Březen 2014

Koloběžkování

28. března 2014 v 21:49 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Nu ano, i já jsem propadla koloběžkám, proti tomu se zkrátka nedá bojovat.
V rámci svého jarního probouzení jsem se rozhodla trochu nastartovat a začít aktivně bojovat s věčnou leností a únavou. Upocené tělocvičny a kolektivní poskakování v rytmu disco po boku vysportovaných gazel mě rozhodně nijak nelákají, badminton nám zdražili a běhat zkrátka neumím, nejlepší způsob, jak se tedy za toho krásného počasí zapnout, je - alespoň pro mě - trávit čas venku. Trajdat po kopcích, jezdit na kole a...nu ano, na koloběžce! Však se taky všude říká, že pohyb by měl člověka bavit, ne?
Koloběžka toto kritérium tedy rozhodně splňuje. Ústí sice není pro koloběh ideálním prostředím (nejde jen o kopcovitý terén, ale i o takřka neexistující síť cyklostezek), ale jakmile frčíte z kopce dolů, pusa se vám sama roztáhne od ucha k uchu a ten parádní pocit vynahradí i to, že návrat domů bude slušná makačka...:-) Snad proto jsem zatím ještě nikoho jiného s kolobkou ve městě nepotkala? (Poznámka na okraj: tohle s sebou samozřejmě přináší další úskalí. Na netypickém přibližovadle jste často středem pozornosti. Ovšem někoho to naopak může těšit, takže další plus pro kolobku?)
Kolobrnda je zábavná, rychlá, praktická, zdravá a eko náhrada auta či MHD. Můžete namítat, že to je přece kolo taky, žáno. Ale koloběžka se mi zdá pro pohyb ve městě mnohem praktičtější: před jakýmkoliv obrubníkem, přechodem či nečekanou překážkou můžete díky nízkému stupátku ihned seskočit a líp se tak přizpůsobit provozu ve městě (upřímně se přiznávám, že časté sesedání z kola mi trochu dělá problémy a dosti kazí požitek z jízdy). Z toho vyplývá, že chcete-li se pohybovat po chodníku, neměl by to být narozdíl od kola problém (ozkoušeno i odpoledne ve městě, kdy se všude pohybuje maximum lidí). Dle zákona je koloběžka sice to samé jako kolo, a tedy na chodník pravděpodobně nepatří, ale já si zatím upřímně neumím představit frčet ve špičce po silnici mezi auty a čekat s nimi na semaforech, když nemám k dispozici cyklostezku... Raději vybírám méně frekventované ulice a snažím se pohybovat po parcích a pěších zónách. A samozřejmostí je také ohleduplnost vůči chodcům, ti by podle mě měli hierarchicky stát vždycky nad jakýmkoliv dopravním prostředkem. Z toho důvodu doporučuji pořídit zvonek. Jo, a taky blatníky a světlo, pokud nechcete mít durch mokrý zadek a nechat se srazit autem.
Zkrátka, koloběhu fandím a ačkoliv se se svou koloběžkou teprve sžívám, učím se, jak se moc nenadřít, hledám ideální cesty městem a po těch pár dnech, kdy si ji zkouším, rozhodně nejsem zkušený koloběžkář, můžu tenhle způsob dopravy jen doporučit. Člověk trochu zapracuje na své fyzičce (i do mírnějšího kopce se začátečník jako já dost zapotí) a ušetří nečekaně spoustu času. A pokud díky tomu omezí jízdu autem nebo MHD, ušetří i peníze.
A ještě jedna věc. Mám zánovní koloběžku Yedoo City, tedy žádnou supr čupr extra třídu; Yedoo patří mezi ty levnější značky, ale vzhledem k cenové dostupnosti celkem oblíbené. Já se k ní dostala v podstatě náhodou a jelikož jsem původně ani neměla v plánu si koloběžku pořizovat a tahle mi byla nabídnuta za moc pěknou cenu, nevybírala jsem si. Zkušení koloběžkáři Yedoo odsuzují, asi to není dostatečná pecka anebo je opravdu kvalitativně slabší, co já vím, porovnání nemám, přiznávám. Pro moje v podstatě rekreační účely ale myslím stačí dostatečně. Zatím s ní nemám jediný problém a jelikož na ní nehodlám závodit ani jezdit kdovíjak dlouhé trasy, předpokládám, že mi bude vyhovovat i dál.
Dnes jsme vzali s Jendou koloběžku vyvenčit na cyklostezku, aby se na ní také konečně projel. Potřebovala jsem zatížit batoh, a tak jsem s sebu vzala foťák. A jak je vidět, koloběh baví i mého muže...:-)
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
DOPLNĚNO:
Cyklostezka Ústí - Děčín mi potvrdila, že na delší trasy už kolobrnda s malýma kolama není úplně ideální přepravovadlo. Rychlejší než kolo rozhodně nebudete, dokonce ani rychlejší bruslaře nepředjedete, navíc už takových šest kilometrů v nohách docela cítíte. Tedy alespoň začátečníci jako já. Na delší výletování se zkrátka obecně doporučují kolobky s většími koly, popř. staré dobré kolo, na kterém vám sem tam nějaký ten zvlněný terén nevadí a najedete toho mnohem víc. Kolobrnda tedy pro mě zůstává ideálním dopravním prostředkem do města...
Dnes jsme to ale s Jendou vykoumali ideálně - čerstvě si pořídil brusle, na kterých se teprve pořádně učí (ovšem musím říct, že se učí rychle a dost mu to jde), takže ještě nejezdí naplno, a já tak mohla drandit vedle něj. Bezva kombinace, alespoň dokud počet cyklistů, bruslařů i pěšoturistů nenarostl odpoledne tak, že se z cyklostezky stala magistrála. A tak jsem se po dobrém obědě v Tivolce ve Velkém Březně raději klidila z cesty a dala si odpočinek na sluníčku, což je věc, kterou dělám na světě asi nejraději...:-)


Cesta na Andělskou horu

25. března 2014 v 0:45 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Po delší době jsme zase vyrazili za rodinou na Karlovarsko. Počítali jsme se sluncem, a ono přitom pršelo, jen se lilo, a ani teploty nenasvědčovaly tomu, že ještě před pár dny tu byla "Jugoška". Ale my se přece nějakým pošmourným počasím nenecháme odradit!
Naplánovali jsme si pěší tůru z Vítkovy hory (v podstatě možno brát jako okraj Karlových Varů, hned pod ní je varské letiště), kam jsme se dovezli autem z Chodova, dojít na Andělskou horu a okruhem zpět. Cca 20 km nenáročným terénem, měla to být příjemná procházka, ovšem počasí se v půlce rozhodlo, že nám ji celou nedopřeje.
Z Vítkovy hory se otevírá moc pěkný výhled na Karlovy Vary. Z následující fotky to tak nevypadá, planina pod námi byla plná čurbesu a zákruta kolonády pod hotelem Imperial je asi spíš tušená než viděná, ale pro představu, v jakých pěkných kopcích lázeňské město leží... Vlevo na kopci je vidět rozhledna Diana, kdybychom pokračovali na druhé straně, uvidíme rozhlednu Karla IV...Inu, lázeňské lesy mají tu výhodu, že jsou takových turisticky vděčných míst plné. A k tomu čurbesu - evidentně to místní dosti pobuřuje, protože po trase jsme občas na vývěskách v obcích nebo na kmenech stromů viděli přibité papíry s pokáráním, začínajícím přiléhavým "Milé prase..." :-)
-
-
Po pěkných lesních úsecích nás čekaly nepříliš záživné průchody satelitními městečky, kde jsem dostala zákaz jakkoliv komentovat ty odporné nevkusné obludy zbohatlíků. Že prý jsem netolerantní a každý, kdo nemá stejný vkus jako já, je podle mě blb...:-D Nu ano, možná nejsem tolerantní, ale určitou míru vkusu by snad mohl mít každý, ne? :-D Ale co bych pro Jendu neudělala, mlčela jsem tedy a všechny ty zámecké věžičky a pseudobaroka nechala být...
Kousek od Andělské hory nás dostihla šedivá mračna, začalo pršet a foukat studený vítr, na což jsem samozřejmě nebyla vybavená, neb jsem na víkend odjížděla s vidinou skoroletních teplot. A k tomu se nám přímo nad hlavou proháněla letadla s už vysunutými podvozky...

-

-

-
(Jaktože má každá fotka jinou barevnost?!)
Andělská hora je obec, nad níž se tyčí zřícenina hradu, založeného pravděpodobně na začátku 15. století oseckými Hrabišici. Bohužel jsme si ji moc neužili; počasí všechno zazdilo, já navíc přestávala zimou cítit konečky prstů, a tak jsme se snažili vymyslet, jak se dostaneme zpět na Vítkovu horu, která byla vzdálená ještě nějakých 6 km. Stopovali jsme. Jenomže na silnici z KV do Prahy, kde to každý smaží minimálně 120 a ještě se předjíždějí, to nebyl nejlepší nápad, jak jsme rychle pochopili. Ani citové vydírání v podobě dvou zmoklých slepic nepomohlo. Naštěstí jsme si pak všimli, že se nám podařilo přehlédnout ještě jednu tabulku s jízdními řády a že nám asi za hodinu pojede autobus do Karlových Varů, odkud se MHD dostaneme na Vítkovu horu... komplikované, leč spolehlivé (nepočítám-li fakt, že autobus si to přifrčel o sedm minut dřív a rozhodně na nikoho nečekal). A tak jsme takto prapodivně zakončili náš neméně prapodivný výlet.:-) Jak jsme se shodli: Karlovarsko má rozhodně své limity...
A perlička z Varů na závěr:

-
Netušíme sice, proč grafik - šikula zapomněl dodat ve slově Beer jeden oblouček (protože gůgl žádnou souvislost s peerem u Lobkowicze neodhalil), ale hospoda s naším jménem na vývěsce nás rozhodně pobavila! :-)

V Zahradě (rajské?)

18. března 2014 v 12:11 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
"Krásný podzim. Ale zima bude dlouhá, přemnožily se vosy." "Vím, mluvil jsem o tom s mravenci."

Poslední týdny mám velké štěstí na dobré filmy, až z toho nestíhám všechny ty pocity vstřebávat. Morgiana, Pěna dní, Oddíl 10 z Navarone, Synové Norska, Smích racků... Je to sice průřez asi čtyřiceti lety filmové tvorby, ale každý z těch snímků můžu doporučit, rozhodně žádná ztráta času. Jestli mě ale v poslední době nějaký film opravdu zásadně oslovil a ohromil, pak je to slovenská Zahrada z roku 1995 režiséra Martina Šulíka.Už to, že jsem ho během jednoho týdne viděla potřetí a klidně bych si ho pustila znovu a pak zase znovu, asi dostatečně dokazuje, že i filmem může být člověk posedlý.
Jakub (Roman Luknár) je třicátník, učitel, bydlí ve městě s otcem krejčím (Marián Labuda) a obšťastňuje otcovu zákaznici, vdanou paní Terezu (Jana Švandová). Vztahy s otcem jsou na bodu mrazu, práce ani dovádění s Terezou ho nenaplňují, a tak se rozhodne na pár dní odjet na venkov na chátrající opuštěnou zahradu, která patřila jeho dědovi; zprvu se záměrem ji prodat, ale...
Zahrada, plot, dům, skleník, střecha - vše se mu rozpadá před očima a zároveň žije svým životem. V posteli zabydlené ptačí hnízdo, v pokoji sídlí netopýři, courají se tam ovce, toulavý pes, pod střechou vosí hnízda a jablek na zahradě tolik, že by z toho nadělal pálenku pro celou vesnici. Také nachází dědův zápisník psaný zrcadlově obráceně a díky němu se učí dívat na svět trochu jinak. Potkává mladinkou, tak trochu šibnutou a záhadnou Helenu (Zuzana Šulajová), která má tu "zazrcadlovou magičnost" v krvi, a tak Jakuba učí spoustu přirozených i nevysvětlitelných věcí. Přes dědovu pozůstalost postupně srovnává svůj vztah s otcem, krom toho se taky v jednotlivých kapitolách (film je na ně rozdělen) setkává se třemi chlapíky, jež by podle jmen, chování i svých průpovídek mohli tvořit učebnici dějin filozofie pro nás méně zdatné. Jedna z nich cituje:
"Keď má človek problémy, je to ako by bol v miestnosti, z ktorej sa nemôže dostať von. Skúša to oknom, ale to je veľmi vysoko. Skúša to komínom, ale ten je veľmi úzky. A potom sa rozhliadne okolo a vidí, že dvere sú celý čas otvorené."
A to do celého vyznění filmu zapadá jak kostička lega. A zapadají do sebe i zdánlivě vyšinuté postavy a jejich výstupy. Bezvadný a sympatický otec Labuda, krásná a tajemná Šulajová a skvělý Luknár, který je tu pro mě nejen ztělesněním té "správné" mužnosti (opravdu mu ta role ohromně sedne a taky sluší...), ale taky proměny, kterou by si mnozí z nás přáli, ale všichni víme, že v takovéhle podobě je to jen filmová, čistá a krásná naivita a romantická představa, která zůstane jen na plátně. Přesto dokáže nasměrovat a pomoci si to v hlavě uspořádat.
Poetický a symbolický, to se v charakteristice Záhrady objevuje dost často. Souhlasím i přes přesvědčení, že když se takovými slovy plýtvá, ztrácejí význam... Hledání svobody, sebe sama, své podstaty, klidu, nového začátku. A k tomu nádherná hudba Vladimíra Godára.
Pro mě nejlepší slovenský polistopadový film. A vlastně jeden z nejlepších filmů vůbec. Asi teď nejsem úplně objektivní, protože Záhrada přišla jako na zavolanou právě v době, kdy mi mohla dát ze svých myšlenek úplně nejvíc. A taky si ji i Godárovu hudbu dávkuji ve velkém. Ale věřím, že až na to mrknete, dáte mi za pravdu, že to je krásné, silné a zapamatovatelné.

-

Víkend, kdy se mi jaro dostalo do krve...

9. března 2014 v 21:25 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
O tom, že je ve vzduchu jaro, už asi nikdo nepochybuje. Všechno to začíná nanovo, příroda získává sílu, temné dny zimy (ač letos krátké a mírné) necháme za sebou. Teď je třeba se probudit a růst. Šplhat za světlem a sluncem.
A tak i já jsem se rozhodla dostat jaro do krve. Do žil. A tenhle víkend mi v tom pomohl.
Celou sobotu jsem prospala. A to opravdu celou (s výjimkou asi šesti hodin, kdy jsem uvařila oběd a do zblbnutí poslouchala Sinfoniettu Leoše Janáčka). Možná to byly dozvuky plesu a tedy absence odpočinku, možná právě ten důležitý přelom, kdy se tělo na celý den uložilo k spánku, aby nabralo sílu a mohl proběhnout jakýsi vnitřní jarní úklid. Všechno jako by během toho celodenního útlumu zapadlo na správné místo, RESTARTOVALO SE.
A dnešek jako by byl tím rozběhem do nové fáze, s hlavou pročištěnou, myšlenkami srovnanými, s novou energií, novým odhodláním a závazkem, že se zbavím všeho temného pesimismu, zloby a protivnosti. Obraťme list, je tu nová kapitola.
Už ráno mě k tomu neúmyslně nasměroval slovenský film Záhrada z roku 1995. Našla jsem ho čirou náhodou přes hudbu Vladimíra Godára a jsem moc ráda, že jsem si ho pustila právě dnes. Je to přesně ten typ filmu, který mi ohromně sedí a který mi svými mile naivními myšlenkami o útěku z civilizace a nalezení vlastní podstaty a svobody připadá sympatický a oslovující. O filmu takovém se třeba rozepíšu někdy v budoucnu. Dnes jen toliko, že náhoda tomu chtěla, aby mi i ve filmovém podání bylo podsunuto, že je třeba některé věci hodit za hlavu, zapomenout na ně a zase se probrat.
Odpoledne jsme se pak s Jendou vydali na tůru Ústí - Litoměřice. Bylo to sice jen cca 15 km, ale krpál z Brné do Němčí mi po dvou kilometrech už notně lezl krkem, stejně tak prudké klesání vystřídané opět dalším kopcem. To už pak v nohách slušně cítíte i tu patnáctku. Ale cesta je to jinak krásná, díky suchému počasí i všude průchozí, bez turistů a pokud si chcete dát trochu do těla, jednoznačně ji můžu doporučit. Až ve Skalici, což je osada 3 km před Litoměřicemi, jsme začali potkávat Litoměřičáky na nedělním výletě, dokonce i buřty už se pekly. Mimochodem, Skalice je moc zvláštní místo - v prudkém svahu v lese a pak i ve stráni tu stojí empírové a neo- vily a sídla, která by jeden čekal spíš dole ve městě, než takhle odklizené na studeném a vlhkém místě "mimo civilizaci". Každopádně přesně tohle jsem teď potřebovala. Vykračovat si krajinou mezi ovečkami (ty jsou tu úplně všude), nahřívat se na slunku, vydat ze sebe spousty energie a prochodit se k pocitu klidu.
Všecko to asi zní strašně pitomě, ale pro mě to byl prostě ohromně důležitý víkend. Jaro, vítej u mě a už mi prosím nikam neuteč.
-

Jak nám zmizela přádelna a stručně k tryzně za Činoherák a kladení věnců u TGM

6. března 2014 v 20:05 | zazvorek |  Aussig
Tak tohle zabolelo. Secesní přádelna z roku 1907 v Bystřanech u Teplic už je srovnaná se zemí. Info zde:
(Druhý odkaz je dokonce doplněn o časosběrné video, au.)
Přádelnu míjel každý, kdo před Teplicemi sjížděl z dálnice od Ústí, byla to taková předměstská dominanta. Já si k ní dělala procházky už na základce a když jsem přemýšlela, o čem budu psát bakalářku, tenhle objekt mě původně napadl jako první. Nějaký ten osobní vztah tam k nebožce prostě byl. Krásná stavba.
Vzpomněla jsem si, že jsem si ji před lety nafotila. Nenacvakala jsem toho moc, ale dneska jsem ráda i za to málo. Bohužel ty fotky zatím nemůžu nikde najít, vyhrabala jsem jen dvě upravené, co byly přímo tady v galerii.
-
-

-
Ukázkový příklad toho, jak to v praxi běžně chodí. Pěkný věci nám padaj na hlavu a nový trapnosti - třeba jen z poloviny využívaný - se staví přímo v centrech měst. Neumíme hospodařit, s ničím. A to bych se měla jednou snažit těmhle věcem zabránit, když na to studuju. Ale je to jako bojovat s větrnýma mlýnama...
-
Druhá věc, která se mě dotýká ještě víc a která zaměstnává regionální média i většinu mých známých poslední dva měsíce celkem obstojně, je kauza Činoherák. Většina lidí, co mi to tu snad ještě občas čte, se v tom nějak angažuje, pro ty, kdož jsou z jiných koutů republiky, dodávám odkaz na jedno překrásné video, odkud je možné se proklikat na všecky možné články dny i týdny zpátky,všecko si přečíst a naštudovat:
A přeci jen ještě jeden odkaz:
Já už totiž nemám sílu nic vykládat.
Včera se k situaci vyjádřilo na Lidickém náměstí něco mezi 700 a 1000 lidmi (všude se dočítám jiné odhady), a to se ta akce zorganizovala během jediného dne. Petici na podporu Činoherního divadla podepsalo přes 20 000 lidí, z toho asi 8000 Ústečanů. Nikdo ze zastupitelů se tam včera k ničemu nevyjádřil, pravděpodobně tam ani nebyli. Vůbec, ale vůbec je nezajímá, co si "jejich" Ústečani myslí. A ještě se diví, že jim studenti nechodí na žádné akce, které město pořádá. Skvělá reakce na to citována zde:
Ještě trochu infa k včerejšku tu:
a doplnit to můžem tímto:
http://usti.idnes.cz/kubera-nabidl-cinohernimu-studiu-divadlo-v-teplicich-p0j-/usti-zpravy.aspx?c=A140306_165507_usti-zpravy_alh (Hehe, chce se mi říct - však Teplice byly vždycky před krajským městem napřed, jen si vezměte rok 1989, no kde to začalo?! :-)
Abych byla taky trochu egoista:
a od pana docenta si dovolím vypůjčit také jednu :-) :

Sice se smějeme, ale ono už do smíchu nikomu moc není.
Pak nemá mít člověk pocit zmaru, když se to všecko kolem sype. A nemusí to být ani cihly z přádelny.
AKTUALIZACE 8.3.:
Ku příležitosti narození TGM 7. 3. kladli ústečtí politici věnce u jeho sochy na Střekově. A když ona jako na potvoru stojí zrovna naproti Činoheráku... a tak "skupinka odpůrců vedení města" přišla uctít památku TGM po svém:
A protože mezi těmi pár lidmi byl i můj muž (tentokrát náš tandem musel zvládnout zastupovat sám, i když bez transparentu), dodávám ještě jednu povedenou fotku, ať to tu máme vyvážené (další jsou v článku výše). Bohužel už nevím, kdo je vlastně takhle krásně zachytil, ale až se to dozvím, autorství přiznám...:-)