začíná vidět jakousi substituci své manželky a zamilovává se do ní. Ale jak už tomu bývá, happyendem končí jen americké bijáky...A Alfredo to zkrátka nezvládne.
Melancholické záběry v proměnách ročních dob na zahradu a dům, kde Alfredo bydlí. Jen pár lidí, málo řečí. Je to smutné a melancholické, ale i dost vtipné (humor mi tu vážně sedl) a nebolí to. Jojo, tohle bylo moc dobré a moc mě mrzí, že se u nás do distribuce tenhle film nejspíš vůbec nedostane...
A ještě trailer:

-
Druhým filmem byl islandský snímek XL. Tak trochu drasťárna, co se zpočátku jako drasťárna netváří. Poslanec Leifur už nezvládá svého alkoholického démona a je mu doporučeno léčení. Tomu se ale Leifur tvrdě brání; ještě si nesáhl na dno, ještě se nechce vyléčit. Večírek střídá večírek, neustále ho vidíme s flaškou v tlamě, má několik holek, se kterýma dělá snad všechny prasárny, jaké je jen člověk schopen vymyslet. A ty holky mu to baští - přece jen má peníze a funkci. Leifur už nedokáže kontrolovat své chování, má výpadky. Rodinný život pro něj už neexistuje - manželce se hnusí, s dcerou, která účinkuje v dost obskurních představeních, to nemá srovnané už vůbec. Rozhodně vám Leifura nebude ani trochu líto - je to nechutná troska, prase, které většina záběrů zachycuje buď zpocené, zfetované, ožralé nebo nahé (a to při jeho sádelnaté postavě opravdu není hezká podívaná, ještě že tam je aspoň jeho "hlavní" milenka, jediná hezká postava celého snímku). Je to divočina, noční jízda, peklo. Minulost prolíná současnost, jedna párty se přelévá v druhou. Leifurova strašidelná dcera, obscénnosti, zvrácenost, drogy, mlha, červené filtry (peklo!) a hodně tmy. A taky výborná, ale opravdu bezvadná muzika. A pak?
Pro mě to byl nejrozporuplnější film, co jsme viděli. Na jednu stranu tísnivé, ujeté takovým tím nepříjemným způsobem, svíravé. Hodně expresivní a často nechutné. Na druhou stranu - tohle byl vlastně záměr. To téma se nedá vykreslit něžnou islandskou melancholií, zkrátka to musí být tvrdé. Navíc - podle slov režiséra - jde taky o reflexi islandské společnosti a politiky v době, kdy poslanci měli peníze a díky nim se začali chovat naprosto šíleně... A jo, bylo to dobré. A ta muzika!! Musím po ní někde zapátrat...
Trailer:
-
Posledním filmem toho dne byl pro nás VELKÝ SEŠIT (Le Grand Cahier/ A Nagy füzet), který nakonec získal hlavní cenu. Natočen byl podle stejnojmenného románu dnes již mrtvé maďarské autorky v koprodukci asi stopadesáti zemí (kdo dal peníze, ten se tu objevil). Druhá světová válka v Maďarsku a třináctiletá dvojčata musí na venkov k babičce, do bezpečí. Jenže babi dceru zatraceně dlouho neviděla a není k ní a jejím klukům, které jí nechá dcerka na krku, zrovna dvakrát vstřícná. Její role je výborná! Je to spíš tyranka než milující babča, kluky mlátí, nadává jim do parchantů a sráčů, najíst jim dá jen v případě, že si to patřičně odpracují a navíc si ráda dá něco ostřejšího na kuráž. Jenže časem si k ní kluci vytvoří vztah, který je zřejmě pevnější než láska k rodičům...
Dvojčata dostala od táty na rozloučenou sešit, do kterého mají zapisovat všechno, co se jim stalo. V tomhle jsou kluci opravdu pečliví - krom zapisování příhod tam lepí všelijakou mrtvou flóru i faunu (sušené kytičky, mrtvé ruměnice, na kterých si trénují lhostejnost vůči smrti, slepičí pírka), kreslí, vybarvují... Kluci se od sebe nehnou ani na krok; mají-li být od sebe, je to pro ně větší utrpení než rány. Vůči těm se navíc učí být odolní - vzájemně se mlátí, bijí a fackují, nadávají si, drží hladovku, učí se snášet zimu, strach z náletů, kradou, zkouší být hluší i slepí. Vytěsňují z hlavy jakákoliv vlídná slova, zbavují se vzpomínek na rodiče. Z dětí se stávají pragmatičtí a chladní kluci, kteří jsou silnější a odolnější než dospělí. Jen je před nimi ještě to nejtěžší - naučit se být jeden bez druhého.
Ti dva kluci se opravdu povedli. Jejich kamenné výrazy beze změny jsou fascinující! Taky drsoňka babi je úžasná. Některé další role už mi přišly trochu moc - hodný Žid, který nakonec umře, náckům podlézající uklízečka, která už je moc dlouho sama a snaží se kluky svést, Zaječí pysk, která je opravdu odporná, hodný homosexuální strejda nácek, který si kluky oblíbí, matka, kterou zabije bomba, válkou zničený otec, který umře díky pragmatickému propracovanému plánu svých synů...Bylo tam od všeho trochu, bohužel toho bylo moc a nic pořádně propracované. Taky je to dost konzervativní film co se zpracování týče. To ale nic nemění na tom, že příběh byl výborný a podle mě originální (ačkoliv se najde milion kritiků, co to budou k něčemu připodobňovat), nádherně chladný a ústřední postavy skvělé. Pro mě jeden z nejlepších filmů, co jsem v poslední době viděla, tou pragmatičností se mi to trefilo do vkusu. Až nám otevřou knihovnu, zkusím porovnání s románovou předlohou...
Trailer:

-
Samozřejmě se nedá celý den jen chodit po kinech. Chtěli jsme se z toho všeho sezení trochu protáhnout, takže jsme využili festivalové půjčovny kol a vyrazili na projížďku kousek za město. První hodina za tahle ultrapohodlná a pěkná městská kola značky Specialized byla zdarma, takže krom přesunů mezi projekcemi jsme mohli kola využít ještě na kratičký výlet na Březovou.
Co se jídla týče, v "obžerstvovacím" inventáři nesměly večer samozřejmě chybět mé oblíbené palačinky. Víc jsme toho ten den už nestihli...
Den druhý:
Tentokráte bez fotek a tedy jen o filmech.
Prvním filmem toho dne byla komedie KNĚZOVY DĚTI (Svécenikova djeca). Mezi všemi těmi ultravážnými filmy, které na festivalu obvykle jsou, bylo tohle vtipné odlehčení, i když s ne zrovna úplně veselým zakončením. Mladý naivní kněz postupně přebírá ovečky po oblíbeném faráři na jednom dalmatském ostrově. Nikdo ho zatím moc nebere, ke zpovědi k němu nikdo nechce. Až jednou se k němu z nutnosti jde vyzpovídat místní trafikant. Ten knězi objasní, proč se na ostrově nerodí žádné děti. Mladý "Bolek Polívka" (protože herec vypadá opravdu jako Polívka v Zapomenutém světle) se v dobré víře rozhodne bojovat za vyšší porodnost a společně s trafikantem a pošahaným lékarníkem začnou ve velkém propichovat kondomy a místo antikoncepce prodávat vitamíny. To je ta veselejší část filmu. Jenže tahle snaha o spasení ostrova samozřejmě s sebou přináší i spoustu problémů - vynucené svatby, odložené děti a jiné, tragičtější události... To je ta méně veselá složka filmu, která se do něj v jeho druhé polovině vkrádá víc a víc, až se dosáhne momentu, kdy se chvilku popadáte za břicho a v další minutě vás mrazí. Je to balkánsky bláznivé, do toho klasicky skvělá hudba. Takhle vypadá lidová zábava v tom nejlepším slova smyslu. U nás se každému pod tímhle slovním spojením vybaví Troškovy trapárny - jenže ejhle, ono to jde dělat i inteligentně a přitom se u toho můžete smíchy lámat stejně tak. Dobrých komedií není nikdy dost a myslím si, že u nás by ten film rozhodně mohl mít úspěch. Však i v Chorvatsku to je největší pecka za posledních X let! S čistým svědomím bych na to poslala i své rodiče, kteří dnes do kina chodí bohužel už jen na ty Troškovy voloviny...
Trailer:
-
Druhým filmem byl dvouhodinový rusko-německo-český dokument ROURA (Truba). Je to příběh plynovodu a lidí, kteří žijí v jeho blízkosti nebo díky němu mají práci - od Sibiře až po Německo. Výlov ryb ze zamrzlé vody, zabíjení sobů, mše v separovaném železničním vagonu, stýskání si po "zlatých časech komunistických", český spalovač mrtvol či karneval v Německu - bylo tam spoustu skvělých momentů, pěkných záběrů a spoustu zajímavých názorů. Ono by to bylo hodně dobré - kdyby to ovšem netrvalo dvě hodiny, ale jen polovinu času. Bohužel jsem se neubránila tomu, že hned na začátku, kdy je dokument uveden dloooooouhou pasáží odkudsi ze Sibiře, jsem zaklapla víka a celý film se je pak snažila přesvědčit, že teď opravdu není vhodné usínat. Jenda vedle mě to ovšem taky zabalil okamžitě...:-) Ano, líbilo by se mi to moc, kdyby se jednotlivá prostředí střídala rychleji. Třeba jako v traileru:
-
Po Rouře jsme zamířili do karlovarské Dobré čajovny. Bohužel je to dnes už jediná čajovna, do které chodím. Jsem v ní vždycky naprosto spokojená, mají čerstvé čaje, výborné dýmky, poučenou obsluhu a příjemné prostředí. A i během festivalu tam bývá klid. Škoda, že se k nim dostanu jen jednou za čtvrt roku...
Po tříhodinovém posezení jsme zamířili na poslední film toho dne, černobílé POLE V ANGLII (A Field in England). Nádherná ujeťárna, kterou asi spousta lidí nevydýchala. Z reakcí jsem pochopila, že většina film odsoudí jen proto, že mu nerozumí. Pokud nechápu děj, automaticky je film kravina... To je ale přece hloupost! Vždyť jde taky o obrazy, vizuální stránku nebo konverzační hlody. Ale co, rozporuplné filmy mě baví, kdybych se spoléhala jen na reakce ostatních, připravila bych se často o bezvadnou podívanou...
Anglie v 17. století, občanská válka. Všehovšudy je tam pět postav, nějaké pole, domnělý poklad a houbičky. Chlapíci utíkají z bitvy, ale jsou zajati a dovedeni za pošahaným pánem, který je přinutí hledat poklad. Jeden ze zajatců je totiž astrolog, alchymista a kdovíco ještě - právě on má určit, kde hledat poklad. Do party má k sobě chlapíka trochu jednoduššího založení ("...říká, že mám luft mezi ušima. A čerstvej vzduch je přece zdravej.") a dalšího s nemocným přirozením (kolem toho se taky točí spousta scén). Šéfuje jim prodavač knoflíků, který nemá problém v případě potřeby kohokoliv z nich odprásknout. Pěkně kousavě konverzují a nadávkami nešetří. Než začnou hledat poklad, dají si dobrůtku z houbiček... a následuje vizuálně i hudebně-zvukově parádní podívaná. Dejte na pole obří větrák, hoďte to do černobíla, mějte úžasnou fantazii a pusťte k tomu drásavé i nepříjemné zvuky - a vyleze vám tohle. Proměna "alchymisty" ve svého vlastního pána pomalu nastává. Jen je ještě potřeba zbavit se šíleného ďábelského hledače pokladu...
Líbilo se mi to moc. I když uznávám, že v první třetině už jsem přestávala chápat návaznost, unikaly mi souvislosti a rozhodně nechápu zmrtvýchvstání pomatence. Radši si nechci domýšlet, co se dělo ve stanu... Bylo to ujeté, to ano. Ale skousnutelně. Trocha stroboskopických a kaleidoskopických efektů, černá koule, houby, vítr v poli. Byl by z toho skvělý videoklip nebo vizuální kulisa k zasněnému večírku...
Trailer:
-
Den třetí:
Prvního filmu našeho posledního festivalového dne jsem se obávala. Jednak měl přes dvě a půl hodiny, jednak to byla nouzovka za jiný film, který se nám nepodařilo objednat. Ale už podruhé se nám tahle náhrada vyplatila a rozhodně nelituju. S Jendou jsme se totiž shodli, že se nám tenhle rumunský snímek o 1. světové válce z roku 1964 líbil z celého festivalu asi nejvíc. Jde o film LES OBĚŠENÝCH (nebo také REFLEKTOR SMRTI, Padurea spanzuratilor). Rumunský důstojník rakousko-uherské armády Apostol Bologa má dilema. Do armády se přihlásil dobrovolně, ale musí bojovat proti svým rumunským krajanům. Povinnosti a předpisy na jedné straně, svědomí na druhé. Svědomí se také postupně začíná ozývat čím dál silněji, podpořeno navíc září reflektoru, která jako by symbolizovala zásah do Bologovy mysli. Dezerce se začíná jevit jako jediný možný útěk z nešťastné situace...Jenže pokud vojáka dopadnou při útěku, čeká ho smrt oběšením. Jak to celé dopadne začíná být jasné už na začátku filmu, kdy Bologa vydává rozkaz k oběšení jednoho českého dezertéra.
Je to opravdu úchvatné drama s krásnou hudbou. Zlověstné už od samého začátku, kdy pod titulky běží záběr pochodujících vojáků. Škoda jen dvou věcí - všichni mluví rumunsky bez ohledu na to, jestli jsou to Rumuni, Rakušani, Rusové, Češi nebo třeba Poláci. Chápu, ušetří to spoustu peněz i titulek, ale je to naprosto nevěrohodné. Ale čert to vem, stejně jsme sledovali české nebo anglické titulky. Mnohem víc mě mrzela milostná zápletka v poslední třetině. Naprosto zbytečně přesunula celý film do jakéhosi melodramatu s přehnanými hereckými projevy. Zkazilo mi to dojem ze závěru filmu. PŘESTO ten film považuju za výborný a hodně silný. Krásně ukazuje různé povahové typy lidí (dodržování předpisů za každou cenu, nezvládnuté svědomí, pacifismus, odvaha i strach) i příběh jednoho důstojníka, který se jen tak mimochodem rozhodl dokázat si odvahu tím, že půjde do války. Ty dvě a půl hodiny nakonec utekly jako voda a vůbec mě to nenudilo. Bohužel jsem nenašla žádnou ukázku s anglickými titulky, nabízím tedy kompletní film v rumunštině - pro představu to stačí...zde: http://www.youtube.com/watch?v=g3KDYlfytSA
Do dalšího filmu jsme měli několik hodin, rozhodli jsme se tedy vyjet na výlet na Kyselku. Předtím jsme ještě samozřejmě museli u Vřídla zkusit zázračné léčivé vody karlovarské...:-)

-
-
Na Kyselku je to z Varů co by kamenem dohodil. Její smutný osud je dnes asi bohužel každému znám. Jenda mi ukazoval budovy, kam ještě jako kluk jezdil na pobyty... Natočili jsme si také "matonku" do lahve - bylo to o moc lepší než voda z vřídla!
-
-
-
-
-
-
-
-
-

-
Ještě jsme se jeli podívat na nově postavený dřevěný most v Radošově, který byl postaven přesně podle středověkého původního.


-
Po návratu nás čekaly ještě dva filmy. Nejprve jsme viděli tři krátké (cca 20 minut) filmečky seskupené do jedné projekce. KIRAN byl dokument o klučinovi, který žije s mámou v jurtě někde v Pyrenejích. Chodí do školy, kde si místo čtení hrají na ptáčky, nesmí si nosit žádné hračky, povídají si o Bibli a jsou tam hlavně holky, takže ho to tam už nebaví. Pošahaná máti se pomalu zlobí, že se kluk naučil číst a přesvědčuje ho, že na to má ještě dost času (a to mu je tak odhadem 9 let). Kiran má na první pohled celkem fajn život - po škole se válí na balících slámy, baští sedmikrásky a kopřivy, hraje si s ostatními "jurtovými" dětmi v lese, po večerech si nechává číst pohádky. Jenže by chtěl do státní školy, kde ho něco naučí - je to evidentně inteligentní kluk, který potřebuje rozvíjet, i když si to sám uvědomuje jen tak trochu. Jeho povedená máti viděla téměř rodinnou tragédii v tom, že by měla Kirana přeložit do normální školy... Chvílemi jsem si přála, aby se na ní ta její jurta zřítila.
Trailer se mi najít nepodařilo.
Druhý film se jmenoval ROGALIK a měl to být nekomentovaný náhled do polských domácností. Zdálo se, že si režisér vybral nejchudší obec široko daleko, ale bohužel taková je asi realita jakékoliv obyčejné polské vesnice. Kamera voyersky projíždí jednotlivé domácnosti v jejich běžném chodu. Děsivé, že i u našich sousedů se veškerý "rodinný život" odehrává před televizní obrazovkou... Ale jinak? Tenhle filmek mi opravdu nic neřekl...
Trailer:
Poslední do trojice byl německo-čínský snímek KATEDRÁLY. Zobrazuje čínské město Kangbashi, které sice bylo vyprojektováno pro 2 miliony obyvatel, ale protože budovy skoupili spekulanti, nežije tu skoro nikdo. Pohledy na strašidelně prázdné, megalomansky navržené město jsou skutečně působivé. To vše je podkresleno jakýmsi básnicky vystavěným příběhem, který kritizuje ziskuchtivost, materialismus a stavění hodnoty peněz nade vše ostatní. Asi nejlepší snímek z promítané trojice.
Trailer:
-
Posledním snímkem festivalu pro nás byl italský film NINA. Nejprve jsme si ho museli přes hodinu vystát, a potom celý odsedět na zemi. Ale co, nejsme přeci z cukru...:-) Překřtila jsem to na Amélii z Montmartru po italsku. Nina - učitelka zpěvu - je totiž stejně tak osamělá, taky trochu divná, má netypické záliby a švihlé přátele, kteří se jí snaží pomoct. Našla chlapíka - cellistu - se kterým by si rozuměla a měla se fanfárově. Jenže ona jaksi nechce, brání se tomu, neví, jak na to. On se všemi možnými i nemožnými originálními způsoby snaží Ninu přesvědčit, aby s ním trávila čas, ale ona zkrátka odolává (za celý film jsem nepochopila, proč ho vlastně nechtěla, když do něj stejně byla zakoukaná). Tím se tedy od optimistické a hravé Amélie liší - žádný happyend nečekejte.
Vizuálně je tenhle film opravdu nádherný. Současnou a moderní římskou architekturu snímá spíše okem fotografa, vylidněné ulice a barevné kontrasty v kombinaci se snivými obrazy Nininy mysli vytvářejí jakousi surrealistickou či metafyzickou podívanou. V tomto ohledu se film moc vydařil. Velké plus má také za hudbu a bezvadného asi 12 letého klučinu Hektora, se kterým se Nina spřátelí. Hektor nechává Nině po domě různé vtipné vzkazy, vloupává se jí do bytu, aby jí nosil jídlo ("Přinesl jsem ti sekanou!"), nebo jí připraví originální snídani s dekorací ze spousty origami zvířátek, o kterých si pak Nina nechává zdát. Ten kluk je neuvěřitelnej a až vyroste, Nina si ho určitě vezme za muže...:-)
Trailer:
-
Den čtvrtý:
Filmobraní nám skončilo, přišel čas výletování. Naplánovali jsme si tůru Karlovy Vary - Loket přes Svatošské skály (cca 10 km) a z Lokte potom dál do Horního Slavkova a Krásna (dalších ccca 13 km), kde je nově otevřené hornické muzeum. Do muzea už jsme se ale nedostali a naše cesta skončila v Horním Slavkově. Vyrazili jsme kolem poledne (proto jsou ty fotky takové nepěkně přesvícené a ploché). Do Lokte vedla turistická cesta a cyklostezka podél řeky pěkně po rovině a krásným prostředím Svatošských skal, takže turistů, cyklistů i vodáků tu bylo jako na Václaváku. Ale cesta příjemně ubíhala a 10 km v nohách nebylo znát vůbec.
Svatošské skály podle pověsti představují zkamenělý svatební průvod, který zaklel podivín a ďáblův služebník, kterého si nevěsta nechtěla vzít a místo něj si vzala svého vysněného a dávno domluveného milého. Svatebčani se tak stali nesmrtelnými, ale podivín se utopil v Ohři. Bohužel "kvalita" blogu nedovoluje, aby byly skály aspoň trochu vidět...:-(
-
-
Cesta nás dovedla do vodáckého kempu v blízkosti Lokte, kde jsme zbaštili oběd, abychom měli sílu na další cestu do Slavkova. Trasu značenou žlutě jsme napoprvé netrefili - evidentně byla nějaký čas neudržovaná a nikomu neleželo na srdci, aby byla nenápadná odbočka k železniční trati vidět. Značky se neobnovovaly, cesta po skále vypadala spíš jako kozí stezka a rozcestí byla pro neznalé dost nepochopitelná. Takže jsme si udělali pěknou neplánovanou cca 4 kilometrovou odbočku, kde se nám zase ale otevřely parádní výhledy (ale je pravda, že vystoupat od hladiny Ohře nahoru do kopců byla trochu fuška). Z mapy jsme ale nedokázali vyčíst, kde jsme to jen špatně odbočili...
-
Naštěstí jsme potkali dva místní cyklisty, kteří nás už správně nasměrovali a my mohli krásnou lesní cestou pokračovat do kopců. Ta cesta byla opravdu parádní - na celé trase jsme nikoho nepotkali (k mé obrovské radosti), chvíli vedla lesem, chvíli loukami, chvíli po lidu(či spíše aut-)prázdných silnicích a příjemně zvlněným terénem.
(Jupííí! Našli jsme se! :-))
-
-
-
Při cestě do Slavkova se nachází Šibeniční vrch s bývalým popravištěm, vybudovaným v roce 1500. Umístěné je šikovně tak, aby bylo odevšad pěkně vidět....
Zvesela si to Jeník štrádoval na popraviště...
A už je skoro tam.
A takhle pěkně to může vypadat, když se otočíte zády ke sluníčku. Najednou je to nebe úplně jiné.
Co bylo mrazivě zvláštní - všude v okolí popraviště poletovala spousta černých motýlů. Jako by byli smuteční. Na mě si ovšem pohodlí udělal jeden barevný; chtěla jsem ho přesvědčit, aby přelezl na ruku, ale hrozně to šimralo, takže jsem nakonec přivítala, když se odporoučel za svými černými kamarády :-)
-
Těmhle dvěma už někdo hlavy setnul.
-
-
Tyhle opuštěné (ale moc pěkné a snad skoro nepoužité!!) botky jsem musela zachytit, protože ke mně doputovaly ze sna. Bylo to takhle:
V noci před tůrou se mi zdál vtipný sen, který jsem ráno hned musela Jendovi převyprávět. Seděli jsme v naší oblíbené hospodě U Rybáře - já, Jenda a kamarádi Kuba, Zubajz a Doktor. Odpojila jsem se od nich a šla něco zařizovat na svůj bývalý gympl s paní z bufetu, pak jsem bloumala po chodbách. Ve velké vstupní hale jsme měli staré lavice a stolky. U jednoho z nich se válel batůžek, opuštěné boty a na stole ležel mobil. Nevím proč, ale měla jsem tušení, že to patří někomu z kluků - přesto jsem to tam všechno nechala ležet a vrátila se k Rybáři. Ta hospoda se přede mnou ale schovávala - najednou jsem byla v nějaké jiné a neznámé ulici, kterou jsem prošla snad stokrát sem a tam a hospodu ne a ne najít. Do toho začalo hustě pršet a já úplně promokla. Nakonec se mi nějak podařilo k Rybáři dostat. Kluci se tam zatím dobře bavili - Jenda lepil nějaké červené samolepky do sešitu. Za každé vypité pivo dostal samolepku a až bude sešitek plný, vyhrajeme za to dovolenou. Doktor se moc neprojevoval. Kuba vášnivě líbal obrovského plyšového osla, kterého jsem kdovíproč měla schovaného za zády. A Zubajz se mě zeptal, jestli jsem náhodou někde neviděla jeho batůžek a boty... No jasně, byly to ty na gymplu! Pak jsem se probudila.
A odpoledne poté se nám ty botky zjevily na cestě do Horního Slavkova...:-)
-
V Horním Slavkově jsme si dali zasloužené pivo a nechali se odvézt zpět do Varů resp. Chodova. Trasu jsme spočítali na nějakých 24 km - byla to moje první letošní větší tůra. Do Krásna jsem už kvůli bloudění na trase dojít nestihli, v pět odpoledne už bylo muzeum určitě zavřené. Tak snad příště?
Cestou jsme se ještě zastavili na výsypce. Nutně jsem potřebovala vidět překladač...Jsou to strašidelné stroje.
-
-
-
Den pátý:
Poslední den nás čekala cesta z Karlovarska zpět na severozápad. Jelikož jsme vyráželi už ráno, naplánovali jsme si ještě pár věcí, které bychom mohli po cestě zvládnout. První zastávkou byl zámek a zámecký pivovar Chýše v majeku rodu Lažanských.
Po prohlídce a obědě jsme se přesunuli do nedalekého a úchvatně krajině položeného městečka Valeč. Zámek je ve stavu, kdy v něm vlastně není běžným turistům co ukazovat, takže prohlídky probíhají samostatně bez průvodce, ale s obšírně zpracovanými zapůjčenými tištěnými materiály. K zámku patří veliká barokní zahrada s kopiemi Braunových soch, kaskádami a podobnými serepetičkami, městečko je pak zóna s pár pěknými záležitostmi.
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Po cestě nás napadlo zastavit se ještě jen na chviličku ve Vroutku u Podbořan. Tady se totiž nachází překrásný kostel z 1. poloviny 13. století patřící k vinecké skupině tribunových kostelíků.
-
Poslední plánovanou zastávkou byl zámek Krásný Dvůr. A pak už to byl domů jen kousek. Tedy skoro.

-

Odpoledne v kopcích (doplněno o fotky od Paula)

1. července 2013 v 8:58 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Z potřeby vypadnout ven a provětrat hlavu jsme si s Paulem von Hykysau z minuty na minutu domluvili výlet. Jelikož jsme vyjížděli až před pátou odpolední, zůstali jsme na Ústeckonadlabemsku a Paulův stříbrný oř nás dovezl do Stebna. Theresie III. se tvářila, že je světa i středohořských kopců znalá a místo cedulí sledovala spíš "vnitřní kompas", který nás sice opravdu úspěšně dovedl zpátky, ovšem desetikilometrovým okruhem, ve který se proměnil původně maličký a krátký výlet. Ze Stebna - tedy z kopců - pořád dolů a dolů k řece do Dolních Zálezel a pak lesem a polňačkou opět nahoru a nahoru do Dubiček ke kostelu. S kopcem ani tříhodinovým výletem jsme nepočítali, ale myslím, že odpočinek to byl nakonec opravdu parádní :-)
A jelikož takové výlety vždy navodí Theresii III. snivé nálady, hodí se třeba Antonín Sova...
TICHÉ ŠTĚSTÍ
Slunce blýsklo, všecko kvetlo
a já v slunná pole vyšel.
Do mé duše padlo světlo,
zevšad hlas jsem tichý slyšel.

Táhlo teplo mojí hrudí,
jako v létě v luzích bývá.
Cítím, v duši mé se budí
divný pták, jenž sladce zpívá!

Tiché štěstí, tiché štěstí!
Uleh jsem si pod větvemi.
Zřel jsem, jak vše musí kvésti,
lehce jak a volno je mi.

Jsem jak čistý pramen z lesa,
kam jen laně chodí píti,
kde jen datel v kůru tesá
a kde šumí dlouhé sítí.
-
-
Tenhle žabinec se mi bohužel nepovedlo zachytit dostatečně, ale vypadal jako kouzelná lesní studánka, ze které co chvilku může vykouknout princezna, která bude volat po tom, aby ji Paul osvobodil...ale jak podotkl: "Víš jak by ta princezna vypadala, kdyby se koupala v tomhle?" Vůbec nepochopil, že ta princezna nejdřív přeci musí být šereda a až když ji osvobodí, vyklube se mu z ní fešanda! Promarnil příležitost, pak už na něj po cestě čekala jen klíšťata.
-
-
-
-
-
-
-
-
Paul von Hykysau:
-
-
-
-
-
-
Theresie III.:
-
Následující fotky už vzešly z aparátu pana von Hykysau:
-
-
-

-
-
-