Srpen 2016

Festivalové Vary popáté

28. srpna 2016 v 22:01 | zazvorek |  Na co se pěkně dívá
Filmový festival v Karlových Varech je akcí, kterou nemůžeme nikdy vynechat. Spolu s Jendou jsme tu byli popáté a ačkoliv jsme tentokrát nevýletovali, neb na to nebyl v programu čas, přesto to bylo velmi příjemných pár dní, bez kterých si začátek léta už ani neumím představit :-)
I letos jsme se drželi klasického modelu - koupili jsme si akreditaci na tři dny, každý den tři filmy, co se nestihne objednat, to vystojíme ve frontě.

Startovacím filmem pro nás byly polské VLNY. Oba jsme se na ně poměrně těšili, ale bohužel nás dost zklamaly. Příbeh dvou kamarádek, co se učí na kadeřnice, potloukají se po sídlišti a řeší své neveselé životy, byl vcelku nudný, holky mě nedokázaly ani zaujmout, ani ve mně vzbudit aspoň nějaké sympatie. Kdybych ten film neviděla, určitě bych se o nic neochudila. Bohužel.

trailer:



Druhým filmem byl totální francouzský úlet LÍNÁ ZÁTOKA. Ačkoliv má tahle retrokomedie a hodně bizarní detektivka v jednom na ČSFD dost nízké hodnocení, já se náramně bavila. Mám ráda hodně ujeté, šílené, hysterické, na hlavu postavené a vizuálně pěkně udělané filmy. A tenhle kousek to přesně splňuje. Kde jinde byste totiž mohli na jednom místě vidět zdegenerovanou šlechtickou rodinu, chudou rodinku, co se živí lidským masem, "převozníky", kteří lidi přes moře přenáší v náručí, detektivy ála Laurel a Hardy, pěknou zátoku, hezkou holku, co je vlastně hezkej kluk, okousané nohy, spoustu pitvoření, haldu drsných vtípků a fešné kostýmy? Už při projekci bylo jasné, že tenhle film vás buď královsky pobaví, protože se povezete na vlně přehrávání, nadsázky a infantilního humoru (měla jsem štěstí, že zřejmě v takové skupince lidí jsem seděla, neb ti okolo hýkali smíchy stejně jako já), nebo vás totálně znechutí jako trapná a hysterická fraška (nejden divák odešel po první useknuté noze; ostatně Jenda z toho taky zrovna odvařený nebyl). Každopádně tenhle film jde u nás do distribuce, takže jednoznačně doporučuju všem, kdo se nebojí :-)
trailer:


Velkolepým završením prvního filmového dne byla Lynchova klasika MODRÝ SAMET. Do té doby jsem to neviděla a byla jsem z toho nadšená. Mysteriózní thriller, u kterého se člověk bojí daleko víc než u kdejakého trapného hororu. Když zvědavý studentík najde jednou v trávě uříznuté ucho, rozjede se kolem něj drsný příběh plný násilí, výhružek, psychopatů a velmi zvláštní lásky. Z filmu jsme odcházeli někdy před jednou ráno a já si říkala, že z toho určitě budu mít špatný sny. Nestalo se, odnesla jsem si naštěstí jen skvělý filmový zážitek. Bluuuuue veeeelvet....

trailer:



Druhý den jsme měli štěstí hned na začátku, ačkoliv jsme původně chtěli jít na něco úplně jiného (na tříhodinový film z roku 1960 se mi vážně moc nechtělo). Ovšem italský opus ROCCO A JEHO BRATŘI si mě získal a ty tři hodiny utekly jak voda. Opět se nám potvrdilo, že ve Varech se vyplatí chodit i na staré klasiky, protože v televizi to neuvidíte a na velkém plátně je to bomba. Film je o pěti bratrech, co se s matkou rozhodnou kvůli bídě opustit italský venkovský jih a na blind se přestěhují na sever do velkého města, kde se jim bohužel taky zrovna dvakrát nedaří. Film se podrobně věnuje každému z nich, přičemž tím největším zloduchem je perfektně podaný boxer Simone, správňáka Rocca tu naopak hraje neskutečně fešácký Alain Delone (taky boxer). Je to takové správně italsky ukřičené, teatrální a hysterické, ale myslím, že to není nijak na škodu. Perfecto!

trailer:



Další film byl taky polský a taky o životě mladých jako Vlny, tentokrát ovšem z trochu jiného úhlu pohledu. PROBDĚLÉ NOCI byly o něco lepší než tenhle snímek, nicméně si mě taky nezískaly. Dva mladí kluci, mně značně nesympatičtí, žijou život jako jednu velkou pařící jízdu. Paří v podstatě neustále - ať už na větších i menších party, nebo u sebe doma. Tělem jim pokaždé prosviští notná dávka podpůrných látek a tak celkově si z ničeho moc nedělají - až na vztahy, holky je prostě pořád trápí. Je trochu škoda, že tam není víc rozebráno, co to je za týpky, kde berou na ty svoje srandičky prachy (očividně nechodí ani do práce, ani do školy), co dělají přes den... Ovšem muzika je tam dobrá, většinou.
trailer jsem nenašla, tak alespoň scéna z filmu:



Večer jsme pak viděli maďarský film RODINNÉ ŠTĚSTÍ, který se nakonec stal i vítězným filmem festivalu v hlavní kategorii. Film to byl dobrej, o tom žádná. Nevím tedy, jestli to byla úplně taková pecka, aby vyhrál hlavní cenu, ale je fakt, že se mi líbil dost a přitom to byl takový skoro normální film, natočený podle divadelní hry. Ve vyfešákovaném budapešťském bytě, kde bydlí tříčlenná rodina, se zničeho nic objeví další tříčlenná rodina - po dlouhé době se ukáže sestra jedné z postav a potřebuje někde ubytovat. Vzájemné soužítí dost skřípe, každá z rodin si navíc řeší své problémy, které střídavě tutlá a střídavě vytahuje na světlo. Všichni jsou tak trochu protivní a tak trochu sympatičtí. Je to zároveň decentně vtipné a decentně dramatické, ale hlavně se v některých rysech oněch postav musí zcela upřímně najít úplně každý. Poznat se v nich ovšem dost zabolí, že? :-)
trailer:


První film posledního dne byl opět parádní úlet. Film ŠVÝCARÁK půjde doufám do české distribuce, protože tenhle zážitek bych přála každému filmovému fanouškovi :-) Daniel Radcliffe tu představuje multifunkčního polomrtvého muže Mannyho, kterého si v zájmu přežití k obrazu svému uzpůsobí trosečník Hank. Stanou se z nich kámoši i přes to, že Manny je bůhvíkdo či bůhvíco, neustále prdí a nic moc nechápe. Je to strašlivě vtipné, originální a stejně jako Línou zátoku si to člověk musí buď zamilovat, nebo znechuceně odsoudit.

trailer:


Potom jsme viděli italský retro film NEZLOB! o dvou kámoších, co kradou, fetujou jako o život, neustále paří a zevlují. Jeden z nich se ovšem rozhodne jít trochu do sebe a chce začít žít "normálně", zatímco ten druhý se bez něj do toxického světa propadá pořád víc a víc. Devadesátá léta se tu myslím fakt povedla, navíc je to rozhodně slušný filmový příspěvěk k tématu drog a života drogově závislých. Je to dost drsné a bezútěšné, ale vcelku dobré pokoukání. Neurazí, nenadchne.

trailer:



Nakonec jsme šli na americký film MALÍ MUŽI o přátelství dvou třináctiletých kluků, jejichž rodiče se naopak nesnášejí, oni se mezi nimi melou a snaží se je nějak rozumně usmířit. Bylo to takové příjemně civilní, normální, hezky se na to koukalo, ale myslím, že za pár let už si nevzpomenu, že jsem to viděla. A přitom mám tyhle filmy o dětském přátelství moc ráda. Ovšem v hlavě mi rozhodně spíš utkví něco jako naprosto perfektní Mikrob a Gasoil...

trailer:



V programu jsem nakonec ještě poslední festivalový den zahlédla jednu mou opravdovou srdcovou záležitost - v divadle uváděli Vávrovu ROMANCI PRO KŘÍDLOVKU. Miluju Hrubínovu knihu, stejně tak miluju i tenhle film, v němž Vávra předlohu - a že to nebylo jednoduché! - převádí i s atmosférou na plátno dle mého názoru úplně perfektně. Donutila jsem tedy Jendu, abychom si koupili lístky i na tuhle krásnou a nesmírně něžnou poetickou věc. Nemá smysl, abych se tu dál rozplývala; příběh Teriny, co si sama stříhá vlasy, a Vojty (v knize Františka), co to všechno zkrátka nestihl, patří k mým nejoblíbenějším. Pro zájemce možno shlédnout celé na youtube...;-)

Poslední den jsme také udělali pár ego-fotek. Adieu!














Domažlice a okolí - první malá dovolená

28. srpna 2016 v 19:10 | zazvorek |  Po svých i samochodem
Konečně se dostávám na internet a ke svým fotkám, takže můžu postupně splácet několikatýdenní až měsíční článkové dluhy...
Začátkem července jsme se s Jendou vydali na malou dovolenou po luzích a hájích západních a jihozápadních Čech. Naším dočasným sídelním městem se staly Domažlice, město krásné a příjemně ospalé.
První den jsme se sem jen přepravovali přes auty zacpanou republiku (snad všichni se rozhodli jet na Orlík?), večer zbyl ještě čas na malou příjemnou procházku městem a návštěvu místních gastropodniků. Předtím jsme ale ještě zvládli zajet do blízkého Horšovského Týna, kde jsme stihli poslední dvě prohlídky - hradu i zámku (jsme díky práci hrozně rozmlsaní a zvědaví, a tak všude chodíme na všechny okruhy). Objekt je to nesmírně zajímavý a moc se nám tam líbilo, ovšem některé perličky průvodců nás upřímně pobavily... Věděli jste třeba, že Marie Antoinetta byla ze všech dětí Marie Terezie ta nejkrásnější, a tak se mohla vdávat z lásky?


pracovní deformace se ovšem projevovala i jinými způsoby...


Druhý den jsme vyjeli na hrad Švihov. Cestou jsme, zcela náhodou, narazili na Chudenice.
"V mapě to vypadá na takovou díru, to asi nebudou ty Chudenice od Černínů?"
No a ono jó. Starý zámek byl skutečně jejich sídlem a ačkoliv zde zřejmě cosi jako průvodcovská služba funguje, v době naší návštěvy bylo všude zamčeno i přes to, že první prohlídka měla právě začínat. Třeba si zrovna jen odskočili na WC nebo tak něco. Tak třeba jindy.


Díky tomu nám ovšem zbyl čas na další courání. Náhodou jsme si cestou všimli jakési podivnosti na jednom z kopců a chtěli jsme k ní někudy dojít - cesta naštěstí nebyla nijak náročná. Šlo o rozhlednu Bolfánek, což byla věž zaniklého kostela sv. Wolfganga, na jehož úpravách se mmj. podílel Maxmilián Kaňka. V polovině 19. století byla věž už značně chátrajícího zrušeného kostela přestavěna na dnešní, velmi bizarní rozhlednu.

cestou tam potkáte malebný hřbitov s pěknou kaplí





Švihov je velkolepý překrásný hrad. Opět jsme si dali vícero prohlídek - využili jsme i nově zpřístupněné věže, kde je expozice zaměřená na památkovou obnovu. Nu, leccos by tam ještě potřebovalo poladit, ale jinak potlesk za fajn nápad. Zatímco na klasické prohlídce nás bylo až nesnesitelně moc, na věži jsme byli ve čtyřech. A pár, co tam byl s námi, nás pak záhadně provázel celým zbytkem dne...




neb je Švihov vodní hrad, může se chlubit tím, že v jeho blízkosti se usídlila početná rodinka nutrií








Ze Švihova jsme pokračovali do nedalekých Klatov. Bohužel jsem se nechala zlákat katakombami s mumiemi jezuitů a prosadila si jejich komentovanou prohlídku - netušila jsem, že jsou přístupné i bez průvodce - místo abychom ve stejný čas navštívili komentované prohlídky jinak nepřístupných pěkných kostelů. Takže jsme si od chlapce v hábitu vyslechli třeba to, že barokní kostel se pozná podle toho, že má dvě věže, že ve všem, na čem je IHS, měli prsty jezuiti atd...A potkali jsme tu opět ten pár ze Švihova. Pěkný, leč lehce náročný byl výstup na slavnou Černou věž, odkud je krásně vidět panorama města. Po kratší procházce jsme pak úplnou náhodou stihli ještě prohlídku barokní lékárny na náměstí, kde dámy průvodkyně mluvily rychlostí kulometu, zjevně si libovaly ve výčtech a seznamech (Umberto Eco by z nich měl obrovskou radost), ale informacemi to bylo pěkně nabité, a kde jsme opět narazili na švihovský pár. No a když jsme zaborusili do vedlejší hospody na obědo-večeři, světe div se, opět tam byl náš oblíbený pár! Čekala jsem, že na nás vykouknou i na záchodě... :-)








Zcela náhodou jsme také zjistili, že cestou zpět do Domažlic budeme projíždět kolem Bezděkova, kde je fungl nový malý pivovar. Měli jsme štěstí, že měli ještě otevřeno - v neděli mají pouze do 7 (což by nás vůbec nenapadlo). Nechali jsme si natočit pivo do pet lahve, dali si moc dobré kafe a pak ještě chvilku poseděli u malebného rybníka naproti pivovaru.


U rybníka to byla úplná romantika - za zády se nám pasly kozy, jezdil traktor a v dálce se lehce vlnily kopce (asi Všerubské vrchoviny, ale kdo ví)...




Večer jsme opět probádávali Domažlice, která se před západem slunka fotily daleko lépe než všechny ostatní památky během dne, kdy se nám stavěly zásadně proti sluníčku...





















Na další den jsme si naplánovali nenáročné výletování po okolí Domažlic - lákaly mě všelijaké místní folklorně-historické bizarnosti. Z Domažlic vede turistická cesta na vrch Baldov, kde stojí obří pomník k vítězné husitské bitvě v roce 1531 (v podobě kalicha, fungl nový) a barokní kaplička Nejsvětější Trojice. Na podestu pomníku se sice dá vylézt, mně v tom ovšem bránil nesmyslný rantl, pod kterým byl těsně narvaný železný schůdek. Jenda má sílu, a tak to dal. Já mám těžkej zadek, a tak jsem po mnoha nepodařených pokusech zůstala nohama na zemi.









Po spací a obědové pauze jsme - už dosti navečer - vyrazili na další výlety. Tentokrát na vrch Hrádek, kde stojí pomník Jana Sladkého Koziny (realizátorem je Čeněk Vosmík, slavnostního odhalení se zúčastnil i Jirásek, jehož román Poshlavci vyšel pouhých deset let před odhalením pomníku!). Kousek pod ním je velmi, velmi bizarní socha chodského psa. Chudák vypadá, jako by se zrovna vyplazil z písečné duny a už sotva dýchal. To je opravdu bizar.







O pár (veelmi chodských) vesnic dál se nachází obec Trhanov, kde si nechal postavit zámek nechvalně proslulý Lamingen aka Lomikar (chudák jeden). Dneska je to škola v přírodě či jakási mládežnická ubytovna.



Jendu si u blízkého rybníka hrozně oblíbila kachní rodinka. Kačátka se od něj nechtěla hnout, zatímco máma kachna to měla těžce na háku a zpovzdálí občas lehce obhlížela situaci :-)


najdi kočku...



A o dalších pár vesnic dál je místo zvané Výhledy, kde pro změnu stojí pomník slavného spisovatele tohoto kraje - Jindřicha Šimona Baara, jenž má v blízkém Klenčí pod Čerchovem také své muzeum. Pomník vysochal Ladislav Šaloun na místě, kam Baar údajně z Klenčí rád vodil své návštěvy. Je fakt, že výhledy tam byly vážně hezké, ale navečer už se moc nezadařilo je zdokumentovat...



kostel sv. Martina v Klenčí pod Čerchovem



Večer jsme v Domažlicích zažili zajímavou věc. Město nedávno obnovilo funkci ponocného, a tak se nejprve z věže na náměstí ozve (zřejmě z megafonu) nahraný zpěv a následně z věže vystoupí ponocný a toulá se po ulicích. CHtěla jsem si ho vyfotit líp, ale zrovna o něj měla zájem i nějaká televize a dělali tam s ním různé opičky, takže jen takto:





Následující den už jsme se museli přesunout do Karlových Varů, ale cestou jsme toho hodlali ještě spoustu navštívit (ačkoliv finální itinerář se jako vždy vytvářel až v autě podle mapy a aktuální situace - a tak to mám nejradši! :-)). Byla jsem moc zvědavá na Stříbro, kam jsme dorazili v ranních hodinách. Jenže jsme odjeli velice záhy. Neb byl státní svátek, měli všude zavřeno. Což o to, u obchodů nebo ještě tak gastropodniků by to člověk čekal, ale u muzea? Ani kafe nebylo kde si dát. Takže nazdar, ty jedno protivné město s krásnou radnicí! :-D







Pak jsme projížděli kolem Konstantinových lázní, což byla zastávka o mnoho sympatičtější. Mrňavé lázeňské městečko s krásně ospalou atmosférou nás ukonejšilo výbornou kávou a epesními zákusky v cukrárně u jednoho z lázeňských domů. Při pohledu do mapy mě zaujala značka památky - Panny Marie ve skále. Říkali jsme si, že nenáročná procházka lázeňskými lesy nás příjemně protáhne. Nu, cesty neměly zrovna dvakrát lázeňský charakter (takhle zablácená jsem setsakra dlouho nebyla :-)). A ona Panenka Marie byla klasický "poutnický" kýč a trochu mě zklamala... Nicméně zrovna u ní stál postarší cizinec, který si ji kreslil do nějakého sešitku, čímž mě inspiroval, že tohle vlastně můžu přece při svých cestách dělat taky bez ohledu na to, jakou další dokumentaci drobných památek pořizuju...kresba má vždycky lepší atmosféru!



Cestou zpět do Konstantinek jsme pak objevili poklad. Úžasný zatopený čedičový lom s upravenou písečnou pláží a čistou vodou. Plavky jsme bohužel neměli, takže jsme si jen smočili zablácené nohy a oblažili ducha i tělo v místním stánku. To byla ta pravá letní atmoška!





Dalším zastavením byly Bezdružice. Tam nebylo zajímavého takřka nic, neb zámek funguje jen jako restaurace a do kostela se nedalo. Největší atrakcí se tak stala místní sámoška, zásobitelka tolik vytouženou vodou a nanuky :-)



O poznání zajímavější byla nedaleká obec Úterý, která se stala cílem filmařů. A není se co divit, místo je to opravdu malebné a zaslouženě je tu také městská památková zóna.







Naší poslední zastávkou byl velkolepý areál premonstrátského kláštera v Teplé. Bohužel už jsme stihli jen jednu prohlídku (a notně zalidněnou), ale jelikož se do toho teď naštěstí dávají peníze, předpokládám, že si sem třeba za pár let uděláme výlet znovu a určitě bude zase na co koukat. Jen projít areál zabere fůru času... Je to tam moc pěkné, ale takovou atmosféru jako Plasy to prostě nemá :-)
















Pak už jsme vyrazili směr Karlovy Vary resp. Chodov, kde nás čekaly filmem nabité festivalové dny... Ale o tom zase příště!
A ještě malá poznámka: pár fotek je Jendových, ať mu neupírám autorská práva.