Srpen 2013

Na slunné straně Milešovky

30. srpna 2013 v 22:39 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Bořislavský farář FRANZ SITTE (původem z Hrádku nad Nisou, 1896 - 1960) se kromě péče o svou farnost, nacházející se v překrásné části Českého středohoří, věnoval také regionální historii a vlastivědě a také sadařství a ovocnářství. V roce 1936 sepsal (samozřejmě v němčině) Dějiny farní obce Bořislav, v 50. letech pak vlastivědnou práci o celém Českém středohoří s názvem Na slunné straně Milešovky. Ta se bohužel vzhledem k nešťastným událostem z roku1960 do tisku dostala až v roce 2011...
V průběhu 50. let se samozřejmě objevili hajzlové, kterým - zřejmě z nějakých nesmyslných osobních důvodů - tenhle člověk překážel a objevily se názory, že farníkům údajně vadí jeho špatně čtená kázaní a to, že je Němec. V roce 1960 se Franz Sitte vydal navštívit svou sestru žijící v Německu. V Chebu jej zadržela StB a převezla do vazby do Litoměřic právě kvůli práci Na slunné straně Milešovky (StB byla přesvědčena, že chce práci v Německu vydat a že tak odsunutým krajanům připomíná jejich domovinu). Zřejmě se to i těm bestiím zdálo málo, jelikož ani domovní prohlídka neprokázala žádnou protistátní činnost. Takže co je v tu chvíli nejjednodušší? Obvinění z propagace z fašismu (!!!) a revanšismu, další "průser" bylo už jen to, že si dopisoval s některými krajany z Německa -dostal také nabídku služby v Německu, kterou ovšem nepřijal, což evidentně StB nijak nezajímalo. Jak moc velká broskvovina to je, pochopí každý po přečtení výše zmíněné práce. Je to absolutně apolitický text o historii, přírodě a životě v kraji pod Milešovkou, ze kterého je cítit maximálně láska k této oblasti a krajině. I kdyby se práci v Německu chystal doopravdy vydat, co komu po tom tak mohlo být? Navíc se během svého 38 let dlouhého působení ve farnosti postaral o opravu tří kostelů a šestnácti kaplí a o výstavbu tří kaplí nových. Moje babička, která žila v Žimu a poté i v Bořislavi, na něj také vzpomíná jen v dobrém (hlavně na to, jak se hezky staral o ovocné stromy), navíc přidává zajímavý postřeh - za války údajně nějakou dobu nakupoval větší množství potravin, než by zvládl spořádat sám (několik bochníků chleba denně apod.), její sestry se tedy domnívaly, že jídlo nosil někomu, koho u sebe ukrýval...
Pár dní poté, co byl převezen do Litoměřic, spáchal v cele sebevraždu. Tedy podle oficiální zprávy vyšetřovatelů. Přeřezal si žíly břitvou ukrytou v botě. Jenomže...
Údajně prošel při příjímaní do cely tak pečlivou prohlídkou (včetně vložek do bot), že by rozhodně neměl kam žiletku ukrýt. Navíc měl žíly na obou rukou přeřezané tak hluboce, že i kdyby se mu to na jedné ruce podařilo, těžko by si v takovém stavu dokázal přeřezat žíly i na druhé ruce. K tomu si přidejte, že jej hodinu před smrtí v cele navštívil vyšetřovatel KSMV, že dozorci i patoložka trpí "ztrátou paměti" a bylo jim zadáno, že farářovu celu nemusí prohlížet, že je tam vše v pořádku; že oficiální příčina úmrtí byla později změněna na vykrvácení ze žaludečního vředu a taky to, že hluboce věřící katolík by si asi jen těžko sám sáhl na život... a vychází nám, že je to celé nějaké podivné. V 90. letech vyšetřování případu proběhlo znovu a výsledkem je téměř jistota, že šlo o zinscenovanou záležitost a vraždu.
Všechny tyto informace je možné se dočíst právě v publikaci Na slunné straně Milešovky. Krom bohatého obrazového doprovodu je zde farářův životopis, informace k jeho případu, k bořislavské farnosti a především jeho dvě práce - Dějiny farnosti Bořislav a poprvé vydané Na slunné straně Milešovky, vše v německé i české verzi.
Už pár dní mám zase "toulavou", pod dojmem této dnes v noci přelouskané knihy jsem tedy měla nutkání vyrazit na Milešovku. A mimořádně se mi povedlo přesvědčit i Jendu (nejprve jsem se chtěla na výlet vydat sama hned nad ránem, ale asi mi záviděl focení za ranního sluníčka... :-) podvolil se tedy, že odpoledne pojedeme společně. Přeci jen na nejvyšším kopci Středohoří ještě nikdy nebyl a to se musí napravit!). Bohužel se udělal nefotogenický opar a světlo bylo plytké, navíc slunko skoro nesvítilo...krajinky tedy moc nevyšly, tak tedy přikládám alespoň jednu "rodinnou do rámečku", ačkoliv se k tématu článku hodí daleko míň.
Jo a ještě jedna věc - na výšlap na Milešovku doporučuju jen spolehlivé boty. Moje sandálka se totiž po cestě dolů rozpadla a jít ten krpál dolů jen o jedné botě, která sice drží, ale vypadá, že každou chvíli bude sestru následovat, není moc sranda. I když...:-)

Snídaně o půlnoci

28. srpna 2013 v 1:11 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Od Romči jsem dostala tip na zajímavou knížku. Snídaně o půlnoci od Louise Armanda.
Tahle knížka rozhodně nehladí po duši, nezaleje vás bezbřehým optimismem ani nepošle do snivého světa. Je kousavá, temná, pesimistická, plná nečekaných a rozhodně originálních metafor, deště, tmy, krve. Připomíná mi to hodně Nicka Cavea (tedy literárně), je tam trochu Depeche Mode či Joy Division a Cure (kdyby měly knihy soundtrack). Cestujeme mezi Prahou, Moravou a Latinskou Amerikou. Tedy, mezi Prahou plnou pajzlů, bordelů, skladišť, moravskými vinicemi a jatky a v malarických psychózách pralesem na kanoi. Hlavní "hrdina" vám určitě sympatický nebude. Má za sebou pár brutálních zážitků (které postupně odkrývá). Potácí se po nocích zlomyslnou a špinavou Prahou, chlastá, co se do něj vejde, někdy si dá něco ostřejšího, co mu navodí zvláštní stavy, zažívá sexuální dobrodružství se šlapkami (jako by dnešní literární hrdinové vždycky museli mít nějakou sexuální úchylku).
A pátrá po někom, koho už nikdy najít nemůže.
Celou dobu jsem měla takový divný, svíravý pocit. Ne kvůli nějakým nechutnostem, na to mám žaludek vycvičený. Spíš v očekávání, co z minulosti dotyčného přijde dál, jaký další démon bude vypuštěn na svět. A taky ta beznaděj a nehostinnost. A metaforiku, tu má Armand skutečně geinální.
Jestli doporučit? Určitě tomu, kdo má v sobě dost optimismu. Tomu, kdo se sám v sobě plácá, už nejspíš trochu míň - pro jeho vlastní dobro.
"....Brzy začne přímo ze sudu prýštit první burčák. V ústech šumí jako jedlá soda a rychle kysne. Všichni, kdo pracovali na sklizni, se potácejí kolem sudu a rituálně burčák hltají jako ryby vzduch. Nějaký Boží výnos všechny zavazuje k tomu, aby se ožrali jako dobytek. Lokty pracují téměř s presbyteriánskou zuřivostí. A zatímco se nasává burčák, přivede místní statkář vybranou prasnici a podřízne jí krk. Pověsí ji na hák nad vchodem do stodoly a vyvrhne ji. Žbluňk! Krev se odvádí do vaničky na jelítka. Tři vzdechy pro malé prasátko.(...)
Ležím ve staré vaně a vedle mě leží Regen, sledujeme hvězdy a posloucháme, jak se ožralé dvojice páří ve tmě mezi hrozny. V záři vatry se míjení stínů mění v divoký muří tanec, který se vine vzhůru do noci jako rachejtle. Pomyslím si, jak krásné by bylo ležet takhle s Regen navždy. Mít volnost vynalézat svět. Vlastnit východ slunce. Plachtit před velkou povodní, v záři teplého oranžového světla. Někde nad bláznivou muzikou, smíchem a opilými hlasy se však vznáší hukot, který neúprosně sílí, až nám nad hlavou visí jako nějaký obrovský černý pták, který ztmívá úplně vše."



Supervzteklá

7. srpna 2013 v 22:14 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Směs úryvků z toho, co čtu poslední dny.
KOČKA: Abych vám vyhověla, použiji tradičních metod. Řvát nebudete, vyoperujeme vám hlasivky. Váš oblíbený postup, jistě ho poznáváte.
HUDEC: Cit! Víte co je to cit?
KOČKA: Ovšem. Cit je například láska, kterou vás miloval pes Ben, než jste mu začal zkracovat střeva. Ale nestačím se divit. Při žádné příležitosti jste neopomněl posmívat se emocím.
(Květa Legátová - Pro každého nebe; posloucháno jako audioCD)
-
Přemýšlej ráno. Jednej v poledne. Lež večer. Spi v noci.
Jediná myšlenka naplní nekonečno.
Liška proklíná past, ne sebe.
Žádný pták se nevznese vysoko, vznáší-li se na vlastních křídlech.
Kdo touží, ale nejedná, plodí mor.
Opatrnost je bohatá, ošklivá stará panna, o niž uchází se Neschopnost.
(William Blake - Pekelná přísloví)
-
VE MĚSTĚ BUDOUCNOSTI

Bude zobrazeno
celé město
v jediném domě
a celý dům
v jediném bodu.

Zároveň bude se dát
mikrokosmos nádoby a stolu
i všudypřítomný obraz
veškerenstva.

Budeme sledovat
cval všech srdcí
s vlastním srdcem
na dlani.

Bolest se rozlehne
jako výkřik v jeskyni
do všech chodbiček uší
a všechny prsty se zachvějí
dotykem.

A myšlenka,

sotva vyslovena,
obrací se sama v sobě
a celé město
zároveň zvolá
Ano
či
Ne.
(Miroslav Holub - Kam teče krev; o něm už jsem na těchto stránkách kdysi psala, teď se k němu po dlouhé době zase vracím)
-
INJEKCE
Ptala ses mne,
jaký je smysl kapky a
co cítí králíčkové,
když každá vteřina
svědčí proti nim.

Pohleď,
třípalcovými kroky
soud přichází
a jako hlas z hlubin volající
zjevuje se krev.
(Jak jinak by také přísahalo
srdce?)

A v tomto skleněném tichu
jen pohybem srozuměni
cítíme v konečcích prstů
váhu života
a podivnou radost
svobody
tázati se
Bez odpovědí.
(Tentýž autor, tatáž sbírka)

Vzteklá

3. srpna 2013 v 22:15 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Nad ránem bledne obzor v protějším okně. Byt se probouzí z temna, každá jednotlivost se vynořuje z modročerna.
Oživly popelnice. Mluví skrz svá víka ke kočkám, co se zapomněly na ulici, a budí spáče ze sna.
Dvojice ptáků si na nebi hraje na babu. Švitoří, až z toho bolí uši. Pak zaletí do měnících se šípkových keřů.
Vlaky ospale kličkují po kolejích a popadají kozí dech. Mají zpocená okna.
Z ledového rašeliništního jezírka vykukují červené nohy. S cihlovými nehty. Někdo se pořádně namočil...
Na rozpáleném asfaltu leží had. A taky myš a žába. Pohádková trojice, co už si v žádné pohádce nezahraje.
Do parapetu bubnují těžké dešťové kapky. Čím přibývá můr uvnitř, tím víc je kapek venku.
Hromy duní jako válečná kanonáda. Zem se otřásá.
Vzteklá jako rozzuřený pes. Zbytečně a přesto. Vzteky metá blesky po noční obloze a utišuje krajinu těžkým dusnem. A štěká, bezdůvodně, ale přesto. A beze zbytku potvrzuje, že pes který štěká, nekouše.

1Q84 - Haruki Murakami

2. srpna 2013 v 22:07 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Nejnovější a nejdelší Murakamiho román je opravdu událost, alespoň pro mě.
Trvalo mi nezvykle dlouho, než jsem tu knihu přijala. Prvních sto stran jsem pročítala víc než měsíc a moc mě mrzelo, že můj oblíbený autor mě zkrátka nedokáže zaujmout (jednou to přijít muselo, ne?). Jenomže pak vás to strhne a nepustí, dokud po několika probdělých nocích knihu definitivně nedočtete.
Uznávám, že hodnotit třídílný román po prvních dvou částech se asi dost dobře nedá. Nebo nemá. Ale už teď je jasná jedna věc - Murakamimu se to prostě povedlo. A to tak, že v mém pomyslném žebříčku jeho románů aspiruje vedle Kafky na pobřeží na nejvyšší metu. Je tam všechno ale nezdá se to přeplácané. Trochu sci-fi, trochu temná detektivka, magično a fantazie, láska, stihoman, Velký bratr, co se nejmenuje Velký bratr (toho Orwella je tam možná až moc, škoda všech těch okatých narážek na 1984, i bez nich by si každý, kdo ho četl, ideozločin a podobné záležitosti domyslel sám). A je tam taky všechno, na co je člověk u tohohle autora zvyklý. Dva po kapitolách se pravidelně střídající příběhy, co se postupem času nutně musí protnout (anebo taky ne?). Ústřední postavy, co jsou tak trochu mimo a rozhodně nežijí spořádaný idylický rodinný život. Nevysvětlené osoby (ačkoliv tentokrát Murakami až nezvykle polopaticky skoro všechno vysvětluje a pro jistotu to několikrát zopakuje- to je u něj opravdu mimořádné, obvykle nechává tápat). Hlavní postavy a jejich ne(vy)řešené vztahy s rodiči. Různé i hrůzné podoby sexu. Kočky. Vstupy do jiných světů. Všechno tam je, ale nově - je to známý, ale zase jakoby jiný Murakami.
Dva mladí lidé, co se kdysi měli rádi a nějak na to nedokážou zapomenout. Ona je v podstatě nájemná vražedkyně, fyzioterapeutka a trenérka bojových umění, on učitel matematiky a dosud neobjevený talentovaný spisovatel. Román, který on poupraví tak, že se stane spouštěčem čehosi. Dva měsíce svítí na nebi ve světě, který se objevil zničeho nic a nikdo si toho nevšiml. Little people jako bytosti, které nejsou ani dobré, ani špatné. Prapodivná komunita lidí, se kterou ty všechny nevysvětlitelné věci nějak souvisí. A k tomu duchové minulosti, kterých není lehké se zabvit.
Murakami vystavěl příběh, který prostě musíte dočíst. Vždy vás polapí jednou kapitolou a příběhem jednoho z hlavních hrdinů, aby to v tom nejlepším utnul a začal odznova v další kapitole s tím druhým z nich. Máte chuť listovat napřed, abyste hned věděli, co bude dál, ale bojíte se, že by vám mohlo něco uniknout, jak se postupně příběhy začínají setkávat. I přesto, že je tentokrát téměř vše nějak vysvětlováno, spoustu toho zůstane otevřeného pro poslední díl.
Samozřejmě je pár věcí, které bych na té knize oželela. Jednak už výše zmíněné až příliš polopatické narážky na některá literární díla. Kdyby si člověk sám trochu namáhal hlavu, bylo by to zajímavější - takhle to někdy působí, jako by se autor snažil předvést, kolik toho má načteno (a taky naposloucháno). Murakami je prostě "západní" autor a všechny ty hudební, módní a nevímjaké reálie mě v každé knize trochu mrzí - víc východu by mu asi sedlo spíš. Ale on to zkrátka cítí takhle. Pak mě taky mrzí, že se nikdy nedokážu ztotožnit s žádnou z postav. Ne že by mi byly vyloženě nesympatické, ale blízké taky ne.
Přes tyhle záležitosti, na které už si člověk ale po několikáté jeho knize zvykne, je tahle knížka jednou z nejzajímavějších, co jsem zatím měla možnost číst. Prokousat se těmi zhruba 750 stranami zabere pár dní času, ale rozhodně doporučuju je tomu obětovat. Dostanete se na chvíli do úplně jiného, paralelního světa plného magických úkazů.