Říjen 2015

Když nad Ústím visí podzimní inverze

24. října 2015 v 20:21 | zazvorek
Už v říjnu čekám na nahé stromy
Tak by jsi stála, kdybychom se znali
Bez kalhot bot prádla beze svetru
Nezakrývajíc nic ve větru

Řeka je tiché letiště pro kachny
Odnáší plastové láhve jako kufry
Na vodě tmavší než je srdce Afriky
Usedají všechny tvé listy - knoflíky

Právě snídám, tak ti přeju Dobré ráno.. Dorotko!

Zamíchej lžičkou hlavu kávě
Pohlaď nožem sýr a chleba
Líbej jemně cigaretu
Já.. toužím být všemi těmi věcmi.

(Květy - Řeka je tiché letiště pro kachny)




Přikryj mne dnešními novinami,
…anebo čímkoli, co šustí
chci spát a nechám si zdát, že kolem je listí podzimní

Poslouchej vrzání pantů
…šetři s olejem i kolomazí
chci spát a nechám si zdát, že kolem vrány krákají

Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš…
Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela
ti kteří slaví mají stoly plné jídel
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel!

A otevři okno
…žádná z věcí nám neulétne
chci spát a nechám si zdát, že mi vítr vlní kabát.

Podívej jak svítí lampa
…ach nech ji stát, kde právě teď stojí.
Chci spát a nechám si zdát, že slabé slunce mne ohřeje.

Když pustíš gramofon a necháš ho docela tichý
A přiložíš své tělo vedle mého, uslyšíš…
Že v dálce uprostřed lesů vyhrává kapela
ti kteří slaví mají stoly plné jídel
ženy a muži spolu tančí
a chmýří snáší se do vlasů
jenom mi olízni ucho,
jako že živý jelen ke mně přišel!

(Květy - Listí podzimní)





Pasáček ovcí
toulá se po nocích
v kopcích
Pasáček ovcí
říká si:
Teď můžu si dělat si všechno
co chci
teď když tady nejsi ty!
Jenže žádná cesta stejně
než k tobě nevede
ať se člověk dívá
pod nohy či do nebe
kameny jsou rozházený
jako tvoje znamínka
mlha jako vlasy
a mraky taky tak.

(Květy - Pasáček ovcí)


Erbenova vyhlídka - Chuderov - Žežice - Dobětice
Nad Ústí visela efektní inverze.

Osobní podzimní soundtrack

20. října 2015 v 0:11 | zazvorek |  Z hudebních vod
Asi je to dáno náladou těch alb, nebo zážitky, které si s nimi spojuji, každopádně mám vypozorováno, že určitá cd poslouchám pravidelně rok co rok v podobné období. Momentálně jedu na čistě podzimní vlně a resuscituji ve svých sluchadlech interprety, kteří u mě třeba během roku jinak zahálí. Anebo ne, ale na podzim si je prostě pouštím do zblbnutí. Netuším, čím to je způsobeno, ale většina z mých "typických podzimních odrhovaček" je zpívána dívkami, ženami, dámami. Snad pro jejich křehčí hlasy, snad pro to, že podzim mám spojený s uklidněním a pokorou, což lépe sedí k sólovým počinům než k tvorbě celé kapely/orchestru. A v případě "osamělých zpěváků" mi víc sedí ženský projev, naopak v kapele mi daleko víc vyhovují chlapi. Samozřejmě ne bezpodmínečně, jak bude ještě vidno (slyšno).

Pokud vám některé z těch alb přijde k (podzimní) chuti, budu moc ráda. Je to zas jednou takové vnucovací hudební okénko pro ty, kdož by čirou náhodou sdíleli můj hudební vkus.

Několikrát se mi tu už objevila ZUZANA HOMOLOVÁ. Tuhle písničkářku, ročník 1948, jsem si opravdu zamilovala. Spolupracovala s leckým, za zmínku ale rozhodně stojí písně nahrané s Vladimírem Mertou (album Slovenské balady) nebo zas lehce kytarovější album Čas odchádza z domu. V textech často vychází ze starých lidových balad, které rozhodně nejsou vlídnými zpívánkami před spaním.





Na Slovensku ještě chvilku zůstaneme. JANA KIRSCHNER se s posledními alby hodně vyšvihla. Už to není rádiový pop, už to není zpívající modelka. Ať už je to Krajina rovina nebo moje ultraoblíbené Moruša biela, Moruša čierna, jsou to moc pěkně vystavěné skladby. Dobré texty a zajímavá hudba, která v sobě míchá leccos ze střední Evropy - to na mě funguje.





Dámy z kapely ZUBY NEHTY pořád (znovu?) hrajou a doufám, že ještě dlouho budou. Škoda, že jsem na nich nevyrůstala, třeba bych teď mohla být zastydlou punkerkou vzpomínající na divoký léta, kdy jsem s barevnou hlavou tančila na saxofonové fonie a kakofonie na jejich koncertech. Nestalo se, ale občas se u nich doma vyblbnu i tak. Přestože jsem devadesátky trávila leda na školních a předškolních besídkách. Hned pro začátek doporučuji kompilaci Best of...Rarity. Tam je to skoro všecko.






Pro EMILÍANU TORRINI mám slabost, protože je z Islandu a protože se narodila 16. května. Ale samozřejmě taky proto, že dělá krásnou, křehkou hudbu, je nesmírně sympatická a umí do člověka naládovat optimismus horem dolem, což se takhle při podzimu hodí. Nejvíc oposlouchaná mám asi alba Fisherman´s woman a Me and my armini, z nějž pochází i skladba Big Jumps, která je právě ukázkovou ódou na radost ze života.






Loňským/letošním objevem jsou pro mě KALLE z Tábora. Jejich debut Live from the room se mi zaryl pod kůži tak moc, že skoro není dne, kdy bych si ho nepustila. Tohle se opravdu povedlo. A po nedávném koncertu tady v Ústí se s nimi můžu prsit i ve městě. Mají totiž pěkný trička, hehe. Každopádně nálada alba je na podzimní šero jak dělaná!




A ještě jednou z českých luhů a hájů. MŇÁGU A ŽĎORP už určitě někdy slyšel každý, pár jejich hitovek se pravidelně točí v rádiích. Díkybohu. Ale podle mě mají taky takové podzimní album, totiž Chceš mě? Chci tě! Nebo alespoň já se s ním jakoby náhodou setkávám víc právě na sklonku roku.





Bez kapely MONO se neobejdu celoročně, ale jejich táhlé opusy mají na podzim a v zimě úplně jiné účinky na lidskou psýchu než třeba v parném létě. Skladby se rozjíždí pomaloučku, posmutněle, aby postupně gradovaly, vybuchly v trochu bolestnou agónii v osamění, ale pak se zase pozvolna zklidnily a nabídly naději v lepší zítřky. A zejména album Hymn to the immortal wind tohle zvládá mistrovsky, beze slov vypráví emocemi nesmírně nabitý příběh...






No a závěrem opět na skok na Slovensko. VLADIMÍR GODÁR se pro mě stal známým až díky spolupráci s Ivou Bittovou (album Mater) a soundtracku k filmu Záhrada, resp. i dalším filmům Martina Šulíka. Málokterý film než Záhrada má podzimnější atmošku. A máloco se mi od Ivy Bittové líbí jako skladby z Mater. Takže prostě tak.





Tak přeji příjemný poslech.


Jedno veselé nedělní odpoledne

13. října 2015 v 22:26 | zazvorek |  Aussig
Mám obrovskou, obrovskou radost!
Přátelé z nejmilejších, osoby z nejbližších - totiž báječná dvojka Romča a Checkean - se "mi" přestěhovali do Ústí. Jupí!
Checkeana znám nejspíš už z porodnice, bezpečně doloženo je naše kamarádství (jestli se o tom tak v té době dalo mluvit) od školky:-) Základka nás stmelila v téměř sourozenecké bytí a nebití, gympl ani vejška naštěstí nerozdělily a co víc - na konci gymplu si ten pacholek začal s mou skvělou kamarádkou Romčou, spolusedící z lavice a spřízněnou duší, která mi byla parťačkou nejen na gymplu, ale i na vejšce, byť to bylo dost na dálku a vídaly jsme se jen výjimečně. Radost mi dělá to, že jim to spolu pořád funguje, ale hlavně taky to, že se mi teď čerstvě vrátili na sever!
Neb jsou ještě ústeckými neználky, dala jsem si za úkol ukázat jim hned zpočátku co nejvíc krás Ústí, abych jim nabourala předsudky o šeredném městě a seznámila je trochu s okolím, a protože bylo o víkendu překrásně, vyrazili jsme na Erbenku - rozhlednu a z kopců jsme se pak vraceli Bertiným údolím. No a protože jsme (snad) měli všichni radost z krásného podzimu a čerstvého vzduchu, naše dětinská já se trochu probrala k životu a řádila na balících slámy :-)
P.S.: Romča se nedala na islám, ale nahoře děsně foukalo!
























Myslím, že se mi v Ústí konečně začíná líbit. Po tom, co se sem nastěhovala Nebel (o téhle pro mě nesmírně důležité osobě zase příště, až se konečně dokopeme k nějaké společné procházce...sousedko!! :-)), tu mám teď i další "staré" kamarády. A aniž bych chtěla zlehčovat nová přátelství navázaná v prostředí Ústí, nejbližší mi jsou přeci jen kamarádi, které znám už tolik let (však nejkratší dobu znám Romču a i s tou už na tom světě společně válčíme víc jak devět let!), kterým se nemusím nijak představovat a můžeme spolu fungovat naprosto přirozeně. Konzerva Tereza se nechce kamarádit "nově". Konzerva Tereza má nejradši staré pořádky! :-)


(Ne)zapomenuté světlo

3. října 2015 v 19:39 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Jednou za pár let se cyklicky vracím k Demlovu Zapomenutému světlu. Ta kniha je výtečná a spoustu pocitů s autorem sdílím. Tentokrát jsem se ještě nedostala ke čtení, jen jsem si na ni vzpomněla při koukání na Žiletky, kdy tam Topol čte právě tuhle knihu.
Za poslední dny (týdny) se mi ze služebek nashromáždila spousta fotografií a shodou okolností povětšinou ze sakrálního prostředí. Kostely mám nesmírně ráda, protože pro mi umožňují skvělou hru s vlastním myšlením. Připadám si v nich často právě trochu jako Deml - hledající, tápající, osamělě volající. Světlo se v kostelech chová jinak, jsou plné předmětů s vlastním příběhem, nutí člověka zamýšlet se nad všehomírem i nad sebou samým.
Jen na okraj podotýkám, že nejsem věřící v tom "správném" slova smyslu. Ale tohle všechno na mě působí a proto ta poměrně dlouhá série fotek bez dalšího komentáře. Jsou to jen takové střípky, okamžiky, kdy jsem měla pocit, že mimořádně nezajímavě můžu zachytit mimořádně zajímavou věc.
A že zrovna černobílá? Málokdy do ní fotky sázím, jenže tentokrát mi sem prostě pasovala.


Horní Jiřetín:

















Malý Háj (Rudolice):














Nová Ves v Horách:






Staré Křečany:









Benešov nad Ploučnicí:









Směs:











Okoř (poslední fotky) jsem nechala v barvě, tak mu to sluší líp. Stejně tak jsem se rozhodla nechat v barvě naší chemičku - jednak proto, že interiér bývalé správní budovy Spolchemie v barvě rozhodně vynikne líp (úchvatně historizující budova, byla jsem z toho "hradního" interiéru úplně paf), jednak proto, že jsou to fotky ze Dní evropského dědictví, takže oproti ostatním o dost starší a tehdy jsem je chtěla nechat jen tak.