Prosinec 2014

Jak Radúz a Mahulena vstoupili do mé zimy

29. prosince 2014 v 0:45 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Miluji zimu. Když mrzne, že už je konečně všechno bílé, voda na rybnících zamrzá, je jasné a čisté nebe, hezky se dýchá. Procházím se kolem rybníka kdesi na chodovské výsypce. Mráz štípe do tváří, chumlám se hlouběji do obrovské šály a zadýchávám si ji malými zledovatělými krůpějkami. Pozoruju nemotorné kachní bytosti (tak jim říká May Kasaharová), jak kloužou po ledě a pak mizí v nezamrzlých místech.
Zapadající Slunce rozehrává na dalekém nebi dramatický souboj barev, který jako by vzešel z Turnerových obrazů. Siluety holých větví hladí mraky, kostel i kopce jsou v tom boji osamělé, hrozivé.
Turecký Měsíc se ponořil do mlhy. Ozařuje temně modré nebe magickým oparem. Vypadá jako nehet nebo úsměv kočky Šklíby.















Na Štěpána dávali v Českém rozhlase Radúze a Mahulenu. Bylo to dojemné, jímavé, krásné. Dovoluji si přepsat krátkou pasáž.

MAHULENA: Pravda, kdybych všechny slzy svoje teď už vylila, co zbylo by mi, ty až odejdeš? Ó, Radúze, ty na mě nikdy nezapomeneš, rci, nikdy, nikdy?
RADÚZ: Ó, nemluv mi o žádné rozluce! To slovo smyslu nemá!
Mahuleno, což ti se loučí, již se milují? Já miluji tě, slyšíš? Ne proto jen, že jsi mě zachránila, ne proto jen, že pro mě trpěla jsi, ne pro tvé velké smilování, ó ne, ó ne, já miluji tě proto, že
… nuž, nevím proč, a vím jen, že tě miluji! To slovo do nedávná cizí bylo mi. Vždyť nikdy ještě moje rty je nepronesly dřív než teď! Ó, kde se vzalo? Kde se hvězda vzala, když po prvé se na nebi rozbřeskla! Tvou drahou hlavu držím v třesoucích se rukou a chtěl bych líbat jasné tvoje čelo … já, který nikdy posud nelíbal než matku svou …
Však strach mi jakýs brání, nevím jaký! Šlépěj tvoji však, tu líbati se přece odvažuji…
MAHULENA (brání mu, klanícímu se jí k nohám): Radúze můj, co činím, nevím, věru, však velký klid mi náhle skanul v duši a chce se mi, bych položila hlavu, tak, na tvá prsa, jen na okamžik, bych slyšela, jak srdce tvoje tluče … A na své oči ten pocel, zde, můj vezmi, na jasné svoje oči… (Líbá jej na oči)
A na tvé rty, ten druhý pocel, zde …
RADÚZ: Mahuleno, jak mocné kouzlo s tvých vane rtů? Jsem náhle jako změněn, co se se mnou dělo? Už nejsem, kdo jsem byl, jsem s tebou jedno, cos nového, co nikdy nebylo a co teď bude věčně, se ve mně ozývá! Cos neskonale lepšího než to, co dříve bylo! Jako bys ve mne byla vešla! Jen tvými zraky hledět dovedu teď a tvým jen dýchat dechem! Vše moje myšlení jen tvoje jest a jeden tlukot pojí naše srdce … Kdybys ted odešla - tu zanikl bych v nic! Rci, to je snad, co láskou nazývají? Ó, pověz! Mně zdá se, ty že všecko, všecko víš!
MAHULENA: Vím, Radúze, jen to, že šťastna jsem. (Drží se v mlčení v objetí. Náhle) Však neblahá, já zapomínám! Ó, prchni, Radúze, pokud je ještě čas! Ó, prchni!
RADÚZ: Bez tebe? Šílíš?
MAHULENA: Ty chceš, bych s tebou šla, bych s tebou byla …
RADÚZ: Než tebe pustit, raději zase chci být přikován tam k oné skále neb potmě ležet v jámě mezi havětí.
MAHULENA: S tebou, Radúze, věčně musím býti, pravda, s tebou žít a s tebou třeba zemřít! To říci snad jsem chtěla, když jsem tě líbala? To prosté tak, být jinak nemůže! Pojď! Prchejme!

Když Mono duní v koši hrudním stereo

20. prosince 2014 v 21:17 | zazvorek |  Z hudebních vod
Už jsem zažila fůru bezvadných koncertů, ze kterých jsem si odnášela silné zážitky a skvělý pocit, že hudba není jen kulisa, co si člověk pouští, aniž by jí vnímal. Ale středeční vystoupení Mono s přeskokankou Helen Money v pražském klubu Podnik mě zasáhlo jako už dlouho nic. Velký podíl na tom měla atomosféra, přijatelně velký (= malý) prostor, přijatelné množství lidí (= nikde se nemačkáte) a doprovod, který hudbu Mono vnímá dost podobně jako já (= Zubajz).
Asi moc nedokážu zprostředkovat svoje pocity z jejich vystoupení, ale ráda bych se tu o nich zmínila, protože už je prostě taková zazvorkovská tradice zaznamenat každý zásadnější koncert.
Mono jsem poprvé slyšela na Colours of Ostrava v roce 2010 nebo 2011, kde mě jejich koncert naprosto nadchl a hrozně jsem se divila, jak je možné, že jsem je doposud vůbec neznala, když je to přitom muzika přesně podle mého gusta. Další koncert se mi poštěstilo slyšet až teď a i po pár dnech ve mně pořád přetrvává ten zvláštní pocit mrazení v zádech. Jupí.
Tihle Japonci mají klasicky "postrockově" dlouhé skladby, které jsou na začátku jemné a tiché, jako když začíná sněžit a padají jen ty velké měkké vločky. Jenomže potom přijde bouřka, co vás roztrhá, hlasitě, velkolepě. A to všecko beze slov, instrumentálně. Nejvíc jsem si asi oblíbila album Hymn to the immortal wind, které je pro mě jakousi melancholickou básní o lásce a kde každá píseň je ohromně silná. Nikdy dřív mi moc nedošlo, že je to hudba vlastně hrozně romantická a poslední dobou jsem z ní jaksi naměkko. A teď si představte, jaké to asi může být, když ti čtyři stojí na pódiu a šijou do vás tyhlety emoce, až vám brní celé tělo, máte husí kůži, tep vystřeluje do nedohledných výšin a hrudní koš duní stereo s ostatními poblíž. Zavíráte oči a necháváte se úplně pohltit. V tomhle případě je obrovské plus, že Mono jsou z těch, co přijdou na pódium, pozdraví, začnou hrát, mydlej jednu skladbu za druhou až do konce a bez velkých průtahů zkrátka odejdou. Žádný cirkus "tohle už je ale opravdu poslední song!", žádné vykecávání, žádné neupřímné srdceryvné žvásty. Hlavy skloněné, vlasy jim padají do obličeje a každý si hledí svého nástroje. Nepoznáte, jestli si koncert užívají, nebo je to pro ně rutina, ale výkon odvedou perfektní, ať už je to jakkoliv.
No, smyslem tohohle článku je asi upozornit na existenci postrockových Japončíků Mono a jejich výborné koncerty. Se mnou to zase mává. Ach jéé.
A vlastně ještě něco. Mějte všichni krásný advent i dny sváteční, užívejte si je hlavně hezky v klidu a pohodě bez stresu a spěchu a do nového roku vám přeji vše dobré.
-

-