Květen 2016

Vlakem

29. května 2016 v 20:13 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Jedno pozorovatelské chrlení z vlaku. Nic víc.

vlak Děčín - Rumburk
27. 5. 2016
čas: 8:40 - 10:00

Oni topí! Smrad.
Mám pro sebe celou čtyřku sedaček. Zouvám boty, uvelebuju se.
Přisedají dvě dámy. Postarší, nabalená, žebradlo a batůžek, blond přeliv. Mladší, svébytně elegantní, nalehko. Klábosí.
Uskromňuju se. Obouvám boty.
Twilight Sad
Dolní Žleb
Topení mi hřeje promrzlé nohy. Venku fouká.
Průvodčí kváká.
Obratník raka
Usínám. Postarší dáma taky. Průvodčí mě nebudí, jen se pak dvakrát ptá, kam jedu.
Bad Schandau
Dámy vystupují, zouvám boty, uvelebuju se.
Krásná krajina!
Usměvavý pár, on o berlích. Snad s tím nejede do skal a do lesa.
Sportovní kluk v brýlích. Takhle znuděný obličej jsem snad v životě neviděla. Sedí naproti přes uličku, tak ho musím pořád sledovat. Ta znuděnost mě fascinuje. Má ji i v hlase, když telefonuje.
Párek německých důchodců - energičtí, usměvaví, vkusně výletově oblečení. Reprezentativní vzorek germánské rasy. Nikolivěk ubrečený, chorobami prolezlý, věčně nespokojený český důchodce. A taky nedostižný vzor. Ti Němci, samozřejmě.
Další sympatický Němec, starý pán s kšiltovkou, obřími brýlemi, zrcadlovkou kolem krku a mapkou v kapse gatí. Ten se neztratí.
Sebnitz. Zatraceně, to je ale vejška, ten železniční most.
Tschüss, Reich! Hallo, Böhmen.
Mikulášovice. Hrnu se k východu. Aj, moc brzo.
Lipová u Šluknova. Nojo, mají tu krátkej peron. Říkal to průvodčí, abych si už v Děčíně nastoupila dopředu. Že prej pak nebudu skákat do vzduchu. Díky!

(Kamil Lhoták - Slečna s krátkou nohou ve Stromovce)

Za Hastrmanem

22. května 2016 v 11:20 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Přišel víkend, kdy jsme se s Checkeanem rozhodli "slavit" narozeniny, neb to bylo tak akorát týden po těch mých a týden před jeho, usmyslela jsem si, že pojedeme nejprve na výlet a večer bude posezení u nás na zahradě. Dlouho předlouho jsme totiž s Jendou nebyli na žádném delším pěšovýletě.
Mým zamilovaným krajem je Českolipsko - přirozeně. Od nás to není daleko a je to zatraceně romantický kraj (nejen kvůli Máchovi). Opakovaně jezdím k Holanským rybníkům, do kraje Urbanova Hastrmana, ze kterého jsou níže použité úryvky.
(k výletům viz http://zazvorek.blog.cz/1310/od-aleje-po-smrtku nebo http://zazvorek.blog.cz/1407/hastrman-a-jiricky).
Tentokrát to byl trochu risk, neb jsem měla rozdrásané puchýře a nevěděla jsem, nakolik se na cca 15 km tůru cítí Checkean s Romčou, ale až na komplikace s alergiemi (je mi tak strašně líto alergiků, kteří nenávidí jaro!) to snad proběhlo v pohodě :-)








"Obešel jsem les i vesnici a zamířil jsem ke dvěma nejzápadnějším z Holanských rybníků. Minul jsem samotu zvanou Zemina a chvíli nato hájovnu, stojící ve východním cípu hvozdu, jenž se táhne od Koňského a Nebeského rybníka přes Kozelské vrchy až k Žandovu. Dával jsem si na čas. Než jsem došel k vrbině, propojující kořeny vrostlými do hráze jednu vodní nádrž s druhou, snesla se bezmračná noc s hvězdami příslibem měsíce. Vítr byl suchý a pohrával si s vrbovými proutky, jako by to byly záclony na oknech velkých altánů, stojících každý na jediné křivé noze. Rozhrnul jsem je a vstoupil pod sehnutou korunu nejbližšího stromu. Bylo tu vlhčeji než venku a větší chlad. Z jedné zelené komnaty jsem přešel do druhé hledaje vhodný strom - takový, jehož kmen a větve v sobě drží nejvíc vody. A on si mne našel sám, zvedl mi paže a přitáhl si je, nenápadný, pomenší, stojící zcela stranou na samém konci hráze. (...) Prošel jsem vodou a na druhé straně vylezl na zarostlý břeh, prodral se houštím a vstoupil na zemskou silnici. Nedívat se na světla v oknech stvolíneckých chalup, hledět jen do tmy před sebe, kde se černá masa Vlhoště zvedá do modré noci, jenom se neohlížet, jít a jít."


"V noci jsem nemohl spát. Vyšel jsem do lesa a ještě před kuropěním vklouzl pod hladinu Koňského rybníka, ulehl na dohled skály zvané Smrtka, nevysokého kamenného klínu vraženého do vody, s vypouklým převisem připomínajícím lebku skloněnou v zamyšlení. Tahle voda byla pod ledem hustá jako kaše."





Jarní výkřiky

19. května 2016 v 16:17 | zazvorek |  Co se zrodilo v mysli zazvorkově
Jaro je velmi inspirativní období. Snad s každým jedincem mlátí hormony, všechno žije nebo alespoň ožívá. Pravděpodobně pod tímto "tlakem" vznikla řada prohlášení mých přátel a známých, z nichž sem některá jen tak bez ladu a skladu zaznamenávám, neb chci vyplnit blogový prostor do doby, než sem šoupnu dlouhý článek o exkurzi do Pomořanska. A taky tu jsou různé citáty a úryvky, které mne provázejí posledními dny. Prostě - tenhle článek nemá vůbec žádný smysl. Jen si tak soukromě slavím obrovský nenadálý příval energie, života a inspirace. Po tom mrtvém období, kdy jsem se zabývala jen zpropadenou diplomkou, mám najednou pocit, že dokážu snad všechno na světě. Nemám obavy vůbec z ničeho, jako bych se najednou vnitřně sžila s kombinací Myrny Minkoffové, Juno, Minehavy a Elíši...:-))


"Na Plac Péreire jsem vyskočil. Neměl jsem zvláštní důvod vystoupit právě zde, nemám žádný zvláštní důvod vůbec pro nic, jsem volný - to je to hlavní... Lehký jako pták poletuji ze čtvrti do čtvrti. Je mi, jako by mě propustili z vězení. Hledím na svět novýma očima. Všechno me hrozně zajímá. Dokonce i hlouposti."
(H. M. - Obratník raka)

"Mladý, energický a alternativní holky se nehoděj ke konzervativním chalpíkům strýčkovského typu."
(K. P.)


"Haiku pro dnešní den:
pr.el pr.el pr
pr.el pr.el pr.el pr
pr.el pr.el pr"
(D. T.)

"ULTIMATE DESIRE = nejnovější model Luciferova pokušení, kterýmu jsme vystaveni dnes a denně."
(F. Š.)

"Achilles je jedinej chlap, kterýho bych si dal."
(M. Z.)



"Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,
vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou! -"
(K. H. M.)


"UÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!! Tohle je můj jarní křik. Kdybych nekřičela, asi bych pukla."
(Ronja, dcera loupežníka, to s jarem stejně umí nejlíp!)


Patrně je poznat, že i mě chytly antistresové omalovánky...:-) Ale štve mě, že jejich barevnost je takhle na monitoru a po vyfocení dost plytká a hodně posunutá...A to jsem se tak snažila! :-D

Výlety v mrtvém období

8. května 2016 v 14:42 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Nad diplomkou už jsem si tu několikrát posteskla; po úmorném stresovém období jsem ji před dvěma týdny odevzdala a teď děj se vůle boží, zdá se, že obhajoba bude velice zajímavá show...
Každopádně během jejho psaní jsem se moc nedostala ven, výletů bylo poskrovnu, ale jelikož tu poslední článek byl skoro před dvěma měsíci, i z toho mála, co proběhlo, sem chci hodit alespoň malý fotoreport, aby to nevypadalo, že blog úplně zanedbávám.

Ještě na konci února jsme si s Jendou udělali malý výlet na zříceninu hradu Kalich na Litoměřicku. Hrad si údajně nechal vystavět Jan Žižka; už od konce 15. století postupně chátral.
Počasí sice nebylo bůhvíjak skvělé a po předchozích deštích jsme se nahoru trochu brodili bahnem, ale člověk si alespoň na chvíli odpočinul. A taky tam byly docela fešné rampouchy.




Cestou z jedné služebky jsme s Jendou projížděli přes Horní Polici, která už sice patři k sousedům, totiž Libereckému kraji, ale v rámci oblasti, kterou mám na starost, se přes ní dá cesta zkrátit dost efektně. A tahle obec mě zaujala natolik, že jsem si tam vyprosila víkendový výlet na konci března. A to přesto, že jsme byli oba nemocní a moje šílenství z diplomky právě vrcholilo. Ale v zájmu zachování duševního zdraví jsem raději obětovala několik hodin psaní pro čerstvý vzduch a krásné počasí.
Nejprve jsme omrkli poutní areál s kostelem Navštívení Panny Marie a ambity. Jeho architekty byli na přelomu 17. a 18. století Broggiové a je nutno říct, že na to, jak fešácký je kostel, ambity jako by navrhoval (nebo hlavně umělecky řešil) nějaký Pepík z Kotěhůlek...













(svíčkový báby se tady s "restaurováním" teda fakt vyřádily...strašný, strašný, strašný)







Mezi mostem pro pěší a silničním novým mostem se nachází opravdu krásné pískovcové sousoší s vrcholovou sochou Panny Marie.












Odtamtud jsme pak dojeli do Verneřic (resp. Louček) a prošli se krátce k Bobří soutěsce s krásnými vodopády. Zjevně je to velmi oblíbené místo, protože se nás tu sešlo ažaž. Ale bylo tam krásně, přesně tak krásně odpočinkově, jak jsem potřebovala. A v Loučkách kvetly u potoka mraky bledulek, jaro teprv začínalo. To bývá tak nádherné období! Přes potok tam navíc vedou takové malbené kamenné mostky...
















A na závěr Jendovy fotky:







Velká a dost zábavná akce byla Via Cibia, na kterou jsem byla blahosklonně přijata "už" podruhé...(viz http://zazvorek.blog.cz/1512/pozdni-podzim). Supr pro mě byla v tom, že jsem si poprvé někam vyrazila po diplomce.
Tentokrát jsme vyrazili vláčkem do Boletic a odtamtud pěšmo po cyklostezce do Valtířova s celkově třemi zastávkami v gastropodnicích, co byly cestou - hospodě Šmak s dost hnusným pivem a srandovní čarodějnicí před lokálem, hospodě U Dubu ve Velkém Březně, kde jsme se božsky najedli (teda já spíš ujídala Jendovi jeho segedín, co chutnal jako klasickej guláš, takže pro mě byl přijatelnej), a na závěr Na Kopečku ve Valtířově, kde jsme zažili supr párty v duchu čarodějnického country... ale dál už mrkejte na fotky ;-)
(Všechny fotil Martin V. aneb veselý copatý docent.)



Ráno na nádraží na Střekově byli (skoro) všichni ještě čerství a málo výřeční. Zato Setuza o sobě dávala vědět kufrzvedajícím pachem na hony daleko. Můj milý muž se nastartoval kafem z automatu, já mu mezitím sežrala svačinu. Tak to u nás prostě chodí...


V Boleticích už se sešla kompletní parta. Většinu cesty jsem, prosím pěkně, zůstala na tuhle bandu divných pupkatých strejdů sama. Naštěstí se to tentokrát VÝJIMEČNĚ obešlo skoro bez keců na holčičí přítomnost a nechali mě na pokoji. :-)


Přesto jsem se raději držela v čele výpravy, jeden nikdy neví, že jo...

Krajina u Labe je někdy trochu nůďo, ale ten den se prostě jaro ohlásilo v plné polní a bylo to krásně odpočinkové.




První úsek cesty byl dlouhý a hned první zastávka stála docela za prd, zato další dvě byly skoro za rohem a stály za to. Tady je vidět ještě pečlivé vyplňování hodnotících listů - pivo i česnečka nic moc. Ale pivu já nerozumím, žejo.




Ve Velkém Březně se čutalo a Kuba alias strýc Pepin alias Fidel jim dělal zkušeného rozhodčího. Nebo možná očůrával plot, to se tak úplně nepozná.

U Dubu to bylo dobré, jen hrozně ukřičené. Pánové už začínali mít náladu a stala se z nich parta uřvaných divočáků. Na druhou stranu jsem se královsky bavila jejich vášnivou debatou o hokeji, kdy to chvílemi vypadalo skoro na (kamarádskou?) rvačku. Tehdy jsem také zjistila, že Jenda má o všem přehled a zaníceně se té debaty účastní. A já myslela, že hokej skoro nesleduje...Ale copak existuje chlap, který to neřeší? :-D Smíchy mi tekly slzy a v duchu jsem si říkala, že všechny "neorealistické" filmy se mohou jít vycpat, protože tohle člověk skutečně nevymyslí. Nějaká antropologická studie by tu taky určitě došla k zajímavým zjištěním...:-)


Fidel a jeho kámoš Továrník...


Tady jsme se pro změnu chtěli prát s Hrubajzem. Ale jelikož mi slíbil, že se stane mým druhým manželem, kdyby nedejbože něco, měla bych si ho předcházet a nikoliv okopávat :-)



Povinnou zastávkou byla pietní chvilka u hrobu Viktora Cibicha, "dědka Březňáka", ve Valtířově. Mě osobně víc zajímaly jiné hroby (tak trochu z profesní deformace a navíc nejsem pivní fašista, protože pivu rozumím jako koza petrželi, jen vím, že mi chutná k mastnému obědu, studené a hodně hořké a vydržím tak dvě-tři a pak se ze mě stává vláčný kašpárek :-)), ale chlapcům tu jejich zábavu neberu.

Na Kopečku se již chystalo čarodějnické country (sice týden před pálením čarodějnic, ale komu by to vadilo, že). S tím jsme si nakonec užili velkou švandu. Tančilo se, zpívalo se, křičelo se, ajajaj.




Prosím pěkně, skutečně neolizuju Vencovi břicho. Ale vypadá to vtipně :-)

Jeden by skoro řekl, že jsou rodina!



A nakonec, aby to bylo fér, taky jednou fotograf - copatý (ostříhaný) veselý docent alias Radar z M*A*S*H*e :-))

Musím říct, že po tom přetlaku s diplomkou se mi přesně takováhle společnost a zábava trefily do noty...Úžasně jsem vypnula. Díky všem!