Září 2015

Pošumaví podruhé

21. září 2015 v 19:45 | zazvorek |  Po svých i samochodem
...aneb druhá půlka našeho jihočeského putování.
VYŠŠÍ BROD byl z Prachatic sice už trochu z ruky, ale nechtěla jsem si jej nechat ujít, moc jsem se tam těšila. Tamní cisterciácké opatství založili v polovině 13. století Rožmberkové jakožto své "duchovní vykoupení" a zároveň opevněné sídlo se strategickým a hospodářským významem. Nakonec se z něj stala i rodová hrobka, o jejímž umístění se ovšem dlouho spekulovalo (po smrti Petra Voka byla nadobro uzavřena) - výsledky nejnovějších průzkumů krypty uskutečněných za pomoci maličké kamerové sondy jsou k vidění v rámci jednoho z prohlídkových okruhů. Klášter byl na počátku osazen rakouskými mnichy od Lince a v průběhu desetiletí dosáhl značné kulturní i vzdělanostní úrovně (Vyšebrodský cyklus deskových obrazů, nejstarší urbář v Čechách, významná a rozsáhlá knihovna, cenné rukopisy). Po vymření Rožmberků opět střídá majitele (klasicky se tu objevují Eggenbergové a Schwarzenberkové), prochází stavebními barokními úpravami (zajímavostí je, že nástropní malby zhotovili sami mniši) a potýká se s josefinskými nařízeními (narozdíl od jiných ovšem nebyl zrušen). V rámci prohlídky je mimo jiné možné vidět i klášterní umělecké sbírky a již zmíněnou obrovskou knihovnu. Nacisti si tu za války schraňovali cenné umělecké předměty pro plánovanou říšskou "pinakotéku" v Linci, a tak nechali kostel natřít na zeleno, aby nepoutal pozornost z letadel. Za totáče tu sídlili zemědělci a dělníci ze stavby Lipna, takže když po Listopadu přebírali cisterciáci areál zpět, rozhodně z něj nemohli mít velkou radost. Bratři tu ovšem sídlí dodnes, takže je nutno při prohlídkách samozřejmě brát na zřetel trochu omezený režim.
Rozhodně si taky nenechte ujít možnost vidět tzv. Závišův kříž, překrásnou uměleckořemeslnou památku ze 13. století (ovšem některé její části jsou snad dokonce raně středověké), zhotovenou nejspíš v Ostřihomi pro Bélu IV.. Údajně je v něm uložena část dřeva Svatého Kříže (samozřejmě pravého, jak jinak...) a taky ostatky asi 25 dalších světců a světic. Je to skutečně oslňující zlatnická práce, takový relikviář sv. Maura v menším. Do Čech se z Uher dostal asi díky tchýni Přemysla Otakara II., která sem prchala za svou dcerou Kunhutou. Ta si po smrti Přemka vzala Záviše z Falkenštejna (rovněž paradoxně pohřben ve Vyšším Brodě) a ten jej opatství daroval, proto tedy Závišův kříž.








Jendovy fotky:





Po prohlídkách jsme vyrazili do městečka na oběd. Jenda si vzpomněl, že tam je někde minipivovar Jakub, takže jsme tam zamířili na jídlo. Byl to supr pajzl (sami se tak hrdě titulují), kde chlapíci štamgasti řešili muziku, ryby, houby a tak vůbec jak běží život. Pivo jsem si bohužel mohla dát jen já, ale musím říct, že bylo skvělé, výborné. Ovšem stačila malá dvanáctka nalačno a na sluníčku, aby mě vystřelila do výšin kosmických a odstavila od dalšího akčního programu. Chtěli jsme totiž ještě jet na nedaleký Rožmberk a pak na Lipno, ale já byla úplně gumová, takže jsme se vrátili do areálu kláštera, tam na chvíli zasedli do Café Convento (boží název) a když jsem se uklidnila a vystřízlivěla, vydali jsme se už rovnou na LIPNO.
Abychom se trochu vyblbli, užili jsme si jízdu na bobové dráze. Bylo to supr, dráha neměla naštěstí moc prudký sklon a byla docela dlouhá, takže žádný přehnaný adrenalin. Pak jsme se prošli kousek podél přehrady (jak jsem pak z mapy zjistila, byli jsme jen u takového plivátka, to veliké Lipno se táhlo až dál směrem k Frymburku a za něj), zasmáli se "přehradní architektuře" (třeba to taky jednou budou kulturní památky) a vyrazili dál. Na Lipně jsem se ale necítila ve své kůži. Ten rekreační areál, resp. areály jsou takový svět sám pro sebe, na každém rohu z vás sosají peníze, všude plno lidí, v létě to musí být jedna velká nepřetržitá párty.







Krátkou zastávku jsme si ještě udělali na nedaleké ČERTOVĚ STĚNĚ. To je kamenné moře vzniklé působením ledovce, jež jako by padalo - valilo se po strmém srázu dolů do prudkých vod Vltavy (tzv. Čertovy proudy). Moc hezké místo.



Jendovy fotky:






Večer jsme pak v Prachaticích hledali nějaké posezení (v pivovaru bylo plno) a při brouzdání spletitými uličkami jsme objevili Šenk u růže. To byla hospoda, jak má být! (Ne)zaplivaný krcálek, kde jsem si pro jistotu k čaji dala rum ze strachu, abych od štamgastů nedostala židlí po hlavě, ale paní výčepní byla moc milá a s čajem neměla vůbec problém (na to nejsem v takových hospodách zvyklá). S Jendou jsme hráli Logika a poslouchali při tom moudra od vedlejšího stolu, kde muži ve věku 16 - 55 rozebírali místní fotbalovou situaci se stejnou vervou a vážností, jako by to byla premier league. A u dalšího stolu seděli klasický štamgasti, co celej večer mastili karty. Paráda.

V sobotu jsme se konečně pořádně prošli po PRACHATICÍCH a navštívili památky zpřístupněné v rámci Dní evropského dědictví (kostel sv. Jakuba včetně věže, sklepy některých domů, Husovu světničku v knihovně, městské muzeum, muzeum loutek a cirkusu). Na náměstí probíhaly podzimní slavnosti, takže na pódiu střídavě defilovali malí zpěváčci a tanečníci, folklorní soubory, seniorky, klarinetový soubor i metalové kapely. Taky jsme byli v místní indické restauraci (údajně jedna z nejstarších a nejlepších v ČR) a poslední den jsme taky konečně našli Žižkovu skalku, odkud je pěkný pohled na město.
Prachatice jsou překrásné městečko, které si v hradbách ještě naštěstí zachovalo svůj starobylý ráz, nicméně hned na historickém jádru jsou nalepené výdobytky nedávného režimu. Hradbu středověkou střídá hradba panelová a nedobytný Prior. Baroko se na Prachaticích moc nepodepsalo, zato renesanci tu přehazujou vidlema. Tady u nás bychom se z toho posadili na zadek. Nutno ovšem říci, že jsem se nějak neztotožnila s místními restaurátorskými přístupy. Sgrafita a nástěnné malby se tu totiž prezentují analyticky, útržkovitě, hlavně aby bylo vše vidět. Pokud jde o drobné doplňky a jinak je fasáda do velké míry zachovalá, nemám s tím problém, mají-li tam takové pěkné věci, jen ať se s nimi pochlubí a v případě psaníčkových sgrafit to rozhodně není problém doplnit. Ale jakmile se najde někde hlava/noha/kus těla/cokoliv, hned to tu musí přiznat a pak fasáda vypadá rozhadrovaně a kusy těl levitují jaksi v prostoru. S tím naprosto nesouhlasím, ale kdo ví, jak bych se rozhodovala já, kdybychom to měli i u nás. Naštěstí jsem prozatím takových věci ušetřena. Taky tu mají skvostnou renesanční radnici vyzdobenou mmj. Tancem smrti (údajně dle Hanse Holbeina) a gympl, jehož dostavění dělníci oslavili společnou slavnostní fotkou na lešení, které se pod jejich vahou ovšem zřítilo. Výsledkem bylo x zraněných a jeden mrtvý. Tragikomická příhoda...








Jendovy fotky:



inkriminovaná fotka dělníků na gymplu










Odpoledne jsme zamířili na zámek KRATOCHVÍLE. Je to moc pěkná renesančně - manýristická lovecká "vila" se zahradou; muselo to být příjemné kratochvilné sídlo, kde člověk při komentované prohlídce získá dojem, že místní pořád jen jedli a jedli. Prohlídka vůbec byla vtipná, slečna trochu tápala, ale rejpat nebudu, interiéry opravdu stály za to (impozantní štuková a zlacená výzdoba pro takové drobné sídlo skoro až nevhodná, pěkné nástěnné malby).








Nakonec jsme si ještě - už nevázáni časem - zajeli do nedalekých HOLAŠOVIC A ZÁHOŘÍ na to roztomilé selské baroko. Návsi jako klícky, domy jako malované. Sladký pohádkový kýč, který ale k jižním Čechám prostě neodmyslitelně patří. A je to UNESCO, no.









Jendovy fotky:




S Prachaticemi jsme se rozloučili opět návštěvou pivovaru a nakonec i čajovny (také podruhé), kde jsme si v klidu a téměř osamotě prohlíželi knihy s fotkami Českého Krumlova a fotkami od Karla Plicky, abychom se udrželi v té jihočeské náladě. Z náměstí burácel jakýsi místní agro rock a věštil konec podzimních oslav. Tak ahoooj Prachatice a zase někdy!

Poslední den jsme nechtěli zabít jen cestou zpět na sever, takže jsme si naplánovali ještě dvě moc pěkné mezizastávky. Tou první byly STRAKONICE.
Město jako takové údajně za mnoho nestojí, ale hrad rozhodně ano. Založil jej v první třetině 13. století Bavor ze Strakonic, dnešní podobu získal zhruba na počátku 16. století. Bavor hrad daroval řádu johanitů, kteří jej využívali jako velkopřevorskou rezidenci a kteří zde mmj. založili řádový špitál pro pocestné; část hradu si ovšem rod Bavorů ponechával dál. V rámci prvorepublikových pozemkových reforem johanité o své rozsáhlé majetky přišli (dostaly se do rukou soukromníkům) po válce areál spravoval stát a sídlila tu ZUŠ a učni ze zbrojovky. V současnosti část hradu patří městu (sídlí tu Muzeum středního Pootaví s expozicí k regionálním dějinám, expozicí dud a dudáctví, motocyklů ČZ i historie výroby fezů(!!)), část patří kraji a část církvi. Přístupná je také kapitulní síň s ambity vyzdobenými nástěnnými malbami ze 14. a 15. století a krásnými klenbami.
I tady nás potkaly "folklorní" oslavy, takže nám k prohlídce hrály dudy a zpívali okrojovaní chlapci a děvčata.

(Jendova fotka)







Druhou zastávkou byl hrad ZVÍKOV. Velkou chybou bylo, že jsme tam dorazili až před třetí hodinou, protože už ve čtyři se hrad zavírá, jenomže tady by bylo co dělat celé odpoledne! Je to paráda, paráda. Hrad je prostě pořád hrad, nabízí se tu spoustu pěkných stavebních detailů (šalování, okna, klenby), restaurované (či spíše asi rekonstruované) nástěnné malby, úžasná hradní kaple a pěkné výhledy na zákruty Otavy a Vltavy (poloha hradu na skále nad jejich soutokem je opravdu malebná).
Hrad založili Přemyslovci ve 13. století - tehdy vznikl královský palác i opevnění. Pak jej vlastnili Rožmberkové a Švamberkové (ti na něm prováděli renesanční úpravy, ovšem při zachování středověkého charakteru stavby), Eggenbergové a nakonec opět Schwarzenberkové, kteří už v 19. století přistoupili k zajišťovacím pracem (hrad byl za 30 leté války vypleněn a zpustošen, část paláce nad řekou se v 19. století zřítila) - dali do kupy palác i opevnění.






























Jendovy fotky:










I když jsme letos cestovali "pouze" po Čechách, myslím, že se nám dovolená povedla stejně jako ty předchozí :-) Už teď mi hlavou běží plno plánů, kam se vydáme za rok...
Tak ahoooj, léto!!

Tam, kde renesanci přehazujou vidlema aneb Pošumaví

20. září 2015 v 0:55 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Letošní dovolená pro nás byla z různých důvodů až do poslední chvíle nejasná, nakonec z toho ale byl krásný jihočeský týden plný zážitků, zajímavých památek i tolik potřebného (duševního) odpočinku.
Ubytovaní jsme byli v Prachaticích a odtud jsme si dělali výlety po širším okolí, pracovně tomu říkejme třeba Pošumaví. Druhý záříjový týden se zpočátku tvářil už dost podzimně; trápily nás teploty do 10 stupňů, déšť a mlhy. Místní tvrdili, že to je typické šumavské počasí (což mi chvíli dělalo radost, ale když máte čas trávit hlavně venku, už to zas tak príma není), koncem týdne se ale naštěstí počasí umoudřilo a užili jsme si typické babí léto. Zkrátka bylo v tom všechno a tak to má asi být.
Jo, a ještě jedna poznámka. Často se tu asi budou objevovat slova jako rychle, fofrem, na poslední chvíli a podobně. To proto, že ačkoliv jsme vstávali docela brzy, cestování po památkách většinou zabralo dost času, čekání na prohlídky taky a nesmyslně krátké otevírací doby na objektech (obvykle 10 - 16 hod.) nás nepříjemně limitovaly, takže jsme málokde pobyli tak dlouho, jak bychom si přáli...A teď už šup na exkurz po jihočeských památkách!


Cestou do Prachatic jsme si udělali malou zastávku v KESTŘANECH u Písku, kde se nachází tvrz ze 13. století (v 16. stol. přestavěna na goticko-renesanční hrádek) a tvrz ze století patnáctého (později přebudovaná na pivovar). Na místě třetí tvrze nechal rod Paarů (jaká to podoba! :-)) vystavět barokní zámeček se zahradou a vinicí, roku 1700 to vše zakoupili Schwarzenberkové. Pak tu byly byty, JZD a momentálně Horní i Dolní tvrz patří soukromníkům. Je to opravdu moc pěkný areál, kde je leccos dobře čitelné (tady se stavebně historický průzkum musel dělat jedna báseň).







(Jendova fotka)




A jelikož jsme k tomuto dni byli s Jendou už dva roky manželé, chtěli jsme to večer něčím alespoň trošku oslavit. Víno dovezené z loňské dovolené jsme odložili na později, neb při večerním průzkumu Prachatic jsme objevili úplně čerstvě otevřený pivovar. Pivo moc dobré, pitelné, akorát mi i to malé vlezlo tak hrozně rychle do hlavy, že se mnou měl Jenda asi moc zábavný večer... ;-)



Druhý den už byl plně výletovací. Ráno jsme si ještě zašli udělat pár fotek PRACHATIC a pak jsme vyrazili do Zlaté Koruny.













Cestou jsme v obci BRLOH narazili na zajímavý kostel (sv. Šimona a Judy), takže jsme si jej v rychlosti obešli. Zajímavý byl pro mě tím, že poměrně dobře klame "tělem" - působí jako středověký s drobnými úpravami, přitom jej ale až na přelomu 17. a 18. stol. vystavěl Giovanni Canevale, ovšem právě s využitím gotických prvků - šlo o jakýsi záměrný historismus.








Do ZLATÉ KORUNY vede vůbec moc hezká cesta. Je to dané tím, že nikde není žádné velké sídlo ani průmysl a krajina je dost vyprázdněná díky vojenskému újezdu Boletice; své dělá taky CHKO a NP Šumava. Kdo těmi kopečky na pomezí Šumavy někdy projížděl, ten mi určitě dá za pravdu.
Klášter Zlatá Koruna (resp. nejprve Svatá trnová koruna) založil Přemysl Otakar II. - roku 1263 sem povolal rakouské cisterciáky z Heiligenkreuz. Sledoval tím zejména politické cíle, neb se touto fundací snažil omezit moc Vítkovců, kterým patřil nedaleký Český Krumlov, později se ovšem rozsáhlé majetky stejně dostaly do rukou Rožmberkům ("odnož" Vítkovců). V době barokní byl pak kláštěr nákladně přestavován, vznikla tu i řemeslně-technická škola. Přesto se v rámci josefinského dekretu nevyhl zrušení a Schwarzenberkové tu pak zavedli průmyslovou výrobu (třeba i v ambitech, které byly následkem toho značně staticky rozrušeny). Momentálně je areál státní a žádní řeholníci tu tedy nejsou.
Cestou k pokladně minete bývalou faru, kde teď funguje jakési muzejíčko s modelem areálu kláštera (i se stříkající fontánkou, jak nám pán nadšeně předváděl), malým antikvariátem (kniha Phantastische Malerei im 19. Jahrhundert je moje!:-)) a dostanete tu i sklenku vína. No a krom toho se tu o klášteru dozvíte víc než na prohlídce. Tedy pokud budete mít stejnou smůlu na průvodkyni, jako jsme měli my...


Zlatá Koruna se špatně fotí, ale růžová fasáda je proslulá


Pak už jsme fofrovali do ČESKÉHO KRUMLOVA. Naivně jsme si mysleli, že nám na něj ten půlden postačí, ovšem brzy jsme pochopili, že jen na hradě a zámku strávíme celý den, natož najít ještě čas na procházku ulicemi a na výstavu. Vrátili jsme se tedy znovu druhý den, kdy sice pršelo, ale Krumlov jsme si tentokrát užili plnými doušky :-). Projít si celý hrad a zámek včetně zahrad a barokního divadla je skutečně na dlouho, ale je to skvělý zážitek. Hlavně tedy barokní divadlo, které mírou zachovalosti vybavení včetně kulis a kostýmů představuje světový unikát.
Krumlov má překrásné a malebné historické jádro (za něco si ten zápis do UNESCA zasloužit musel), kterému hodně napomohla svérázná poloha mezi dvěma zákruty Vltavy, protože nedovoluje prznění centra a Latránu nevkusnými novostavbami - nikam se to už zakrátka nevejde. I přesto, že už byla skoro polovina září, turistů tu bylo pořád strašlivě moc (v červenci by mě sem nikdo nedostal ani párem volů!!!), což tedy nedovoluje si pořádně užít atmosféru města, okounět po domech a fotit, ale k večeru už to bývalo přeci jen lepší. Trochu doufám, že se tam podíváme třeba v zimě...
Poprvé a naposled se naše cesty rozdělily právě v Krumlově, kdy jsem nutně potřebovala navštívit Egon Schiele Art Centrum , hlavně tedy obrovskou výstavu rozličných prací Josefa Váchala. Nejprve mi bylo líto zaplatit relativně vysoké vstupné, ale návštěvník opravdu nemusí litovat peněz - několik pater plných skvělých děl různých autorů za to stojí. A hlavně ten Váchal, no teda, boží, prostě boží. I jeho šumavské věci nesou tak okatě jeho rukopis! A jsou až skoro dojemné. Strávila jsem tam spoustu času a strávila bych víc, kdyby mi nebylo líto, že na mě Jenda čekal vedle v kavárně. Nutno podotknout, že ta byla tedy také moc fajn. Jen ten Schiele mě tak moc nebere, ale což, turisti jsou z něj odvařený a je asi dobře, že tam z toho těží, pořád to není tak zlé jako s Kafkou v Praze. :-)












souboj?!!











kašna ze dvou různých pohledů - moc se mi líbil ten nahej zadek...

a další čuňačinka - anděl - sedlák (viz dále) měl pod kolenem vsunut...





součástí zámecké zahrady je i jezírko plné leknínů. ti dva pánové mi u něj připadali hrozně romantický.



A teď série Jendových fotek, neb jemu to focení prostě opravdu jde:






měla jsem s sebou i starý Zenit na film, jsem zvědavá, co z toho jednou vyleze

agro putti














Jo a ještě poznámka k parkování v Krumlově - nenechte se nachytat na drahá parkoviště ve městě. První den to dost zruinovalo naše prasátko. Večer jsme ale náhodou objevili parkoviště hned u zámeckého parku, zřejmě určené pro hosty otáčivého hlediště. A tam nechtěl nikdo ani fň, takže jsme tam auto nechali druhý den a ušetřili tak třeba na jeden luxusní oběd.

Když jsme ten další den jeli znovu do Krumlova, narazili jsme cestou na velkou zajímavost. Ruiny kláštera KUKLOV. Kdo někdy byl v Panenském Týnci, ten už podobnou věc zažil, akorát tady se s tím nenadělá takový tyjátr jako tam a rozhodně bych neprohlašovala, že je to mimořádně pozitivní místo (jako se tvrdí o Panenském Týnci) - podíl na tom mělo i sychravé upršené počasí.
Klášter nebyl nikdy dostavěn, už v polovině 16. století jej řeholníci opustili a od té doby chátral. V jeho blízkosti začaly brzy vyrůstat domy, které ruinu využily jako stavební materiál. I dneska to vypadá, jako by to byla jen kuriozitka na zahradě lufťáků, chalupářů.













Čtvrtý den naší dovolené byl programově dost nabitý a počasím také nejaprílovější.
Ráno jsme vyrazili do nedalekého Vimperka, kde nás zajímal hlavně hrad - zámek na návrší nad městem. Cesta vedla přes HUSINEC, kde se nachází rodný dům Mistra Jana Husa. Prý. Tady ho máte.



Do místního muzea jsme ovšem nešli a pokračovali jsme raději do VIMPERKA.
To je moc zajímavé město. Všechny ulice včetně náměstí vedou strmě do kopce, míchá se tu středověk (kostel Navštívení Panny Marie, měšťanské domy) s 19. stoletím a lidovou architekturou (srubové domy), bývalo to významné centrum knihtisku a sklářství, hrad - zámek patří k nejvýznamnějším památkám renesance u nás, bašty jeho opevnění patří povětšinou soukromníkům a dotváří jim kompozice jejich zahrádek... Jak říkám, zajímavé město.
Na zámku jsme strávili daleko víc času, než jsme čekali - jednak nám o pár minut utekla prohlídka (čas jsme vyplnili prohlídkou zámeckého muzea, kde je expozice k šumavské přírodě, knihtisku, sklářství a galerie), jednak jsme chtěli vidět obě nabízené prohlídkové trasy, které narozdíl od obvyklých prohlídek na jiných objektech nabízí hlavně info ke stavební historii a vzhledem ke stavu objektu ukazuje místnosti prázdné, tak jak je opustil ještě nedávný majitel NP Šumava (po válce tam byli lesáci, NPÚ to spravuje až od tohoto roku), jen s dosavadními poznatky díky sondám do stropů (rozsáhlé záklopové malované stropy!!), podlah i stěn (skvělé renesanční malby, ale i baroko) apod.. Restaurátorské i stavebně historiké průzkumy teprve probíhají a odvíjí se samozřejmě od možných financí. Pro nás to bylo ovšem mnohem cennější než vševidoucí obrazy bílých paní, kouzelná zrcadla, míšeňský porcelán či paroží. Turisty to bohužel asi přliš neláká, neb na první prohlídce jsme byli čtyři, na druhé už sami.
A ještě letem světem k historii: hrad byl založen v polovině 13. století a měl chránit důležitou cestu vedoucí z Bavorska do Čech, později zvanou Zlatá pro bohatství, které vyrůstalo z obchodu se solí, jež se po ní přepravovala. Z gotického hradu udělali renesanční zámek Rožmberkové, kteří sem jezdili za čerstvým horským vzduchem a odklízeli se sem v době morových epidemií. Než se přestěhoval na Bechyni, měl tu hlavní sidlo i Petr Vok. Posledními šlechtickými majiteli panství byli - v tomto kraji klasicky - Schwarzenberkové, o dalším osudu areálu už jsem psala výš.











Zámecký areál:










(Jendova fotka)

Sychravý podzim a 8 stupňů vystřídalo najednou příjemné polojasno, a tak jsme fofrovali do BOUBÍNA. Být v Pošumaví a nejet na Boubín, to bych si neodpustila! A hlavně se mi taky mezi všemi těmi památkami zastesklo po přírodě. Vybrali jsme si jen krátkou trasu (cca 8km) po naučné stezce; nejhezčí je prales sice údajně mezi rozhlednou Boubín a naučnou stezkou, ale tam už jsme se nevydali, protože už jsme toho za ten den měli plný kecky a navíc - světe div se - přišla bouřka. Nevěřila bych, že je to v té zimě možné, ale to hřmění jsem si opravdu nevymyslela, jak naštěstí brzy pochopil i Jenda. Kdo mě zná, ví, že mám z bouřek panickou hrůzu, takže když hřmění přidávalo na síle, zařadila jsem za dva a svižnou chůzí - jak jen to tedy dost krkolomná stezka mezi pokroucenými stromy dovolovala - jsem utíkala ven z lesa. My jsme přes ty prastaré vysokánské stromy totiž neviděli ty temné mraky ženoucí se přímo k nám. A bylo to vypočítané na vteřinu přesně - jakmile jsme nasedli do auta, spustil se déšť a blýskalo. Šedočerný pás lijáků nás pak podél hor provázel celou cestu do Volar. Z druhé strany ale svítilo slunko, takže jsme mohli pozorovat několik pěkných duh. Kde se asi schovává poklad?
Jinak Boubín je překrásné místo. Sice jsem si ho představovala víc...jak to říct, pralesnatě?, ale i tak je to úplně jiný les, než jaké znám od nás. Stromy vysoké, všelijak zkroucené, zpotvořené, kmeny popadané, mech heboučký. Druhově to není les moc rozmanitý, roste tu hlavně buk, jedle a smrk, ale nabízí tajemná zákoutí, kde se může odehrávat leccos...:-) Ta nejkouzelnější místa bohužel byla oplocená proti zvěři, takže se po nich nedalo moc pokukovat, ale průhledy mezi plaňkami bylo vidět, jak je to krásně divoké a žije si to svým životem.


Jendovy fotky:








Zpátky do Prachatic jsme to vzali přes VOLARY, protože jsme byli zvědaví na tamní domy alpského typu. To je další z věcí, které nám byly omílány na několika různých přednáškách, ale nikdy jsem je neviděla naživo. Jedná se o značně dlouhé a široké patrové roubené či poloroubené domy (velikost odpovídá tomu, že tu obytné místnosti i hospodářství fungovaly dohromady pod jednou střechou), obvykle s vyřezávanou pavlačí (na té se manipulovalo se senem uloženým pod střechou) a sedlovou střechou s poměrně nízkým sklonem, což je zarážející, vezmeme-li v potaz, že jsou to domy typické pro chladnější oblasti, kde je sněhu dost a dost. Ve Volarech jich je údajně 14 a tvoří vesnickou památkovou rezervaci. Všechny jsme je tedy nehledali, neb opět začalo pršet a všechny ty duhy nad nimi byly sice fotogenické, ale mokrý objektiv = nemocný objektiv.



Jendovy deštivé fotky:





Návrat do Prachatic byl trochu krasojízdou kvůli nějakému zavřenému mostu, ale vynucená objížďka byla nakonec štěstím. Projížděli jsme totiž kolem Dobré Vody u ZÁBLATÍ, kde jsem byla kdysi na ŠvP, takže jsem nostalgicky zavzpomínala, a hlavně se nám před Záblatím po těch deštích otevřela krásná panoramata zamlžených a sluncem prozářených kopců. Nádhera.









kostel v Záblatí si pamatuju jakožto místo, kde jsme na školandě vždycky vybalovali dobroty ze sámošky vedle nebo jsme tam lepili známky na pohledy; Záblatí pro nás byla daleko široko největší civilizace


A ještě jednou a lépe od Jendy:


Tímto uzavírám první část reportu z naší jihočeské dovolené, došli jsme pěkně do její poloviny. Brzy naviděnou ve stejném duchu!