Únor 2016

Kam s ní?

29. února 2016 v 12:31 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Milí přátelé, tentokrát pro vás mám diskuzní příspěvek a ráda bych vás požádala o vaše názory. Vzhledem k tomu, že se jedná o pracovní záležitost, nemůžu být konkrétní, protože veškeré zákulisní i nezákulisní informace podléhají schvalování našeho PR či ředitele a kdo ví, zda by si nepostavili hlavu a nezakázali mi projevovat se svobodně i tady. U nás je možný všechno...

Je úplně jedno, co děláte, co studujete, kde pracujete a jak moc jsou vám tyhle věci blízké. Dělám si jen takový malý osobní průzkum s cílem získat představu o tom, co kdo považuje za správné :-)

Představte si nevelký, nenápadný barokní kostel v malé obci v Českém středohoří. Je v něm barokní oltář s celou partou dřevěných panďuláců. Tu partu tvoří dvě gotické sošky světic, dvě sošky světců z počátku 19. století a jeden Ukřižovaný pravděpodobně taktéž z 19. století. Jedna z těch středověkých holek je nezvěstná, druhá se momentálně restauruje. Její hodnota a stáří se zjistily až relativně nedávno a podařilo se vypátrat i pravděpodobný umělecký okruh, ze kterého pochází; některá díla z tohoto okruhu jsou vystavena v příslušné galerii. Tahle fešanda od dob svého vzniku samozřejmě prošla určitým vývojem a naplácalo se na ní několik barevných vrstev, které jí ne vždy úplně slušely. Momentálně se řeší, která že ta fazóna jí vlastně sluší nejvíc, a rozhodnutí by mělo vycházet i z toho, kde bude nadále umístěna. Stojí proti sobě dvě tendence - buď se vrátí jen trochu omlazená do kostela, a to buď opět na oltář (kde tedy bohužel bude jako osamocená středověká kráska stát trochu nepatřičně mezi o 350 let mladšími kamarády), nebo někam samostatně, ovšem stále v rámci prostoru, ve kterém už nějaký čas pobývá; anebo půjde do galerie, kde se bude předvádět ve své gotické kráse vedle bratříčků ze stejného vrhu.


A teď přichází vaše chvíle! Myslíte si, že by umělecká díla relativně vysoké historické i umělecké hodnoty měla zůstávat v kostele, v němž byla minimálně poslední desetiletí, leckdy ale i staletí umístěna, ačkoliv se tak riskuje, že budou ukradena/poničena vandaly a uvidí je minimum lidí (neb pohraničí fakt není úplně religiózní prostředí), nebo že by se měla vystavovat v galeriích ve své "původní" podobě v kontextu dalších podobných uměleckých děl, kde bude vyzdvižena jejich hodnota, ale kde budou zcela vytržena z prostředí, v němž je někdo chtěl kdysi mít a kde fungovala jako součást sakrálního prostoru? Ještě podotýkám, že mi zatím není známo, jak se k případnému přesunu z kostela do galerie staví místní farníci a vůbec církev... A taky že svůj názor (který zatím v rámci jednání prezentuju) si nechám zatím pro sebe, abych neovlivňovala. :-D
Díky za vaše postřehy. Někdy prostě člověk potřebuje pohled někoho "zvenčí" a věřím, že tahle malá anketka mi do budoucna pomůže.

Z Lomnicka

20. února 2016 v 19:20 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Stalo se, že jsme dva týdny zpět strávili sobotu a neděli v kraji nám téměř neznámém, totiž v Podkrkonoší. Náš kamarád Lubko měl v muzeu v Lomnici nad Popelkou vernisáž výstavy o svých cestách na sever (rozuměj do zemí sněhu a ledu, nikoliv do Liberce). Rádi jsme s ním a jeho chotí Haničkou vyrazili na malý netradiční výlet a prošli si Lomnici a Jilemnici, skvěle se najedli v Doksech, kde jsme v krátkosti navštívili i muzeum Čtyřlístku, pobyli u milého pana restaurátora, nafotili Lubkovu výstavu a nakoupili tradiční lomnické suchary (mňáááám!). Škoda jen, že bylo nevlídno a člověk by nejraději zalezl někam do tepla, než aby trajdal po výletech.
Je to tam prostě úplně jiné než to naše Krušnohoří. Jiná krajina, jiná architektura.
Místo abych fotila baráky nebo lidi, fotila jsem neživé panďuláky. To je ta pracovní deformace. A že jich tam bylo dost a dost.
Poznámka na okraj: nevím co se stalo, ale měla jsem nějak divně nastavený foťák a celou dobu jsem si toho nevšimla... Proto jsou ty fotky takové... rozblemcané. Či jak to jen nazvat?


jedna z mnoha cedulí v lomnickém muzeu


Ani my jsme nejeli rychle!


Když už jsme u toho motorismu... Krásná ukázka toho, jak lze sladit vozový park s vilou Vilekulou.


vesnická památková rezervace Karlov v Lomnici nad Popelkou



Karlov střeží Panna Marie a sv. Prokop (foto mám jen pro svou potřebu, sbírala jsem cestou všechny sochy, co se mi připletly do cesty).





Cestou k lomnickému hřbitovu nemohl za mostkem chybět Nepomuk. Nutno podotknout, že patřil k těm povedenějším sochám - místní kamenosochařská produkce není zrovna kdovíjaká hitparáda, je to spíš taková lidovka, ale dnes díky aspoň za tu...


Tzv. morový sloup na náměstí taky nepatří k těm nejšpičkovějším dílům, ale ten Šebestián je takovej... roztomilej.


lomnický hřbitov s kaplí sv. Jana Křtitele a zvonicí





Zvědavá ulička v Jilemnici







jilemnické náměstí s výraznou stavbou spořitelny (dnes infocentrum), stavěné v takovém německém duchu



škola s trpaslíkem Jendou


rozjuchané malby na domě vedle náměstí (zapomněla jsem, o který dům se jedná)



sv. Vavřinec ze sousoší s plechovým Ukřižováním stojícím před radnicí


Nepomuk z téhož sousoší



poměrně pěkné sousoší Panny Marie, Máří a sv. Barbory (pomineme-li, že PM vypadá jako chlap)




krásná váza na zazimované kašně na náměstí


sv. Josef (?) nedaleko zámku




série drobných od kostela sv. Vavřince...








....se strašidelnou sv. Barborou na závěr




A málem bych zapomněla! Taky jsme se zastavili u jednoho ševce u Semil a já si nakonec přivezla tyhle úžasné barevné kožené botky. Chvilku tedy potrvá, než je člověk prošlápne, navíc mám asi každou nohu dost jinak narostlou, ale v té jedné už se chodí úplně báječně a pohodlně :-)


V zimě se chodí za kulturou

8. února 2016 v 23:08 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Když je nevlídno - a že poslední dny až týdny je opravdu nevlídno (ty krásná malebná sněhobílá zimo, kam ses zase poděla?!!) - člověk je nejradši někde zachumlanej a nevystrkuje nos. Ale to se taky nedá dělat pořád. Jednoho to věčné vysedávání doma či v oblíbených gastropodnicích brzy omrzí - a s tím určitě počítají i organizátoři kulturního života, neb na nás aktuálně myslí s fůrou výstav, koncertů, představení a bezvadných filmů v kinech.
I já jsem momentálně mentálně "překulturovaná" a mám z toho masochistickou radost. Tohle je výběr těch nejkulturnějších kulturností, co mi za poslední tři týdny utkvěly v hlavě.

Hned dvakrát jsem byla na Tarantinově nejnovějším filmu OSM HROZNÝCH. Kdesi v zasněžených kopcích amerického Wyomingu se nedlouho po občanské válce potkají dva dostavníky. Blíží se blizard, osazenstvo obou dostavníků na sebe pořvává (samozřejmě jen to, které se ztuhlé neválí přivázané na střeše) a dlouze se vykecává, načež se usadí v jednom z nich a putují dál do nejbližšího města, kde se má ztuhlý náklad a taky jedna spoutaná pomlácená ženština předat spravedlnosti. Blizard jim ale zabrání v další cestě, takže se na pár dní chystají usadit v "Miniině galanterii", dřevěné boudě, kde dostavníky obvykle staví. Místo Minie tam ale potkají podivného Mexikánce a ještě podivnější partu chlapíků, kterým není radno věřit ani nos mezi očima. A to se začnou dít věci.
Film otevírá spoustu témat - černí vs. bílí, ženský vs. chlapi, pravda vs. klam a lež, svérázná a svévolná interpretace spravedlnosti... Je to strašně ukecanej film, strašně dlouhej, strašně drsnej, strašně studenej, ale podle mě taky strašně dobrej. Protože:
mám ráda zimu a té je tu habakuk
mám ráda westerny
mám ráda filmy, kde není jedinej sympaťák
mám ráda filmy, kde se hodně mluví
mám ráda, když je film vizuálně krásně udělanej
mám ráda Ennia Morriconeho.
Někomu se ten film líbí moc, někdo ho považuje za Tarantinův průměr, někomu nevoní. A já vám ho za sebe rozhodně doporučuju.



Dalším filmem, který jsme - tentokrát jen jednou - viděli s Jendou a taktéž slečnou Nebel, je dánský úlet O KUŘATECH A LIDECH. Dva bratři se po smrti svého otce dozví, že nebyl jejich skutečným otcem a že jejich pravý zploditel žije na nějakém dánském ostrově. Vydají se ho hledat a dostanou se k jakémusi prapodivnému sanatoriu, kde objeví další tři ztracené sourozence. A že to jsou tedy existence - jeden každého neustále mlátí vycpanými zvířaty, další je otylý filozofující génius, třetí je nesmělý dobrák. "Civilizovaní" bratři se pokouší tohle ulítlé trio trochu zkultivovat, ale to jde opravdu jen těžko, jelikož jeden z nich má sexuální apetit rozohněného býka a svým bratrům je podobný jako vejce vejci. Když se dva bratři konečně dozví pravdu o svém otci, začínají postupně objevovat i to, kým jsou vlastně oni sami...
Velmi, ale opravdu velmi neortodoxní film o genetických pokusech, rodině a přirozených i nepřirozených touhách. Dlouho jsem neviděla větší bizarnost, ale moc jsem se u toho nasmála, hraje v tom skvěle namaskovaná skandinávská herecká elita a navíc je to i moc pěkně natočené. V kinech už to sice asi neuvidíte, ale kdo umí hledat v internetových vodách, nemusí truchlit (a nemusí hledat ani moc dlouho...:-)).



Po dlouhé době jsme s Jendou zase zavítali do Činoheráku. Tentokrát jsem si vymínila pohádku RONJA, DCERA LOUPEŽNÍKA. Báječný skandinávský film podle knihy Astrid Lindgrenové o dvou znepřátelených loupežnických rodech, které usmíří až přátelství a láska jejich dětí, určitě znáte. Blechami, špínou a vtipnými průpovídkami prolezlá verze Romea a Julie se šťastným koncem je jedna z mých nejoblíbenějších pohádek - dobrodružná, kouzelná, citlivá i drsná, žádná sladká pixarovka. Však tu spolu dětští hrdinové Ronja a Birk mluví třeba takhle:

"To znamená, že druhá půlka hradu je plná darebáků?"
"Ne, tady bydlí samí poctiví loupežníci!"

"Jestli sem vkročíš, blbečku, roztrhám tě na hadry!"

"Koukám že jseš dost hloupá."
"Hloupej jseš ty, Borkův spratku!"

"Doufám, že se ztratíš, ty osle!"

"To je můj jarní křik. Kdybych nekřičela, asi bych pukla."

"Copak máš s tou malou čarodějnicí?"
"Je to moje sestra."
"Sestra, hmm, dokážu si představit, co by z toho za pár let mohlo vzniknout. Taková malá bestie černá."

"Néé, ty zase neseš lososa? Kdo to má pořád jíst?"

"Taková hrouda stříbra je dobrá, ale k čemu by nám v Medvědí jeskyni byla?"
"Hmm, to je fakt, stříbra se tam nenajíme."

A navíc je tam Starej Peer.
Nutno podotknout, že se s tím příběhem Činoherák popasoval skvěle (scéna, topení se v řece, harpyje) a i když je to představení hlavně pro děti, zasmějou se i rodiče (bojové scény s hudbou z Klubu rváčů? :-D). Bezprostřední dětské komentáře navíc hře dávaly úplně nový rozměr ("Ona ho miluje!") a neustálé vrtění a bzučení jak v úle na jiných hrách pro dospěláky člověk taky nezažije. Ale přála bych vám vidět Jendův pohled, když jsme vstoupili do foyer a kolem nás se hemžily jenom děti, bezdětné dospělé nevidět...:-)

A závěrem okénko "výstavy".
Po jednom relativně krátkém pracovním jednání se mi podařilo zajít do pražského Veletržního paláce na výstavu BUDOVÁNÍ STÁTU - prezentace Československa v architektuře, umění a designu pořádanou Národní galerií a UMPRUMem. Československo se jakožto státní celek po celou dobu své existence snažilo prezentovat různými způsoby a využívalo k tomu různé instituce i prostředky. Umělci, designéři a architekti se uchylovali buď k osvědčeným a tradičním formám (socialistický realismus, obliba folkloru - viz níže fotka Karla Plicky - a historie, oslava národa), nebo naopak reflexí soudobých trendů či dokonce vlastní invencí dokazovali vzestup nového státu a jeho schopnost v lecčems konkurovat zahraničí (zejména západním zemím).



Jsou tu vystavena díla slavných umělců (Čapkové, Filla, Špála, Myslbek) i méně podařená díla poplatná tématu oslavy státu a národa - za všechny opravdu obskurní obraz Antonína Brunnera:



Najdete tu sochy, busty, architektonické modely, stavební plány, bankovky, mince, vojenské a policejní čepice, prapory, fotografie, nábytek, sklo, krajky, plakáty, látky nebo třeba filmy. Ať už se jednalo o pomníky a památníky (válečné, socialistické - Stalinův na Letné!, významných osobností), průmyslový design, prezentovaný na různých zahraničních výstavách, masové akce (sokolské slety, spartakiády), realizované (nově budované přehrady, sídliště, přesun mosteckého kostela) či nerealizované (olympijské městečko Heliopolis v Tatrách - obrázek níže) velkolepé urbanistické či krajinné zásahy, reprezantativní budovy pro nově vznikající instituce nebo třeba inovátorské umělecké postupy (Laterna magika), vše mělo vně i uvnitř státu vysílat signály o tom, že Československo je silný, svébytný a konkurenceschopný stát, a taky přispět k upevnění národního uvědomění.


Nápad uspořádat výstavu na toto téma je skvělý a rozhodně didakticky potřebný. Exponátů je tu spousta a natolik rozličných, že si jistě každý najde svého "kupce". Nicméně to je možná právě i problém výstavy - je tu toho tolik, že jedna místnost postupně splývá s druhou a to i přesto, že je v každé deklarováno, jakému tématu je věnovaná. Značná část věcí tu má své opodstatnění, ale některé předměty tu působí jen jako nutná vzpomínka na zlaté gulášové časy - úplně poslední místnost se stolem plným retro klumpů už mi přišla úplně mimo a snad měla na výstavu přilákat starší ročníky. Vizuál výstavy (myslím tím i izolepou lepené popisky, barevnost atd.) mě teda taky zrovna dvakrát nenadchl. Přesto je paráda, že něco takového vůbec vzniklo!

V rámci hromadné pracovní exkurze jsme pak konečně absolvovali komentovanou prohlídku výstavy BEZ HRANIC - UMĚNÍ V KRUŠNOHOŘÍ MEZI GOTIKOU A RENESANCÍ. Mezi českou a saskou stranou Krušných hor probíhala ve středověku intenzivní obchodní, kulturní i umělecká výměna, vyplývající z bohatství některých královských i poddanských měst, šlechtických rodů či klášterů, které své významné postavení často získaly díky těžbě kovů (hornictví je také věnována samostatná část výstavy). Výsledek této aktivity prezentuje právě tahle podařená výstava. Je rozčleněná na menší oddíly podle výzamnějších severočeských měst, úvod je vždy věnován hospodářskému a kulturnímu potenciálu dané lokality, načež je návštěvník vtažen mezi tamní umělecká díla (tj. dřevěné plastiky, kamenné sochy, oltáře, obrazy či liturgické předměty). Krom toho, že samotná díla vyrazí nepřipravenému člověku dech (zejména vytřou zrak těm, kdo na severozápadní Čechy stále nazírají pouze jako na zpustošený kraj bez historie), oproti výše zmiňované výstavě se tu dost povedl i vizuál a instalace - černá a decentní osvětlení středověku sluší, členení prostoru na menší kamrlíky je taky více než na místě. No a zkrátka je tu na jednom místě to nej ze středověké produkce, co z našeho kraje lze kde vidět, takže návštěva je v podstatě povinnost :-).
Naše prohlídka se nakonec protáhla na čtyři hodiny, ale měla jsem pocit, že to uteklo jako voda. Dost už ale o této výstavě; i když by se o ní dal napsat zdaleka nejdelší článek, je to pro mě přece jen moc pracovní a bavit se o práci nadšeně i mimo práci zavání úchylkou.

(vypůjčeno z http://martinfryc.eu/vystavy/vernisaz-vystavy-bez-hranic-umeni-v-krusnohori-mezi-gotikou-a-renesanci-1250-1550/)


Tenhle víkend jsme se taky účastnili vernisáže výstavy našeho slovenského kamaráda Lubka o jeho cestách do severských zemí, kterou pořádalo Městské muzeum a galerie v Lomnici nad Popelkou. O té ale bude psáno až v dalším samostatném článku, protože na Lomnicku jsme strávili celý víkend.
Umču zdar a kulturním barbarům zmar!