Červenec 2014

Prasečinky ve Varech

25. července 2014 v 21:22 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Název zavádějící, ale logo prasátka 49. MFF v Karlových Varech asi neminulo nikoho :-)
Můj 3. ročník, Jendův nepočitatelný. A jak jsme si to letos užili? Odpusťte mi opět sáhodlouhý referát o jednotlivých filmech, něco jako předchozí roky:
Tak trochu si tu kompenzuju to, že jsem neprošla testem čsfd a není mi tedy umožněno komentovat filmy přímo na jejich "profilech" na stránkách výše zmíněné databáze. A taky netuším, které z těch filmů půjdou do české distribuce a které tím pádem budete mít možnost vidět také. Zkuste vyčkat, vono se to vytříbí :-)
Počasí nám vážně nepřálo. Pořád lilo, a tak nezbylo než se soustředit na filmy, což vlastně rozhodně nebylo na škodu.
Prvním filmem byla islandská PAŘÍŽ SEVERU. Taková příjemně civilní záležitost o introvertním synovi, kterému táhne na 4O a jako léčící se alkoholik zdrhl na venkov skrýt se před ethanolovými lákadly a svou bývalou láskou, a jeho otci, který je jeho přesným opakem a najednou si vzpomene, že by se za synátorem mohl přijet z Reykjavíku podívat. Bonvivánský, alkoholu holdující tatík začne synovi kecat do života, obšťastňovat jeho potenciální partnerku a naprosto mu narušuje soukromí. A synátor tak trochu neví, co se sebou.
Krásná islandská krajina (ty hory a pobřeží, bože, to snad nemůže existovat!), nečekaná hudba a tak trochu černý humor. Moc fajn otvírák našich festivalových dní!
Trailer zde:

Dalším filmem byl ruský LEVIATHAN. Pro mě to byl asi filmový vrchol festivalu, ale skvělých filmů jsme viděli víc, těžko tedy vyzvednout jen ten jediný... Chlapík Kolja žije se vzpurným synem a druhou manželkou někde na pobřeží nedaleko Finska a jeho dům a pozemek chtějí pod nátlakem odkoupit spekulanti v čele se starostou. Je jim vcelku jedno, jakým způsobem vyvlastnění docílí. Klojovi má spor pomoci vyřešit kamarád právník z Moskvy, jenomže si za ním odbíhá Koljova manželka, takže se pan právník musí rychle odporoučet a Kolja na to zůstává sám. Místní politici rozhodně nemají skurpule - bezohlednost, pokrytectví, korupce a krutost ovšem nepřichází jen od nich, ale i od církevních představitelů, u kterých by jinak obvykle takový zoufalý člověk hledal útěchu (to by to ovšem nesměl být Kolja). Všechnu tu beznaděj, drsnost a depresi ještě prohlubují nádherné záběry drsného pobřeží, vraků lodí a kostry velryby (tohle vidět někde v reálu, posadím se z toho - s odpuštěním - na prdel...). Film je to sice dlouhý a rozvláčný, ale po všech stránkách povedený a jak říkal Jenda: "Pořád se tam něco děje." Z neveselého obrazu dnešní (nejen) ruské reality jsem si po projekci připadala naprosto vyždímaná, vydeprimovaná. Ale taky ohromně nadšená.

Posledním filmem toho dne byl fenomenální KUKUŘIČNÝ OSTROV. Tenhle film nakonec taky získal hlavní cenu festivalu pro nejlepší film, což (snad?) taky o něčem vypovídá. A když si to tak nechávám v sobě uležet, Leviathanovi se v lecčems vyrovnal, takže to mé hodnocení nej filmu padá...
Děda se rozhodne na ostrůvku uprostřed řeky Inguri (hranice mezi Gruzií a Abcházií) pěstovat kukuřici. Připravuje půdu, zároveň svépomocí staví chatrč k přespávání a jednoho dne s sebou přiveze svojí šestnáctiletou vnučku, která mu při pěstování pomáhá (mimochodem moc krásný typ holky). Pracují v podstatě beze slov, ostatně celý film je na proslovy dost chudý, ale ono to vůbec nevadí. Vizuálně je to samo o sobě tak silné a vypovídající, že by se to snad obešlo bez jediného slova. Navíc těm dvěma věřím absolutně každé škubnutí tváře. Kukuřice roste, vnučka taky, příroda si dělá, co chce (jejím rozmarům se zkrátka ubránit nedá) a do toho tam na loďkách pořád otravují vojáci. Trochu jako Jaro, léto, podzim, zima a jaro, ale možná poetičtější a míň moralizující (ačkoliv i to je překrásný film).
Trailer tu:

Krom toho jsme první den také stihli už klasické občerstvení v podobě palačinek (bez nich na festivalu ani ránu! :-)), nákup nezbytných festivalových suvenýrů a posezení v čajovně, kde jsem se také přesvědčila, že na nízký tlak vodní dýmka rozhodně není ten pravý lék a tedy se s ní s těžkým srdcem na dlouho loučím, či spíše ji musím rapidně omezit. Sbohem, neduhu.
Druhý den jsme začali srbským filmem NEPOSLUŠNÍ. Leni a Lazar jsou jako děti nejlepší kámoši a dělají spoustu lumpáren a ujetých bláznivin. A taky je jasné, že se mají fakt moc rádi. Pak se zas potkají po letech, když je jim 24, a mají pocit, že se do té sladké doby dokážou vrátit rebelujícím, hravým, nespoutaným a dětinským chováním. Vyjednou na cyklovýlet a sledujeme tak netradiční roadmovie po srbském venkovu za pozdního léta. Jenomže tentokrát už to tak nevinné není a přijdou situace, kdy je třeba zas být dospělý a trochu zodpovědný.
Jenda z filmu moc odvařený nebyl, mně se líbil celkem dost - snad díky momentálnímu rozpoložení, nevím, ale navzdory ne příliš vysokému hodnocení kritiky v něm bylo něco, co mě oslovilo. Dokonce to ani neumím popsat; hrdinové moc sympatií nevzbuzují (herečka mi dokonce začala po chvíli být vyloženě protivná, i když mi zpočátku připadala úžasná a moc krásná), vševysvětlující vypravěč dokáže spíš naštvat, příběh je dost nenáročný a spíš než film by to fungovalo jako jednotlivé epizodky, nicméně něco tam prostě je. Snad krásná kamera, prostředí a barvy, snad bezvadná chytlavá hudba (Milan Subota), snad to, že v některých motivech jejich chování jsem se tak trochu poznávala (a zastyděla se), dělala bych to asi dost podobně.
Trailer (ta muzika je prostě skvělá, skvělá!!):



Druhým filmem bylo TICHÉ MÍSTO NA VENKOVĚ z 60. let, v hlavní roli ne zcela normálního malíře se skvěle předvedl Franco Nero. Malíř neví, jestli svou ženu miluje či nenávidí, navíc už absolutně postrádá inspiraci, takže se rozhodne zmizet na venkovské opuštěné sídlo, kde -jak doufá- zase načerpá nové vjemy a zážitky. Jenomže ono to nebude tak jednoduché. Když se dozví, že v domě za války zemřela mladá hraběnka - krásná nymfomanka, začíná se mu to v hlavě motat čím dál víc a postupně přestává rozlišovat mezi skutečností a výplody své fantazie. Rozhodne se vypátrat, co byla mladá dáma zač a s tím se víc a víc propadá do psychedelických stavů. Stejně tak divák postupně ztrácí přehled, co se opravdu stalo a co je jen malířovou představou. Psychodrama s prvky hororu mě dost příjemně překvapilo, šedesátky z toho tečou v každé minutě, surrealistické prvky doplňuje skvělá hudba Ennia Morriconeho. Dobré zpestření programu!

Posledním snímkem nebyl ani tak film jako spíše záznam z koncertu, což se do doby před půlnocí hodilo sice parádně, ale neubránila jsem se občasnému klimbání. Ostatně nebyla jsem v tom sama, stačilo se rozhlédnout a všichni kolem mě dopadli stejně. A to i přesto, že šlo o záznam posledního koncertu projektu BIOPHILIA islandské zpěvačky Björk, kterou mám moc ráda a nuda to rozhodně nebyla. Trochu jsem se toho bála - jednak její poslední album nemám skoro vůbec naposlouchané, takže jsem vlastně ani nevěděla, jestli se mi ty skladby budou líbit, jednak mi bylo jasné, že do Jendova vkusu Björk zrovna moc nezapadá (uklidňovala jsem se tím, že si tam aspoň kdyžtak zdřímne - a nakonec jsem chvílemi, ač moc nerada, chrněla já). Björk se v projektu Biophilia snaží propojit hudbu, techniku, přírodu a člověka do spolupracujícího uměleckého celku. Koncerty doplňovaly vizuály krystalických mřížek, DNA, vesmíru, mořských živočichů apod., prostředí komorní a dost efektní, texty i hudba naléhavé, hudební nástroje neobvyklé, islandský dívčí (ženský?) sbor úchvatný a zpěvaččina vizáž jako vždy ulítlá. Chvilku mi trvalo, než jsem se naladila na tu správnou vlnu, ale ono to zafungovalo a pak už jsem se nechala unést tím zvláštním makro-mikrokosmem, který Björk vytvořila. Ve Velkém sále, na vekém plátně a s velkolepým zvukem opravdový zážitek.
Trailer není, tak aspoň pro ilustraci jedna z písní posledního alba:


Krom toho jsme také ten den viděli v Domě ČT rozhovor s Danem Přibáněm a křest jeho DVD S Trabantem až na konec světa, který jsme kvůli počasí sledovali schovaní v provizorním stanu před plátnem u Domu ČT, a taky následný koncert Tara Fuki, který už jsme mohli poslouchat přímo ve "studiu" v Domě, protože to bylo opravdu komorní a posluchačů - snad i kvůli počasí - poskrovnu. Nicméně bylo to moc pěkné a příjemné zpestření jinak filmového programu.

Třetí den měl být také posledním, na který jsme měli zaplacenou akreditaci. Ale jelikož se nám z neznámých důvodů skoro nikdy nepodařilo objednat na žádný z filmů, který jsme chtěli (ačkoliv sály byly potom každý den poloprázdné, tak kam ty lidi sakra zmizeli?!), zaplatili jsme si pak ještě akreditaci na sobotu, abychom dohnali, co jsme nestihli. Celý ten systém objednávání je mi trochu záhadou, ale nechci pořád jen frflat. Pravdou je, že každý den se nám povedlo objednat maximálně jeden film, o který jsme vyloženě stáli, to ostatní byla provizoria, ovšem naštěstí většinou vybraná dobře, nemůžeme si stěžovat...
Den nám odstartovala italská komedie ROZHODČÍ, která byla vlastně také jediným úsměvným momentem v té záplavě deprese, kterou jsme měli za sebou a která nás ještě čekala. Byl to takový Okresní přebor po italsku - mnohem drsnější (linie msty mezi hráči) a pro mě také o něco vtipnější. Znesvářené okresní fotbalové kluby na Sardinii soupeří o to, kdo bude první v asi stopadesáté lize. Moc se s tím nemažou. Když se z Argentiny vrátí bývalý skvělý hráč, jeden z klubů najednou prudce stoupá nahoru a z navrátilce je hvězda. Navíc do toho vstupuje moc vtipná zamilovaná linka a k ní naopak drsnější příběh ambiciózního rozhodčího, který touží pískat evropské finále a celý život zasvětil kariéře a Bohu. Samozřejmě se nezadaří a linie příběhu se nečekaně propojí...
Černobílé provedení (v tom duchu se nám nesl celý den), opět skvělá hudba, moc dobrý humor a - ne, neodpustím si to - nesmírně charismatický rozhodčí, z nějž se mi dokonce zatajil dech, hehe :) - to všechno dělalo film zábavným a popravdě nutným odlehčením. Kéž by takhle vypadaly komedie i u nás.
Trailer:


Večer nás pak čekala hvězda festivalu, polská IDA. 60. léta v Polsku. Osmnáctiletá Anna se chystá stát jeptiškou, pár dní před skládáním slibu se jí ale ozve teta Wanda, o které do té doby vůbec nevěděla. Zajede za ní a obě příbuzné se postupně seznamují. Wanda je krásná, šarmantní a vzdělaná dáma, ale také bývalá komunistická prokurátorka, která posílala do pekel odpůrce režimu. Anně odhaluje její židovský původ, pravé jméno Ida a také její pozapomenutou minulost. Společně se vydávají hledat Idiny rodiče, resp. jejich mrtvá těla, a přitom se musí střetávat jejich úplně odlišné životní návyky a povahy. Ida navíc objevuje "nástrahy" světa mimo klášter a po svém se s nimi vyrovnává.
Krásně nasnímáno; všechny záběry by mohly fungovat jako samostatné fotografie, jako umělecká díla. To byla skutečná nádhera. Příběh mě taky bavil a místy překvapil. Neposadila jsem se z toho na zadek jako asi většina filmových kritiků, ale pěkné to bylo a dala bych si to klidně znovu. Bylo mi to takové... sympatické.
Tralier tady:


Posledním filmem toho dne byly DVA ROKY U MOŘE. Vlastně o tom nemám moc co napsat, protože ještě před polovinou jsme z kina zdrhli. Bylo to poprvé, co jsem odešla z kina, aniž bych film vydržela dokoukat, a taky jsem se za to trochu styděla a bylo mi to líto. Jenomže tady jsem měla pocit, že je to vážně jen hodina a půl ztraceného času, který můžu trávit v posteli a čerpat energii na další filmový den. Nic se tam neděje a asi ani nestane, chlapík bydlí kdesi v lesích na jakémsi sídle a my sledujeme jeho pomalu plynoucí dny. O tom, kdo to vlastně je, nám asi mají vyprávět předměty, na které se soustředí dlouhé záběry. Myšlenka to fakt není špatná, ale já si prostě nemůžu pomoct - tohle mě naprosto minulo. A je to škoda. Z traileru (viz níže) to dokonce působí jako nesmírně zajímavý snímek, navíc jsou tam vybrány "vyčištěné" záběry, které jinak ve filmu tak moc nejsou (většina je "jakože rozostřené zaprášené retro", které mě - nevím proč - strašlivě vytáčelo). Tak to třeba můžu zkusit někdy v budoucnu znova.
Trailer:


Poslední den jsme se vydali na italskou mafiánskou krimi ze 60. let KAŽDÉMU, CO MU PATŘÍ. I když jsme měli snad nejnepohodlnější místa, která si člověk dokáže představit (v městském divadle na galerii, kde na plátno shlížíte ze značné výšky, z dřevěných sedaček setsakra bolí pozadí a navíc máte přímo v obraze tyč zábradlí), podařilo se mi soustředit se na film i vpravdě detektivní zápletku. Dva chlápky na Sicílii při lovu někdo zastřelí. Místní za tím hned vidí mstu kvůli ženské. Profesor Laurana ale tuší, že to tak jednoduché nebude a rozhodne se pátrat, kdo a proč jeho přátele zabil. Pomáhat mu má vdova jednoho z mužů a také její bratranec právník. Profesor postupně odhaluje utajované vztahy mezi jednotlivými postavami a také zájmy, které za vší tou zločinností stojí. Moc dobrý mafiánský film, ze kterého místy zamrazí a který by klidně mohli dávat v televizi - věřím, že by měl úspěch.
Trailer nemám, tedy hudební ukázka:


Na druhý snímek jsme se moc těšili a i kvůli němu jsme si akreditačky protáhli až do soboty. Hehe, nu, někdy se holt nezadaří...
Šlo o maďarský film VOLNÝ PÁD. Povídky o tom, co se děje za dveřmi bytů v jednom budapešťském činžáku. Celkem jsem se bavila nad představou, že kdyby takhle vypadal opravdu kompletně celý dům, musel by to být jedině pečovatelák pro duševně choré. Totální úlet. Ale myšleno to bylo určitě dobře. To, co se v jednotlivých bytech odehrávalo, byly vlastně jen vyhroceným způsobem ztvárněné diagnózy toho, co se v současnosti děje ve společnosti a se společností. Jedna větší šílenost než druhá a vy se postupně začínáte bát (anebo těšit, hehe), co vás čeká za dalšími dveřmi. U něčeho ten smysl možná hledáte déle (a nenacházíte), něco snad trochu pobaví, ale takovým tím mrazivým způsobem, rozhodně se smíchy neplácáte do kolen. A já vlastně nevím, jak tenhle film hodnotit. Ono to nebylo špatné. Originální i vizuálně zajímavé to bylo dost. Ale opakuju se: je to totální úlet... Někdy je takové ohodnocení vlastně pochvalou, někdy to označuje naprostou bizarnost. A já nevím, co to znamená tady.
Trailer:

Poslední film jsme vybrali výborně, lepší zakončení jsme si ani přát nemohli. Šlo o americký remake ze 70. let francouzského snímku MZDA STRACHU z let padesátých. Originál neznám, nemůžu tedy porovnávat, ale tohle byla pecka. Jen mě trochu mrzí, že celková únava po těch dnech zapracovala natolik, že jsem první polovinu filmu dost prospala a musela si to pak nechat od Jendy převyprávět. Naštěstí jsem se probudila na to nejlepší. Čtyři chlapíci potřebovali zdrhnout ze svých původních domovů tam, kde je nikdo nebude hledat, každý k tomu má své důvody. Náhodou se setkávají v Jižní Americe a v zoufalství a kvůli penězům přijímají smrtelně nebezpečnou práci. Ve dvou náklaďácích mají džunglí převézt na otřesy extrémně citlivý nitroglycerin. Stačí jedno škobrtnutí a vyletí s celým nákladem do vzduchu. A amazonské kopce rozhodně neoplývají rovnými přehlednými dálnicemi...
Při scéně, kdy se náklaďáky snaží přejet visutý rozhoupaný most, skoro ani nedýcháte. A vůbec celé je to napínavé, drsné, dramatické a doplněné perfektní muzikou. Takový chlapský film, co ohromně bavil i mě. Nečekaně skvělá věc na samý závěr festivalu (pokud se nepletu, byla to i jedna z úplně posledních projekcí; ceny už byly rozdány, tohle byl dojezd).


A závěrem ještě pár fotek od Jendy mmj. z výletu na půjčených festivalových kolech (moje je jen ta siluetková s ostnatým drátem):

-
-
-

-

(Darth Vader?)
-
-
-
-





Hastrman a jiřičky

5. července 2014 v 23:31 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Zahrádky, rybníky u Holan, Stvolínky, Kravaře, Ronov, Vlhošť. V kraji Urbanova Hastrmana jsem už nedávno byla, viz tu: http://zazvorek.blog.cz/1310/od-aleje-po-smrtku
Tentokrát jsme tam vyrazili s Jendou za opravdu horkého dne. Trochu se přiznám, že na podzim je to tam tak nějak hezčí. Možná proto, že tam nepotkáte skoro ani živáčka, možná proto, že nad vším nevisí ten beztvarý dusný letní opar. Tentokrát jsme naštěstí nemuseli stopovat - díky zkratce k nádraží ve Stvolínkách (= švihli jsme to tam po kolejích a zkrátili si tak cestu zhruba o hodinu) jsme pěkně stihli vlak, dokonce i s pauzou na leháro na lavičce před prázdným nefunkčním nádražím. Počáteční strach z toho, že si lehám pod několik hnízd jiřiček a odnesu si tedy určitě nemilý dárek, okamžitě překonala pohoda při válení se s rukama pod hlavou, zírání do bezmračného večerního nebe a sledování svištění křídel jiřiček, jejich klouzání po větru, švitoření a návraty domů pod krásnou geometrickou římsu nádražní budovy.
V tom kraji se cítím doma, i když domů to mám vlakem hodinu a půl. Probouzí to ve mně takovou divokost, lehkost a volnost, kterou člověk zažívá právě tam, kde je doma, kde to zná, kde je to "jeho". A Vlhošť i Ronov jsou tajemné kopce, které připoutají váš pohled a nechtějí vás pustit. Něčím přitahují, hypnotizují, úplně v té krajině vyčnívají a všechnu pozornost stahují na sebe. Musím tam. Někdy brzy.
-
-

-


-
Edit: při seznamování se s Vlhoští jsem narazila na tyhle zajímavé stránky:
Jelikož mně to focení moc nejde, můžete se tu pokochat krásnými záběry Kokořínska a Českolipska. A neposedný zazvorek už zase vymejšlí, kam vyrazí...