Když Mono duní v koši hrudním stereo

20. prosince 2014 v 21:17 | zazvorek |  Z hudebních vod
Už jsem zažila fůru bezvadných koncertů, ze kterých jsem si odnášela silné zážitky a skvělý pocit, že hudba není jen kulisa, co si člověk pouští, aniž by jí vnímal. Ale středeční vystoupení Mono s přeskokankou Helen Money v pražském klubu Podnik mě zasáhlo jako už dlouho nic. Velký podíl na tom měla atomosféra, přijatelně velký (= malý) prostor, přijatelné množství lidí (= nikde se nemačkáte) a doprovod, který hudbu Mono vnímá dost podobně jako já (= Zubajz).
Asi moc nedokážu zprostředkovat svoje pocity z jejich vystoupení, ale ráda bych se tu o nich zmínila, protože už je prostě taková zazvorkovská tradice zaznamenat každý zásadnější koncert.
Mono jsem poprvé slyšela na Colours of Ostrava v roce 2010 nebo 2011, kde mě jejich koncert naprosto nadchl a hrozně jsem se divila, jak je možné, že jsem je doposud vůbec neznala, když je to přitom muzika přesně podle mého gusta. Další koncert se mi poštěstilo slyšet až teď a i po pár dnech ve mně pořád přetrvává ten zvláštní pocit mrazení v zádech. Jupí.
Tihle Japonci mají klasicky "postrockově" dlouhé skladby, které jsou na začátku jemné a tiché, jako když začíná sněžit a padají jen ty velké měkké vločky. Jenomže potom přijde bouřka, co vás roztrhá, hlasitě, velkolepě. A to všecko beze slov, instrumentálně. Nejvíc jsem si asi oblíbila album Hymn to the immortal wind, které je pro mě jakousi melancholickou básní o lásce a kde každá píseň je ohromně silná. Nikdy dřív mi moc nedošlo, že je to hudba vlastně hrozně romantická a poslední dobou jsem z ní jaksi naměkko. A teď si představte, jaké to asi může být, když ti čtyři stojí na pódiu a šijou do vás tyhlety emoce, až vám brní celé tělo, máte husí kůži, tep vystřeluje do nedohledných výšin a hrudní koš duní stereo s ostatními poblíž. Zavíráte oči a necháváte se úplně pohltit. V tomhle případě je obrovské plus, že Mono jsou z těch, co přijdou na pódium, pozdraví, začnou hrát, mydlej jednu skladbu za druhou až do konce a bez velkých průtahů zkrátka odejdou. Žádný cirkus "tohle už je ale opravdu poslední song!", žádné vykecávání, žádné neupřímné srdceryvné žvásty. Hlavy skloněné, vlasy jim padají do obličeje a každý si hledí svého nástroje. Nepoznáte, jestli si koncert užívají, nebo je to pro ně rutina, ale výkon odvedou perfektní, ať už je to jakkoliv.
No, smyslem tohohle článku je asi upozornit na existenci postrockových Japončíků Mono a jejich výborné koncerty. Se mnou to zase mává. Ach jéé.
A vlastně ještě něco. Mějte všichni krásný advent i dny sváteční, užívejte si je hlavně hezky v klidu a pohodě bez stresu a spěchu a do nového roku vám přeji vše dobré.
-

-
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama