Srpen 2014

Z cesty po Francii podruhé (Ronchamp, Dijon)

31. srpna 2014 v 11:46 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Z Alsaska jsme se přesunuli do Burgundska. Přejezd do Dijonu byl dlouhý a vcelku nezajímavý i přesto, že jsme projížděli Cote d´Or, slavnou vinařskou trasou - vinice nebyly ovšem široko daleko nikde vidět, tak kde to tedy ksakru pěstují? Nicméně bylo důležité cestu proložit nějakou pauzou či zastávkou a Jenda měl skvělý nápad. Cestou jsme potkávali cedule upozorňující na La Chapelle Notre-Dame-du-Haut, tedy kapli v kopcích nad hornickým městem Ronchamp. Jejím architektem nebyl nikdo jiný než Le-Corbusier, tedy Korbík, a postavil ji v 50. letech minulého století. Jenda nás zhruba dvacetikilometrovou zajížďkou dovezl přímo k tomuhle skvostu. Tedy, ne tak docela přímo.
Ocitnete se na parkovišti, odkud není na kapli ani trochu vidět. Chcete-li to zkusit někudy obejít a kapli alespoň nafotit, nemáte šanci. Areál je obehnaný plotem a vše je schované. Musíte si tedy zaplatit 8 eur, aby vás ke kapli pustili. Vstup zahrnuje to, že se na kapli můžete konečně podívat, a taky můžete do ní, ale během naší návštěvy se tam zrovna odehrávala nějaká přednáška s malými hudebními vsuvkami, takže ani interiér nebylo možno si důkladně prohlédnout (ale aspoň ta hudba byla skvělá a akustika perfektní). Francouzi jsou zkrátka vydřiduši, to nehorázně vysoké (i vyšší) vstupné měli skoro všude, studentské slevy moc nefrčely a pokud, tak zanedbatelné. Pff. Tomu se tedy říká zpřístupnění kulturního dědictví všem vrstvám společnosti.
Ale! Měli jsme obrovské štěstí na počasí a v tom krásném ostrém světle mohla kaple naplno rozehrát svůj "exteriérový koncert". Slunce odrážející se v tom svítivě bílém betonu, stíny, které minimalistické prvky házely... Korbík byl génius. Jo.

















Náš kemp se nacházel na okraji Dijonu kousek od jezera Kir (kam jsme se ovšem kvůli mizernému počasí nedostali). Tahle taktická poloha nám umožnila druhý den ráno vyrazit do centra města pěšky takovou pěknou, něco přes 2 km dlouhou cestou parkem podél říčky.


Po drobných alsaských hrázděnkách bylo najednou těžké zvyknout si na velké zděné domy 19. století a šlechtické paláce. Hlavní město Burgundska samozřejmě nemůže být vidlákov. Zvyknete si rychle, Dijon je parádní. Mísí se tu velkolepost někdejší historie, kdy byl Dijon sídlem burgundských vévodů (těch pacholků, co strašně nenáviděli francouzského krále), se současným studentským ne-zas-tak-velkým a příjemným městem a ono to funguje.













Maskotem města je sova, takže když se vydáte po soví stezce (značky na chodníku), určitě neminete žádnou pamětihodnost města. Na to jsme tedy přišli až později, takže jsme se na sovičky vykašlali a courali si po svých, ale určitě ani nám nic zásadního neuniklo :-). Nejvýznamnější budovou je asi Pálac burgundských vévodů, od jejich dob ovšem tak zásadně přestavovaný, že by ho dneska rozhodně nepoznali. Jedna z mála věcí, co na něm zůstala od středověkých dob zachovaná, je Věž Filipa Dobrého, která vyčnívá nad všechny dijonské střechy.


V paláci dnes sídlí městské zastupitelstvo, ale hlavně také Muzeum výtvarných umění, které je naprosto perfektní. V kontrastu k předchozím nadávkám na všudypřítomné nehorázně vysoké vstupné nabízí Dijon do všech muzeí vstupy zdarma. My stihli jen tohle jediné, hlavně jsme si chtěli projít město, ale bylo opravdu dobře udělané. Konečně jsme se dozvěděli něco i v angličtině a máte možnost projít si dějiny umění od samých počátků až po 20. století, přičemž každé období je zastoupeno moc zajímavými díly a ve velkém počtu. Byli jsme tam až do zavířačky (a taky jsme díky tomu utekli bouřce, kterých nás v Dijonu ostatně stejně zastihlo víc).


(Tohle jen na ukázku, že ne všechno musí být vždycky umělecká špička... zblízka ta dětská omalovánka vynikne daleko víc :-D)

S Dijonem má taky každý spojenou slavnou hořčici. Nedaleko kostela jsme objevili úžasnou hořčičárnu, prostě prodejnu místní hořčice, kde nabízeli snad všechny myslitelné příchutě, na které si člověk vzpomene. A taky skleničky všech velikostí - od maličkých vzorkových po velká balení. U pultíku si můžete na malou slanou tyčinku namačkat ochutnávku libovolného druhu a podle toho pak experimentovat. My jsme vzali klasiku - vždyť neznáme ani tu! a pak s příchutěmi bílého vína, červeného vína, papriky s česnekem, medu a bylinek.



Výborně jsem se pak pobavila u chrličů v průčelí kostela Notre Dame. Tolik pohromadě a ještě všechny vypadaly, jako by co chvíli měly sletět na ulici. A každý jiný a akždý zajímavý.



(Jendova fotka)


(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)












Za té jejich slavné revoluce dostal portál sice zabrat, ale budovy na hlavicích alespoň částečně zůstaly - to jsem viděla prvně v životě.
A ještě jedna věc mě na Dijonu uchvátila. Střechy a komíny! Z každé střechy čouhalo tolik komínů a takových různých tvarů, že jsem se do nich úplně zbláznila. Bohužel se nic z toho nepodařilo fotit tak, jak jsem si představovala, přesto si takovou minisérii neodpustím. Tůůůdle.









Z cesty po Francii poprvé (Alsasko)

25. srpna 2014 v 10:26 | zazvorek |  Po svých i samochodem
První den dovolené jsme skoro celý strávili v autě - přejezd z Ústí resp. Chodova u Karlových Varů přes celé Německo zkrátka trval déle, než bylo v plánu. Hlavně kvůli různým kolonám, pracím na silnici a tak. Varování: NIKDY se nesnažte koloně utéct sjezdem na menší silnice do okolních obcí. Zásadně budou kvůli nájezdům na dálnici stejně ucpané a cestu si akorát ještě víc prodloužíte.
Naším cílem byl kemp ve francouzském městečku Dambach-la-Ville, malebné obci ležící na Route des vins d´Alsace. Na ní najdete nejen krásné vesničky se zachovalými středověkými jádry, rozkládající se pod mohutnými kopci Vogéz, jež střeží desítky hradů, ale také, jak už název napovídá, rozlehlé vinice, jejichž konečným produktem jsou skvělá bílá vína (ať už ryzlinky, sylvaner či gewurztraminner). Alsasko je mi ohromně sympatické, protože to ještě není ta "opravdová" Francie - vzhledem k historii tohoto regionu (kdy střídavě patřil Německu a Francii) se tu vyvinula skvělýá směsice německé i francouzské kultury včetně prazvláštního jazyka, kuchyně i architektury. Krajina je tu opravdu překrásná a opečovávané vesničky s hrázděnými domy, dřevěnými okenicemi, muškáty a kdovíčím vším působí snad až nechtěně kýčovitě. Ale ono je to prostě pěkné a zákazník i osobní pýcha majitelů to tak chtějí, tak co :-) Krom toho pomalu v každém druhém průjezdu narazíte na vinný sklep/prodejnu vína a na každém druhém kopci se rozkládá hrad. Je tu prostě všecko.
Celou cestu do Dambachu jsme měli v autě příšerné vedro, ale jakmile jsme se dali do stavění stanu, začalo pršet. To prostě nebylo fér. Přesto jsme si pak ještě prošli nevelké městečko, kde bylo v úterý večer úplně mrtvo a kde taky fungovala jediná hospoda, jejíž návštěvu jsme ale oželeli.



(Jendova fotka)




Čápů lítá v Alsasku strašně moc (poprvé v životě jsem viděla čapí hejno, já myslela, že jsou to spíš pároví tvorové?), na spoustě komínů mají svá velká hnízda, takže není divu, že se stali takovým místním symbolem a taky obvyklým suvenýrem. Já jsem se spokojila s fotkou jednoho neživého nad oknem....
Druhý den jsme zajeli do nedalekého Štrasburku, metropole Alsaska. To město na mě působí moc mile a pohodově, docela bych si uměla představit tu žít nebo studovat. Celkem chápu, proč zrovna tady sídlí Europarlament, Evropský soud pro lidská práva i Rada Evropy. Pokud tedy politici vůbec ocení příjemnou atmosféru města nad řekou Ill...
Procházeli jsme si nejprve hlavně historické jádro města (UNESCO). V okolí katedrály Notre-Dame běhalo spoustu turistů, ale v jejích velkorysých vnitřních prostorách se všichni rozplynuli. Už jsem zapomněla, jak jsou ty francouzské gotické katedrály vysoké a veliké...

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)


(Jendova fotka)

(Jendova fotka)


I Štrasburk je samozřejmě plný hrázděných domků a domů, přičemž nejzajímavější čtvrť zvaná Petite France se rozkládá u řeky a v minulosti se tu zdržovali koželuzi, prostitutky a sídlil tu ústav pro syfilitiky. I přes tuhle delikátní historii je to dnes nejmalebnější část města, kam taky míří davy turistů. Ovšem i další uličky stojí za procourání.










Po obědě už jsme se s městem chtěli pomalu loučit, ale pak jsme si všimli, že součástí města je i jakési opevnění a kryté mosty, takže jsme ještě nějakou dobu pátrali po nich a město díky tomu prošli celkem důkladně.




Díky ušetřenému času jsme se rozhodli po cestě do Dambachu ještě navštívit obce Molsheim a Obernai. Na jednom kruhovém objezdu ale došlo k spontánnímu rozhodnutí barokní jezuitský Molsheim z programu vyšoupnout a místo něj navštívit románský kostel St-Pierre et St-Paul v Rosheim. Dobře jsme udělali. Hrázděnky se sice brzy okoukají, ale ten kostel byl parádní. Pozornosti doporučuju hlavně sochařskou výzdobu. někdy se člověk i zasměje...







(Jendova fotka)

(Jendova fotka)






Vedle kostela pak stál dům v dost dezolátním stavu, za jehož okny se rozrůstal strom. A mně to přišlo jako v nějakém jiném světě, takové kouzelné. Ale koukám, že fotky to moc zachytit nedokázaly. Tedy já jsem to nedokázala.




Jelikož už se ale blížila sedmá hodina večerní, v Obernai jsme se stavili jen na nákup zásob a rozhodli se, že to pěkné a relativně velké městečko navštívíme druhý den. Nu, nestalo se. A cestou do kempu jsme kvůli zatarasené silnici měli projížďku francouzským venkovem, rozuměj polní cestičkou mezi kukuřicí a obilím vstříc sluníčku, ale už méně vstříc kempu. Nakonec jsme se nějak vymotali a zdárně jsme si mohli udělat opulentní salátovou večeři u stanu.


Druhý den jsme vyrazili na hrad Haut-Koenigsburg, patrně největší a nejnavštěvovanější z alsaských hradů. Posazený na strmém a vysokém kopci tvoří nápadnou dominantu širokého okolí. Jako jediný z těchto hradů také není ruinou, protože byl na začátku 20. století německým architektem Bodo Ebhardtem zásadně rekonstruován. Dá se tu absolvovat velký prohlídkový okruh, informační letáček je k dispozici dokonce i v krkolomné češtině. A také tu bylo snad milion lidí, řada zaparkovaných aut pod hradem byla asi kilometr dlouhá, na hradě samotném se ale díky jeho rozlehlosti davy naštěstí rozmělnily a nebylo to tam nijak nepříjemné.







Všimli jste si někdy, jak jsou střechy zajímavé? Stačí zvednout hlavu. Třeba v Dijonu měli... no, o tom až zas v dalším článku :-)







Tohle jsem si musela vyfotit z jednoho prostého důvodu - takhle to asi přesně vypadá, když svému muži něco vykládám! :-)

Cestou z hradu jsme se na skok zastavili v blízkém městě Sélestat kvůli gotickému kostelu St-Georges a románskému kostelu St-Foy. První jmenovaný měl netypickou součást "mobiliáře" - líně se v něm procházela nevrlá kočka, která si tam vykračovala, jako by měla kostel pod dohledem. Nejzábavnější bylo, když vystoupala po schodech až k oltáři a před ním se rozvalila tak, že vypadala úplně jako nějaká egyptská bohyně. Tak ta tam tomu opravdu šéfovala. Bohužel se mi v šeru kostela nepodařilo tenhle moment zachytit. Románský kostel mě pak docela nadchl, hlavně ty hlavice s pažravými zrůdičkami. Pro ty mám velkou slabost a to mě na románském slohu baví asi nejvíc. Bohužel mám nafocené jen ty méně potvorné, ty ostatní bylo možné zkoumat jen z podhledu a fotit se nedaly.



















Navečer jsme ještě nechtěli trávit čas v kempu, tak jsme se pěšmo vydali na hrad Bernstein vzdálený asi hodinu cesty v lesích nad Dambachem. Krpál to byl slušný, ale kdybychom věděli, jaké kopce nás v dalších dnech čekají, ani bychom nemukli...:-) Původně jsme chtěli z něj dojít ještě na další hrad vzdálený asi další hodinku dvě cesty, ale jelikož na Bernstein jsme dorazili někdy kolem šesté večerní, už to nemělo smysl, vraceli bychom se za úplné tmy bůhvíodkud. Takže jsme se pak místo toho ještě trochu prošli mezi vinicemi a městečkem.


(Jendova fotka)

Třetí den nás čekal přejezd na nové nocoviště do kempu v Dijonu, ale ještě předtím jsme navštívili významné alsaské město Colmar. Krom toho, že se tu narodil sochař Bartholdi, autor Sochy svobody (což tedy není tak zásadní informace), ve sbírkách místního muzea umění Unterlinden v dominikánském klášteře mají například Isenheimský oltář od Matthiase Grünewalda nebo Madonu v Růžové zahradě Martina Schongauera (taktéž colmarský rodák). Prostě parádní věci. Město jsme spíše prolétli, času nebylo nazbyt. Město je to malebné, plné hrázděnek (a turistů, těch bylo v úzkých uličkách namačkáno ještě víc než kde jinde) s až lehce kýčovitou atraktivní čtvrtí Petite Venice (to protože tu jsou domky posazené nad kanálem, po kterém plují malé loďky). A taky jsme proběhli skvělou krytou tržnicí, kde nabízeli spoustu dobrot (a my na ně jen mlsně koukali). Ostatně kryté budovy tržnic z 19. století ve Francii narozdíl od těch u nás ve často pořád slouží svému účelu. Proč to prostě nejde u nás?














No a pak už nás čekal ten dlouhý přejezd do Burgundska, tedy Dijonu...

Z cesty po Francii - úvodem

20. srpna 2014 v 2:48 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jako cíl letošní letní dovolené jsme vybrali Francii. Fárplán vypadal asi následovně: strávit pár dní v Alsasku, tedy hned u německých hranic, pak přejet do Dijonu, dál odjet na pár dní do střední Francie - oblasti Auvergne, pak do pohoří Jura u švýcarských hranic a na závěr zase přespat v Alsasku. Na celou tu dlouhou cestu jsme si se vším všudy vytyčili 14 dní a zdá se to tak akorát. Samozřejmě, že Francie nabízí obrovské množství možností, co vidět, poznat a ochutnat, ale v našich silách ani v silách našich peněženek (oproti loňskému nízkorozpočtovému Polsku to byl podstatný rozdíl, ale o tom snad později) není dát to všecko najednou.
Nad programem jsem hloubala dlouho dopředu; chtěla jsem skloubit poznávání měst a historie s trajdáním venku. A v tomto ohledu se snad povedlo, i přes něpřízeň počasí (to bylo tak hrozně hrozně nefér!!!) jsme měli všechno :-). Každý den jsme ráno vyrazili, celý den byli na nohou a večer jen upadli do stanu a usnuli; chodili jsme spát dřív než děti lítající ještě po desáté večer venku...
Cestovali jsme autem nebo po svých a přespávali jsme v kempech. Živili jsme se povětšinou bagetami v podstatě s čímkoliv, protože jak jsme brzy zjistili, najíst se ve francouzské - byť té nejobyčejnější - restauraci chce mít dobře zásobenou peněženku a jazykovou vybavenost. S Jendou oba zvládáme angličtinu a němčinu, francouzská slovíčka nás dosud nezasáhla, což se ukázalo jako problém. Francouzi buď neumí, nebo ze zásady nechtějí mluvit jinak než svou - podle nich jistojistě nejkrásnější - řečí. To, že jazyky nezvládá starší generace, se dá ještě odpustit, ale že ani studenti nemluví německy ani anglicky, mi připadalo docela zarážející. Jenže když jsme na ně přesto anglicky mluvili, rozuměli nám. Ha! Jen nám zarytě odpovídali v tom svém úžasném jazyce. Který mi mimochodem po téhle dovolené zas tak úžasný nepřipadá - ostatně vždy záleží na mluvčím, někdy mi přišel ten jazyk vyloženě odporný, zatímco třeba v hudbě se poslouchá krásně. Ale zpět k jídlu.
Krom toho, že jídlo je tam drahé, je taky ale krásné. Francouzi jsou v tomhle precizní a rozhodně se v jídle neodbydou. Nebo si alespoň dávají záležet nad tím, co prodávají a předkládají zákazníkovi. Vše je krásně nazdobené, lákavé a člověk by se najedl i očima. Takže - sice si zaplatíte, ale dostanete parádičku, co ještě navíc výborně chutná. Špatnou zkušenost tu s jídlem rozhodně nemáme... Nicméně vzhledem k jazykové bariéře jsem si jídlo objednávala naslepo - ukázala jsem do jídelního lístku a byla zvědavá, co mi přinesou. Naštěstí to bylo vždycky moc dobré. Drtivou většinu času jsme ale jedli opravdu jen jogurty, ovoce, zeleninu, konzervy a bagety - s tartare, paštikami (ty mají fakt skvělé!), sýry (k těm ještě později), marmeládou (tolik příchutí jsem v životě neviděla) a v nouzi i nasucho. Trochu mě překvapilo, že v cereálním pečivu se tu moc nejede (nebo možná jen v pekárnách). Co nás ovšem dost štvalo - v marketech se všechno prodává jen po baleních, což hlavně u jogurtů nechápu. Samozřejmě jsme neměli žádnou lednici - co mám dělat se šesti jogurty (stejné příchutě), když jsme dva a ještě pod stanem?!! Mám si je do chřtánu narvat všechny najednou?
Abych pokračovala v kritice (hehe): většinu času jsme měli problém s odpadkovými koši. V kempech ani ve městech skoro nikde nebyly, přesto nikde nebyl bordel. Asi se jim odpadky záhadně samy vypaří. Nebo nevím. A Francouzi zase zřejmě neví, co je to blinkr. Zásadně totiž neblikají při změně směru, takže si člověk musí trochu hrát na jasnovidce, aby odhadl, co se bude dít.
Z té vší kritiky se snad může zdát, že jsem na tuhle zemi zanevřela. Ano, Franouzi jsou lehce arogantní, hrdí, peníze z člověka lámou všude, kde se dá (k jednotlivým extrémům později) a lecčemus v jejich kultuře nerozumím. Na druhou stranu se většinou snažili být moc milí, úslužní a slušní. A Francie je prostě krásná a obrovská země, která má snad v každém svém zašitém koutě co nabídnout a člověk může jen závidět.
Toliko k úvodu několikaetapové "reportáže" z naší dovolené. Teď už snad můžu jen varovat: čeká vás několik sáhodlouhých článků s milionem fotek a popisů jednotlivých dní, měst, památek i lokalit, které jsme navštívili. Protože někoho by to třeba mohlo zajímat. Někdo zas může koukat na obrázky. A ti další prostě v tomhle momentě přestanou číst :-).