Říjen 2014

Říjnové kousky a cáry

28. října 2014 v 20:21 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Letošní říjen je plný překvapení, milých i nemilých. Jeden z nejkrásnějších měsíců v roce projevuje zvláštní smysl pro absurdní humor a dávkuje emoce jednu za druhou bez jakýchkoliv ohledů. Je toho plno a zároveň je pak prázdno. Nutí člověka, aby všechno vstřebal hrozně rychle, se vším se rychle srovnal a měl permanentní nadhled, který z něj udělá emoční plošinu. Ale já to takhle nechci.
Asi je normální, že musí něco skončit, aby něco novýho zase mohlo začít. Jen nechápu, proč ten koloběh frčí jak o překot. I když někdy ta kola roztáčím sama. A pak přijde to prázdno...
Trhněte si nohou.


Za tím dělám čáru. Teď tedy k říjnovým novinkám a zážitkům.
Koncem září přibyly do naší domácnosti dvě nové obyvatelky. Bláža a Bóža, strašilky. Konečně mám i nějaké jejich dokumentační fotky (děkuji). Zatímco akčnější Bláža (na fotkách) už měla i rande a obvykle je přístupnější k lezení po rukou a všemožné manipulaci, letargičtější Bóža se zase v klídku svléká. Tedy - roste. Strašilky vyrostou poté, co se svléknou; obvykle v noci a celkem rychle. A svlečku pak povětšinou sežerou- zametou stopy. Takže když vás pak ráno přivítá jednou tak velká potvora, nesmí vás to překvapit a neměli byste si myslet, že vám ji UFO vysypalo ze své vesmírné rakety náhradou za to malé roztomilé strašidýlko. Trochu se děsím toho, až vyrostou úplně. Bóža už teď začíná být trochu strašidelná.



Dál. Od listopadu se plně zapojuji do pracovního procesu. Tedy budu zaměstnaná studentka. Jak krásně to zní, obzvlášť když člověk studuje obor, u kterého nepředpokládá, že se mu nabídky jen pohrnou! Je to bezva pocit. A trochu taky ne. Najednou se to na vás hrne a nevíte, jestli na to máte. To dáš. Nedám! Obavy, že je to něco nad vaše schopnosti a znalosti a nad organizační a časové možnosti. A zároveň pocit obrovské úlevy a vděčnosti, že příští rok neskončím na pracáku. Ty první divoké měsíce se snad nějak překlenou a bude to dobré :-)
S tím souvisí i to, že se mi začíná stýskat po školním prostředí. Snažím se v něm přes to všechno udržet, přeci jen ještě rok budu řádná studentka, a nechci z toho úplně vypadnout. Ale ta studijní pohodička najednou zmizela hrozně rychle a mé lenivému režimu uvyklé já se vzpouzí, seč může.
Dál. Události posledních dní ve mně vyprovokovaly potřebu vyjádřit se k tomu, jak to vlastně má naše kultura se smrtí špatné a neurovnané. Se smrtí to prostě neumíme. Bojíme se jí, odsouváme někam do tmy jako věc neskutečnou, která se nás netýká. Hrajeme si na to, že tu není, a zároveň je to hrozivý strašák, kterým pro nás všechno končí. Nedokážeme si představit, že tu jednou nebudeme. Chodíme kolem smrti po špičkách. A když přijde, jsme překvapení. Umírá se v ústraní, osamotě. Že jsem nespokojená s podobou smutečních obřadů a posledních rozloučení, to veřejně moc hlásat nesmím. Ale tady jo, od toho zazvorek je. Vůbec se mi nelíbí, že to všechno jede jak na běžícím páse, že se za mě s mrtvým loučí úřednice s uměle nasazeným truchlícím obličejem, která se tváří zúčastněně a povídá věci, které pak bude povídat zase dalšímu za hodinu, že pozůstalé naženou do tíživého prostředí obřadní síně, které už a priori působí šíleně depresivně, že je to neosobní a rychlé. Prostě zajede rakev a nazdar. Ne ne a ne! Však my se spolu ještě rozloučíme. Bez té úřednice. Jo?
Tenhle podzim je celej divnej. Obvykle na mě tohle období působí nesmírně citově, vjemově, mysticky. Ale letos na to není čas a prostor. Všechno se hrne jak lavina. Anebo se to umrtvuje, zastavuje. Chlad. Ale hlavěn to strašlivé prázdno. Prázdno, které všechno završuje.
Závěrem nesourodá směsice fotek z různých říjnových výletů.



















Z cesty po Francii potřetí - Auvergne

19. října 2014 v 13:02 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Po dlouhé pauze navazuju na cestovatelskou sérii o Francii. Dva měsíce po návratu už to sice není ani v nejmenším aktuální, ale rozhodně nechci, aby to dopadlo jako každý rok s články o slovenské záříjové exkurzi - všechny je mám doposud rozepsané a dost možná už nikdy nespatří světlo světa.
Tentokrát to bude o Auvergne, hornaté oblasti ve střední Francii, která byla naším třetím nocovištěm.
Přejížděli jsme tam z Dijonu tzv. Cote-d´Or, burgundským vinařským krajem, nicméně vinice široko daleko nikde vidět nebyly, takže pořád netuším, kde si to víno schovávají. Ne že by krajina byla vyloženě nezajímavá, ale cesta byla moc dlouhá na to, aby se mi po čase nezdála nudná a únavná...
V plánu bylo po cestě několik zastávek, ale nakonec jsme se omezili jen na lázeňské městečko Vichy (ano, to kde za Pétaina na pár let sídlila vláda, a taky to možná znáte podle té slavné kosmetické značky). To už jsme se blížili našemu cíli a bylo dosti pozdě odpoledne, takže zastávka to byla jen krátká, abychom se stihli včas dopravit do kempu. Vichy je takové lenivé, poněkud ospalé město s ozdravným duchem, lázeňskými komplexy, kolonádou a pěkným parkem; to vše mu dodává atmosféru 19. století, kterou známe i z našich lázeňských měst. Trochu úlet je kostel Notre-Dame-des-Malades, který v sobě ukrývá barokní kostel ze 17. stol. a zároveň art-decovou "novotu" z roku 1931. Fotil se dal jen dosti špatně, takže v případě zájmu trochu gůglete.





Potom už jsme mířili do městečka Saint-Nectaire v sopečných kopcích, kde jsme se upíchli na dalších pár dní. Navigace nás vedla úzkými šutrovitými cestami, po kterých jsou možná zvyklí drandit místní zemědělci, ale náš Roland se v těch serpentýnách musel z městského hošíka rychle přeorientovat na teréňáka. Ano, naše navigace celou dovolenou projevovala zvláštní zálibu ve francouzském venkovu a nám pravidelně chtěla předvádět jeho krásy (a hrůzy). Jen si vtipkuj, potvoro.
Pak nás ale uvítal luxusní kemp s bazénem, lavičkami, hřištěm, bufetem a wi-fi, což je stokrát honosnější vybavení, než jaké jsme zažili v předchozích kempech. Další den přišlo krásné slunečné počasí, takže jsme se rozhodli pro celodenní trajdání po sopkách. A nebyli jsme troškaři - prvním dobytým vrcholem měl být hned ten nejvyšší, Puy de Sancy. Panoramata, která se před námi cestou otvírala, mě naprosto nadchla. Zpočátku jsem své "óóó! no to je nádhera! ůůů to je neskutečný! a podívej támhle, ježiš, to je krása!" nepotlačovala, ale pak už mi bylo hloupý se opakovat, Jenda má taky oči, že jo. A taky na koukání. A když jsme projížděli kolem jednoho takového pěkně zaobleného vrchu, na němž se pásly krávy a nahoru si to štrádovalo pár turistů, splnil mi muž nevyslovené přání a my jsme se tréninkově (rozcvička bodne) vydali nahoru také. A pokořili tak sopku Puy de la Tache (1627m). Občas někde musíte po schůdcích přelézat ohradník pro krávy, cesta byla docela prudká, ale výhled za to stál. A to jsme ještě nevěděli, co nás čeká potom...:-)
Hřebeny sopek s úzkými cestičkami lákaly k celodenním výpravám jen tak nazdařbůh, kam si člověk zamane. Ale mít tak víc času, pár dní na nocování venku...













(ten nejvýraznější vrchol na pozadí je Puy de Dome, kam jsme si udělali výlet v dalších dnech)

Potom jsme dojeli do města Le Mont Dore, což je turistické a lyžařské středisko v srdci sopečného pohoří Mont-Dore. Odtud nás pak čekal výšlap na zmíněnou královnu sopek - Puy de Sancy (1886 m). Po svých nás tou prudkou, dlouhou a kamenitou cestou lezlo dost, ale na jednom z vršků těsně pod Sancy je stanice lanovky, která na vrchol dopravila davy a davy lidí v pantoflíčkách, žabkách a slunečních brýlích. Pro nás uřícené a nesmírně utahané to byla hotová provokace. A na samém vrcholu čeká malá plošina, kam se vešlo jen pár lidí a všichni se mačkali jak sardinky. A to už jsem byla protivná. Vrchol dobyt, ale pryč odtud. Ještě se nám nechtělo zpátky, takže když jsme na jedné z protějších sopek zahlédli právě přiběhnuvší stádo oveček, nutně jsem potřebovala být tam. Štrádovali jsme si to hezky po vrstevnici skrze stádo a dalších turistů už tu bylo poskrovnu. Objevil se také "bača" s ovčáckými psy a předváděl, jak to má na povel. A nedaleké skály vypadaly jak skalky skřítků. Tam už jsme tedy nešli - cesta se zdála nebezpečná a navíc už bylo něco kolem šesté večer, takže nás čekal návrat. Ale celé to bylo takové pohádkové. Jeden z nejkrásnějších zážitků, co mám...












(Jendova fotka)

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)






















(Jendova fotka)



(Jendova fotka)

(Jendova fotka)




Na další dny hlásili deště, bylo tedy třeba vymyslet "suchou alternativu" k turistice po sopkách. Dopoledne jsme strávili hledáním obchodu, kde bychom mohli dokoupit zásoby (je to k neuvěření, ale Francouzi dodržují polední - dvouhodinovou!-pauzu i v supermarketech...grrr). Cestou jsme "narazili" na dolmen schovaný v lesíku u jedné vesnice, takže alespoň malá procházka byla. Pokračovali jsme pak do města Clermont-Ferrand, což je největší město celé oblasti. V minulosti tu měl základnu Michelin a vůbec je to hlavně centrum průmyslu, ale nenechali jsme se odradit jeho špatnou pověstí a rozhodli se pro procházku centrem města. Ještě že tak, historické jádro je totiž náhodou moc pěkné! A navíc se nakonec vyčasilo a modré nebe rozzářilo slunko.












Proslavená je gotická katedrála postavená z černého lávového kamene, z nějž byly ostatně postaveny i další budovy, takže je to všechno takové pěkně tmavě omšelé.

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)


Nedaleko této černé katedrály stojí krásný kostel (UNESCO), typická ukázka auvergnské románské architektury. Právě tu v roce 1092 papež Urban II. "vyhlásil" křížové výpravy, takže jsme se navíc ocitli v místě důležitých dějinných událostí :-) Nicméně že se křížové výpravy zřejmě trochu minuly účinkem, o tom se člověk může přesvědčit hned v sousedství kostela, kde je obchod s arabským zbožím a v patře zrovna muslimka pobíhala s koštětem. Parádní paradox.


(Jendova fotka)






A i uličky města byly příjemné, tu a tam se objeví šok v podobě středověkého domu, jen tak jakoby mimochodem... Jen to náměstí mají dokonale zprzněné. V samém středu stojí socha Vercingetorixe, galského náčelníka, který v bitvě u Gergovie (nedaleko města na návrší se nachází památník této slavné bitvy) v r. 52 BC porazil Julia Caesara (poprvé a naposled, myslím). Velkolepé, ale hned kolem (a také kolem zahrádek restaurací) projíždí tramvaje, auta a architektonicky tohle náměstí také není žádný skvost. Chudák Vercingetorix.


Večer už se na nás zase hnala těžká mračna, ale další den bez sopek - když právě na ně jsem se z celé dovolené těšila nejvíc - jsem už nemohla připustit. Zítra se bude turistovat děšť nedéšť.
Ráno jsme ještě měli štěstí, svítilo slunko. Konečně jsme se dostali do krásného románského kostela, stojícího na návrší v Saint-Nectaire.

(Jendova fotka)








(Jendova fotka)

Potom jsme jsme se vydali opět směr Clermon-Ferrand, protože nad ním se tyčí dominanta oblasti - sopka Puy de Dome (1465 m). A být v Auvergne a nenavštívit ji, to se prostě nedělá.
Výšlap to nebyl dlouhý a tolik namáhavý jako na Sancy (také sem šlo po svých daleko víc lidí), ale prudký byl dost. I sem jezdila lanovka, takže nahoře nás zase byly mraky, naštěstí se ale po vršku dalo pěkně procházet kolem dokola, takže se davy rozprostřely a spousta lidí se navíc utekla schovat do obchodu se suvenýry. Nahoře totiž začalo pršet, foukal hrozně studený prudký vítr, vzápětí vykouklo sluníčko, pak zase foukalo, lilo... V jednu chvíli jsme taky mohli sledovat dešťový pás řítící se přímo k nám, to bylo skvělé, to člověk zažije jen v takovéhle výšce. Vybaveni bundami a pláštěnkami jsem se rozhodli jít té dešťové vlně naproti a dohnat ji, ale ona nás jen zlehka čísla a zmizela.
Kopce Mont-Dome jsou narozdíl od výše zmiňovaných mladší, takže víc připomínají sopky, jsou menší a zaoblenější a na jejich vršcích jsou někdy vidět ještě krátery. Kvůli počasí jsme tu toho ale moc nenafotili. I přesto to byl zážitek. Škoda jen toho ohyzdného TV vysílače na samém vrcholu...

(Jendova fotka)

(Jendova fotka)







Cestou do kempu jsme si udělali zastávku v městečku Orcival kvůli dalšímu románskému kostelu. Můžu si jen přát, aby mě u zkoušky z architektury potkal fr. románský sloh, tahle dovolená pro to byla dobrá průprava :-))



(Jendova fotka)

Pak jsme se ještě vyškrábali k hradu Murol, který jsme měli také cestou, ale bylo půl hodiny do zavíračky. Otočka a fofrem do kempu.


Tím jsme zakončili svůj pobyt v kouzelné oblasti Auvergne a další den se už vydali k pohoří Jura poblíž švýcarských hranic.

Poprvé na opeře

11. října 2014 v 17:51 | zazvorek |  Z hudebních vod
Moc často už tu o svých kulturních zážitcích nepíšu - nějak postupně získávám dojem, že pocity z výstav, koncertů a filmů jsou stejně nepřenositelné. Tentokráte ale udělám výjimku, protože jde o mé "poprvé" zase v jiném uměleckém odvětví a těch pocitů je opravdu plno.
S Jendou a dalšími přáteli jsme byli pozváni na operu PÁD ARKUNA od Zdeňka Fibicha, kterou v premiéře uvedlo Národní divadlo 9.10. a ve druhé premiéře - kterou jsme navštívili my - 10.10. Operou obecně jsem naprosto nepolíbená, nikdy jsem neviděla žádný její záznam, s výjimkou Rusalky neznám snad ani ta nejznámější libreta, o hudební stránce ani nemluvě. Moc jsem se tedy těšila. Navíc je to v Národním, tom ohromném monumentu národovectví a kýče, kde jsem na představení byla jen jednou, a to na gymlu na Jiráskově Lucerně!
Nevyznám se v klasické hudbě, nedokážu posoudit, zda ten či onen opervní pěvec/pěvkyně podávají stoprocentní výkon, nepoznám, zda je v orchestru nějaký slabý článek, netuším, jak výrazné herecké výkony se od pěvců předpokládají. Trochu jsem se tedy bála, že třeba tohle dílo nedokážu dostatečně ocenit. Nemít dopředu alespoň malou představu o námětu, připadala bych si nejspíš jako lovec - sběrač přírodního národa, kterému ti "civilizovaní" ukazují výtvarné dílo a on jej bez jakýchkoliv dalších znalostí jen těžko dokáže dešifrovat. Naštěstí se člověk vždycky může spolehnout aspoň na emoce.

Fibichova opera Pád Arkuna se skládá ze dvou částí - jednoaktové předehry Helga a tříaktové opery Dargun. Helga je jakousi baladou a vizí smutného osudu její hrdinky; svým tragickým dějem vlastně dodává motivaci jednání postav v Dargunovi. Oproti samotné opeře je tento prolog komornější, snad i jímavější, objevuje se tu jen pár postav. K ději takto zjednodušeně:
Ocitáme se na baltském pobřeží, konkrétně na Arkoně na Rujáně, kde se nachází pohanská slovanská svatyně zasvěcená Svantovítovi. Zároveň tu ale máme sídlo dánského křesťanského šlechtice, jehož dcera Helga je zasnoubena s bojovníkem Absolonem. Jeho loď se zrovna vrací z výpravy. Během toho, co si Absolon trajdal po světě, se ale Helga zamilovala do slovanského bojovníka Darguna a čeká s ním dítě. A nijak se s tím netají. Průšvih jako blázen. Absolon chce svou snoubenku ve vzteku zabít, ale to samozřejmě nedokáže. Tak se snaží alespoň donutit Darguna, aby si Helgu vzal on. Ten ji sice také miluje, ale jeho největší touhou je stát se veleknězem a mít moc, což se s city neslučuje. Těhotnou Helgu opouští a jde makat na kariéře. Tím namíchne Absolona (který se zaváže, že ve jménu Krista bude bojovat proti Dargunovu pohanství) a také citově utrýzní Helgu.
Tříaktovka Dargun je pak zhruba o tomto:
Jsme o dvacet let dále. Helga je mrtvá, ale jako duch - zjevení se objevuje v ději i nadále, obvykle jako předzvěst nějakého zvratu (tenhle prvek se mi mimochodem moc líbil). Její dcera Margit doprovází svého poručníka Absolona (jenž už je teď biskupem a kancléřem dánského krále) na výpravách proti Rujáncům. Dargun se stal veleknězem a má největší moc na Rujáně. Poroučí dokonce i synovcům knížete, Rutanovi a Jaroměrovi. Druhý jmenovaný se jeho nadvládě nakonec vzepře, je vyhnán a jako psanec vyhledává Absolona s Margit a přijímá křesťanství. Do Margit je navíc ohromně zamilovaný, ona do něj také. Jenomže je do něj zamilovaná také Rutanova žena Radana, vášnivá femme fatale, která je pro svou lásku schopná zabít i svého manžela. Naneštěstí se k tomu připlete Margit a protože Radana žárlí, že právě ji Jaroměr miluje, hodí na ni vraždu Rutana. Margit je dovedena k Dargunovi a má být souzena. Mezitím se ale Radana k vraždě přizná a je upálena na hranici. Dargun při výslechu Margit zjistí, že je jeho dcerou a na chvíli mu dojetím povolí nervy. Zase má v sobě na chvíli cit a vzpomínky na Helgu. Ale blíží se Absolon a Jaroměr se svým vojskem a Margit otce přemlouvá, ať se zachrání tím, že přestoupí na křesťanskou víru. To ho namíchne a začne Margit považovat za přelud seslaný křesťanským bohem, který ho má ošálit a porazit. S křesťany bojuje, ale všechno se mu bortí; odvrací se od Svantovíta, zapálen a zbořen je i chrám na Arkoně. Někteří pohani jsou zabiti, někteří přestoupí ke křesťanům, Dargun je mrtev a velkolepé finále završuje vítězný zpěv Te Deum laudamus.
Celé dílo trvá skoro 4 hodiny, ale i když se to zdá strašidelně dlouhé, mně osobně to tak vůbec nepřipadalo. Ve své době (1900) opera spíše zapadla mezi dalšími, navíc byla kritizována pro přílišnou mezinárodnost a chybějící český/národovecký prvek. Repríz mnoho neměla, naposledy byla uvedena v roce 1925 a pak až letos v rámci Roku české hudby 2014. Libreto, jehož autorkou je Fibichova milenka Anežka Schulzová, je vcelku složité (však se v něm a ve všech těch postavách také někteří ztráceli...:-)) a snad trochu slabší (i když námět boje křesťanů s pohany ve 12. století na Baltu je úžasný a ambiciózní), ale Fibichova hudba je překrásná. Umí být monumentální, dramatická, tragická, smutná i křehká. Co se týče zpěvu, byla jsem ráda za titulkovací zařízení - archaická čeština libreta se dešifruje obtížněji i v psané podobě, natož pak v operním zpěvu, na který nemám cvičené uši. Alternace "naší" premiéry ale byla údajně zazpívána lépe než ta první den předtím, hlasy prý byly lépe podané, vhodnější. Scénu tvořilo povětšinou přístaviště s nákladní lodí, ozvláštněna byla promítáním na poloprůhlednou oponu, což je snad jediná nevýhoda naší polohy na nejvyšší galerii; vizuál jsme odtamtud měli zřejmě trochu zkreslený, přesto to bylo působivé - hlavně pasáže, kdy se toho odehrávalo více najednou v jednotlivých "hloubkách" podia za sebou. Jen snad kostýmy byly zbytečně "současné" - námořnické uniformy, gumové pláštěnky atd. se mi k příběhu hodily stejně málo jako nákladová loď, jejíž vysypaný náklad symbolizoval pád Arkony. Nejsem proti zpřítomňování námětů, ale zrovna v tomhle případě bych si daleko lépe užila jednoduché pohanské šaty a knížecí pláště.
I když byly příběh, gesta i promluvy často samozřejmě dost patetické, zároveň to bylo citově silné, smutné a v lecčems životaschopné i dnes. A prožít si to všechno v tom "obrovském zlatém baráku", jak tomu ošklivě říkám, je zážitek neopakovatelný. Jistě, v Ústí máme Severočeské divadlo opery a baletu, kam můžu zajít, kdy se mi zlíbí, ale ND má atmosféru prostě docela jinou.
Fibichův Pád Arkuna mě zkrátka nečekaně oslovil (myslím, že i Jendu, což?) a naladil na další podobné zážitky. A to jsem nikdy nevěřila, že mě patos a velkolepá scéna budou někdy bavit. Vyražte na něj.
Více infa třeba zde: http://www.narodni-divadlo.cz/cs/predstaveni/7856 , zde http://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/recenze-opery-zdenka-fibicha-pad-arkuna-v-narodnim-divadle/r~444d5c34512911e4ab650025900fea04/ anebo zde: http://operaplus.cz/rehabilitace-padu-arkuna/



(obrázky vypůjčeny z webu ND)

Soví básně

8. října 2014 v 9:17 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Dlouho tu zas nebyli páni básníci. A protože pořád ještě čekám na fotky z Francie (...!), je prostor třeba pro pana Antonína Sovu. Sova totiž nezamzrá.

Princezna Lyoleja
Churav jsem byl a ve snu
z lenošky, kde jsem dřímal,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera;
slyšel jsem ukolébavku
kmitavých hvězd.
Na staré pavlači domu,
tichého jako hrob,
slyšel jsem ukolébavku
jarního večera.
Vůně i záře i ticho,
černé chomáče střech,
zahrady s bílými květy,
blízkost chladivých vod.
Divno... Jak v pohádce bývá
srdce měl churavé já.
Poznal jsem, že na mě kývá
princezna Lyoleja.
Tak jsem ji nazval. Děcko
žvatlavé, churavé já.
Možná, že zas se mi zjeví
princezna Lyoleja.
S ňader spadlými květy
vždy lůžko mi přišla stlát,
s loutkami stříbrných očí
si ke mně chodila hrát
a stále u mne jen byla
a tak mne rozveselila.
Pak, když mne uzdravila,
pak... nepřišla vícekrát.
Ta princezna Lyoleja...
s ní byl jsem již zasnouben,
když prapory na věžích šlehaly
z paláce z mořských pěn,
když hudeb zněl metalický hlas
a slavnost již začala -
ó jak mne zklamala
princezna Lyoleja,
ó jak mne zklamala!


Říjen
Ovoce sčesáno do lesklých mís
a k hostině je všecko urovnáno.
Háj v mlze chudobnější skrývá rys.
Na prázdný sad se dívá sivé ráno.
A včera západ jak když napije
se divů krve, v níž se jedy mísí.
A dnes den střízlivě, tak matně visí.
Vše otráveno? Konec lásky je?
Zem oddýchala včera stromovím
a dnes už zdá se ležet v agonii.
A větrem schnoucí větve do skla bijí.
Máš rád mne ještě? Což já vím?


Píseň v osamění
A pakli mně pochopíš,
já budu vysvobozen.
Pak svolím a otevřít smíš
vězení, jemuž jsem zrozen.
Mé vězení - samota moje,
má uzavřenost, má pozdní
jsou léta, bez úkoje
mé čekání, než se rozední.
Mé vězení stejné dny jsou,
v nichž uvázl jsem jak v kleci,
jak žebráci s hlavou jdou lysou
a opakují se jak svědci.
Nuž, chceš-li být zjevením,
jež chápe mne, budu spasen.
Přijď s větrem jak jesenním,
v němž oheň se rozdoutná, zhasen,
jak vítr přijď bouřlivý,
jenž veřeje rozevře silou
a rázem vzduch oživí,
zlou atmosféru a shnilou,
přijď, otevři dokořán
mé vězení, všeho se dotkni,
všech starých, bázlivých ran,
a srdce mé prověj a protkni.
Pak smysl to bude mít,
tak vpuštěn do života
já lačně zas budu pít,
čím hoří duch i hmota.