Červenec 2015

Courání biskupským městem

25. července 2015 v 23:09 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Litoměřice máme za bukem, tak jsme se takhle v podvečer vydali na malý výlet. Procházka ulicemi města, trocha focení (s tím úmyslem jsem tam jela, jenže sluníčko stálo zrovna na špatné straně za Dómským pahorkem, takže žádná panoramata nacvakat nešla a spousta budov byla nefotitelná), náměstí je rozkopané, takže rovněž naprosto nefotogenické... Zkrátka na fotky nám přáno nebylo. Ale završení procházky v podobě posezení s přáteli bylo moc příjemné. V takovém pěkném večeru přece člověk nemůže sedět doma.
My Ústečané můžeme Litoměřičákům jen závidět. Krásné, krásné město. Říkám to pořád, že bych se tam stěhovala hned.
Jelikož jsme nejeli do Litoměřic jako turisti, ale opravdu se jen tak trochu projít, nijak nerozebírám historii jednotlivých objektů. Místní (= Velkoústecko :-)) předpokládám něco málo určitě ví, ostatní odkazuji na web města, kde jsou pěkně zpracované popisky k významným místům.


náměstí s muzeem


dům Kalich


na Dómském pahorku








ani na parkánech se fotit nedalo, sluníčko hrálo proti nám








kostel sv. Václava






Devět let spolu

25. července 2015 v 11:40 | zazvorek
18. července oslavil blog deváté výročí svého založení. Až tehdy mi došlo, jak neuvěřitelně dlouhá část mého života to je. Skoro celá třetina! Myslím, že za tu dobu člověk projde (a ideálně by asi i projít měl) dost zásadními změnami. O těch mých se můžete přesvědčit při procházení nejstaších článků, leckdy je to opravdu úsměvné...ale patří to ke mně :-D V lecčems jsem se ale nezměnila. Vidění světa mi zůstává stejné, snad je jen o něco optimističtější, i když se za tu dobu udály věci věru nepěkné, které by mě mohly přimět k pravému opaku. Tehdejší "starosti" jsou vedle toho najednou k smíchu. Ale však určitě každý puběrťák má pocit, že zrovna on trpí nejvíc a dějí se mu největší nespravedlnosti :-)
Okruh čtenářů se za ta léta rozšířil opravdu minimálně; tenhle blog pro mě stále zůstává jakýmsi polosoukromým "deníkem", zaznamenavatelem důležitých událostí, různých výletů, nápadů, názorů, stesků i radostí, které leckdy píšu hlavně pro sebe a na vás, mé drahé čtenáře, moc nemyslím. I proto patří velký dík vám všem, kdo se sem (ne)pravidelně vracíte a celá ta léta (anebo i jen poslední měsíce) pozorujete zazvorkovy myšlenkové pochody. Není vás mnoho, o to víc si cením jakéhokoliv komentáře, který mi tu necháte.
Byla bych moc ráda, kdyby se mi podařilo tenhle blog udržet naživu třeba ještě jednou takovou dobu. Ono je občas opravdu zajímavé podívat se zpětně na své zážitky a v době, kdy už si opravdu dlouho nepíšu žádný deník, je nikde jinde než tu a ve své hlavě nemám. Musím doufat, že internet jako médium ještě pár let vydrží a tenhle záznamník mi uchová.
Ještě jednou vám všem děkuji, že sem občas zabrousíte!


Vary jubilejní

12. července 2015 v 13:24 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
50. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech.
Užili jsme si ho vcelku klasicky jako každý rok - s festival passem na 3 dny, nedostatkem spánku, s palačinkami, čajovnou, zapůjčenými koly i procházkami. Vše jak má být! :-)
(více o předchozích ročnících viz rubrika Na co se pěkně dívá)
Údajně byla letos nejvyšší návštěvnost. Pravidelně jezdíme na druhou polovinu festivalu, abychom se vyhnuli největšímu humbuku, takže jsme to myslím nijak nepociťovali; lidí bylo všude strašlivě moc pokaždé. Ale tady jsem jaksi schopná se s tím sžít, ba dokonce mi plné sály dělají radost, protože právě kvůli ostatním lidem chodím tak ráda do kina - když je to vtipné, smějete se daleko víc, když smutné, tíha padá na celý ten zalidněný prostor, zkrátka v davu je to všechno intenzivnější.
A teď už k filmům!
Protože jak jsem zjistila, dost se hodí podívat se zpětně, co všechno jsme už vlastně viděli, neb názvy filmů zásadně zapomínám.
Dopředu ještě upozorňuju, že mě vůbec nezajímá, co o tom který chytrák píše na ČSFD, ani hodnocení kritiků (třeba u rakouského filmu Má křídla, kdo končí pádem - o tom víc později). Píšu to všechno pod dojmem, který to ve mně zanechalo takřka bezprostředně po promítání. Hodně dobrý - dobrý - neumím hodnotit - úplně pitomý.

Prvním filmem byl pro nás rumunsko-bulharsko-český film AFERIM! Jako otvírák moc povedená věc. Černobílý výlet na rumunský venkov roku 1835, během kterého zažijete takřka vše, ale máloco bude laskavé, vlídné či příjemné. On to tehdy prostě žádný med nebyl. Cikáni jako otroci (jeden takový zdrhnul svému pánovi a o tom, jak ho najatý policajt se svým synem hledá, je hlavní zápletka), povýšení a krutí bojaři, nemoci, xenofobie, předsudky, zneužívané ženy. Ale režisér do toho dostal i černý humor, díky kterému o tom všem vypráví leckdy s až nestoudnou lehkostí. Jo, tohle mě bavilo.
Trailer:


Při objednávání lístků jsme se spletli v jednom kódu a omylem jsme si objednali cosi o natáčení takřka mrtvého otce. Na to jsme jít odmítli, vystáli jsme si tedy místo toho korejský film PRORADNÍ. Ta Korea nám měla být varováním! :-D Nic proti asijským filmům, pár jich taky mám v oblibě, ale přijde mi, že často jsou točeny hlavně s cílem šokovat - ale ne na každého to funguje. V tomhle případě nás nejspíš zlákala nálepka "historický"...
Začátek 16. století. Korejský král trpí syfilis a úplně zmagořil. Hezky maluje, baví ho umění a poezie, ale zároveň se z něj stává krutý tyran, co si pro svou potěchu a s úmyslem nechat se vyléčit dá do paláce přivést fešandy z celého království. Jsou to vesničanky, ale i dcerky vysoce postavených úředníků a ministrů, co se vladaři a především jeho hlavnímu rádci znelíbily. Tím vším proti sobě poštvává mocnou skupinu "proradných", kteří plánují převrat. O tom to částečně je. Ale taky o nadměrné dávce explicitních scén, sexu (hlavně lesbického), krve a jiných tělních tekutin, řevu a opulentnosti. Vizuálně to bylo nesmírně povedné a opravdu upřímně říkám, že natočené to bylo vskutku parádně. Velká výprava, akce, velkolepost. To je taky někdy potřeba, ze samých skromných a prostých filmů by se člověk časem začal nudit. Jen si pan režisér mohl odpustit porno scény a zálibu ve stříkání krve. A taky soutěž mezi dvěma nejlepšími konkubínami o to, která se "udělá" později - ta bude královnou, druhá, chudinka uspokojená, umře. Ale dojde i na lásku. Haha. Rozporuplné. Pokud hledáte něco mezi Posledním samurajem, Kill Billem a asijským pornem, hurá do toho.
Trailer:

Třetím filmem toho dne pro nás byl italský snímek ÚŽASNÝ BOCCACCIO. Barevný, vyfešákovaný výběr z Dekameronu aneb morem zachvácená Florencie 14. století a desítka přátel, která odjede na venkov, užívá si krásné přírody a snaží se zlo vytěsnit z mysli vyprávěním příběhů o lásce, která umí léčit všechny neduhy. Bylo to vizuálně moc pěkné, některé příběhy byly pojaty zatraceně vtipně a to není málo - ve Varech se člověk u filmů zase tolik nezasměje.
Trailer:

Druhý den jsme začali guatemalským filmem IXCANUL. Pohled do života guatemalských indiánů, potomků Mayů, kteří žijí na úpatí sopky, za níž je Mexiko a hned za ním USA. Což je vytoužený cíl především těch mladších, které už nebaví plahočit se po kávových plantážích, třít bídu s nouzí a plácat se v zažitých tradicích, které snímek kritizuje, ale také překrásně zachycuje. Sedmnáctiletá María z chudé rodiny se má vdát za dobrou partii, ovdovělého chlapíka, co dostal práci ve městě a zaměstnává její rodiče. Jenomže ona by chtěla kluka z plantáže, co se chystá zdrhnout do USA. Otěhotní s ním a to se teprve strhne peklo.
První reakce byla: "Ale jo, nebylo to špatný." S odstupem se mi to začíná líbit víc a víc. Krom toho, že mě tyhle etnografické sondy baví (byť tohle je spíš společensko-kritické drama než příspěvěk k indiánskému folkloru), skvěle tu taky fungují neherci, kteří jsou ve svých rolích uvěřitelní. Nakonec patří myslím k tomu nej, co jsme letos viděli.
Trailer:


Další film je pro změnu nejrozporuplnějším, který jsme viděli. Tedy takhle: my s Jendou jsme měli jasno, za nás rozhodně NE. Nicméně porota mu udělila zvláštní cenu a režisér je považován za rakouskou vycházející hvězdu. Jedná se o film MÁ KŘÍDLA, KDO KONČÍ PÁDEM.
Teenagerka Kati tráví hodně času u babičky, která je ale vážně nemocná. S její smrtí se Kati těžko vyrovnává; navštěvuje místa, kam spolu chodily, opakuje věci, které spolu dělaly snaží se ji všemožně ve svých vzpomínkách oživit. Je to nesmírně depresivní, ale takovým tím ošklivě tíživým způsobem, kdy vám něco sedá na prsa. Taky se mi pak zdály divné sny. Obvykle mám filmy na podobné téma ráda, ale s tímhle jsem se vůbec nesešla. Spoustu zbytečně divných a nepochopitelných scén, až úchylný vztah k vlastní babičce (ano, každý máme přece rád svou babočku, ale tohle pomalu zavání incestem) a za všechno mluví fakt, že abych to pochopila, snažila jsem si vykonstruovat vlastní výklad filmu (že ta malá holka, co tam běhá, je Kati sama, když byla babuš ještě zdravá, a ona se k tomu vrací ve vzpomínkách, a když pak tu malou holku zavře do kontejneru, udělá konečně tlustou čáru za tím vším a srovná se s tím, když pak navíc ani nechce nic z babuš pozůstalosti - jenže ejhle, ta malá holka je její ségra! A co teď s tím?). Myšleno to asi bylo dobře, ale... ne, prostě ne. Tak moc "intelektuální, nonkonformní a artové", až jsme z toho celou dobu přemýšleli, že z projekce odejdeme. Taková škoda.
Trailer:


Měli jsme pak delší proluku mezi filmy, tak jsme se rozhodli, že zkusíme zajít do divadla na Kachyňův film KOČÁR DO VÍDNĚ, jenž tam měla slavnostně uvést Iva Janžurová (která posléze získala cenu za přínos české kinematografii). Nejenže na nás zbylo místo, ale také jsme při čekání na vpuštění viděli příjezd téhle moc sympatické herečky. Důkaz zde (vlevo, Jenda s černou mikinou :-), zdroj: kviff. com) :


Tuhle klasiku československého filmu jsem nikdy předtím neviděla, a tak jsem měla radost, že můžeme tak pěkně vyplnit volné odpoledne. Přeci jen to byl průlom ve filmovém ztvárnění konce války a Kachyňovy filmy mám ráda. Jenže ta potvora únava mě konečně dohnala (to jsem se nemohla prospat na tom šíleném předchozím filmu?!), hlava mi začala padat hned v prvních minutách filmu a hodně volné tempo tomu rozhodně nepřidávalo, takže to stejně potřebuji vidět znovu. Ale to, co si z toho pamatuju, mě nadchlo :-D
Večer jsme pak měli viděli dánský film ZLATÉ POBŘEŽÍ, který se pro nás nakonec stal festivalovou jedničkou. Když ho režisér před projekcí uváděl s tím, že vyvolává dost rozporuplné reakce (buď si ho zamilujete, nebo úplně odsoudíte, každopádně je to s ním jako s ústřicí - nesuďte předem, prostě to ochutnejte a uvidíte sami), trochu jsem se začala bát, na co jsme to proboha zase šli. Ale odcházeli jsme oba nadšení. Jasně, už jsme ve Varech viděli i lepší kousky a je to spíš nadprůměr než naprostá bomba, ale dokázalo nás to zasáhnout. Tedy nás, kteří nutně nepotřebujeme zásadní a originální umčo, ale zkrátka a dobře pěkný, byť předvídatelný, ale zároveň působivý film.
Třicátá léta 19. století. Mladý dánský botanik Wulff se vydává na Zlaté pobřeží, tedy do Dánské Guineje, aby tu založil kávové plantáže. Brzy ale přichází o ideály i těch pár přátel, které si tu horko těžko najde. Domorodci mu zárodky plantáže ničí, poznává nelegální praktiky dánských kolonialistů, kteří obchodují s otroky, přihlíží tomu, jak jsou černoši sice vzdělatelnou, ale pořád jen svými otrokáři vláčenou masou duchů. Chytlavé téma, beznaděj, hřbitov ideálů. Moc dobré.
Velké plus za hudbu a taky maníka v hlavní roli, který by sice mohl víc baštit, ale jinak je to velkej fešák. Řekla bych.
Trailer:

Poslední den jsem si udělali filmově slabší, neb jsme se nemohli dostat skoro na nic, co jsme chtěli, a taky jsme si udělali jiný program. Začali jsme ale bezvadným snímkem POHÁDKA POHÁDEK. Další z toho nej, co jsme viděli. Vizuálně úchvatná podívaná, která čerpá náměty z klasických pohádkových příběhů - nechybí tu princezny, draci, obři i čarodějnice. Tři království, tři různé příběhy, které už odněkud znáte, ale tady jsou podány rozhodně o něco krutěji, než jak si pamatujete z dětství. Nene, tohle nejdou vlídné a něžné pohádky "počesku", v tomhle jsou základní lidské vlastnosti, touhy i zvrácenosti, jak se odrážely v klasických příbězích. Některé postavy mi byly moc sympatické (princezna Violet vs. obr!!!), některým byste nafackovali (jedna z ošklivých sester, ze které se zázračně stane rusovlasá kráska... ta herečka byla na pěst). Bylo to odpočinkové, vtipné a zatraceně hezky udělané. Tohle mě prostě baví. Jak prohlásil Jenda: "Jakmile to začalo, bylo mi jasný, že tohle je přesně film pro tebe." A měl pravdu.
Trailer:

Časově nám to nevycházelo na další objednaný film, takže jsme vyrazili na přednášku FILMOVÝ TRIK do BECHEROVY VILY, která se dočasně proměnila ve vilu Barrandov studia. Ve spolupráci s Muzeem Karla Zemana tu na letošní festival připravili výstavu k filmům Karla Zemana (na níž jsme se byli podívat včera) a pořádali mimo jiné přednášku trikového majstra BORISE MASNÍKA. Ten se podílel snad na všech myslitelných filmech a seriálech od 70. let dál (Chobotnice z 2. patra, Arabela, Návštěvníci, Anděl Páně, Hořící keř, Protektor, Jezerní královna, Parfém, Kolja, Kuře melancholik, Akumulátor, Princezna ze mlejna, S čerty nejsou žerty a asi tisíc dalších). Krom toho, že pan Masník je velmi sympatický a setsakra šikovný chlapík, umí taky pěkně vykládat (je znát, že přednáší na filmových školách) a svůj výstup měl moc zajímavě připravený. Rozhodně nelituju, že jsme kvůli němu obětovali filmy, tohle bylo skvělé a panu Masníkovi patří velký dík a obdiv.
Odtamtud jsme přeběhli do Thermalu. Registrovali jsme se na prohlídku hotelu a okolí, kterou dělal architekt Adam Gebrian s vnučkou architektky Thermalu Věry Machoninové. (Nejen) z její iniciativy o sobě dává tenhle výjimečný architektonický počin vědět - více viz respektmadam. O kauze prodeje Thermalu a bazénu jste možná slyšeli, pokud ne, doporučuji vyhledat, ale pozor, hrozí brutální vytočení. Grrr.
Sice jsme se nepodívali nikam, kam se jindy nesmí, ale bylo to hlavně o diskuzi a jsem ráda, že jsme si poslechli názory třeba i Karlovaráků. Večír jsme se pak znovu prošli k bazénu (který se mi popravdě líbí asi víc než hotel jako takový) a nacvakali pár fotek. Ta první je tedy až ze včerejška, kdy jsme si vylezli na vyhlídky do lázeňských lesů (o tom dále), ale tematicky sem zapadá (a tu fotil Jenda).
























Večer nás pak čekal poslední film - ZEMĚ A STÍN. Starý kolumbijský farmář Alfonso se vrací po letech domů na venkov mezi plantáže vysoké cukrové třtiny. Setkává se se svou ženou, kterou tu opustil, poznává svou snachu i malého vnuka Manuela. Jeho syn umírá a Alfonso se snaží pomáhat, jak umí, snad aby to všechno za ta léta dohnal. Boj s přírodou a nemocemi je ovšem marný. Tenhle značně rozvláčný, pomaloučký film patří jednoznačně k tomu lepšímu, co jsme viděli. Bohužel mě takhle pozdě večer opět přepadla ospalost a polovinu filmu jsem prospala Jendovi na rameni. Přesto se mi to líbilo - bylo to uvěřitelné, snad i s trochou poetiky, hezkých detailů, s dojímavým silným příběhem.

Trailer:

V sobotu jsme si do Varů zajeli ještě na skok. Na výstavu v Becherově vile (mimochodem moc krásná před-prvo-válečná budova, která v posledních letech prošla zásadní rekonstrukcí). Karla Zemana milujeme a od dob, kdy mu byl věnován tehdy ještě teplický Anifest, jsem si postupně sháněla skoro všechny jeho filmy, takže to tu bylo pro nás jako dělané :-)





Když se před zahájením festivalu poprvé objevil kamzík jako jeho letošní "maskot", dovolila jsem se Jendy zeptat, co má s Vary kamzík společného. Dostala jsem vynadáno, jak je možný, že to nevím. Tak jsem si tedy vymínila, že se k němu půjdeme podívat. Vystoupali jsme k němu po prudkých schodech a příjemnou lesní cestičkou. Pověst vypráví toto:
Když byl Karel IV. v okolních lesích na lovu, jeho pes zavětřil jelena a začal ho pronásledovat. Jelen se zachránil skokem z místa, kde dnes stojí socha kamzíka (dnes se toto místo zove Jelení skok), ale pes spadl do horké tůně, odkud vyvěraly teplé prameny - tak byly léčivé prameny objeveny a Karel IV. se rozhodl založit zde město po něm pojmenované. Kamzíka sem nechal roku 1851 nainstalovat baron Lützov, který tím sledoval zesměšnění tradiční pověsti. Původní socha byla ale poničena, takže tam dnes stojí kopie z 90. let. Nutno podotknout, že cestou nahoru vypadá kamzík spíš jako koza.






Pak jsme se ještě vyškrábali na další vyhlídku a sledovali poslední den festivalového šrumu pěkně z ptačí perspektivy.


Tak zase za rok ahooooooj? :-)





A na závěr:
Sice jsme letos neviděli tolik dobrých filmů jako třeba loni (buď jsme měli tehdy štěstí, nebo to byl mimořádně silný ročník), ale 50. výročí i tak stálo za to. Počasí se až na výjimky vydařilo, což je pro takový festival nesmírně důležité, a skupinky odpočívající v parcích, lázeňáci s pítky, všeobecná pohoda a dobrá nálada jsou nejlepším otvírákem léta. Myslím, že Vary jsou pořád "baťůžkáři friendly", ať si o tom filmově-intelektuální část národa myslí cokoliv. Jistěže je tu spousta komerce. Ale bez té by to v tomhle měřítku a s tolika výhodami nešlo a pokud chcete, můžete si to celé dát opravdu jen o filmech a netrápit se tím okolo. Přeju Varům, ať jim to i nadále šlape (třeba až ke stému výročí) a Thermal i s bazénem stojí a slouží svému účelu! :-)
Jo a ještě jedna věc. Víc jak čtyři filmy denně se fakt zvládnout nedají. Dřevěný zadek, prospaná polovina filmu a nemožnost vstřebat snímek naplno jsou varováním těm, kdo pořádají závody v počtu shlédnutých filmů.

Malá letní procházka

6. července 2015 v 21:40 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jednou za čas je potřeba zkontrolovat náš milovaný mlýn na pomezí české Mohelnice a německé Müglitz v Krušných horách. Více o něm třeba tady: http://zazvorek.blog.cz/1401/myslim-krusnohorsky. Dnes už se počasí konečně trochu umoudřilo a z člověka při sebemenším pohybu netekly čůrky potu, takže jsme vpodvečer vyrazili na menší výlet - a na horách bylo přímo báječně a příjemně! Pořád trvám na tom, že ten mlýn je můj sen (to místo je úžasné) a nad Krušné hory na světě prostě není.















Potřetí o snech

4. července 2015 v 11:54 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Dvakrát jsem tu popisovala své nastřádané sny. Přijměte prosím třetí pozvánku na varieté mého podvědomí.

Sen I:
Malá holčička mi vypráví, že má psa velikého 2,5 metru. Strašně se směju a vím, že se směju i po tom, co se vzbudím.

Sen II:
Jdu po vyprahlé polní cestě. Sedí na ní obrovská nechutná tmavá žába, zvedá se mi z ní žaludek. Šlapu na ní a snažím se jí udupat k smrti. Vedle mě někdo stojí a po té cestě pobíhá nějaký ještěr alá bazilišek, co plive hnusné jedovaté sliny na toho člověka vedle mě - chce ho zabít.


Sen III:
Měli jsme s Jendou dítě, ale hrozně rychle rostlo. Den ode dne bylo o moc větší a o několik let starší, sotva jsme ho poznávali. Brali jsme to ale s humorem a každému to vyprávěli jako kuriozitu.

Sen IV (dnešní):
Chodím po špinavém městě a někdo mě doprovází. Před někým se schovávám a zároveň něco hledám. V jednom domě najdu na posteli mrtvou svou kamarádku z gymplu (se kterou jsme se pak rozhádaly a od té doby jsem ji neviděla). Necháme ji tam a utíkáme pryč. Pak vlezeme do suterénu dalšího hodně vysokého domu a prolézáme sklepy. Jsou obrovské, studené, strašlivě špinavé a plesnivé. Moc staré, zaklenuté. Pátrám světlem v té špíně a bordelu; ukáže se, že hledám svou skládačku, kterou mi nějaký kamarád zabavil. Takové kolo jsem sice nikdy neměla, ale v tom snu to byla otázka života a smrti, abych ho našla. Pátrání bezvýsledné, vylézám ven a ulice jsou v plamenech. U vchodu do sklepa najednou stojí jeden můj učitel z vejšky a říká, že hezky voním zatuchlinou. Vysvětluju mu, že jsem šmátrala po sklepech toho domu, ale on je najednou pryč. Pořád jen někam běháme a už mě z toho hrozně bolí nohy. A pořád nemám tu zatracenou skládačku, za což obviňuji toho nebožáka (nebožačku), co mi dělá doprovod.