Prosinec 2013

O jedné smutné pohádce v čase předvánočním

20. prosince 2013 v 17:12 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Tentokrát to bude trochu netradiční.
Dnes poprvé jsem pocítila vánoční náladu a při té příležitosti jsem se pustila do výroby nějaké té sváteční dekorace. A jelikož už se pár týdnů utápím (mimo jiné, a vlastně doslova) v hudbě k filmu Malá mořská víla (Karel Kachyňa, 1976), pustila jsem si k tomu právě toto. V televizi se jí totiž s největší pravděpodobností nedočkáme - je to právě jedna z těch pohádek, která dávají jednou za pět let, neb je málo veselá, málo laskavá, málo troškovina. To, že tahle "pohádka" skutečně nemůže fungovat jako kulisa pro jinou činnost, mi došlo v první čtvrthodině a výroba výzdoby šla stranou. Uvědomila jsem si, že jsem vlastně úplně zapomněla, co je to za dílko. Jako v dítěti to ve mně nijak hluboký dojem nezanechalo, to jsem spíš baštila disneyovskou rudovlásku Ariel. A už chápu proč. Tohle totiž NENÍ pohádka pro děti...

-
Musím souhlasit s názorem, že filmy pro děti by neměly být moc tragické. Taky mi samozřejmě vadí ty kýčovité rozjuchané trapnosti, ale předkládat dětem tak krutý příběh jako je právě andersenovská Malá mořská víla, to je snad přeci jen pro tu malou naivní dušičku moc. Andersen se s tím nepatlal. A moc oceňuju, že se s tím nepatlal ani Kachyňa. Ale dětem nemá smysl to pouštět, nelíbilo by se jim to. Narozdíl od disneyovské verze to totiž není ani veselé a hravé, ani plné roztomilých postaviček, ani to nekončí happyendem. Konec dostáváme pěkně alá Andersen.
Už od začátku je to hrozně smutné. Pohádka je to ponurá, atmosféra tísnivá, podmořský svět je krutý a chladný. Lodě se tam topí pro radost a jejich vraky se dávají vílám darem, lidem se tu vysmívají. Nádherná hudba Zdeňka Lišky, neobvyklé kostýmy a na svou dobu prazvláštní vizuální hrátky. K tomu impozantní Radovan Lukavský jako vládce všech moří a krásná, tak moc krásná Miroslava Šafránková geniálně konfrontovaná se svou slavnější sestrou Libuškou.
"První kámen bílý s její dlaní srůstá, druhý kámen rudý zamyká jí ústa, třetí kámen černý v jejím srdci zůstal. A v tom třetím kameni sama navždy zkamení."
Příběh o víle, která se zamilovala do smrtelníka, obětovala pro něj to nejcennější, jen aby mohla být alespoň na chvilku po jeho boku, a nakonec ji osud stejně vypeče a ona se smíří se svým tragickým údělem, to sice zavání patosem, ale... Kdo by to s tou křehotinkou neprožíval? Je to vyhrocené, jistěže. Proto je to tak silný a nejednou ztvárněný příběh. A je to krásné. Nádherné. Až z toho naskakuje husí kůže.
Takže až budete znuděni všemi těmi oříšky (nic proti nim, je to moc pěkná pohádka, ale notně okoukaná) a čerty a sladkými princeznami, "vydepkujte se" Malou mořskou vílou. A vychutnejte si ten úžasný nepohádkový konec.






NIC

18. prosince 2013 v 13:04 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Když může z Ničeho vzniknout Něco, přirozeně to může být i naopak. Něco je pryč jak mávnutím kouzelného proutku a je tu zase Nic. Stačilo málo. Nic všechno spolkne. Všechno pohltí. Nic je tma a černá díra. V Ničem se všechno ztrácí, do Ničeho všechno padá. Nic se umí vždycky přihlásit o slovo. Nic otevírá oči. Vítám tě, Nic. Jsem ráda, že už jsi zase tady.

(Paul Klee)

Vločky roztály na nose

7. prosince 2013 v 17:53 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Jana Kirschner - Až príde večer
Až príde večer vietor do polí,
pohladí kvety bielych jabloní.
Ďalekej ozveny hlas
vráti ma do dávnych čias.
Potôčik bystrý dolu do dolín,
spomienkam čistým dvierka otvorím.
V kolíske usína deň
mladosť jak prekrásny sen
očami preletí...
Až príde večer vietor do polí
a pieseň liesok v lesoch zašumí,
polia pyšných margarét
uklonia sa naposled.
Oblohou letia tajné znamenia,
pramienky suché vlahou naplnia
hviezdy jak nebeský chór
spievajú v objatí hôr.
Domov nás volajú...
Až príde večer priateľ túlavý
uloží hlávku tažkú do trávy.
Vráskami zmenená tvár,
život jak krídel pár.
Čo bolo,bolo,nič neľutujem
vpíjam to do seba jak vodu zem
keď je zima telo vraj
v mäkkom perí nájde raj.
Sen krásny odletí v diaľ...

-
-

Keď moruša spieva

2. prosince 2013 v 23:55 | zazvorek |  Z hudebních vod
Opravdu nevím, čím to je, ale každý podzim se mi nakupí spousta skvělé hudby, až to pomalu nestačím vstřebávat. Snad je podzim nějaký víc vjemový, nebo zkrátka na podzim vychází výborné desky, nebo je to tím, že trávím víc času doma a tak mám čas naposlouchávat muziku. Ať už je to jakkoliv, pokračuji tu v hudební masáži. Tak tedy promiňte. Třeba se podaří někoho inspirovat?
Tentokrát bude řeč o fungl novém albu Moruša biela slovenské zpěvačky Jany Kirschner.


Hehe, ano. Nikdy, ale opravdu nikdy by mě nenapadlo, že budu tuhle zpěvačku poslouchat. Ne že by ten její popík byl kdovíjak hrůzný, v tomhle směru se od Slováků máme pořád co učit. Ale pustit si ji dobrovolně? Jenomže to všecko bylo. Tahle krásná dáma je už dneska úplně jinde než V Cudzom meste.
Morušu jsem objevila naprostou náhodou díky článku na idnes.cz, kde jednak psali o jeho nedávném křtu, jednak album vynášeli do nebes. "Odklon k experimentům, návrat do vlasti, ke kořenům, k lidovkám"...Nu ano, tak dáme té dámě šanci!? Moruša biela je první částí zamýšleného dvojalba, přičemž druhá část bude mít název Moruša čierná, měla by být převážně elektronická a vyjde snad někdy na jaře. A už teď můžu říct, že se na to pokračování moc těším, protože "jednička" mě naprosto uchvátila.

Album otevírá píseň Až príde večer. Kdybych měla tak krásný čistý hlas jako Jana Kirschner, zpívala bych to jednou svým dětem jako ukolébavku. Minimální hudební doprovod, něžný zpěv a text, při kterém se vám chce jen ulehnout do trávy a dívat se na mraky, co plují po obloze. A strávit tak celý den až do soumraku. Zní to jako klišé, ale to bylo to první, co se mi u toho v hlavě vykreslilo. A pak taky to uspávání dětí. Jednoho to rozněžní... Však si to pusťte a uvidíte.
Dvojka se jmenuje Promenáda a dokázala bych si ji představit jako soundtrack k poklidnému filmu. Kávička, vyhřáté kupé vlaku, klobouky s mašlemi, co vlají ve větru. Tak nějak by to vypadalo, plyne to pěkně pozvolna a pobaví textem.
Třetí věc s názvem Divná to u mě vyhrála na celé čáře. Dostala mě tak moc, že si ji musím pouštět pořád dokola. A pořád a pořád a neoposlouchá se. Asi se z toho stane taková moje úchylka. Když ono je to ale tak neskutečně krásně živé! Lidovkově hravá a lehká věc. A ten text, to je veliká paráda. Donutí vás to tančit s poťouchlým úsměvem na tváři, tedy alespoň já se před psaním tohohle článku točila po místnosti několikrát kolem dokola, jako bych měla obří sukni. Samozřejmě v nepřítomnosti svého muže, neb před lidmi zásadně netančím :-) A protože jsem z ní vážně moc nadšená, tu ji máte...


Následuje další má oblíbenkyně, "skočná a odpíchnutá" skladba s názvem Sama. Slyším v tom klezmer (to se moc povedlo!!) a místy se ozývá mužský sbor jako z emérických filmů, kde černoši zpívají "pampadam" do toho mikrofonu, co vypadá jak malý kovový Saturn. Tančím dál, postupně nestíhám. Neustále se totiž zrychluje, přidává, aby bylo na samém konci dovoleno vydechnout.
Po předchozí smršti zklidní Palisáda. Ačkoliv má moc pěkný text a hudebně by se přesně hodila do nějaké pohádky plné kouzel, nějak se mi nezakousla pod kůži. Třeba se to povede příště; tohle album se nedá naposlouchat napoprvé a vyžaduje soustředěnost. Jako kulisa prostě nefunguje, zato při každém poslechu nabídne nějaké překvápko.
Další věc je zase z úplně jiného soudku. Písnička Z jedného Martina mi v hlavě nabídla spojení "plovárenská nadsázka". Nevím, jak to může fungovat dohromady, ale zkuste si to pustit. Vypadá to, že muzikanty i zpěvačku to dost bavilo. "Že keď príde čas, vyzlečiem sa donaha, hojdať sa na vlnách, to by bola paráda".
Iba raz, to je zase jedna filmová s krásným hudebním podkresem. Housle jsou zkrátka kouzelný nástroj! A refrén je důkazem toho, že i relativně "normální" písnička může dneska fungovat. A u textu jsem se upřímně pousmála. "Na ulici v zmätku, hluku, čakáš na mňa, podáš ruku, očarená náhle stratím reč; nebýva to u mňa zvykom, mávam problém zostať ticho, poznám už tie triky naspamäť.."
Předposlední píseň se jmenuje O hore a vtáčkovi. Zpěvem mi trochu připomíná nějaké novější věci od Lenky Dusilové, hudebně je jako odraz zvláštního snu. Zamlžené slunko a jeho odlesky v malých sklíčkách, které jsme našli po cestě právě v tom zasnění. když je poskládáme dohromady, třeba si vzpomeneme, co se nám to zdálo.
Poslední Vidina je opět silným zážitkem. Úchvatný text doporučuji pozornosti. Díky delší stopáži nabízí skladba dvě různé úrovně: zpočátku klidná, opět filmově rozvláčná věc (Moruša by opravdu mohla fungovat jako soundtrack!) se zhruba od poloviny postupně dramatizuje a zrychluje, je naléhavější, ďábelštější, aby se ke konci zase ztišila a zklidnila. Tu ji máte:


Spíš než podzimní náladu má pro mě tohle album takové jarní vyznění. Morušu tu nevidím opadanou a smutnou, ale jarně živou a zelenou. Žádné tlející plody na konci léta obklopené vosami, jen radost. Nádech slovenské lidovky v tom opravdu je a to je parádní. To jsou ty kořeny. A na tohle konkrétně já rozhodně slyším. A ty nástroje! Té filmové nálady je tam také dost. Ale tolik zdůrazňované experimentování v tom neslyším, spíš naopak - nejde přece jen o ty návraty?
Album Moruša mě zkrátka moc příjemně překvapilo a pohltilo. Pokud i druhá část bude tak dobrá, bude to skvost. Nebojím se to slovo použít, i když vím, že se někdy nadchnu až moc snadno; ačkoliv by se člověk neměl nechat unést, nevidím důvod, proč se při hodnocení takových věcí držet zpátky. Vždyť hudba je právě o tom, jak působí na "první (popř. druhou, třetí...) dobrou". A když se drápkem zachytí, proč se tomu bránit.