Listopad 2016

Mozaika podruhé, listopadová

21. listopadu 2016 v 18:50 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Děje se toho hodně a pošmourné dny konečně střídají i dny lehce prosluněné. A jelikož jsem si z výletu do Budapešti (o tom později viz samostatný článek) přivezla nějakého bacila, zabíjím chvíli, kdy zrovna nespím, takovýmhle nicneříkajícím článkem o svých podzimních dnech...
Je tu konečně opět čas procházek (pokud ne osamotě, tak s Nebel) a čajoven:









Taky jsme naší malé Meluzíně zasadili strom. My jsme teda u nás na pozemku strom zasadit museli, dokonce musely být tři (sankce za pokácení starého ořešáku, který byl sice jednak na odpis a jednak nám ničil barák, ale na životním prostředí to asi jaksi nechtěli pochopit...), ale řekla jsem si, že proč té příležitosti takhle pěkně nevyužít a rovnou té malé jeden z nich nevěnovat. Z jabloně, hrušně a višně jsme vybrali tu poslední - prostě jen proto, že měla být zasazena u nás pod okny, tak abychom ji taky mohli pozorovat :-) Sice tam svítí z celé zahrady nejméně sluníčka, ale věřím, že bude mít pevný kořínek a jednou vyroste do krásy - stejně jako ta malá zvědavka :-)



K podzimu je také záhodno mít to správné podzimní čtení. O Josefu Váchalovi už jsem tu toho psala v minulosti dost, přesto si - ovšem taktéž až příště - neodpustím další celý článek věnovaný tomuhle nesmírně zajímavému autorovi. Prozatím doporučuji ku pozornosti jeho Paměti (Paměti Josefa Váchala, dřevorytce) a perfektní "encyklopedii" všemožných zrůdiček Ďáblova zahrádka aneb Přírodopis strašidel. Perfektní čtení hlavně při večerní lampičce ;-) Prozatím si můžete jeho dílem listovat třeba zde (nahoře v banneru sekce Ukázky - je to tam bohatě zásobeno...).

A k tomu čtení je dobré mít taky podzimně laděný hudební podkres, že? Pro příznivce pomalejších věcí mám tip na tyhle patřičně melancholické kapely:

Daughter



Vök



Under Byen:



Krásný dušičkový i adventní listopad všem!


München - Residenz

13. listopadu 2016 v 21:32 | zazvorek
Na státní svátek jsme - jako už několikrát - vyrazili na otočku do Mnichova.
Obvykle míváme na návštěvu města jen pár hodin času, takže si v přepestré nabídce tamních muzeí a galerií musíme vybrat jen jeden či dva cíle a ostatním máváme z dálky... Tentokrát los padl na královskou rezidenci - rozsáhlý komplex paláců v samém centru města, který podstatnou část své existence patřil rodu Wittelsbachů. Pro ně byl nejen panovnickým (jakožto vládců Bavorska) a obytným sídlem, ale schraňovali zde i své rozsáhlé a cenné umělecké sbírky. Údajně se jedná o největší městský palác v Říši.
Původně nedaleko tohoto místa stával vévodský hrad (Wittelsbachové zde sídlili již o 13. století), ve 14. století byl pak již na místě dnešní Rezidence vybudován vodní hrad, přebudovaný v 16. století na reprezentativní zámek. Postupně byl areál rozšiřován a přestavován, až zabral v podstatě celou městskou čtvrť, a zároveň jsou na něm dodnes patrné všechny stavební a umělecké slohy proběhlých staletí. Na úpravách se povětšinou podíleli nejvýznamnější (přirozeně hlavně němečtí) umělci té doby, dnešní podobu mu vtiskl architekt Leo von Klenze, mmj. autor další významné mnichovské instituce - galerie Alte Pinakothek (mimochodem taktéž doporučuji navštívit, je to obrovské, je to narvané tím nejlepším uměním a i nejzarytější fanoušky umča to naprosto vyčerpá!). Po roce 1918 (do té doby stále patřila Wittelsbachům) se z Rezidence stalo veřejné muzeum. Za druhé světové války ovšem celý komplex dost utrpěl bombardováním a zančná část ho byla poškozena; jeho rekonstrukce probíhala prakticky až do konce 20. století a část obnovovacích (možná už spíše jen udržovacích) prací zjevně běží i v současnosti.
Komplex zahrnuje 10 nádvoří, asi 140 místností a rozsáhlý park a projít vše, co je zpřístupněno, je opravdu na celý den. Zpřístupněno je totiž téměř vše. My tu strávili asi 4 hodiny a zdaleka jsme neprošli všechno (kvůli mizernému počasí jsme třeba úplně vynechali park, taky jsme se vykašlali na audioprůvodce, protože poslouchat z něj vše, co bylo možné, by bylo fakticky vyčerpávající). Navštívit je tu možné sbírku mincí, egyptského umění, rokokové divadlo, ale hlavně obytné a reprezentační prostory samotného paláce (včetně kaplí, kostela Všech svatých, tzv. papežských pokojů, kamenných pokojů, galerie předků, grotty či Antiquaria, což je jeden z největších renesančních sálů severně od Alp), a taky velkolepou klenotnici. Ač bych třeba k některým instalacím měla výhrady, jsou to úchvatné prostory, jež vás provedou hned několika staletími. A bezesporu je to nejskvělejší ukázka bohatosti a rozmanitosti uměleckého řemesla, jakou jsem zatím viděla. Nejen zařízení a výzdoba prostor, ale i jednotlivé kusy prezentované v klenotnici by mohly být učebnicí všemožných uměleckých a uměleckořemeslných technik - od pozlacování a šperkařství přes práci s mramorem skutečným i umělým, řezbářství, štukatérství až třeba po freskovou malbu. V tomhle směru je to areál úplně ohromující.
Koukněte na oficiální web Rezidence, kde je mmj. spousta fotek.
A ještě třeba můžete mrknout na jeden díl pořadu Bedekr, věnovaný Mnichovu!
Pro představu přidávám pár fotek, co nacvakal Jenda:


dost promakaná grotta:


Antiquarium:







obě zpřístupněné kaple:







galerie předků:



pobavil nás tenhle dooost smutnej pejsek:



a snad ještě víc tenhle střílející medvěd:



a samostatně zpřístupněné divadlo:


Z rodinného života

7. listopadu 2016 v 21:48 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Takovéhle rodinné záležitosti sem obvykle nepouštím. Ale protentokrát je třeba udělat výjimku!
Už jsem psala, že se mi vdávala ségra. A jelikož má svatební fotky opravdu moc fešácký, poprosila jsem ji, zda sem můžu dát nějaký jejich výběr. Mariánská Týnice je nesmírně fotogenické prostředí a Honza je moc šikovný fotograf. Myslím, že z těch fotek čiší pohoda - bylo to prostě takové správně rodinné. Kochejte se! :-)










































































Podzimní mozaika

6. listopadu 2016 v 9:40 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Frekvence mého přidávání článků na blog je tak nějak čím dál nižší, ale zběsilost a zároveň extrémní unavenost letošního podzimu horlivému psaní úplně nepřejí. Pokusím se to co nejdřív napravit, ale tenhle článek bude stejně zatím jen takovou směsicí obrázků a komentářů k posledním týdnům... než se zmůžu na něco pořádného.

Absolvovala jsem po dlouhé době dvě pracovní konference - jednu o krajině a venkovu v baroku, ta se odehrávala v Horním Jiřetíně a na zámku Jezeří (ano, těch našich slavných lokalitách ohrožených těžbou), jednu o šlechtických a zámeckých sbírkách (ta probíhala v Děčíně, na Konopišti a v Lobkowiczkém paláci). Obě byly skvělé, inspirativní. Lobkowiczký palác rozhodně stojí za návštěvu, byť vstupné není zrovna nízké. Konopiště bych si asi užila víc mít na něj víc času, ale to už by zkrátka do programu vtěsnat nešlo. A Jezeří? Inu, máte-li už plné zuby vyštafírovaných pokojíčků a skvostných zahrad, tenhle objekt vám může nabídnout atmosféru zcela unikátní... Snad proto má jednu z nejvyšších návštěvností v kraji.
Z druhé konference nemám zatím fotky žádné (snad dojde alespoň na zábavnou skupinovku účastníků na terase Lobko paláce), na první pak fotil Jenda; tady je série jeho bezútěšných fotek z Jezeří s velkostroji v dáli...Ty lehce přehnané úpravy tomuhle tématu myslím moc sluší.















Ta pošmournost mi připomněla, že letošní podzim je celý takový prapodivný. Skoro celé září bylo takřka letní počasí (viz předešlý článek), jindy nejkrásnější říjen propršel, promlžil a proochladl až na téměř zimní listopad. A to se na podzim vždycky těším celý rok, ale letos jsem si ho tedy popravdě vůbec neužila - sluníčko nevidět, procházek pomálu, ani na pouštění draka nedošlo... Nálady jako na houpačce - od naprostého přetlaku energie a permanentního úsměvu na tváři až po totální vyčerpání a depky. A to si to snažím nepřipouštět. Ale ten věčný strašák, že nic nestíhám, byt máme neustále rozkopaný po rekonstrukci, málo světla a ta ohromná únava tomu moc nepomáhají. Přesto se nějaké menší procházky a socializace občas podaří, jako třeba s paní Nebel, s níž se vracíme ke starým novým časům, jen v lehce jiném duchu ;-)



Naopak kulturně se takhle při podzimu žije vcelku bohatě. Nějaká ta kina, perfektní koncert Midi lidi, výstavy, přednášky a taky třeba výlet do Mnichova. Vyrazili jsme tam na otočku a podstatnou část dne strávili v rezidenci Wittelsbachů, fotky ovšem budou někdy příště, Jenda na nich stále pracuje. Snad to nedopadne jako u fotek z květnové exkurze a z naší červencové dovolené které jsou údajně stále v procesu úprav... :-D

Navzdory počasí musím stihnout zdokumentovat veškeré drobné památky obce XY, abychom o nich s kolegou mohli slavně neslavně vydat "knihu", anóbrž můj první oficiální odborný literární počin. :-) Naposledy jsme se za nimi s Jendou vydali právě za takového ušmudlaného sychravého dne, kdy studeně foukalo a z komínů se linula libá vůně spálených pet lahví a uhlí. Jakmile začalo pršet, s dokumentací byl definitivně konec, a tak mám dočasně po žížalkách (a Nepomucích a Panenkách M.). Tímto však děkuji svému muži za obrovskou pomoc!

Má hlavní funkce? Přidržovatelka dvoumetru...







No a na závěr... Jak tak koukám, na fotkách už to asi dlouho utajit nepůjde, takže slavnostně práskám, že čekáme malou Meluzínu aneb FruFru! Jméno ještě nemá, takže ji láskyplně tituluji všelijak; od tasemnice (to má za ten šílený permanentní hlad, kdy by člověk byl schopen sežrat celou lednici a stejně by to bylo málo!), přes vetřelce až po opici zvědavou. Až bude (snad) na světě, nejspíš se vrhnu na nějaké to obligátní mudrování o tom, jak prapodivné a svým způsobem vtipné je to období - ovšem je mi jasné, že teď v jeho polovině to nemá smysl, protože ty největší libůstky pravděpodobně teprve přijdou! :-)
Podzimu zdar, spalovačům uhlí zmar!