Vidiny, slyšiny, objevy

26. února 2015 v 21:18 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Možná to znáte. Někdy člověk najednou vnímá spoustu věcí, které obvykle nechává bez povšimnutí. Zničeho nic má jaksi vytříbenější smysly, které ho jako stopařského psa vedou za vším krásným, zajímavým, ukrytým, neobjeveným. Vědomí se nějak navede jiným směrem než obvykle, naladí se na novou frekvenci, trochu ulítne. Buď si to člověk přivodí sám tím, že se zklidní, zpozorní, zároveň tak trochu potlačí své praktické já a stimuluje fantazii, nebo to prostě znenadání přijde samo a o to je to pak zajímavější.
A jako si teď vychutnávám rozmanité tóny klidné hudby Tara Fuki, jako teď poslouchám všechno ptactvo, co se v okruhu 500 m ochomejtá kolem našeho domu, jako mi vadí hluk, křik, hysterické záchvaty dětí a štěbetání jejich supermatek, stejně tak vstřebávám spoustu drobností, které mi jindy unikají.
Třeba. Do práce jezdím trolejbusem každý den stejnou cestou. Ale až včera jsem si všimla zajímavých reliéfů na řadě stejných domů v jedné ulici. Už hodněkrát jsem se procházela ulicemi mezi naším domem a kopcem Střižákem, mezi všemi těmi pěknými vilkami, dvorky a zahrádkami. Ale až při své dnešní malé procházce za soumraku jsem našla úžasné pahýly stromů za plotem, sněženky, bizarní zimní zahradu, schůdky mezi ulicemi, dvě kočky hypnotizující se na sloupcích u plotu, barevné okenice, několik kusů zajímavých dveří a oken (sláva majitelům, kteří si uvědomují, jak jim plasťáky zprzní jinak hezké vilky, nebo těm, kteří ještě nesehnali peníze na jejich vyměnění....!). Taky jsem ve svém pár let starém kabátě objevila plachetnici. A v Doupovských horách nepopsatelné, tajemné, zakázané kouzlo. Je toho najednou tolik nového!
Připadám si jako Marco Polo.
Člověk se opravdu má radovat i z malých věcí. Kdepak, není to klišé. Protože když bude věčně čekat jen na ty velké a ohromující, taky by se nemusel dočkat. A nevím jak vy, ale já ten nudný a na zážitky chudý život riskovat nehodlám.

A protože je dnes výročí narození mého oblíbeného básníka Antonína Sovy, závěrem přihazuju jednu jeho báseň.
TUŠENÍ
Tma počala nad městem pohádky bájit…
A na mostě hořela světla…
Vím… Nějaká bytost mne nemohla najít,
jež touhou, by našla mne, zkvětla…
Kdo byl to, já nevím… Však smutek jsem cítil
a čekal jsem v prostřed síně…
Nějaký tajemný osud se řítil
skryt ve světlech, v ruchu i v stíně…
A bylo mi, jak bych byl tragedii
moh' nějakou zadržeti,…
jen kdyby mne vyhledal ten, kdo mne míjí
a do propasti letí…


 


Komentáře

1 Veki Veki | E-mail | Web | 28. února 2015 v 21:39 | Reagovat

To znám. A pak si říkám: "Vážně to tu bylo celou tu dobu? Jakto, že jsem to neviděla."
A Sova - skvělé! Znám toho od něj malinko, ale utkvělo mi to v hlavě, ani ne tak slova, jako pocity.

2 zazvorek zazvorek | 1. března 2015 v 21:20 | Reagovat

Přesně tak, pak si říkám, jak je možný, že mě to netrklo dřív. Na druhou stranu právě objevování je kouzelný a důležitý, aby byl člověk pořád překvapen, pořád ve střehu, pořád nadšen. Bez těhlech malých radostí by brzy upadl do letargie a strašidelného stereotypu.
A Sova by se ti myslím mohl líbit. Je nesmírně něžný, lyrický, pocitový. DOkáže moc krásně básnit o přírodě, lásce, živlech i lidech a městu.

3 Uci Uci | E-mail | Web | 3. března 2015 v 12:37 | Reagovat

Úplně to chápu. Začala jsem takhle znovuobjevovat Aš... Dřív tam člověk znal každý kámen a nepřemýšlel nad tím. Teď najednou jako když se probudím po dlouhém spánku a vidím věci nově. Hádám se sama se sebou, jestli tam to či ono před lety bylo nebo ne :)

4 zazvorek zazvorek | 6. března 2015 v 9:15 | Reagovat

No spousta věcí tam asi vyrostla během tvého pobytu v Ústí, ale spousta jich tam taky určitě byla vždycky, akorát že když se tam člověk vrací po delší době a vzpomíná, začíná to vidět úplně novýma očima :-) Taky takhle zkoumám Teplice... Hlavní je, jestli se ti v Aši líbí, nebo jestli je to objevování nepříjemné ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama