Listopad 2014

Všecko to má podzimní odér

29. listopadu 2014 v 11:56 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Pobývat venku v tom studeném počasí není nic příjemného. Člověk okamžitě promrzne, ať už má na sobě jakkoliv (ne)funkční oblečení. Přesto i tohle má své kouzlo. I když je pro mě momentálně nová práce hrozně vyčerpávající, zavádí mě do zajímavých míst a já si můžu zaznamenávat takové nesourodé výseky podzimu. Tenhle článek vlastně nemá žádný smysl, jen jsem si chtěla kolážovitě uzavřít listopad. Tlustá čára před adventem. Nebo tak něco.
















Listopadové baroko

21. listopadu 2014 v 23:12 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově

Miluji listopadové sychravo. Bezútěšně holé stromy, křik havranů, kousavou zimu, studená pole, hnědé a šedé tóny přírody. I to šero. Je to tak silné.
Stojím pod stromem, dívám se do jeho koruny a v hlavě mám prázdno. Zrovna teď, ano právě teď! se svět na chvilku zastavil.


Chtěla bych několik dní jen putovat krajinou a vrývat si do paměti všechno, co uvidím. Občas se někde ohřát, hlavně ty věčně ledové ruce. A nemuset na nic myslet. Jen se dívat a vstřebávat. A pak to všechno někomu předávat dál, ale bez řečí, ty unavují.


A nakonec se zase posadím pod strom, na studenou a mokrou zem. Chvíli pozoruju pár posledních seschlých lístků, co ještě padají z nebe. Mám pocit, že já a to listí v tu chvíli na světě žijeme sami. Lístečky létají, já padám.



Mikrovesmír

15. listopadu 2014 v 22:39 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově

A zase jsme u toho vesmíru.
Někdy si totiž přeju, aby se smrskl jen na nás dva. Lidí je všude pořád plno, hlavně tehdy, kdy o to člověk nejmíň stojí. Moc mluví, moc hlučí, moc se ptají. Asociální období. Moje malá krabička, kam se vejdeme jen já a ty. Mikrovesmír. Spediční firma specializovaná na přesuny planet a hvězdokup. Černá díra, ve které se člověk ztratí, ani nemrkne (protože to nestihne, když je mrk pomalejší než rychlost světla, ale zase rychlejší než myšlenky, které se pak hromadí před ústím černé díry, štosují se za sebou do fronty a čekají, až jim někdo zas dá tvar, který jim umožní pohybovat se v mikrokosmu bez obav z rozpliznutí někde na půli cesty mezi mléčnou dráhou a Venuší).
Chci si vymyslet vlastní planetu a létat tam na dovolenou. Krom nás už tam bude jen strašlivé ticho a nekonečno. Ale není proč se bát. Však se říká, že ve dvou se jde i do pekla veseleji. Tak natož pak aby se člověk ztratil na cestách vlastním mikrovesmírem.



Před dušičkami

3. listopadu 2014 v 0:20 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Čekám, až zase spadne peříčko zimního vrabce. Mlha se převaluje mezi stromy, slunce je ploché a studené a pak zas na chvilku zahřeje. To střídání je úchvatné. Zima je plazivá, ale sebejistá. Dokud tu bude jistota, že vždycky přijde, bude svět v pořádku.
Někdy mám pocit, že dokážu otáčet vesmírem. Ať už to zní jakkoliv prapodivně. To když v sobě zase najdu vnitřní svobodu a vrátí se všechna ta energie, co občas někam zmizí. Někdy se sice trochu musíme přesvědčovat, že všechno zas bude fungovat tak, jak má, ale od přesvědčování k realitě už je často jen kousek. Lidská mysl je úžasná.
Dívám se na svět dvěma kaleidoskopy, prý. Možná mi ta barevná sklíčka svět dostatečně překrucují a možná proto se občas jeho obraz trochu pochroumá. Ale stačí správně nasměrovat a zase se utvoří nádherná kompozice, nad níž zůstává rozum stát.
Děkuji.