Leden 2015

Z cesty po Francii počtvrté (a naposledy)

31. ledna 2015 v 23:41 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Ach ano, série článků z letní cesty po Francii nebyla ani téměř po půl roce dokončena. :-) Ačkoliv je už naprosto neaktuální, neodpustila bych si, kdybych tu poslední část nedokázala sesmolit. Můžeme to třeba brát jako vzpomínku na léto, když už se konečně rozesněžilo opravdu po celé(!) republice....
Pro oživení přikládám ještě odkazy na starší články tu:
http://zazvorek.blog.cz/1408/z-cesty-po-francii-poprve-alsasko
http://zazvorek.blog.cz/1408/z-cesty-po-francii-podruhe-ronchamp-dijon
http://zazvorek.blog.cz/1410/z-cesty-po-francii-potreti-auvergne
Poslední oblastí, kterou jsme se s Jendou chystali navštívit, bylo pohoří Jura s následným přejezdem do Alsaska, odkud jsme se již vraceli do Čech. Původně jsme cestu z Auvergne naplánovali přes Lyon, ale usoudili jsme, že tohle město by si zasloužilo delší čas než jedno hektické odpoledne a ušetřený čas jsme raději věnovali pevnostím. Hlavně o těch totiž byla poslední etapa naší dovolené.
Přejezd byl zase dost dlouhý, takže jsme se omezili jen na jednu menší přestávku na svačinu a protažení nohou. Náhodná volba padla na městečko Digoin, kterým jsme projížděli. Největší zajímavostí téhle díry byl asi most přes řeku Loiru, kterým místo silnice vedl vodní kanál.



Naším cílem bylo městečko Ounans nedaleko pohoří Jura (oblast Franche-Comté). V průběhu dovolené jsme si trochu pohrávali s myšlenkou navštívit na otočku i Švýcarsko, protože hranice už byly relativně nedaleko, ale to bychom si cestu museli protáhnout alespoň o dva dny, abychom měli vše hezky v klidu. Co se totiž na mapě zdá jako pár kilometrů, to jsou v reálu třeba i dvě tři hodiny cesty navíc. Nakonec i to pohoří Jura, na které jsem se moc těšila, jsme měli jen na dohled. Inu, to třeba zase jindy.
Jakmile jsme v Ounans postavili stan, začalo samozřejmě opět pršet a to tak, že se z kempu stala pomalu zátoka. Seděli jsme na lavičkách pod plachtou, večeřeli a sázeli se, zda nám do večera stan odplave, nebo přeci jen zůstane. Druhý den se počasí konečně umoudřilo. To se moc hodilo, protože jsme měli opravdu nabitý program.
Nejprve jsem si vyprosila návštěvu staré solnice v Salins-la-Bains (UNESCO). Tady jsme očíhli, jak se těžila a zpracovávala sůl v novověku; místní muzeum je moc pěkně udělané. Bohužel v městečku ten den zrovna probíhala jakási přehlídka retro závodních aut či kýho čerta, takže všude bylo strašlivě moc lidí, aut, nebylo kde zaparkovat a všude byl takový hluk, že jsme sotva slyšeli naši průvodkyni (pravda, mluvila francouzsky, takže nám to mohlo být jedno, ale stejně je to nepříjemné a otravné). Naprosto jsem tím ztratila i chuť si městečko projít, nicméně jeho okolí bylo moc krásné...






Potom jsme se přesunuli zhruba o 15 km dál do Arc-et-Senans, kde se nachází zpola realizovaný projekt solnic od Nicolase Ledouxe (také UNESCO). Ty měly nahradit solnice v Salins-le-Bains a najdete je určitě v každé učebnici urbanismu. Mimochodem, vstupenka z jedněch solnic vám platí i pro ty druhé.
Claude Nicolas Ledoux byl nesmírně zábavná osobnost novověké architektury a některé jeho návrhy jsou naprosto boží. Doporučuji pozornosti. Ledoux solnice navrhl jako ovál, z nichž se realizovala jen polovina a v současnosti jsou interiéry budov natolik "překopané", že by se autor dost divil. Ale ne vždy to dopadlo vyloženě špatně, třeba někdejší manufakturní budova, která dnes slouží jako koncertní síň apod., se moc povedla. Zabrousili jsme tam v době, kdy zrovna probíhala zkouška orchestru, který dělal hudební doprovod k Chaplinově filmu Kid, který se tam promítal na plátno. Akustika skvělá, báječný zážitek. Viděli jsme vždycky určitou část filmu i s doprovodem, než dirigent orchestr utnul a začali zase znovu, takže jsme se odebrali dál.













Série Jendových fotek:












Můžete si projít téměř celý areál (s výjimkou kancelářských a správních budov). Prostory někdejší solnice jsou upraveny na galerii, muzeum soli (dozvíte se o ní opravdu všechno), muzeum C.N. Ledouxe (včetně spousty modelů jeho často dost švihlých návrhů)... Dala by se tam strávit fůra času, ale my jsme potřebovali jet dál. Přesunuli jsme se do města Besancon, kde byla naším cílem citadela na návrší a opevnění navržené slavným pevnostním architektem Vaubanem (opět UNESCO). Neb jsou barokní pevnosti Jendovým koníčkem, následující dny jsme věnovali hlavně jim. Foto s Vaubanem samozřejmě nemůže chybět...;-)



Dorazili jsme tam už dosti navečer, takže nás vlastně překvapilo, že se do areálu ještě dostaneme, ale myslím, že jsme tam rozhodně měli míň času, než kolik by Jenda potřeboval...:-) Překvapením bylo i dost vysoké vstupné - to kvůli tomu, že v pevnosti funguje i malá zoo, akvárium, terárium, insektárium, noktárium, muzeum a v kostele běží multimediální program. Takže je to takové velké výletní místo i pro rodiny s dětmi a ze samotné pevnosti nakonec člověk moc nevidí, protože všude jsou klece s klokany, tygry nbo opicemi. Za návštěvu to ale rozhodně stojí.
Následující fotky (s výjimkou první s pověšeným medvědem) jsou Jendovy, na pevnostech fotí vždy hlavně on.















Besancon leží v moc krásné kopcovité krajině departmentu Doubs a rozhodně to je lákadlo na případné další cesty. Průvodci tuhle turisty ne tolik navštěvovanou oblast vychvalují právě pro krásnou přírodu a je pravda, že cesta zpět do kempu podél řeky Doubs při západu slunce měla velké kouzlo...
Další den nás čekal přejezd do Alsaska, ale protože oproti všem dřívějším cestám měla tahle být o poznání kratší, mohli jsme si udělat delší mezizastávku ve městě Belfort. Samozřejmě, číhala tam na nás další Vaubanova pevnost! Ta obklopuje sevřené historické jádro města, které na mě působilo moc příjemně a které jsme si taky prošli (= Jenda navštívil muzeum věnované 1. sv. válce, já courala ulicemi). Hodně jsme toho na pevnosti nachodili, narozdíl od Besanconu tu toho totiž bylo dost ke čtení i vidění. Dominantou města je obrovský lev z růžového pískovce, kterého v 19. století vysochal F.A. Bartholdi, mmj. autor Sochy Svobody. Zřejmě mu malé měřítko prostě nevyhovovalo.... Vtipné je, že chcete-li si lva vyfotit z výhodnější polohy (tedy zhruba o dva metry výše), musíte si připlatit euro, za které jste vpuštěni za provázek oddělující dvě roviny téhož chodníčku. Trapné.







Takových lehátek měli na pevnosti spoustu - výborná věc, hodit si opalovačku přímo v "příkopu"...








Opět pár Jendovo fotek (aby tu bylo taky něco z pevnosti):












Pak už jsme fofrovali do našeho posledního nocoviště, do kempu v Neuf-Brisachu, který leží na francouzsko-německých hranicích u Rýna - za ním už je německé městečko Breisach am Rhein. Musím říct, že je škoda, že jsme tam strávili jen dvě noci, protože to byl skvělý, čistý a klidný kemp a určitě by v okolí bylo co zkoumat. A ač to bude znít neuvěřitelně, taky jsme se poprvé relativně levně najedli (oproti francouzským cenám rozhodně), protože jsme si zajeli za hranice na večeři za německé ceny a s nám konečně srozumitelným německým jídelním lístkem. Na cestách člověk opravdu přijde na to, jak relativní drahota je...
Další den jsme se s Jendou rozdělili, protože nás oba lákalo něco úplně jiného a byl to náš poslední výletovací den. Dopadlo to, myslím, k naprosté spokojenosti obou. Jeník si zajel do cca 30 km vzdáleného města Mulhouse, kde se nachází obří muzeum aut, zatímco já se potulovala po Breisachu. Nejprv jsem courala podél Rýna, kde ale hrozně studeně foukalo, takže jsem se brzy schovala v závětří ulic historického města. Na vcelku malém prostoru je dost památek, máte možnost projít si tři tematické trasy a všechno je pěkně popsané v němčině, francouzštině i angličtině (jaký rozdíl oproti Francii!). Myslím, že jsem si za těch pár hodin prošla snad všechny zajímavosti, které město nabízelo, a měla jsem takový moc příjemný procházkový pocit.














Všecko to chození mě tak zmohlo, že jsem pak navečer usnula ve stanu jako zabitá, takže si Jenda sám šel projít část pevnosti v Neuf-Brisachu (neb i toto byla Vaubanova pevnost, UNESCO). Další den už byl věnovaný jenom cestě zpět do Čech, ale jelikož jsme si moc neprošli pevnost, ráno jsme to ještě napravili a navštívili i místní Vaubanovo muzeum (nutno říct, že by potřebovalo rapidní inovaci).





Naposledy Jendovy příspěvky:





Bylo to moc krásné cestování. Francie je země, kam by se dalo jezdit neustále a pořád by měla co nabídnout. A to, co nabízí, je ohromně pestré a kvalitní. Jsou sice věci, které tu mojí povaze moc nevyhovovaly, ale to by si člověk našel úplně všude. Rozhodně můžu doporučit kterékoliv z míst, o kterých jsem tu psala; nic z toho nebyla ztráta času. Počasí si sice dělalo, co chtělo, ale tady se projevila výhoda cestování autem a se stanem - program je možné měnit úplně kdykoliv a bezbolestně.
Tímto mám tedy článkové resty z loňska splněny a jelikož už jsme v novém roce, chytá mě zase cestovatelská posedlost a už vymýšlím, kam se vydáme letos...

Tajemný výběžek

24. ledna 2015 v 21:57 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Kdysivá mě Jenda vzal na služebku do Šluknovského výběžku, neboli - jak se mu u nás s despektem přezdívá - Náhorního Karabachu. Už tehdy se ve mně začal vzbouzet dost osobní vztah k téhle severní výspě našeho kraje, byť jsem tam ve svých dvaceti letech byla prvně. Po pár výletech nadšení rostlo a to jsem ani za mák netušila, že tam jednou budeme s Jendou nakonec služebně jezdit spolu. Nebýt to od nás tak daleko, plánovala bych si tam cestu třeba dvakrát týdně, protože... tenhle kraj stojí za to objevovat. A momentálně mé průzkumnické já zažívá úplné orgie.
Když člověk pochází z Podkrušnohoří, rozhodně ho nepřekvapí stav šluknovských sídel, krajiny, vztahu místních k nim. A rozhodně je nevnímá jako bezútěšné, ba naopak, vlastně se tu cítí tak trochu jako doma. Ale! Náš "Mordor" je pozamenaný těžbou a chemickým průmyslem, tady zase najdete ve velkém všechny ty textilky, přádelny, cukrovary, továrnické vily, podstávkové domy a neskutečné množství sakrálních památek. A to jak těch význačnějších, tak hlavně těch drobných. Křížků, kapliček, božích muk apod. je tu tak vysoká koncentrace, až to v kontrastu s podobou té dnešní krajiny působí nesmyslně.
Dnešní článek nemá být o historii výběžku ani jednotlivých památkách. To, doufám, přijde nárazově v budoucnu, až si najdu čas udělat čas od času na zazvorkovi malé vlastivědné okénko a nafotím při cestách nějaké ilustrace. Teď jsem si jen chtěla vylejt srdéčko, co se nadchlo Šluknovským výběžkem. Zamilovala jsem se do tohohle vředu republiky a ač mu říkám tak ošklivě, zavazuju se mu v budoucnu (a to nejen pracovně) víc věnovat. Malá průzkumnice ve mně už číhá na příležitost prošmejdit všecko, co se dá....
Pár obrázků z poslední cesty, poslední dva jsou z cest dřívějších.
Nějaké tipy na perly, co není radno opominout?













O kachních bytostech a bláhových plánech

16. ledna 2015 v 18:23 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Já mlčím a ono se toho zrovna tolik děje. Od přelomu roku tolik událostí a než je stihnu reflektovat, přijdou další a i když by stály za zmínku, není chuť, síla ani inspirace je zpracovat do článku.
A při všem mě provází kachní bytosti. Začalo to jejich krmením, zdravením, sledováním a za pár dní už dostaly díky Zubajzovi i plastickou podobu a ocitly se též na tričku. To jsem si totiž jednou takhle večer vzpomněla, že si určitě hned teď musím nakreslit na tričko kachnu bez ohledu na to, zda na to mám vhodné barvy na textil. Podle toho to taky vypadá, ty tlusté pahýly čtyř barev v kombinaci s mou nešikovností vytvořily cosi jako výsměch celému kachnímu pokolení, což mi ovšem nebrání hrdě nosit svůj výtvor (kvalit obrázků dětí z mateřinky) na hrudi i do práce...:-)
Kachní bytosti jsou totiž nesmírně zajímavé. Baví mě je pozorovat, dívat se, jak se k sobě chovají, baští, mávají křídly a spokojeně si žijí vedle dalších ptačích kámošů. V poklidu si vedle sebe plavali rackové, kachny, lysky, labutě, divoká husa a objevila se i nutrie. Na břehu nechyběly všudypřítomné krysy s křídly, totiž holubi. Nemám ráda holuby i labutě. Labutě jsou agresivní, nafrněné a těží z toho, že je všichni milujou, protože jsou krásné a elegantní. Pfff. Kačeři jsou taky krásní.




Tohle normálně vypadalo jako kachní invaze. Taková válka s mloky v ptačím podání. Začaly až podivně rychle vylézat z vody a hromadit se na břehu, jako by se chystaly do boje. Však to říkám, že jsou agresivní!







Kachny z nažehlovacích korálků od Zubajze. Dík.


(pravda, mohla jsem to tričko po vyjmutí z koše na prádlo alespoň vyžehlit...:-D)

Na začátku roku si všichni dávají různá předsevzetí a závazky. Asi to k tomu bilancování na konci jedné etapy prostě patří, i když by bylo pěkné, kdybychom se chytali za nos i v průběhu roku, když je nějaký problém zrovna aktuální. Ale tak ať nevybočuju. Rozhodně musím mít trochu něžnější přístup ke své tělesné schránce: rozuměj méně prasáren vydávaných za poživatelnou potravinu, více vitamínů ze zdravých dobrot (abych se řídila pokyny na výživových doplňcích, kde píšou: "Tyto tablety nejsou náhradou pestré stravy," přestože právě přesně tohle od nich očekávám!), více procházek (našlápnuto jsem k tomu měla na podzim, kdy se mi dařilo dodržovat režim minimálně tří dlooouhých procházek týdně, nicméně v době, kdy do práce i z práce odcházíte za tmy, se tohle plní daleko hůř...ale lenošit se má jen decentně!), víc pohybu obecně (od gympláckých let už přece jen nějaký čas uběhl a nedá se říci, že by studentský a manželský život byly zrovna dobrým předpokladem pro udržení optimální váhy). Ale hlavně! Chci si v sobě uklidit. Marně se o to pokouším pár posledních měsíců a že by se moje já cítilo zásadně vycíděné, o tom ani potom. Potřebuju se líp naučit pracovat se stresem, přeplněným programem, návaly vzteku vůči určitým osobám, nutkáním mít všechno pintlich (a tím pádem neschopností stíhat všechno včas) i se svou upovídaností a upřímností. MLČETI ZLATO, zlato. A možná bych mohla být trochu sociálnější a milejší. Někdy to se mnou musí být vážně těžký. Tímto se omlouvám všem, kdo musí snášet moje leckdy intenzivní projevy vzteku, nevrlosti, , bezradnosti, výčitek, radosti, entusiasmu a lásky. Polepším se, fakt. Však už jsem dospělé děvče a jako takové bych se měla umět patřičně zklidnit. Tedy... hrdopýšek budu vždycky. Nechci zabřednout do arogance, ale geneticky daná tvrdohlavost v kombinaci s přesvědčením, že není důstojný se před někým plazit po kolenou a něčeho se doprošovat, s ní snad nemají moc společného. A pokud ano, budu tedy arogantní a odporná. Ale to je zase v rozporu s výše uvedeným přáním být milejší a sociálnější. Ach jo, je tak těžké být dobrým člověkem.

Přeji všem hodně štěstí v novém roce (a také bych na blogu mohla být trochu aktuálnější!) a gratulace všem ledňáčkům, neb v lednu narozených mám kolem sebe moc a tímto jim chci poděkovat za to, že jsou, protože to jsou milá individua. :-)