Listopad 2013

Hudební návraty do puntíku stejné

28. listopadu 2013 v 22:59 | zazvorek |  Z hudebních vod
Překvapuje mě, jak se teď prapodivným způsobem (leč systematicky) vracím k hudbě, kterou jsem poslouchala před pěti či teba i sedmi lety. Zažíváte v cyklech taky takové návraty?
Z jednoho šuplíku své hudební skříně (to jest komody narvané cédéčky, MC kazetami a LP deskami) jsem vyhrabala Sestry Steinovy. A hele, vždyť bych o nich mohla napsat článek! Něco mi říkalo, že už se tady ale asi někdy objevily. Jistě, už v roce 2008: http://zazvorek.blog.cz/0804/trocha-folku-pro-divnou-holku. Ještě vtipnější mi přišel fakt, že tehdy jsem zveřejnila texty stejných písniček, které mi něco říkají i dneska; líbí se mi pořád totéž. Zaryly se do paměti, ale hlavně jsou opravdu skvělé. Však taky právě na textech jejich tvorba stojí, je to vlastně zhudebněná poezie. Už dřív zveřejněné texty bych snad ale přece jen ještě o nějaké doplnila:
Vidění
Kde ses tu vzal můj milej
snad tě sem přivez´ anděl
v růžovym plastovym kabrioletu
Možná že jsi jen touha
po něčem hodně horkym
po čaji po kafi nebo po létu

Možná že jsi jen souboj
s horečnatym snem
Možná že jsi jen vzpoura
proti čtyřem zdem
Možná že jsi jen útěk
před nejhoršim dnem
Možná že jenom bláznim
Kdo tě však přived´ sem

Možná že přišel soumrak
proto tě oči bolej
tváříš se že jsi měl hrůzný vidění
Možná že brečim ráda
možná mě v duchu těší
jak moc mám strachu jak málo tušení
-
Vinná nevinná
Ty rozdáváš sílu a já jenom kradu
Po nocích vařím nápoj z masa jedovatejch hadů¨
Ty chápeš mou bolest a já nevnímám tvojí
Tak řekni mi řekni mi řekni mi řekni mi
Proč ti to za to pořád ještě stojí

A pnu se po tobě jak réva
vinná - nevinná
Možná jsem tvoje slabá stránka
jedna jediná
A nikdy nebudu dost skvělá
pro tebe
Takže mě stejně necháš dole
Až půjdeš do nebe

Držíš mě pevně když ďábel se mnou mlátí
A stejně to budeš ty kdo v týhle hře tratí
Házíš mi kruh když se ve svý hlavě topím
Hned jak se oklepu hned jak se oklepu
Probodnu tě kopím
-
Můj tanec
Nesnášim párový tance
nesnášim pracky co chtěly by mě držet
nesnášim předepsaný kroky
můj tanec je ladnej jak elektrický šoky

Můj tanec je klidnej jak neřízená střela
a vroucí jak dlaždice v metru u anděla
můj tanec je něžnej jak čtyři rány z děla
Jsem učitelka tance
když dojdeš k zadní brance
tak vytančim ti duši z těla
vytančim ti duši z těla

Můj tanec je vichr na tvý střeše
je milej jak zlatovláska co se břitvou češe
jak podnájem v kožichu nabídnutej bleše
a krásnej jak prsten po maceše
-
Holky (teda spíš asi dámy) spolu už sice nehrajou, jejich věci se ale podle mě dají poslouchat pořád. A já mám obrovské nutkání se o ně znovu podělit. Na youtube toho sice moc není, tak jen nástin a snad i inspirace pro vlastní pátrání...
-

-
Jak jsem psala, společně už "Steinovky" sice nehrajou, ale Karolína Kamberská pokračuje sólově. A protože mám zřejmě víc štěstí než rozumu, 12.12. si ji můžu poslechnout v Café Max přímo u nás v Ústí. Takže... Uvidíme se tam? :-)
Na rozloučenou jedna z těch sólových věcí:

"Musí lejt a né jen kapat"

26. listopadu 2013 v 0:47 | zazvorek
Někdy má člověk potřebu vyhrocených emocí, silných zážitků. Kontrasty, nahoru dolů a to všechno s vervou, až na doraz. Chce slyšet lámat skály, pukat zem, dunět bubny, až z toho brní tělo, křičet do vyřvání hlasivek, utíkat, co mu síly stačí, hlasitě se smát, brečet do vyčerpání, protančit celou noc, stát za bouřky na kopci a vysmívat se bleskům, v silném větru otevřít okna dokořán a čekat, co se stane, zarytě a upřímně nenávidět, zažít něčí silnou nenávist, naplno a bezhlavě milovat, zažít to být někým moc milován... Snad je to jakási forma psychopatismu, snad jen touha prožít si všechno v plnosti. Upřímně. Ne jen povrchně, ne jen naoko, neschovávat se. Se vším všudy, ať už bude výsledek jakýkoliv. V tu chvíli a v takovém rozpoložení je totiž úplně jedno, jestli vás sejme blesk. Nebo jestli se kvůli prudkému větru ani nemůžete nadechnout.
Ne vždycky se ale člověk může rozběhnout po louce a nechat se zmáčet deštěm tak, aby měl pocit, že jsou živly pořád nad ním. Ne vždycky je zcela normální řvát tak, že to jednomu urve ušní bubínky. A zásadně nikdy na povel nepohnete zemskými deskami. Právě a pouze ony se k tomu totiž musí rozhodnout.

Tak už sis přišel pro mě
slyším vrátka "vrzy-vrz"
nežila jsem v citech skromně
chceš-li, tak se proto mrz
a i kdybych měla zkapat
radši trysk mám nežli klus
musí lejt a né jen kapat
nevydrží se mnou slabej kus
(Radůza - Du, du, du)

Tyhle dámy si přetlak (zřejmě) řeší harmonikou. Tedy v případě Radůzy nejen tou, samozřejmě. A jde jim to sakra dobře.
-

O kořenech aneb Trnovany, můj domov

22. listopadu 2013 v 19:36 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Když někde žijete dlouhou dobu, časem přestanete vnímat okolí v jeho detailech (a vlastně i celku) a prostředí, ve kterém se pohybujete, se vám natolik vpálí do hlavy, až zevšední. Pak se odstěhujete a zvykáte si na prostředí nové. A když se zase po nějaké době vrátíte "na místo činu", může vás leccos překvapit...
Do Teplic jezdím pořád často. Tedy hlavně do Trnovan, což je periferní část Teplic a po 18 let to také bylo místo mého bydliště. Dnes se to ale nějak semlelo, že jsem se rozhodla ze své obvyklé trasy od proboštovského nádraží odbočit do vedlejší ulice. Do ulice, kterou jsme jako malí měli prošmejděnou dokonale; nedaleko jsme chodili do školky a v "pozdních základkových letech" jsme po Teplicích a jejich okolí prochodili nejedny boty, takže jsme všechna schovaná zákoutí znali perfektně. Když jsem se ale na tohle místo dostala po tak dlouhé době, připadala jsem si jak v Jiříkově vidění. Tady je asi bývalá hornická kolonie? Tenhle dům měl vážně tolik pater? A co tyhle německé nápisy? Téda, tohle jsou ale krásné dvorky! Tenhle blok domů tu přece nemohl být, vždyť jsou tak krásné, to bych si všimla... Možná tomu přidávalo počasí, které se rozhodlo, že mi splní přání a udělá se přesně takové, jak ho mám nejradši - opatrné sluníčko, zima, šedavá mračna na obzoru, vítr a holé stromy. Pokud někdo znáte tu hezčí, bezpanelákovou část starých Trnovan, dáte mi jistě za pravdu, že ke všem těm bývalým fabrikám a dělnickým domkům není lepších kulis. Nikdy dřív mě nenapadlo, že by tahle původně zemědělská, zhruba od poloviny 19. století dělnická periferie mohla mít takové kouzlo. Vzpomínám na ni jen jako na špinavé, panelové a temné sídliště plné pochybných individuí. Ano, takové Trnovany opravdu jsou. 70. a 80. léta se na nich značně podepsala a rozsáhlá demolice zvládla pohřbít desítky krásných domů a celých ulic včetně secesního kostela. Něco málo ale z "původní" (bůhví, co tady vlastně bylo původně) zástavby zůstalo. A já to začala registrovat až dnes.
Prozatím nemám vlastní fotky, ostatně asi by ani za moc nestály, všechny domy by mi padaly. Třeba někdy. Dovolím si tedy prezentovat alespoň nějaké ty nostalgické obrázky z doby, kdy byly Trnovany ještě celkem fešnou obcí.
Vše jest přejato z webu http://kryl.kat.cz/trnovany/trnovany.htm, který má zřejmě za cíl přiblížit místa, na kterých pobýval a mohl pobývat Karel Kryl v 60. letech, neb jak jest známo, právě v Trnovanech nějakou dobu žil a pracoval v místní keramičce. Prapůvodní zdroje těchto obrázků jsou na onom webu taky zmíněny. A vybírala jsem jen ty ulice, kterými jsem se právě dnes courala. Tak trochu se mi zdá, že zas vlastně dělám článek akorát pro sebe...:-)
A ještě jedna věc. Pro ty, kteří k místu nemají vztah a nedokázali by pochopit, co je na Trnovanech tak zvláštního.
Karel Kryl, Krylogie, 1979: "Ten kumbálek, v němž mi bylo přespávati, čněl nad periferní baráčky zanádražní čtvrti. Vyhlídka co jediná odměna za nedostatek tepla, za neexistenci vodovodního kohoutku (ten se vyskytoval o dvě patra níže) a za provizorium, jež jest ostatně, jak jsem za léta stačil shledat, jedinou definitivou, co se vyskytuje. Ten kumbálek měl vyhlídku, za nichž bych nesměnil - a snad dodnes - všechny jiné přebývárny, včetně těch konfortnějších z let ucelené dospělosti. Třicet šest továrních komínů a pravidelný západ slunce. (...)"
Trnovanské panorama kol. roku 1910. Kopec vlevo hrad Doubravka, v dálce vedle něj Milešovka.
-
Trnovany kolem roku 1930.
-
Zadní trakty domů ulic Scheinerova a Nedbalova kol. roku 1931.
-
40. léta
-
Demolice 1985.
-
Kostelní náměstí u tzv. Zeleného kostela, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a odstřelen roku 1973. Je to celé dost německé, co?
-
Kostelní náměstí kol. roku 1911.
-
Totéž před demolicí 1988.
-
Výzdoba "Domu s drakem" (na fotografii výše ten vlevo), 1988.
-
Někdejší Kostelní náměstí v roce 2005.
-
Odstřel Zeleného kostela v roce 1973.
-
Nedaleká Nedbalova ulice kol. roku 1910.
-
Keramička v Zemské ulici.
-
Dnešní ul. U Červeného kostela na konci 19. století, kdy se ještě jmenovala Lindenstrasse. Pak vystřídala názvy Adolf Hitler Strasse, Maršála Stalina, Říjnové revoluce.
-
Tatáž ulice ještě v době, kdy jí protékal potok Bystřice (1899). O pár let později byl zakryt, dnes teče pod silnicí. Některé z těch stromů tam ještě dneska jsou. Aspoň že tak.
-
Jedna z nejslavnějších budov Trnovan, hotel Imperator. Kdysi významná budova, pak kanceláře, dneska na spadnutí. Neustále tam hoří, zabydlují se bezdomovci, jezdí tam policie, kolmo vpravo je na něj nalepený panelák. Říkám to nerada, ale nejlepší by asi bylo, aby šel k zemi...
-
V blízkosti výše zmíněného hotelu se zachoval jeden necelý blok domů. Autor uvádí stav v roce 2004. je to hrozný, ale lepší, než aby to šlo k zemi. V domě vpravo na konci, tom zarostlém, jsme kdysi často šmejdili a báli se...
-
Nu, a já můžu slíbit, že pořídím vlastní fotky současného stavu. Anebo možná ne. Srovnávat snad radši nedoporučuju...

Zase sny

16. listopadu 2013 v 12:10 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Někdy na začátku roku jsem se prostřednictvím zazvorka zbavila některých svých opakujících se snů (http://zazvorek.blog.cz/1302/kdyz-si-sny-vyhodi-z-kopytka). Tedy, snad zbavila. Teď se zase nástřádalo pár jiných, ve kterých se opakují podobné motivy, i když jako celek se nevrací nikdy. A tak to zkusím znovu.
Sen I.
Nedávno jsem se seznámila s jednou moc krásnou zrzavou upovídanou slečnou. To je realita. Ve snu mě pozvala, ať za ní přijedu na návštěvu. Přijela jsem do velikého města, které místy vypadalo jako Praha, místy jako Chánov u Mostu. Přesně mi popsala, jak se k ní domů dostanu. Tramvaj mě vyhodila mezi obrovskými vysokými budovami, které vypadaly jako lepší novější paneláky. Vůbec jsem netušila, kde jsem. Jedna z budov vypadala jako správní sídlo; do té jsem vešla a nějak jsem se ocitla v nejvyšším patře. Musela jsem sejít do suterénu. Nikde nikdo, chodby byly hrozně maličké, vypadalo to trochu jako výtahová šachta. Nějak se mi podařilo dostat ven; ocitla jsem se na betonovém plácku sevřeném mezi těmi vysokými budovami. Volám slečně, že jsem ztracená, a ona najednou stojí vedle mě a vede mě širokými rušnými ulicemi pryč. Míjíme žlutý barokní kostel. Chci zjistit, co je to za kostel, kdy byl postaven, a tak nechávám slečnu utíkat ulicemi dál, aniž by si všimla, že už s ní nejsem, a zůstanu stát před ním. Vidím jen tabulku popsanou písmem, kterému nerozumím.
Konec snu.
Sen II.
Přestěhovali jsme se s rodiči a sestrou na okraj nějakého velikého města. Bylo to jakési sídliště vysoko na kopci, odkud se dalo do města dojet jen jedinou tramvají a všude stály chladné bílé paneláky. Všichni se rychle zabydleli, ale já jsem tam byla nešťastná, chyběla mi možnost útěku do přírody. Tak jsem se začala toulat, což se nikomu nelíbilo, ale já věděla, že spíš než do školy musím někam jít. Tak jsem jednou náhodou objevila krásný výhled do zalesněných kopců mimo město. Na jednom z těch vršků byla dokonce vidět teplická Doubravka - a mně se zastesklo po původním domově. Tak jsem si slíbila, že se do těch kopců jednou vydám; půjdu, kam chci, a snad dojdu tam, kam potřebuju. Nevím, co měl být cíl. Pak jsem se za stmívání vracela domů a na točně mezi paneláky zrovna čekala poslední tramvaj. Nasedla jsem do ní.
Konec snu.
Sen III.
Ležím v posteli v nějaké roubence. Je tma, ale postel je hned pod oknem, takže ke mně svítí světlo z ulice. Něco moc těžkého mi leží na hrudi. Dusí mě to. Když otevřu oči, je to pryč, jako by to uskočilo. Zase spím. Něco mě lechtá na noze, ale tentokrát mě to neprobudí. V místnosti jsem sama, ale slyším hrát nějaký hudební nástroj podobný klarinetu.
Konec snu.
Sen IV.
Potkávám se s kamarádem z dětství, Blecha se jmenoval. Vypráví mi, že vypěstoval nějaké nové ovoce (název už si nepamatuju, ale končil na -ice) a chce ho začít prodávat u nás v paneláku (v mém původním bydlišti). Nabízím mu svůj pokojíček. Vylepí přes okno obří plakát s názvem toho prapodivného ovoce. Jsou to takové žluté kuličky podobné špendlíkům, má jich plné pytle a prodává je přímo z okna v sedmém patře. Najednou se ve vzduchu objeví kamarád Veseláč - stojí na parapetu a nakupuje ovoce do síťovky. Samozřejmě mu ty kuličky propadávají dolů na zem.
Konec snu.
-----
Mimo téma.
Nedávno - konkrétně při přepisování textů Karla Plíhala do takového malého sešitku (viz dole)- se zrodil malý modrý panáček. Od té doby se objevuje dost často; vždycky na mě odněkud jukne a chce se mu na papír. Tak když už jsme u těch snů...
-
-
(hrdina jde - tak trochu proti své vůli - zachránit princeznu zakletou ve stromě; pokud ji nezachrání, bude z ní stejně nemocný strom, jako ten vpravo)

Jde se do mlhy.

15. listopadu 2013 v 11:32 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Listopad je měsíc beználadový... plný výkřiků do prázdna, které vlastně nemají žádnou souvislost, nejspíš ani význam. Ale potřebují ven. Odpusťte.
Pihy na rukou jsou rozeseté do podoby souhvězdí. Je tam Malý vůz, Polárka i Orionův pás. A na druhém předloktí mi vzniklo souhvězdí Tryskáče. Jenže prohlížet si vlastní ruce, to je trochu...zvláštní. Tak snad raději schovat je do barevných palčáků. Ale i cizí ruce se povětšinou schovávají; před zimou, dotykem, jen tak ze zvyku. A prosit někoho, aby vám je ukazoval, to se asi nesluší. Pane, máte pihy? A kdo jen tak na požádání udělá něco tak intimního, že vloží své ruce do těch vašich, abyste si je mohli prohlédnout, abyste je zahřáli, abyste je pohladili? A má se o to žádat, prosit?
Listopad je mlžný měsíc. Tedy plný mlh, ne mlžení. Když se cesta zvrtne v putování za mlhou - a všude kolem je mlha - kdy se dojde na konec? Tam, co září ta lampa? Tam, co je mlha ještě hutnější? Anebo tam, co už se rozplyne? V mlze se jeden nevyzná. Krásně se v ní ztrácí. A všechny stromy, cesty, lampy, vysílače se objevují z ničeho nic a zase mizí. To je nádhera. Když se vám něco nelíbí, necháte to za sebou, ona to pohltí. A pokud nebudete pátrat, ani to nevydá.
Na podzim se s kůží na trh nechodí. To není vhodná doba. Všichni mají spíš depresivní náladu a taková kůže, či vlastně cokoliv od nádobí po zeleninu, nikoho nezajímá. A když se do toho položíte naplno, ostatní zachumlaní - třeba prodejci punče - jen pozvednou koutky nad vaší naivitou. "I kdepak, paní, šetřete síly. Podívejte, je tu někdo, koho byste oslovila? Buďte k nim lhostejná jako my. Všichni ti zvědavci vždy jen koukají, ale nic nekoupí. Nabízíte vše. Ale komu?"
-
-

Květy na Božáku

10. listopadu 2013 v 11:52 | zazvorek |  Z hudebních vod
Kapela Květy na teplickém Božáku, to by byl skoro hřích nejít, když to má člověk za humny. Naposledy jsem tam byla na koncertě Midi lidi před rokem či dvěma. Od té doby tam proběhly ledajaké úpravy, ale "publikum" je bohužel pořád stejné. Na Božák se zkrátka asi pořád chodí jen na DNB, dredatý kytary a gymplácký kapely, jinak si nedokážu vysvětlit tu značně komorní atmosféru i vlažné přijetí Květů.
Ještě v sobotu ráno se zdálo, že na koncert opět půjdu sama. Ale smutný voči asi zafungovaly a Jenda se nabídl, že to tedy zkusí; nakonec se ještě přidal kamarád Standa. Sál se díky nám rázem zaplnil aspoň ze třetiny. Přeháním, ale na Květy se tady na severu lidi zkrátka moc nehrnou...
Překvápko č. 1: první nehrál "zahřívač pódia" - v tomto případě Jakub Čermák, ale rovnou Květy. Možná chybka, první půlku koncertu takhle odehráli jen pro pár lidí za decentního potlesku. A než mi došlo, kdo že to vedle hraje, už byly dvě písničky fuč.
Překvápko č. 2: myslela jsem si, že s výjimkou posledního alba mám jejich věci naposlouchané. Omyl. Kopýtka, Samuraj, Na útěku, Kostra, Podzim... Polovinu věcí jsem slyšela poprvé nebo podruhé - a byla to paráda! Díky za to. Navíc naživo má většina písniček úplně jiné grády, nečekala bych, že si nakonec i zatančím... A že se roztančí i ke konci už celkem slušně plný klub. Bylo to, jako by se hrály dva koncerty v jednom - na začátku komorní, dřevitý, vlažný; pokusy M. E. Kyšperského o komunikaci s publikem dopadly katastrofálně, navíc celý koncert otravoval pan "zeppelíňák", co se se mnou pokoušel o jakýsi ruský medvědí tanec, pak totálně namol vlál po pódiem, cosi vykřikoval do textů písniček a dělal bordel. A když si sundal bundu - k čemuž ho snad v dobré víře vyzval dokonce Kyšperský - všichni nabyli dojmu, že si asi čůrá do kalhot a rozhodně se pravidelně nemyje. Na druhou stranu to byl takový lidový poéta. "Život se s náma nemaže! Nebe je světle modrý!" No a tenhle "koncert č. 1" se postupně přelil a přetavil v "koncert č. 2", na který se tančilo, křepčilo, tleskalo. Přídavky zahráli podle toho, co jsme na ně křikli. A byl i můj Pasáček ovcí, takže mě endrofiny (či nevímjaké takové veselosti) vystřelily do blaženého kosmu :-D. To bylo vůbec poprvé, co mi kdy někdo na koncertě něco zahrál na přání. Poslední přídavek pak byl směskou tří písniček, protože se nemohli shodnout, co z toho zahrát. Bájo.
Překvápko č. 3: Květy mám sice opravdu ráda, ale vždycky jsem měla trochu problém s Kyšperského hlasem. Naživo tohle úplně odpadá. Tak se tedy omlouvám a na příště zkusím víc chodit na koncerty.
Překvápko č. 4: to si takhle jdete po koncertě koupit jejich poslední LP a dostanete k tomu darem i vinylovou singlovku Dokud běžíš/Dopis španělské princezně. A ještě si příjemně pokecáte. Jako tehdy na Colours. Hehe...:-)
A co na to Jenda, který šel na blind a vlastně tak trochu z nutnosti? "Jo, dobrý. Myslel jsem, že to je víc umňoukaný, ale ono to bylo docela rázný."


Slib volavky

4. listopadu 2013 v 13:51 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Někdy i "povinná četba" může být zábavná. Prokousávaje se knihou Podzim středověku Johana Huizingy, pobavila jsem se nad úryvkem básně Slib volavky, v němž muž, přichystanýsložit rytířský slib bojovat, praví:

"Když sedíme v krčmě, popíjejíce silné víno,
a díváme se na ženy, které se k nám přidají,
hrdla zdobená náhrdelníky se vábně blýskají,
světélka šedomodrých očí září úsměvem,
ozve se příroda
pomate roztoužená srdce...
To bychom hned dobývali Yaumont a Angoulant,
jiní by přemohli Oliviera a Rollanda,
ale když jsme v poli na cválajících koních,
před sebou štíty a kopí skloněná k útoku,
dá se do nás zimnice,
máme plné kalhoty, vepředu i vzadu,
a nepřítel zdá se být blíž a blíž,
raději bychom se viděli v nějaké krčmě,
kde by nás nikdo nenašel."