Březen 2015

Netypicky o jídle a zdraví

29. března 2015 v 23:29 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Schvátil mě bacil a donutil mě se tak trochu hlouběji zamyslet nad svou životosprávou. Tedy, spíše o ní netypicky podat zprávu takhle veřejně. Fakt, že zrovna polehávám v pelechu a vypocuju ty zákeřné potvory sice následujícím řádkům trochu odporuje, ale holt je teď takové nemocenské období a když už člověk odolával celý podzim i zimu, někdy to přijít muselo.
Tak tedy k té životosprávě. Berte to třebas jako můj pohled na to, jak to může taky fungovat, ačkoliv člověk vlastně pořádně neví, co si tím napravuje. Možná to někomu s podobnými problémy taky pomůže.
V dnešní době člověk neustále někde naráží na naprosto zaručené rady, co ideálně jíst, co v žádném případě nejíst, kdy to jíst, jak sportovat, jak nesportovat. Je nespočet těch "jediných správných cest", jak se stravovat, ať už jsou to módní výstřelky nebo znovuobjevené návyky, které fungovaly dávno předtím, než jsme je opět slavnostně a velice překvapeni vytáhli na světlo bóží jako hotový zázrak. Moderní recepty jsou plné surovin, u kterých zaboha nedokáž ani určit, jestli je to rostlina, zveřátko nebo nějaká breberka; pakliže se strefím aspoň do základního rozřazení, ba dokonce zjistím, jestli je to nějaké kouzelné semínko/luštěnina/obilnina/zelenina/ovoce/chaluha, a smířím se dokonce s tím, že si na chvíli zahraju na Jackea a fazole, abych se vůbec tohoto mohla najíst (neb spousta těch věcí musí nejprve naklíčit), přijde nemilé překvapení v podobě ceny za tyhle "zázraky". Na tohle vám neskočím. Protože i tohle je marketing a vypláznout dvě stovky za krabičku něčeho, co mi vystačí sotva na svačinu, chutná to odporně a může mi to dát tytéž živiny, jako salát s mkrví a jablkem, to odporuje zdravému rozumu.
Jenomže. Máte-li určité dlouhodobé zdravotní potíže, které souvisí se zažíváním a veškerým "příslušenstvím", začnete se o tyhle věci zajímat hlouběji. Co mi ty potíže vlastně způsobuje? Může za to konkrétní jídlo, nebo se stravuju celkově špatně? Nebo to se stravou nijak nesouvisí a je to "jen" nějak daný problém? Kde se to vzalo? A navíc, máte-li dost jasné představy o své genetické zátěži, která se z 90% ochomejtá kolem špatného životního stylu a nevhodného jídla, říkáte si, že je opravdu potřeba podívat se tomu na zoubek.
Ještě pro ujasnění: konkrétní zdravotní problém mi zatím zjištěn nebyl. Bez ohledu na různé dřívější problémy a vyšetření, která souvisela i s nynějšími potížemi, je můj praktik laxní, pomalý jak hlemýžď a ještě mi říká, že se s některými věcmi holt musím smířit, neb mi byly geneticky darovány. Trhni si. Na rezignaci mám ještě času dost. Prozatím absolvuju několikaměsíční lékařské kolečko.
Začala jsem tím, že jsem se snažila vypozorovat, která jídla mi nedělají dobře. Bolesti břicha, okamžité nafouknutí, jako bych byla v pátém měsíci, zažívací problémy, popraskané koutky úst, neustálá únava, celkově málo energie. Mléčné výrobky? Bez problémů. Luštěniny, zelenina? Víceméně také, na luštěniny si totiž zažívání umí časem zvyknout. Černého Petra si vytáhlo pečivo. A taky těstoviny a omáčky. A hele, o tom už jsem slyšela, alergie - či říkejme tomu spíše zvýšená citlivost- na lepek. Zkusila jsem na nějaký čas tyhle věci vynechat a problémy ustaly. Je dost možné, že to byla náhoda, ale když jsem se k tomu vrátila, bylo to zas tu. Pátrala jsem, v čem všem se lepek objevuje, a došla k nelítostnému závěru - skoro ve všem, co je průměrný člověk zvyklý jíst (a taky pít, neb pivo ho obsahuje taky). Veškeré výrobky z obilí, těstoviny, knedlíky, omáčky, jogurty, sušenky. Všechno to, po čem člověk sáhne při snídani/svačině/na cestách (co je jednoduššího, než si před odjezdem koupit v pekárně nějaké pečivo?), všecko to, co je jednoduché na přípravu a na čem je bohužel založena většina našich jídelníčků. Bezlepkových potravin je na trhu sice spoustu, ale pokud to nejsou věci přirozeně bezlepkové (luštěniny, rýže, zelenina, ovoce apod.), pak vám značně "poupraví" rozpočet na nákupy. A tak, po shánění infa, přišla fáze dvě: úprava stravování, aby mě to nezruinovalo. Prostě to bez toho lepkového "strašidla" zkusím.
První dny máte pocit, že už v životě nebudete smět jíst snad nic. Tedy aspoň ne nic chutného. Žaludek zvyklý na pravidelnou sacharidovou dávku (která ho skvěle na pár hodin zaplnila) najednou úpí hlady. Dej sem tu sušenku! Jdi se bodnout s klíčkama! Chvíli trvá, než se zorientujete v nabídce a naučíte se vymýšlet svačiny, obědy a večeře, které se obejdou bez všech těch dřívějších dobrot. Ano, je to trochu náročné a nepříjemné, člověk nad tím musí dost přemýšlet - a to už v obchodě, ne až doma u linky. Vypadá jako poťouchlík, že své stravování tolik řeší, že obíhá obchody zdravé výživy, aby měl přehled o rozdílech v cenách, že dělá v hospodě fóry, že si tohle nebo tohle dát nemůže, a co víc, že odmítá pivo!! Když se snažíte přísedícím vysvětlit, že vám ty věci zkrátka nedělají zdravotně dobře, jste za cíťu.
Celiakii potvrzenou nemám a myslím, že jí opravdu netrpím. Snad jen nějakou zvýšenou citlivostí na lepek, to evidentně ano. To vše teprv uvidím. Chci jen říct, že jeho vyloučení ze stravy mi značně pomohlo dát se do kupy a s výjimkou popraskaných koutků se všecko vrací do normálu. Věřte, že bych si život takhle dobrovolně neztěžovala, kdyby to nemělo dobré výsledky. Spousta lidí lepek ze stravy totiž vylučuje dobrovolně s cílem zhubnout. Je možné, že to někomu pomáhá, už jen proto, že zásadně upraví jídelníček a začnou baštit zdravější věci nezaložené na mouce a cukru. Celiaci naopak začnou přibírat, protože hubli kvůli nemoci a při vhodné stravě se dávají do pořádku. S váhou se v mém případě tedy nic nestalo, protože mám dost často hlad (to když si zapomenu promyslet, co ten den budu jíst) a pak ho zaplácávám vším možným (sic bezlepkovým, ale pořád to má značnou výživovou hodnotu). Nedodržuju to stoprocentně - občas to zapomenu ohlídat (omáčky, noky, sušenky, malé pivo k obědu), ale omlouvám si to tím, že nejsem celiak, a tak mě to nezabije :-) Ale objevuju pořád nové a nové recepty a suroviny. V tomhle je taková změna vážně skvělá, otevírá obzory. Zjišťuju, že spousta těch věcí tu byla už dávno a jen stačí zařadit je do jídelníčku znovu... Přirozeně tak člověk začne kupovat věci sezónní, levné. Žádné chaluhy, drahá semínka, exotické šťávy, pilule. Vyzdvihuju hlavně lušteniny, to je fakt malý zázrak, taková červená čočka se dá stčit snad do všeho. (Nejen) kořenová zelenina, sýry, oříšky, maso. Tolik červené řepy, mrkve, jablek, brokolice a mandlí jsem nesnědla snad za celý život! Problém je trochu s mým kuchařským uměním - skoro všechny hokusy pokusy končí nepoživatelnou hroudou čehosi, co je sice možná zdravé, ale odporné. Ale já se to naučím, fakt! :-)
Tyhle změny s sebou nesou taky další věci. Jakmile se začnete o své zdraví trochu zajímat, chcete to pojmout komplexněji. Dát se do kupy fyzicky i psychicky. Menší únava = víc energie = aktivnější bytí a žití. I vzhledem k prodlužujícím se dním jsem si zase našla čas na dlouhé, svižné, opravdu velmi svižné procházky. Třikrát čtyřikrát do týdne vyrážím na kopec, udělám své obligátní šestikilometrové kolečko a s čistou hlavou a nabitá dobrou náladou se vracím domů. Neuvěřitelně dobře fungující věc. Na procházky jsem chodila vždycky, jen jsem zvýšila jejich frekvenci a s nějakým základním pohybem mám vystaráno. A že je málo času? Ba ne, jen zredukuju dobu strávenou před Tv nebo PC. Anebo jdu z práce domů pěšky, což je taky více než hodinová cesta přes kopec. Jednoduchá matika.
Zkrátka, všechno souvisí se vším. Nic se nemá přehánět a řešit každou prkotinu nemá cenu. Lehce mě děsí třeba ta paní, co naprosto odmítá cukr a zove ho zabijákem. Z extrému do extrému. Obě polohy jsou špatné - ládovat se nesmysly stejně jako brojit proti nim. Každý svěho štěstí strůjcem, každý má hlavu a trochu rozumu na to, aby sám uznal, co je pro něj vhodné a jak se mu žije dobře.
Trochu si říkám, že bych k tomuhle dospěla, i kdybych žádné zdravotní potíže neměla. Tedy alespoň k tomu, že koukám, co do sebe tlačím, a zapřemýšlím, co se na tom dá změnit. A že jsem ráda venku a chci být psychicky i fyzicky v pohodě.
Berte to třeba taky jako potvrzení, že ačkoliv jsou lecjaké životní rady a návody snůška nesmyslů a neověřených faktů, na některých věcech možná přeci jen něco pravdy je. Za sebe přidávám postřeh, že ty mýty o "zlém lepku" jsou sice možná vyhrocené, ale ne zcela nepravdivé. Už jen proto, že i já jsem si osobně vyzkoušela, že bez něj je to sice těžké, ale po zdravotní stránce rozhodně lepší.

"S nikým se nechci dělit a chci ti všechno dát"

25. března 2015 v 21:10 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Neusnula jsem, nezanevřela jsem na blog, jen teď jaksi není volná chvíle na to spáchat nějaký článek.
Ale jelikož se mám učit a naprosto přirozeně opět dělám cokoliv, jen ne tohle, našla jsem si krapet času na malé soukromé rozněžnění. A protože hlavou přeci jen neodbytně létají i ty iónské hlavice a skotské brochy, ponechám vyjádření všech krásných věcí na těch, jejichž talentu proměnit city v slova se obdivují generace a generace.

Nejprve něco od mé blogové stálice, totiž pana Antonína Sovy.

JEDNO SLOVO
Jedno, jedno slovo najít v pravý čas
a uzdravit jím k smrti smutnou duši
najít, za horou když někdo čeká nás
a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší
to slovo najde se však těžko proklatě
být musí přesné, jako klíč, jenž v zámek vpadne
jen jednou v životě snad zázrak potká tě
že zvíš, jak slovem uzdravit je snadné.

KOSMICKÁ ROMANCE
V dubovém jsme háji stáli
věky s věky rozmlouvaly
tím jen, že z nás každý toužil
den se klenul, zářil, dloužil
uzlem zkvetlé křižovatky
šli jsme ve svět, starci zpátky
na hrobní si sedše výspy
těšili se, že se vyspí
oči starců výzvou blýskly
závratnou jsme touhou výskli
nedošli jste konce všeho?
neuzřeli Neznámého?

Pak je tu jedno krásné vyznání Jiřího Ortena:

SONET (Věrušce)
Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici
ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil
ach býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nesněžil
máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka
odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti
umí ti do ticha a do toužení zaklít
máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jenž nesmí umříti
neb věří ve věrnost a v objetí a krásu.

DOPIS
Píši ti píši psaní
jsem tak rád na světě
zdá se mi o líbání
o tom co vykvete
žijeme u nás tiše
nic se tu neděje
a tak si člověk píše
o trošku naděje
je to už skoro měsíc
co jsme se viděli
je to už jistě měsíc
bylo to v neděli
zapomněl jsem ti sdělit
že tě mám strašně rád
a s nikým se nechci dělit
a chci ti všechno dát
kéž bych ti mohl říci
všechno co cítívám
pošleš mi pohlednici?
sbohem už usínám.

A závěrem kousek, který jistě každý pozná...

Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. Po špičkách se má choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit a ne řinčet železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta... Ostatně, není to asi úplně správné, co jsem řekl. Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr... Nevím, jak bych vám to jinak řekl a nevím také, jestli mi rozumíte, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak...říci se to nedá.

Obrazem (a slovy) k počátku března

3. března 2015 v 22:53 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Tentokrát článek uvedu další básní Antonína Sovy SLUNCE SVÉ NAPÍNÁ STRUNY. Protože se naprosto přesně hodí do těchto skorojarních dní. A protože se zrovna objevila na webu antoninsova.cz, kam občas zavítám.

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.
Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.
Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.
Nevzhlíží jaro se v řece, -
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, -
slunce své napíná struny.

Že zima ještě neodešla úplně a sníh na světě opravdu existuje, o tom jsme se přesvědčili o víkendu na takové malé procházce kolem vodní nádrže Tatrovice. Fascinující pro mě byly kry ledu nahrnuté ke břehu. Přemlouvala jsem Jendu, abychom zkusili přehradu napříč přejít po ledě a zkrátili si cestu, ale naštěstí je alespoň někdo z nás dvou ten rozumný a myslí na to, že led už by nás třeba všude unést nemusel.








A dneska jsem byla na báječné služebce na Děčínsku, převážně v oblasti Labských pískovců. V tom krásném počasí (slunko, zima a vítr, to můžu!), koukatelné, protože ještě nezarostlé krajině, putování za zajímavými památkami a při dobré náladě se zkrátka den vydařil. Pár střípků z Arnoltic a Růžové; jsou to věci, co mě bavily a pravděpodobně budou i nadále bavit jen mě. Nějak se mi nedaří návštěvníkům zazvorka fotograficky předávat atmosféru míst, ze kterých jsem tak nadšená.
Jednu nevýhodu to sluníčko teda má. Vůbec se při něm nedá fotit. Ale vážně vůbec.
Jo a proč je to všechno černobílý, když je jaro a mělo by to hýřit optimismem a barvami? Protože prostě proto. Vždycky se mi k panďukákům a jiným pracovním věcem víc hodí spíš úsporná barevná škála. Ty věci si o to tak nějak říkají.