Říjen 2013

Výletovací týden

28. října 2013 v 21:04 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Poslední dny jsme s Jendou strávili na cestách.
Od úterý do čtvrtka jsme měli možnost v rámci školní exkurze prolétnout Budapešť. Už tak bylo na město málo času, ale navíc jsme měli smůlu, že 23.10. slaví Maďaři státní svátek - začátek potlačeného "povstání" v r. 1956, a tak bylo kvůli různým projevům a demonstracím zavřené Szépmüvészeti Múzeum, veliká galerie, do které jsem se já osobně moc těšila... Museli jsme ji tedy stihnout prolétnout během půlhodinky už první den po příjezdu, než nám ji zavřeli. Snad by bylo lepší, kdybych se tam nepodívala vůbec, protože vidět to všechno (a vlastně zdaleka ne všechno) jako z rychlíku jednoho akorát rozmrzí. Ubytovaní jsme byli přímo v centru města v naprosto úchvatných pavlačových domech (http://www.happyhostel.hu/index.html). Všechny ty dveře, okna, chodby...pavlače aaaaž do nebe...uzavřené dvorky... A uvnitř klid, jako bychom vůbec nebyli v centru téměř dvoumilionového města. Tak přesně takové bydlení bych si nechala líbit. Hned.
Druhý den jsme navštívili národní muzeum a národní galerii. A potom nás čekalo volno, kdy jsme na několik hodin doslova zapluli do lázní Széchenyi. Spousta bazénů s různě teplou vodou, venkovní i vnitřní, sauny, páry, divoká řeka, bublinky... Tohle lenošení má své kouzlo. A když se kolem osmé večerní lázně začaly vylidňovat, užívat si prázdný teplý bazén bylo jako za odměnu...
Třetí den jsme pak už jen přejeli do Ostřihomi (kterou jsme navštívili už při záříjové exkurzi na Slovensko), proběhli muzeum křesťanského umění (kde sice měli spoustu parádních věcí, ale expozice jim trochu zamrzla před pár desítkami let) a frčeli domů. Rozhodně bych se do Budapešti chtěla ještě někdy podívat alespoň na prodloužený víkend. Protože na to město zkrátka nemám názor...líbilo se mi? Vlastně vůbec nevím.
Fotit jsem - i přes nádherné fotogenické skoroletní počasí - byla jaksi líná, a tak tedy jen ilustračně:
-
Tahle "Cesta do pravěku" vznikla při dlouhé cestě autobusem. Zelený Jindra veze v loďce urny svých kamarádů. Sluní se, nahřívá...a tu náhle připluje k ostrovu, kde se válí mrtví ptáci, jsou potopené lodě, létá dravý pterodaktyl a hrůzně řve obluda Sebulba se stejně obludným jorkšírem.
-
V noci z pátka na sobotu jsme vyrazili na krátký výlet do Mnichova. Měli jsme možnost přidat se k zájezdu na mineralogickou burzu, přičemž bylo jen na nás, jak celou sobotu strávíme (protože po nás se rozhodně nechtělo, abychom šli na výstavu taky). Naplánovali jsme si návštěvu slavných mnichovských galerií Alte Pinakothek a Pinakothek der Moderne (v jejich sousedství je ještě Neue Pinakothek, ale jak jsem před pár lety zjistila, jsou tam především krajináři a to už podruhé rozhodně vidět nemusím...). Přivítalo nás krásné slunečné ráno a já doufala, že mě slunko trochu probere po probdělé noci (ne, neumím usnout v autobuse ani v případě, že jsem opravdu moc unavená). Nu... Alte Pinakothek je sice úžasná veliká galerie plná skvělých děl (a mají tam Ráj peciválů od Brueghela!!!), byla to adekvátní záplata za Szépmüvészeti Múzeum, ale vyčerpáním jsem začala usínat za chůze. A když jsem se přistihla, že při poslechu audioprůvodce, pěkně usazená na měkkých sedačkách, opravdu klimbám (což zaujalo postaršího kustoda), musela jsem pryč. Venku jsme se pěkně uvelebili na lavičce a já si dala občerstvující půlhodinku spánku, kdy mě navíc dobíjelo sluníčko. Původně jsme chtěli vidět ještě sbírky Pinakothek der Moderne, ale čas běžel a vzhledem ke krásnému počasí jsme se rozhodli raději si projít centrum města. Naštěstí už jsem v té galerii před pár lety byla, takže jsem si na pány Kleeho, Miróa či Moholy-Nagye mohla alespoň zavzpomínat.
Buď to bylo mimořádně krásným počasím, nebo se ve městě dělo něco, co nás naprosto minulo, ale překvapilo nás ohromné množství lidí všude v ulicích. Tolik lidí vídáme snad jen v Drážďanech na vánočních trzích... Ach jo. Moc jsme si to tedy neužili, dav nás vždycky semlel a nesl dál, nebyl čas si něco pořádně vyfotit a koho by to napadlo, že na konci října bude problém najít jedinou! volnou sedačku venku na zahrádce. A tak ani pivo, ani kafe nebyly. Zato mají báječné trhy se všemi možnými dobrotami, na jaké si člověk jen vzpomene. A taky skvělý obchod s fajfkami...(kam to ten můj muž bude všechno dávat, to netuším :-)). V noci jsme se pak - opět beze spánku - vraceli domů a tělo už přestávalo poslouchat...
Jsem hrozná nešika, takže mi všechny budovy padají...proto opět jen minimum fotek (i těch padajících):
-
-
-
-
-
-
-
Sváteční den byl jako dělaný na nějaký menší výlet, opět hlavně díky překrásnému skoroletnímu počasí. Dostala jsem pozvání na prvorepublikový jarmark v Úštěku, tak jsme si s Jendou ještě před tím naplánovali procházku na nedaleký vrch Ostrý s kalvárií (také se mu říká Kostelíčky), odtamtud na hrad Helfenburg a pak zpět do Úštěka. Cesta to byla krátká, jen cca 6 km, ale terén nahoru, dolů, nahoru nahoru nahoru, takže se dostavila příjemná a žádaná únava. A nakonec jsme stihli i ten jarmark.
letadla se asi někdy otáčí smykem...:-)
-
-
-
-
-
-
(tohle vzniklo úplnou náhodou, taková fotopast...proto má Jenda useknuté nohy, ale stejnak mám tu fotku ráda :-))
-
-
-
Na Helfenburgu byl zrovna nějaký skautský oddíl a měli se tam báječně - vařili si v obrovském kotli moc voňavý guláš, pěkně si tam topili a když jsme sešli z věže, zrovna hráli soutěž o to, komu dolétne vlaštovka nejdál.

Obrazy (když je každý den jiný podzim)

21. října 2013 v 19:37 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
listí rozfoukané všude po zahradě
Mokré tlející listí voní.
Celodenní mlha smrdí.
Slunko vyhřívá zpocená záda.
Oranžové lampionky svítí v hlíně těsně u země.
Pavouci ve všech temných rozích. Schovávají se, než přijde zima.
jen docela lehoučký polibek na nos, skoro jako dotyk mušího křídélka
mokvající hrušky korunky
Provazce deště zmáčely ponožky. Deštníku upadlo pár vratkých noh pod palbou kapek.
kouzelná krabička plná dobrot
kouzelná termoska s životabudičem
Poslední můra obletěla zkaženou coca colu za oknem a zmizela ve tmě.
Vrcholy kopců jsou v mlze jako lodě převrácené na bílém moři.
zrzavé lesy ozářené sluncem
Zkroucené vlasy se zachytávají na čemkoliv.
kapesníky s pohádkovými motivy pro princeznu Žvanilínu
druhý polibek na nos
A o tom je celý ten krásný podzim.
(moooc stará fotka, ale jiného strašáka zatím nemám)

Mlhou a spadaným listím k zaniklým obcím pod Bukovou horou

16. října 2013 v 22:13 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Další výletovací úterý, tenktokrát už docela podzimní. Na cestě tam pršelo, cestou padla mlha a schovala stromy, dráty i vysílač na Bukové hoře, spadané listí barvilo stezky do žluta a oranžova. A taky jsem tentokrát nejela sama - průvodce na (dnes již ne všude značené) turistické cestě po zaniklých obcích mi dělal Zubajz, který byl jedním z těch, kdo tuhle trasu před pár lety "spáchali" a vyznačili. A jelikož mám moc špatnou paměť a mohla bych podat jen dosti stručné informace, bude asi lepší, aby si případní zájemci a zvědavci pročetli stránky ( http://zanikleobce.webnode.cz/ ), které toho poví rozhodně víc než já. Já se omezím jen na konstatování, že trasa měř cca 11 km, vede kopcovitým terénem a je tedy třeba počítat s trochu náročnějším stoupáním i klesáním (kdybych tak měla alespoň nějakou fyzičku!), na začátku ve směru od Zubrnic je hůř (resp. skoro vůbec) značená a nepotkáte na ní ani živáčka. Nálety většinu objektů (pokud se tedy tomu dá vůbec ještě říkat objekty) schovávají, takže jsem toho z nich moc nevyfotila - odkazuji tedy znovu na internetové stránky výše. Tak snad jen pár podzimních fotek...
-
To takhle jdete lese a najednou potkáte stromy s nosy a prsama...
-
-
-
-
-
Najdi si svůj vysílač...
-
-
-
-
zátiší s termoskou
-
-
-
-

Koncertní triáda

14. října 2013 v 17:25 | zazvorek |  Z hudebních vod
Dlouho se tu neobjevilo nic z hudebních vod, tedy pokud nepočítám texty Karla Plíhala. Kdy může nastat lepší příležitost něco k tomuhle tématu spatlat, než když během jednoho týdne navštívíte tři - hudebně i zážitkově naprosto odlišné - koncerty?
V pátek 4. 10. se jelo do pražského MeetFactory na islandskou kapelu Múm. Kdo mě trochu lépe zná, ví, že je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Jejich písničky si hodně komorně (intimně?) prožívám a užívám a provází mě všemožnými náladami (míněno tím i ty rozjuchané a infantilní). Nejsilnější to bylo vždycky asi u písně The Ghost you draw on my back, však jsem si k ní taky kdysi dala jistý závazek (dodnes nenaplněný)... Tenhle rozvláčný úvod sem sice možná nepatří, ale snad dokáže vysvětlit, proč jsem z jejich koncertu měla obavy. Jak jim to půjde naživo? Jaké to je, prožívat jejich písně s desítkami dalších lidí?
Prostor smíchovské MeetFactory na mě žádný dojem neudělal, a to mám tyhle "kdysiindustriální" prostory ráda. Hlavně by to chtělo trochu pořešit ten bar přímo v koncertním prostoru - u jiných kapel to možná tolik neruší, ale zrovna Múm dělají muziku, která pracuje i s tiššími pasážemi a když během nich slyšíte krafání od piva, dokáže to rozbít nejednu pěknou chvíli.
Předskakoval jim islandský kolega Sin Fang (Bous), který to celé pojal jako elektro večírek typu "nenadchne, neurazí" a nějak mi tedy nevadilo si ho odposlouchat stranou vsedě na zemi. V lecčems to i tak byly poučné chvilky. Múm, to ovšem už bylo něco jiného...Začali zlehka, projeli všechna alba (a myslím, že si to rozvrhli moc pěkně), jen jsem doteď nebyla schopná dešifrovat jednu z prvních skladeb... Třeba mi někdo pomůže? Pokud se u nich dá mluvit o hitovkách, pak až na výjimky hráli jen ty. Bylo to moc pěkné, komorní, nepřepálené. Však také nehráli pro nějak extra početný dav... Holkám zpěvačkám to náramně šlo - jedna hopsající, živá, hravá; druhá éterická a ďábelská zárověň, šeptající, lámající si vaz a mlátící sebou o zem. Zvuk byl taky perfektní. Kromě těch duchů zahráli všechny mé oblíbené věci, tak kdo by pak mohl odcházet nespokojený? A přesto... nějaké malé ALE tam je. Nedokážu ho přesně odůvodnit a ani pořádně popsat. Snad že je přeci jen prožívám raději soukromě? Snad že jsem krom hudby vnímala taky plno jiných věcí, že jsem nedokázala myšlenky připoutat jen ke kapele a nechala je toulat, kam si zrovna umanuly? Třeba nebyla chyba v jejich profesionálním výkonu, ale v mé neschopnosti se naplno soustředit. Nevím. Přesto jsem si jejich vystoupením splnila zase jeden koncertní sen a rozhodně si to budu pamatovat.

Video je sice z koncertu v Hong Kongu a na "našem" koncertu se mi to zdálo povedenější, ale aspoň pro představu...
A ještě fotky pro zvědavé:

V úterý 8.10. jsme vyrazili na koncert postrockerů 65daysofstatic do pražského Roxy. 65DOS jsem už jednou naživo slyšela, a to jako předskokany The Cure v roce 2008. Tehdy jsem je upřímně příliš nevnímala, těšila jsem se jen na milované "Kjůry", ale přesto jsem si pak jejich alba "v klidu domova" naposlouchávala. Tentokrát měli být hlavními hvězdami oni a jako předkapelu měli taktéž postrockové Sleepmakeswaves. Ti moc příjemně překvapili - valili do nás skvělou muziku tak, že ačkoliv jsme původně plánovali odsedět je v povzdálí na schodech, nedalo nám to a přesunuli jsme se před pódium. Obavy, aby předkapela nebyla lepší než hlavní hvězdy, byla naštěstí nakonec lichá. 65DOS nastoupili dost pompézně a nadchli, rozjeli to bezvadně. Prostředek mě ale upřímně chvílemi nudil, jednotlivé skladby jsem nepoznávala a přišlo mi to celkově nevýrazné. Ale závěrem si zas napravili reputaci, konec měl šťávu! Škoda jen těch světelných a kouřových cukrblat, epileptické světlo ani laser nejsou zrovna to, co k muzice potřebuju, v tu chvíli radši zavírám oči a doufám, že s těma vopičárnama brzy přestanou. A ještě jedna výtka, která se tedy netýká koncertu - Roxy asi vážně není klub pro mě. Securiťáci u vchodu, kteří sice zabaví lahev vody, ale nože je nechávají chladnými... A vůbec to celý bylo takový...pražský.

Video přímo z našeho koncertu, hitovka Radio protector...
A opět nějaké fotky:

Poslední akcí byl sobotní koncert kapely WWW v ústecké Mumii. Až hodinku před začátkem jsem se rozhodla, že nakonec půjdu - doprovod jsem neměla, samotné se mi nechtělo a "wéčka" jsem naživo už několikrát viděla. Ale jelikož mají nové album Atomová včela, ze kterého jsem do koncertu neslyšela jedinou skladbu, navíc do nálady posledních dní se tahle temná party hodila skvěle (je pravda, že pokud nemáte zrovna náladu usmívat se od ucha k uchu, pobídne vás to spíš jít do koupelny a tam si to hodit. Tahle kapela prostě není pro slunná odpoledne u zmrzky, zato sobotnímu nočnímu slejváku sedla jako prdel na hrnec...).
Hustili do nás svoje úsečné výkřiky i chladnou, skoro industriální muziku, až to bolelo. Studený a nezúčastněný zpěvaččin hlas v kontrastu k Sifonovu emotivnímu projevu, strohé a nevysvětlující texty, k tomu opět nějaká ta videjka, jak jsme u nich zvyklí. Nové skladby se mi tedy zdály mnohem tanečnější než ty na starších albech (chvílemi to byla skoro až d´n´b party), ale fungovaly na mě. Nevím, jak zní na albu v "normálním" provedení, ale živě mě bavily. Podle recenzí (které jsem si ještě před koncertem prolétla) nové album není zrovna dvakrát pecka, takže jsem se tak jen přesvědčila, jaký je nesmysl číst si recenze na něco, co jsem ještě neslyšela/neviděla/nečetla - pak má člověk akorát pramalou chuť vyzkoušet si to sám a už je dopředu ovlivněn něčím názorem. Trhněte si nohou ...:-)
Fotky nejsou (je to Mumie!), tak jen video z nějakého jiného živáku...


Někdy se prostě nedaří.

10. října 2013 v 22:16 | zazvorek
Někdy to na jednoho padne jaksi všechno najednou a má dojem, že na co sáhne, to pokazí. A všechno je najednou chmurné a černé. Prostě se nic nedaří. A pak přijde taková ta hloupá potřeba si postěžovat a vlastně se asi tak trochu politovat. Ale fuj.
Znáte ten pocit, kdy si připadáte naprosto neužiteční a nepotřební? Kdy si uvědomíte, že nejste vůbec nic? Několik let třeba studujete, abyste pak zjistili, že vás nikde nechtějí a nepotřebují, že vlastně vůbec nic nevíte, neumíte a všichni vám dávají najevo, jací jste nedoukové. A najednou víte, že všechno, co jste doteď dělali, bylo opravdu zbytečné a k ničemu. Nebo alespoň máte ten kousavý pocit. Navíc ten, kdo vám může pomáhat a podpořit vás, je najednou taky pryč, protože se i v jedné domácnosti kvůli nedostatku času jen míjíte za unavených večerů. A jinak to asi hned tak nepůjde. Dokonce nejsem schopná ani postarat se o květiny; všechny mi vadnou, lístky jim padají stejně jako stromům na podzim a nějak se u mě nemají dobře.
Chcete prostě jen tak usnout na rameni, nechat se hladit ve vlasech, nemluvit, protože vám není do řeči. Nikomu nic nevysvětlovat. Nechat si zahřát studené ruce a slyšet, že to zase bude dobré. Že všechno má smysl, že ten pocit zmaru je jen chvilkový. Že budete moci být jednou užiteční. A taky ujištění, že v mlze se neztratíte, protože máte dobrého průvodce.
-

Jak jsem konečně objevila Plíhala

8. října 2013 v 9:32 | zazvorek |  Texty
Díky jednomu upozornění a jednomu příjemnému večeru při LP desce jsem až ve svých 22 letech objevila pana Karla Plíhala. A protože jeho texty mne naprosto uchvátily, udělala jsem takový vlastní výběr... Je toho moc, vím. A tedy se omlouvám. Ale až si jednou vzpomenu, ráda si to tu zase přečtu; jako by člověk otevřel samostatnou básnickou sbírku.

BÁZLIVÁ
Zajíklá, bázlivá, věčně se jen usmívá,
omlouvá se židli, má-li usednout,
každým slůvkem ji poplašíš a ve všem tuší myš,
svět má za temný kout. Podzimek za městem leká ji svým šelestem,
v kavárně se bojí malý čaj si dát,
nikdo mi za ni neručí, umře mi v náručí,
až jí řeknu: mám tě rád ...
---
TICHO
Každý má svůj příděl ticha
co dostane s sebou na svět
Někdo ticho nerozdýchá
rozmařile ze slov a vět
Vystaví si zámky vzdušné
nebo hrady plné střílen
chce být sdílný, chce být sdílen
přijde Bůh a řekne: Už ne
Nehoň Bycha, přestaň skučet
co by, kdyby … Všeho zanech
v Chrámu ticha vyber účet
vykecáš se na Olšanech
---
RÁDA SE MILUJE
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Než vítr dostrká k útesu tu její legrační bárku
a Pámbu si ve svým notesu udělá jen další čárku.
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Psáno je v nebeské režii, a to hned na první stránce,
že naše duše nás přežijí v jinačí tělesný schránce.
Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá,
vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá.
Úplně na konci paseky, tam, kde se ozvěna tříští,
sedí šnek ve snacku pro šneky - snad její podoba příští.
---
PADALY HVĚZDY
Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
mé milé přímo do klína,
jak byla žhavá, tak sukně jí chytla,
a od sukně celá roklina.
Má milá křičí: pomoz mi přece,
nestůj tu jako z kamene,
tak jsem ji rychle odtáhl k řece
z dosahu toho plamene.
Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
mé milé přímo do klína,
jak byla žhavá, tak sukně jí chytla,
a od sukně celá roklina.
Jenže ta hvězda tu moji milou
rozpálila jak kamínka,
zuby i nehty mi pustila žilou
a já drtil její ramínka.
Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
mé milé přímo do klína,
jak byla žhavá, tak sukně jí chytla,
a od sukně celá roklina.
Pod hlavou nebe a nad hlavou země,
v obrovským požáru škvařím se,
jsem totiž v ní, jako ona je ve mně,
jako dvě kapky steklé na římse.
Padaly hvězdy a jedna z nich slítla
mé milé přímo do klína,
jak byla žhavá, tak sukně jí chytla,
a od sukně celá roklina.
Teď už jen v očích jak tečka za snem
skomírá malý plamínek,
běžíme k hvězdě a oba žasnem:
Je to jen chladnoucí kamínek.
---
DĚVČE MI USNULO
Děvče mi usnulo už v polovině sloky,
hrál jsem jí od Kainara jedno krásný blues,
hodiny zlenivěly a ztišily své kroky,
pod okny zazíval poslední autobus.
Schoulená do klubíčka spokojeně funí,
nejlepší publikum, co vůbec kdy jsem měl,
ač duchem daleko, dnes poprvé jsem u ní,
a co bych napoprvé ještě více chtěl?
Otoman zanaříkal: to je dneska mládež,
jen samá slovíčka a nikde žádnej čin,
jenže ji probudit, to by byla svatokrádež,
zbejvá mi kytara a nedopitej gin.
A tak tu tiše zpívám oprýskaným stěnám
o jedný holce, co ji Kainar kdysi znal,
ač trochu pod parou, ač vůbec nerozumím ženám,
jestli mi dovolíte, budu zpívat dál.
---
VÍLA
Znal jsem jednu vílu, která tančívala na louce
u silnice, která vede z Brna do Olomouce,
zlehounka se dotýkala vousů strejdy ječmene,
a já čekal, až jí hebké šaty sklouznou z ramene.
Šaty sklouzly a já koukal, ležel v trávě, tajil dech,
milióny galaxií běhaly mi po zádech,
jelikož však měl jsem rýmu, kýchl jsem a stalo se,
že se lekla a skončila ten svůj tanec na nose.
Přišla ke mně jen tak, nahá, a beze všech rozpaků
jemným hlasem zazvonila: Co šmíruješ, prasáku,
vod tý doby moje duše ztvrdla jako z ocele,
netoulám se po loukách a radši koukám na televizi.
---
DNES SE MI O TOBĚ ZDÁLO
Dnes se mi o tobě zdálo,
tak jsem se do děje vložil.
Jenže šest hodin je málo,
abych to co bych chtěl, prožil.
Dnes se mi o tobě zdálo,
dalas' mi vše co se dává.
Vzal jsem si a tak se stalo,
že se mi šíleně vstává.
K ránu sen bledne, trhá se, loupá na kusy.
Proč jen jsi ve dne přehnaně skoupá na pusy.
Čas letí a sny se zdají
vyrůstáš z naivních rolí
Ti co sny nemaj' se mají
protože zklamání bolí.
Ach jo…
---
TŘI ANDĚLÉ
V zahradě pod vrbou smuteční seděli tiše jak pěna
tři andělé - dva byli skuteční, ten třetí byla moje žena,
přisednout neměl jsem odvahu, mlčeli patrně o mně,
duši mám čistou jak podlahu po plese v Národním domě,
přisednout neměl jsem odvahu, mlčeli patrně o mně,
duši mám čistou jak podlahu po plese v Národním domě.
Určitě skončili u cifer, sčítajíc všechny mé hříchy,
až si to přebere Lucifer, nejspíš se potrhá smíchy,
obloha zčernala sazemi z komínů vesmírných lodí,
dokud jsou andělé na Zemi, nic zlého se nepřihodí,
obloha zčernala sazemi z komínů vesmírných lodí,
dokud jsou andělé na Zemi, nic zlého se nepřihodí…
---
ČERNÁ DÍRA
Mívali jsme dědečka, starého už pána,
stalo se to v červenci jednou časně zrána,
šel do sklepa pro vidle, aby seno sklízel,
už se ale nevrátil, prostě někam zmizel.
Máme doma ve sklepě malou černou díru,
na co přijde, sežere, v ničem nezná míru,
nechoď, babi, pro uhlí, sežere i tebe,
už tě nikdy nenajdou příslušníci VB.
Přišli vědci zdaleka, přišli vědci zblízka,
babička je nervózní a nás, děti, tříská,
sama musí poklízet, běhat kolem plotny,
a děda je ve sklepě nekonečně hmotný.
Hele, babi, nezoufej, moje žena vaří
a jídlo se jí většinou nikdy nepodaří,
půjdu díru nakrmit zbytky od oběda,
díra všechno vyvrhne, i našeho děda.
Tak jsem díru nakrmil zbytky od oběda,
díra všechno vyvrhla, i našeho děda,
potom jsem ji rozkrájel motorovou pilou,
opět člověk zvítězil nad neznámou silou.
Dědeček se raduje, že je zase v penzi,
teď je naše písnička zralá pro recenzi.

Spáčům

6. října 2013 v 12:12 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Pěkně spí a vůbec neví
že vedle z hrnku se kouří
že za okny zase bouří
Ze sna se chechtá a breptá
a Bulgakov přitom stíná hlavy
napíchujíc je na plot u zahrady
V noci skáče do vody a hloubky
nerozhodný nos plný bublinek
co na to Rudolf Jelínek?
"Kočky se nemačkaj. Psů se neboj. A přes bludný kořen choď vždycky s rozvahou a sleduj při tom vlastní stopy."

Od aleje po Smrtku

2. října 2013 v 20:27 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jednou za 14 dní mám ve škole volné úterý. Dokud je takhle krásně (a studijní povinnosti se kupí jen lehce), muselo se to využít k nějakému tomu výletování. A protože podzim je pro mě vždycky moc zvláštní období, potřebovala jsem někam vyrazit sama a užít si to po svém. Ostatně v neděli jsem takhle odmítla krásnou příležitost vyrazit s partou (určitě příjemných) lidí na (určitě moc pěkný) celodenní výlet - najednou mě zas popadla doba toho osamotěputování.
Od přečtení Hastrmana od Miloše Urbana mě to táhlo do oblasti holanských rybníků. Tedy na Zahrádecko, nebo také Českolipsko (i když, jak jsem se dozvěděla, za Českolipsko se považuje i Hrádek nad Nisou, což už je dost daleko...).

Vlakem do Zahrádek u České Lípy. Osadou Karba v údolí se skalními útvary dojít k dlouhé aleji s prastarými stromy. Tou kolem bývalé bažantnice do Holan. Podél soustavy rybníků a vodních děl až na úpatí Vlhoště a Ronova. Tam určitě musel žít Hastrman! Anebo tam ještě někde dnes žije a já ho svým všetečným bloumáním rušila. Dojít na skalní vyhlídku Smrtku, ze které se po zimě házela do hlubin rybníka figurína symbolické Smrti. Lesem do Stvolínek. A pak stopem (má premiéra) domů. Co kilometr, to jiná krajina, jiné prostředí. Bylo to překrásné, klidné a odpočinkové. Intenzivní. Tak třeba za dva týdny zase...
-

-
-

-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
(to není slimák, ale zřejmě názor, co si zvířátka o takové lásce myslí....)
-