Únor 2015

Vidiny, slyšiny, objevy

26. února 2015 v 21:18 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Možná to znáte. Někdy člověk najednou vnímá spoustu věcí, které obvykle nechává bez povšimnutí. Zničeho nic má jaksi vytříbenější smysly, které ho jako stopařského psa vedou za vším krásným, zajímavým, ukrytým, neobjeveným. Vědomí se nějak navede jiným směrem než obvykle, naladí se na novou frekvenci, trochu ulítne. Buď si to člověk přivodí sám tím, že se zklidní, zpozorní, zároveň tak trochu potlačí své praktické já a stimuluje fantazii, nebo to prostě znenadání přijde samo a o to je to pak zajímavější.
A jako si teď vychutnávám rozmanité tóny klidné hudby Tara Fuki, jako teď poslouchám všechno ptactvo, co se v okruhu 500 m ochomejtá kolem našeho domu, jako mi vadí hluk, křik, hysterické záchvaty dětí a štěbetání jejich supermatek, stejně tak vstřebávám spoustu drobností, které mi jindy unikají.
Třeba. Do práce jezdím trolejbusem každý den stejnou cestou. Ale až včera jsem si všimla zajímavých reliéfů na řadě stejných domů v jedné ulici. Už hodněkrát jsem se procházela ulicemi mezi naším domem a kopcem Střižákem, mezi všemi těmi pěknými vilkami, dvorky a zahrádkami. Ale až při své dnešní malé procházce za soumraku jsem našla úžasné pahýly stromů za plotem, sněženky, bizarní zimní zahradu, schůdky mezi ulicemi, dvě kočky hypnotizující se na sloupcích u plotu, barevné okenice, několik kusů zajímavých dveří a oken (sláva majitelům, kteří si uvědomují, jak jim plasťáky zprzní jinak hezké vilky, nebo těm, kteří ještě nesehnali peníze na jejich vyměnění....!). Taky jsem ve svém pár let starém kabátě objevila plachetnici. A v Doupovských horách nepopsatelné, tajemné, zakázané kouzlo. Je toho najednou tolik nového!
Připadám si jako Marco Polo.
Člověk se opravdu má radovat i z malých věcí. Kdepak, není to klišé. Protože když bude věčně čekat jen na ty velké a ohromující, taky by se nemusel dočkat. A nevím jak vy, ale já ten nudný a na zážitky chudý život riskovat nehodlám.

A protože je dnes výročí narození mého oblíbeného básníka Antonína Sovy, závěrem přihazuju jednu jeho báseň.
TUŠENÍ
Tma počala nad městem pohádky bájit…
A na mostě hořela světla…
Vím… Nějaká bytost mne nemohla najít,
jež touhou, by našla mne, zkvětla…
Kdo byl to, já nevím… Však smutek jsem cítil
a čekal jsem v prostřed síně…
Nějaký tajemný osud se řítil
skryt ve světlech, v ruchu i v stíně…
A bylo mi, jak bych byl tragedii
moh' nějakou zadržeti,…
jen kdyby mne vyhledal ten, kdo mne míjí
a do propasti letí…



Zastavila jsem si čas...

22. února 2015 v 21:50 | zazvorek |  Po svých i samochodem
...ale jenom na chvilku. Další pracovní cesta na Šluknovsko, tentokrát do nejvýběžkovatějšího výběžku, do Lipové a Lobendavy. Dál už to skoro nejde. Čekala nás moc pěkná místa, třeba Annenský vrch u Lobendavy s efektně posazenou křížovou cestou. Jen ten les před kaplí sv. Anny by to chtělo pokácet (prosím, nevykládejte si to špatně, každý mrtvý strom mě moc mrzí, ale ty "klacky" mezi kaplí a zastaveními v barokním areálu absolutně nemají opodstatnění...). Pár stromů z někdejší aleje bylo u některých zastavení zachováno a působí to moc pěkně. No a pak tu mám panďuláky (sic třeba i bez hlavy) ze hřbitova u kostela sv. Šimona a Judy v Lipové. A právě hlavně k těm se mi jaksi hodilo zastavit čas. Vím, je to kýčovité, dost kýčovité. Sama tyhle věci moc nemusím, všecky ty filtry, zestaření, rámečky. Obyčejná fotka je podle mě daleko nejlepší. Ale k něčemu mi to tentokrát prostě pasovalo. A možná za to taky trošku může Sirotčinec slečny Peregrinové.
No dobře, tohle neukecám. Jsem prostě kýčař a romantik. Nojo.



















Jo a k těm návratům v čase: doporučuju filmy od Michela Gondryho. Ten se všem těm různým smyčkám, snům, osudu a podvědomí věnuje dosti specifickým a pro někoho možná nepříliš zkousnutelným způsobem. Dejte mu šanci.

Tara Fuki

18. února 2015 v 20:25 | zazvorek |  Z hudebních vod
Protože Tara Fuki jsou prostě dobrý!
Vymýšlím(e) letošní prázdniny. Nejspíš to bude opět Polsko. Polsko je fajn a při současném euru jedna z mála možností relativně levné dovolené. A tak jsem si vlastně po čase zase vzpomněla na Tara Fuki.
Já vím, nejsou to Polky. Ale polsky zpívají a nutno říct, že v jejich podání je polština vskutnu pěkný, zvukomalebný jazyk. Textům rozumím jen sporadicky, ale ono to vlastně vůbec nevadí. Jejich hudba je křehká, snivá, ale díky repeticím i hypnotická a k tomu se vlastně tyhle útržkovité záblesky porozumění skvěle hodí. Jako když na vás právě něco povědomého vykoukne ze sna a pak se to zase rozplyne v neurčitém mlžném oparu.
Čistá krása.
A hudba jako stvořená pro mé poslední dny a týdny.

(lipamusica.cz)

Vlastně chci jen upozornit na to, že tenhle violoncellový zázrak existuje, a pokud se mi podaří někoho dalšího přivést k téhle překrásné křehotince, budu mít pocit, že si tu neplácám játra jen tak pro nic za nic. :-)
Pro nástřel přikládám odkaz na záznam ČT z již zmíněného koncertu ve Varech (někde ve druhé řadě se tam s Jendou schováváme taky) a doporučuji začít pěkně prvním komorním albem Piosenki do snu (i když čerstvá Winna je mu celkem podobná...).



Plastelíňáci

15. února 2015 v 15:01 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Hrozně, hrozně, hrozně moc mi chybí tvoření. Čehokoliv. Domá mám nakoupených asi šest odstínů modré FIMO hmoty, která jaksi zatuhla tak, že už z ní náušnice asi nikdy nebudou. Mám nakoupené krásné veselé látky a nastěhovaný postarší šicí stroj, ale místo plánovaných sukní látky postupně stříhám na všemožné blbiny a už si vůbec nepamatuju, jak se ty zatracené nitě do stroje navíjejí (to býval tedy systém, panečku). Mám velká balení fixek a pastelek snad tisíce odstínů, ale dřív, než je stihnu pořádně použít, fixky vyschnou. Mám spoustu chlupatých drátků, krásných knoflíků, korálků, výstřižků z knih. A všechno to zahálí někde po krabicích a šuplících.
Ale! Jedna věc u mě po sto letech našla zase využití. Plastelína!
To jsem takhle před Vánoci vyhrabala upatlané krabičky prehistorické modelíny a uhňácala Zelenou a Modrýho - chobotničky pro Jeníka, který baští ty filmy/seriál o nich.
Pak jsem jednou večer potřebovala vymyslet činnost, při které nebudu zírat ani do PC, ani na TV, ani na písmenka v knížce. Oči si zkrátka potřebovaly odpočinout. A tehdy přišel slavný a velkolepý návrat plastelíny. Je to báječná forma odpočinku, zároveň tím naplňuju svou potřebu "něco vytvořit" a ještě se u toho bavím. Jen kdybych tak věděla, co potom s tím...
Momentálně se chystám ozkoušet velkou hroudu jiné modelovací šedé hmoty, která schne na vzduchu. Třeba si už konečně vysochám nějaké ty madonky do práce....
Představuji vám první partu obludek. Růžová hlava vznikla jen proto, že nenávidím růžovou, a tak mi jí spoustu zbývalo a přišlo mi to líto, takže jsem všechny odstíny spatlala do jedné veliké koule.

















Vzpomněla jsem si, že jsem kdysi na gymplu v nějakém večerním záchvatu uplácala dvojici ohyzdných figurek a na koleni o nich nafotila mini sérii:

A když už jsme u těch velkolepých návratů, ty mě postihují i třeba v hudbě. Tak jsem třeba oprášila cd Vypsaný fixy (!) a měkkost plastelíňáků mi nějak připomněla písničku Tančírna (úryvek):

Tak přitiskni se víc
neříkej vůbec nic
budem pomalu tančit
hele nezastavuj se
stojíme v pohybu
já a ty
jdi hlouběji
jdi ještě dál dál dál dál
a zapomeň na budoucnost
slyšíš
zapomeň na budoucnost!

Samozřejmě ve mně tohle hraní si vzbudilo chuť zkusit si ve spolupráci s Jendou natočit i film, kde by nebyly už hotové figury jako u tohohle focení (s nimiž se nedá moc pracovat), ale byly by to tvárné postavy, se kterými se dá bbnout tak trochu ve švankmajerovském stylu. Hehe. Už se moc těším, jen doufám, že zase nezůstane jen u plánů, tak jako vždycky...