Prosinec 2016

Rok velkých změn

30. prosince 2016 v 20:27 | zazvorek |  Co není kam upíchnout
Velký rok plný velkých změn. Jak zoufalý byl rok 2015, o to lepší byl ten letošní - snad za odměnu?
Nemluvím teď o globálních záležitostech, které jsou strašidelné a strašlivé, to hodnocení se týká čistě mého života a života lidí kolem mě. A kdy jindy hodnotit a bilancovat, než obligátně na konci roku?

Dostudovala jsem a definitivně se zbavila statutu studentky. Ne že by dnes Mgr. BlaBla bylo vstupenkou do ráje (rozhodně ne finančního), ale přeci jen jsem hrdá, že si ta písmenka můžu někde oficiálně čmárat, bude-li potřeba; bohužel se na to v české společnosti pořád dost hraje, zejména v našem oboru, bez ohledu na to, zda se za tím skutečně ukrývají i nějaké znalosti, nebo jen mozek natrénovaný pro urychlené biflování... Většinu času se mi na škole líbilo a studium mě bavilo, takže to rozhodně nebylo žádné utrpení. Naopak! Krásné svobodné roky, přičemž hned ten první mi do cesty vehnal Jendu, mého milovaného manžela ;-) Ukončení studia ovšem taky znamená naplno a bez pardonu se zapojit do pracovního procesu - a to bez všech těch studentských výhod, které život dost ulehčovaly. Inu, Terino, vítej ve světě dospělých!

Zrekonstruovali jsme byt. A to tak, že skoro nezůstal kámen na kameni. Původně jsme jen chtěli topení na elektřinu vyměnit za plynové, abychom trochu ušetřili a efektivněji si zatopili. Postupně se přihazovaly návrhy na další úpravy, až se překopalo úplně všechno kromě nosných zdí, podlah a oken (stejně ty plasťáky jednou vyhodíme!). Když už, tak už, a doufejme, že taky na dlouhé časy dopředu. :-) Znamenalo to sice prakticky dvojité stěhování, celý půlrok byl kvůli tomu takový prapodivný, rozháraný a moc jsme se nikam nepodívali, ale neslo to s sebou taky radikální úklid, kdy vše nepotřebné letělo do kontejneru nebo se darovalo a do azyláku šlo asi pět velkých pytlů oblečení. Bez milosti zmizelo všechno, co se už dlouho nepoužilo nebo bylo zbytečný, a s výjimkou pár vzpomínkových drobností šel stranou i sentiment. Leckdy je samozřejmě člověku líto něco vyhodit, ale byt není nafukovací a je potřeba žít tím, co je teď, nesyslit doma tunu věcí, které se možná jednou můžou hodit. Nemůžou, to už by se využily před lety, kdy se doma objevily. A nakonec je to tak hrozně osvobozující pocit! Jako by se člověk zbavil nějakých okovů... Ono na tom v součanosti hodně řešeném trendu vlastnit co nejmíň věcí fakt něco bude. Člověk v zásadě potřebuje hrozně málo věcí - užitečných i těch, které ho "jen" těší, protože bez těch je život studený, ale toho všeho je potřeba mít daleko míň, než si jeden myslí (nebo se o tom přesvědčuje).
Jedním z cílů celé té akce bylo taky udělat prostor pro dětský pokojíček. Čímž se dostávám k další velké změně...

Na jaře už s Jendou nebudeme sami, ale stane se z nás regulérní rodina! Ať už nás - rodičovstvím absolutně nepolíbené - bude naplno zaměstnávat mrňavá zvědavá Alice nebo zlobivý akční Ondřej, jedno je jasný: bude to změna jako hrom, a to hrom s razancí menšího zemětřesení! :-) Střídavě mám pocit, že to mám na háku a všechno se nějak samo zvládne levou zadní, nebo naopak totálně panikařím, že jsem přece naprosto neschopná a někdo jako já v žádném případě nemůže být matkou... Ale to, že se na to už moc těším, je pocit, který je tam někde přítomný neustále. Předpokládám, že ten emoční koktejl je ale naprosto normální, protože kdybych byla se vším hned srovnaná a vyrovnaná, asi bych byla dost podezřelá... :-)

Pro Jendu znamenal tenhle rok ještě jednu obrovskou změnu - z památkáře se stal muzejníkem. Po dlooouhém bytí v jedné práci přišel v létě nanejvýš potřebný nový impulz, díky kterému tak Jenda svůj život postavil vzhůru nohama už opravdu ve všech sférách. To jsou veletoče! :-)

A co se našeho nejbližšího okolí týče - letošek byl bohatý na svatby, přičemž oddavky nepotkaly jen naše kamarády, ale zasáhly i rodinu nejbližší. A to jsou změny opravdu skvělé!

Jaký byl letošek v obraze, dokumentovaly jednak hlavně články z cest (ač přidávané se zpožděním; kupříkladu květnová exkurze a letní dovolená jsou teprve v procesu psaní), jednak tady nabízím takový porůznu posháněný bordel, co už se mi jinam nehodil:



Už jsem zmínila, že proběhlo několik svateb...


...několik koncertů...


...několik výstav...


... do rodiny přibyly nové přírůstky...




...ale hlavně bylo veselo...


...a plno radosti ze života...




...která občas někoho zcela unavila :-)

Přeji všem krásný konec roku a ať máte ten rok příští plný veselých událostí, zajímavých zážitků, energie, inspirace, pozitivního pohledu na život, obohacujících zkušeností a lásky vašich nejbližších!

Pochmurné ulice Budapešti

22. prosince 2016 v 13:55 | zazvorek |  Po svých i samochodem

Zřejmě poslední letošní větší výlet jsme si naplánovali na prodloužený sváteční listopadový víkend. A dokonce za kopečky, respektive za úrodné nížiny. Do Budapešti.
Tentokrát to byla velkoryse pojednaná dovolená - jelo nás dohromady deset a my se společně se Zubím a Davidem T. velkopansky vezli naším plechovým ořem (tímto sláva Jendovi, který nás v pořádku odvezl i přivezl). Dovolte mi ovšem jedno doporučení: NEJEZDĚTE do Budapešti autem. Kromě toho, že doprava je tam mimořádně hustá a řidiči ukázkově neomalení, budapešťské ulice jsou totální bludiště; úzké, spletité a plné jednosměrek, takže pokud si umanete jet na jedno konkrétní místo, může vám to i s mapou a navigací zabrat klidně hodiny, ačkoliv pěšky to máte na dosah ruky. Nepřeháním, tak příšerně dopravně řešené město jsem ještě nezažila.
Další komplikace vás mohou potkat při zařizování ubytování. Už před lety jsme měli tu čest s dost svérázným panem domácím, se kterým trochu vázla nejen domluva, ale i řešení financí. Tentokrát jsme měli pro všechny pěkně jeden byt v klasickém budapešťském pavlačáku (ty na tom městě miluju asi nejvíc) a na skvělém místě (v samém centru u náměstí Ference Deáka), ale když jsme tam s chlapci jako první část delegace dorazili, pan domácí dělal mrtvého brouka (zaplaceno měl už předem, takže to jednoho opravdu zneklidní...), "apartmán" jsme poznali jen stěží, navíc byla vlezlá zima a pršelo. Jendu se Zubím jsme vyslali hledat místo k zaparkování a s Davidem jsme se odebrali na dvorek našeho pavlačáku, kde na teplo, sucho a světlo lákala kavárna/bar - sice tak trochu hipsterského střihu, ale frflejte, když jinak můžete stát nahoře ve tmě na pavlači před "svým" prázdným apartmánem, kde vám studeně prší za krk a nikde není ani noha. Naštěstí se po pár hodinách i se zbytkem delegace pan domácí uráčil přikráčet a vše se v dobré obrátilo. Každopádně přivítání Budapeští nebylo zrovna vřelé a několikrát jsem to město proklela...:-D



Druhý den se už ale počasí umoudřilo, čehož jsme operativně využili k parádnímu výletu. Naše auto-sekce vyrazila do atraktivního městečka Szentendre (Svatý Ondřej), kam nás dovezla nejrozkodrcanější lokálka, jakou jsem kdy jela. V sezóně je to tu zřejmě turisty přehlcené, ale my si tu naštěstí užili krásný poklidný půlden mimo ten budapešťský mumraj a davy. Městečko má pověst uměleckého doupěte a hlavně kouzelnou atmosféru (zejména při cestě ke kostelu sv. Jana Křtitele na návrší nad městem). Ostatně muzeí, galerií a kostelů (a to jak katolických, tak i protestantských a ortodoxních) je tu na malé ploše přehršel - více se dočtete třeba tady.












Tyhle dvorky fotil Jenda a mně se strašlivě líbily. Bylo to tam malebné a tajemné zároveň...




Pánové po svém uctívají památku Sándora Petöfiho...:-)















Prošli jsme se příjemně vylidněným městečkem i po promenádě podél Dunaje a nakonec na náměstí zapadli do hospůdky, kde nás (resp. jsme se) královsky pohostili, pánové i popili a odkud jsme se zlenivěle přesunuli do lokálky, co nás zase vrátila do metropole. Až budete mít při svých toulkách Budapeští plné zuby davů a frmolu, Szentendre je takový malý, mimo sezonu celkem nenápadný ráj :-)





Večer se pak všichni těšili na návštěvu lázní, které jsem se (celkem nerada) raději rozhodla vynechat a místo toho jsem si udělal procházku budapešťskými ulicemi, zakončenou návštěvou čajovny 1000tea, která je maďarskou pobočkou naší sítě Dobrých čajoven (ano, vskutku originální jít v zahraničí do podniku, který vás doma zaměstnával...:-D). Chtěla jsem zkrátka omrknout, jak moc se u nich dobročajovnická franšíza drží, a musím říct, že to tam bylo moc fajnové; v lístku mají třeba čaje s vlastními směskami koření, což mi bylo veeelmi sympatické.
Večer už se toho moc nenamluvilo, neb když jsme se konečně všichni sešli na bytě, byli už všichni tak unavení, že jsme chodili spát skoro s Večerníčkem...jó lázně.

Třetí den jsme už věnovali klasicky turistické Budapešti. Nejprve jsme svorně zamířili do obrovské vyhlášené tržnice s cílem nakoupit nějaké dobrůtky. Krom různých pálivých paprikových omáček jsme se nechali zlákat i na jídlo u tamních stánků. Bylo to sice skvělé, ale pozor na ceny - ani nemrknete a necháte tam většinu svého denního rozpočtu. A v podstatě za nic. Maďaři obchodovat uměj, ne že ne.
Potom jsme - opět již jen jako auto-sekce - navštívili maďarské Národní muzeum. Expozici dějin mají udělanou sice poměrně klasicky, ale rozhodně to není ke škodě věci; narozdíl od lecjakých současných výstavních experimentů se tu toho aspoň spoustu dozvíte. Expozice starších dějin byla perfektní a nesmírně zajímavá, mě osobně baví hlavně exponáty uměleckého řemesla. Novější dějiny už byly pojaty dost tendenčně, nacionalisticky, zato pro běžného návštěvníka asi celkem poutavě ("pokojíčky a bordel z půdy", jak už to u 20. století bývá obvyklé).



nějaké ty pózovací skupinovky...




Protože Buda Spencera a Terence Hilla žereme!







Těhotenské chutě v praxi: langoš nasladko fakt není žádná zhůveřilost! :-) A ačkoliv to pivo samozřejmě nebylo moje, po tom langoši jsem se ho napila s chutí...:-))


v expozici i na tržnici fotil Jenda...

Ještě jsme zaskočili na vánoční trhy (ano, nejen že jsou místní vydřiduši a vše je strašlivě drahé, ale také jsou dost v předstihu s celým vánočním šílenstvím), kde jsme poobědvali jakési placky se zeleninou a masem, a následně pánové i se zbytkem naší výpravy zamířili opět do lázní, tentokrát Széchenyi. Já si udělala procházku večerním městem (resp. hlavně v okolí Andrássyho třídy a Alžbětinou čtvrtí) a nakonec jsem došla až skoro za nimi, k parku u Széchenyi. V tu chvíli ovšem začalo krápat, do mě se dala zima navíc na mě už postupně lezl nějaký bacil, takže jsem to tmavými ulicemi vzala zase zpět. Sice mi při tom toulání bylo moc smutno, ale budapešťská architektura mě nepřestává fascinovat a málem jsem si při jejím prohlížení vykroutila krk. Zajímavou atmosféru měl jeden objekt - "palác"? na Kodály körönd; na jeho zarostlém, ztemnělém dvoře se válely různé kamenné prvky a sochy, takže to vypadlo jako něco mezi zahradou Šípkové Růženky, zámkem Netvora, který čeká na Pannu, a svérázným lapidáriem. Lákalo mě to tam, ale sama za tmy jsem se do žádného dobrodružství pouštět nechtěla... Ovšem monumentální paláce, činžáky, pavlačové domy, relikty výrobních prostor a velkolepá Andrássyho třída nutí člověka popřemýšlet nad oslňujícím rozkvětem, ojedinělým stavebním boomem a bohatstvím města ve druhé polovině 19. a na začátku 20. století, kdy se uherská metropole snažila dohnat Vídeň. To město není malebné, není romantické, nemá dochované starobylé jádro; na mě působí temně, pochmurně, ale jakýmsi krásným a vlastně pozitivním způsobem. A tak pestrou ukázku architektury 19. století najdete prostě málokde...

A v neděli? V neděli už se jelo rovnou domů. A při tom jsme se loučili s městem příjemně vyprázdněným a sluncem zalitým... Tak třeba zase někdy, Budapešti. Három gyermek!


Skácel mě skácel

4. prosince 2016 v 23:11 | zazvorek |  Co bylo napsáno
VTEŘINA V LEDNU

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.



DŮM

Až se můj život schýlý,
nakloní,
takový přál bych si mít dům:

Dubový by měl práh,
podrovnávku z opuky,
do sadu okno,
sadu starého
s babičkou bílou, vetchou jabloní.

Můj dům by měl dveře bez petlice
a okna nezasklená,
aby každý mohl vejít dovnitř,
slepice s kuřaty,
déšť, vítr, mlha,
moje milá,
s radostí žal i vážná, tichá cvíle.
Nikdo by třikrát klepat nemusel,
nikdy by zámek nezaskřípěl.

Okolo mého domu
takovou vybral bych si krajinu:

Les, co by děcko dohodilo kamenem,
pod lesem rybník, hladký jako dlaň,
kterou jen práce větru občas zvlní,
lán pšenice, šeptající lán,
nad pšenkou nebe
se stříží obláčků,
s chomáči nečesané vlny.

Blizoučko mého domu
taková by stála hospoda:

Proboha jen ne malovaná,
zato však se stoly,
na kterých spočinuly ruce
tolika unavených lidí,
že vyhladily desku,
jak by to žádný hoblík nedokázal.

V té hospodě by nikdo nesměl kázat
o tom, co hledal a co nenalezl,
podkůvce ztracené,
promlčeném stesku,
o tom, jak těžko slavíka lapit,
jak život utíká a kolik ještě dní...

V mé hospodě mlčeli by chlapi,
kteří se nahlas mluvit nebáli.



DOPIS

Jela jsem posledním autobusem z náměstí.
Večer byl tíživý a rmutný
jak prázdná voda.
Pořád jsem měla pocit,
že otevřeným oknem odpluji
a připojím se k mráčkům na obloze.
Abych se aspoň trochu utěšila,
rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu,
povzdechnu z hloubi duše.
Aby tu po mně zbylo něco nahlas.