Září 2013

Když se pálí dobré dřevo, sladce to voní.

25. září 2013 v 22:02 | zazvorek
Už je tu zase ta doba úžasných vůní, chumlání se do peřin, teplých punčocháčů, čajů, mlh a melancholických nálad. Nejkrásnější období v roce. Občas už někdo topí a to tak nádherně voní...obzvlášť určité typy dřeva. Ty mají takovou sladkou kouzelnou vůni...pořád nevím, co to je za dřevo, ale až to zjistím, budu si snad pálit na dvoře ohýnky :-). A taky víc voní fajfky a stromy a vzduch a všechny druhy jablek a švestek. A když teď fouká vítr, jako by přifrčel už ten správný podzim, jako by ho sem ten vítr donesl.
Díky škole se nedostává času na výletování, ale moc si přeju, abych se alespoň párkrát dostala ven. Mezi zašedlé plaňkové ploty, spadaná jablka a rozčepýřené balíky sena. Procourat se vlhkou trávou a listím, třeba i zamlženým lesem a načmuchat do zásoby všechny ty krásné vjemy.
Z lipového čaje na nočním stolku se line krásná křivka. Ta už je podzimní. Nakousané jablko taky. I nálada. Teď už to jen všechno někomu povědět...A přemluvit, aby se příště v té slámotrávě leželo déle. Třeba dokud nenastydnou záda. Začínající podzim mi za to stojí.
-

7. září 2013

16. září 2013 v 20:03 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
...se nám stalo toto:
-
-

Od Štětína po Gdaňsk II

15. září 2013 v 20:50 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Pokračování článku o naší polské dovolené v polovině srpna.
Naše třetí nocoviště představovalo přímořské městečko Leba. Sympatické rybářské město přes sezonu zřejmě zestonásobí svůj počet obyvatel, protože kromě pár pěkných cihlových domků je tu taky velké a dost rušné letovisko. Říkali jsme si, že by nás to tam moc zajímalo třeba v dubnu, kdy jsou všechny ty krámky s nafukovacími kruhy a bábovičkami zavřené, rolety zatažené a po městě se pohybuje jen pár místních a rybáři. Musí to být kouzelné...
-
-
-
-
-
-
-
Ocenit musím kemp, kde jsme spali. Pokud se o nějakém takovém ubytovacím zařízení dá napsat, že je luxusní, tak jednoznačně o tomhle. Tam by celou sezonu dokázali trávit i největší zhýčkánci. My jsme se upíchli mezi karavany s ohrádkami, co jim zřejmě suplovaly ploty (či dnes oblíbené betonové zdi; zřejmě i na dovolené mají lidé potřebu se ohrazovat vůči ostatním). Pojmenovala jsem to tam Višňový sad, protože všude kolem rostlo spoustu...jeřabin.
Višňový sad bez višní i jeřabin. Pokud nepršelo, bylo nejlepší vynosit všechno ze stanu ven a udělat si ležení/sezení na vzduchu. Třeba s pivem, fajfkou a knížkami.
-
Večer jsem ještě Jendu umluvila k návštěvě výstavy motýlů. Překvapilo mě, jak to bylo krásné! Krom snad všech myslitelných i nemyslitelných druhů motýlů tu byly k vidění i strašilky, pakobylky a kudlanky, včely a jejich kámoši a kámošky a vůbec všechen aspoň trochu zajímavý hmyz. Zavzpomínala jsem si na svá "mladá entomologická léta", kdy jsem si píchala hmyzáky na špendlíky do vlastní sbírky v krabičce a slíbila jsem si, že bych tohohle koníčka měla zase začít rozvíjet (asi už tedy bez těch špendlíků...).
Druhý den dopoledne se zase vyčasilo, takže jsme vyrazili na pláž. Tentokrát už bylo moře dost studené, vykoupal se v něm tedy jen můj hrdinný a neohrožený muž :-). Pořád víc a víc foukalo a my byli jedni z mála, kdo neprozíravě neměl "ohrádku", takže nás všudypřítomný písek brzy vyhnal z pláže (což mělo tu výhodu, že jsme se alespoň dobře naobědvali).
-
-
Tenhle den byl vyhlášen jako klidový a plážový, takže bezvýletový. Procourali jsme si městečko, půjčili si na hodinku kola (víc bychom stejně nevydrželi - krom strachu, jestli se nám při jízdě ty rozvrzané prorezlé herky nerozpadnou, z nich taky ukrutně bolel zadek) a večer navštívili jakousi "čajovnu", která spíš byla kavárnou s čajem navíc. Pěkné to tam bylo, mléčný oolong super, Jenda si objednal alžírskou kávu, aniž by věděl, co objednává, ale chutnalo nám. Až na ta červená světla... Poláci se zřejmě vyžívají v doplňcích, co evokují jen a jedině bordely a osvětlují tím veškeré podniky. Pověstný polský nevkus v celé své kráse... Chtěli jsme taky zkusit nechat proletět nově koupeného draka náhradníka, jenže na pláži narozdíl od rána vůbec nefoukalo, takže jsme draka jen vyvenčili a zase ho uložili do stanu.
-
-
-
Třetí a poslední den v Lebě už jsme - nehledě na počasí - chtěli a museli na výlet. Naplánovány byly písečné pohyblivé duny (wydmy ruchowe) ve Sloviňském národním parku. Autem jsme se dovezli do osady Rabka, odkud je to k dunám asi 5,5 km pěšky (auta je nutno odstavit na parkovišti, kde si účtují 2,5 zlotých za půl hodiny; vzhledem k nutnosti dojít kus pěšky a zpět se každému návštěva parku natáhne alespoň na 3 hodiny, takže mají dokonale vychytané, jak vydělat). Ty líné může k dunám dovézt elektrický vláček, samozřejmě opět za poplatek. Nudná cesta po betonových panelech bez jakékoliv odbočky, zatáčky nebo terénní změny celých 5,5 km. Navíc nám to skoro celé propršelo... Ale ty duny za to vážně stojí. Kdyby nám k tomu ještě svítilo sluníčko, připadala bych si jako na poušti. Úchvatný mrtvý les, který umírá právě kvůli masám písku. Zrovna se tam fotili nějací novomanželé - uznávám, že takhle originální svatební fotky má asi málokdo. Bylo to tam parádní...
-
-
-
-
Od dun se dalo projít na pláž. Snad je to tím, že se pláž nachází v NP a tak tam asi turisti nesmí smáčet své špinavé a smradlavé nožky, ale moře tam bylo nádherně čisté, průzračné, čistá oblázková pláž a krásný klídek. A taky cedule informující o tom, co dělat, když na pláži uvidíte tuleně (asi jako ty v Beskydech, které varují před medvědy). Ty mě, pravda, trochu překvapily...Ale co já můžu vědět, jak to tu vypadá v zimě.
-
Zpátky jsme se vraceli dlouhý kus podél pláže a pak lesem k bývalé odpalovně raket, dnes "vojenskému muzeu". Mně to přeci jen nic moc neříká, takže za to nehorázně vysoké vstupné jsem tam vyslala jen Jendu. A prý to stejně za ty peníze nestálo.
(autorem této fotky -a samozřejmě těch, kde jsem já- je Jenda)
Pak už jsme fofrovali k hlavnímu cílu naší dovolené, městu Gdaňsk. Před dvěma lety jsme z toho města byli naprosto nadšení. Byl to první den, který jsme tehdy na exkurzi s Jendou trávili spolu...k večeři jsme si tehdy na tržnici koupili rybu, v kempu ji upekli na ohni a hned jsme byli podezříváni, bůhví jaké plány spolu nemáme...no, a dneska? Ani nás dva by to tehdy nenapadlo...
Ubytovali jsme se i ve stejném kempu Stogi plaža, aby ten návrat na místo činu byl dokonalý :-) Jen ten rozdíl mezi začátkem května, kdy je všechno příjemně vylidněné, a půlkou srpna, kdy je problém najít místo pro stan a procházet se v klidu ulicemi města, ten je markantní. Dorazili jsme až večer, takže už nám zbyl čas jen na procházku po pláži.
-
(tato fotka je taky Jendova)
-
Druhý den ráno se zase na chvíli udělalo pěkně, ale na koupání už to rozhodně nebylo, a tak konečně přišla chvíle na otestování nového suprčupr draka. Oproti starému byl "vytuněný" o další motouz, takže ovládat ho chtělo trochu cviku a taky trpělivosti s věčně zamotanými a propletenými provázky. Ale znovu se mi potvrdilo, že u moře lítá nejlíp. Aaaž ke slunci.
-
-

Jenže během minuty se počasí naprosto změnilo a začalo pršet, vyrazili jsme tedy tramvají do města. Tramvaj k případné dopravě po městě jednoznačně doporučuju - pro nás byla výhodnou hlavně proto, že jezdila denně každých 10 minut z centra Gdaňsku až ke kempu (za 3 zloté paráda), ale když jsme každý den v jakoukoliv hodinu viděli ten hustý provoz a zácpy, ocenili jsme, že můžeme řidičům vesele mávat a ujet jim :-).
Děšť nás zahnal do jakési filmové kavárny, která je snad filmová jen dekoracemi, protože před to plátno se mohlo vejít všehovšudy tak deset lidí... Ale prostředí bylo moc příjemné a kafe alá svařák (káva+č.víno+skořice+med), co si Jenda dal, bylo pitelné i pro mě. Díky otravnému dešti a překvapivé zimě jsme si město prošli jen dost v poklusu (měli jsme na něj minimálně tři dny, takže nás to tolik nemuselo mrzet) a schovali se v Mořském muzeu, jenž mělo hlavní sídlo v bývalých sýpkách na břehu řeky Motlawy, která centrem města protéká.
Gdaňsk je překrásné město. Ale kompletně nově vystavěné. Po 2. sv. válce dostalo od "bratrů Rusů" tak zabrat, že se z výstavního centra bohatého hanzovního města stala apokalyptická ruina; z většiny domů zůstaly - v lepším případě - jen obvodové zdi nebo základy, nejvýznamnější objekty - radnice, katedrála, jeřáb - zůstaly jen v torzech. Sice je dnes vidět, že to vše je "nové" (některé objekty už tam přeci jen stojí zase 60 let), ale shodli jsme se s Jendou, že se to Polákům povedlo a nijak se to netříská. Největší dominanty se snažili vystavět přesně podle původních, takže na první pohled jako by se ani nic nezměnilo. Přesto jsou dodnes i v centru pořád smutné ruiny...ale jak se zdá, i s těmi už se něco děje.
-
-
-
-
(Jendova fotka)
Opět Jendova fotka. Vlevo je sýpka, ve které se nachází výše zmíněné Mořské muzeum, kde jsme strávili několik hodin, zatímco venku lilo jako z konve. Velká poválečná loď Soldek u ní kotvící je také součástí muzea - i tam jsme druhý den strávili dost času. To už totiž skoro nepršelo. Fotky:
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Další součástí muzea je prohlídka jeřábu, asi nejvýraznější a nejznámější stavby Gdaňsku.
-
Druhý den byl vyhlášen tzv. pevnostním, aby si i Jenda přišel na své :-). Podél pláže v okruhu cca 5 km byly rozesety malé bunkry, v Gdaňsku se nachází velká bastionová pevnost a nedaleko města v ústí řeky Visly zajímavá vodní pevnost s vysokou válcovou věží. To vše jsme měli ten den stihnout.
Procházka lesem podél pláže byla sice pěkná, ale bunkry jsme objevili jen dva a hrozně nás poštípali komáři. Na konci cesty se nám měla ukázat ona vodní pevnost, ale jak jsme později zjistili, nacházela se úplně jinde...:-D A tak jsme její návštěvu nechali na poslední den v Gdaňsku. Alespoň jsme tam ale stihli autobus do města a prošli si bastinovou pevnost, která se nachází za hlavním gdaňským nádražím. Sice byla vybudovaná až v posl. třetině 19. století a velká část byla dostavěná nově, ale stejně bylo příjemné na pár hodin zmizet od davů lidí dole ve městě a prohlížet si gdaňská panoramata z dostatečné vzdálenosti. Ten den - 15.8. - navíc Poláci s velkou pompou slaví svátek Nanebevzetí P. Marie, takže ve městě bylo ještě mnohem víc lidí než jindy, probíhaly tu trhy se vším možným (a musím říct, že moc pěkné, žádné vyložené blbiny v podobě čínských hraček a hadrů, ale směs řemeslných a uměleckých předmětů, dobrého jídla a vetešárny), běžel se nějaký závod a k tomu všemu se ještě konaly různé vojenské přehlídky, takže v ulicích opravdu nebylo k hnutí. A to jsme se cíleně vyhýbali kostelům, protože tam musela teprv být hlava na hlavě!
Kromě kavárenského povalečství jsme se chtěli taky trochu vzdělávat, takže po pevnosti a prohlídce města jsme zapluli do Muzea města Gdaňsk. A jo, muzea se Polákům celkem daří, expozice umí udělat zajímavé, ale i inforamčně nabité.
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
(tahle fotka hlavního nádraží je Jendova)
Naprosto rozumím tomu, proč o Gdaňsk v průběhu dějin probíhaly takové tahanice. Krom toho, že to bylo krásné a bohaté město, má taky ohromně výhodnou polohu - relativně blízko do Německa, Kaliningrad co by kamenem dohodil (taky bylo všude plno Rusů), dostupnost Litvy, Dánska i Švédska. Takticky se to podařilo dokonale.
Ještě nějaké plážovky z večera a rána dalšího dne, jejichž autorem je Jenda:
-
-
-
Baví mě ta hra s mořem, kdy se procházíte studeným pískem tam, kam jen občas dosáhnou jeho vlny... a když zajdete blíž, písek vám s každou vlnou ujíždí pod nohama a za chvilku už vás ta voda má. Doufám, že bude moře pořád své a člověku se nikdy nepodaří ho úplně zkrotit.
Poslední den už bylo zase krásné a teplé počasí. Konečně jsme se dostali na pevnost Twierdza Wislouscie. Jak už název napovídá, nachází se v ústí řeky Visly. Před prohlídkou jsme si prošli blízké okolí a taky nábřeží - tam se mi moc líbilo. Mám ráda typické gdaňské "žirafky" (jeřáby, co obstarávají vykládání nákladu) a odtud byly pěkně vidět; po řece se pořád proháněly nějaké skutry a taky jsem vůbec poprvé viděla zastávku vodní tramvaje...:-)
-
-
-
-
-
-
A Jendovy fotky z pevnosti:
-
-
(žirafky a pomník na Westerplatte - místě, kde "začala" 2. světová válka)
-
Čekal nás dlouhý přejezd na poslední nocoviště, kemp ve městě Toruň. Naplánovala jsem nám po cestě několik zastávek, jednak aby si Jenda odpočinul od řízení, jednak je to oblast křižáckých hradů a středověkých městeček. Neplánovaně jsme se ale zdrželi na pevnosti, takže jsme si vybrali jen jednu zastávku - cisterciácké opatství Pelplin. Bohužel; zjsitili jsme totiž, že i tam jsme byli před dvěma lety a ačkoliv to nebylo špatné, podruhé už jsme to rozhodně vidět nemuseli. O čemž svědčí i to, že jsme oba úplně zapomněli, že jsme v tom městečku kdy byli.
Toruň, to je ale jiný případ. I tu jsme při oné exkurzi navštívili, ale moc se nám tam líbilo, takže jsme cestu do Čech naplánovali přes ni.
Toruň má narozdíl od velké časti ostatních polských měst tu výhodu, že za 2. sv. války nebyla nijak zásadně zničena. Také je její historické jádro zapsáno v UNESCO. Je to malebné město na řece Visle, které proslulo výrobou perníku (mimochodem opravdu výborného, lituju toho, že jsem domů nakoupila jediný pytlík :-)) a také slavným rodákem Mikulášem Koperníkem (který tu potom už ale skoro vůbec nežil...). Z kempu, kde jsme byli ubytovaní, je do starého města možné dostat se jen po dlooouhém (ale orpavdu hodně dlouhém) mostě přes řeku, což byla opravdová mňamka. Nejen ta výška, ale i černá řeka pod námi...Uff.
Večer jsme si město prošli důkladně několikrát křížem krážem, protože druhý den nám na prohlídku moc času nezbývalo, takže jen nafotit pár věcí a vydat se na dlouhou a opravdu únavnou cestu do Čech...
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Tenhle chlapec je takový toruňský krysař. Hraním na housle prý město zbavil žab... Poslední dvě fotky jsou Jendovy.
-
A tu je slavný rodák Copernicus. Opět Jendova práce.
-
-
-
Aby nedošlo k omylu...Rozhodně nejsme fanoušci tohohle fotbalového klubu. Ale když on tam Jenda tak hezky bezelstně stál, aniž by věděl, co má za sebou...:-D
Těch deset dní bylo parádních. Polsko je milá a levná země, která sice neohromí úžasnými krajinnými sceneriemi, přesto má co nabídnout. Už potřetí jsem tam trávila delší čas a myslím, že pokud bude příležitost, určitě se tam budu chtít podívat zase...Co třeba Mazurská jezera? Nebo Krakow, Wroclaw, Kašubsko?

Od Štětína po Gdaňsk - dovolená na Baltu

12. září 2013 v 17:33 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Konečně jsem se dostala k Jendovým fotkám z Polska, a tak tedy - s téměř měsíčním zpožděním - můžu konečně doplnit článek o našem letošním letním putování.
Dlouho jsme se rozmýšleli, kam se letos vypravíme na dovolenou. Prstem po mapě jsme procestovali snad celou Evropu, nápadů bylo spoustu - cestování na vlastní pěst na kole a autem (Benelux), turicticko-poznávací zájezdy s CK Mundo (Skotsko, Norsko, Černá Hora, Bosna) i "buržoustský" zájezd do Řecka s nějakou vyhlášenou cestovkou. K moři se mi chtělo, nabaštit se čerstvých ryb taky, ale rozhodně nebažím po tropických vedrech na jihu (u nás to stačilo ažaž) ani po přeplněných plážích. A tak mě napadl Balt... Moře je to v létě jen o něco studenější než ta jižní, ryby se tam prodávají na každém rohu a dělají je v každé restauraci, navíc je tam na co koukat a Gdaňsk jsme si před dvěma lety opravdu zamilovali. Sbalili jsme nový stan, naložili batožinu do auta a vydali se na desetidenní dovolenou směr polské pobřeží Baltu, tedy oblast Pomořanska (původně jsem zamýšlela začít trasu na Rujáně a dojet do Gdaňsku, ale to už bychom museli být pryč minimálně dva týdny).
Prvním cílem byl Štětín. Od Berlína je vzdálen jen cca 130 km, takže se není co divit, že tu často zaslechnete vedle polštiny i němčinu. V minulosti patřil Polákům, Dánům, Švédům, Prusům, Němcům a zase Polákům (klasický vývoj u velké části Pomořanska). Po nejzajímavějších pamětihodnostech města vede červená turistická trasa nastříkaná na chodníku. Prohlédli jsme si zámek pomořanskch knížat, radnici, nábřeží a prošli jsme si v podstatě celé nejužší centrum města. Moc milé bylo, když se nás hned na první křižovatce ujal nějaký polský strejda, který si všiml, že bezradně sledujeme směrovky a okouníme do průvodců, abychom se vůbec od místa parkování někam dostali. Nejen že nám ukázal směr, ale ještě nám toho stihl spoustu povědět. Zámek i radnice jsou skutečně pěkné, ale honosnou katedrálu jsme zdálky obešli, protože tahle novostavba nám vážně nic neříkala (problém spousty polských kostelů je ten, že po válce bylo nutné je zčásti či skoro celé vystavět znovu a je tedy otázka, jak moc velká pamětihodnost to je....). Město to rozhodně není nevzhledné, ale hlubší dojem ve mně nezanechalo; Jendovi se líbilo o něco víc. Rozhodně už se tam vracet nemusím :-).
-
-
-
-
-
-
-
-

Odpoledne jsme se přemístili do našeho prvního nocoviště, přímořského letoviska Miedzyzdroje. Pán v kempu nezaváhal a ihned odhadnul "jednu studentskou a jednu dospělou", jako že přijel strejc s neteřinkou...:-)) Jen co jsme postavili náš dvoulůžkový budoár na nohy, tedy tyčky, pádili jsme najít pláž, ke které to bylo jen kousek. Ten první dojem z moře je stejně nepopsatelnej. Dostalo mě to už před dvěma lety, když jsme byli poprvé v Gdaňsku na exkurzi; tohle moře je zkrátka docela jinačí než ta jižní. Večer, kdy jsem byla u Baltu zase po dvou letech, se mi chtělo v písku skákat, běhat, zkusit se dostat za racky nahoru, skočit do vln, zasypat se pískem až po hlavu, zůstat tam celou noc. Foukal vítr, všude plno racků, mušlí, vyhřátý písek... Nádhera.
-
-
(autorem mých egoistických fotek je samozřejmě Jenda, u těch ostatních ho samozřejmě nepopřu :-))
-
Ráno druhý den bylo pohádkové. Jenda si šel zaběhat na pláž a já ho šla doprovodit s tím, že na pláži zatím posnídám a budu si číst (podruhé islandskou knihu Andělé všehomíra, má sympatický formát na cestování). Před devátou tam ještě skoro nikdo nebyl, jen pár všudypřítomných zvědavých racků. Bylo to ohromně uklidňující, šumění vln je asi jako plápolající oheň - taky do toho můžete čučet hodiny, přitom je to pořád to samé. Ale přitažlivé. A taky je moře moc inspirující. Bohužel mě z tohohle snového posezení vyrušil polský hejsek, co si přišel přisednout. Nedaleko si rozložil osušku a usoudil, že bych se asi sama s knihou na pláži nudila, měl by mi tedy dělat společnost. Zbyšek. Za celou dobu hovoru si nesundal sluneční brýle. Za to bych je vždycky každému nejradši vysklila...Čeština je podle něj směšná, nejradši má u nás Tatry a Čechy jsou v jeho představách velké asi jako talíř na polívku. Jestli takhle balí holky i u něj doma, pak se nedivím, že musí na dovolenou jezdit jen s kamarády. Poté, co jsem si odmítla přisednout k jeho osušce se slovy, že čekám na přítele, co někde běhá od mola k molu, se skoro ani nerozloučil a vzal roha.
Odpoledne jsme si udělali pěškovýlet do Woliňského národního parku, který kopíruje pláž, nachází se v něm zubří obora a taky pár velkých jezer. Jenže značení tras se v Polsku asi moc neřeší, takže jsme se při cestě k zubrům nějak zamotali a když už jsme vymysleli náhradní plán (najít ve městě nádraží, svézt se co nejblíže k jezerům a pak se zkusit nějak dostat zpátky), našli jsme hlavní vstup do parku. Následovalo první setkání s polskou snahou vydělat na čemkoliv - vstup do obory stál asi 7 zlotých (zlotý= cca 6.5 Kč) a k vidění bylo pár líných zubrů (ti ale pravda stáli za to), jelen, divoký čuník a orel. Prohlídka asi na deset minut. Jak jsme si později potvrdili, Polsko sice není nijak drahá země (jídlo je mimo letoviska cenově srovnatelné jako u nás či levnější, benzín totéž, oblečení levnější...v letoviscích jde všechno dost nahoru), ale na vstupech a jakýchkoliv služnách umí slušně vydělat. Zaplatíte vstup kamkoliv a rozhodně ne za pakatel, parkovat zadarmo vás taky nenechají vůbec nikde, ani na městských periferiích. Inu nějak si pomoct musí....
Bez paravanů to u Baltu zřejmě nejde. Nejprve jsme si říkali, že to je hloupost, ale když jsme pak v Lebě trávili den na pláži a vítr na nás v pravidelném rytmu házel písek (a že ten se umí dostat úplně všude), pochopili jsme smysl těch barevných ohrádek. Ale nám už by v tu dobu byly k ničemu.
(autorem této je Jenda)
-
-
(on se prostě i při lízání zmrzliny musí tvářit jako fotomodel...:))
-
Na tomhle molu to slušně fučelo - poprvé jsem pochopila, že u Baltu opravdu nemůže být takové vedro jako ve Středomoří. A taky že Poláci jsou na tyhle teploty v létě zvyklí a zatímco cizinci chodí ve svetrech, oni v tílkách a kraťasech.
-
(autorem líných zubrů je Jenda)
-
V příštím životě chci být čuník. Ten se totiž má úplně nejlíp! Autorem je Jenda.
-
Večer jsme vyrazili "na koupačku". Do kdovíjak studené vody nevlezu, ale moře bylo překvapivě teplé, takže jsem zas objevila své kachní já. Snad to bylo tím, že voda i vzduch už měly stejnou teplotu, ale bylo to parádní. Zahřát jsem se chtěla u pouštění draka, u moře lítá úplně skoro sám. Nadšeně jsem ho pouštěla výš a výš....a ještě výš, až na konec motouzku. Asi vycítil, že teď je ta správná chvíle vzít roha a utrhl se. Labutí píseň. Pak zaplul do křoví, které od pláže odděloval plot a zákaz vstupu. I kdybych ho ignorovala, mezi hromady výkalů a odpadků se mi nechtělo. Budiž mu písek lehký.
-
Další den jsme se měli přesunout na druhé nocoviště, městečko Darlowo. Po cestě jsme se zastavili v devítitisícovém městečku Kamien Pomorski. Zčásti vypadá jako Varnsdorf, zčásti jako Saint Tropez. Zdá se to nemožné? Tady se to mění po tři sta metrech. Jeli jsme se sem podívat na katedrálu (město bývalo biskupstvím), ale víc nás nadchl přístav, který jsme tu rozhodně nečekali. Město leží v zálivu, takže tu kotvilo plno marín, mají krásné upravené nábřeží, podél něj rybí restaurace a spoustu klidových zón. Na náměstí jsme zapluli do sklepení radnice, kde jsme si dali kafe. Moc pěkný a zatemněný prostor, kde jsme byli úplně sami; báječné dopoledne. V katedrále jsme pak obdivovali krásné varhany a fresky - k těm byl přístup jen v rámci výstavy archeologických nálezů, jinak jako by tam ani nebyly... Hlavně že všude mají ty obří kýčovité barevné nesmysly (obrazy, na kterých Ježíš vypadá jak Aštar Šeran).
-
-
takováhle křišťálová studánka se vytvořila v zálivu...
-
Na tyhle čekatele na přípoj už mi nestačil objektiv, takže jsem otravovala s jejich zvěčněním Jendu. I další tři fotky jsou jeho práce.
-
-
-
-
Právě tuhle věž obklopovaly paneláky jako z Vanďáku.
-
(i tento oltář je Jendův)
-
Druhou zastávkou na cestě do Darlowa byla obec Swierzno. Tady se měl nacházet velký hrázděný statek/palác rodu Flamingů a nedaleko něj hrázděný kostel. Kostel jsme našli, palác nikolivěk, přesto že jsme okolí prošmejdili důkladně. Žádné směrovky, cedulky, nic. Takže fofrem dál.
Najít kemp, který jsme měli předem vybraný v letovisku Darlówko (cca 3 km od města Darlowo), se začínalo podobat mission impossible. Darlówko totiž rozděluje řeka, přes níž vede jediný most a to pouze pro pěší, navíc se tento most schovává pokaždé, když má v jeho místech proplout loď. Tento asi sto metrů dlouhý úseček způsobil, že jsme nejprve dojeli do... pracovně tomu říkejme Darlówko A, tam jsme zjistili, že náš kemp se nachází samozřejmě v Darlówku B, tudíž jsme museli dojet zpět do města, tam se vymotat na správnou stranu řeky, dojet zase na pobřeží a tam teprve vyhledat náš kemp (přičemž atlas kempů zná ulici Konrádova, ovšem navigace ji zná jen jako Conrádovu, což se ukázalo jako dost zásadní problém). Naštěstí jsme večer pochopili, že za své "béčko" můžeme být jedině rádi; na druhé straně mostu a tedy i letoviska byla hlava na hlavě, snad milion různých krámků a hluk, že by se člověk neměl nejmenší šanci vyspat. A to jsem jela k Baltu v domnění, že pláže jsou poloprázdné, hotely prázdné a letoviska maličkatá :-D Já bloud.
V noci dorazila série bouřek, takže jsem vzala do zaječích (tedy ze stanu jsem utekla do auta, ve kterém se bouřek bojím přeci jen míň). S nimi nás také na několik dní opustilo hezké a teplé počasí... A také můj plán, že si zajdu těsně před východem slunce k místnímu majáku udělat nějaké fotky. Smůla, celé ráno i dopoledne propršelo. Jakmile se udělalo alespoň trochu přijatelně, vyrazili jsme se projít k majáku a na molo (kde tedy pořádně studeně fučelo, takže můj slamák mi nejen byl naprosto k ničemu, ale hlavně se ve vteřině odporoučel směrem k moři a nebýt Jendy, mohli by ho nosit leda rackové). Odpoledne - již po cestě do dalšího nocoviště - jsme ještě udělali krátkou prohlídku města Darlowo a jelo se dál.
-
-
-
-
-
(toto a dalších 5 fotek je Jendova práce)
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Další zastávkou na cestě bylo město Slupsk. Nijak výrazný dojem na nás neudělalo, zase to bylo takové ušmudlané s asi tisícem kostelů na kilometr čtverečný, samozřejmě s jedním značně naddimenzovaným. Zajímavý byl mlýn, čarodějnická věž (vězení) a mlýnská brána, u které se zrovna konal bleší trh, takže jsme alespoň zkoukli, co frčí v Polsku :-).
-
Tím bych ukončila první část článku... Pokud jste to dokoukali až sem, máte moje uznání :-) (a váš PC taky, protože jakmile mám článek plný fotek, vždycky to padá a odmítá se načíst...).

Marie, Julien a drobky - premiéra

9. září 2013 v 21:25 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
A je to tu! Od svého vzniku (rok 2008 nebo nejpozději jaro 2009, to už si přesně nepamatuju...) nebyl velkofilm Marie, Julien a drobky nikdy slavnostně promítán. Setkání s Vojtou rozhodlo, že je třeba to napravit a potěšit oko i ucho případného čtenářstva. Nabízím tedy odkaz, kde je možno toto dílo shlédnout:
Jen pár připomínek: hlavní hvězdou je samozřejmě Pytlík. Ve vedlejší roli září Julien - Vojta (na tomto místě by bylo vhodné zdůraznit, že dosud NEBYL za svůj výkon nominován na ŽÁDNOU prestižní filmovou cenu, což by se po uvedení tohoto filmu mohlo a mělo změnit!). Marie to kazí, neb není schopná udržet smích na uzdě a někdy tedy raději kouká do země, aby se smála o něco méně. O autenticitě a dřevitosti filmu také není třeba pochybovat, neboť většina záběrů vznikala tak, že se zkrátka zapnula kamera (tedy foťák) a dělalo se a povídalo, co se tak zrovna vymyslelo a napadlo. Bez korigování, promýšlení a cenzury. Zvláštní pozornosti doporučuji především vysoce profesionální pasáž začínající těsně před 12 minutou...:-) Záběry od cca 17.30 dál jsou sice v poslední třetině filmu, ale právě díky těm vznikla myšlenka natočit film o Pytlíkovi.
Přeji pěkné pokoukání...:-)

Rýmovnice

4. září 2013 v 1:22 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
To mě taky mohlo napadnout, že když se zase uvidím s Vojtou (ačkoliv je to poprvé po víc než třech letech), nebude to klasické všední odpoledne. Po našich společných projektech (špunprnákle http://zazvorek.blog.cz/0810/v-caje-malenko-spadni-susenko a dosud nezveřejněný velkofilm Marie, Julien a drobky, který vznikl při výletu, z něhož jsou fotky zde http://zazvorek.blog.cz/0903/marie-julien-a-drobky-prozatim-jen-foto - pozn. film se snad někdy uveřejnění dočká, neb je vytvářen nátlak... :-)) bylo načase přijít s něčím novým, něčím - jak by řekl kamarád Machi - fresh.
Představuji vám budoucí členku své domácnosti. Tedy záhonku.
Jmenuje se rýmovnice, ačkoliv internet ji zná jen jako TOHO rýmovníka. Tak ji možná na rýmovnici nevědomky překřtil Vojta.
Na první pohled obyčejná rostlina. Ale nenechte se zmást, my jsme dnes objevili její neuvěřitelné schopnosti!
Je to totiž květina, se kterou můžete trávit dlouhé osamělé chvíle a povídat si s ní. Je to krásná zástěrka pro ty, kdož trpí samomluvou. Ale nejen pro ně, neboť je schopna vám odpovídat! Je to totiž rostlina, která rýmuje a její jméno tedy není odvozeno od slova rýma, jak by vám řekl internet, prodejci a konzumenti i literatura a jak byste se snad domnívali, anóbrž od slova rým. Je to poetická květina, která reaguje na vaše rýmy. Příklad konverzace: "Med." "Jed." "Teď." "Hned." "Svět." A takto spolu můžete trávit dlouhé hodiny. Pokud vás již omrzí, je možné ji oškubat a uvařit z ní písmenkovou polévku plnou neotřelých rýmů. Zatím jsme ovšem nevykoumali, zda není nejprve nutné do ní několik veršů namluvit, aby pak měla z čeho své úderné a třeskutě vtipné odpovědi sypat.
První generaci zřejmě vypěstuje Vojtova maminka. O druhou se pokusí Vojta a třetí - podle plánu z oddenku této - zkusím rozmnožovat já. Jelikož prý zažívá explozivní a expanzivní rozrod až na jaře, na básnický debut této rostliny si budete muset ještě počkat. Věříme - a jistě mluvím i za zakladatele rýmovnické generace - že se jí bude dařit a přejeme šťastný a bujný rozkvět!
(Ukázka využití rýmovnice v praxi. Pozice lotosu je žádoucí a usnadňuje komunikaci s květinou.)