Zkouška stanu pod Kokořínem

23. července 2013 v 16:04 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jakožto majitelé nového spacáku a stanu (do starého teklo a pro dva lidi a krosny byl docela malý) jsme se rozhodli obé na víkend vyzkoušet v nějakém nepříliš vzdáleném kempu. Kokořínsko od nás není zas tak daleko (nějakých 80 km se i při pomalejší cestě po okrskách zkousnout dá) a oba dva jsme s tamním kempem měli jen tu nejlepší zkušenost.
Stan se stavěl skoro sám, věřím, že za tmy bychom to zvládli taky :-). Naštěstí. A jelikož už bylo pozdě odpoledne či spíše brzký večer, odporoučeli jsme se do nedaleké restaurace, kde nám udělali výbornou večeři. Ovšem to bych nezkousla, abychom celý pátek jen proseděli! Vypravili jsme se tedy v dobré víře na docela maličkou večerní procházku k jednomu z nejznámějších turistických cílů Kokořínska - Pokličkám. Všehovšudy asi 5 km a pěkné fotogenické skalní útvary. JENOMŽE...
Sice jsem nás dovedla k Pokličkám, ale místo slibovaného "lesu pokliček" ("Vždyť jsem si je tu tehdy fotila! Bylo jich tu spousta a krásnej výhled!") jsme viděli jen jednu jedinou. Asi se před námi schovaly...anebo jsme špatně koukali a přehlédli odbočku k vyhlídce na ně. Každopádně tahle chudinka je jediná, kterou jsme po cestě potkali.

-
Myslela jsem si (ano ano, příště nemyslet, hlavně nemyslet!), že je třeba ona vyhlídka o kousek dál, naposledy jsem tam byla zhruba před pěti lety a tohle jsem si zkrátka nepamatovala. Vyrazili jsme tedy po modré turistické hlouběji do lesa. Po dalších dvou kilometrech jsme pátrání po Pokličkách vzdali a rozhodli se udělat si v mapě vyznačený okruh, na kterém alespoň uvidíme další pěkné skalní útvary.
Třeba Žábu a Hlavu.
Nic vám v hlavě nenadělá větší zmatek než nově vybudovaná cyklostezka, která podle mapy má vést úplně jinudy a jinak. A když si nejste jistí, na které cestě právě jste, máte o zábavu takhle pěkně při západu slunce v lese postaráno.
Nakonec jsme se přeci jen našli a tzv. Náckovou roklí se vraceli zpět ke Kokořínu. Ta místa jsou opravdu nádherná; jdete pěšinkou, sevření mezi skalami místy obrostlými mechem (zvláštností je, že jsou tu přehozené tepelné podmínky a tedy i celá flora), slunko sem zřejmě moc nezasvítí. Byli jsme na celé cestě úplně sami, jen pár ptáků, kapradí, mech...a ty kouzelné skály jako z pohádky. Fotit už se nedalo, na to byla přeci jen moc velká tma (která se ostatně ve skalách drží pořád). Zamrzelo mě to hlavně ve chvíli, kdy jsme narazili na celé mrňavé městečko vybudované snad pro lesní skřítky...? Domečky z mechu, klacíků a šišek, přesně takové, jaké stavěl určitě každý z nás (třeba ještě loni....:-)). Celá malá mýtinka jimi byla obestavěná, bylo to opravdu úžasné dílo.
Nakonec nám tahle příjemná procházka dala 10 km a my s chutí zapluli do spacáků.
Na druhý den jsem si vymyslela trasu na celý den. To jsem nás zase jednou chtěla pořádně utahat... Cílem byl hrad Houska; zpět jsme se měli vrátit zase po jiné, jen o maličko delší trase, aby nám cesta hezky utíkala. Trasa to nebyla přehnaně dlouhá, rovných 20 km (přičemž večer ještě další tři k tomu, to když jsme se chtěli jít najíst do hospůdky U Grobiána). Dlouhá opravdu nebyla, jenomže vedro a kopcovitý terén značně unavovaly.
Příjemné bylo, že skoro celou cestu jsme kromě pár cyklistů nepotkali živáčka. A přesně o to mi šlo. Lesní pěšinky, mokřady, rybníčky, koně. Zhruba 4 km před Houskou se terén najednou začal zvedat a nás čekaly příkré kopce - bohužel ten nejhorší přímo na sluníčku. A taky spousta komárů, která si na mně s chutí smlsla. V tu chvíli jsem si opravdu nadávala, co to zase mám za nápady... Až pod Houskou, v místě, kde se na cestu napojuje parkoviště, proti nám proudily davy lidí. Znáte ten pocit zklamání, kdy nějaký čas trávíte osamotě, v přírodě, tichu, a pak se zase najednou vrátíte na silnici, do "civilizace", mezi lidi? Jak je to najednou celé takové divné?
-
-
Houska se z nádvoří nedá dost dobře vyfotit. Schovává se. A že se uvnitř mohlo fotit, to jsem se dozvěděla až na konci prohlídky. Do té doby jsem házela nevrlé pohledy na všechny ty cvakače... Co na jejich blesky říkaly fresky ze 13. století, kterými se tam tak chlubí? Nu ,zase jsem jednou byla protivná neprávem. A ty vycpané hlavy: bohužel se mi ani zdaleka nepovedlo zabrat celou stěnu, na které byly pověšené. Bylo to dost obskurní. Fuj.
Zpátky už se nohám nechtělo, ale jinak než po svých bychom se do kempu asi stejně nedostali. Naštěstí cesta byla překrásná - ještě užší lesní pěšinky schované mezi stromy, pěšinky přes louky anebo prazvláštní osada Brusné (snad pokud vím bez stálých obyvatel). I zastávka ČSAD už nějaký ten pátek nikomu neslouží. A skála kousek před Kokořínem zas vypadala - při velké dávce představivosti - jako Jabba Hutt.
-
-
-
A večer jsme se zaslouženě zapíchli v hospodě U Grobiána. Výborné pivo Podkováň, dobré jídlo i dezert, výhledy na skály a taky turistický vláček, ze kterého najendou přímo před hospodou vyskákala banda (zřejmě místních) veselých násosků, každý s vlastním půllitrem v ruce, a se slovy "Roztočte pípu! Hrrr na ně! Tak nás tu máte, nalejvat!" naběhli do hospody. Inu, je to kraj milých a veselých podivínů...:-) A taky je všude spousta psů. Na Kokořínsku snad mají přebytek psích alfa samců či trasy "dogs friendly", ale asi úplně každý - ať už turista či místní - tu nějakého štěkanátka má. Z čehož jsme my - oba takoví "velcí milovníci" psů - měli tedy bezbřehou radost. Stačí, že nám každý den pod oknem štěká sousedovic ukrutně nervózní čokl, co se jmenuje stejně jako já (stejně přijde doba, kdy po něm něco hodím); tady jich bylo milion v jednom malém údolí. Uff.
Ale zpět ke Grobiánovi - u hospody měli odstavený takový správný zmrzlinářský vozík, který ve večerním světle vypadal skvostně. Jenomže než jsem stačila vytáhnout foťák a přiblížit se pro lepší záběr, už ho obsluha začala skládat. Což se tak zcela nezadařilo, takže na pomoc přispěchala dvojice bodrých opilých cyklistů. Tak jsem si zpovzdálí vyfotila alespoň to.
-
Na neděli jsme si naplánovali odpočinek na koupališti. A ne ledajakém - v krásných prvorepublikových lázních Mšeno. Ta budova se vážně povedla! Jen ta voda kdyby nebyla tak studená... A zatímco při příchodu nás tam bylo ještě poskrovnu, když jsme kolem třetí odpolední odcházeli, už byla hlava na hlavě.
Navíc jsem byla opět velice chytrá a nenamazala se (což je s mojí pletí v pravé poledne slušný hazard), takže jsem si z víkendové dovolené přivezla překrásný dárek v podobě úpalu - zimnice a spáleného těla tak, že se nemůžu pohnout, aniž by to šíleně nebolelo. Se sluníčkem mám alespoň na týden utrum, a tak nevycházím z domu. Neschopnost cokoliv dělat je ovšem zase vhodná záminka k tomu shlédnout všechny Myazakiho filmy...:-) Ale o těch třeba příště.
 


Komentáře

1 Veki Veki | Web | 23. července 2013 v 20:26 | Reagovat

Jediné, co o Kokořínsku vím je, že jsou tam pokličky. A nebo taky ne, evidentně. Ale i tak bych se tam ráda někdy podívala... skály mi stačí i bez pokliček. A je tam asi opravdu milo, jak vidno z fotek.

2 Ucí Ucí | E-mail | Web | 24. července 2013 v 9:58 | Reagovat

Teda to koupaliště vypadá fakt nádherně! Nejradši bych se hned někde vyplácla na nafukovací lehátko a chladila se vodou...

3 zazvorek zazvorek | 25. července 2013 v 7:25 | Reagovat

Kokořínsko je opravdu moc příjemné a pozitivní místo. A pokud si to člověk chce tak představovat, tak i tajemné - se všemi těmi skálamai, roklemi...:-) Rozhodně můžu na výlet doporučit.
Lucí: lázně ve Mšeně se povedly, je to krásný areál. Ještě si tam tak představit plavčíka Důru z Rozmarného léta v pruhovaných plavkách a idylka je tu :-) Ovšem následky polehávání na slunku jsi na mně viděla...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama