Dny sváteční

31. prosince 2015 v 19:02 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Původně tohle měla být dlouhá litanie o tom, jak se neumím popasovat s vánočními svátky, protože pro mě vlastně nemají takový smysl, jako by snad měly, kdybych byla praktikující katolík nebo děcko těšící se na dárky, a nemám z nich takové potěšení, jak bych asi chtěla. Měla to být kritika formy, jakou se Vánoce už desítky let slaví v euroamerickém světě, a rozhořčení nad vším tím honěním se za pseudoblahobytem a pachtěním se za vycíděnými okny.
Nakonec jsem se rozhodla být smířlivější a vykašlala jsem se na tyhle výlevy. Dokonce ani nehodlám meditovat nad uplynulým rokem, protože se přihodilo i pár hodně nešťastných věcí, které ovšem jsou navýsost soukromou záležitostí, jenže bez nich by to bilancování zas nebylo úplné. Takže:
zůstávám opět pouze u fotek a jejich komentářů. Jsem čím dál lenivější :-)
P.S.: Všechny fotky jsou pořízené buď tabletem (první dvě), nebo mým pravěkým mobilem, omluvte tedy prosím jejich kvalitu...


Abychom se o svátky pouze necpali, ale taky něco zažili a trochu rozpohybovali svá přejedená a zlenivělá těla, využili jsme při návštěvě Jendovy rodiny příležitosti udělat si procházku po Krušných horách, konkrétně po relativně krátké trase mezi Stříbrnou a Bublavou (nad Kraslicemi). Nejprve stoupání k rozhledně na Olověném vrchu, procházka po pláních, kde za "normálních podmínek" leží sníh a pobíhají lyžaři, a pak prudký sešup dolů zabahněnou sjezdovkou. Ostatně tamní sjezdovky už známe dobře, že... :-)
Byly to ty dny, kdy se nad údolími, ale i v kopích válela mlha a co sto metrů bylo úplně jinak. Při pohledu z vršku to vypadalo úžasně.


Vzpomínka na zimu...


Tyhle fotky jsem pořídila na Bílé Vodě nad Chodovem, kde jsem si další den dělala opět "zdravotní" procházku. V jednu chvíli ale padla kouzelná mlha, kdy nebylo vidět skoro nic; vodní plocha u přilehlé výsypky se dokonale spojila s namodralým nebem a kachní bytosti plující po hladině najednou vypadaly, jako by letěly v jakémsi bezčasí a mystickém prostoru, který naprosto pozbyl konkrétních tvarů. To se mi bohužel vyfotit nepodařilo, ale než padla mlha úplně, zaujaly mě ty úžasné stromy na pozadí, rákosové zákoutí i snová pláž.




Tahle fotka fantazijního putování mi připomněla dva vtipné sny, které se mi zdály den předtím.
Sen 1:
Rodiče mě vezou do Prahy na koncert The Cure, ale já z nepochopitelných důvodů nemám vstupenku. Hrozně prší, je tma. Zastavili mi kdesi na periferii, vybíhám z auta a běžím do jakéhosi pochybného podniku, kde - jak doufám - mi prodají lístek. Beznadějně vyprodáno, holčičko. Běžím někam do patra, kde jsou v nějakém obchodě dva pánové, od pohledu hudbymilovné máničky, a prosím je, aby mi prodali vstupenku. Vyprodáno a koncert právě teď začíná. Běžím ven, sednu si na parkoviště a strašně brečím, že zmeškám svou oblíbenou kapelu. No hrozná tragédie.
Sen 2:
Na sídlišti u rodičů před barákem s kamarádkama bobujeme na nějakém miniaturním kopci na zbytcích sněhu. Je to hrozná legrace, jsme úplně promáčené a úzkostlivě se vyhýbáme maringotce, která stojí dole pod naší bobovou dráhou. V té maringotce totiž bydlí děsně divná gorila. Zničehonic zjistíme, že nám všem ta gorila ukradla podprsenky a drží je vítězoslavně v ruce. Běžím za Jendou a prosím ho, jestli by mi tu podprsenku nepřinesl. Vlezl oknem do té maringotky, zrovna když tam gorila nebyla, a já hlídala venku - jenomže v tu chvíli se zas gorila objevila a užuž vcházela do maringotky, když zrovna Jenda bleskurychle vylezl ven i s mou podprsenkou. No paráda.


A na závěr už jen dvě takové putovní ze Střížáku, kterým - věřte mi - bohužel díky mobilové kvalitě lépe slušela černobílá varianta.
S nimi se také loučím s tímto prazvláštním rokem.
Přeji vám všem jen to dobré, ba přímo nejlepší. Přejme si, ať je rok 2016 pokud možno co nejpohodovější, nejúspěšnější a nejšťastnější, abychom si na jeho závěru mohli říct, že byl naplněný pěknými zážitky a veselými událostmi a nemuseli myslet jen na to špatné.
A taky vzpomeňme na ty, co už tu s námi bohužel nemohou být.
KRÁSNÝ NOVÝ ROK!!!!



 


Komentáře

1 nebel(r) nebel(r) | 1. ledna 2016 v 12:16 | Reagovat

hezké zakončení roku obrazem-někdy stačí to víc, jak tuna slov;) sny jsou vtipné a děsivé zároveň:D mě se poslední dny zdají takové, které hned zapomenu, ale jsou taky výsostně divné - ostatně jako vždy. Alespoň, že už tu máme sníh. Konečně. Ale i to už mi přijde zvláštní, jak nejsem zvyklá:D Tak ať je jen krásný, tenhle nový rok. A ať je plný procházek a rycht :-P

2 Vopičák Vopičák | 1. ledna 2016 v 16:33 | Reagovat

Já jsem tvá podprda, pozvi mě dál, pozvi mě dál!

3 zazvorek zazvorek | 3. ledna 2016 v 12:03 | Reagovat

[1]:: No zmeškaný koncert Cure mi připadal jako děsná tragédie :-D a po probuzení jsem si říkala, že v reálu bych určitě nebyla tak pitomá, abych lístky sháněla v den koncertu na místě...Tak ty sny někdy sepiš! :-)

[2]: : Pfff na to zapomeň :-P

4 Vopičák Vopičák | 4. ledna 2016 v 14:18 | Reagovat

[2]: Ne. modrá podprda, jako tlačítko Reagovat

5 zazvorek zazvorek | 5. ledna 2016 v 8:19 | Reagovat

Chm. Žádnou takovou ta gorila neměla.

6 Veki Veki | Web | 16. ledna 2016 v 20:43 | Reagovat

Sen s podprsenkou mě nebývale pobavil. Když o tom tak přemýšlím, tak se mi už dlouho nezdálo nic, co bych si pamatovala.
Krásné zakončení roku. Od nástupu do práce nestíhám nic a hledám nějaký dobrý rytmus, abych všechno sladila. Nedaří se mi to a plácám se v tom.

7 zazvorek zazvorek | 19. ledna 2016 v 19:10 | Reagovat

Mně se neustále zdají samé šílenosti, vůbec nechápu, kde to to moje podvědomí bere, ale často si pamatuju jen útržky. Když to udržím v hlavě déle, obvykle to pak píšu i sem.
A co se týče toho nestíhání, naprosto ti rozumím. Nastoupila jsem do práce v nejnevhodnější dobu - před posledním větším zkouškovým obdobím, v době, kdy jsem měla už začít psát diplomku a zároveň ještě potřebovala chodit do školy, na konci roku, kdy toho u nás v práci je úplně nejvíc a nebyl žádný čas na aklimatizaci, navíc jsme zrovna zažili jedno úmrtí v rodině a jedno bylo bohužel brzy taky očekávatelné. Myslela jsem, že se z toho zblázním, v práci jsem byla neustále i po večerech a snažila se do toho dostat, ve zbytku času jsem se učila do školy. Na výlety nebyl čas vůbec, což mě hrozně deptalo - najednou jsem nebyla pánem svého času, přišla jsem o tu svobodu dělat si cokoliv kdykoliv. Nakonec se všechno srovnalo - v práci se to zklidnilo, postupně jsem se do toho dostala, našla jsem si svůj rytmus, abych měla čas na sebe, své oblíbené lelkování, výletování i manžela, jen tu diplomku pořád ještě nemám. Ale z toho se svět nezboří.
Tenhle dlouhý komentář tě zkrátka má uklidnit, že první pracovní měsíce jsou sice tak trochu peklo, je to přece jen velká změna, ale brzy budeš všecko zvládat levou zadní a najdeš si čas i na to, co tě baví - to si nikdy nesmíme nechat ukrást, protože to člověku zaručuje pořád alespoň nějakou svobodu, která je tak zatraceně důležitá ;-)

8 Veki Veki | Web | 28. ledna 2016 v 20:35 | Reagovat

Jo, já tu diplomku skoro mám, ale nedaří se mi se z toho nehroutit. Neumím si přiznat, že to nezvládám a topím se v tom od září zcela úspěšně. K tomu dojíždím přes hodinu (protože spojení Liberec - Česká Lípa je na dvojitý prd a stěhovat se zase nejde kvůli přítelovi, protože ten by se zase nedostal do práce v Liberci, jezdit autem by stálo půlku mojí výplaty - možná časem, až mi trochu přidají). Myslím, že v červnu po státnicích to bude lepší... do té doby nevím, doufám, že to nějak všechno půjde. Uvědomila si to dneska, když mi lidi začali říkat, že vypadám hrozně unaveně a nemocně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama