"S nikým se nechci dělit a chci ti všechno dát"

25. března 2015 v 21:10 | zazvorek |  Co bylo napsáno
Neusnula jsem, nezanevřela jsem na blog, jen teď jaksi není volná chvíle na to spáchat nějaký článek.
Ale jelikož se mám učit a naprosto přirozeně opět dělám cokoliv, jen ne tohle, našla jsem si krapet času na malé soukromé rozněžnění. A protože hlavou přeci jen neodbytně létají i ty iónské hlavice a skotské brochy, ponechám vyjádření všech krásných věcí na těch, jejichž talentu proměnit city v slova se obdivují generace a generace.

Nejprve něco od mé blogové stálice, totiž pana Antonína Sovy.

JEDNO SLOVO
Jedno, jedno slovo najít v pravý čas
a uzdravit jím k smrti smutnou duši
najít, za horou když někdo čeká nás
a uhodnout, kde srdce skrývá se a buší
to slovo najde se však těžko proklatě
být musí přesné, jako klíč, jenž v zámek vpadne
jen jednou v životě snad zázrak potká tě
že zvíš, jak slovem uzdravit je snadné.

KOSMICKÁ ROMANCE
V dubovém jsme háji stáli
věky s věky rozmlouvaly
tím jen, že z nás každý toužil
den se klenul, zářil, dloužil
uzlem zkvetlé křižovatky
šli jsme ve svět, starci zpátky
na hrobní si sedše výspy
těšili se, že se vyspí
oči starců výzvou blýskly
závratnou jsme touhou výskli
nedošli jste konce všeho?
neuzřeli Neznámého?

Pak je tu jedno krásné vyznání Jiřího Ortena:

SONET (Věrušce)
Máš jenom slabý dech a foukáš na polnici
ta sladká bitva úst, ta sladká bitva žil
ach býti poražen porážkou vítězící
a jíti vánicí, sněhem, jenž nesněžil
máš jenom malou dlaň, však přikrýváš jí propast
když deště dotkneš se, mží víno do oka
a já jak beránek chtěl bych svůj život propást
na březích duše tvé, čistého potoka
odvádíš zármutek, u štěstí ťukáš na klid
a on ti náleží a zpívat umí ti
umí ti do ticha a do toužení zaklít
máš všechno světlo mé, máš louky, na nichž pasu
svou víru těkavou, jenž nesmí umříti
neb věří ve věrnost a v objetí a krásu.

DOPIS
Píši ti píši psaní
jsem tak rád na světě
zdá se mi o líbání
o tom co vykvete
žijeme u nás tiše
nic se tu neděje
a tak si člověk píše
o trošku naděje
je to už skoro měsíc
co jsme se viděli
je to už jistě měsíc
bylo to v neděli
zapomněl jsem ti sdělit
že tě mám strašně rád
a s nikým se nechci dělit
a chci ti všechno dát
kéž bych ti mohl říci
všechno co cítívám
pošleš mi pohlednici?
sbohem už usínám.

A závěrem kousek, který jistě každý pozná...

Mládí by mělo zavolat takovým výkřikem, který by se zabodl do prsou jako nůž. Po špičkách se má choditi kolem mládí, neboť tam, kde je skutečné, krásného života schopné mládí, tam se stále leží v bolestech; po špičkách chodit a ne řinčet železy. Mládí klesá a trpí, vstává a trpí. Spikli se proti mládí: zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým neukazuje se cesta... Ostatně, není to asi úplně správné, co jsem řekl. Mládí má zápasit, netřeba mu však zápas ztěžovat. Mládí má zápasit, snad má i krvácet z ran, padne-li, znova se vztyčovat, musí i leccos ztratit - jen dokud stále slyší z dálek svůj stříbrný vítr... Nevím, jak bych vám to jinak řekl a nevím také, jestli mi rozumíte, je to právě jen stříbrný vítr. Takové poselství nějaké krásné, slibování mámivé odněkud z daleka... ne, není to tak...říci se to nedá.
 


Komentáře

1 Veki Veki | E-mail | Web | 27. března 2015 v 22:13 | Reagovat

To má radost, že taky někdo napsal sonet Věrušce! Moje jméno je takové nepoužitelné  pro básně.
Fráňa Šrámek mě potěšil velmi. Tuhle jsem si na něj vzpomněla.

2 zazvorek zazvorek | 30. března 2015 v 8:39 | Reagovat

Já bych neřekla, že je nepoužitelný, naopak, Věra, Věrka, Věruška, ta si říká o to, aby ji měli rádi! :-) Ale o mně taky zpívá akorát Walda Matuška, asi je Tereza moc tvrdá, nebo nevím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama